5

Pravda, chtěl jsem přece ještě nedávno jít k Razumichinovi prosit o nějakou práci, aby mi obstaral buď kondice, nebo cokoliv…, rozpomínal se Raskolnikov, ale čím mi může pomoct teď? Dejme tomu, že mi sežene kondice, dejme tomu, že se se mnou rozdělí o poslední kopějku, jestli nějakou má, takže si budu moct koupit boty a dát opravit šaty, abych mohl chodit na kondice… hm… Dobře, ale co dál? Co dokážu za pár měďáků? Copak tohle teď potřebuju? Opravdu směšné, jak jsem teď mohl jít k Razumichinovi…?

Otázka, proč nyní šel k Razumichinovi, ho znepokojovala víc, než si přiznával; pln vnitřního neklidu hledal v tom zdánlivě nejvšednějším kroku jakýsi zlověstný význam.

Je možné, že jsem skutečně chtěl všecko odbýt jen Razumichinem, že Razumichin pro mě byl jediné východisko? ptal se udiveně sám sebe. Přemýšlel a mnul si čelo, až se mu – zvláštní věc – po velmi dlouhém uvažování bezděčně sama od sebe vynořila v hlavě prapodivná myšlenka. Hm… k Razumichinovi, promluvil k sobě náhle naprosto klidně, jako by pronášel konečné rozhodnutí, k Razumichinovi zajdu, jak by ne… ale – ne teď… zajdu k němu… nazítří po tamtom, až budu mít tamto za sebou a všecko půjde novou cestou…

A náhle se vzpamatoval.

„Po tamtom!“ vykřikl a vyskočil z lavičky. „Ale copak k tamtomu dojde? Copak k tomu opravdu dojde?“

Vstal a odcházel, div neutíkal. Chtěl se pustit zpátky, ale návrat domů se mu náhle strašně zprotivil: vždyť právě tam, v té díře, v té strašlivé skříni uzrávalo všecko to už déle než měsíc, a tak šel, kam ho nohy nesly.

Jeho nervózní chvění se změnilo v jakousi třesavku, cítil dokonce mrazení a i v tom parnu mu chvílemi byla zima. Přímo s přemáháním a skoro podvědomě začal z jakési vnitřní potřeby pozorovat všecko, co mu přišlo do cesty, jako by usilovně pátral po rozptýlení, ale valně se mu to nedařilo a co chvíli upadal do zádumčivosti. Vždy když pak s trhnutím znova zdvihl hlavu a rozhlédl se kolem sebe, v okamžení zapomínal, o čem právě přemýšlel, a dokonce kudy šel. Tak přešel celý Vasiljevský ostrov, vyšel k Malé Něvě, přešel most a zamířil na Ostrovy. Zeleň a svěžest zprvu zalahodily jeho unaveným očím, zvyklým na městský prach, na vápno a ohromné drtící a skličující domy. Tady nebylo ani dusno, ani puch, ani krčmy. Záhy se však i tyto nové, příjemné pocity změnily v chorobné a jitřivé. Občas se zastavil před nějakou vilkou ověnčenou zelení, nahlížel plotem a viděl v dálce na balkonech a na terasách naparáděné ženy, viděl pobíhající děti v sadech. Zvlášť silně ho přitahovaly květiny, je pozoroval ze všeho nejdéle. Potkával také nádherné kočáry, jezdce i jezdkyně; provázel je zvědavě pohledem a zapomínal na ně, dřív než mu zmizeli z očí. Jednou se zastavil a spočítal své peníze, zjistil, že má asi třicet kopějek. Dvacet strážníkovi, tři Nastasje za dopis… Marmeladovovým jsem tedy včera dal asi sedmačtyřicet až padesát kopějek, zjišťoval, dělaje jakousi bilanci, ale vzápětí už zase nevěděl, proč vůbec peníze vyndal z kapsy. Připomněl si to, když procházel kolem jakési jídelny, vlastně hospůdky, a pocítil hlad. Vešel do hospůdky, vypil sklenku vodky a snědl piroh s nějakou nádivkou. Dojedl ho už zase v chůzi. Hrozně dávno nepil vodku a teď rázem účinkovala, ačkoliv vypil jen tu jedinou skleničku. Nohy mu ztěžkly, začala ho zmáhat ospalost. Zamířil domů, ale už na Petrově ostrově se docela vysílený zastavil, sešel z cesty, zašel do křoví, svalil se na trávu a v tu chvíli usnul.

