4

Vtom se tiše otevřely dveře a do pokoje nesměle vešla nějaká dívka. Všichni se k ní udiveně a zvědavě otočili. Raskolnikov ji hned nepoznal. Byla to Sofja Semjonovna Marmeladovová. Poprvé ji viděl už včera, ale v takové chvíli, za takové situace a v takových šatech, že mu utkvěla v paměti úplně jiná podoba. Teď to byla prostě, ba nuzně oblečená dívka, ještě mladičká, spíš děvčátko, se skromným a slušným vystupováním a s jasným, ale trošku plachým obličejem. Měla na sobě docela jednoduché domácí šatečky, na hlavě starý, už nemoderní klobouček, jen v rukou měla jako včera paraplíčko. Když nenadále vkročila do světnice plné lidí, nejenže zrozpačitěla, ale úplně ztratila hlavu, polekala se jako malé děcko, a dokonce už couvla zpátky.

„Ach…, to jste vy?“ řekl nadmíru překvapený Raskolnikov a náhle sám také upadl do zmatku.

Okamžitě si totiž uvědomil, že matka i sestra už z Lužinovy narážky v dopise vědí o jisté dívce „pochybné existence“. Právě protestoval proti Lužinově pomluvě a zdůraznil, že tu dívku viděl poprvé, a vtom k němu sama přichází. Uvědomil si i to, že ani slůvkem neprotestoval proti výrazu „pochybná existence“. To všecko mu ve vteřince nejasně prolétlo hlavou. Ale když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.

„Vás jsem se nenadál,“ řekl chvatně a pohledem ji zadržel. „Posaďte se, buďte tak hodná. Přicházíte asi od Katěriny Ivanovny. Promiňte, sem ne, tamhle se posaďte…“

Když Soňa vstoupila, Razumichin, sedící na jedné z Raskolnikovových tří židlí, až u dveří, vstal, aby mohla projít. Raskolnikov jí zprvu ukázal na místo v rohu divanu, kde seděl Zosimov, ale uvědomil si, že divan je místo příliš familiární a slouží mu za lůžko, a proto jí rychle nabídl Razumichinovu židli.

„A ty se posaď sem,“ usadil Razumichina do rohu, kde předtím seděl Zosimov.

Soňa se posadila, ale div se nerozklepala strachem a nesměle se podívala na obě dámy. Zřejmě sama nechápala, jak si vedle nich mohla sednout. Jakmile si to uvědomila, ulekla se tak, že honem zase vstala a úplně zmatená se obrátila k Raskolnikovovi.

„Já… já jsem… přišla jen na skok, odpusťte, že vyrušuju,“ zajíkala se. „Posílá mě Katěrina Ivanovna, neměla nikoho jiného… Mám vám vyřídit, že Katěrina Ivanovna snažně prosí, abyste zítra přišel na pohřeb… ráno po mši… Na Mitrofanův hřbitov a pak k nám… k ní…, abyste přišel na oběd… Abyste jí prokázal tu čest… To jsem vám měla vyřídit.“ Zakoktala se a zmlkla.

„Budu hledět přijít… určitě… určitě,“ vstal také Raskolnikov a také se bůhvíproč zajíkal a zmlkl v půli slova. „Posaďte se ještě laskavě,“ řekl náhle, „musím s vámi mluvit. Prosím vás – nevím, jestli nepospícháte – buďte tak hodná a věnujte mi chvilenku…“ A přistrčil jí židli. Soňa se znova posadila a znova ostýchavě a zmateně zašilhala po obou dámách a hned sklopila oči.

Raskolnikovovi stoupla krev do bílého obličeje, oči mu zasvítily, cosi do něho náhle vjelo.

„Maminko,“ řekl pevně a důtklivě, „to je Sofja Semjonovna Marmeladovová, dcera chudáka pana Marmeladova, kterého včera před mýma očima přejeli koně a o kterém jsem vám už říkal…“

Pulcherija Alexandrovna se podívala na Soňu maličko přimhou­řenýma očima. Přestože byla velmi zmatena Roďovým upřeným a vyzývavým pohledem, nedovedla si toto potěšení odepřít. Duněčka se vážně a upřeně zahleděla přímo do tváře nebohé dívky a nechápavě si ji prohlížela. Soňa při představování znova zvedla oči, ale upadla do ještě většího zmatku.

