3

Nedá se však říct, že celou dobu své nemoci proležel v bezvědomí: byl to horečnatý stav s blouzněním a polovědomím. Na leccos se později rozpomněl. Brzy se mu zdálo, že se okolo něho shluklo mnoho lidí a že ho chtějí vzít a někam odnést a vášnivě se o to hádají a přou. Brzy zas, že leží v pokojíku sám, že všichni odešli a bojí se ho, a jen občas se maličko pootevřou dveře a nějací lidé se na něho dívají, hrozí mu, o něčem se spolu domlouvají, smějí se a dráždí ho. Na to, že u něho často byla Nastasja, se pamatoval dobře; uvědomoval si ještě jednoho člověka, který mu byl hrozně povědomý, ale marně si lámal hlavu, kdo to je, a trápil se proto, dokonce plakal. Někdy se mu zdálo, že už leží aspoň měsíc, jindy zas, že je to pořád týž den. Ale na tamto, na tamto úplně zapomněl, zato si bez pře­stání uvědomoval, že zapomněl na cosi, nač se nesmí zapomenout – a mučivě, trýznivě napínal paměť, sténal a chvílemi až běsnil nebo se strašlivě, nesnesitelně děsil. To se vzpínal na lůžku a chtěl prchat, ale pokaždé byl kýmsi násilím zadržen a znova nemohoucně upadal do mrákot. Konečně se však přece probral. Bylo to jednou ráno, v deset hodin. V tu dopolední hodinu za jasných dní slunce vrhalo dlouhý pruh na pravou stěnu a ozařovalo kout dveří. U jeho postele stála Nastasja a ještě nějaký člověk, naprosto mu neznámý, který ho s velkým zájmem pozoroval. Byl velmi mladý, s bradkou, na sobě měl halenu a vypadal jako nějaký zřízenec. Do pootevřených dveří nakukovala bytná. Raskolnikov si sedl.

„Kdo je to, Nastasjo?“ ukázal na mladíka.

„A heleďme se, už se probral!“ řekla.

„Probral,“ přitakal zřízenec. Také bytná nakukující do dveří se dovtípila, že se probral, a rychle je přivřela a zmizela. Byla vždy ostýchavá a těžce snášela dohadování a vysvětlování; bylo jí asi čtyřicet a byla tlustá a tučná, černobrvá a černooká. A až nepatřičně stydlivá.

„Tak… kdo jste?“ vyptával se dál už přímo zřízence. Ale vtom se dveře znova dokořán otevřely a trochu sehnut – jinak by při své výšce neprošel – vstoupil Razumichin.

„Učiněná lodní kajuta,“ zahalasil ve dveřích, „pokaždé si otluču hlavu. A tomuhle se říká byt! Už ses konečně probral, člověče? Teď mi to hlásila Pašenka.“

„Zrovna se probral,“ řekla Nastasja.

„Probral,“ znovu přitakal s pousmáním zřízenec.

„A kdopak vlastně račte být?“ obrátil se k němu náhle Razumichin. „Já jsem, jak račte vidět, Vrazumichin; nikoliv Razumichin, jak mě všichni oslovují, nýbrž Vrazumichin, student, z šlechtické rodiny, a on je můj přítel. A co vy jste zač?“

„Já jsem u nás v kanceláři zřízencem, u kupce Šelopajeva, prosím, a mám tady co vyřídit.“

„Račte se posadit semhle na židli!“ Razumichin sám usedl na druhou z druhé strany stolku. „Tos udělal moc dobře, že ses probral, člověče,“ pokračoval dál k Raskolnikovovi. „Čtyři dni už sotva jíš a piješ. Na mou duši, že jsme ti čaj podávali lžičkou. Dvakrát jsem k tobě přivedl Zosimova. Pamatuješ se na Zosimova? Důkladně tě prohlédl a hned povídal, že to nic není, že tě jen něco posedlo. Nějaká nervová porucha, mizerně jedl, povídá, dostával málo piva a křenu, z toho se rozstonal, ale to prý nic, to přejde a pomine. Zosimov je chlapík! Začal kurýrovat jedna radost. Ale já vás nebudu zdržovat,“ obrátil se znovu k zřízenci, „neřekl byste nám laskavě, co si od nás přejete? Považ, Roďo, že už tu jsou z jejich podniku podruhé, jenže prve tu nebyl tenhle, to jsem mluvil s nějakým jiným. Kdopak to tu byl před vámi?“

