5

Raskolnikov ho následoval.

„Co to znamená!“ otočil se na něho s výkřikem Svidrigajlov. „Myslím, že jsem vám řekl…“

„To znamená, že se od vás nehnu ani na krok.“

„Co-ože?“

Oba se zastavili a dlouze se na sebe zahleděli, jako by se měřili.

„Ze všech vašich podroušených povídaček,“ řekl ostře Raskolnikov, „jsem dospěl k neklamnému závěru, že jste nejen neupustil od svých podlých záměrů vůči mé sestře, nýbrž že se jimi zabýváte víc než kdykoliv jindy. Dověděl jsem se, že sestra dnes dostala jakýsi dopis. Celou dobu jste neměl stání… Je sice možné, že jste zatím splašil nějakou ženu, ale to na věci nic nemění. Chci se přesvědčit osobně…“

Raskolnikov by byl mohl sotva vysvětlit, oč mu v té chvíli vlastně jde a o čem se chce osobně přesvědčit.

„Ale! Chcete, abych zavolal policii?“

„Zavolejte!“

Znovu proti sobě dlouhou chvíli stáli. Konečně se Svidrigajlovův výraz změnil. Když zjistil, že se Raskolnikov jeho hrozby nezalekl, zatvářil se najednou velmi vesele a přátelsky:

„Vy jste mi ale! Schválně jsem s vámi nezačínal o vaší věci, ačkoliv mi, samozřejmě, zvědavost nedá spát. Je to fantastický případ. Chtěl jsem to nechat napodruhé, ale vy opravdu dokážete vyprovokovat i mrtvého… No tak pojďte, ale upozorňuji vás, že si teď jen zaskočím domů pro peníze a pak zavírám byt, beru si drožku a odjíždím na celý večer na ostrovy. Copak byste tam se mnou dělal?“

„Zatím půjdu jen do bytu, a ne k vám, nýbrž k Sofje Semjonovně, chci se omluvit, že jsem nebyl na pohřbu.“

„Jak je libo, ale Sofja Semjonovna není doma. Odešla se všemi dětmi k jisté dámě, k jisté ctihodné staré paní, mé dávné dobré známé a jednatelce jakéhosi sirotčince. Získal jsem si tu dámu tím, že jsem u ní složil peníze za všechna tři písklata Katěriny Ivanovny a mimoto jsem věnoval nějaké peníze i ústavu. A konečně jsem jí vyprávěl příběh Sofji Semjonovny se vším všudy, nic jsem nezatajil. Účinek byl nepopsatelný. Právě proto se měla Sofja Semjonovna ještě dnes dostavit přímo do -ova hotelu, kde má známá přechodně bydlí po návratu z letního bytu.“

„To nevadí, zajdu k ní přesto.“

„Jak chcete, ale já vám společníka dělat nebudu, co je mi po tom! Tak už jsme doma. Poslyšte, já bych na to vzal jed, že se na mne díváte tak podezřívavě proto, že jsem k vám byl natolik delikátní a doposud vás neobtěžoval žádnými otázkami…, viďte? A to se vám zdá nepřirozené, vsadím se, že je to tak! Pak má být člověk delikátní!“

„A poslouchat za dveřmi!“

„Tam tedy bijete!“ zasmál se Svidrigajlov. „Však bych se byl divil, kdybyste si byl odpustil tuhle poznámku! Hehehe! Něco jsem sice pochytil z toho, co jste tam… tenkrát… žvanil a sám Sofje Semjonovně prozradil, ale co to vlastně znamená? Asi jsem dočista za­ostalý člověk, vůbec ničemu nerozumím. Vysvětlete mi to, proboha, můj milý! Poučte mě nejnovějšími principy!“

„Nemohl jste nic slyšet, pořád si vymýšlíte!“

„Ale o tom teď nemluvím, o tom teď nemluvím (ačkoliv jsem leccos opravdu slyšel), teď mluvím o tom, jak pořád vzdycháte a vzdycháte! Schiller ve vaší duši je ustavičně pobouřen. A pak nemá člověk poslouchat za dveřmi! Když je to tak, jděte a oznamte úřadům: stalo se mi to a to, přihodila se mi zvláštní věc – maličká chybička v teorii. Jste-li si tak jist, že se nesmí poslouchat za dveřmi, ale stařenky že můžete ubíjet pro své potěšení vším, co vám padne do ruky, tak honem odjeďte někam do Ameriky! Utečte, mladý muži! Možná že ještě není pozdě. Myslím to upřímně. Nebo nemáte peníze? Dám vám na cestu.“

„Na to nemyslím ani ve snu,“ přerušil ho rychle a s odporem Raskolnikov.

