1

Ráno, jež následovalo po neblaze osudné výměně názorů Petra Petroviče Lužina s Duněčkou a Pulcherijí Alexandrovnou, přineslo vystřízlivění i pro Petra Petroviče. Ke svému nemalému rozmrzení byl poznenáhlu nucen uznat za dokonanou a nezvratnou skutečnost to, co se mu včera zdálo takřka fantastické, a třebaže věděl, že se to stalo, nemohl tomu ani věřit. Poraněná ješitnost mu celou noc pila krev jako černá pijavice. Jakmile Lužin ráno vstal, podíval se do zrcadla, takový měl strach, zda se v něm přes noc nerozlila žluč. Ale po té stránce bylo zatím všecko v pořádku a Petr Petrovič se pohledem na svou ušlechtilou, bílou a v poslední době maličko ztučnělou tvář dokonce na vteřinku uklidnil, svatě přesvědčen, že si najde nevěstu někde jinde a možná ještě čistší; avšak hned se vzpamatoval a energicky si odplivl, až tím vyloudil na tváři svého mladého přítele a spolubydlícího Andreje Semjonoviče Lebezjatnikova němý, ale sarkastický úsměv. Petr Petrovič si toho úsměvu dobře všiml a hned ho svému mladému příteli připsal k tíži. V poslední době už mu toho takto připsal mnoho. Jeho zlost ještě zesílila, když si navíc uvědomil, že se včera neměl Andreji Semjonoviči svěřovat, jak dopadl. To byla druhá chyba, které se včera dopustil z nerozvážnosti, z přílišné výbušnosti a podrážděnosti… Celé dopoledne se na něj pak jako naschvál hrnula jedna nepříjemnost za druhou. I v senátě ho potkal jistý nezdar v řízení, kterému tam věnoval mnoho energie. Zejména ho pak rozladil majitel bytu, který si před chystanou svatbou najal a vlastním nákladem znovuzřizoval; tento domácí, jakýsi německý řemeslník, zbohatlík, nechtěl za nic na světě zrušit právě uzavřenou nájemní smlouvu a trval na zaplacení plného dohodnutého odškodnění, ačkoliv mu Lužin vracel byt téměř z gruntu znovuzřízený. A zrovna tak mu ani v obchodě s nábytkem nechtěli vrátit ani rubl zálohy na zakoupený, avšak dosud neodebraný nábytek. Nebudu se přece ženit kvůli nábytku! v duchu skřípěl Lužin zuby a v té chvíli mu ještě jednou svitla zoufalá naděje: Copak je opravdu všecko nenávratně skončeno a ztraceno? Copak se nemohu ještě jednou pokusit? Při vzpomínce na Duněčku mu ještě jednou svůdně zatrnulo u srdce. S trýzní ten okamžik překonal, a kdyby bylo možné hned v té chvíli, pouhým přáním Raskolnikova usmrtit, byl by Lužin toto přání bez váhání vykřikl.

A další chybu jsem udělal, že jsem jim nedával žádné peníze, přemítal, když se nevesele vracel do Lebezjatnikovovy komůrky. Proč jenom se ze mne stal takový hamižník? Dokonce ani trochu vypočítavé to nebylo! Chtěl jsem je držet zkrátka a zpracovat je tak, aby ve mně viděly spásného anděla, a zatím…! Brr! Ne, kdybych jim byl za tu dobu dal tak půldruhého tisíce na výbavu a na dárky, na všelijaké ty škatulky, neceséry, karneoly, látky a různé ty hlouposti od Knopa nebo z anglického domu, tak by ta záležitost vypadala jinak a… mnohem nadějněji! To by mě teď tak snadno neodbyly! Lidé jako ony by určitě pokládali za svou povinnost vrátit mi při rozchodu se mnou dárky i peníze, a to by jim bylo zatraceně líto a zatěžko! A i svědomí by je hryzlo – copak takhle zničehonic můžeme vyhnat člověka, který k nám doposud byl tak štědrý a pozorný…? Hm! Zbabral jsem to! Znovu zaskřípěl zuby a nadal si hlupáků – ovšemže jen v duchu.

A protože dospěl k tomuto závěru, vrátil se domů mnohem na­bručenější a podrážděnější, než byl, když odcházel. Přípravy na smuteční hostinu ve světnici Katěriny Ivanovny ho trošku rozptýlily. Už včera o té smuteční hostině něco slyšel, dokonce měl dojem, že na ni zvali i jeho, avšak pro přemíru vlastních starostí neměl na nic jiného myšlenky. Teď se však zvědavě vyptal paní Lippevechzelové, otáčející se v nepřítomnosti Katěriny Ivanovny (která byla na hřbitově) okolo slavnostní tabule, a dověděl se, že hostina bude velká a že jsou pozváni skoro všichni nájemníci, mezi nimi i takoví, které nebožtík ani neznal, ba že je pozván i Andrej Semjonovič Lebezjatnikov, přestože se před časem s Katěrinou Ivanovnou rozkmotřil, a konečně, že i on sám, Petr Petrovič, je nejen pozván, nýbrž velmi netrpělivě očekáván, protože je snad nejváženější host ze všech nájemníků. Také Amálie Ivanovna byla přes všechny minulé nepříjemnosti velmi okázale pozvána, a proto tu nyní téměř s potěšením hospodařila a přičiňovala se, a kromě toho byla celá naparáděná, ve smutku sice, ale celá nová, v samém jemňoučkém hedvábí, a jen se vznášela. Všechny ty skutečnosti a novinky přivedly Lužina na jistý nápad, a tak se vracel do svého pokoje, to je do pokoje Andreje Semjonoviče Lebezjatnikova, jaksi zamyšleně. Mimo jiné se totiž dověděl, že mezi pozvanými je i Raskolnikov.