„Chtěl jsem se vás zeptat,“ oslovil ji honem Raskolnikov, „jak to u vás dnes vypadalo. Nedělal vám někdo nějaké potíže… například policie?“

„Ani ne, nikdo nic… Však je úplně jasné, na co umřel, tak nás nechali na pokoji. Jenom nájemníci se zlobí.“

„Pročpak?“

„Že je tam tělo moc dlouho…, teď jsou tahle vedra a dusna…, tak ho dnes před požehnáním přenesou na hřbitov a do zítřka bude vystavený v kapli. Katěrina Ivanovna nejdřív nechtěla ani slyšet, ale teď sama uznává, že to musí být…“

„Tak tedy dnes?“

„Prosí vás, abyste jí prokázal čest a přišel zítra na pohřeb do kostela, a pak abyste u ní poseděl na smuteční hostině.“

„Copak nějakou pořádá?“

„Ano, jenom maličkou, víte? Mám vám vyřídit, že vám moc děkuje za to, že jste nám včera pomohl…, nebýt vás, neměly bychom za co vypravit pohřeb.“ A najednou jí zacukaly rty a také brada, ale rychle zase sklopila oči, sebrala síly a ovládla se.

Raskolnikov si ji při té rozmluvě bedlivě prohlížel. Měla hubenou, tuze hubenou a bledou tvářičku, dost nesouměrnou a nějakou špičatou, se špičatým nosíkem i bradičkou. Snad se ani nedalo říct, že je hezká, zato její světle modré oči byly velmi jasné, a jakmile se trochu rozveselily, dostával její obličej tak mile naivní výraz, že byla až přitažlivá. Mimoto měla ve tváři a vůbec v celém zjevu ten charakteristický rys, že přes svých osmnáct let vypadala jako děvčátko, mnohem mladší než ve skutečnosti, docela dětsky, a to se někdy až směšně projevovalo v jejích gestech.

„Copak Katěrina Ivanovna vystačila s tak malým obnosem, že ještě chce uspořádat pohoštění?“ úporně prodlužoval Raskolnikov rozmluvu.

„Rakev bude docela obyčejná, víte…, a všecko bude docela oby­čejné, nebude to moc stát…, už jsme to s Katěrinou Ivanovnou vypočítaly, na pohoštění ještě něco vybyde… Katěrině Ivanovně na tom moc záleží. To víte, potřebuje nějakou tu útěchu…, je taková, však vy víte…“

„Chápu… všecko chápu… Cože si tak prohlížíte můj pokoj? Tady maminka taky říká, že je to tu jak v rakvi.“

„A včera jste nám dal všecko, co jste měl!“ řekla na to Soněčka zvláštním zvučným, překotným šepotem a opět sklopila oči k zemi. A zase se jí roztřásly rty a brada. Celou dobu byla ohromená nuzností Raskolnikovova bytu a teď jí ta slova unikla proti její vůli. Chvíli nikdo nic neříkal. Duněččiny oči jako by se rozjasnily, dokonce i Pulcherija Alexandrovna se na Soňu přívětivě podívala.

„Roďo,“ řekla a vstala, „obědvat budeme samozřejmě spolu. Půjdeme už, Duněčko… A ty bys udělal nejlíp, Roďo, kdyby ses šel trošku projít a pak si chvíli odpočinul, lehl si, a k nám přijď dříve… Asi jsme tě uondaly…“

„Dobře, dobře, přijdu,“ vstal také a najednou měl naspěch. „Vlastně musím ještě něco vyřídit…“

„Copak budete obědvat každý zvlášť?“ zvolal pobouřeně Razumichin a vyvalil na Raskolnikova oči. „Co tě to jenom napadlo?“

„Dobře, dobře, to víte, že přijdu… Ty tady ještě chvíli zůstaň. Snad už ho teď můžete postrádat, maminko? Neřeknete, že jsem vám ho odloudil?“

„Kdežpak, kdežpak! A vy, Dmitriji Prokofjiči, nám jistě prokážete tu čest a poobědváte s námi?“

„Přijďte, prosím vás!“ poprosila Duňa.

