3

„Petře Petroviči!“ křičela. „Zastaňte se mě aspoň vy! Vysvětlete tady té hloupé huse, že si takhle nesmí dovolovat k slušné dámě, kterou potkalo neštěstí. Že na to jsou zákony…, poženu to až ke generálnímu gubernátorovi… Zodpoví si to… Rozpomeňte se na pohostinnost mého otce a zastaňte se těch sirotků!“

„Dovolte, milostivá… Dovolte, dovolte, milostivá,“ ohrazoval se Lužin, „vašeho pana otce, jak sama víte, jsem nikdy neměl tu čest znát…, dovolte, milostivá!“ (Kdosi se hlasitě zasmál.) „A nemíním se, prosím, plést do vašich ustavičných rozepří s Amálií Ivanovnou… Mám zde sám co vyřídit… Musím neprodleně mluvit s vaší nevlastní dcerou Sofjou… Ivanovnou… Jmenuje se tak přece? Pusťte mě, prosím!“

A Lužin proklouzl kolem Katěriny Ivanovny a zamířil do protějšího kouta, kde byla Soňa.

Katěrina Ivanovna zůstala stát jako zasažená bleskem. Za nic nemohla pochopit, jak se Petr Petrovič může neznat k pohostinnosti jejího tatínka. Když už si pohostinnost jednou vymyslela, sama v ni skálopevně věřila. Ohromil ji i úřední, suchý, a dokonce jakoby opovržlivě výhrůžný tón Petra Petroviče. A i všichni ostatní po jeho příchodu poznenáhlu utichali. Kromě toho, že tento „úřední a vážný“ muž se přespříliš lišil od ostatních hostů, bylo zřejmé, že ho tam přivádí něco důležitého, že ho ke vstupu do takové společnosti mohla přimět jen nějaká mimořádná příčina a že se tedy co nevidět něco stane, něco strhne. Raskolnikov, který stál vedle Soni, ustoupil z cesty, ale Lužin si ho patrně vůbec nevšiml. Po chvíli se ve dveřích objevil i Lebezjatnikov; do světnice nevešel, i on však, zřejmě na cosi velmi zvědavý a čímsi udivený, jen poslouchal, ale jak se zdálo, dlouho nemohl nic pochopit.

„Promiňte, že možná ruším, ale věc je, prosím, vážná,“ upozornil Lužin jakoby všeobecně a aniž někoho přímo oslovoval. „Jsem dokonce rád, že jsou zde svědci. Amálie Ivanovno, snažně vás prosím, abyste jako paní v tomto bytě věnovala pozornost mému následujícímu rozhovoru se Sofjou Ivanovnou. Sofjo Ivanovno,“ pokračoval a přímo oslovil velmi udivenou a už napřed vyděšenou Soňu, „z mého stolu v pokoji mého přítele Andreje Semjonoviče Lebezjatnikova zmizela vzápětí po vaší návštěvě storublová bankovka, která byla mým majetkem. Jestliže nějakým způsobem víte a řeknete nám, kam se bankovka poděla, pak vám dávám své čestné slovo a beru si za svědky všechny přítomné, že tím bude pro mne celá záležitost vyřízena. V opačném případě však budu nucen k velmi vážným krokům a pak… ponesete důsledky sama, prosím!“

Ve světnici se rozhostilo hrobové ticho. Ztichly dokonce i plačící děti.

Smrtelně bledá Soňa hleděla na Lužina neschopna slova. Zdálo se, že pořád ještě nic nechápe. Trvalo to drahnou chvíli.

„Tak jak tedy, prosím?“ probodával ji Lužin pohledem.

„Nevím… O ničem nevím…,“ vypravila ze sebe konečně slabým hlasem.