V chorobném stavu se sny často vyznačují mimořádnou plas­tičností, výrazností a nebývalým sepětím se skutečností. Výjevy bývají mnohdy pitvorné, ale prostředí a celý vývoj situace přitom tak nesmírně věrohodné, naplněné tak jemnými, neočekávanými, ale celý obraz umělecky tak vhodně dokreslujícími podrobnostmi, že by si je nikdo v bdělém stavu nevymyslel, i kdyby to byl stejně velký umělec jako Puškin nebo Turgeněv. Takové sny, chorobné sny vždy jasně utkvívají v paměti a silně působí na vyšinutý a už rozrušený lidský organismus.

Raskolnikovův sen byl úděsný. Viděl se v něm jako dítě ještě v rodném městečku. Je asi sedmiletý a jednou ve svátek kvečeru je s otcem na procházce za městem. Je pošmourno, dusno, krajina navlas taková, jak si ji uchoval v paměti, ba v paměti mu dokonce vybledla víc, než jak se mu teď vybavovala ve snu. Městečko je ze všech stran otevřené, leží jak na dlani, kolem ani vrbinky, jen kdesi velmi daleko, až na okraji nebe, se černá lesík. Za městečkem, skok od poslední zahrádky, stojí krčma, veliká krčma, která na něho vždy působila svrchovaně tísnivým dojmem, dokonce mu naháněla strach, kdykoliv kolem ní na procházkách s otcem šli. Bylo tam vždycky tolik lidí, tolik povyku, smíchu a klení, tolik neslušného a chraptivého zpěvu, tolikrát se tam rvali, kolem krčmy se pokaždé potloukaly tak opilé a hrozné zjevy… Když je potkávali, tiskl se vždy k otci a celý se chvěl. Kolem krčmy vede polní cesta, vždy plná prachu, a prach na ní je vždy úplně černý. Kroutí se od krčmy dále a takových tři sta kroků odtud zahýbá doprava kolem městského hřbitova. Uprostřed stojí zděný kostel se zelenou bání, kam chodil asi dvakrát ročně s otcem a matkou na zádušní mši za babičku, která zemřela už dávno a kterou nikdy nespatřil. Pokaždé s sebou brali kaši na bílé misce zabalené do ubrousku, kaše byla sladká, rýžová a hrozinky byly zapíchány do tvaru kříže. Měl rád ten kostel i starodávné ikony, většinou bez obruby, i starého kněze s roztřesenou hlavou. Vedle babiččina hrobu, na němž byla deska, byl ještě malý hrobeček jeho mladšího bratra, který zemřel šestiměsíční a kterého také vůbec neznal a nemohl pamatovat: řekli mu však, že měl malého bratříčka, proto se pokaždé, když přišli na hřbitov, před hrobem nábožně a úctyplně křižoval a klaněl a líbal ho. A teď se mu zdá, že jdou s otcem po té cestě ke hřbitovu a míjejí krčmu; drží se otcovy ruky a ustrašeně se ohlíží. Je zaujat zvláštní podívanou; tentokrát je tu nějaká veselice, dav vyšňořených měštek, žen, jejich mužů a všelijaké sebranky. Všichni jsou opilí, všichni zpívají a před krčmou stojí vůz, ale podivný vůz. Je to takový veliký vůz, do jakých se zapřahají těžcí tahouni a v jakých se vozí zboží a sudy vína. Vždycky se rád díval na ty tahouny s dlouhou hřívou a silnýma nohama, kráčející klidným odměřeným krokem a vlekoucí za sebou celou horu nákladu bez nejmenší známky úsilí, jako by jim bylo s vozy dokonce snáze než bez vozů. Tady však – podivná věc – byla k takovému velkému vozu připřažena malá hubená vesnická ryzka z těch, co se, jak už nejednou viděl, ze všech sil dřou s nějakou vysokou fůrou dřeva nebo sena, zejména když vůz uvázne v blátě nebo v koleji, a co je pak vozkové vždycky tak hrozně, tak strašně šlehají bičem a někdy i po tlamě a přes oči, že se div nerozpláče a maminka ho vždy raději odvádí od okna. Náhle však vypukne vřava: z krčmy vycházejí s povykem, zpěvem i balalajkami namol opilí hřmotní venkované v červených a modrých košilích, s kabáty přes ramena. „Nasedat, všichni nasedat!“ křičí jeden s hrozně sil­ným krkem a masitým obličejem červeným jako mrkev. „Všechny svezu, nasedat!“ Ale odpovídá mu smích a výkřiky: „Taková herka nás zrovna sveze!“

