5

Ale Raskolnikov už vcházel do pokoje. Vstupoval tam s takovým výrazem, jako by se musel vší silou přemáhat, aby nevyprskl smíchem. Za ním klátivě a neohrabaně, se sveřepou grimasou a rudý jako krocan vcházel zahanbený Razumichin. Jeho tvář i celý zjev byly v té chvíli skutečně k popukání a plně vysvětlovaly Raskolnikovův smích. Raskolnikov se, ještě dříve, než byl představen, uklonil pánu domu, který stál uprostřed pokoje a nechápavě se na ně díval, podal a stiskl mu ruku, ale zřejmě přitom pořád ještě příliš zápasil se svou veselostí, než aby k tomu mohl dodat aspoň dvě tři slova. Ale sotva se mu podařilo naladit tvář vážně a cosi zamumlat, náhle, jakoby proti své vůli se opět podíval na Razumichina, a to už se neovládl: potlačený smích propukl tím nezadržitelněji, čím více byl do té chvíle zadržován. A to, jak mimořádně tento „srdečný smích“ Razumichina popuzoval, dávalo celému výjevu punc upřímného veselí a hlavně přirozenosti. A Razumichin k tomu jako naschvál ještě přispěl.

„Zatracený mizero!“ zahromoval a rozpřáhl se rukou, přičemž praštil do malého kulatého stolku, na němž stála prázdná sklenice od čaje. Všecko s řinkotem letělo na zem.

„Ale snad mi tu nechcete lámat židle, pánové, zruinujete státní pokladnu!“ zahlaholil vesele Porfirij Petrovič.

Výjev vyvrcholil takto: Raskolnikov se utišoval, zapomenuv ruku v dlani pána domu, ale dobře vychovaný čekal na okamžik, jak by to co nejrychleji a nejpřirozeněji skoncoval. Razumichin, nadobro vyvedený z míry převržením stolku a rozbitím sklenice, zamračeně pohlédl na střepy, odplivl si a prudce se otočil k oknu, zády k ostatním a s nasupenou tváří vyhlížel ven, aniž co vnímal. Porfirij Petrovič se smál a byl ochoten v tom pokračovat, nicméně bylo zřejmé, že potřebuje vysvětlení. V koutě na židli seděl Zametov, který při příchodu hostí vstal a vyčkával; ústa měl roztažená do úsměvu, ale na to, co se odehrávalo, hleděl překvapeně a trochu nedůvěřivě, a na Raskolnikova dokonce s jistým zmatkem. Nenadálá přítomnost Zametova Raskolnikova nepříjemně překvapila.

V tom něco vězí! pomyslel si.

„Promiňte, prosím!“ začal úmyslně co nejrozpačitěji. „Raskolnikov…“

„Prosím, prosím, velmi mě těší, i že jste takto přišli… Copak? Ani se s námi nepozdraví?“ kývl Porfirij Petrovič na Razumichina.

„Na mou duši nevím, proč se na mě tak rozlítil. Neřekl jsem ces­tou nic, než že je jako Romeo, a… dokázal jsem mu to, to je celkem všechno.“

„Ty zvíře!“ vyrazil Razumichin, stále otočený zády.

„Měl asi hodně vážné důvody, když se takhle rozčertil kvůli jednomu slovíčku,“ rozesmál se Porfirij.

„To víš! Ty detektive…! Ale co, můžete mi vlézt na záda!“ odsekl Razumichin a najednou se sám rozesmál a s rozjařenou tváří, jako by se nic nestalo, přistoupil k Porfiriji Petroviči.

„Tak dost! Jsme blázni. Teď k věci: tady můj přítel Rodion Romanyč Raskolnikov za prvé o tobě už mnoho slyšel a rád by tě poznal, a za druhé by s tebou rád vyřídil jednu maličkost. Jeje! Zametov! Kde se tu bereš? Copak vy se znáte? Už dlouho?“

Ještě tohle! znepokojil se Raskolnikov.

Zametov se trochu zarazil, ale ne příliš.

„Včera večer u tebe jsme se poznali,“ vysvětlil nenuceným tónem.

„Tak jste mi ušetřili práci – minulý týden mě hrozně prosil, abych ho s tebou, Porfiriji, nějak seznámil, a vida, našli jste se i beze mě… Kde tu máš nějaký tabák?“

Porfirij Petrovič byl po domácku jen v županu, velmi čisté košili a sešlapaných trepkách. Mohlo mu být asi pětatřicet, byl pomenší, obtloustlý, dokonce měl malé bříško, hladce vyholený obličej bez knírů i licousů, krátce ostříhané vlasy na velké kulaté hlavě, na zátylku zvláštním způsobem vypuklé. Jeho trochu odulý, kulatý obličej s tupým nosem měl nezdravou okrovou barvu, ale celkem bodrý, ba potutelný výraz. Dokonce by se dalo říct, že je to tvář dobromyslná, nebýt výrazu jeho očí, průzračně vodově lesklých, zakrytých téměř bílými, jakoby stále na někoho pomrkávajícími řasami. Jejich pohled podivně disharmonoval s jeho zjevem, který měl v sobě až cosi ženského, a dodával mu mnohem větší vážnosti, než se od něho na první pohled dalo očekávat.

Sotva Porfirij Petrovič uslyšel, že host s ním chce vyřídit nějakou „maličkost“, ihned ho vyzval, aby se posadil na divan, sám se posadil na druhém konci a zadíval se na příchozího v bezprostředním očekávání jeho výkladu, s tím napjatým a přespříliš vážným zájmem, který je napoprvé až tísnivý a matoucí, zejména když posluchače neznáte a když to, co vykládáte, podle vašeho názoru zdaleka neodpovídá tak soustředěné pozornosti, jaké se vám dostává. Ale Raskolnikov stručně a souvisle vyložil svou záležitost, a nejen byl spokojen sám se sebou, nýbrž dokonce si stačil Porfirije dost dobře prohlédnout. Také Porfirij Petrovič od něho celou dobu ani na chvíli neodvrátil pohled. Razumichin, který se posadil u téhož stolu naproti nim, jejich jednání dychtivě a netrpělivě sledoval a střídavě se díval z jednoho na druhého, až to vypadalo trochu přehnaně.