„Ne? Nevíte?“ opáčil Lužin a okamžik ještě vyčkával. „Rozmyslete si to, mademoiselle,“ začal pak přísně, ale stále jako by jí domlouval, „rozvažte si to, jsem ochoten poskytnout vám ještě čas na rozmyšlenou. Račte vzít na vědomí, prosím, že kdybych si nebyl docela jist, pak bych se při svých zkušenostech jistě neodvážil otevřeně vás nařknout, neboť z takového přímého a veřejného, ale lživého nebo dokonce jen křivého obvinění bych se v jistém smyslu musel sám zodpovídat. To je mi, prosím, dobře známo. Dnes ráno jsem si pro vlastní potřebu rozměnil několik pětiprocentních cenných papírů v nominální částce tři tisíce rublů. Výkaz mám v náprsní tašce. Když jsem přišel domů, začal jsem, jak mi může dosvědčit Andrej Semjonovič, peníze přepočítávat, a když jsem odpočítal dva tisíce tři sta rublů, schoval jsem je do náprsní tašky a náprsní tašku jsem uložil do postranní kapsy kabátu. Na stole zůstalo asi pět set rublů, z toho tři storublové bankovky. V té chvíli jste přišla vy (na mé pozvání) a po celou návštěvu jste byla neobyčejně nervózní, dokonce jste třikrát uprostřed rozhovoru vstala a honem jste pospíchala pryč, ačkoliv naše jednání ještě nebylo u konce. Andrej Semjonovič to všecko může dosvědčit. Doufám, že ani vy sama, mademoiselle, nepopřete a potvrdíte, že jsem pro vás prve poslal Andreje Semjonoviče výhradně proto, abych s vámi promluvil o neutěšené a zoufalé situaci vaší příbuzné Katěriny Ivanovny (k níž jsem nemohl přijít na smuteční hostinu) a o tom, že by bylo užitečné uspořádat v její prospěch nějakou sbírku, loterii nebo podobně. Děkovala jste mi, a to dokonce se slzami v očích (líčím všecko přesně tak, jak se to událo, abych vám to za prvé připomněl, a za druhé, abych vám dokázal, že mi nevypadla z paměti ani nejmenší podrobnost). Pak jsem vzal ze stolu desetirublovou bankovku a daroval jsem vám ji jako svůj osobní příspěvek a jako první nejnutnější pomoc vaší příbuzné. Andrej Semjonovič to všecko viděl. Pak jsem vás doprovodil ke dveřím, stále rozčilenou jako předtím, a když jsem osaměl s Andrejem Semjonovičem, asi deset minut jsem s ním hovořil. Andrej Semjonovič pak odešel a já jsem znova zasedl ke stolu, na němž ležely peníze, abych je spočítal a uložil zvlášť, jak jsem měl v úmyslu již předtím. K mému překvapení však jedna storublová bankovka chyběla. A teď laskavě uvažte: podezřívat Andreje Semjonoviče přece v žádném případě nemohu, něco takového se stydím vůbec předpokládat. Při počítání jsem se také nemohl splést, protože těsně před vaším příchodem jsem uzavřel výkaz a částka souhlasila. Uznejte sama, že když jsem si připomněl, jak jste byla zmatena a jak jste pospíchala s odchodem i jak jste po nějakou dobu držela ruce na stole, a když jsem konečně vzal v úvahu vaše společenské postavení a s ním spojené návyky, byl jsem tak říkajíc s hrůzou a doslova proti své vůli nucen dospět k podezření, jistě krutému, ale oprávněnému, prosím! Dodávám a znovu zdůrazňuji, že si přes svou skálopevnou jistotu uvědomuji, že tímto nařčením podstupuji určité riziko. Avšak jak vidíte, nenechal jsem to jen tak, ozval jsem se a hned vám řeknu, co mě k tomu dohnalo, milostivá: jen a jen černý nevděk! Jakže? Zavolám si vás k sobě v zájmu vaší nešťastné příbuzné a odevzdám vám svůj skromný příspěvek deseti rublů, a vy se mi za to hned na místě, hned vzápětí odvděčíte takovým činem! Ne, prosím, to už přestává všechno! Za to se vám musí dostat ponaučení. Rozmyslete si to tedy, a nejen to – jako váš upřímný přítel vás prosím (neboť lepšího přítele v této chvíli nemůžete mít), vzpamatujte se! Jinak budu neúprosný! Tak co, prosím?“

„Nic jsem vám nevzala,“ zašeptala s hrůzou Soňa. „Dal jste mi deset rublů, tumáte.“ Soňa vytáhla z kapsy kapesník, rozvázala uzlík, vyňala desetirublovku a podávala ji Lužinovi.

„K těm sto rublům se tedy nepřiznáváte?“ prohlásil vyčítavě a důtklivě, ale bankovku nepřijal.

Soňa se rozhlédla po přítomných. Všichni měli tak děsivě přísné, posměšné a nenávistné tváře! Podívala se na Raskolnikova… stál u zdi se zkříženýma rukama a upíral na ni planoucí pohled.

„Panebože!“ zaúpěla Soňa.

„Amálie Ivanovno, budeme muset uvědomit policii, a proto vás uctivě prosím, abyste zatím poslala pro domovníka,“ řekl tiše a skoro vlídně Lužin.

„Gott der barmherzige!¹ Já dobše věděl, že krást!“ spráskla ruce Amálie Ivanovna.

„Věděla jste to?“ chytil se toho Lužin. „To znamená, že už dříve jste měla aspoň nějaký důvod se to domýšlet. Prosím vás, Amálie Ivanovno, abyste si pamatovala, co jste řekla, ostatně, mám na to svědky.“

Kolem náhle začali jeden přes druhého halasit. Všichni se pro­brali ze strnutí.