Razumichin se s nimi loučil s rozzářenou tváří. Na vteřinku všichni podivně zrozpačitěli.

„Sbohem, Roďo, totiž na shledanou, nerada říkám sbohem. Sbohem, Nastasjo… Bože, už zas to sbohem!“

Pulcherija Alexandrovna se chtěla rozloučit i se Soněčkou, ale nepodařilo se jí to a raději honem vyšla ze dveří.

Ale Avdoťja Romanovna, jak se zdálo, čekala, až na ni dojde, a když procházela za matkou kolem Soni, rozloučila se s ní účastnou, zdvořilou a řádnou úklonou. Soněčka se ve zmatku uklonila jaksi příliš chvatně a vylekaně a její tvář se stáhla skoro v bolestivou grimasu, jako by jí zdvořilost a pozornost Avdoťji Romanovny byla na obtíž a působila jí značnou trýzeň.

„Tak sbohem, Duňo!“ zavolal Raskolnikov už na chodbě. „Podej mi přece ruku!“

„Už jsem ti ji podala, zapomněls?“ obrátila se laskavě a zaraženě.

„Tak mi ji podej ještě jednou!“

A vřele jí stiskl útlé prsty. Duněčka se na něho usmála, začervenala se, rychle vyprostila ruku a odcházela za matkou, bůhvíproč také celá šťastná.

„Tak to bychom měli!“ řekl s rozjasněným pohledem Soně, když se vrátil. „Dej Pán Bůh mrtvým věčné odpočinutí a živým dlouhé žití! Viďte? Co říkáte?“

Soňa se skoro s údivem dívala na jeho náhle rozjasněnou tvář; on se chvilinku mlčky a upřeně díval na ni a v těch několika okamžicích mu prolétlo pamětí všecko, co mu o ní vyprávěl její nebožtík otec…

„Proboha živého, Duněčko!“ spustila Pulcherija Alexandrovna, jak­mile vyšly z domu. „Jsem ti skoro ráda, že už jsme odtud. Úplně se mi ulevilo. Kdepak bych si jen včera ve vlaku pomyslela, že se z něčeho takového budu radovat!“

„Říkám vám přece, maminko, že ještě zdaleka není zdráv. Copak to nevidíte? Možná že po nás tesknil a rozstonal se z toho. Musíme být shovívavé, vždyť se dá tolik, tolik odpustit…“

„Ale ty jsi shovívavá nebyla!“ skočila jí hned ostře a vyčítavě do řeči Pulcherija Alexandrovna. „Víš, Duňo, dobře jsem si vás prohlédla, tys jeho úplný dvojník, ani ne tak podobou jako duševně: oba jste melancholici, oba jste mrzouti a hned kvůli všemu vzplanete, oba jste pyšní a oba velkomyslní… Není přece možné, Duněčko, aby byl egoista, viď…? Jak jenom pomyslím na to, co bude večer, necítím srdce v těle!“

„Nebojte se, maminko, bude jen to, co musí být.“

„Duněčko! Ale považ, v jaké jsme situaci! Co když Petr Petrovič odmítne?“ neopatrně uniklo nešťastné Pulcheriji Alexandrovně.

„Zač bude potom stát!“ odsekla stroze a přezíravě Duňa.

„A moc dobře jsme udělaly, že jsme odtud odešly,“ zamlouvala to honem Pulcherija Alexandrovna, „měl někam namířeno, ať se raději projde, ať se nadýchá vzduchu, hrůza, jak je u něho dusno! Ale kde se tady má člověk nalokat vzduchu? Vždyť je tu i na ulicích jako v podzemní kobce. Bože můj, to je město! Pozor, uhni, nebo tě zamáčknou, vidíš, že něco nesou! To táhnou klavír, no ne… taková­hle tlačenice… z toho děvčete mám také notný strach.“

„Z jakého děvčete, maminko?“

„Ale z té Sofji Semjonovny, co tam dnes přišla…“

„A pročpak?“

„Mám takovou předtuchu, Duňo. Věř nebo nevěř, ale jak se objevila ve dveřích, hned mě napadlo, vida, v čem to vězí!“