„Rozumím (ostatně, nemusíte se ani namáhat, a nechcete-li, můžete si všechno vysvětlování odpustit), rozumím, jaké problémy vás znepokojují – morální, viďte? Občanské a lidské problémy? Ale vy jste nad ně přece povznesený, tak proč se o ně ještě staráte? Hehe! Proto, že jste pořád ještě občan a člověk? Ale v tom případě jste se do toho neměl pouštět, člověk nemá strkat nos tam, kde nemá co dělat. Tak se tedy zastřelte! To se vám zas nechce?“

„Mám dojem, že mě chcete naschvál co nejvíce podráždit, jen abych vás teď nechal na pokoji…“

„Vy jste mi podivín, ale už jsme tady, račte po schodech. Tady jsou dveře k Sofje Semjonovně. Vidíte, že není nikdo doma! Nebo nevěříte? Zeptejte se Kapernaumovů, dává k nim klíč. A tady zrovna jde sama madame de Kapernaumov, ano? Cože? (Je kapánek hluchá.) Odešla!? Kam? Tak slyšel jste? Není doma a nebude možná do pozdního večera. Tak, teď pojďte ke mně. Chtěl jste přece také ke mně? Tak, a jsme tady. Madame Resslichová není doma. Ta ženská je pořád v jednom kole, ale je to dobrá žena, ujišťuji vás… možná že by vám mohla být prospěšná, kdybyste byl trochu uvážlivější. A tady, račte se podívat, beru si ze sekretáře tento pětiprocentní cenný papír (podívejte, co jich ještě mám!), ještě dnes projde rukama směnárníka. Tak co, viděl jste? Víc tu nemám co pohledávat. Zavírám sekretář, zavírám byt a jsme zase na schodech. Chcete, vezmeme si drožku? Jedu přece na ostrovy. Nechcete se také projet? Vyjedem si touhle drožkou na Jelagin, co říkáte? Došla vám trpělivost? Jen se pojďte projet. Zdá se, že bude pršet, ale to nevadí, stáhneme střechu…“

Svidrigajlov už seděl v kočáru. Raskolnikov dospěl k přesvědčení, že jeho podezření je aspoň pro tuto chvíli liché. Beze slova se otočil a pustil se zpátky k Sennému náměstí. Kdyby se byl jen jedinkrát ohlédl, byl by zjistil, že Svidrigajlov poodjel všehovšudy asi sto kroků, zaplatil drožkáři a vystoupil na chodník. Ale Raskolnikov nic z toho neviděl a už zahnul za roh. Hluboké zhnusení ho hnalo dál od Svidrigajlova. „Jak jsem si mohl jen jediný okamžik něco slibovat od toho hrubého zlosyna, od toho chlípníka a ničemy!“ vykřikl bezděky. Pravda, tento svůj soud Raskolnikov pronesl příliš ukvapeně a lehkovážně. V tom, co Svidrigajlova obklopovalo, bylo něco, co mu dávalo přinejmenším punc originality, ne-li záhadnosti. Pokud šlo v té souvislosti o sestru, byl Raskolnikov stále stejně přesvědčen, že ji Svidrigajlov nenechá na pokoji. Ale myslet na to a hloubat o tom už neměl sílu ani trpělivost.

Jako obyčejně, jakmile osaměl, pohroužil se už po dvaceti krocích hluboko do sebe. Na mostě se opřel o zábradlí a zahleděl se do vody. A přitom za ním stála Avdoťja Romanovna!

Potkal ji, když vcházel na most, ale minul ji, aniž si jí všiml. Duněčka ho v takovém stavu ještě nikdy na ulici nepotkala a přímo se ho zděsila. Zastavila se a váhala, zda ho nemá oslovit. Vtom však uviděla, že od Senného náměstí chvatně přichází Svidrigajlov.

Zdálo se však, že se blíží skrytě a opatrně. Nevkročil na most, ale zůstal stranou, na chodníku, a všemožně se snažil, aby ho Raskolnikov nespatřil. Duňu uviděl už dávno a začal jí dávat znamení. Duňa vyrozuměla, že prosí, aby na bratra nemluvila, a že ji volá k sobě.