„Ta-a-ak!“ vzpamatovala se Katěrina Ivanovna a s křikem se obořila na Lužina. „Tak! Vy ji viníte z krádeže? Naši Soňu? Vy ničemové!“ Přiskočila k Soně a křečovitě ji sevřela vyzáblými pažemi.

„Soňo! Žes od něho brala těch deset rublů! Holka hloupá! Ukaž! Hned ukaž tu desetirublovku, tak!“

Vyškubla Soně bankovku, zmačkala ji a prudce ji mrštila Lužinovi do tváře. Papírová kulička ho zasáhla do oka a odrazila se na zem. Amálie Ivanovna po penězích okamžitě skočila. Petr Petrovič se rozzlobil.

„Zadržte tu šílenou ženu!“ vykřikl.

Zatím se ve dveřích vedle Lebezjatnikova objevilo několik dalších tváří a mezi nimi vykukovaly i obě venkovské dámy.

„Cože! Šílenou? Já že jsem šílená? Hlupáku!“ zaječela Katěrina Ivanovna. „Ty sám jsi blázen, hnidopich a ničema! Soňa, Soňa mu bude brát peníze! Soňa prý je zlodějka! Spíš ti sama ještě dá, ty hlupáku!“ A Katěrina Ivanovna se hystericky rozesmála. „Vidíte toho hlupáka?“ pobíhala sem tam a ukazovala na Lužina. „Tak! A ty taky?“ všimla si domácí. „Ty taky dosvědčuješ, že Soňa krást, ty ničemná pruská kuří noho v krinolíně! Vy jedni! Vy jedni! Ale ona přece od té doby nevyšla ze světnice, a jak se od tebe, ty ničemo, vrátila, hned přisedla tady k Rodionovi Romanovičovi…! Prohledejte ji! Když se odtud nehnula, musí mít ty peníze u sebe! Tak hledej, hledej, hledej! Ale jestli nenajdeš, miláčku, tak se těš! K carovi, až k carovi gosudarovi milostivému poběhnu, na kolena před ním padnu, hned teď, ještě dnes. Jsem sirotek! Pustí mě k němu! Myslíš, že nepustí? Omyl, dostanu se tam! Do-sta-nu! Počítal jsi s tím, že je tak mírná, co? Na to jsi spoléhal? Ale zato já jsem, holenku, divoká! Sklapne ti! Tak hledej! Hledej, hledej, tak už hledej!!!“

A v zuřivosti Lužinem cloumala a táhla ho k Soně.

„Jsem ochoten a také si to zodpovím…, ale kroťte se, milostivá, kroťte se! Až příliš dobře vidím, že jste v ráži…! Tohle… tohle… počkejte,“ koktal Lužin, „to se má dělat v přítomnosti policie, prosím…, ačkoliv tady je ostatně dostatek svědků… Jsem ochoten, prosím… Ale pro muže se to rozhodně nehodí… vzhledem k pohlaví… Snad s pomocí Amálie Ivanovny… Ačkoliv, takhle to není správné… Copak to takhle jde?“

„Co na tom! Aťsi ji prohledá, kdo chce!“ křičela Katěrina Ivanovna. „Soňo, obrať před nimi kapsy! Tak, tak! Podívej se, netvore, že je prázdná, byl tam jen kapesník, vidíš, kapsa je prázdná! A druhá kapsa, koukej! Vidíš! Vidíš!“

A Katěrina Ivanovna spíš vytrhla, než obrátila na ruby jednu Soninu kapsu po druhé. Ale ze druhé, pravé kapsy, náhle vyletěl papírek, opsal ve vzduchu oblouk a dopadl Lužinovi k nohám. Všichni to viděli a mnozí vykřikli. Petr Petrovič se sklonil, zvedl papírek dvěma prsty ze země a přede všemi jej rozložil. Byla to na osminku složená storublová bankovka. Petr Petrovič opsal rukou kruh a ukázal bankovku všem přítomným.

„Zlodějko! Ven z moje byt! Policaj, policaj!“ vřískala Amálie Ivanovna. „Do Sibiře je vyhnala! Ven!“

Na všech stranách se ozývaly výkřiky. Raskolnikov mlčel, s pohledem stále upřeným na Soňu, a jen tu a tam se rychle podíval na Lužina. Soňa stála bez hnutí, jako by o sobě nevěděla: nebyla skoro ani udivena. Náhle se jí nahrnula krev do tváře; vykřikla a zakryla si obličej rukama.

„Ne, já to neudělala! Já nic nevzala! Já o ničem nevím!“ zaúpěla srdceryvně a vrhla se ke Katěrině Ivanovně. Ta ji objala a pevně k sobě přitiskla, jako by ji chtěla vlastní hrudí zaštítit přede všemi.