Hlupák! zaklel v duchu Raskolnikov.

„Budete muset napsat oznámení na policii,“ odpověděl s přísně úřední tváří Porfirij, „v tom smyslu, prosím, že jste se dověděl tu a tu věc, to znamená o oné vraždě, a že prosíte, aby vaším jménem uvědomili vyšetřovatele, kterému byl případ svěřen, že ty a ty věci patří vám a že byste je rád vyplatil… anebo tak nějak… ostatně tam vám to sepíšou.“

„Ale to je právě to,“ vysvětloval Raskolnikov, jak nejzmateněji byl schopen, „že zrovna nejsem při penězích… a že neseženu ani takový pakatel… víte, já bych rád prozatím jen ohlásil, že ty věci patří mně, a že až budu mít peníze…“

„To na záležitosti nic nemění, prosím,“ odpověděl Porfirij Petrovič, který přijal vysvětlení o finanční situaci chladně, „ale konečně, jestli si přejete, můžete napsat také přímo mně v témž smyslu, že jste zjistil to a to a ohlašujete, že ty a ty věci, a prosíte…“

„Stačí obyčejný papír?“ rychle projevil Raskolnikov opět zájem o finanční stránku věci.

„Ovšem, ten nejobyčejnější, prosím!“ A Porfirij Petrovič se na něho najednou podíval s neskrývanou ironií v přimhouřených očích a jako by na něho zamrkal. Ale to se možná Raskolnikovovi jen zdálo, protože to byl jen zlomek vteřiny. Každopádně něco podobného postřehl, a byl by dal krk na to, že na něj bůhvíproč mrkl.

Ví to! projelo jím jako blesk.

„Promiňte, že vás obtěžuji takovými maličkostmi,“ pokračoval trochu nejistěji, „mé věci mají cenu nanejvýš pět rublů, ale vážím si jich jako upomínky od těch, kdo mi je věnovali, a přiznám se, že jsem se velmi polekal, když jsem se to dověděl…“

„A proto jsi včera tak vyletěl, když jsem se Zosimovovi zmínil, že Porfirij vyslýchá zástavce!“ vmísil se Razumichin zřejmě s dobrým úmyslem.

To už bylo nesnesitelné. Raskolnikov se neovládl a zlostně po něm loupl svýma černýma očima, v nichž blýskl hněv. Ale hned se vzpamatoval.

„Mám dojem, že se mi vysmíváš!“ obrátil se k němu s dobře hraným podrážděním. „Dávám ti za pravdu, že z tvého hlediska možná projevuju příliš velkou starost o takové bezcenné krámy, ale kvůli tomu mě nemusíš pokládat za egoistu ani za chamtivce, z mého hlediska přece nemusí být ty dvě nicotné věcičky naprosto bezcenné. Už jsem ti říkal, že ty stříbrné hodinky, které mají tak za groš ceny, jsou naše jediná památka po otci. Můžeš se mi vysmívat, ale přijela za mnou matka,“ otočil se náhle k Porfirijovi, „a kdyby se dověděla,“ obrátil se rychle opět k Razumichinovi a snažil se v té chvíli mluvit zvlášť dojatě, „že jsem ty hodinky zašantročil, byla by z toho na mou duši zoufalá! Znáte ženské!“

„Ale kdepak! Tak jsem to vůbec nemyslel! Právě naopak!“ bouřil pohněvaně Razumichin.

Bylo to dobré? Bylo to přirozené? Nepřehnal jsem to? chvěl se v duchu Raskolnikov. Proč jsem řekl to: znáte ženské?

„Tak vám přijela matka?“ přeptal se bůhvíproč Porfirij Petrovič.

„Ano.“

„A kdypak?“

„Včera večer.“

Porfirij chvíli nic neříkal, jako by přemýšlel.

„O své věci jste nemohl v žádném případě přijít,“ pokračoval pak nevzrušeně a chladně. „Už dávno na vás totiž čekám.“

A jako by se nechumelilo starostlivě přistrkoval na stole popelník Razumichinovi, který bezohledně oklepával popel na koberec. Raskolnikov sebou trhl, ale Porfirij, pořád ještě zaujatý Razumichinovou cigaretou, to jak se zdálo neviděl.

„Čekáš? Copak jsi věděl, že tam zastavoval?“ vykřikl Razumichin.

Porfirij Petrovič se obrátil přímo k Raskolnikovovi:

„Obě vaše věci, prsten i hodinky, byly u ní zabalené v jednom balíčku a na papíře bylo zřetelně tužkou napsáno vaše jméno i datum, kdy je od vás přejala…“

„Jak dobře jste si toho všiml!“ usmál se křivě Raskolnikov a snažil se hledět mu přímo do očí; nevydržel však a dodal: „Podo­týkám to proto, že zastavovatelů bylo jistě mnoho…, takže není snadné všecky si je pamatovat… A vy si naopak všecky pamatujete a… a…“

Hloupé! Ubohé! Proč jsem to dodával!

„To proto, že skoro všichni, kdo tam něco zastavili, jsou už známi, a už jen vy jste si dával načas,“ odpověděl Porfirij s docela jemným nádechem ironie.

„Nebyl jsem docela zdráv.“

„I to jsem slyšel, ano. Dokonce mi říkali, že prý vás něco velmi rozrušilo. A pořád ještě jste, tuším, nějak bledý?“

„Nejsem vůbec bledý… naopak, jsem úplně zdráv!“ odsekl Ras­kolnikov náhle změněným, hrubým a zlostným tónem. Dostával vztek a nemohl se ovládnout. A v tom vzteku se podřeknu! blesklo mu opět hlavou. Tak proč mě trápí!

„Nebyls docela zdráv!“ vložil se do jejich rozmluvy Razumichin. „Tys tomu dal! Do včerejška jsi blouznil, skoro vůbec jsi o sobě nevěděl… Nevěřil bys, Porfiriji, stál sotva na nohou, ale jak jsem včera se Zosimovem vytáhl paty, oblékl se, potají nám utekl a někde se potloukal div ne do půlnoci, a věř, v úplném pomatení smyslů, umíš si to představit? Pozoruhodný případ!“

„Opravdu v úplném pomatení smyslů? To už je co říct!“ potřásl nějak žensky hlavou Porfirij.