Lebezjatnikov se z nějakého důvodu celé to dopoledne držel doma. Vztah Petra Petroviče k tomuto pánovi se vyvinul velmi podivným, ačkoliv do jisté míry přirozeným způsobem: Petr Petrovič jím opovrhoval, dokonce ho až nemístně nenáviděl téměř od prvního dne, kdy se u něho ubytoval, ale zároveň se ho tak trochu bál. Po příjezdu do Petrohradu se k němu nastěhoval nejen z odporné šetrnosti, ačkoliv tento důvod byl na prvním místě, avšak byla tu i jiná příčina. Ještě venku slyšel o Andreji Semjonoviči, svém někdejším schovanci, že je jedním z nejhorlivějších mladých pokrokářů a že dokonce hraje významnou roli v jistých zajímavých a pověstných kroužcích. Petra Petroviče to ohromilo. Ty mocné, vševědoucí, všemi opovrhující a všechny pranýřující kroužky mu už dávno naháněly jakýsi zvláštní, ale naprosto neurčitý strach. Sám, a k tomu ještě na venkově, si nemohl o ničem takovém vytvořit byť i jen přibližně přesný názor. Jako každý jiný, i on slyšel, že existují, zejména v Petrohradě, nějací pokrokáři, nihilisté, pranýřovatelé a tak dále, ale jako mnozí jiní také on si zveličoval a falešně vykládal smysl a význam těchto pojmů až do absurdnosti. Nejvíce ze všeho, už několik let, se bál pranýřování, a to zavdalo hlavní podnět k jeho neustálým a přehnaným obavám, zejména kdykoliv snil o tom, že přenese svou působnost do Petrohradu. Když šlo o tyhle věci, byl, jak se říká, vystrašený, jako bývají vystrašené malé děti. Před několika lety, na venkově, v samých začátcích své kariéry, stal se dvakrát svědkem nelítostného odhalení dost významných guberniálních osobností, kolem kterých se doposud točil a které nad ním držely ochrannou ruku. Jeden z těch případů skončil pro pranýřovanou osobu zvlášť velkým skandálem, druhý taktak že neskončil náramně povážlivě. Proto si tedy Lužin předsevzal, že po příjezdu do Petrohradu neprodleně zjistí, oč vlastně jde, a bude-li třeba, pro všechny případy nadběhne štěstěně a získá si přízeň „naší mladé generace“. Při této eventualitě spoléhal na Andreje Semjonoviče, a když navštívil například Raskolnikova, už obstojně papouškoval cizí myšlenky…

V Lebezjatnikovovi samozřejmě velmi brzy rozpoznal neobyčejně všedního a naivního mládenečka. To však Lužina ani dost málo nerozčarovalo, ani nepovzbudilo. Ba i kdyby se byl přesvědčil, že všichni pokrokáři jsou stejní pošetilci, nebyl by tím jeho neklid ukolébán. Na všech těch směrech, myšlenkách a systémech (kterými ho Andrej Semjonovič přímo zasypal) mu vlastně pramálo záleželo. Měl svůj vlastní záměr. Šlo mu především o to, aby co nejdříve a nejrychleji zjistil, co a jak se tady vlastně zběhlo. Představují tito lidé nějakou sílu, nebo ne? Má se on osobně čeho obávat, nebo nemá? Má nebo nemá se bát pranýřování, kdyby snad něco podnikl? A jestliže ano, tedy zač a pro co se dnes vlastně pranýřuje? A nejen to: v případě, že jsou skutečně silní, zda se k nim není možno nějak přitřít a zalepit jim oči? Je to nutné, nebo není? Nedala by se například jejich prostřednictvím trochu popohnat vlastní kariéra? Zkrátka, měl před sebou množství problémů.

Onen Andrej Semjonovič Lebezjatnikov byl suchý, krtičnatý, maličký človíček, zaměstnaný v kterémsi úřadě, až kuriózně světlovlasý s licousy v podobě kotletek, na něž byl náramně pyšný. Mimoto měl skoro neustále bolavé oči, byl dost útlocitný, ale hovořil velmi sebevědomě a někdy až tuze vypínavě, a to při jeho titěrné figurce ovšem dopadalo skoro vždy směšně. Amálií Ivanovnou však byl počítán k váženým nájemníkům, neopíjel se totiž a přesně platil činži. Přes všechny tyto kvality byl Andrej Semjonovič skutečně dost tupý. Připojil se k pokroku a k „naší mladé generaci“ z vášně. Byl to jeden z toho nepřehledného a pestrého šiku bezzásadových lidí, ubohých nedochůdčat a potřeštěných nedouků, kteří se okamžitě přitřou ke každé nejmódnější myšlence, která se vyskytne, a ihned ji zdiskreditují a zkarikují všechno, čemu sami někdy slouží celým srdcem.