„Soňo! Soňo! Já tomu nevěřím! Vidíš, že tomu nevěřím!“ křičela (přestože všecko bylo tak zřejmé) a hýčkala ji v rukou jako děcko, zasypávala ji polibky, chytala ji za ruce a vášnivě jí je líbala. „Ty že bys něco ukradla! To jsou ale hloupí lidé! Panebože! Jste hlupáci, hlupáci!“ křičela na všechny. „Vy přece nemáte zdání, ani zdání, jaké to je srdce, jaké to je děvče! Ona bude někomu něco brát, ona! Spíš si svlíkne své poslední šaty a prodá je, spíš bude chodit bosa a všecko dá vám, bude-li to třeba, taková je! Vždyť i tu žlutou legitimaci dostala proto, že moje děti umíraly hladem, prodala se kvůli nám…! Ach nebožtíku, nebožtíku! Ach nebožtíku, nebožtíku! Vidíš? Vidíš to? Pěkná smuteční hostina! Bože můj! Zastaňte se jí přece někdo, co všichni stojíte? Rodione Romanoviči! Proč se jí neujmete? Copak tomu taky věříte? Ani za její malíček nestojíte, všichni jak jste tady, všichni! Bože! Ustrň se nad ní konečně!“

Nářek nebohé nemocné a opuštěné Katěriny Ivanovny na přítomné zřejmě silně zapůsobil. V té vyzáblé souchotinářské tváři zkřivené bolestí, v těch vyprahlých rtech, na nichž zaschla krev, v tom chraptivém drásajícím hlase, v tom usedavém, skoro dětském pláči, v tom důvěřivém, dětském a zároveň zoufalém úpění o zastání bylo tolik dojímavosti, tolik utrpení, že všem, jak se zdálo, bylo nešťastnice líto. Alespoň Lužin ji okamžitě politoval.

„Milostivá! Ale milostivá!“ vyrážel procítěně. „S vámi přece nemá ta věc nic společného! Nikdo se neodváží obvinit vás z úmyslu nebo ze spoluúčasti, tím spíše, že jste jí sama obrátila kapsu a krádež objevila: jistě jste nic netušila. A rád, ze srdce rád se slituji, jestliže, abych tak řekl, k tomu dohnala i Sofju Semjonovnu bída, ale pročpak jste se, mademoiselle, nechtěla přiznat? Bála jste se ostudy? Byl to první krok? Nebo jste už nevěděla kudy kam? Chápu vás, dobře vás chápu, prosím… Ale načpak se pouštět do takovýchhle věcí? Vážení!“ oslovil přítomné. „Vážení. Ze soucitu, a abych tak řekl, z hluboké účasti jsem ochoten odpustit i nyní, přestože jsem zde byl urážen. Nechť je vám, mademoiselle, ta dnešní ostuda ponaučením pro budoucnost,“ obrátil se k Soně, „a od dalšího upouštím, tím je to pro mne vyřízeno. Dost už!“

Lužin úkosem pohlédl na Raskolnikova. Jejich pohledy se setkaly. Raskolnikovův planoucí pohled ho spaloval. Ale Katěrina Ivanovna, jak se zdálo, nic z toho neslyšela – objímala a líbala Soňu jako smyslů zbavená. Také děti chytaly Soňu ručkama ze všech stran a Polječka, která ostatně dost dobře nechápala, oč vlastně jde, se přímo rozplývala v slzách, usedavě štkala a schovávala svou hezounkou, pláčem napuchlou tvářičku na Sonině rameni.

„Taková podlost!“ ozvalo se náhle hlasitě ode dveří.

Petr Petrovič se kvapně ohlédl.

„Taková podlost!“ opakoval Lebezjatnikov a díval se mu upřeně do očí. Petr Petrovič sebou přímo trhl. To neušlo nikomu. (Dodatečně se na to rozpomínali.) Lebezjatnikov vkročil do světnice.

„A ještě jste se opovážil dovolávat se mého svědectví?“ řekl, přistupuje k Petrovi Petroviči.

„Co to znamená, Andreji Semjonoviči? Co tím chcete říct?“ koktal Lužin.

„To znamená, že jste… nactiutrhač, to tím chci říct!“ chrlil ohnivě Lebezjatnikov a přísně na něho hleděl svýma mžouravýma očkama. Byl strašně rozčilen. Raskolnikov ho přímo hltal pohledem, jako by lapal a vážil každé jeho slovo. Znovu všichni zmlkli. Lužin, zvlášť v první chvíli, skoro ztratil hlavu.

„Co to…,“ koktal. „Co je vám? Jste při smyslech?“

„Jsem úplně při smyslech, prosím, ale vy jste… darebák! Taková podlost! Slyšel jsem všecko a naschvál jsem vyčkával, abych pochopil, oč běží, protože, přiznám se, ještě teď z toho nejsem moudrý… Nepochopím, proč jste to všecko provedl!“

„No, copak jsem provedl! Přestaňte už mluvit v těch nesmyslných hádankách! Nebo jste opilý?“

„To vy, ničemo, možná pijete, ale já ne! Ani vodky se nikdy nenapiju, protože to je proti mým zásadám! Představte si, že on sám, on sám vlastnoručně dal tu storublovku Sofje Semjonovně, viděl jsem to, dosvědčím to, mohu to odpřisáhnout! On, on sám!“ ujišťoval Lebezjatnikov všechny i každého zvlášť.