„Nesmysl! Nevěřte tomu! Ale vy tomu stejně nevěříte!“ uniklo Raskolnikovovi už příliš vztekle. Ale Porfirij Petrovič jako by ta podivná slova přeslechl.

„Ale jak to, žes tedy odešel, když jsi neblouznil?“ rozhorlil se náhle Razumichin. „Proč jsi chodil ven? Proč… A proč tajně? No tak, mohl jsi být při smyslech? Teď, když už ti nehrozí nebezpečí, s tebou můžu mluvit otevřeně.“

„Hrozně mě včera otrávili,“ ušklíbl se náhle Raskolnikov drze a vyzývavě na Porfirije. „A proto jsem jim utekl a chtěl jsem si najmout byt, aby už mě nenašli, vzal jsem s sebou kupu peněz. Tady pan Zametov ty peníze viděl. Tak co, pane Zametove, mluvil jsem včera rozumně, anebo z cesty, rozsuďte nás!“

Nejraději by byl v té chvíli Zametova uškrtil. Jeho pohled a mlčení se mu ani trochu nelíbily.

„Podle mne jste mluvil naprosto rozumně, prosím, dokonce důvtipně, jen jste byl příliš přecitlivělý,“ prohlásil suše Zametov.

„A dnes mi vyprávěl Nikodim Fomič,“ poznamenal Porfirij Petrovič, „že se s vámi včera už hodně pozdě večer setkal v bytě jistého úředníka, kterého srazili koně…“

„No, nebo si vezměte toho úředníka!“ chytil se toho zase Razumichin. „Nepočínal si u toho úředníka jako šílený? Všechno, co měl, dal vdově na pohřeb! Dobrá, chtěl pomoct, tak kdyby dal patnáct, kdyby dal dvacet, ale aspoň tři rubly kdyby si nechal, ale on si vyhodí všech pětadvacet!“

„A co když jsem někde našel poklad, a ty o tom nevíš? Proto jsem mohl být včera tak štědrý… Tady pan Zametov ví, že jsem našel poklad…! Odpusťte, prosím,“ otočil se s cukajícími rty k Porfirijovi, „že vás už půl hodiny obtěžujeme těmihle prázdnými žvásty. Už nás máte dost, viďte?“

„Ale chraň bůh, naopak, na-o-pak! Ani nevíte, jak mě zajímáte! S velkým zájmem se na vás dívám a poslouchám… A jsem, přiznám se, velmi rád, že jste mě konečně navštívil…“

„Tak nám aspoň nabídni čaj! Vyschlo mi v krku!“ zahartusil Ra­zumichin.

„Skvělý nápad! Doufám, že si dají říct všichni. Ale nechceš před čajem něco vydatnějšího?“

„Jdi mi s tím!“

Porfirij Petrovič odešel pro čaj.

Raskolnikovovi se hnaly myšlenky hlavou jak vichřice. Byl tím vším hrozně popuzený.

Prosím, už se ani nepřetvařují a nedělají okolky! A jak to, žes o mně mluvil s Nikodimem Fomičem, když mě vůbec neznáš? Tak už tedy ani nechtějí skrývat, že po mně jdou jako smečka psů! Takhle drze mi plít do obličeje! třásl se vztekem. Bijte přece rovnou, a nehrajte si se mnou jako kočka s myší! Vždyť to je nezdvořilé, Porfiriji Petroviči, a já si to možná ještě nenechám líbit, prosím…! Vstanu a vmetu vám do tváře celou pravdu. Uvidíte, jak vámi opovrhuju! S námahou vydechl. Ale co když se mi to jen zdá? Co když je to zdání, co když se ve všem mýlím a vztekám se jen z nezkušenosti, protože nestačím na svou podlou úlohu? Možná že v tom všem není žádný úmysl. Všechno, co říkají, jsou docela všední věci, ale něco za nimi vězí… To všechno se dá říct vždycky, ale za tímhle něco vězí. Proč řekl rovnou „u ní“? Proč Zametov dodal, že jsem mluvil důvtipně? Proč mluví takovým tónem? Ano… ten tón… Razumichin tu přece sedí taky, tak proč jemu není nic divné? Tomu tupému neviňátku není nikdy nic divné! Zase horečka…! Mrkl na mne prve Porfirij, nebo ne? Učiněný nesmysl: proč by na mne mrkal? Chtějí mě připravit o nervy, nebo mě dráždí? Buď je to všecko zdání, nebo už vědí…! I ten Zametov je drzý… Je opravdu drzý? Přes noc si to rozmyslel. Já ostatně cítil, že si to rozmyslí! Počíná si tu jako doma, a přesto je tu poprvé. Porfirij ho nepokládá za hosta, sedí k němu zády! Našli se! A určitě se našli kvůli mně! Určitě před naším příchodem mluvili o mně…! Tuší o tom bytě! Už abych věděl, na čem jsem…! Když jsem řekl, že jsem včera utekl hledat byt, nijak se toho nechytil… Tahle poznámka o bytě byla šikovná, bude se mi hodit…! Prý v blouznivém stavu…! Hehehe! Ví o celém včerejším večeru! Ale že mi přijela matka, nevěděl…! Ta můra si zapsala i datum…! Lžete, ale já se jen tak nedám! To přece nejsou žádná fakta, to je fantazie! Jenom pěkně vyrukujte s fakty! A byt není fakt, byt je blouznění, však já vím, co jim řeknu… Vědí tedy, že jsem byl v tom bytě? Neodejdu, dokud se to nedovím! Proč jsem sem chodil? Ale to, že se teď rozčiluju, to je myslím fakt! Brr, jak jsem nervózní! Ale možná, že to je dobře – součást hry na nemocného… Ohledává mě. Bude mi klást léčky. Proč jsem sem chodil?

To všechno se mu mihlo hlavou jako blesk.