Ostatně i Lebezjatnikovovi, přestože byl tak hodný, také už začínal být jeho spolubydlící a někdejší pěstoun Petr Petrovič chvílemi protivný. Došlo k tomu nepozorovaně a vzájemně z obou stran. Přestože Lebezjatnikov nebyl příliš bystrozraký poznenáhlu seznával, že ho Lužin klame a v skrytu přezírá a že „je docela jiný“. Pokoušel se mu vykládat Fourierův systém a Darwinovu teorii, ale Lužin začal v poslední době poslouchat až příliš sarkasticky a v docela poslední době už se dokonce hádal. Instinktivně totiž vyciťoval, že Lebezjatnikov je nejen amorální a dost tupý člověk, nýbrž možná i prášil, který nemá žádné významnější styky dokonce ani ve svém kroužku a všehovšudy se něco doslechl z třetí ruky; a nejen to, že se ve své propagandistické práci možná ani nevyzná, protože je moc málo kovaný, natožpak aby mohl někoho pranýřovat! Při té příležitosti mimochodem poznamenejme, že Petr Petrovič během těch deseti dní od Lebezjatnikova ochotně přijímal (zejména zpočátku) i velmi podivné poklony, totiž například nic nenamítal a přecházel mlčením, když mu Andrej Semjonovič připisoval ochotu napomáhat budoucímu a brzkému zřízení nové „komuny“ kdesi v Měšťanské ulici nebo například nebránit Duněčce, kdyby ji už po měsíci manželství napadlo najít si milence; nebo konečně souhlas s tím, že nebude křtít děti, které se mu narodí, a jiné a jiné, všecko v tom smyslu. Lužin podle svého zvyku proti vlastnostem, které mu takto byly připisovány, nic nenamítal a snášel, aby byl chválen i takto, natolik mu byla příjemná každá pochvala.

Petr Petrovič dopoledne z jakéhosi důvodu vyměnil několik pětiprocentních úpisů, a teď seděl u stolu a přepočítával balíčky bankovek a státovek. Lebezjatnikov, který byl skoro stále bez groše, přecházel po světnici a předstíral sám sobě, že se na ty balíčky dívá docela lhostejně, a dokonce opovržlivě. Alespoň Petr Petrovič by byl za nic na světě neuvěřil, že by se Andrej Semjonovič mohl dívat na takové peníze lhostejně; Andrej Semjonovič si naopak v duchu trpce říkal, že Petr Petrovič je schopen skutečně si něco takového o něm myslet a že se možná ještě raduje z příležitosti popíchnout a podráždit svého mladého přítele rozloženými balíčky bankovek a připomenout mu tak, jak je nicotný a jak propastný je mezi nimi rozdíl. Shledával, že tentokrát je Lužin mimořádně podrážděný a roztržitý, ačkoliv se on, Lebezjatnikov, pustil do výkladu na své oblíbené téma – zřízení nové, zvláštní „komuny“. Z úsečných námitek a poznámek, které Lužin utrušoval mezi cvakáním kuliček na počitadle, čišel nejzjevnější a záměrně urážlivý výsměch. Ale „humánní“ Andrej Semjonovič připisoval vinu na duševním stavu Petra Petroviče včerejšímu rozchodu s Duněčkou a hořel touhou co nejdříve o tom tématu začít: chtěl k němu říct leccos pokrokového a propagačního, co by mohlo jeho ctihodného přítele utěšit a „nepochybně“ i prospět jeho dalšímu růstu.

„Jakou to tam chystá smuteční hostinu ta… vdova?“ přerušil ho náhle Lužin právě na nejzajímavějším místě.

„Jako byste nevěděl, oč jde. Včera jsem s vámi přece o tom tématu hovořil a seznamoval jsem vás se svým názorem na všechny tyhle obřady… A vás, jak jsem slyšel, také pozvala. Sám jste s ní přece včera mluvil…“

„Opravdu jsem se nenadál, že ta hloupá ubožačka vyhodí na hostinu všecky peníze, které dostala od toho druhého hlupáka… od Raskolnikova. Až jsem se před chvílí musel divit, když jsem tudy šel – takové přípravy, a těch vín! Je pozváno bůhvíkolik lidí, kdovíco to má znamenat!“ vyzvídal dále Lužin, jako by ten rozhovor udržoval s nějakým záměrem. „Cože? Říkáte, že jsem pozván i já?“ dodal náhle a zvedl hlavu. „A kdypak? Nevzpomínám si, prosím. Stejně bych tam nešel. Co bych tam dělal? Včera jsem s ní jen mimochodem prohodil pár slov o tom, že by jako chudá vdova po úředníkovi mohla obdržet roční gáži ve formě jednorázové podpory. Snad mě nezve proto, haha!“

„Já také nemíním jít,“ řekl Lebezjatnikov.

„To bych řekl! Vždyť jste ji vlastnoručně ztloukl! Chápu, že se žinýrujete, hahaha!“

„Kdo koho vlastnoručně ztloukl?“ vyletěl Lebezjatnikov a celý zrudl.

„Ale vy přece, Katěrinu Ivanovnu přece, je tomu asi měsíc! Včera jsem se to, prosím, doslechl… Kdepak zůstaly vaše zásady…! V ženské otázce jste tedy hanebně zklamal, hahaha!“

A Petr Petrovič, jako by pookřál, znova začal cvakat na počitadle.

„To všecko jsou nesmysly a pomluvy!“ vybuchl Lebezjatnikov, který se přímo děsil každé zmínky o té příhodě. „Tak to vůbec nebylo. Bylo to docela jinak… Překroutili vám to, klevetníci! Tehdy jsem se jen bránil. To ona se na mne vrhla, že mi vyškrábe oči. Celé licousy mi vyškubala… Každý člověk má doufám právo hájit svou osobu. Mimoto nikomu nedovolím, aby na mně páchal násilí… Zásadně ne. To už by byla skoro tyranie. Co jsem měl dělat – měl jsem si to nechat líbit? Neudělal jsem víc, než že jsem ji odstrčil.“

„Hehehe!“ pošklíbal se dál jedovatě Lužin.