„Copak jste se pomátl, vy cucáku?“ vypískl Lužin. „Sama přece, jak tu před vámi stojí, tady přede všemi potvrdila, že ode mne kromě těch deseti rublů nic nedostala. Tak jak jsem jí je mohl dát?“

„Já to viděl, já to viděl!“ ujišťoval horlivě Lebezjatnikov. „A třeba je to proti mému přesvědčení, jsem to ochoten před soudem odpřisáhnout na cokoliv, protože jsem viděl na vlastní oči, jak jste jí těch sto rublů tajně podstrčil! Jenomže já, blázen, myslel, že jste to udělal z dobrého srdce! Když jste se s ní ve dveřích loučil, tak jste jí, jak se otočila, jednou rukou tiskl ruku a druhou, levou, jste jí tajně vstrčil do kapsy bankovku. Viděl jsem to, jasně jsem to viděl!“

Lužin zbledl. „Co lžete!“ vyjel si na něho ostře. „A jak jste mohl od okna rozeznat, že to byla bankovka? Něco se vám zdálo… beztoho jste poloslepý. Mluvíte z cesty!“

„Ne, nic se mi nezdálo! Stál jsem sice daleko, ale dobře, moc dobře jsem všechno viděl, a třebaže od okna skutečně není snadné rozeznat bankovku, to máte pravdu, věděl jsem shodou okolností velmi přesně, že to je právě storublovka, protože když jste dával Sofje Semjonovně desetirublovku, vzal jste, jak jsem viděl, současně ze stolu i storublovku (viděl jsem to, protože jsem v té chvíli stál blízko a protože mě to rázem přivedlo na jistou myšlenku, měl jsem na paměti, že schováváte v ruce bankovku). Složil jste ji a celou dobu jste ji svíral v dlani. Na chvíli jsem na to opět zapomněl, ale když jste se zvedal, přendal jste si ji z pravé ruky do levé a div jste ji přitom neupustil; tím jste mi bankovku znova připomněl, protože mě opět napadlo, že chcete, abych nevěděl, prokázat dobrodiní. Můžete si představit, jak pozorně jsem se díval, a také jsem skutečně spatřil, jak se vám podařilo strčit jí bankovku do kapsy. Viděl jsem to, na vlastní oči jsem to viděl, mohu to odpřisáhnout!“

Lebezjatnikov se div nezalkl. Ze všech stran se rozléhaly různé, většinou užaslé výkřiky; některé však vyznívaly i hrozivě. Lidé se shlukli kolem Lužina. Katěrina Ivanovna přiskočila k Lebezjatnikovovi.

„Andreji Semjonoviči! Mýlila jsem se ve vás! Zastaňte se jí! Jediný vy se o ni berete! Je to sirota, sám Bůh vás seslal! Zlatý Andreji Semjonoviči!“ A Katěrina Ivanovna, stěží vědouc, co dělá, před ním padla na kolena.

„Nesmysly!“ zařval rozvzteklený Lužin. „Melete samé nesmysly, vážený. Zapomněl, připomněl, zapomněl, co to má znamenat! Vy tedy tvrdíte, že jsem jí bankovku podstrčil? A proč? Co bych z toho měl? Copak mám já společného s takovou…“

„Proč? Právě z toho nejsem sám moudrý, ale říkám holou skutečnost, to je nade všechnu pochybnost. Natolik se ještě nemýlím, vy ničemný zločinný člověče, abych si nepamatoval, že mi to hned tam začalo vrtat hlavou, už v té chvíli, když jsem vám děkoval a když jsem vám tiskl ruku. Proč jste jí vlastně podstrčil ty peníze tajně? Ano, proč právě tajně? Opravdu jen proto, že jste to chtěl utajit přede mnou, protože jste věděl, že mám opačné názory a odmítám soukromou dobročinnost, která není s to něco radikálně vyřešit? Nu, dospěl jsem k přesvědčení, že se skutečně ostýcháte rozdávat přede mnou tak velké peníze, a mimoto, říkal jsem si, ji chce možná překvapit, chce, aby užasla, až najde v kapse celou storublovku. (Protože někteří dobrodinci, jak vím, náramně rádi takhle rozmazávají svou dobročinnost.) Také jsem si řekl, že možná chcete vyzkoušet, jestli přijde poděkovat, až peníze najde! A konečně, že se chcete vyhnout díkům, že prostě, no, jak se to říká, aby nevěděla pravice… nebo jak je to… zkrátka tak nějak… Napadlo mě toho zkrátka hodně, až jsem si řekl, že to všechno ještě rozvážím, ale přesto jsem pokládal za beztaktní prozrazovat vám, že znám vaše tajemství. Avšak zároveň mě také napadlo, že Sofja Semjonovna ty peníze možná ztratí, dřív než je objeví, a proto jsem se rozhodl, že sem zajdu, zavolám si ji a povím jí, že má v kapse sto rublů. Ale cestou jsem ještě zašel do pokoje ke Kobyljatnikovovým, abych jim zanesl Obecné závěry pozitivní metody a zejména jim doporučil článek Pideritův (a vlastně také Wagnerův); pak přijdu sem, a tady se dějí takové věci! Jen řekněte, mohl bych, mohl bych takto uvažovat a přemítat, kdybych byl předtím skutečně neviděl, že jste jí strčil do kapsy storublovku?“