„Aha, to prosím asi myslíte toho předevčírkem, správně. To byl Alexej Semjonovič, také od nás z podniku, prosím.“

„Ten se ale zdá být chytřejší než vy, co říkáte?“

„Správně, prosím, vskutku je solidnější.“

„Chvályhodná věc. Dále, prosím.“

„Totiž pan Afanasij Ivanovič Vachrušin, o kterém jste, mám za to, nejednou ráčil slyšet, dal našemu ústavu na prosbu vaší matinky platební příkaz,“ obrátil se zřízenec přímo na Raskolnikova. „Pakliže už jste při smyslech, mám pro vás k vyplacení třicet pět rublů, prosím, ježto Semjon Semjonovič o tom byl obvyklým způsobem vyrozuměn na prosbu vaší matinky Afanasijem Ivanovičem. Ráčíte ho znát, prosím?“

„Ano… vzpomínám si…,“ řekl nepřítomně Raskolnikov.

„Slyšíte to: zná kupce Vachrušina!“ vykřikoval Razumichin. „Jak­pak tedy není při smyslech? Ostatně, teď už vidím, že vy jste také docela rozumný člověk! Tak prosím! Rozumnou řeč si rádi vyslechneme.“

„Tak tedy Afanasij Ivanovič Vachrušin na prosbu vaší matinky, která vám jeho prostřednictvím už jednou zrovna takhle poslala peníze, neodmítl ani tentokrát a vyrozuměl v těchto dnech ze svého bydliště Semjona Semjonoviče, aby vám poukázal třicet pět rublů, prosím, s přáním všeho nejlepšího, prosím.“

„To ‚s přáním všeho nejlepšího‘ se vám zvlášť povedlo, a ta ‚vaše matinka‘ taky. Tak co říkáte vy, je plně při smyslech nebo není?“

„Copak o mne, prosím, nejde. Tady se, prosím, jedná hlavně o to, jestli mi může dát podpiseček.“

„Ten vám naškrábne! Kampak, do knihy?“

„Do knihy, prosím.“

„Ukažte! No tak, Roďo, zvedej se. Podepřu tě, namaluj mu tam jednoho Raskolnikova, tu máš pero, protože peníze teď, člověče, potřebujeme jako sůl.“

„Není třeba,“ odstrčil Raskolnikov pero.

„Jaképak není třeba?“

„Nepodepíšu to.“

„Hromský člověče, copak to jde bez podpisu?“

„Nepotřebuju… peníze…“

„Nepotřebuje peníze! Lžeš, jako když tiskne, člověče, já jsem na to svědek! Buďte klidný, prosím vás, to on jen tak… zas mluví z cesty. Ostatně takhle mluvívá, i když je docela v pořádku. Vy jste přece rozumný muž, my dva dohromady můžeme dát záruku, to jest prostě ho povedeme za ruku, a podepíše. Tak do toho!“

„Ale víte, zajdu rád podruhé, prosím.“

„Kdežpak, kdežpak, že byste se tímhle znepokojoval. Jste přece rozumný muž… No tak, Roďo, nezdržuj hosta… vidíš, že čeká…“ A vážně už se chystal vést Raskolnikovovi ruku.

„Nech mě, já sám…,“ zavrčel Raskolnikov, vzal pero a podepsal se do knihy. Zřízenec vysázel peníze a odešel.

„Výborně! A teď, člověče, budeš jíst?“

„Budu,“ přitakal Raskolnikov.

„Máš polívku?“

„Včerejší,“ odpověděla Nastasja, která tam mlčky stála celou dobu.

„Bramboračku?“

„Bramboračku.“

„To jsem si mohl myslet. Sem s ní a s čajem taky!“

„Už to nesu.“

Raskolnikov přihlížel s nesmírným údivem a tupým nechápavým strachem. Rozhodl se pro němé vyčkávání, co bude dál. Zdá se, že neblouzním, přemítal, vypadá to jako skutečnost…

Za malou chvilku se vrátila Nastasja s polévkou a ohlásila, že hned bude i čaj. S polévkou přinesla dvě lžíce, dva talíře a celou soupravu: slánku, pepřenku, hořčici k hovězímu a další věci, jak už to mimochodem v takovém uspořádání dávno neviděl. Ubrus byl čistý.

„Neuškodilo by, Nastasjuško, kdyby nám Praskovja Pavlovna poslala dvě lahvičky pivečka. Napili bychom se.“

„Pane, ty se vyznáš!“ zavrčela Nastasja a šla splnit příkaz.