„V ničem nic nevězí!“ rozzlobila se Duňa. „Co máte s těmi předtuchami, mami! Zná ji přece teprve od včerejška a dnes ji nejdřív ani nepoznal.“

„Jen počkej, však uvidíš…! Rozčiluje mě, uvidíš, uvidíš! Vyděsila jsem se: tak po mně koukala, ale tak, má takové oči, sotva jsem vydržela na židli, víš, jak nám ji představoval. Je mi to divné, Petr Petrovič o ní píše takové věci, a on nám ji bůhvíjak představuje, a k tomu tobě! Tak mu tedy na ní záleží!“

„Píše se leccos! O nás se také mluvilo a psalo, copak už jste zapomněla? Já jsem přesvědčená, že je… skvělá a že je to všecko nesmysl!“

„Přála bych jí to.“

„A Petr Petrovič je hanebný klevetník!“ uzavřela ostře Duněčka.

Pulcherija Alexandrovna už ani nehlesla. Rozmluva uvázla.

„Tak podívej se, co bych od tebe chtěl…,“ říkal Raskolnikov a odváděl si Razumichina k oknu.

„Tak já řeknu Katěrině Ivanovně, že přijdete…,“ loučila se honem Soňa.

„Hned, hned, Sofjo Semjonovno, nemáme žádné tajemství, vůbec nám nevadíte… Rád bych vám řekl ještě několik slov… Tak heleď,“ uťal náhle větu v půli a obrátil se k Razumichinovi, „ty přece znáš toho… jak se jen… Porfirije Petroviče?“

„Bodejť. Jsme příbuzní. A proč?“ dodal Razumichin s náhlou zvědavostí.

„Myslím, že teď vede vyšetřování… no, o té vraždě…, aspoň včera jste o tom mluvili.“

„Ano… a co?“ Razumichin náhle vyvalil oči.

„Vyslýchá prý zástavce a já tam mám také nějaké zástavy, šmejd, nestojí to za řeč, ale přece jen prstýnek, který mi dala na památku sestra, když jsem odcházel z domova, a stříbrné hodinky po otci. Dohromady to má cenu pět nebo šest rublů, ale mně je to drahé jako památka. Jak to mám zařídit? Nerad bych, aby ty věci propadly, zvlášť hodinky. Prve, když se mluvilo o Duněččiných hodinkách, ve mně hrklo, že se matka na ně bude chtít podívat. Je to jediná věc, která nám zůstala po otci. Kdybychom o ně přišli, tak se z toho snad rozstůně! Znáš ženské! Tak poraď, co mám dělat! Vím, že bych to měl ohlásit na komisařství. Anebo snad přímo Porfirijovi? Co myslíš? Dost to pospíchá! Uvidíš, že se maminka ještě před obědem na ně bude ptát!“

„Na komisařství? Vyloučeno! Jedině k Porfirijovi!“ vykřikl neobyčejně rozčileně Razumichin. „Poslyš, to jsem rád! Ale jaképak rozmýšlení, jdeme hned, je to sotva pár kroků, jistě bude doma!“

„Dobře… tak půjdeme…“

„Bude hrozně, hrozitánsky rád, že tě pozná! Mnohokrát jsem mu o tobě vykládal… Včera taky. Pojď…! Tak tys tu bábu znal! Tedy takhle…! To je ale bá-á-ječ-ný zvrat…! Ano, ale… Sofja Ivanovna…“

„Sofja Semjonovna,“ opravil Raskolnikov. „Sofjo Semjonovno, to je můj přítel Razumichin, moc hodný člověk…“

„Jestli už musíte jít…,“ začala Soňa, která k Razumichinovi ani nepozvedla oči, a ještě víc z toho zrozpačitěla.

„Ano, půjdeme!“ rozhodl Raskolnikov. „Zajdu k vám ještě dnes, Sofjo Semjonovno, ale musíte mi říct, kde bydlíte.“

Snad to nebylo rozpaky, ale tím, jak spěchal, že uhýbal před jejím pohledem. Soňa mu řekla adresu a přitom se začervenala. Vyšli všichni společně. „Copak nezamykáš?“ zeptal se Razumichin, který šel ze schodů jako poslední.