Když Andrej Semjonovič korunoval své mnohomluvné úvahy takovým logickým závěrem, byl hrozně zmožený a na tváři se mu navíc perlil pot. Neuměl se bohužel jak se patří vyjadřovat rusky (aniž ovšem ovládal nějaký jiný jazyk), a tak se svým advokátským výstupem úplně vyčerpal, a dokonce jako by po něm pohubl. Jeho řeč však přesto velmi zapůsobila.

Mluvil tak ohnivě a tak přesvědčivě, že mu zřejmě všichni uvěřili. Lužin cítil, že to s ním je špatné.

„Co je mi po tom, že vás napadly nějaké hloupé otázky?“ vybuchl. „To není žádný důkaz! To všechno může být pouhý výplod vaší fan­tazie, ano prosím! Já vám zas říkám, že lžete, vážený pane! Lžete a pomlouváte mě, protože jste proti mně zaujat, ano, zlobíte se na mne, protože jsem nesouhlasil s vašimi volnomyšlenkářskými a bezbožnými sociálními návrhy, to je to celé!“

Ale tento manévr Petrovi Petroviči neprospěl. Naopak, ze všech stran mu odpovědělo nespokojené mručení.

„Tak ty takhle!“ vybuchl Lebezjatnikov. „Lžeš! Jen zavolej policii a já to odpřisáhnu! Jen jedno mi nejde do hlavy – proč ses odhodlal k takové podlosti! Ach ubohý, nízký člověče!“

„Já vám vysvětlím, proč se odhodlal k té podlosti, a bude-li třeba, také to odpřisáhnu!“ promluvil konečně pevným hlasem Raskolnikov a vystoupil kupředu.

Navenek byl pevný a klidný. Všem stačil pouhý pohled na něho, a pochopili, že skutečně ví, oč vlastně jde, a že rozuzlení na sebe nenechá dlouho čekat.