Raskolnikov stále vyjeveně a napjatě zíral. Razumichin si mezi­tím přesedl k němu na divan, nemotorně jak medvěd mu podstrčil levou ruku pod hlavou, přestože by se byl mohl zvednout sám, a pravou mu dal před ústa lžíci polévky, na kterou předtím několikrát foukl, aby ho nespálil. Ale polévka nebyla ani moc teplá. Raskolnikov dychtivě polkl první lžíci, pak druhou, třetí. Ale Razumichin po několika dalších lžících náhle přestal a řekl, že o dalším se musí poradit se Zosimovem.

Vešla Nastasja s dvěma lahvemi piva.

„Čaj budeš taky?“

„Budu.“

„Tak si pospěš i s čajem, Nastasjo, protože na čaj, myslím, nepotřebuješ doktorát. Tak už tu máme pivečko!“ Sedl si zas na svou židli, přisunul si polévku a hovězí a pustil se do toho s takovou chutí, jako by tři dni nejedl. „Člověče, Roďo, já už tu takhle debužíruju třetí den,“ zamručel, jak mu to dovolovala ústa nacpaná hovězím, „to tvá Pašenka, tvá bytná, takhle vyvařuje a takhle od srdce mě častuje. A to víš, já nijak nenaléhám, ale ani neprotestuju. Á, Nastasja už nese čaj. Čipera! Nastěnko, nedáš si taky pivečko?“

„Jdi mi, pokušiteli!“

„A čaj?“

„Čaj třeba.“

„Tak si nalej. Počkej, naleju ti sám. Posaď se ke stolu.“

Ihned všecko přichystal, nalil, pak nalil ještě druhý šálek, nechal jídla a přesedl znova na divan. Stejně jako předtím uchopil levou rukou nemocného pod hlavou, nadzvedl ho a začal mu podávat malou lžičkou čaj a znova neustále a přehorlivě foukal na lžíci, jako by právě tento obřad foukání byl nejdůležitějším bodem celé léčby. Raskolnikov mlčel a neprotivil se, přestože cítil, že má sdostatek sil na to, aby se zvedl a posadil na divanu bez jakékoliv cizí pomoci, a že nejen natolik vládne rukama, aby v nich udržel lžíci nebo šálek, nýbrž že je možná schopen i chůze. Ale z nějaké zvláštní, skoro nelidské vychytralosti ho náhle napadlo, aby prozatím tajil své síly, stáhl se do sebe a v případě nutnosti dokonce předstíral, že se mu ještě docela nevyjasnilo v hlavě, a zatím vyslechl a vypozoroval, co se to kolem vlastně děje. Ostatně nebyl ani s to překonat svůj odpor: když polkl asi deset lžiček čaje, vyprostil najednou hlavu, umíněně odstrčil lžíci a znova se zvrátil na polštář. Opravdu, pod hlavou teď měl skutečně prachové, čistě povlečené polštáře; i toho si všiml a vzal to na vědomí.

„Pašenka by nám měla ještě poslat malinovou zavařeninu, aby­chom mu mohli dělat malinovou šťávu,“ řekl Razumichin, sedaje si na místo a znova se pouštěje do polévky a piva.

„A kdepak ty maliny sežene?“ zeptala se Nastasja, držící na roztažených pěti prstech talířek a srkající čaj „přes cukr“.

„U kupce je sežene, moje milá. Víš, Roďo, tady se, zatímco jsi o sobě nevěděl, zběhla celá historie. Když jsi mi tak zrádně upláchl a ani mi neřekl, kde bydlíš, popadla mě najednou taková zlost, že jsem si umínil, že tě vypátrám a ztrestám. A hned ten den jsem se do toho pustil. Co jsem se jen nachodil a navyptával! Na tenhle nynější byt jsem zapomněl, ostatně jsem o něm nikdy nevěděl, tak jsem nemohl zapomenout. Ale tvůj starý byt – pamatoval jsem si jen, že to bylo u Pětiroží, Charlamovův dům. Nahledal jsem se ho, toho Charlamovova domu, jenže jak jsem pak zjistil, není to žádný Charlamovův dům, ale Buchův – jak někdy může člověka zavést změna hlásky! To mě navztekalo. A v tom vzteku jsem druhý den šel nazdařbůh do adresní kanceláře a představ si – ve dvou minutách mi tě tam našli. Jsi tam zapsán.“