Vyhověla mu. Opatrně bratra obešla a zamířila k Svidrigajlovovi.

„Rychle pojďte,“ zašeptal jí Svidrigajlov. „Nechci, aby Rodion Romanyč věděl o naší schůzce. Seděl jsem s ním totiž v nedalekém hostinci, kde mě sám našel, a jen stěží jsem se ho zbavil. Nevím, jak se dověděl o mém dopise, má nějaké podezření. Vy jste mu to přece neprozradila. Ale pak kdo, když ne vy?“

„Tak už jsme za rohem,“ přerušila ho Duňa. „Tady nás bratr neuvidí. Vezměte na vědomí, že dál s vámi nepůjdu. Povězte mi všecko tady, dá se to přece říct i na ulici!“

„Za prvé se to na ulici rozhodně říct nedá a za druhé musíte vyslechnout i Sofju Semjonovnu. A za třetí vám chci ukázat jisté důkazy… A vůbec, odmítnete-li ke mně jít, odepřu vám jakékoliv vysvětlení a okamžitě odejdu. V tom případě vás prosím, abyste laskavě uvážila, že velezajímavé tajemství vašeho bratříčka je mi úplně k dispozici.“

Duňa se nerozhodně zastavila a pátravě si Svidrigajlova měřila.

„Čeho se bojíte?“ poznamenal klidně. „Město není vesnice. Už na vsi jste uškodila víc vy mně než já vám, a tady…“

„Sofja Semjonovna o tom ví?“

„Ne, nic jsem jí neřekl, ani bezpečně nevím, jestli je doma. Ale nejspíš je. Pochovala dnes svou příbuznou a v takový den se nechodívá po návštěvách. Prozatím o tom nechci před nikým mluvit, dokonce skoro lituji toho, že jsem o tom řekl vám. Nejmenší neopatrnost se lehce může změnit v udání. Bydlím tady v tom domě, už stojíme před ním. Tohle je náš domovník, moc dobře mě zná, podívejte, jak se klaní, vidí, že jdu s dámou, a jistě si už také všiml, jak vypadáte, to se vám může hodit, když máte takový strach a tolik se mě bojíte. Promiňte, že s vámi mluvím tak hrubě. Já tady bydlím v podnájmu. Sofja Semjonovna bydlí hned za stěnou, také v podnájmu. V celém poschodí jsou samí podnájemníci. Tak proč byste se bála jako děcko? Nebo ze mne jde taková hrůza?“

Svidrigajlov zkřivil tvář ve shovívavý úsměv, ale už mu nebylo do smíchu. Srdce mu bušilo a úžil se mu dech. Úmyslně mluvil hodně hlasitě, aby zakryl své vzrůstající rozčilení, ale Duňa si toho zvláštního rozčilení ani nevšimla, tak byla pobouřena jeho poznámkou, že se ho bojí jako dítě a že z něho na ni jde bůhvíjaký strach.

„Vím sice, že jste člověk, který… nemá kapku cti v těle, ale přesto se vás ani trochu nebojím. Jděte první!“ řekla navenek klidně, ale byla velmi bledá. Svidrigajlov se zastavil před Soninou světnicí.

„Dovolte, podívám se, zda je doma. Není. Máme smůlu! Ale vím, že může přijít co nevidět. Odešla-li, tedy jedině k jisté dámě, ohledně svých sirotků. Zemřela jim matka. Měl jsem s tím také nějakou práci a starost. Jestli se Sofja Semjonovna za deset minut nevrátí, pošlu ji, budete-li si přát, ještě dnes přímo k vám. Tohle je můj byt. Dva pokoje. Za těmihle dveřmi bydlí má bytná, paní Resslichová. Teď pohleďte semhle, ukážu vám své hlavní důkazy. Tyhle dveře z mé ložnice vedou do dvou neobydlených místností, které jsou k pronajmutí. Tady jsou… tomu věnujte, Avdoťjo Romanovno, zvlášť bedlivou pozornost…“

Svidrigajlov obýval dva zařízené a dost velké pokoje. Duněčka se nedůvěřivě rozhlížela, ale nenacházela nic zvláštního ani v zařízení, ani v poloze místností, ačkoliv bylo dost nápadné například to, že Svidrigajlovův byt ležel vlastně mezi dvěma skoro neobydlenými byty. Nevcházelo se k němu přímo z chodby, nýbrž přes dva téměř prázdné pokoje jeho bytné. V ložnici Svidrigajlov otevřel dveře zamčené na klíč a ukázal Duněčce další prázdný pokoj určený k pronajmutí. Duněčka stála nechápavě ve dveřích, nevědouc, nač se má dívat, ale Svidrigajlov už jí vysvětloval:

„Podívejte se semhle, do toho druhého velkého pokoje. Všimněte si těchto dveří, jsou zamčené na klíč. U dveří stojí židle, jediná židle v obou pokojích. Tu jsem si přinesl já ze svého pokoje, aby se mi pohodlněji poslouchalo. Na druhé straně stojí těsně u dveří stůl Sofji Semjonovny. U toho stolu seděla a hovořila s Rodionem Romanyčem. A já jsem seděl na této židli a poslouchal jsem, dva večery po sobě, vždy dobré dvě hodiny, a samozřejmě jsem se něco mohl dovědět, co myslíte?“

„Poslouchal jste za dveřmi?“

„Ano, poslouchal jsem za dveřmi. Teď pojďte ke mně, tady se nemáme nač posadit.“

Zavedl Avdoťju Romanovnu zpátky do svého prvního pokoje, který používal jako salon, a nabídl jí židli. Sám se posadil na opačném konci stolu dobré dva metry od ní, ale v očích už nejspíš měl ten oheň, který kdysi Duněčku tolik polekal. Zachvěla se a znovu se nedůvěřivě rozhlédla. Udělala to bezděky, zřejmě neměla v úmyslu dávat najevo nedůvěru. Ale odlehlá poloha Svidrigajlovova bytu na ni přece jen zapůsobila tísnivě. Chtěla se zeptat, zda je doma alespoň jeho bytná, ale nezeptala se… z hrdosti. Mimoto jí svírala srdce ještě jiná, mnohem větší úzkost než strach o sebe. Trpěla nevýslovně.

„Tady je váš dopis,“ začala a položila dopis na stůl. „Copak je to možné, to, co píšete? Naznačujete, že můj bratr spáchal jakýsi zločin. Naznačujete to příliš jasně a už nemůžete couvnout. Abyste věděl, slyšela jsem o té hloupé povídačce už předtím a nevěřím na ní ani slovu. Je to odporné a směšné podezření. Znám celou tu historii, i jak a proč byla vymyšlena. Vy nemůžete mít žádné důkazy. Slíbil jste mi důkazy, tak mluvte! Ale už napřed vám říkám, že vám nevěřím! Nevěřím!“

Duněčka to vychrlila ve spěchu a na okamžik se jí vhrnula krev do tváře.

„Kdybyste nevěřila, byla byste se odvážila ke mně přijít? Proč jste tedy přišla? Jen ze zvědavosti?“

„Netrapte mě a mluvte, mluvte už!“

„Jste srdnatá, to se musí uznat. Já na mou duši myslel, že požádáte pana Razumichina, aby vás doprovodil. Ale neviděl jsem ho ani s vámi, ani ve vaší blízkosti, a díval jsem se dobře: to je odvážné, zřejmě jste chtěla šetřit Rodiona Romanyče. Ale vy jste vůbec božská… Pokud jde o vašeho bratra, nemusím vám snad nic říkat. Však jste ho viděla sama. Co říkáte?“

„Doufám, že se neopíráte jen o to?“

„Ne, o to ne, nýbrž o jeho vlastní slova. Dva večery po sobě přišel sem k Sofje Semjonovně. Ukázal jsem vám, kde seděli. Vyzpovídal se jí ze všeho. Má na svědomí vraždu. Zavraždil starou úřednici, lichvářku, u které také sám zastavoval, a pak zavraždil i její sestru, překupnici Lizavetu, která se nečekaně vrátila. Ubil je obě sekyrou, kterou si přinesl. Vraždu spáchal proto, aby mohl stařenu oloupit, a také to udělal, uloupil peníze a ještě nějaké skvosty… Tak to sám slovo od slova vyprávěl Sofje Semjonovně, která jediná zná jeho tajemství, ale na vraždě se nepodílela slovem ani skutkem, naopak, zděsila se stejně jako vy teď. Buďte klidná, neprozradí ho.“

„To přece není možné,“ dralo se Duněčce těžce a přerývaně ze zsinalých, ztuhlých rtů. „To není možné, neměl přece žádný, ani ten nejmenší důvod, proč by to dělal… To je lež! Lež!“

„Oloupení, to je celý důvod. Vzal peníze a šperky. Ovšem, jak sám doznal, nesáhl dosud ani na peníze, ani na věci, ale schoval je pod nějaký kámen, kde leží doposud. Ale jen proto, že se neodvážil z toho vzít.“

„Copak je pravděpodobné, že by mohl krást a loupit? Copak mu taková věc mohla vůbec přijít do hlavy?“ vybuchla Duňa a vyskočila ze židle. „Přece ho znáte, mluvil jste s ním! Copak on je nějaký zloděj?“

Přímo Svidrigajlova uprošovala. Docela zapomněla na strach.