„Přeskočilo ti snad, Mikolko, nebo co? Zapřáhne takového chcí­páka!“

„Lidi, ale vždyť téhle ryzce je už určitě dvacet let!“

„Nasedat, všecky svezu!“ vykřikuje stále Mikolka, první vyskakuje na vůz, bere opratě a vztyčuje se na předku. „Hnědák odjel prve s Matvějem,“ křičí z vozu, „a tahle kobylka mi, lidičky, jen pije krev, mám sto chutí ji zabít, darmo mi užírá obrok. Nasedat, povídám! Tryskem pojedem! Tryskem ji pustím!“ Chápe se biče a s rozkoší se chystá ryzku bít.

„I co, tak nasedejte!“ smějí se v hloučku. „Slyšíte, že pojede tryskem!“

„Ta už jistě neví deset let, co to je.“

„A pojede!“

„Nelitujte ji, lidi, každý si připravte do ruky bič!“

„Toť se ví! Šlehej!“

Všichni se hrnou s chechtotem a vtipkováním na Mikolkův vůz. Vlezlo jich tam asi šest, a ještě se vejdou další. Přibírají nějakou tlustou, brunátnou ženskou. Má červené šaty, čepec s korálkovou čelenkou, na nohou střevíce, louská oříšky a uculuje se. Kolem se lidé smějí, a jak by ne – tak nanicovatá kobylka, a poveze takový náklad tryskem! Dva chasníci na voze hned berou každý po biči, aby Mikolkovi pomohli. Ozve se „hyjé!“, herka vší silou zabere, ale kdepak tryskem, ani krokem to nedokáže, jenom stříhá nohama, frká a podklesává pod ranami tří bičů, které se na ni sypou jako hrách. Smích na voze i v hloučku se zdvojnásobí, ale Mikolka se vzteká a v zuřivosti sází kobylce ránu za ranou, jako by doopravdy věřil, že se rozběhne.

„Pusťte mě tam taky, lidi!“ dostal zálusk nějaký chasník v hloučku.

„Nasedat! Všichni nasedat!“ křičí Mikolka. „Všechny utáhne. Já ji ubiju!“ A šlehá a šlehá, už ani neví, čím by ji v rozběsnění vzal.

„Tatínečku, tatínečku,“ křičí chlapec na otce, „tatínku, co to dělají! Tatínku, bijou chudáčka koníčka!“

„Pojďme, pojďme!“ říká otec. „Jsou opilí, vyvádějí, hlupáci. Pojďme, nedívej se na to!“ A chce ho odvést, ale on se mu vytrhne a celý bez sebe běží ke kobylce. Ale s nešťastnou kobylkou už je zle. Lapá po dechu, zastavuje se, znovu zabírá, div se nesvalí. „K smrti ji umrskejte!“ křičí Mikolka. „Jinak to nepůjde. Ubiju ji!“

„Že ti není hanba, satanáši!“ křičí nějaký stařec z hloučku.

„Kdo to kdy viděl, aby takováhle kobylka vezla takový náklad!“ přidává se druhý.

„Ztrháš ji!“ volá třetí.

„Nech mě! Je moje! Můžu si s ní dělat, co chci. Všichni nasedat! To by bylo, aby neběžela tryskem!“

Najednou všechno přehluší výbuch smíchu: kobylka nesnesla zuřivé bičování a z nemohoucnosti začala vyhazovat. Dokonce ani stařec se neudržel a pousmál se. A jak také ne – taková nanicovatá kobylka, a ještě vyhazuje! Dva chasníci z kolemstojících berou další biče, přiskakují ke kobylce a bijí ji z boků. Každý běží po jedné straně.