„Nikdy…! Už dva roky se vlastně chystám, že koupím zámek,“ dodal lehkovážně. „A není šťastný ten, kdo nemá co zamykat?“ zasmál se a otočil se k Soně.

Před vraty se zastavili.

„Vy máte cestu doprava, Sofjo Semjonovno? Ještě mi povězte, jak jste mě našla?“ zeptal se takovým tónem, jako by jí chtěl říct něco docela jiného. Rád by se byl zahleděl do jejích mírných jasných očí, ale pořád se mu to nedařilo.

„Včera jste přece řekl adresu Polječce.“

„Polje? Ah tak… Polječka! Ta maličká… to je vaše sestra? Tak já jí řekl, kde bydlím?“

„Copak jste už zapomněl?“

„Ne… už vím…“

„A mně o vás vyprávěl hned tenkrát nebožtík otec… Ale tenkrát jsem ještě nevěděla, jak se jmenujete, on to také nevěděl… A dnes jsem přišla… No, a protože jsem se včera dověděla, jak se jmenujete…, tak jsem se dneska vyptala, kde tu bydlí pan Raskolnikov. Nevěděla jsem, že taky bydlíte v podnájmu… Tak sbohem…, Katěrině Ivanovně řeknu…“

Byla hrozně ráda, že konečně může jít; se sklopenou hlavou pospíchala, aby už jim byla z očí a co nejrychleji udělala těch dvacet kroků k nároží, kde zahne doprava a konečně bude sama, a při rychlé chůzi, po nikom se nedívajíc a nikoho nevnímajíc, bude přemítat, vybavovat si a vážit každé slůvko, každou podrobnost z toho, co slyšela a viděla. Nikdy nic na ni dosud neudělalo takový dojem. Jako by jí nepozorovaně a jitřivě vešel do duše celý nový svět. Najednou si vzpomněla, že Raskolnikov k ní chce dnes přijít, možná ještě dopoledne, hned teď!

„Jenom ne dnes, jen ne dnes!“ šeptala si se sevřeným nitrem, jako by někoho dětsky vyděšeně uprošovala: „Bože! Ke mně… do té světnice… uvidí…, panebože!“

Není divu, že si v těch chvílích nemohla všimnout neznámého pána, který ji vytrvale sledoval a šel jí celou dobu v patách. Šel tak za ní už od samých vrat. Ve chvíli, kdy se všichni tři, Razumichin, Raskolnikov a ona zastavili na pár slov před domem, onen chodec je právě míjel a maličko sebou trhl, když letmo zaslechl Sonina slova: „Tak jsem se vyptala, kde tu bydlí pan Raskolnikov.“ Rychle a pozorně si prohlédl všecky tři a nejvíce Raskolnikova, s nímž Soňa mluvila; pak se podíval na dům a vštípil si ho do paměti. To všecko se stalo v okamžiku, v chůzi, a chodec nedal najevo nic, co by naň mohlo upozornit, a pomalejším krokem, jako by vyčkával, šel dál. Čekal na Soňu: slyšel, že se loučili a že Soňa půjde někam, kde bydlí.

Ale kam? Odněkud je mi povědomá, přemítal a vybavoval si Soninu tvář. To musím zjistit.

Když došel na roh, přešel na druhou stranu ulice, ohlédl se a uviděl, že Soňa už jde za ním touž cestou a nic kolem sebe nepozoruje. Na rohu zahnula do téže ulice. Šel za ní po protějším chodníku a stále ji bedlivě pozoroval; asi po padesáti krocích opět přešel na tu stranu ulice, po níž šla Soňa, dohonil ji a stále se držel asi pět kroků za ní.

Byl to tak padesátník vyšší statné postavy, s širokými svislými rameny, která ho dělala trochu přihrblým. Při svém šviháckém a elegantním oblečení vypadal jako reprezentativní urozený pán. V rukou měl pěknou hůlku, kterou při každém kroku poklepával po chodníku, na rukou měl čisté rukavičky, jeho široká hranatá tvář byla dost vzhledná a měla zdravou, nepetrohradskou barvu. Dosud velmi husté vlasy byly docela světlé a jen nepatrně prošedivělé a široce splývající hustý plnovous byl ještě světlejší než vlasy. Měl modré oči chladného, pronikavého, hloubavého pohledu, rty sytě červené. Prostě v každém ohledu velmi zachovalý muž, který zdaleka nevypadal na svá léta.