„V tomhle směru, Avdoťjo Romanovno, existují tisíce a miliony kombinací a kategorií. Zloděj krade, ale přitom ovšem ví, že je ničema. Ale slyšel jsem také o jistém řádném člověku, že vyloupil poštu. Tak kdo ví, možná že si přitom myslel, že udělal řádný čin! Ani já bych tomu samozřejmě neuvěřil, právě tak jako vy, kdyby mi to řekl někdo třetí. Ale svým vlastním uším jsem uvěřil. Vysvětloval Sofje Semjonovně i důvody, proč k tomu dospěl. Ale ona zprvu nevěřila ani vlastním uším, ale očím nakonec uvěřila, svým vlastním očím. Stál přece před ní a říkal jí to.“

„Tak jaké to byly… důvody!“

„To je dost složité, Avdoťjo Romanovno. Tady jde, jak bych vám to řekl, o svéráznou teorii, prostě jako když například uznávám, že individuální zločin je přípustný, jestliže je dobrý hlavní účel. Jediný zločin – a sto dobrých činů! Není divu, že nadaného a mimořádně ctižádostivého mladého muže bolí trpké vědomí, že by například stačily všehovšudy tak tři tisíce, a celá jeho kariéra, celá budoucnost jeho životního cíle by se utvářela docela jinak. Ale ty tři tisíce prostě nemá! Připojte k tomu podráždění z hladu, těsného bytu a nuzného oblečení, z jasného poznání krásy svého sociálního postavení a zároveň postavení sestry a matky. Ale hlavně ctižádost, pýcha a ctižádost, ostatně, bůh sám ví, možná že i při dobrých sklonech… Ale já ho neodsuzuji, nemyslete si, prosím, nemám na to ani právo. Mimoto zde však byla ještě jistá vlastní teorie – samorostlá teorie – podle níž se lidé, víte, dělí na materiál a na výjimečné lidi, totiž na takové lidi, kteří stojí tak vysoko, že se na ně nevztahují zákony, nýbrž kteří naopak zákony předpisují ostatním lidem, tomu materiálu, tomu smetí. Docela všední teorie, une théorie comme une autre¹. Nesmírně ho uchvátil Napoleon, totiž speciálně ho uchvátilo to, že velmi mnozí geniální lidé se neohlíželi na individuální zlo a bez váhání přes ně překračovali. Jak se zdá, i on se domníval, že je geniální, lépe řečeno, byl o tom určitou dobu přesvědčen. Velmi se trápil a ještě teď trápí poznáním, že teorii vynalézt dokázal, ale bez rozmýšlení jít kupředu už nedokázal, a že tedy není geniální. A to je pro ctižádostivého mladíka ponižující, a v dnešní době obzvláště…“

„A co výčitky svědomí? Snad mu neupíráte jakoukoli morálku? Copak je takový?“

„Ach, Avdoťjo Romanovno, teď je všecko tak zamotané, i když to příliš uspořádané nikdy nebylo. Rusové mají vůbec širokou duši, Avdoťjo Romanovno, širokou jako jejich země a mimořádně náchylnou k fantastickému a chaotickému. Ale běda tomu, kdo je široký a není dost geniální! Jen si vzpomeňte, co jsme se právě takhle a právě o tomhle spolu nahovořili, vždy po večeři, když jsme spolu večer sedávali na terase v sadu! Právě vy jste mi tu širokou duši vyčítala. Kdo ví, možná že jsme tak rozmlouvali právě ve chvílích, kdy on tu ležel a lámal si hlavu se svými problémy. V naší vzdělané společnosti přece neexistují žádné tak posvátné tradice, Avdoťjo Romanovno, u nás platí, co si kdo vyčte z knih… nebo odvodí z historie. Ale to už jsou spíše vědci, a víte, svého druhu samí podivíni, pro světského člověka se to ani nehodí. Ale vy přece dobře znáte mé názory, víte, že zásadně nikoho neodsuzuji. Sám jsem zahaleč, a podle toho uvažuji. O tom jsme ostatně hovořili už nejednou. Dokonce jsem měl to štěstí, že vás mé názory zaujaly… Proč jste tak bledá, Avdoťjo Romanovno?“