„Zapsán!“

„Jak by ne! Ale na vlastní oči jsem viděl, jak tam za živého boha nemohli najít generála Kobeljova. Ale to by byla celá historie. Hned jak jsem sem vpadl, obeznámil jsem se se všemi tvými záležitostmi; se všemi, člověče, se všemi, všechno vím, tady ona to viděla: seznámil jsem se s Nikodimem Fomičem i Ilju Petroviče mi ukázali, s domovníkem se taky znám i s panem Alexandrem Grigorjevičem Zametovem, přednostou zdejší policejní kanceláře, a konečně i s Pašenkou, tím to vyvrcholilo, tady ona nejlíp ví…“

„Chytla se na jeho sladký řeči,“ zabručela Nastasja s potutelným úsměvem.

„Jen si oslaďte čajíček, Nastasjo Nikiforovno.“

„Ty zvíře jedno!“ vyprskla najednou Nastasja. „Nejsem přece žádná Nikiforovna, ale Petrovna,“ dodala, když se přestala smát.

„Dám si pozor, prosím. Zkrátka, člověče, abych zbytečně nemluvil, nejdřív jsem měl chuť nabít tady všechno elektřinou a naráz vymýtit zdejší předsudky, ale Pašenka to vyhrála. Nenadál jsem se, člověče, že je taková… šaramantní… co? Co říkáš!“

Raskolnikov mlčel, ačkoliv z něho ani na chvíli nespouštěl znepokojený pohled a ačkoliv na něho i teď strnule zíral.

„A dokonce náramně,“ pokračoval Razumichin, nikterak tím mlčením nevyveden z míry, jako by přitakával na obdrženou odpověď, „a dokonce náramně správná po všech stránkách.“

„To je prevít!“ vypískla zase Nastasja, jíž ty řeči zřejmě působily nevýslovnou rozkoš.

„Člověče, to byla ohavnost, žes nedokázal hned od začátku vzít věc za správný konec. Na ni se musí jinak. Protože je to, abych tak řekl, dočista nevyzpytatelná povaha! Ale dobře, o povaze až pak… Ale jak jste jen mohli dospět tak daleko, že si například dovolila nedávat ti obědy? Anebo například ta směnka! Copak ses docela zbláznil, že podpisuješ směnky? Anebo to zamýšlené manželství, když byla ještě živa dcerka, Natalja Jegorovna… Vím všecko. Ale jak vidím, dotkl jsem se, já osel, tvé citlivé struny, odpusť mi to. Když jsem u té hlouposti – co myslíš, Praskovja Pavlovna přece není zdaleka tak hloupá, člověče, jak by se na první pohled mohlo zdát!“

„Ano…,“ procedil Raskolnikov, dívaje se stranou, ale chápaje, že je výhodnější rozmluvu udržovat.

„Že je to tak?“ vzplanul Razumichin, zřejmě potěšený, že dostal odpověď. „Ale přitom není moc chytrá, viď? Dočista, ale dočista nevyzpytatelná povaha! Někdy jsem z toho až jelen, věř mi, člověče… Má už jistě svých čtyřicet. Sama říká, že šestatřicet, a má na to plné právo. Ale přísahám ti, že ji soudím spíš z rozumové stránky, výhradně metafyzicky. Mezi námi je to, člověče, tak zamotané, kam se na to hrabe tvá algebra! Vůbec se v tom nevyznám! Ale to všecko jsou hlouposti, zkrátka a dobře, když viděla, že už nestuduješ, žes přišel o kondice i o šaty, a když slečninou smrtí ztratila důvod vydržovat tě jako příbuzného, najednou se polekala. A protože ty ses zase stáhl do sebe a zpřetrhal všecky staré svazky, předsevzala si, že tě z bytu vypudí. A obírala se tím záměrem už dlouho, ale bylo jí líto směnky. Mimoto jsi pořád tvrdil, že maminka zaplatí…“

„Protože jsem mizera… Má matka sama div nemusí chodit po žebrotě…, ale já lhal, aby mě nechala na bytě a… živila,“ řekl hlasitě a zřetelně Raskolnikov.

