4

„Možná že víte (ale vždyť jsem vám to sám vyprávěl),“ začal Svid­rigajlov, „že jsem zde seděl ve vězení pro dlužníky kvůli ohromné částce a neměl jsem vůbec žádné prostředky a vůbec žádnou naději, že někdy zaplatím. Nebudu se šířit o tom, jak mě tenkrát Marfa Petrovna vyplatila. Víte vy, jak bezhlavě se někdy dovede žena zamilovat? A byla to žena poctivá a nijak hloupá (ačkoliv naprosto nevzdělaná). Představte si, že táž nanejvýš žárlivá a poctivá žena se po mnoha hrozných výbuších a výčitkách natolik ponížila, že se mnou uzavřela svéráznou úmluvu, kterou dodržovala po celou dobu našeho manželství. Jde o to, že byla mnohem starší než já a mimoto neustále žvýkala nějaké koření. Já měl natolik špinavou, ale svým způsobem i čestnou duši, že jsem jí řekl rovnou, že jí nemohu být úplně věrný. Toto doznání ji rozběsnilo, ale má drsná otevřenost se jí tak trochu i zalíbila. ‚Je vidět, že sám mě klamat nechce,‘ usoudila, ‚když mi to říká napřed.‘ A to je pro žárlivou ženu to nejdůležitější. Po dlouhých plačtivých výstupech jsme uzavřeli tuto ústní dohodu: za prvé, nikdy Marfu Petrovnu neopustím a zůstanu jejím mužem, za druhé, bez jejího svolení nikam neodjedu, za třetí, nenajdu si žádnou stálou milenku, za čtvrté, za to mi Marfa Petrovna dovoluje, abych si někdy vyhlédl některou z děveček, ale výhradně s jejím tajným vědomím, za páté, chraň bůh, abych se zamiloval do ženy našeho stavu, za šesté, kdyby mě náhodou, nedej bůh, posedla nějaká velká a opravdová vášeň, musím to Marfě Petrovně říct. Pokud jde o ten poslední bod, byla Marfa Petrovna ostatně pořád vcelku klidná. Byla to rozumná žena, a proto ve mně nemohla vidět nic jiného než prostopášníka a zhýralce, který není schopen vážného citu. Ale rozumná žena a žárlivá žena není jedno a totéž, a to je celé to neštěstí. Ostatně, kdo chce nezaujatě posoudit jisté lidi, musí se napřed zříct některých předpojatých názorů a všedního pohledu na lidi a věci, které nás normálně obklopují. Na váš soud mohu spoléhat více než na číkoli. Možná že už jste slyšel o Marfě Petrovně velmi mnoho směšného a nepěkného. Měla skutečně některé velmi směšné zvyky, ale řeknu vám rovnou, že upřímně lituji nespočetných případů, kdy jsem jí způsobil bolest. Ale to myslím stačí pro docela slušnou oraison funèbre¹ nad velmi něžnou manželkou velmi něžného muže. Při našich hádkách jsem většinou mlčel a nijak jsem se nerozčiloval, a toto džentlmenské chování téměř vždycky dosahovalo cíle; dělalo na ni dojem, dokonce se jí líbilo, byly případy, že na mne byla dokonce pyšná. Ale vaši sestřičku přece jen nespolkla. A jak se mohlo stát, že se odvážila vzít do svého domu za vychovatelku takovou krasavici! Vysvětluji si to tím, že Marfa Petrovna byla vznětlivá a citlivá a že se docela prostě do vaší sestřičky zamilovala, ano, doslova zamilovala! Mimoto, věřte nebo nevěřte, Avdoťja Romanovna sama udělala první krok. A věříte, že Marfa Petrovna zašla tak daleko, že se na mne zprvu dokonce zlobila, že o vaší sestře nemluvím a že jsem tak lhostejný k jejím neustálým horoucím výrokům o Avdoťje Romanovně? Sám nevím, co vlastně chtěla! To se ví, že Marfa Petrovna mne Avdoťje Romanovně vylíčila do poslední písmenky. Měla tu nešťastnou vlastnost, že každému na potkání vyklopila všechny naše soukromé záležitosti a že si na mne ustavičně stěžovala. Copak si tedy mohla dát ujít takového nového, krásného spojence? Mám za to, že o jiném než o mně ani nemluvily, a vůbec nepochybuji o tom, že se k Avdoťje Romanovně donesly všecky ty pochmurné a tajemné pohádky, které mi jsou připisovány… Vsadím se, že jste se už něčeho podobného také doslechl?“