„O té jeho teorii vím. Četla jsem v časopise jeho článek o lidech, kterým je dovoleno vše… Přinesl to Razumichin…“

„Pan Razumichin? Článek vašeho bratra? V časopise? Copak napsal takový článek? To je pro mne novinka. Jistě zajímavá věc! Kampak, Avdoťjo Romanovno?“

„Musím mluvit se Sofjou Semjonovnou,“ řekla zničeným hlasem Duněčka. „Jak se k ní dostanu? Třeba už se vrátila. Musím s ní okamžitě mluvit! Musí mi…“

Avdoťja Romanovna už ze sebe nevypravila poslední slova, tak se jí stáhlo hrdlo.

„Sofja Semjonovna se vrátí až pozdě večer. Předpokládám to, protože měla přijít velmi brzy, a když se to nestalo, tak se asi zdrží dlouho…“

„Je to tedy lež. Teď vidím…, žes lhal… Každé tvé slovo je lež…! Nevěřím ti! Nevěřím! Nevěřím!“ začala hystericky křičet Duněčka, která úplně ztratila hlavu.

Skoro bezvládně sklesla na židli, kterou jí Svidrigajlov rychle přistrčil.

„Avdoťjo Romanovno, co je vám, vzpamatujte se! Tu máte vodu! Napijte se…“

Vyšplíchl na ni trochu vody. Duněčka se zachvěla a vzpamatovala se.

„Otřáslo jí to!“ huhlal pro sebe zamračeně Svidrigajlov. „Uklidněte se, Avdoťjo Romanovno! Nezapomeňte, že má přátele! Zachráníme ho, dostaneme ho z toho. Odvezu ho do ciziny, chcete? Mám peníze, do tří dnů seženu jízdenku. A proto, že zavraždil, proto ještě může vykonat mnoho dobrého a všecko odčinit. Uklidněte se! Ještě z něho může být velký muž. Tak co je vám? Už je vám líp?“

„Vy zloduchu! Ještě se posmívá. Pusťte mě!“

„Kam chcete jít? Kam?“

„K němu. Kde je? Víte to? Jak to, že jsou ty dveře zamčené? Přišli jsme sem těmihle dveřmi, a náhle jsou zamčené! Kdy jste zamkl?“

„Nemohli jsme přece to, o čem jsme tu mluvili, vykřikovat po celém bytě. Vůbec se neposmívám, ale mám už těchhle řečí po krk. Kampak chcete v takovém stavu? Chcete ho prozradit? Rozvzteklíte ho a prozradí se sám. Uvažte, že už ho hlídají, že už mu jsou na stopě. Takto jim ho jen vydáte. Počkejte, právě jsem s ním seděl, hovořili jsme, ještě ho můžeme zachránit. Seďte ještě, poradíme se. Právě proto jsem vás pozval, abychom si o tom pohovořili mezi čtyřma očima a dobře všecko uvážili. Tak přece seďte!“

„Jak ho chcete zachránit? Copak je možné ho zachránit?“

Duňa si sedla. Svidrigajlov se posadil vedle ní.

„To všecko záleží na vás, jedině na vás,“ začal s planoucíma očima a skoro šeptem, zajíkaje se a vzrušením dokonce polykaje celá slova.

Duňa se od něho poděšeně odtáhla. Celý se třásl.

„Jen vy… stačí jediné vaše slovo a bude zachráněn! Já… já ho zachráním. Mám peníze, mám přátele. Ihned ho odvezu, sám obstarám pas, dva pasy. Jeden pro něho, druhý pro sebe. Mám přátele, znám lidi, kteří v tom umějí chodit… Chcete? Obstarám pas také pro vás… a pro vaši matku…, nač potřebujete Razumichina? Já vás miluji stejně… Nesmírně vás miluji. Dovolte mi, abych políbil lem vašich šatů, dovolte! Prosím! Je pro mne nesnesitelné, jak šustí. Řekněte: udělej to a to a já to udělám! Udělám všecko, všecičko! Nedívejte se na mne tak, nedívejte! Vždyť mě tím ničíte…“

Zdálo se, že začíná blouznit. Cosi ho náhle posedlo, pomátlo mu smysly. Duňa vyskočila a rozběhla se ke dveřím.