„Tos dělal rozumnou věc. Ale kámen úrazu byl v tom, že se do toho vmísil pan Čebarov, dvorní rada a obchodnická duše. Nebýt jeho, Pašenka by nic nepodnikla, na to je příliš ostýchavá, zato obchodnická duše ostýchavá není a na prvním místě samozřejmě položila otázku: je nějaká naděje, že bude proplacena směnka? Odpověď: je, protože má maminku, která při své stopětadvacetirublové penzi Roděnku vytáhne z bryndy, i kdyby sama jíst neměla, a protože má sestřičku, která půjde kvůli bratrovi do otroctví. To mu úplně stačilo… Co sebou cukáš? Já teď o tobě vím kdeco, člověče, neměls mluvit před Pašenkou tak otevřeně, když jste byli v přízni, a nic ve zlém, že o tom teď mluvím… Ano, takhle to chodí – čestný a citlivý člověk je upřímný, a obchodníček poslouchá, cpe se a pak schlamstne všecko. Tak tedy postoupila tu směnčičku jako úplatu tomu Čebarovovi a ten ji s klidným svědomím formálně protestoval. Už jsem chtěl, když jsem se to všecko dověděl, i do něho pustit elektřinu, aby se mu pročistilo svědomí, ale mezitím jsme byli jedna ruka s Pašenkou, a tak jsem tu věc zlikvidoval hned v zárodku a zaručil jsem se, že zaplatíš. Já se za tebe zaručil člověče, slyšíš? Povolali jsme Čebarova, nacpali jsme mu do chřtánu deset rublů a úpis jsme dostali nazpátek, mám tu čest osobně vám ho předložit – teď se věří v pouhé vaše slovo – tu máte, beztak už jsem ho pořádně natrhl.“ Razumichin položil úpis na stůl; Raskolnikov se naň podíval a beze slova se obrátil ke zdi. To se dotklo i Razumichina.

„Člověče, vidím,“ ozvalo se po chvíli, „že jsem zas vyved pitomost. Myslel jsem, že tě tím tlacháním rozptýlím a pobavím, a zatím jsem ti, mně se zdá, jen pohnul žlučí.“

„To tebe jsem pořád nepoznával, když jsem blouznil?“ zeptal se také po chvíli Raskolnikov, stále s odvrácenou tváří.

„Ano, mne, a dokonce jsi dostával záchvaty zuřivosti, zvlášť jednou, když jsem přivedl Zametova.“

„Zametova…? Přednostu policejní kanceláře…? Proč?“ Raskolnikov se prudce převrátil a vpil se očima do Razumichina.

„Co ti je…? Co ses tak poplašil? Chtěl tě poznat, sám projevil přání, protože jsme se s ním o tobě nahovořili… Od koho bych se byl jinak o tobě tolik dověděl? Člověče, to je dobrý chlapík, báječný… svým způsobem ovšem. Spřátelili jsme se, vídáme se skoro denně. Přestěhoval jsem se totiž do téhle čtvrti. Ty to ještě nevíš? Zrovna jsem se přestěhoval. Asi dvakrát jsme spolu byli u Lavizy. Na Lavizu se přece pamatuješ, na Lavizu Ivanovnu!“

„Blouznil jsem o něčem?“

„A jak! Neráčil jsi o sobě vědět.“

„O čem jsem blouznil?“

„Hele ho! O čem jsi blouznil? To je jasné, o čem se blouzní… Ale teď už se musíme vložit do práce, člověče, netraťme čas!“

Vstal a vzal čepici.

„O čem jsem blouznil?“

„Co tě to napadlo! Snad se nebojíš o nějaké tajemství? Buď klidný, o hraběnce ses neprořekl ani slůvkem. Zato jsi napovídal hrůzu věcí o nějakém buldokovi a pak o náušnicích a o nějakých řetízcích, o Krestovském ostrově, o nějakém domovníkovi, o Nikodimovi Fomiči a Iljovi Petroviči, komisařově zástupci. Mimoto ses ráčil náramně zajímat o svou vlastní ponožku, přenáramně! Žadonil jsi, abychom ti ji dali, pořád dokola. Zametov sám shledával po všech koutech tvé ponožky a vlastníma, ve voňavkách vykoupanýma ručkama s prsteny ti ty hadry podával. Teprve pak ses uklidnil a celý den jsi to svinstvo držel v rukou, živou mocí ti je nebylo možné vytrhnout. I teď to nejspíš máš někde pod přikrývkou. A pak ses ještě dožadoval třepení na kalhoty, a jak – se slzami v očích! Co jsme se tě navyptávali – jaké vlastně třepení? Ale nezmoudřeli jsme z toho… Tak, ale teď už musíme jednat! Tady je pětatřicet rublů. Deset si z nich beru a za nějaké dvě hodinky ti je vyúčtuju. Mezitím uvědomím Zosimova, ačkoliv by tu už stejně dávno měl být, protože jde na dvanáctou. A ty, Nastěnko, se sem častěji zaskoč zeptat, až tady nebudu, jestli si nepřeje pít nebo cokoliv jiného… Pašence povím ještě teď, co je třeba zařídit. Na shledanou!“