„Teď už je mi všechno docela jasné,“ pokračoval Raskolnikov už přímo k Lebezjatnikovovi. „Hned od začátku celé téhle aféry jsem měl podezření, že jde o nějakou hanebnou intriku. To podezření jsem pojal proto, že mně, jedině mně, jsou známy některé zvláštní okolnosti, o nichž nyní povím všem a které všecko vysvětlí! A vy, Andreji Semjonoviči, jste mi svým cenným svědectvím pomohl, abych celou tu věc uviděl v pravém světle. Prosím vás všechny o pozornost. Tenhle pán,“ ukázal na Lužina, „se nedávno ucházel o jednu dívku, a to o mou sestru, Avdoťju Romanovnu Raskolnikovovou, ale po příjezdu do Petrohradu se se mnou předevčírem při našem prvním setkání nepohodl a já ho vykázal ze svého bytu, na to mám dva svědky. Tenhle člověk srší nenávistí… Předevčírem jsem ještě nevěděl, že tady bydlí s vámi, Andreji Semjonoviči, a že tedy téhož dne, kdy jsme se pohádali, to znamená také předevčírem, byl svědkem toho, jak jsem dal jako přítel zesnulého pana Marmeladova jeho manželce Katěrině Ivanovně něco peněz na vypravení pohřbu. Neprodleně poslal mé matce dopis a oznámil jí, že jsem dal všechny své peníze ne Katěrině Ivanovně, nýbrž Sofje Semjonovně, a současně se nejhnusnějšími slovy vyjadřoval o… o povaze Sofji Semjonovny, totiž udělal narážku na ráz mých styků se Sofjou Semjonovnou. Jistě chápete, že to všecko mě mělo rozkmotřit s matkou a sestrou, namluvit jim, že hanebně vyhazuji jejich poslední peníze, jimiž mě podporují. Včera večer jsem v matčině i sestřině přítomnosti uvedl věci na pravou míru a dokázal jsem, že jsem peníze dal Katěrině Ivanovně na pohřeb, a nikoliv Sofje Semjonovně, a že jsem Sofju Semjonovnu předevčírem ještě vůbec neznal a dosud s ní slovo nepromluvil. Přitom jsem dodal, že on, celý Petr Petrovič Lužin, i se všemi svými tituly nestojí ani za malíček Sofji Semjonovny, o které tak odporně mluví. A na jeho otázku, zda bych dokonce Sofju Semjonovnu neposadil vedle své sestry, jsem odpověděl, že jsem to už téhož dne ráno udělal. Rozzlobený, že matku ani sestru jeho pomluvy se mnou nerozkmotřily, začal na nás chrlit samé neodpustitelné drzosti. Tak došlo k úplné roztržce a on se musel klidit. To všecko se zběhlo včera večer. A teď, prosím vás, dejte zvlášť dobrý pozor: kdyby se mu dnes bylo podařilo dokázat, že Sofja Semjonovna je zlodějka, byl by tím předně přesvědčil mou sestru a mou matku, že jeho podezření bylo vcelku opodstatněné, že se na mne oprávněně rozhořčil pro mou opovážlivost stavět naroveň sestru a Sofju Semjonovnu a že tedy, když mě napadal, vlastně chránil čest mé sestry a své nevěsty. Zkrátka, tím vším mě mohl znova znepřátelit s rodinou a přinejmenším ovšem doufal, že si ji znovu nakloní. A to ani nemluvím o tom, že se tím chtěl pomstít i mně, protože důvodně předpokládá, že mi na cti a štěstí Sofji Semjonovny velmi záleží. Tak takové byly jeho plány! Takhle to všecko vidím já! To je pravý důvod všeho a jiný nemůže být!“ Tak, nebo skoro tak, uzavřel Raskolnikov svou řeč, často přerušovanou výkřiky přítomných, naslouchajících mimochodem velmi pozorně. Ale Raskolnikova nic nezarazilo a proslovil celou řeč strohým, klidným, přesným, jasným a pevným tónem. Jeho ostrý hlas a pádný tón i jeho přísný výraz zapůsobily velmi přesvědčivě.

„Ano, ano, tak je to!“ přitakal nadšeně Lebezjatnikov. „Jistě je to tak, protože se mě výslovně zeptal, hned jak k nám Sofja Semjonovna vešla, jestli jste přišel, jestli jsem vás neviděl mezi hosty Katěriny Ivanovny. Zavolal si mě kvůli tomu k oknu a tam se mě na to nenápadně zeptal. Měl tedy velký zájem na tom, abyste tady byl! Ano, ano, je to přesně tak!“

Lužin mlčel a opovržlivě se usmíval. Nicméně byl velmi bledý. Zdálo se, že uvažuje, jak by zachránil situaci. Nejraději by byl asi beze slova odešel, ale to už bylo v té chvíli skoro nemožné; znamenalo to přímo přiznat oprávněnost všech proti němu vznesených obvinění i to, že skutečně chtěl očernit Sofju Semjonovnu. Mimoto mu v tom bránila společnost, kde už beztak všichni měli trochu v hlavě a nyní se nadmíru rozohnili. Zásobovatel, třebaže celkem nechápal, oč jde, povykoval ze všech nejvíc a navrhoval kroky pro Lužina velmi nepříjemné. Ale byli tu i střízliví lidé, kteří se sešli a seběhli ze všech pokojů. Všichni tři Poláčci byli hrozně rozkohoutění a neustále na něho křičeli „paně ledajáku“ a drmolili ještě nějaké další polské hrozby. Soňa napjatě poslouchala, ale také jako by dobře nechápala a jako by se probírala z mrákot. Hlavně však nespouštěla oči z Raskolnikova, cítila, že v něm je celá její spása. Katěrina Ivanovna těžce, sípavě oddechovala a zdálo se, že je u konce svých sil. Nejhloupěji ze všech, s rozevřenými ústy, stála Amálie Ivanovna, která nepochopila ani zbla. Viděla jen, že to s Petrem Petrovičem dopadá jaksi špatně. Raskolnikov se ještě dožadoval slova, ale už ho nenechali domluvit a všichni se s křikem drali k Lužinovi, zlořečili mu a spílali. Ale Petr Petrovič se nezalekl. Poznal, že pokus obvinit Soňu žalostně ztroskotal, a proto se utekl k otevřené drzosti.