„Otevřte! Otevřte!“ dovolávala se někoho skrze dveře a vší silou jimi lomcovala. „Tak otevřte! Copak tu nikdo není?“

Svidrigajlov vstal, vzpamatoval se. Jeho dosud se třesoucí rty pomalu křivil zlostný úsměšek.

„Nikdo není doma,“ řekl tiše a přerývaně. „Bytná odešla, nadarmo se namáháte tím křikem. Jen se zbytečně rozčilujete.“

„Kde je klíč? Odemkni okamžitě ty dveře! Okamžitě, ty ničemo!“

„Ztratil jsem ho, nemohu ho najít.“

„Tak! To je násilí!“ vykřikla Duňa a celá zsinalá rychle couvla do kouta a zahradila se stolkem, který se jí tu naskytl. Nekřičela, ale vpíjela se pohledem do svého trýznitele a bedlivě pozorovala každý jeho pohyb. Také Svidrigajlov se nehýbal a stál nehybně proti ní na opačném konci pokoje. Dokonce se už ovládl, alespoň navenek. Ale stále ještě byl velmi bledý. Ironický úsměv mu nezmizel z tváře.

„Právě jste řekla násilí, Avdoťjo Romanovno. Jestliže jde opravdu o násilí, pak se můžete domyslet, že jsem zařídil všechno potřebné. Sofja Semjonovna není doma, ke Kapernaumovovým je velmi daleko, pět zamčených místností. Konečně jsem aspoň dvakrát silnější než vy a mimoto se nemusím ničeho obávat, protože si ani pak nebudete moci nikomu stěžovat, nebudete přece chtít svého bratra opravdu prozradit? A nikdo vám nic neuvěří: pročpak by mladá dívka chodila sama do bytu osamělého muže? Vidíte, že i kdybyste obětovala bratra, nic tím nedokážete: násilí se dokazuje velmi těžko, Avdoťjo Romanovno.“

„Ničemo!“ zašeptala rozhořčeně Duňa.

„Jak myslíte, ale nezapomeňte, že jsem vám prozatím jen řekl svůj návrh. Podle mého osobního přesvědčení máte úplně pravdu – násilí je ohavnost. Chtěl jsem vám jen vysvětlit, že si nijak nezatížíte svědomí, i kdybyste dokonce… i kdybyste chtěla bratra zachránit dobrovolně, tak, jak vám to navrhuji. Jednala jste přece prostě pod tlakem okolností, nebo jste, prosím, couvla před násilím, když to bez toho slova nejde. Uvažte dobře, že osud vašeho bratra i vaší matky je ve vašich rukou. Já budu váš otrok… celý život… a teď čekám…“

Svidrigajlov usedl na divan asi osm kroků od Duni. Nyní už vůbec nepochybovala, že je nezvratně rozhodnutý. Znala ho přece…

Znenadání vyndala z kapsy revolver, natáhla kohoutek a ruku, v níž revolver držela, spustila na stolek. Svidrigajlov vyskočil.

„Tak! Tak tohle!“ vykřikl udiveně, ale zlostně se ušklíbl. „Tím se věci úplně mění! Tím mi všecko nesmírně usnadňujete, Avdoťjo Romanovno! Ale kdepak jste si obstarala ten revolver? Snad ne pan Razumichin! Ale! To je přece můj revolver! Starý známý! Co jsem se ho tenkrát nahledal…! Lekce ve střelbě, které jsem vám měl čest dávat tehdy na vsi, tedy nebyly docela zbytečné.“

„Žádný tvůj revolver, nýbrž Marfy Petrovny, kterou jsi zabil, zlosyne! V jejím domě ti nic nepatřilo. Vzala jsem si ho, jakmile jsem začala tušit, čeho jsi schopen. Opovážíš-li se udělat jeden jediný krok, přísahám, že tě zastřelím!“

Planula rozhořčením. Revolver měla připravený.

„A co tedy bratr? Ptám se prostě ze zvědavosti,“ otázal se Svid­rigajlov a stále se ještě nehýbal z místa.