„Doslechl. Lužin vás vinil dokonce z toho, že máte na svědomí smrt dítěte. Je to pravda?“

„Buďte tak laskav a nerozviřujte všechny ty hanebnosti,“ ohradil se zhnuseně a štítivě Svidrigajlov. „Budete-li někdy opravdu stát o to, abyste se dověděl pravdu o všech těch nesmyslech, povím vám o tom zvlášť, ale teď…“

„Slyšel jsem také o nějakém vašem sluhovi na vsi, že prý jste tam také cosi zavinil.“

„Tak dost, buďte tak laskav!“ přerušil ho opět zřejmě netrpělivě Svidrigajlov.

„Nebyl to snad ten sluha, který vám přišel po smrti nacpat dýmku…, jak jste mi sám vyprávěl?“ rozohňoval se stále více Raskolnikov.

Svidrigajlov se na něho zpytavě podíval a Raskolnikov měl dojem, že v jeho pohledu na okamžik, jako blesk, prokmitla zlostná ironie. Přesto se opanoval a odpověděl velmi zdvořile:

„Ano, ten. Vidím, že se mimořádně zajímáte i o všecky tyto věci, a budu se cítit povinován při první vhodné příležitosti vaši zvědavost uspokojit. Zatraceně! Vidím, že se leckomu mohu opravdu zdát postavou vhodnou pro román. Posuďte tedy, jak dalece musím děkovat nebožce Marfě Petrovně za to, že o mně napovídala vaší sestře tolik záhadného a zajímavého. O dojmu, jaký to na ni udělalo, se neodvažuji mluvit, ale rozhodně to pro mne bylo výhodné. Přestože ke mně Avdoťja Romanovna přirozeně cítila odpor a přestože jsem se vždy tvářil zamračeně a nepřístupně, nakonec se jí mne zželelo, zželelo se jí mé ztracené existence. A když se dívčí srdce zželí, pak je to pro ně samozřejmě nanejvýš nebezpečné. To určitě zatouží zachránit, napravit, vzkřísit, podnítit k ušlechtilým věcem i probudit k novému životu a k nové práci – však víte, co všechno se v tomhle směru může zrodit. Mně ihned svitlo, že ptáček sám letí na vějičku, a byl jsem ve střehu. Mám dojem, že se mračíte, Rodione Romanyči? Ne, nic se nestalo, jak víte, zůstalo při maličkostech. (Hrome, toho vína, co piju!) Víte, já vždycky, hned od začátku litoval, že osud nedopřál vaší sestře, aby se narodila ve druhém nebo třetím století našeho letopočtu jako dcera nějakého údělného knížete nebo nějakého vládce či prokonzula v Malé Asii. Určitě by byla jednou z těch, které podstoupily mučednickou smrt, a rozhodně by se usmívala, kdyby jí pálili prsy rozžhavenými kleštěmi. Podstoupila by to úmyslně a dobrovolně a ve čtvrtém nebo pátém století by odešla na egyptskou poušť a tam by žila třicet let a živila se kořínky, extázemi a vidinami. Celá jen hoří touhou a dychtivostí, aby užuž mohla na sebe vzít něčí utrpení, a kdyby se nějakého utrpení nedočkala, snad by skočila z okna. Slyšel jsem cosi o jakémsi panu Razumichinovi. Je prý to rozumný mladík (jak napovídá už jeho jméno, nejspíš seminarista), ať je tedy ochráncem vaší sestry! Zkrátka, mám dojem, že jsem ji pochopil, a to si kladu za čest. Ale tenkrát jsem ji teprve poznal, a