Když Soňa vyšla k průplavu, octli se na chodníku vedle sebe. Přitom mu neušlo, jak je zamyšlená a roztržitá. Když zahnula do vrat svého domu, vešel jakoby trochu překvapený za ní. Na dvoře zahnula doprava, do rohu, z něhož vedlo schodiště k jejímu bytu. „Ale!“ zamumlal neznámý pán a pustil se po schodech za ní. Teprve v té chvíli si ho Soňa všimla. Vyšla do druhého poschodí, odbočila do chodby a zazvonila u bytu číslo devět, na jehož dveřích bylo napsáno křídou: Kapernaumov, krejčí. „Ale!“ opakoval znova neznámý, překvapený tou zvláštní náhodou a zazvonil vedle u čísla osm. Dveře byly asi šest kroků od sebe.

„Tak vy bydlíte u Kapernaumova!“ zasmál se na Soňu. „Včera mi přešil vestu. Já bydlím tady vedle u madame Gertrudy Karlovny Resslichové. To je náhoda!“

Soňa se na něho pozorně podívala.

„Jsme sousedé,“ pokračoval s přehnanou veselostí. „Jsem totiž ve městě teprve třetí den. Tak zatím na shledanou!“

Soňa neodpověděla. Právě jí otevřeli, rychle tedy vklouzla dovnitř. Nevěděla proč, ale bylo jí hanba a byla v ní malá dušička…

Razumichin byl celou cestu k Porfirijovi velmi rozjařený. „To je báječné, člověče,“ opakoval několikrát. „Jsem tak rád! Tak rád!“

Pročpak jsi rád? ptal se v duchu Raskolnikov.

„Víš, já netušil, žes taky u té báby zastavoval. A… a… je to už dávno? Rozuměj, je to už dávno, cos u ní byl?“

Jak naivní hlupák! pomyslel si zase Raskolnikov. „Kdy?“ zůstal stát na místě a vzpomínal. „Myslím, že jsem tam byl nějaké tři dny před její smrtí. Ostatně, já teď nejdu ty věci vyplatit,“ vracel se se zvláštním chvatem a horlivostí k starostem o své věci. „Mám totiž zas všehovšudy jeden stříbrný rubl… po tom včerejším zatraceném blouznění!“

Na blouznění položil zvláštní důraz.

„Tak, tak, tak,“ přitakával rychle a neznámo čemu Razumichin, „proto tě to taky… tak ohromilo… víš, dokonce jsi i blouznil pořád o nějakých prstýncích a řetízcích…! Tak, tak… To je jasné, teď je všecko jasné!“

Vida! Jak se v nich ta domněnka uhnízdila! Tenhle člověk se pro mě dá třeba ukřižovat, a přece je hrozně rád, že se vysvětlilo, proč jsem blouznil o prstýncích! Jak je to všechny posedlo!

„Ale zastihneme ho doma?“

„Zastihneme, zastihneme,“ ujišťoval horlivě Razumichin. „Člověče, to je výborný chlapík, však uvidíš! Je trošku tvrdý, ne snad, že by byl málo společenský, myslím tvrdý v jiném ohledu. Je to chytrý chlapík, moc, dokonce náramně chytrý, ale má takový zvláštní způsob myšlení… Je to nedůvěřivec, skeptik, cynik… Rád lidi napaluje, totiž nenapaluje, rád si z každého střílí… I metodu má starou, vychází z doličných důkazů… Ale je to machr, machr… Loni vypátral jeden případ, taky vraždu, při které byla téměř ztracena jakákoliv stopa! Hrozně, hrozně rád by se s tebou seznámil!“

„Jak to, že hrozně rád?“

„Totiž ne snad že by… podívej, v poslední době, když ses rozstonal, jsem na tebe velmi často zaváděl řeč… No,… a když se dověděl, žes právník a že ti poměry nedovolily dostudovat, řekl: ‚To je škoda!‘ A já usoudil… totiž všecko to dohromady, nejenom to jediné; Zametov včera… Podívej Roďo, já před tebou včera v opilosti cestou domů něco žvanil… a teď mám, člověče, strach, aby sis to nějak nezveličil, víš?“

„Co myslíš? To, že mě pokládají za pomateného? Ale třeba je to pravda.“ Křečovitě se usmál.