Porfirij Petrovič byl v mžiku zpátky. Náhle jako by se rozveselil.

„Mě z toho včerejška, člověče, brní hlava… A jsem nějak vyšinutý,“ spustil docela jiným tónem a se smíchem na Razumichina. „A co, bylo to zajímavé? Včera jsem odešel, právě když jste byli v nejlepším. Kdo vyhrál?“

„Samozřejmě že nikdo. Zabředli jsme do věčných témat, povznesli jsme se do nadoblačných výšin.“

„Představ si, Roďo, nač jsme se to včera nedostali: na otázku, jestli existuje zločin. Už jsem ti říkal, že toho nažvanili až hrůza!“

„Co je na tom pozoruhodného? Obyčejná sociální otázka,“ odpověděl roztržitě Raskolnikov.

„Otázka byla formulována jinak,“ poznamenal Porfirij.

„Trochu jinak, to je pravda,“ souhlasil okamžitě Razumichin, překotně a vznětlivě jako vždy. „Rodione, poslouchej a řekni, co si o tom myslíš ty. Musíš! Myslel jsem včera, že se z nich zblázním, a čekal jsem na tebe, říkal jsem jim, že přijdeš… Začalo to názorem socialistů… Znáš přece jejich názor: zločin je protest proti nedostatkům sociálního řádu a dost, nic víc, žádné jiné příčiny se neuznávají, vůbec nic!“

„A právě tohle je lež!“ vyjel si na něj Porfirij Petrovič. Zřejmě se rozpaloval a co chvíli při pohledu na Razumichina vyprskl smíchem, a tím ho dráždil ještě více.

„Nic se neuznává!“ přerušil ho ihned prudce Razumichin. „Vůbec nelžu…! Ukážu ti jejich knížky: všechno je podle nich zaviněno ‚zhoubným prostředím‘, a ničím jiným! To je jejich zamilovaná fráze! Z toho přímo vyplývá, že bude-li společnost organizována správně, okamžitě pominou i zločiny, protože nebude proti čemu protestovat a všichni budou naráz bezúhonní. S lidskou povahou se nepočítá, povaha se vylučuje, povaha se nesluší! Podle nich se lidstvo nevyvine historickou, živou cestou k dokonalosti a nevytvoří konečně dokonalou společnost, nýbrž naopak sociální systém vyspekulovaný nějakým mozkem okamžitě vnese řád do celého lidstva a v jediném okamžiku ho učiní spravedlivým a nehřešícím, dřív než prodělá nějaký živý proces, dřív než projde nějakým historickým a živým vývojem! Právě proto mají instinktivně neradi historii; jsou prý to samé ohavnosti a hlouposti – všecko se vysvětluje jen hloupostí! A proto mají tolik neradi živé procesy života; není třeba živé duše! Živá duše bude chtít žít, živá duše nebude chtít mechanicky poslouchat, živá duše je podezřelá, živá duše je brzdou! Ale ta jejich, aťsi páchne márnicí a dá se udělat z kaučuku, je zato neživá, je zato bez vůle, je zato otrocká, nevzbouří se! A výsledek je takový, že všecko zredukovali na způsob stavby a na rozmístění chodeb a místností ve falanstéře! Falanstéru už máte, ale povahu vhodnou pro falanstéru ještě ne, ta si žádá život, nedokončila dosud svůj životní vývoj, nechce se jí ještě na hřbitov! S pouhou logikou není možné přeskočit lidskou přirozenost! Logika předvídá tři možnosti, a zatím jich je milion! Oklestit celý ten milion a zúžit všecko na pouhou otázku blahobytu! Může být snadnější vyřešení úkolu? Je to svůdně jasné a není třeba myslet. Hlavně není třeba myslet! Celé tajemství života se pohodlně vejde na dva tiskové archy!“

„Utrhl se ze řetězu, bije hlava nehlava! Svažte mu ruce!“ smál se Porfirij. „A představte si,“ obrátil se na Raskolnikova, „že takhle to šlo včera večer v jediném pokoji šestihlasně, a předtím nás nalil punčem, to si neumíte představit! Ne, kamaráde, mýlíš se, ‚prostředí‘ hraje při zločinu důležitou úlohu, a já ti to dokážu.“

„To vím i bez tebe, že hraje důležitou úlohu, ale co říkáš tomuhle? Čtyřicetiletý zneužije desetileté děvčátko – chceš tvrdit, že i k tomu ho dohnalo prostředí?“

„Proč ne, přísně vzato snad opravdu prostředí,“ poznamenal nečekaně vážně Porfirij. „Zločin na děvčátku je dokonce velmi lehce vysvětlitelný právě ‚prostředím‘.“

Razumichin se div nerozzuřil.

„Tak já ti, jestli chceš, na místě odvodím,“ zahromoval, „že máš bílé řasy jedině proto, že má kremelský Ivan pětatřicet sáhů, a odvodím ti to jasně, přesně, pokrokově, dokonce s liberálním odstínem! To ti říkám! Vsaďme se!“

„Platí! Prosím, poslechneme si, jak to odvodí!“

„Ale on se tak přetvařuje, bídák!“ vyskočil dopáleně Razumichin a ohnal se po něm. „S tebou nemá cenu mluvit! To on všechno schválně, ty ho ještě neznáš, Rodione! Včera hájil jejich stanovisko taky jen proto, aby si ze všech vystřelil. Co všechno tam včera napovídal, pane na nebesích! A oni mu sedli na lep…! A takhle se baví už čtrnáct dní. Loni nám bůhvíproč namluvil, že odejde do kláštera, a bulíkoval nás dva měsíce! Nedávno zas přijel s tím, že se žení a že je všechno hotové. I nové šaty si dal ušít. Už jsme mu posílali blahopřání. Ale neměl ani nevěstu, vůbec nic nebylo, fata morgána!“

„Lžeš! Šaty jsem si dal ušít předtím. A právě šaty mě přivedly na myšlenku, že si z vás trochu vystřelím.“

„Opravdu jste takový taškář?“ zeptal se rozverně Raskolnikov.