to bývá člověk, však to znáte, jaksi lehkomyslnější a hloupější, vidí věci chybně, vykládá si je jinak. Proč je, k čertu, tak krásná? Má vina to není! Zkrátka, propuklo to u mne nezkrotným výbuchem smyslné vášně. Avdoťja Romanovna je úžasně, neslýchaně a nevídaně čistá. (Vezměte na vědomí, že vám to o vaší sestře říkám jako fakt. Je čistá snad až chorobně, přes svůj široký rozhled, a to jí uškodí.) Pak se u nás objevilo jisté děvče, nějaká Paraša, černooká Paraša, kterou právě přivezli z jiné vsi, děvečka, kterou jsem viděl poprvé, velmi hezká, ale neuvěřitelně hloupá: spustila pláč a křik na celý dvůr a byla z toho ostuda. Jednou po obědě si na mne Avdoťja Romanovna počkala v sadu, když jsem šel sám alejí, a s blýskajícíma očima mě vyzvala, abych nechal ubohou Parašu na pokoji. To byla naše první rozmluva mezi čtyřma očima. Samozřejmě že jsem pokládal za čest vyhovět jejímu přání a že jsem se vynasnažil, abych vypadal ohromeně a zdrceně, zkrátka, nesehrál jsem svou roli špatně. Tak začaly naše styky, tajné rozmluvy, mravokárná kázání a poučování, uprošování a přemlouvání, dokonce i slzy, věřte, ano i slzy! Vidíte, jakého stupně může u některých dívek dosáhnout propagandistická vášeň! Já jsem, to se ví, všechnu vinu svalil na svůj osud, předstíral jsem, že dychtím a žízním po světle, a konečně jsem sáhl po nej­osvědčenějším a nejspolehlivějším prostředku k oblomení ženského srdce, po prostředku, který nikdy a nikoho nezklame a který s určitostí účinkuje u všech bez jediné výjimky. Je to dobře známý prostředek – lichotky. Na světě není nic těžšího než upřímnost a nic lehčího než lichocení. Je-li v upřímnosti jen kapička falešné noty, dochází okamžitě k disonanci a po ní k ostudě. Avšak v lichocení může být falešné všecko až do poslední noty, a přesto zůstane příjemné a působí potěšení, sice hrubé potěšení, ale přesto potěšení. A i kdyby byla lichotka sebehrubší, určitě se bere nejméně z poloviny vážně. A to platí pro všechny společenské stupně a vrstvy. Lichotkami svedete i vestálku! Natož pak normální lidi! Neubráním se smíchu, kdykoliv si vzpomenu, jak jsem sváděl jednu milostivou paní oddanou svému muži, svým dětem a svým ctnostem. Bylo to tak zábavné a dalo to tak málo práce! A ta milostpaní byla skutečně ctnostná, svým způsobem rozhodně ano. Celá má taktika spočívala v tom, že jsem byl jednoduše co chvíli zdrcen a že jsem klesal do prachu před její čistotou. Lichotil jsem jí nekřesťansky a sotva jsem někdy dosáhl stisku ruky nebo dokonce jen pohledu, hned jsem se plísnil, že jsem to ukořistil násilím, že se bránila, že se tak bránila, že bych byl jistě nikdy ničeho nedocílil, kdybych nebyl tak zkažený, že se ve své čistotě nenadála takové úskočnosti a vzdala se neúmyslně, aniž to chtěla a věděla, a tak dále a tak dále. Zkrátka a dobře, dosáhl