„Říká jí Pašenka! Ach ty liško podšitá!“ utrousila za ním Nastasja; pak otevřela dveře a naslouchala, ale neudržela se a sama se rozběhla dolů. Příliš ji zajímalo, o čem tam s paní mluví, a vůbec bylo zřejmé, že je Razumichinem přímo okouzlena.

Sotva se za ní zavřely dveře, pacient ze sebe shodil přikrývku a jako nepříčetný seskočil z lůžka. S palčivou, křečovitou netrpělivostí dychtil, aby co nejdříve odešli, aby se v jejich nepřítomnosti mohl neprodleně dát do práce.

Ale do čeho, do jaké práce? To teď jako z udělání docela zapomněl. „Bože! Řekni mi jen jediné: vědí to, nebo ještě nevědí? A co když už vědí a jen se tak přetvařují a dráždí mě, dokud ležím, a pak přijdou a řeknou, že už dávno vědí všechno, to že jen tak… Co vlastně chci? Tak, jako z udělání jsem to zapomněl! Najednou jsem to zapomněl, a ještě teď jsem to věděl!“ Stál uprostřed pokojíku a s mučivou bezradností se rozhlížel; přistoupil ke dveřím, otevřel je a naslouchal, ale to nebylo to, co chtěl. Náhle, jako by se upamatoval, vrhl se do kouta, kde zela díra v tapetách, prohlížel ji, strčil do díry ruku a zašmátral tam, ale ani to nechtěl. Přistoupil ke kamnům, otevřel je a prohrábl popel: kousky roztřepené obruby kalhot i cáry roztrhané kapsy se tam povalovaly tak, jak je tam tehdy hodil, nikdo se tam tedy nedíval! Vtom si vzpomněl na ponožku, o níž právě mluvil Razumichin. Pravda, leží sice na divanu pod přikrývkou, ale od té doby už je tak zašlá a zašpiněná, že si Zametov samozřejmě nemohl ničeho všimnout.

„Aha, Zametov…! Policie…! Proč mě tam asi volají? Kde je obsílka? Aha…! Popletl jsem si to, to tehdy mě přece předvolali! Tehdy jsem také prohlížel ponožku, ale teď… teď jsem stonal. Ale proč sem přišel Zametov? Proč ho sem Razumichin přivedl?“ hučel nemohoucně, znova usedaje na divan. Co to znamená? Blouzním snad ještě pořád, nebo to je skutečnost? Zdá se, že skutečnost… Aha, už si vzpomínám – utéct musím! Honem pryč, za každou cenu, za každou cenu pryč! Dobrá… ale kam? A kde mám šaty? Ani boty tu nejsou! Uklidili je! Schovali! Rozumím! Ale tady je svrchník, ten přehlídli! A na stole leží peníze, sláva bohu! A směnka také… Vezmu ty peníze a odejdu, najmu si byt jinde, už mě nenajdou…! Ano, ale co adresní kancelář? Najdou mě! Razumichin mě najde! Nejraději utéct úplně… daleko… do Ameriky a vykašlat se na ně! Směnku abych vzal také… může se tam hodit! Co bych tak ještě vzal? Myslí, že jsem nemocný! Netuší, že můžu chodit, hahaha! Vyčetl jsem jim z očí, že všechno vědí! Hlavně, abych se dostal ze schodů! Ale co když je dole hlídka, strážníci? Co je to, čaj? I pivo tu ještě nějaké zbylo, půl lahvičky, studené! Popadl láhev, v níž ještě bylo piva na celou sklínku, a s rozkoší ji jedním douškem vyprázdnil, jako by hasil oheň v prsou. Ale netrvalo to ani minutu, a pivo mu stouplo do hlavy, po zádech mu přeběhlo slabé, takřka příjemné mrazení. Lehl si a přetáhl přes sebe přikrývku. Beztak už chorobné a nesouvislé myšlenky se mu začaly mást pořád víc a víc a zakrátko ho přemohla lehká, příjemná ospalost. Slastně uvelebil hlavu na polštáři, zakutal se lépe do hebké prachové přikrývky, kterou teď přes sebe měl místo dřívějšího rozedraného pláště, tiše vydechl a usnul hlubokým, pevným, léčivým spánkem.