„Vy nevěříte? Jen počkejte, i vás nachytám, chachacha! Ne, ale teď už vážně: řeknu vám, co si opravdu myslím. V souvislosti se všemi těmihle problémy, zločiny, prostředím, děvčátky jsem si teď vzpomněl na jeden váš článek, který mě ostatně zajímal od začátku. Myslím ten O zločinu… nebo jak jste ho nazval, teď si nevzpomenu. Před dvěma měsíci v Periodickém slově jsem měl potěšení to číst…“

„Můj článek? V Periodickém slově?“ zeptal se udiveně Raskolnikov. „Asi před půl rokem, když jsem přestal chodit na fakultu, jsem opravdu napsal článek o jedné knize, ale tehdy jsem ho dal do listu Týdenní slovo, a ne Periodické slovo.“

„Ale dostal se do Periodického.“

„Tenkrát můj článek přece neotiskli proto, že Týdenní slovo přestalo vycházet…“

„To je ovšem pravda, ale Týdenní slovo se vlastně sloučilo s Pe­riodickým slovem, proto i váš článek vyšel před dvěma měsíci v Periodickém slově. Copak jste to nevěděl?“

Raskolnikov skutečně o ničem nevěděl.

„Ale bože, vždyť u nich za ten článek jistě máte honorář! Máte vy divnou povahu! Žijete tak samotářsky, že vám uniknou i takovéhle věci, které jsou přímo ve vašem zájmu. To, prosím, musíte uznat.“

„Výborně, Roďko! Já také nic nevěděl!“ zajásal Razumichin. „Hned dneska zaskočím do čítárny a vypůjčím to číslo! Před dvěma měsíci? Kdy přesně? Ale já ho stejně najdu! To je věc! A nic neřekne!“

„A jak jste poznal, že článek je ode mě? Podepsal jsem ho jen značkou.“

„Jen náhodou, teprve v těchto dnech. Znám se s jedním jejich redaktorem… Velmi mě to zaujalo.“

„Pokud se pamatuju, všímám si tam psychologického stavu zločince v průběhu spáchání zločinu.“

„Tak, tak, a dokazujete, že akt spáchání zločinu je provázen vždy chorobným stavem. Velmi, velmi originální názor, ale… mne vlastně tolik nezaujala tato pasáž vašeho článku, jako jistá myšlenka, které se dotýkáte na konci článku, ale kterou bohužel nadhazujete jen letmo a nejasně… Zkrátka, vzpomínáte-li si, zmiňujete se o tom, že na světě existují jedinci, kteří mohou… totiž ne snad mohou, nýbrž mají plné právo páchat všechny přečiny i zločiny, a na které se jako by nevztahují zákony.“

Raskolnikov se ušklíbl tak záměrně překroucenému výkladu své myšlenky.

„Jakže? Cože? Právo na zločin? Snad ne ‚zhoubné prostředí‘?“ zajímal se skoro zděšeně Razumichin.

„Ne, ne, to vůbec ne,“ odpověděl Porfirij. „Něco jiného: v jeho článku jsou lidé děleni na obyčejné a výjimečné. Obyčejní musí pěkně poslouchat, právě proto, že jsou obyčejní. Výjimeční však mají právo páchat jakékoliv zločiny a jakkoliv přestupovat zákony, zase v podstatě proto, že jsou výjimeční. Říkáte to přece tak, nemýlím-li se?“

„Ale jak to? To přece není možné!“ drmolil užasle Razumichin.

Raskolnikov se opět ušklíbl. Okamžitě pochopil, kam ho chtějí dostat; na svůj článek se dobře pamatoval. Rozhodl se, že výzvu přijme.

„Takhle to ovšem neříkám,“ rozhovořil se prostě a skromně. „Ale přiznávám, že jste si to téměř správně vyložil, dokonce, chcete-li, naprosto správně… (To ‚naprosto správně‘ kvitoval přímo s potěšením.) Rozdíl je jedině v tom, že vůbec nedokazuji, že výjimeční lidé stůj co stůj musí a jsou povinni páchat vždy a stále všemožné přečiny, jak říkáte vy. Mám dokonce dojem, že takový článek by ani nesměl být uveřejněn. Já jsem všehovšudy naznačil, že ‚výjimečný‘ člověk má právo… ovšem ne oficiální právo, nýbrž sám pro sebe právo dovolit svému svědomí překročit… některé překážky, a to výhradně jenom v tom případě, jestliže tím je podmíněno uskutečnění jeho myšlenky (která někdy může být dobrodiním pro celé lidstvo). Zmínil jste se, že můj článek není dost jasný; jsem ochoten vám ho objasnit, jak budu schopný. Doufám, že se nemýlím, předpokládám-li, že si to dokonce přejete, tak prosím. Domnívám se totiž, že kdyby Keplerovy nebo Newtonovy objevy pro nějaké komplikace mohly proniknout k lidstvu jen za cenu obětování života jednoho, deseti, sta a tak dále lidí, bránících tomu objevu nebo stojících mu v cestě jako překážka, pak by měl Newton právo, a dokonce povinnost… odstranit těch deset nebo sto lidí, aby mohl své objevy dát celému lidstvu. Z toho všeho vůbec nevyplývá, že by Newton měl právo zabíjet, koho si zamane, každého, koho potká a kdo mu přijde do cesty, nebo krást každý den na bazaru. Dále, pokud se pamatuji, ve svém článku vyvozuji, že všichni… například takoví zákonodárci a organizátoři lidstva, počínaje nejstaršími a pokračuje Lykurgy, Solony, Mohamedy, Napoleony a tak dále, byli všichni do jednoho zločinci už jen proto, že nastolováním nových zákonů přestupovali staré, posvátné pro společnost a zděděné po otcích, a samozřejmě že se nezastavovali ani před krví, v případě že jim krev (a často naprosto nevinná a vznešeně prolitá za dřívější zákon) mohla pomoci. Dokonce je příznačné, že většina těchto dobrodinců a organizátorů lidstva prolila zvlášť strašné množství krve. Zkrátka, jak sami vidíte, neříkám zatím nic tak nového. To všechno už jste mohli číst a také četli tisíckrát. Pokud pak jde o mé dělení lidí na obyčejné a výjimečné, souhlasím s tím, že je trošku svévolné, ale já přece netrvám na žádných přesných číslech. Mně jde hlavně o samu myšlenku. A ta tkví v tom, že i příroda zákonitě dělí lidi obecně vzato na dvě třídy: na nižší (obyčejné lidi), to je, abych tak řekl, na materiál sloužící jen k plození sobě podobných, a na vlastní lidi, to je takové, kteří mají dar nebo talent říct ve svém prostředí nové slovo. Pododdělení je tu ovšem nekonečné množství, avšak charakteristické znaky obou tříd jsou dostatečně výrazné: první třída, tedy materiál, jsou obecně vzato lidé konzervativního založení, zkostnatělí, žijící v poslušnosti, otrocké duše. Podle mého názoru je dokonce jejich povinností poslouchat, protože je to jejich poslání, a není v tom tedy pro ně naprosto nic ponižujícího. Druhá třída jsou ti, kdo stále přestupují zákony, bořitelé nebo lidé, kteří k tomu mají sklon, jak vysvítá z jejich schopností. Zločiny těchto osob jsou samozřejmě relativní a pestré; ponejvíce tito lidé vyžadují velmi různými formami zničení dosavadního ve jménu lepšího. Ale potřebuje-li takový pro svou myšlenku překročit třeba i mrtvolu, krev, může podle mého názoru ve svém nitru s dobrým svědomím rozhodnout, že se před tím nezastaví – ovšem úměrně k velikosti své myšlenky, na to nezapomeňte. Jen a jen v tomto smyslu mluvím ve svém článku o jejich právu na zločin. (Jistě jste stále pamětlivi toho, že jsme vyšli z právnických hledisek.) Ale není třeba čehokoliv se obávat: masy jim nikdy toto právo nepřiznávají, odsuzují je na smrt a věší (více nebo méně) a tím naprosto oprávněně splňují své konzervativní poslání, avšak přitom ovšem v příštích pokoleních tytéž masy stavějí popraveným pomníky a uctívají je (více nebo méně). První třída je odevždy pánem současného, druhá pánem příštího. První udržují svět a rozmnožují ho co do počtu; druzí světem hýbají a vedou ho k cíli. Jak jedni, tak druzí mají naprosto stejné právo na život. Prostě podle mne mají všichni stejné právo a – vive la guerre éternelle¹ – dokud se ovšem nedočkáme Nového Jeruzaléma!“