„Po tlamě ji bijte, přes oči, přes oči!“ křičí Mikolka.

„Zpívejte, lidičky!“ volá kdosi na voze a všechno nahoře se přidává. Rozléhá se opilá píseň, drnčí bubínek, při refrénech hvízdají. Ženská louská oříšky a uculuje se.

…Utíká podle kobylky, předbíhá ji, vidí, jak ji šlehají přes oči, přímo přes oči! Pláče. Srdce mu usedá, slzy mu tečou proudem. Někdo ho přitom zasáhne bičem, ale necítí to, lomí rukama, křičí, vrhá se k šedivému starci s bílým vousem, pokyvujícímu nad tím vším pohoršeně hlavou. Nějaká žena ho vezme za ruku a chce ho odvést, ale vytrhne se jí a zas utíká ke kobylce. Ta už je v posledním tažení, ale znovu začíná vyhazovat.

„Aby tě ďas spral!“ zařve vztekle Mikolka. Odhazuje bič, shýbne se a sebere na dně vozu dlouhou silnou oj, uchopí ji oběma rukama na jednom konci, a jak může, rozmáchne se s ní nad ryzkou.

„Přerazí ji!“ volají kolem.

„Zabije ji!“

„Je moje!“ křičí Mikolka a vší silou mávne ojí. Ozve se těžký úder.

„Bijte ji, bijte! Co jste přestali!“ hartusí z hloučku.

Mikolka se rozmáchne podruhé a na hřbet nešťastné herky dopadá vší silou druhý úder. Kobylka podklesne na zadních, ale vzchopí se a škube se s vypětím posledních sil na všecky strany, chce se vyprostit, ale odevšad ji berou šesti biči a oj znova vyletuje a dopadá potřetí, počtvrté, pravidelně a s plnou silou. Mikolka zuří, že ji nedokáže zabít jednou ranou.

„Ta má kořínek!“ volají kolem.

„Teď už určitě padne, lidičky, teď už bude po ní!“ volá z hloučku zvědavec.

„Sekyrou ji vemte… Doražte ji najednou!“ ozývá se další.

„Ech vy nemehla! Uhněte!“ zařve zběsile Mikolka, odhodí oj, znova se shýbne do vozu a vytáhne železný sochor. „Pozor!“ vykřikne a vší silou praští svou ubohou kobylku. Žuchla rána, kobylka zavrávorala, podklesly jí nohy, chtěla znova škubnout, ale sochor jí znova a vší silou dopadá na záda a kobylka se hroutí na zem, jako by jí podťali všechny čtyři nohy najednou. „Dobijte ji!“ křičí Mikolka a jako pominutý vyskočí z vozu. Několik chasníků, také brunátných a opilých, popadne, co je po ruce – biče, hole, oj – a rozběhnou se k dodělávající kobylce. Mikolka si stoupne ze strany a začíná ji mlátit sochorem nazdařbůh po zádech. Herka natahuje tlamu, těžce supí a zdechne.

„Dorazil ji!“ křičí v hloučku.

„Tak proč neběžela tryskem!“

„Je moje!“ křičí Mikolka se sochorem v ruce a s očima podlitýma krví. Stojí, jako by litoval, že už nemá koho bít.

„Že ti opravdu není hanba!“ ozývá se mezi kolemstojícími už několik hlasů.

Ale nešťastný chlapec už neví, co dělá. S nářkem se prodírá mezi lidmi k ryzce, obejme její mrtvou, zkrvavenou hlavu a líbá ji, líbá oči a pysky… Pak znenadání vyskočí a nepříčetně se oboří svými pěstičkami na Mikolku. V té chvíli ho konečně dohoní otec, který za ním celou dobu běžel, a odnáší ho z davu.

„Půjdem! Půjdem!“ domlouvá mu. „Půjdem domů!“

„Tatínku! Pročpak… zabili… chudinku kobylku?“ štká, ale zajíká se a slova se mu derou ze sevřené hrudi jako výkřiky.

„Jsou opilí, vyvádějí, půjdem, nebudem se do toho plést!“ slyší otcovo domlouvání. Obejme ho oběma rukama, ale prsa se mu stále více svírají. Chce vydechnout a vykřiknout, a procitá.