Probudil se, protože slyšel, že kdosi vchází, otevřel oči a spatřil na prahu v dokořán otevřených dveřích Razumichina, váhajícího, zda má či nemá vstoupit. Raskolnikov se rychle posadil na divanu a zíral na něj, jako by na něco usilovně vzpomínal.

„Vida, nespíš! Tak už jsem tady! Nastasjo, honem sem s tím rancem!“ houkl Razumichin na schody. „Hned ti všecko vyúčtuju…“

„Kolik je hodin?“ rozhlížel se znepokojeně Raskolnikov.

„No, pospal sis pořádně, člověče, už je večer, bude šest. Spals přes šest hodin…“

„Probůh! Co to se mnou je!“

„Co by bylo? To ti půjde k duhu! Kampak máš tak naspěch? Snad ne na randíčko? Čas teď patří jen a jen nám. Čekám na tebe už dobré tři hodiny, asi dvakrát už jsem tu byl, pořád jsi spal. Dvakrát jsem byl u Zosimova, ale pokaždé totéž: není doma! Ale však on přijde…! Má taky svou práci. Právě dneska jsem se přestěhoval, už nadobro, se strýčkem. Mám tady teď totiž strýčka… Ale tak už hrome k věci…! Podej sem ten ranec, Nastěnko! A hned se do toho… No, a jak ti, člověče, vlastně je?“

„Jsem zdráv, nic mi neschází… jsi tu už dlouho?“

„Slyšels, že čekám dobré tři hodiny.“

„Ne, ale předtím?“

„Kdy předtím?“

„Odkdy sem chodíš?“

„To už jsem ti přece vykládal prve, copak už nevíš?“

Raskolnikov se zamyslel. Všecko, co bylo, viděl nejasně jako ve snu. Sám se nemohl rozpomenout a tázavě hleděl na Razumichina.

„Hm!“ řekl Razumichin. „Zapomněls! Mně se prve hned zdálo, že ještě nejsi ve své kůži… Ale teď ti prospělo, že ses tak vyspal… Opravdu vypadáš o moc líp. Teď už jsi chlapík! Ale k věci! Však se ti hned rozsvítí. Tak se podívej, kamaráde.“

Jal se rozvazovat uzel, který ho teď zřejmě zajímal nade všecko.

„Vidíš, člověče, tohle mi zvlášť leželo na srdci. Protože z tebe nejdřív musíme udělat člověka. Tak se do toho dáme: začneme odshora. Vidíš tu čepici?“ začal a vytáhl z rance docela hezkou, ale přitom velmi prostou a lacinou čapku. „Můžu ti ji zkusit?“

„Počkej, až pak,“ ohradil se štítivě Raskolnikov.

„Ale kdež, milý Roďo, jen se necukej, pak bude pozdě, celou noc bych neusnul, protože jsem to kupoval jen od oka, bez míry. Padne!“ zajásal, když mu ji zkusil. „Jako ulitá! Pokrývka hlavy, to je člověče z obleku to nejdůležitější, to je svého druhu vizitka. Můj kamarád Tolsťakov musí pokaždé sundat čepici, když vejde do nějaké veřejné místnosti, kde si všichni ostatní nechávají klobouky i čepice. Všichni myslí, že to je ponížená povaha, a zatím se prostě stydí za tu svou hučku, tak je to ostýchavý člověk! Co říkáte, Nastěnko, těmhle dvěma úborům: tenhleten palmerston (vytáhl z kouta Raskolnikovův pomačkaný kulatý klobouk, který bůhvíproč nazval palmerstonem), anebo tenhleten skvost? Hádej, Roďo, kolik myslíš, že jsem za ni dal? Nastasjuško?“ obrátil se na ni, když viděl, že Raskolnikov mlčí.

„Takových dvacet kopějek,“ mínila Nastasja.