„To vy mě tak dráždíte, protože jste sám rozčilený a navztekaný… Ale tohle je nesmysl a s ženskou otázkou to nemá vůbec nic společného! Díváte se na to špatně. Já se dokonce klonil k názoru, je-li jednou uznáno, že se žena muži vyrovná ve všem, dokonce i v síle (jak už se také tvrdí), tak by měla být rovnost i v tomhle. Pak jsem ovšem uvážil, že takový problém je vlastně nemístný, protože i rvačky jsou nemístné a v budoucí společnosti nemyslitelné…, a že je jistě podivné usilovat o rovnost ve rvaní. Tak hloupý nejsem…, ačkoliv rvačka ostatně je… totiž pak nebude, ale zatím ještě je… Fuj, zatraceně. Vy člověka popletete! Jestliže se té smuteční hostiny nechci zúčastnit, není to kvůli té nepříjemnosti. Nepůjdu tam prostě ze zásady, abych nepodporoval odporný předsudek smutečních slavností, tak je to! Ale klidně bych jít mohl, jen tak pro legraci… Škoda jen, že tam nebude žádný pop. To bych určitě šel.“

„To znamená sednout k cizímu talíři a hned na něj plivnout a na ty, kdo vás pozvali, také. Viďte?“

„Vůbec ne plivnout, nýbrž protestovat. V zájmu dobré věci. Nepřímo tím mohu přispět k pokroku a k propagandě. Každý člověk je povinen propagovat pokrokové názory, a čím radikálněji, tím možná účinněji. Mohu tak zasít myšlenku, zrno… Z toho zrna vzklíčí fakt. Čímpak je urazím? Nejdříve se urazí, ale pak sami uvidí, že jsem jim prospěl. U nás například odsuzovali Těrebjevovou (tu, co je teď v komuně) za to, že když odešla z domova a… šla k muži, napsala otci a matce, že nechce žít v předsudcích a uzavírá občanský sňatek. Že prý to od ní bylo příliš hrubé, takhle se chovat k rodičům, že mohla být šetrnější a napsat to mírněji. Ale podle mého názoru je to holý nesmysl a naprosto nebylo třeba psát něco mírněji, naopak, naopak, takhle se právě má protestovat. Jako třeba Varencová, ta byla s mužem sedm let, dvě děti nechala, a přece skoncovala s mužem rázně dopisem: Dospěla jsem k přesvědčení, že s Vámi nemohu být šťastna. Nikdy Vám neodpustím, že jste mě klamal, protože jste mi zatajil, že existuje ještě jiné společenské zřízení, a to v komunách. Dověděla jsem se to nedávno od jistého velmi laskavého člověka, kterému jsem se také oddala, a s ním zakládám komunu. Říkám Vám to přímo, protože pokládám za nečestné Vás klamat. Mějte se jak chcete! Nedoufejte, že mě přemluvíte k návratu, jste příliš zaostalý. Přeju Vám hodně štěstí! Takhle se mají psát podobné dopisy!“

„Není ta Těrebjevová ta, o které jste tehdy říkal, že už je potřetí občansky provdána?“

„Když se to tak vezme, tak teprve podruhé! Ale i kdyby počtvrté a třeba popatnácté, je to pořád nesmysl! A jestliže jsem kdy litoval, že mi umřel otec a matka, tak určitě teď. Už několikrát jsem dokonce snil o tom, jak bych je dohřál protestem, kdyby ještě žili! Schválně bych provedl takovou věc… Co je proti tomu nějaký ztracený syn, fí! Já bych jim ukázal! Ti by vyvalovali oči! Opravdu věčná škoda, že už nikoho nemám!“

„Aby mohl vyvalovat oči! Hehehe! Ale prosím, jak je libo,“ skočil mu do řeči Lužin. „Řekněte mi jen: znáte přece dceru toho nebožtíka, takovou droboučkou! To, co se o ní říká, je přece dočista pravda, ne?“

„A co na tom? Podle mě, totiž podle mého osobního názoru, to je nejnormálnější postavení ženy. A proč ne? Totiž, distinguons!¹ V dnešní společnosti ovšem příliš normální není, protože je vynucené, ale v budoucí bude naprosto normální, protože bude svobodné. Ostatně i teď na to měla právo: třela bídu a tohle byl její fond, abych tak řekl kapitál, kterým mohla plným právem disponovat. V budoucí společnosti samozřejmě nebude žádné fondy potřebovat, její úloha však dostane jiný smysl, bude zdůvodněna esteticky a racionálně. A pokud jde konkrétně o Sofju Semjonovnu, vidím dnes v jejím jednání energický zosobněný protest proti společenskému zřízení a hluboce si jí proto vážím, dokonce se raduji, kdykoliv ji spatřím!“

„A já zas slyšel, že zrovna vy jste se nejvíc přičinil o to, že ji odsud vystrnadili!“

Lebezjatnikov se přímo rozčertil.