jsem všeho, ale milá paní byla svatě přesvědčena, že je nevinná a čistá a že plní všechny své závazky a povinnosti a že klesla naprosto nečekaně. A jak se na mne rozlítila, když jsem jí nakonec řekl, že podle mého upřímného přesvědčení toužila po rozkoši zrovna tak jako já! Na chudinku Marfu Petrovnu také hrozně platily lichotky, a kdybych byl jen chtěl, byl bych hravě docílil toho, že by mi byla ještě před smrtí připsala celý majetek. (Ale já hrozně moc piju a žvaním.) Doufám, že se nebudete zlobit, když upozorním, že navlas takový účinek se začal projevovat i u Avdoťji Romanovny. Ale vlastní hloupostí a netrpělivostí jsem všechno pokazil. Avdoťja Romanovna byla už předtím několikrát (a jednou zvlášť) hrozně pobouřena výrazem mých očí, věřil byste tomu? Zkrátka, vyšlehoval z nich stále prudčeji a neopatrněji jistý oheň, který ji děsil a který posléze začala nenávidět. Nebudu zabíhat do podrobností, ale rozešli jsme se. A tu jsem vyvedl druhou hloupost. Začal jsem se nejhrubším způsobem vysmívat všelijakému tomu hlásání různých názorů a obracení na jinou víru. Začal jsem si znovu s Parašou, a nejen s ní, zkrátka byla to sodoma. Kdybyste jen, Rodione Romanyči, aspoň jednou v životě viděl, jaké blesky umí někdy metat z očí vaše sestřička! Nic nevadí, že už jsem opilý, vidíte, už jsem vypil celou sklenici vína, ale nelžu: ujišťuju vás, že se mi o tom pohledu zdálo, a šustot jejích šatů, ten už pro mne byl ke konci nesnesitelný. Opravdu jsem myslel, že z toho dostanu padoucnici, nikdy jsem se nenadál, že bych mohl takhle běsnit. Zkrátka, bylo nanejvýš nutné, abychom se usmířili, ale už to nebylo možné. A představte si, co jsem tehdy provedl! Jak strašlivě dovede člověka zaslepit vztek! Ve vzteku nikdy nic nepodnikejte, Rodione Romanyči! Řekl jsem si, že Avdoťja Romanovna je ve skutečnosti žebračka (promiňte, tak jsem se nechtěl vyjádřit…, ale není koneckonců jedno, jakým slovem se vyjádří týž pojem?), prostě, že se živí prací vlastních rukou a že podporuje jak matku, tak vás (hrome, už se zas kaboníte…), a proto jsem se rozhodl, že jí nabídnu všechny své peníze (asi třicet tisíc jsem mohl sehnat už tenkrát) za to, když se mnou uteče třeba sem, do Petrohradu. Samozřejmě že jsem byl ochoten přísahat věčnou lásku a slast a tak dále. Posedlo mě to tehdy, věřte, tak, že kdyby mi byla řekla: podřež nebo otrav Marfu Petrovnu a vezmi si mne, byl bych to okamžitě provedl! Ale nakonec to skončilo katastrofou, o níž už víte, a domyslete se sám, jaký vztek mě popadl, když jsem se dověděl, že Marfa Petrovna tehdy vyštrachala toho ničemného advokátka Lužina a div nespunktovala svatbu, která by v podstatě znamenala totéž, co jsem navrhoval já. Nemám pravdu? Nemám? Viďte, že mám? Pozoruji, že jste začal poslouchat zvlášť pozorně…, vy zajímavý mladý muži.“