Probudil se celý zpocený, se zvlhlými vlasy, zchvácený a zděšeně se vztyčil.

Sláva bohu, že to byl jen sen! oddychl si s úlevou a usedl pod stromem. Co to jen se mnou je? Nepokouší se o mě horečka? Takový hnusný sen! Tělo měl jako rozbité, duši mu svírala těžká chmura. Položil lokte na kolena a podepřel si oběma rukama hlavu.

Bože! zaúpěl. Copak opravdu, copak opravdu vezmu sekyru a budu jí bušit do hlavy, roztříštím lebku… budu klouzat po lepkavé teplé krvi, vylamovat zámek, krást a třást se, ukrývat se, potřísněný krví… se sekyrou… Bože, copak je to možné?

Třásl se přitom jako osika.

Co to jen pořád mám? pokračoval a opět se schoulil v jakémsi nesmírném úžasu. Věděl jsem přece, že neobstojím, tak proč jsem se do té chvíle mučil? Přece už včera, včera, když jsem byl dělat tu… zkoušku, už včera jsem se přece jasně přesvědčil, že neobstojím… Tak co pořád ještě chci? Proč jsem pořád ještě na vahách? Přece už včera, když jsem šel ze schodů, jsem sám řekl, že to je podlé, odporné a nízké, tak nízké… Z pouhého pomyšlení na to, v bdělém stavu, se mi udělalo zle a zhrozil jsem se… Ne, já couvnu, určitě couvnu! Aťsi nemají všechny ty mé plány nakrásně žádnou trhlinku, aťsi je všecko, k čemu jsem se tenhle měsíc rozhodl, jasné jak den a správné jako matematika! Bože! Stejně se neodhodlám! Couvnu, určitě couvnu! Tak proč ještě, proč ještě pořád…

Vstal a užasle se rozhlédl, jako by se divil i tomu, jak se sem dostal, a zamířil na T-ův most. Byl bledý, oči mu hořely, údy měl ochablé, ale náhle měl pocit, že se mu volněji dýchá. Cítil, že už ze sebe shodil to strašlivé, tak dlouho jej tížící břímě, a náhle mu bylo lehko a klidno na duši. Bože můj, prosil, ukaž mi cestu a zřeknu se té své proklaté… vidiny!

Šel přes most a mírně, klidně hleděl na Něvu, na planoucí západ ohnivě rudého slunce. Ačkoliv byl sláb, necítil teď vůbec únavu. Jako by se náhle provalil bolák, který se mu celý měsíc sbíral na srdci. Svoboda, svoboda! Osvobodil se z těch čar a kouzel, z uřknutí a šálení!

Když si ty chvíle a všecko, co se s ním v těch dnech dělo, později vybavoval okamžik za okamžikem, bod za bodem, podrobnost za podrobností, žasl pokaždé přímo pověrčivě nad touž okolností, v podstatě sice nijak mimořádnou, v níž ale pak vždy viděl jakési předurčení svého osudu. Totiž: zanic nemohl pochopit a ničím si vysvětlit, proč se tenkrát, unavený a utýraný, takže by byl měl nejvýhodnější vrátit se domů nejkratší a přímou cestou, vracel přes Senné náměstí, na které vůbec zacházet nemusel. Zacházka to nebyla velká, zato nápadná a naprosto zbytečná. Pravda, už se mnohokrát vrátil domů, aniž mohl říct, kterými ulicemi šel. Proč však, ptal se vždycky, proč však k tak důležitému a pro něj tak rozhodujícímu a zároveň tak dokonale náhodnému setkání na Senném (na němž neměl dokonce co pohledávat) došlo právě tehdy, v takové hodině, v takovém okamžiku jeho života a právě v takovém duševním rozpoložení, právě za takových okolností, kdy jedině toto setkání mohlo tak rychle a nezvratně rozhodnout o celém jeho osudu? Jako by tam na něho přímo číhalo?