„Další pomluva!“ křičel. „Bylo to docela jinak! Tohle už teprve není pravda! To všecko si tehdy vymyslela Katěrina Ivanovna, protože zhola nic nepochopila! A vůbec jsem k Sofje Semjonovně nedolézal! Já ji čistě jen vzdělával, a naprosto nezištně, snažil jsem se v ní probudit protest… Šlo mi jen a jen o protest a vůbec, Sofja Semjonovna tady nemohla bydlet už z čistě soukromých důvodů!“

„Zval jste ji také do komuny?“

„Děláte pořád vtipy, ale velmi ubohé, když dovolíte! Nechápete zhola nic! V komuně takové dívky neexistují. Komuna se zřizuje právě proto, aby takové úlohy neexistovaly. V komuně dostane ta úloha úplně jiný smysl, než má teď – a to, co je teď absurdní, bude pak rozumné, to, co je za dnešních podmínek nepřirozené, bude pak naprosto přirozené. Všecko záleží na tom, v jakých podmínkách a v jakém prostředí člověk žije. Prostředí je rozhodující, člověk sám nic neznamená. A to, že se Sofjou Semjonovnou dodnes dobře vycházím, vám může být důkazem, že mě nikdy nepokládala za svého nepřítele a že jsem ji ničím neurazil. Ano! Lákám ji nyní do komuny, avšak na úplně, ale úplně jiných základech! Co je na tom k smíchu! Chceme si založit svou vlastní, zvláštní komunu, ale na širších základech, než byly dřívější. Během času jsme názorově vyspěli. Naše stanovisko je odmítavější! Kdyby vstal z mrtvých Dobroljubov, pěkně bych se s ním chytl! A Bělinského bych dal zavřít! Ale zatím dál vychovávám Sofju Semjonovnu. Má krásnou, překrásnou povahu!“

„A vy té překrásné povahy využíváte, což? Hehe!“

„Ne, ne! Vůbec ne! Naopak!“

„Neříkejte, dokonce naopak! Hehehe! Vy jste tomu dal!“

„Ale věřte mi to! A pročpak bych to před vámi tajil, prosím vás! Naopak, sám se tomu až divím – ke mně se chová až nápadně panensky ostýchavě a plaše!“

„A vy ji samozřejmě vychováváte… hehe! Dokazujete jí, že všechen ten ostych je nesmysl?“

„Vůbec ne! Vůbec ne! Ach, jak hrubě, a dokonce, s prominutím, hloupě chápete slovo výchova! Vůbec nic nechápete! Ach bože, jak jste ještě… nezralý! My usilujeme o osvobození ženy, a vám jde pořád jen o jedno… Opomíjím čistotu a ženskou ostýchavost jako věci samy o sobě zbytečné, které jsou dokonce pouhý předsudek, ale uznávám, naprosto uznávám, že se ke mně chová panensky, protože tato věc plně záleží na její vůli, je to výhradně její právo. Samozřejmě, kdyby mi sama řekla: chci tě, pokládal bych to za velký úspěch, protože to děvče se mi velmi líbí. Ale teď, teď je alespoň nabíledni, že s ní nikdy nikdo nejednal jemněji než já, že nikdo tak nerespektoval její důstojnost…, a tak čekám a doufám – nic víc!“

„Kdybyste jí raději něco daroval. Vsadím se, že jste na to ani nepomyslel.“

„Říkám vám, že zhola nic nechápete! Její situace je ovšem taková, ale tady běží o něco jiného! O něco docela jiného! Vy jí zkrátka opovrhujete. Vidíte nějaký fakt, který omylem pokládáte za opovrženíhodný, a hned odmítáte humánní vztah k takovému člověku. Ale kdybyste věděl, jaká to je povaha! Jenom mě velmi zlobí, že v poslední době vlastně docela přestala číst a už si ode mne vůbec nepůjčuje knihy. Ale dříve si půjčovala. A také je škoda, že při vší své energii a při všem odhodlání protestovat, které už jednou dokázala, není pořád ještě dost samostatná, a abych tak řekl, nezávislá, stanovisko nemá natolik odmítavé, aby se mohla úplně zbavit některých předsudků a… hloupostí. Přesto výborně chápe některé problémy. Skvěle například pochopila otázku líbání rukou, totiž že muž ženu uráží a ponižuje, když jí líbá ruku. O té otázce jsme v našem kroužku diskutovali a hned jsem ji s tím obeznámil. O dělnických sdruženích ve Francii také poslouchala pozorně. Nyní jí vysvětluji otázku volného vcházení do místnosti v příští společnosti.“

„Co je to za novinku?“

„V poslední době se diskutovalo o problému, zda má člen komuny právo vcházet do místnosti k jinému členu, ať k ženě či k muži, v kteroukoliv dobu, a bylo rozhodnuto, že má…“

„A co když dotyčný nebo dotyčná právě konají své nezbytné potřeby, hehe?“

Lebezjatnikov se skoro rozlítil.

„Přestaňte už konečně s těmi svými zatracenými potřebami‘!“ vzplanul rozhořčeně. „Fuj, ukousal bych se zlostí, že jsem se vám tehdy, když jsem vám celý systém vysvětloval, předčasně zmínil o těch zatracených potřebách! K čertu! To je kámen úrazu pro všechny lidi jako vy, ba co hůř – ohánějí se tím do omrzení ještě dřív, než vědí, oč vlastně jde! Jako by měli bůhvíjakou pravdu! Jako by se měli čím chlubit! Fuj! Co jsem se naříkal, že tenhle problém se nemá vykládat nováčkům jinak než docela nakonec, když už v systém věří a když už je člověk vychován a obrácen. A co, prosím vás, co tak potupného a opovrženíhodného vidíte třeba na žumpách? Já první, já první jsem ochoten vyčistit jakoukoliv žumpu! Zde nemůže být řeči o nějaké obětavosti. Jde prostě o práci, o blahodárnou, společensky prospěšnou činnost, která se vyrovná každé jiné a rozhodně pak stojí mnohem výš než činnost nějakého Raffaela nebo Puškina, protože je užitečnější!“