Svidrigajlov netrpělivě udeřil pěstí do stolu. Byl celý brunátný. Raskolnikov jasně viděl, že ta sklenice nebo půldruhé sklenice šampaňského, co vypil, na něho měly chorobný účinek – a rozhodl se, že té příležitosti využije. Svidrigajlov v něm probudil silnou nedůvěru.

„Tím vším jste mě ovšem nadobro přesvědčil, že jste i sem do Petrohradu přijel kvůli mé sestře,“ řekl Svidrigajlovovi přímo a otevřeně, aby ho podráždil ještě víc.

„Ach přestaňte s tím!“ vzpamatoval se trochu Svidrigajlov. „Řekl jsem vám přece… a mimoto mě vaše sestra nemůže ani vidět.“

„O tom vůbec nepochybuji, ale o to teď nejde.“

„Tak vy o tom nepochybujete?“ Svidrigajlov přimhouřil oči a ironicky se usmál. „Máte pravdu, nemá mě ráda, ale nikdy se nedušujte za vztahy, které byly mezi mužem a ženou nebo milencem a milenkou. Tady je vždycky koutek, který zůstane navěky skrytý celému světu a o němž vědí jen oni dva. Jste si tak jist, že jsem byl Avdoťje Romanovně odporný?“

„Z některých slov a slůvek vašeho vyprávění seznávám, že máte ještě pořád s Duňou nějaké úmysly a nutkavé záměry, samozřejmě ničemné.“

„Cože? Opravdu mi proklouzla taková slova a slůvka?“ polekal se náhle velmi naivně Svidrigajlov, úplně pomíjeje přívlastek, kterým byly jeho plány obdařeny.