„Tak vy přece jen věříte v Nový Jeruzalém?“

„Věřím,“ odpověděl pevně Raskolnikov a díval se přitom, stejně jako po celou svou dlouhou tirádu, na nějaký vyhlédnutý bod na koberci.

„A… a… v Boha taky věříte? Promiňte, prosím, že jsem tak zvědavý.“

„Věřím,“ opakoval Raskolnikov a pozvedl k Porfirijovi oči.

„A… a… ve vzkříšení Lazara věříte?“

„Věřím. Proč vás to tak zajímá?“

„Do písmene věříte?“

„Do písmene.“

„Tak, hm… Jen tak mě to zajímalo. Promiňte, prosím. Ale s vaším dovolením bych se vrátil k tomu, co jste říkal prve – vždycky je přece nepopravují, někteří naopak…“

„Slaví úspěch? Ano, někteří se dočkají vítězství, a pak…“

„Sami začínají popravovat?“

„Pokud je to třeba, a to je, víte, dokonce většinou. Vaše připomínka je ostatně vtipná.“

„Děkuji vám. Ale řekněte mi, jak chcete rozeznat ty výjimečné od obyčejných? Jsou snad nějaké rozpoznávací znaky už při narození? Říkám to proto, že by v tom mělo být co nejvíc přesnosti, a abych tak řekl, více vnější rozdílnosti: promiňte mi tu přirozenou obavu praktického a řádného člověka, ale nedal by se k tomu účelu zavést nějaký zvláštní oděv, nedalo by se něco nosit, vypálit nějaké znamení nebo podobně…? Jen uznejte, že kdyby se to nějak popletlo a někdo z jedné třídy si vzal do hlavy, že patří k té druhé, a začal ‚odstraňovat všecky překážky‘, jak jste se velmi šťastně vyjádřil, pak by…“

„Ovšem, k tomu dochází velmi často! Tahle vaše připomínka je dokonce ještě vtipnější než předešlá…“

„Děkuji vám…“

„Není zač. Uvažte však, že omyl je možný jen ze strany příslušníků první třídy, totiž ‚obyčejných‘ lidí (jak jsem je možná celkem nešťastně nazval). Přes jejich vrozený sklon k poslušnosti si velmi mnozí z přirozené hravosti, již příroda neupřela ani krávě, o sobě rádi myslí, že jsou pokrokoví lidé, ‚bořitelé‘ a nositelé ‚nového slova‘, a to naprosto upřímně. Přitom skutečně nové lidi přečasto nevidí, ba přezírají jako zaostalce a myšlenkové zpátečníky. Podle mého názoru to však není tak velké nebezpečí a opravdu se nemusíte znepokojovat, protože tito lidé nikdy nezacházejí daleko. Za to, že se dali tak unést, je jim možno občas dát výprask, aby se upamatovali, kam patří, ale nic víc, ani vykonavatele tu dokonce není třeba – dají si výprask sami, protože jsou nadmíru počestní; někteří si tu úsluhu prokazují navzájem, jiní vlastnoručně sami… Přitom si veřejně sypou popel na hlavu, takže to dopadá hezky a poučně, zkrátka můžete být klidný… To je v mezích zákona.“

„Dobrá, po téhle stránce jste mě jakžtakž uklidnil, ale je tu ještě jedna potíž; poslyšte, prosím vás, je těch lidí, co mají právo druhé vraždit, těch ‚výjimečných‘, je jich hodně? Jsem je ovšem ochoten respektovat, ale uznejte, že bude pramálo příjemné, bude-li jich mimořádně hodně, nemyslíte?“