Když přecházel Senné, bylo kolem deváté. Všichni, co tu prodávali na stolech, pultech, v krámech i krámcích, zavírali své podniky nebo uklízeli a skládali své zboží a rozcházeli se domů zrovna tak jako jejich zákazníci. Na špinavých a páchnoucích dvorech domů Senného náměstí se u jídelen v přízemí a hlavně u krčem kupilo množství všelijakých kramářů a trhanů. Raskolnikov měl při svých bezcílných vycházkách v oblibě taková místa i všecky ty přilehlé uličky. Tam jeho cáry nevzbuzovaly ničí povýšenou pozornost a dalo se tam přijít v jakémkoli stavu, aniž to někoho pohoršovalo. Hned na rohu K-né uličky prodával nějaký měšťan se ženou, svou manželkou, na dvou stolech různé zboží: nitě, kalouny, kartounové šátky a podobně. I oni už se chystali domů, ale zdrželi se hovorem se známou, která se u nich zastavila. Tato známá byla Lizaveta Ivanovna, neboli prostě, jak jí všichni říkali, Lizaveta, mladší sestra lichvářky Aleny Ivanovny, koležské tajemnice, stařeny, k níž den předtím přišel Raskolnikov zastavit hodinky a provést svou zkoušku… O této Lizavetě věděl už dávno všechno a také ona ho trochu znala. Byla to vysoká, hranatá, ostýchavá a pokorná stará panna, skoro slabomyslná, asi tak pětatřicetiletá a svou sestrou doslova zotročovaná. Pracovala na ni ve dne v noci, třásla se před ní strachem a snášela od ní dokonce bití. Stála nerozhodně s uzlem před měšťanem a ženou a se zájmem je poslouchala. Oba jí velmi horlivě něco vykládali. Když ji Raskolnikov nenadále spatřil, projel jím podivný záchvěv, přímo se otřásl ohromením, ačkoliv na tom setkání pranic ohromujícího nebylo.

„Měla byste to rozhodnout sama, Lizaveto Ivanovno,“ říkal hlasitě měšťan. „Zaskočte sem zítra tak v sedm. Oni taky přijdou.“

„Zítra?“ opáčila táhle a zamyšleně Lizaveta, jako by se nemohla rozhodnout.

„Ale máte vy před tou Alenou Ivanovnou nahnáno!“ rozbrebentila se čilá trhovcova žena. „Připadáte mi jako malé děcko. Vždyť to ani není vaše vlastní sestra, a takhle si vás osedlala!“

„Tak radši pro jednou Aleně Ivanovně o tom nic neříkejte,“ skočil jí do řeči muž, „dejte na má slova, neproste se jí a přijďte. Tenhle obchod se vám vyplatí. I sestřička to potom uzná.“

„Myslíte, že bych měla?“

„Zítra o sedmé, od nich přijdou taky, rozhodnete se sama.“

„I čajíček bude,“ dodala žena.

„Tak dobře, já přijdu,“ pronesla Lizaveta pořád ještě nerozhodně a pomalu odcházela.

Raskolnikov v tu chvíli přešel a víc neslyšel. Šel pomalu a nenápadně, hleděl, aby nepropásl ani jediné slovo. Jeho první ohromení se poznenáhlu změnilo v úděs, který mu mrazivě projel zády. Dověděl se, náhle, nenadále a naprosto neočekávaně se dověděl, že zítra, přesně v sedm hodin večer, Lizaveta, stařenina sestra a její jediná spolubydlící, nebude doma a že tedy stařena přesně v sedm hodin večer zůstane doma sama.

Domů měl jen několik kroků. Vrátil se jako odsouzený k smrti. Neuvažoval o ničem a nebyl toho ani schopen; ale celou svou bytostí náhle vycítil, že už nemá svobodu úsudku ani vůle a že je s konečnou platností rozhodnuto.

Bylo mu jasné, že i kdyby měl čekat třeba celé roky na příhodnou chvíli a kdyby o ni usiloval, nebyl by nejspíš mohl počítat s příležitostí lépe korunující jeho záměr, než byla ta, jež se mu naskytla nyní. Rozhodně by bylo obtížné vypátrat den před činem a najisto, s velkou přesností a nejmenším nebezpečím, bez jakéhokoli podezřelého vyptávání a vyzvídání, že zítra v tolik a tolik hodin ta a ta stařena, jež má být přepadena, bude doma sama samotinká.