„Ty huso, dvacet kopějek!“ vybuchl uraženě. „Za dvacet kopějek bych si dneska nekoupil ani tebe – osmdesát! A ještě jen proto, že je obnošená. Zato je tu, pravda, dohoda – až tuhle čepici roztrháš, dostaneš napřesrok zadarmo jinou, na mou duši! Tak, a teď přistoupíme k Spojeným státům americkým, jak jsme tomu říkali u nás na gymnáziu. Předem tě upozorňuju, že na ty kalhoty jsem pyšný!“ A rozložil před Raskolnikovem šedé kalhoty z tenké letní vlněné látky. „Ani dírka, ani skvrnka, a přitom velice obstojné, i když jen zánovní, a vesta právě tak, v téže barvě, jak káže móda. A že to máš obnošené, tak jsi na tom vlastně líp, je to měkčí a příjemnější… Víš, Roďo, chceš-li udělat díru do světa, stačí podle mě vždycky dbát na roční dobu; kdo nechce v lednu chřest, tomu vždycky zbude pár rublů v peněžence. A to plně platí i o tomhle nákupu. Teď máme léto, proto jsem nakoupil letní věci, na podzim si počasí stejně vynutí teplejší oblečení a tohle se bude muset odložit… tím spíš, že se to do té doby rozpadne samo, když ne od života na velké noze, tak od zažívacích potíží. Tak řekni! Na kolik to odhaduješ? – Dva ruble pětadvacet kopějek! A nezapomeň, že platí stejná podmínka – až unosíš tyhle, dostaneš napřesrok zadarmo jiné! U Fedajeva se jinak neobchoduje, tam jednou zaplatíš a stačí to na celý život, protože už tam stejně jaktěživ nepáchneš. Nyní jsou na řadě boty – co jim říkáš? Ano, je na nich vidět, že jsou obnošené, ale na takové dva měsíce přece docela stačí, je to cizí výrobek i materiál – minulý týden je odprodal u vetešníka tajemník anglického vyslanectví, nosil je všehovšudy šest dní, ale potřeboval peníze jako sůl. Cena pouhý jeden rubl padesát kopějek. Terno, co?“

„Třeba mu nebudou!“ poznamenala Nastasja.

„Nebudou! A co je tohle?“ vytáhl z kapsy Raskolnikovovu starou, krabatou děravou botku, olepenou zaschlým blátem. „Tohle jsem měl v záloze a podle té nestvůry mi našli správnou velikost. Jednali jsme náramně srdečně. Pokud jde o prádlo, dohodl jsem to s bytnou. Tady máš předně tři košile, plátěné, ale s moderním límečkem… Tak to bychom měli: osmdesát kopějek čepice, dva rubly pětadvacet kopějek ostatní šatstvo, celkem tři rubly pět kopějek; rubl padesát boty – a to jsou pane botky – to dělá čtyři rubly pětapadesát kopějek, a k tomu za pět rublů různého prádla – dohodli jsme cenu za všechno – to máme úhrnem devět rublů padesát pět kopějek. Zbytek pětačtyřicet kopějek v měděných pěťácích račte zde přijmout, a tak jsi tedy Roďo, oblečen od hlavy k patě, protože podle mého názoru tvůj plášť může nejen dál konat platné služby, nýbrž dokonce působí takovým nějakým vznešeným dojmem – vida, co znamená šít u Sarmera! Ponožky a ostatní drobnosti nechávám na starosti tobě, zbývá nám ještě pětadvacet rublů a s placením Pašence a s činží si nedělej hlavu, jak říkám: úvěr je neomezený! A teď dovol, člověče, abych ti vyměnil prádlo, protože tvá nemoc už asi vězí jen v té košili…“

„Nech mě! Nechci!“ vzepřel se Raskolnikov, který s odporem poslouchal Razumichinovo přehnaně rozverné líčení, jak nakupoval šatstvo…

„To by tak hrálo, člověče, abych zbůhdarma ničil podrážky!“ trval na svém Razumichin. „Nastasjuško, jen se nestyďte a pomozte mi, ta-ak!“ A přestože se Raskolnikov bránil, prádlo mu převlékl. Raskolnikov se zvrátil na polštář a hodnou chvíli tak ležel mlčky.

Kdy už dají pokoj! myslel si. „Za čí peníze jsi to všecko nakoupil?“ zeptal se konečně, s pohledem upřeným do zdi.

„Za čí peníze? Tys tomu dal! Přece za tvé vlastní! Prve tu byl zřízenec od Vachrušina, maminka ti poslala. Cožpak i to jsi zapomněl?“

„Už si vzpomínám…,“ připustil Raskolnikov po dlouhé ponuré úvaze. Razumichin po něm zachmuřeně a znepokojeně pokukoval.

Otevřely se dveře a vstoupil vysoký, silný muž, kterého Raskolnikov, jak se mu zdálo, už také znal od vidění.

„Zosimov! Konečně!“ zaradoval se Razumichin.