„Kdepak, i v tomhle můžete být docela klidný,“ pokračoval týmž tónem Raskolnikov. „Celkem vzato je lidí s novými myšlenkami, ba i jen lidí aspoň trošku schopných říct něco nového, neobyčejně málo, dokonce až příliš málo. Jasné je jen tolik, že systém plození lidí, všech těch tříd a druhů, je zřejmě správně a přesně určen nějakým přírodním zákonem. Tento zákon je dnes samozřejmě neznámý, ale já věřím, že existuje a že později může být objeven. Ohromné množství lidí, materiál, je na světě jen proto, aby nakonec nějakým úsilím, nějakým doposud záhadným pochodem, prostřednictvím jakéhosi křížení rodů a druhů s velkou námahou konečně přivedl na svět z tisíce aspoň jednoho jakžtakž samostatného člověka. Ještě samostatnější jedinec se rodí možná jeden z deseti tisíc (to jsou přibližná, názorná čísla). A ještě samostatnější jeden ze sta tisíc. Geniální lidé se rodí z milionu a velcí géniové, kteří vedou lidstvo k vrcholkům, možná až po vystřídání mnoha tisíců milionů lidí na zemi. Zkrátka a dobře, do zkumavky, kde se to všecko odehrává, jsem nenahlédl. Ale určitá zákonitost v tom jistě je a musí být – náhodnost tu není možná.“

„Řekněte mi, co to oba máte!“ neudržel se už Razumichin. „Uta­hujete si jeden z druhého? Sedí a dělají si ze sebe legraci! Snad to nemyslíš vážně, Roďo?“

Raskolnikov k němu mlčky pozvedl svou bledou a téměř smutnou tvář a neodpověděl. Na Razumichina vedle toho tichého a smutného obličeje podivně působila neskrývaná, vyzývavá, pobuřující a nezdvořilá jízlivost Porfirijova.

„Víš, člověče, jestli to opravdu myslíš vážně, tak… Máš samozřejmě pravdu, když říkáš, že to všecko není vůbec nové a že se to podobá tomu, co jsme už tisíckrát četli a slyšeli. Ale to, co je na všem skutečně originální a co k mému zděšení pochází jedině od tebe, je tvé tvrzení, že se smí prolít krev s klidným svědomím, a k tomu, promiň, jak fanatické tvrzení…! To je tedy hlavní myšlenka tvého článku. Ale toto dovolení prolévat krev s klidným svědomím je… to je podle mě hroznější, než kdyby bylo vraždění dovoleno oficiálně, zákonem…“

„Svatá pravda že hroznější,“ přitakal Porfirij.

„Ne, tys nějak přestřelil! To je nějaký omyl. Přečtu si to… Přestřelil jsi! Tohle přece nejsou tvé názory! Přečtu si to.“

„V článku tohle všechno neříkám, jsou v něm jen náznaky,“ ozval se Raskolnikov.

„Dobře, dobře, prosím,“ vrtěl se nedočkavě Porfirij, „teď už je mi skoro jasné, jaký je váš ctěný názor na zločin, avšak… odpusťte mi, prosím vás, že jsem tak neodbytný (sám už se stydím, jak dlouho vás obtěžuji!), avšak ještě tohle: právě jste mě, prosím, velmi uklidnil, pokud jde o omyly, při nichž by mohlo dojít k záměně obou skupin, ale… mně přesto stále ještě dělají starosti různé praktické případy! Co když si třeba nějaký muž nebo mládenec vezme do hlavy, že je Lykurgos nebo Mohamed… samozřejmě příští…, a začne odstraňovat všecky překážky, které mu stojí v cestě… Myslí si, že má před sebou dalekou cestu, a na cestu potřebuje peníze…, a tak si je začne opatřovat… chápete?“

Zametov náhle ve svém koutě vyprskl. Raskolnikov ho neuznal ani za hodna pohledu.

„Musím vám dát za pravdu,“ odpovídal klidně. „Takové věci se jistě přiházejí. Zvlášť hlupáci a ctižádostivci rádi jdou na to vnadidlo; hlavně mládež.“

„Tak vidíte! A co tedy, prosím?“

„Co by?“ usmál se Raskolnikov. „Má vina to není. Tak tomu je a bude vždycky. Tady on (kývl na Razumichina) mi říká, že dovoluji krev. Co na tom? Společnost je přece bohatě zabezpečena nucenými pracemi, žaláři, vyšetřovateli, vypovídáním – tak jaképak strachy? Chyťte si toho darebáka!“

„A co když chytneme?“

„Šup s ním tam, kam patří!“

„Vy máte ale logiku! A co s jeho svědomím?“

„Co vám je po něm?“

„Přece jen, z lidskosti.“

„Kdo je má, ať trpí, uzná-li, že chybil. To bude mít za trest navíc k nuceným pracím.“

„No, a ti skutečně geniální,“ zeptal se zamračeně Razumichin, „ti, jimž je dáno právo zabíjet, ti nemají trpět vůbec, ani když prolili krev?“

„Nač to slovo nemají? V tomhle neexistuje žádné dovolení a žád­ný důkaz. Ať trpí, jestliže je jim oběti líto… Utrpení a bolest jsou nutností pro každou širokou duši a pro každé hluboké srdce. Opravdu veliké lidi, jak se mi zdá, v životě nezbytně provází veliký smutek,“ dodal náhle tak zamyšleně, že vybočil z tónu rozmluvy.

Pozvedl oči, zpytavě si všecky prohlédl, usmál se a sáhl po čepici. Byl až příliš klidný oproti tomu, jak sem předtím vešel, a cítil to. Všichni se zvedli.

„Nevím, možná že mi vynadáte, možná že se budete zlobit, ale nemohu se udržet,“ uzavíral znova Porfirij Petrovič, „a prosím, abyste mi dovolil už jen jedinou nicotnou otázku (to je hrozné, jak vás obtěžuji!), rád bych ještě uplatnil jednu bezvýznamnou myšlenku, jedině proto, abych na ni nezapomněl…“

„Prosím, povězte nám tu svou bezvýznamnou myšlenku!“ Ras­kolnikov před ním stál vážný a bledý a čekal.