„A ušlechtilejší, ušlechtilejší, hehehe!“

„Co to znamená ušlechtilejší? Nechápu takové termíny, pokud se vztahují na lidskou činnost. Ušlechtilejší, šlechetnější – to všecko je nesmyslné a nechutné, to všecko vyjadřuje jen staré předsudky, které odsuzuji! Všecko, co je lidstvu prospěšné, je i ušlechtilé. Úplně chápu jen jediné slovo: prospěšnost! Chichtejte se, jak chcete, ale je to tak!“

Lužin se náramně bavil. Peníze už spočetl a teď je schoval. Ostat­ně část jich bůhvíproč nechal ležet na stole. Tato „otázka čištění žump“ se stala přes všechnu svou nechutnost už několikrát jablkem sváru mezi Petrem Petrovičem a jeho mladým přítelem. Všechna hloupost tkvěla v tom, že Andrej Semjonovič se doopravdy zlobil. A Lužin si tím zas ulevoval a v té chvíli měl hroznou chuť Lebezjatnikova pozlobit.

„To ten včerejší nezdar vás tak rozlítil a popudil,“ vybuchl posléze Lebezjatnikov, který se jinak přes všechnu svou „nezávislost“ a přes všechny své „protesty“ nejčastěji neodvažoval Petru Petroviči oponovat a vůbec se k němu stále ještě choval s jakousi uctivostí, kterou si navykl v minulých letech.

„Řekněte mi raději,“ skočil mu povýšeně a popuzeně do řeči Lužin, „jestli můžete, nebo lépe řečeno jestli jste skutečně natolik zadobře s výše zmíněnou mladou osůbkou, že ji můžete požádat, aby hned teď na okamžik zaskočila sem ke mně? Mám dojem, že se tam už vrátili ze hřbitova… Slyším nějaký ruch… Rád bych si s ní ještě promluvil mezi čtyřma očima.“

„A pročpak?“ zeptal se udiveně Lebezjatnikov.

„Prostě bych rád, prosím. Co nevidět odtud odjedu, a proto bych jí rád dal na srozuměnou… Ostatně, snad bude lépe, když tu během naší rozmluvy zůstanete s námi. Ano, tím lépe. Nebo si nakonec ještě bůhvíco pomyslíte.“

„Nic si nepomyslím… Zeptal jsem se jen tak, a jestliže jí něco chcete, není nic snazšího než ji zavolat. Hned tam doběhnu. Ale já vám překážet nebudu, buďte ujištěn.“

Asi za pět minut Lebezjatnikov skutečně přivedl Soněčku. Vstoupila celá užaslá a jako obyčejně ustrašená. Při podobných příležitostech se chovala vždy velmi nesměle a měla úplnou hrůzu z nových lidí a nových známostí, které jí naháněly strach už dříve, už od dětství, a nyní tím spíše… Lužin ji přivítal „co nejjemněji“, avšak se špetkou familiárnosti, která se podle jeho mínění ostatně slušela u takového váženého a usedlého člověka, jako byl on, ve vztahu k tak mladé a v jistém smyslu přitažlivé osůbce. Pospíšil, aby ji „povzbudil“, a posadil ji ke stolu proti sobě. Soňa si sedla a obhlédla světnici, Lebezjatnikova, peníze ležící na stole a pak náhle znova upřela oči na Petra Petroviče a už je z něho nespustila, jako by je k němu měla přikované. Lebezjatnikov zamířil ven z místnosti, ale Petr Petrovič vstal, pokynem ruky naznačil Soně, aby seděla, a zastavil Lebezjatnikova ve dveřích.

„Ten Raskolnikov už tam je? Přišel?“ zeptal se ho potichu.

„Raskolnikov? Je. A proč? Ano, je tam. Právě přišel, viděl jsem ho… Proč?“

„V tom případě vás zvlášť snažně prosím, abyste zde zůstal a nenechával mě o samotě s tím… děvčetem. Nejde o nic, ale udělají z toho bůhvíco. Nechci, aby to Raskolnikov donesl tam… Chápete, co mám na mysli?“

„Ano, chápu, už chápu!“ dovtípil se náhle Lebezjatnikov. „Ano, na to máte právo… Podle mého názoru sice zacházíte ve svých obavách trochu daleko, ale… přesto na to máte právo. Já tedy s dovolením zůstanu. Postavím se tady u okna a nebudu vás rušit… Podle mého názoru na to máte právo…“

Lužin se vrátil, posadil se na divan proti Soně, pozorně se na ni zadíval a náhle se zatvářil nadmíru vážně, ba až trochu přísně, jako by chtěl říct: A ty si taky nic nemysli, velevážená! Soňa nevěděla, kam se rozpaky podívat.

„Za prvé mě, prosím, Sofjo Semjonovno, omluvte u vaší ctěné paní matinky… Pardon, je to tak? Katěrina Ivanovna je vám přece druhou matkou?“ začal Lužin důstojně, ale přitom dost laskavě. Bylo vidět, že má nejpřátelštější úmysly.

„Ano, prosím, druhou matkou,“ odpověděla chvatně a ustrašeně.

„Tak mě tedy u ní, prosím, omluvte, že z příčin, které na mně nezávisí, budu nucen chybět a nepřijdu k vám na lívance… totiž na smuteční hostinu, přestože se mi od vaší paní matinky dostalo tak milého pozvání.“

„Dobře, prosím, hned to vyřídím!“ vyskočila chvatně Soněčka.