„Tak… tak… totiž fuj, kdepak…! Zkrátka všecko, co jsem říkal… (ještě všelicos jiného), všecko byly opilé žvásty.“

„Pročpak se tak omlouváš! Mám už toho po krk!“ vyjel si na něj Raskolnikov až příliš podrážděně. Trošku to ostatně zahrál.

„Vím, vím a chápu. Věř mi, že chápu. Až je mi hanba o tom mluvit…“

„Když je ti hanba, tak o tom nemluv!“

Oba se odmlčeli. Razumichin byl v sedmém nebi a Raskolnikov to s odporem cítil. Dělalo mu starosti i to, co Razumichin právě říkal o Porfirijovi.

Před ním si taky musím hrát na chudáčka, přemítal a cítil, jak bledne a jak mu buší srdce, a hodně věrohodně. Nejvěrohodnější by ovšem bylo nehrát si na nic. Okázale si na nic nehrát! Ne, okázale by bylo zase nevěrohodné… No, až jak se to vyvine… uvidíme… hned… je to dobře nebo ne, že tam jdu? Motýl sám letí do plamene. Srdce mi tluče, až to není hezké!

„Tamhleten šedý dům,“ řekl Razumichin.

Nejdůležitější je, jestli Porfirij ví, nebo neví, že jsem včera byl u té čarodějnice… v tom bytě… a že jsem se vyptával na krev. To musím uhodnout okamžitě, hned jak tam vkročím, musím mu to poznat na nose, jinak… ať jsem ztracen, ale poznám to!

„A poslechni, člověče!“ podíval se náhle s potměšilým úsměvem na Razumichina. „Dneska se mi už od rána zdáš nějak přenáramně rozčilený. Že je to tak?“

„Jak to rozčilený? Nejsem ani trochu rozčilený!“ trhl sebou Razumichin.

„Ale jsi, člověče, to se hned pozná. Prve jsi seděl na židli, jako nesedáváš nikdy, na krajíčku, a jenom to s tebou šilo. Pro nic za nic jsi pořád vyskakoval. Chvíli ses zlobil, a najednou jsi byl zase sladký jako cukrkandl. Dokonce ses červenal. Zvlášť po tom pozvání na oběd jsi se hrozně začervenal.“

„Nic takového nebylo, to žvaníš…! Co vlastně myslíš!“

„To, žes jako primánek! Brr, už se zas červená!“

„Jsi ty ale netvor!“

„Pročpak takové rozpaky? Romeo! Počkej, já to na tebe dnes někde povím, hehehe! Panečku, to pobavím maminku… a ještě někoho…“

„Počkej, počkej, počkej, to je vážná věc, to je přece… Jak to potom bude vypadat, ty mizero!“ bránil se Razumichin úplně vyvedený z rovnováhy a tuhl hrůzou. „Cože jim povíš? Člověče, já… Ne, ty jsi ale zvíře!“

„Jak růžička na jaře! Kdybys věděl, jak ti to sluší – úplný dvoumetrový Romeo! A jak ses dnes vymydlil, i nehty sis vyčistil, viď? Kdopak tohle pamatuje! A na mou duši, navoněl ses! Sehni se ke mně!“

„Zvíře!!!“

Raskolnikov se tolik smál, že se, jak se zdálo, nemohl zastavit, a tak vcházeli do bytu Porfirije Petroviče se smíchem. Právě to Raskolnikov potřeboval – v pokojích mohli slyšet, že přišli s veselou a že se ještě v předsíni pořád smějí.

„Tady o tom ani slovo, sic tě zašlápnu jako hada!“ zasyčel Razumichin rozlíceně na Raskolnikova a sevřel mu rameno.