„Totiž, prosím… opravdu nevím, jak bych se co nejvhodněji vyjádřil…, jde totiž o myšlenku náramně vyspekulovanou… psychologickou, prosím… Totiž když jste ten svůj článeček psal – tak jste se přece musel, haha, také pokládat aspoň kapičku za člověka ‚výjimečného‘, který říká nové slovo, totiž ve vašem pojetí… Není to snad tak?“

„To je docela možné,“ odpověděl opovržlivě Raskolnikov.

Razumichin se neklidně pohnul.

„A když je to tak, nerozhodl byste se i vy sám, dejme tomu pod tlakem nějakých životních nezdarů a nesnází, nebo abyste mohl pomoci lidstvu, překročit přes překážku…? Dejme tomu zavraždit a oloupit?“

A zase jako by na něho mrkl levým okem a vzápětí se neslyšně rozesmál, navlas jako prve.

„Kdybych i překročil, tak bych vám to samozřejmě neřekl,“ odpověděl Raskolnikov s vyzývavým a povýšeným opovržením.

„Ale ne, prosím, to já se zajímám jen tak, čistě jen abych lépe pochopil váš článek, jen a jen v literárním smyslu…“

Fuj, jak průhledné a neomalené! pomyslel si s odporem Raskolnikov.

„Dovolte, abych vás upozornil,“ odtušil chladně, „že se nepo­kládám za Mohameda ani za Napoleona… ani za kteroukoliv z po­dobných osobností, a proto vám tedy nemohu podat uspokojivé vysvětlení, jak bych si počínal.“

„Ale prosím vás, kdo všecko se dnes v Rusku nepokládá za Napoleona?“ řekl na to s hroznou familiárností Porfirij. Dokonce i intonace jeho hlasu byla tentokrát jaksi výmluvná.

„Kdoví, jestli to nebyl taky nějaký budoucí Napoleon, co nám minulý týden utloukl sekyrou Alenu Ivanovnu?“ ozval se najednou žvanivě z kouta Zametov.

Raskolnikov mlčel a jen se ostře a pevně díval Porfirijovi do očí. Razumichin se zamračil. Už předtím začínal mít podivný dojem. Hněvivě se rozhlédl. Chvíli trvalo ponuré mlčení. Pak se Raskolnikov odvrátil.

„Ach, už odcházíte!“ řekl laskavě Porfirij a s přehnanou zdvořilostí mu podával ruku. „Velmi, velmi mě těšilo! A pokud jde o vaši žádost, buďte bez obav. Napište to tak, jak jsem vám řekl. Anebo ještě lépe, přijďte tam za mnou… v nejbližších dnech… třeba hned zítra. Budu tam asi tak kolem jedenácté. Zařídíme, co je třeba…, a popovídáme si… Ostatně vy jako jeden z posledních, kdo tam byli, byste nám možná mohl něco zajímavého povědět…,“ dodal s nejnevinnější tváří.

„Tedy oficiální a řádný výslech?“ opáčil ostře Raskolnikov.

„Ale pročpak, prosím? Zatím to vůbec není třeba. Špatně jste si má slova vyložil. Podívejte, chci jen využít příležitosti a… se všemi zástavci jsem už hovořil… od některých jsem si zaznamenal výpověď… a vy, jako poslední… Ale počkejte!“ zaradoval se náhle. „Počkejte, teď jsem si vzpomněl, jsem to ale…!“ obrátil se na Razumichina. „Ty ses do mne přece tehdy nahučel o tom Nikolaškovi, až mi uši brněly… Ale já sám dobře vím, ano,“ podíval se zas na Raskolnikova, „vím, že je čistý jak lilie, a vidíte, co se dá dělat, i Miťku jsme museli vzít do prádla… a všecko jen proto… jde totiž o tohle: když jste tehdy šel po schodech… promiňte, byl jste tam přece kolem osmé?“

„Kolem osmé,“ přitakal Raskolnikov a v téže chvíli měl nepříjemný dojem, že to nemusel říkat.

„Tak tedy, když jste šel kolem osmé po schodech, neviděl jste aspoň vy v prvním poschodí v tom otevřeném bytě – vzpomínáte si? – dva natěrače nebo aspoň jednoho z nich? Pracovali tam, nevšiml jste si jich? Pro ně je to náramně důležité!“

„Natěrače? Ne, neviděl…,“ odpovídal Raskolnikov váhavě, jako by pátral ve vzpomínkách, ale současně napínal všechny smysly a s trýznivou dychtivostí se dohadoval, v čem tkví léčka, aby mu něco neušlo. „Ne, neviděl a ani toho, že by byl nějaký byt otevřený, jsem si nevšiml…, ale ve třetím poschodí,“ léčku už prohlédl a v duchu jásal, „to si vzpomínám, se stěhoval z bytu nějaký úředník… proti Aleně Ivanovně… vzpomínám si… ano, docela jasně si vzpomínám…, že vojáci vynášeli nějaký divan a přimáčkli mě ke zdi…, ale natěrači… ne, na žádné natěrače si nevzpomínám… ani otevřený byt jsem myslím neviděl. Ne, neviděl…“

„Ale co to říkáš?“ vybuchl najednou Razumichin, jako by se vzpamatoval a uvědomil si, co se děje. „Ti natěrači tam přece pracovali ten den, co se stala vražda, a on tam byl před třemi dny! Nač se ho tedy vyptáváš?“

„Fuj! To jsem to popletl!“ udeřil se Porfirij do čela. „Tenhle zatracený případ mě připraví o rozum!“ podíval se skoro omluvně na Raskolnikova. „Pro nás je totiž tak důležité zjistit, zda je někdo neviděl kolem osmé hodiny v tom bytě, že jsem měl v první chvíli dojem, jako byste i vy k tomu mohl něco říct… Úplně jsem si to popletl!“

„Podruhé si dej lepší pozor,“ poznamenal zamračeně Razumichin.

To řekl už v předsíni. Porfirij Petrovič je velmi roztomile vyprovodil až ke dveřím. Oba vyšli na ulici mrzutí a zakabonění a několik kroků zarytě mlčeli. Raskolnikov si zhluboka oddychl…