„Ale to, prosím, ještě není všecko,“ zarazil ji Petr Petrovič a usmál se její prostotě a neznalosti společenských způsobů. „To mě málo znáte, drahá Sofjo Semjonovno, jestliže jste si myslela, že bych z takové nedůležité příčiny, týkající se jenom mne, obtěžoval a volal k sobě takovou osobu, jako jste vy. Chci vám, prosím, něco jiného.“

Soňa se rychle posadila. Šedivé a duhové bankovky ponechané na stole se jí opět zamíhaly před očima, ale kvapně od nich odvrátila tvář a pozvedla ji k Lužinovi: náhle jí připadlo, že je hrozně neslušné, a zvlášť pro ni, dívat se na cizí peníze. Utkvěla pohledem na zlatém lorňonu Petra Petroviče, který přidržoval levou rukou, a tím zároveň i na velkém masivním velmi krásném prstenu s žlutým kamenem, navlečeném na prostředníku té ruky, ale náhle odvrátila pohled i od něho, a nevědouc už, kam se má dívat, zahleděla se Lužinovi přímo do očí. Petr Petrovič udělal ještě důstojnější pomlku než předtím a pak pokračoval:

„Včera jsem měl náhodou příležitost prohodit několik málo slov s nebohou Katěrinou Ivanovnou. Ale i to mi stačilo, abych poznal, že je, dá-li se to tak říct, ve stavu vyšinutém…“

„Ano, prosím… vyšinutém,“ přitakávala honem Soňa.

„Neboli prostěji a srozumitelněji řečeno v chorobném.“

„Ano, prosím… prostěji a srozumí…, ano, prosím, je chorá.“

„Dobře, prosím. Nuže tedy, veden humánním cítěním a… a… abych tak řekl soucitem, prokázal bych jí velmi rád něco prospěšného, neboť jasně vidím, že to s ní spěje k neblahému konci. Zdá se, že celá ubohá rodina je teď závislá jen na vás.“

„Dovolte, ráda bych se vás na něco zeptala,“ vstala pojednou Soňa. „Vy jste jí včera ráčil něco říct o tom, že by mohla dostat penzi? Už včera mi totiž říkala, že prý jste jí slíbil, že jí vymůžete penzi, je to, prosím, pravda?“

„Nikterak, prosím, a dokonce je to v jistém ohledu nesmysl. Zmínil jsem se jen o možnosti přechodné výpomoci vdově po zemřelém úředníkovi ve službě, kdyby se ovšem podařilo sehnat protekci, ale váš zesnulý otec, jak se zdá, nejen neodsloužil potřebná léta, nýbrž v poslední době nebyl ve službě vůbec. Zkrátka, o jakési naději by se dalo skutečně hovořit, ale to je naděje nadmíru efemérní, protože v tomto případě v podstatě žádné nároky nestávají, dokonce naopak… A ona už má plnou hlavu penze, hehehe! Čiperná panička!“

„Penze, ano… Víte, je důvěřivá a dobrá, ve své dobrotě všemu věří a… a… a… tak tomu rozuměla. Ano, prosím… promiňte,“ řekla Soňa a už zas vstávala a měla se k odchodu.

„Pardon, ale ještě jste mě nevyslechla do konce, prosím.“

„Ano, prosím, nevyslechla,“ zakoktala Soňa.

„Tak se tedy ještě posaďte, prosím.“

Soňa se v hrozných rozpacích posadila znovu, už potřetí.

„Když vidím, v jaké situaci jsou ta nešťastná nezletilá dítka, rád bych nějakým způsobem, pokud je to v mých silách, prokázal pomoc, ovšem ne větší, než je v mých silách. Bylo by možno například uspořádat v její prospěch sbírku nebo tak říkajíc loterii nebo něco podobného, jak to obvykle v podobných případech dělají příbuzní nebo i cizí, prostě lidé, kterým záleží na tom, aby prokázali pomoc. Toto jsem vám tedy chtěl říct. To by bylo možné provést, prosím.“

„To je dobře, prosím… pánbůh vám to…,“ koktala Soňa, upřeně hledíc na Petra Petroviče.

„Ano, to by bylo možné…, ale to až později… totiž dalo by se začít už dnes. Večer se sejdeme a domluvíme se, položíme, abych tak řekl, základ. Přijďte ke mně kolem sedmé. Doufám, že Andrej Semjonovič nám při tom bude nápomocen… Avšak… na jednu okolnost bych v té souvislosti rád předem a důtklivě upozornil. A proto jsem vás vlastně, Sofjo Semjonovno, obtěžoval a volal vás sem. Totiž, podle mého názoru je nemožné, ba nebezpečné dávat ty peníze Katěrině Ivanovně do rukou, o tom nejvýmluvněji svědčí právě dnešní smuteční hostina. Ačkoliv v domě není, abych tak řekl, ani kůrka vezdejšího chleba na zítřejší den… ani obuv a vůbec nic, dnes se kupuje jamajský rum a myslím dokonce madeira a… káva. Všiml jsem si toho, když jsem procházel. Ale zítra zase všechno dolehne na vás, až na tu poslední skývu, to je přece přímo absurdní, prosím! A proto by podle mého osobního názoru měla být i sbírka uspořádána tak, aby nebohá vdova o penězích, abych tak řekl, neměla vůbec tušení a abyste o nich věděla například jen vy. Že mám pravdu?“

„Já nevím, prosím. To ona jen dnes takhle… to je jednou za život… tuze moc toužila něčím na něj vzpomenout, nějak uctít jeho památku…, ale jinak je moc rozumná, prosím. Ale jak myslíte, já vám budu moc a moc… a všichni vám budou… Bůh vám to, prosím… i ti sirotkové, prosím…“ Soňa nedopověděla a rozplakala se.