„Ale vždyť proklouzávají i teď. Čeho se například tak bojíte? Čeho jste se najednou tak polekal?“

„Já že se bojím a lekám? Snad ne vás? Spíš byste se měl bát vy mne, cher ami²! To jsou hrozné věci… Ale jsem opilý, cítím to, už jsem se zas málem podřekl. Zatracené víno! Vodu!“

Popadl láhev a bez okolků ji vyhodil z okna. Filip mu přinesl vodu.

„To všecko jsou nesmysly,“ pokračoval Svidrigajlov, namáčeje ubrousek a přikládaje si ho k čelu. „Jediným slovem mohu všecka vaše podezření rozbít napadrť. Víte například, že se žením?“

„To už jste mi říkal.“

„Říkal? Už se nepamatuju. Ale tehdy jsem nemohl tvrdit nic určitého, protože jsem nevěstu ještě neznal, jen jsem to zamýšlel. Ale teď už mám nevěstu a už je ruka v rukávě, a kdybych neměl tak neodkladné záležitosti, určitě byste se mnou musel k nim, protože bych se vás rád zeptal na radu. Zatraceně! Mám už jen deset minut času. Vidíte, jen se podívejte na hodiny. Ale přesto vám o tom něco povím, protože ta má ženitba je hrozně zajímavá věc, svým způsobem ovšem. Kampak? Už zas chcete jít?“

„Ne, teď už neodejdu.“

„Vůbec neodejdete? Uvidíme! Ano, zavezu vás k nim a ukážu vám nevěstu, ale teď ne, teď už budete muset brzy jít. Vy doprava a já doleva. Znáte tu Resslichovou? Ano, tu Resslichovou, co u ní teď bydlím, co? Slyšíte? Ne tu, co myslíte, tu přece, jak se o ní povídá, že u ní to děvčátko, ve vodě, v zimě, slyšíte? No, slyšíte? Tak ta mi to všecko spískala, jsi prý nějak smutný, povídá, musíš se nějak rozptýlit. Ale já jsem přece ponurý a smutný od přírody. Vy myslíte, že veselý? Ne, ponurý nikomu neubližuju, ale sedím v koutku a někdy tři dni s nikým nepromluvím. Ale ta Resslichová, ta potvora, to vám říkám, přece počítá takhle – že se otrávím, nechám ženu a odejdu, a žena že padne do rukou jí a ona že z ní bude těžit, v našich vrstvách, víte, i ve vyšších. Znám, povídá, jednoho ochrnutého otce, úředníka na penzi, sedí v křesle a už třetí rok nemůže na nohy. A matka, matka prý je rozumná dáma. Syn prý slouží kdesi na venkově, vůbec je nepodporuje. Dcera se vdala a odcizila se, ale mají na starosti dva malé synovečky (jako by měli málo svého), a mimoto prý vzali před ukončením studia z gymnázia děvče, svou nejmladší dcerku, právě za měsíc jí bude šestnáct a bude prý ji tedy možno už za měsíc provdat. Tak prý za mne. Rozjeli jsme se tam, bylo to u nich náramně legrační. Představuju se: statkář, vdovec, známé jméno, takové a takové styky, kapitál – co na tom, že mi je padesát, a jí ještě ani šestnáct? Komupak by to vadilo? Není to lákavé, což? Jak by ne, hehe! Měl jste vidět, jak jsem rozprávěl s tatíčkem a s mamičkou! Byl na mě v tu chvíli pohled za všecky peníze! Pak přijde i ona, přisedne k nám, jistě si to umíte představit, ještě v krátkých šatečkách, nerozvité poupátko, pýří se, rudne jako červánky (to se ví, že jí to řekli). Nevím, jaký máte co se týče žen vkus, ale podle mého je těch šestnáct let, ta doposud dětská očička, ta ostýchavost a stydlivé slzičky – podle mě je to víc než krása, a ona je navíc jako obrázek. Světlounké kadeřavé vlásky spojené v malé lokýnky, kypré karmínové rtíky a nožky, že se srdce směje…! No tak jsme se seznámili, já řekl, že pospíchám domů, a hned na druhý den, to znamená předevčírem, nám požehnali. Od té doby, jak přijedu, tak si ji posadím na klín a už ji nepustím… To víte, pýří se jako červánky, ale já ji ustavičně líbám. Matinka jí, rozumí se, domlouvá, že jsem jako její muž a že se to tak patří, zkrátka pohádka! A ten nynější snoubenecký stav je možná opravdu lepší než manželský. Něco, čemu se říká la nature et la vérité³. Hehe! Asi dvakrát jsem s ní rozmlouval – není to zdaleka hloupé děvče. Někdy se na mne po očku podívá tak, že to mnou projede jako blesk. A víte, že obličejem připomíná Raffaelovu Madonu? Sixtinská Madona má přece úžasný obličej, tvář truchlivé pomatené, vás to nezarazilo? Asi tak to tedy vypadá. Sotva nám požehnali, přivezl jsem toho hned druhý den za půldruhého tisíce: jeden šperk s brilianty, druhý s perlami a stříbrnou dámskou toaletní schránku takhle velikou, s všelijakými věcičkami, až se z toho mé madoně tvářičky zapálily. Včera jsem si ji posadil na klín, ale nejspíš až přespříliš bez okolků, protože zrudla jako pivoňka a vytryskly jí slzičky, ale nechce to dát najevo, sama celá hoří. Když všichni na chvíli odešli a my spolu zůstali o samotě, najednou se mi vrhne kolem krku (poprvé sama od sebe), svírá mě oběma ručkama, líbá mě a přísahá, že mi bude poslušnou, věrnou a dobrou ženou, že s ní budu šťastný, že mi věnuje celý život, každý okamžik svého života, že obětuje všecko, docela všecko, a za to vše že ode mne žádá jen mou úctu a víc nic prý nežádám, vůbec nic nežádám, žádné dárky! Uznejte sám, že vyslechnout takové vyznání mezi čtyřma očima od takového šestnáctiletého andílka s ruměncem panenského studu a s nadšenými slzičkami v očích, uznejte sám, že je to hodně svůdné. Svůdné, že? Stojí to přece za to? Stojí, ne? Tak… tak poslyšte… tak zajedeme k mé nevěstě… ale teď hned ne!“