„Dovolte, panstvo, dovolte! Netlačte se, nechte mě projít!“ hovořil, prodíraje se mezi lidmi. „A buďte tak laskaví, nevyhrožujte mi, ujišťuji vás, že to máte marné, já mám pro strach uděláno, naopak, vy se budete zodpovídat, panstvo, že jste násilím kryli trestný čin! Zlodějka byla víc než usvědčena a já ji budu stíhat, prosím. U soudu nejsou tak zaslepení… tam nejsou opilí a neuvěří dvěma zjevným neznabohům, buřičům a volnomyšlenkářům, kteří mě viní z osobní msty, ale zatím se k ní ve své hlouposti přiznávají sami… Tak prosím, dovolte!“

„Ať už vás ve svém pokoji nevidím! Vystěhujte se laskavě, mezi námi je konec! Když si jen pomyslím, jakou jsem si s ním dal práci, jak jsem mu všecko ochotně vysvětloval… celých čtrnáct dní!“

„Já vám přece říkal, že se odstěhuji, Andreji Semjonoviči, ještě jste mě zdržoval. Teď už dodávám jen, že jste tupec. Přeji vám, abyste si vyléčil mozek a své poloslepé oči. Tak prosím, dovolte, panstvo!“

Prodral se mezi lidmi. Zásobovateli však bylo proti mysli, že z toho vyjde jen tak s nadávkami – popadl ze stolu sklenici, rozpřáhl se a hodil ji po Lužinovi, trefil však přímo Amálii Ivanovnu. Zapištěla a zásobovatel, který ztratil při rozmachu rovnováhu, se těžce svalil pod stůl. Lužin odešel do svého pokoje a za půl hodiny už po něm nebylo v domě stopy. Soňa při své bázlivé povaze věděla už předtím, že ji lze zničit snáz než kohokoliv jiného, a urážet ji mohl beztrestně kdekdo. Přesto si však až do poslední chvíle myslela, že se nějak přece jen vyvaruje nebezpečí – opatrností, mírností, pokorou před vším a před každým. Její zklamání bylo nesmírně těžké. Jistě byla s to trpělivě a skoro bez reptání snést cokoliv, dokonce i toto. Ale v první chvíli byla přímo zdrcena. Přestože zvítězila a byla ospravedlněna, když se vzpamatovala z prvního leknutí a z prvního ohromení a když všecko jasně pochopila a uvážila, sevřelo se jí srdce mučivou bezmocí a trpkostí. Upadla do hysterického stavu. Nakonec to už pro ni bylo nesnesitelné, prudce se prodrala ven a běžela domů. Bylo to skoro vzápětí po Lužinově odchodu. Také Amálie Ivanovna, když ji za hlasitého smíchu přítomných zasáhla sklenice, nemohla strpět, aby za někoho vyjídala horkou kaši, a tak se obořila na Katěrinu Ivanovnu, které připisovala všechnu vinu:

„Pryč z moje byt! Hned! Marš!“ A přitom se sápala na všecko, co jí přišlo do ruky z věcí Katěriny Ivanovny, a házela to na podlahu. Katěrina Ivanovna, i tak už docela ubitá a skoro v mrákotách, udýchaná a zsinalá, vyskočila z postele (na kterou zmoženě klesla) a vrhla se na Amálii Ivanovnu.

Ale zápas byl příliš nerovný. Amálie Ivanovna ji odhodila jako pírko.

„Cože! Nestačí jí všechny ty bezectné pomluvy, ta důra se sápe ještě i na mne! Cože! V den pohřbu mého muže, když jsem ji pohostila, mě vyhání na ulici s mými sirotami! Kampak já se poděju!“ úpěla a usedavě, zajíkavě plakala ubohá žena. „Bože na nebesích!“ vykřikla náhle a zablýskla očima. „Copak na světě není žádná spravedlnost? Koho se máš zastat, když ne nás, sirotků! Ale uvidíme! Ještě jsou soudy, ještě je právo, však já je najdu! A hned, však uvidíš, ty bezbožná stvůro! Polječko, ohlídej tu děti, já se ještě vrátím! Čekejte na mě třeba na ulici! Uvidíme, jestli je na světě ještě nějaké právo!“

Ovinula si kolem hlavy zelený jemný šátek, o němž se ve svém vyprávění zmínil nebožtík Marmeladov, protlačila se zmateným shlukem opilých nájemníků, kteří se pořád ještě tísnili ve světnici, a s pláčem a nářkem vyběhla na ulici, vedená neurčitou představou, že se kdesi hned a neprodleně, stůj co stůj domůže spravedlnosti. Polječka se ustrašeně skrčila s oběma dětmi v koutě na truhle, objímala je, celá se třásla a čekala, až se matka vrátí. Amálie Ivanovna pobíhala po světnici, pištěla, lamentovala, házela na zem všecko, co jí padlo do ruky, a rámusila. Nájemníci hulákali jeden přes druhého – jedni se ještě dohadovali o tom, co se právě zběhlo, druzí se přeli a nadávali si, třetí spustili píseň…

Teď došlo i na mne! pomyslel si Raskolnikov. Nu, Sofjo Semjonovno, uvidíme, jak budete mluvit teď!

A odešel za Soňou do jejího bytu.