„Dobře. Tak na to pamatujte, prosím. A nyní laskavě přijměte ve prospěch vaší matinky pro první dobu ode mne osobně obnos podle mých možností. Velmi naléhavě si přeji, aby mé jméno při tom nebylo vyslovováno. Zde prosím…, protože mám, abych tak řekl, sám starosti, nejsem ve stavu více…“

A Lužin podal Soně desetirublovku, kterou předtím pečlivě rozložil. Soňa ji vzala, zrudla, vyskočila, něco vykoktala a honem se loučila. Petr Petrovič ji vítězně vyprovodil ke dveřím.

Konečně vyklouzla z pokoje, rozrušená a vysílená, a celá popletená se vrátila ke Katěrině Ivanovně.

Lebezjatnikov po celý ten výjev hned stál u okna, hned přecházel po pokoji a snažil se nerušit rozmluvu. Ale jakmile Soňa odešla, prudce přistoupil k Lužinovi a rozjařeně mu podal ruku:

„Všecko jsem slyšel a všecko jsem viděl,“ řekl a silně zdůraznil poslední slovo. „To je ušlechtilé, totiž chtěl jsem říct, humánní! Chtěl jste se vyhnout vděčnosti, dobře jsem to viděl! A třebaže, přiznám se vám, nemohu ze zásady sympatizovat s individuální dobročinností, protože nejen nevymycuje zlo radikálně, nýbrž je dokonce ještě podporuje, nemohu nepřiznat, že jsem hleděl na váš čin s potěšením – ano, ano, mně se to líbí.“

„Ale to všecko jsou nesmysly!“ bručel Petr Petrovič trochu rozčilený a nějak zpytavě Lebezjatnikova pozoroval.

„Žádné nesmysly! Ukřivděný a pobouřený člověk, jako jste po včerejším případu vy, a prosím, i při tom schopný myslet na cizí neštěstí, takový člověk…, ačkoliv svým jednáním páše sociální chybu, nicméně si… zaslouží uznání! Ani jsem se toho od vás, Petře Petroviči, nenadál, zvlášť při vašich názorech. Ach, ty vaše názory, jak ty vám svazují ruce! Například jak se horšíte pro ten včerejší nezdar,“ horlil dobrák Andrej Semjonovič, který k Lužinovi zahořel sympatiemi. „A nač vůbec, nač vůbec potřebujete tohle manželství, tohle zákonné manželství, vy můj ušlechtilý, drahý Petře Petroviči! Nač nezbytně potřebujete v manželství tu zákonnost? Jestli chcete, třeba mě zatraťte, ale já jsem rád, rád, že se nepovedlo, že jste svobodný, že ještě nejste docela ztracen pro lidstvo, rád… Vidíte, vylil jsem si srdce!“

„Proto, že ve vašem občanském manželství nechci nosit parohy a odchovávat cizí děti, proto potřebuji zákonné manželství,“ řekl Lužin, jen aby něco odpověděl. Přitom velmi soustředěně o čemsi uvažoval.

„Děti! Vy mluvíte o dětech?“ vzepjal se Lebezjatnikov jako vo­jenský kůň při zatroubení polnice. „Děti – to je otázka sociální a otázka veledůležitá, souhlasím, ale otázka dětí bude vyřešena jinak. Někteří dokonce úplně odmítají děti a vůbec jakoukoliv připomínku rodiny. O dětech si pohovoříme později a teď si povíme něco o těch parozích. To je, přiznám se vám, mé citlivé místo. Tento odporný, husarský Puškinův výraz není v budoucím slovníku vůbec myslitelný! A co jsou to vůbec parohy! Takový omyl! Jaképak parohy? Nač parohy? Takový nesmysl! Naopak, právě v občanském manželství žádné nebudou! Parohy, to je jen přirozený důsledek každého zákonného manželství, abych tak řekl jeho korekce, protest, takže takto nahlíženy nejsou vlastně ani trochu ponižující… A jestliže někdy – připusťme ten nesmysl – uzavřu zákonné manželství, tak budu mít z těch vašich obávaných parohů dokonce radost, a řeknu své ženě: Moje milá, doposud jsem tě měl jen rád, ale teď si tě vážím, protože jsi dokázala protestovat! Vy se tomu smějete? To je tím, že nemáte sílu odhodit předsudky! Hrome, mně je přece jasné, v čem tkví jádro všeho zla, když člověka podvedou v zákonném manželství, ale to je přece jen ničemný důsledek ničemného faktu, jímž je ponížen ten i onen. Ale když se nasazují parohy veřejně, jako v občanském manželství, pak už vlastně neexistují, jsou ireálné a vlastně ztrácejí nárok na název parohy. Naopak, vaše žena vám jen dokáže, jak si vás váží, protože předpokládá, že se nepostavíte na odpor jejímu štěstí a že jste natolik duševně vyspělý, abyste se jí pro jejího nového muže nemstil. Hrome, já si tak někdy říkám, že kdyby mě provdali, eh, kdybych se oženil (ať občansky nebo zákonně, na tom nezáleží), tak bych ženě asi sám přivedl milence, kdyby si dlouho žádného neobstarávala: Moje milá, řekl bych, miluji tě, ale navíc ještě chci, aby sis mě také vážila – tady máš! Nemám pravdu, řekněte?“

Lužin se jeho řečem pochichtával, ale celkem chladně. Ba ani příliš pozorně neposlouchal. Promýšlel opravdu něco jiného a i Lebezjatnikov si toho nakonec všiml. Petr Petrovič se zdál dokonce velice rozčilený, nervózně si mnul ruce. Andrej Semjonovič si to všecko později uvědomil a připomenul…