„Zkrátka a dobře, ten nestvůrný věkový a duševní rozdíl rozněcuje vaši smyslnost! Copak se skutečně chcete takhle oženit?“

„Proč ne? Určitě. Každý se stará sám o sebe a nejveseleji žije ten, kdo umí sám sebe nejlíp napálit. Hehe! Copak že jste najednou tak posedlý ctností? Smilujte se, mladý muži, já jsem člověk hříšný. Hehehe!“

„Ale postaral jste se přece o děti Katěriny Ivanovny. Ostatně… ostatně jste k tomu měl své důvody… teď už je mi všechno jasné.“

„Děti mám vůbec rád, mám děti moc rád,“ rozesmál se Svidrigajlov. „O tom vám mohu dokonce vyprávět jeden velezajímavý příběh, který doposud neskončil. Hned první den po svém příjezdu jsem obešel všechny ty různé pelechy, to víte, po sedmi letech jsem se tam přímo rozletěl. Nejspíš sám pozorujete, že nijak nespěchám, abych se sešel se svou starou partou, se svými dřívějšími kumpány a přáteli. Ano, chci to bez nich vydržet co nejdéle. Víte, u Marfy Petrovny na vsi mě k smrti mučily vzpomínky na všechna ta záhadná místa a místečka, v nichž zkušený člověk může mnoho najít. Zatraceně! Lidi se opíjejí, vzdělaná mládež se z nečinnosti utápí v neuskutečnitelných snech a tužbách, mrzačí se teoriemi, odněkud se nahrnuli židi a hrabou peníze, a všechno ostatní holduje prostopášnostem. Od první chvíle na mě to město dýchlo známou vůní. Dostal jsem se na jeden takzvaný taneční večírek – do strašného pelechu (libuji si právě v těch nejšpinavějších), a to víte, nevídané kankány, o jakých se za mých časů ani nesnilo! Ano, v tom je pokrok. Najednou vidím asi třináctileté děvčátko, rozkošně nastrojené, jak tančí s jedním tanečním mistrem a druhý křepčí před ní. U zdi na židli sedí její matka. Dovedete si představit, jaký to byl kankán! Děvčátko se stydí, červená, nakonec se cítí uraženo a rozpláče se. Tanečník ji chytne a začne jí otáčet a předvádět jí to, všechno kolem se směje a – já mám rád v takových chvílích naše obecenstvo, třeba i kankánové – všechno se směje a křičí: Dobře jí tak! Nemají sem vodit děti! No, mně to je jedno a houby se starám, jestli utěšují sami sebe logicky nebo nelogicky! Okamžitě jsem se vpravil do své úlohy, přisedl jsem k matce a spustil jsem, že jsem také z venkova, že tu jsou strašní hrubiáni, kteří nerozeznají skutečné hodnoty a nejsou schopni prokázat úctu tam, kde to je třeba. Dal jsem najevo, že mám hodně peněz, nabídl jsem se, že je odvezu ve svém kočáru, a také jsem je zavezl až domů a seznámil jsem se s nimi (bydlí v nějakém ubohém podnájmu, právě přijely). Bylo mi dáno na srozuměnou, že jak ona, tak její dcera si seznámení se mnou nemohou vykládat jinak než jako velikou čest, dověděl jsem se, že nemají ani vindru a že si přijely něco vyběhávat na nějakých úřadech. Nabídl jsem jim pomoc i peníze, vyslechl jsem vysvětlení, že na večírek se dostaly omylem, domnívaly se, že se tam skutečně vyučuje tanci. Ihned jsem navrhl, že bych mohl přispět k výchově mladé dívky, a to ve francouzštině a v tanci. Nadšeně přijaly, pokládají to za čest, doposud s nimi udržuji styky… Chcete-li, zajdeme k nim, ale teď to nejde.“

„Nechte si, jen si nechte ty své ničemné a podlé anekdoty, vy prostopášný, podlý a chlípný člověče!“

„Schiller, učiněný ruský Schiller! Où va-t-elle la vertu se nicher?⁴ Víte co, já vám budu naschvál vyprávět takové věci, abych slyšel vaše výkřiky. To je rozkoš!“

„To tak, myslíte, že nejsem v těchhle chvílích směšný sám sobě?“ zavrčel Raskolnikov.

Svidrigajlov se smál z plna hrdla; pak přivolal Filipa, zaplatil a hned se zvedal:

„Pěkně jsem se zřídil, no, assez causé⁵!,“ řekl. „Rozkoš!“

„Bodejť byste necítil rozkoš,“ rozhorlil se Raskolnikov a také vstával, „jakpak to nemá být rozkoš pro opelichaného zhýralce, může-li líčit takováhle dobrodružství a obírá-li se přitom dalšími podobnými plány, a to za takových okolností a před takovým člověkem, jako jsem já…! To rozpálí!“

„V tom případě,“ odpověděl skoro udiveně Svidrigajlov, prohlížeje si Raskolnikova, „v tom případě jste i vy pořádný cynik. Rozhodně jste nesmírně bohatý objekt k pozorování. Chápete hodně věcí, hodně…, ale jste schopen i hodně vykonat. Ale už dost. Je mi opravdu líto, že jsem s vámi mohl hovořit tak krátce, ale neodcházíte přece daleko… Uvidíte…“

Svidrigajlov odcházel. Raskolnikov za ním. Avšak Svidrigajlov tak opilý nebyl, víno mu stouplo do hlavy jen na krátkou chvíli a jeho opojení rychle opadávalo. Měl cosi na srdci, trápilo ho něco mimořádně důležitého a šel zamračeně. Bylo zřejmé, že vzrušeně a s obavou něco očekává. Jeho chování k Raskolnikovovi se v posledních několika minutách nápadně změnilo a bylo stále drsnější a výsměšnější. Raskolnikovovi to neušlo a i on byl znepokojen. Jeho podezření proti Svidrigajlovovi ještě zesílilo; rozhodl se, že půjde za ním.

Vyšli na chodník.

„Vy doprava a já doleva, anebo naopak, hlavně – adieu, mon plaisir⁶, až do šťastného shledání!“

A dal se napravo k Sennému náměstí.