„Udej ho, jestli chceš! Stůj! Ani krok! Nebo střelím. Sám jsi vrah, otrávil jsi ženu, dobře to vím!“

„Opravdu jste přesvědčena o tom, že jsem Marfu Petrovnu otrávil?“

„Jsem! Sám jsi mi to naznačoval, mluvil jsi přede mnou o jedu, vím, že sis ho přivezl… připravoval jsi to… Určitě jsi to udělal… ničemo!“

„I kdyby to byla pravda, tak jen kvůli tobě… jen ty bys byla příčinou.“

„Lžeš! Nenáviděla jsem tě vždy, vždy!“

„Ale Avdoťjo Romanovno! Asi už jste zapomněla, jak jste v kazatelském zápalu užuž sama podléhala, užuž začínala hořet… Viděl jsem vám to v očích, vzpomínáte si tenkrát večer při měsíčku, když tloukl slavík?“

„Lžeš!“ Duně planuly oči hněvem. „Lžeš, klevetníku!“

„Lžu? Tak třeba lžu. Ano, lhal jsem. Ženám se tyhle věci nemají připomínat.“ Ušklíbl se. „Vím, že střelíš, šelmičko hezoučká. Jen střel!“

Duňa zvedla revolver a smrtelně bledá, se zsinalým, chvějícím se dolním rtem a prudce planoucíma velkýma černýma očima na něho hleděla a mířila, odhodlaná vystřelit, jakmile se pohne. Ještě nikdy se mu nezdála tak krásná. Oheň, který jí vyšlehl z očí ve chvíli, kdy namířila revolver, ho přímo popálil, srdce se mu sevřelo bolestí.

Udělal krok a výstřel zaburácel. Kulka mu sjela po vlasech a zaryla se vzadu do zdi. Zastavil se a tiše se rozesmál:

„Dostal jsem žihadlo! Přímo do hlavy… Co to je? Krev!“ vytáhl kapesník a utíral si krev stékající mu tenoučkým pramínkem po pravé skráni; kulka mu pravděpodobně rozškrábla pokožku na lebce. Duňa sklonila revolver a zírala na Svidrigajlova víc užasle než vyděšeně. Zdálo se, že sama nechápe, co to udělala a co se to vůbec děje.

„Co se dá dělat, minula jste! Střílejte dál, čekám,“ řekl tiše Svidri­gajlov a pořád ještě se usmíval, avšak nějak pochmurně. „Takhle vás chytnu dřív, než natáhnete kohoutek!“ Duněčka se zachvěla, chvatně natáhla kohoutek a znovu zamířila.

„Nechte mě!“ zaúpěla zoufale. „Přísahám, že střelím znova… Zabiju vás!“

„Pravda… na tři kroky jistě. Ale jestli mě nezabijete… tak…“ Oči mu zablýskaly. Udělal ještě dva kroky.

Duněčka stiskla kohoutek. Revolver selhal!

„Špatně jste nabila. To nevadí! Máte tam ještě kapsli. Dejte si to do pořádku, počkám.“

Stál asi dva kroky před ní, čekal a zíral na ni horce vášnivým těžkým pohledem, z něhož vyzařovalo divoké odhodlání. Duňa pochopila, že raději zemře, než aby ji pustil. Teď, na dva kroky, ho určitě zastřelím!

Zčistajasna odhodila revolver.

„Zahazujete ho!“ řekl udiveně Svidrigajlov a hluboce si oddechl. Náhle jako by mu něco spadlo ze srdce, a nejenom tíha smrtelného strachu; v té chvíli sotva nějaký cítil. Ulevilo se mu však od jiného, tísnivějšího a pochmurnějšího pocitu, který by byl sám nemohl srozumitelně popsat.

Přistoupil k Duně a jemně ji objal kolem pasu. Nebránila se, ale třásla se jako osika a úpěnlivě se na něho dívala. Chtěl cosi říct, ale jen křivil rty a nemohl ze sebe vypravit ani slovo.

„Pusť mě!“ zaprosila Duňa.

Svidrigajlov se zachvěl – její tykání nyní znělo jinak než předtím.

„Nemiluješ mě tedy?“ zeptal se tiše.

Zavrtěla hlavou.

„A… nemůžeš…? Nikdy?“ zašeptal zoufale.

„Nikdy!“ šeptla Duňa.

Ve Svidrigajlovovi několik okamžiků zuřil krutý duševní zápas. Zíral na ni nevyjádřitelným pohledem. Náhle odtáhl ruku, otočil se, rychle odešel k oknu a zůstal tam stát.

Chvíli bylo ticho.

„Tady je klíč!“ Vytáhl ho z levé kapsy kabátu a položil za sebe na stůl, aniž se podíval a ohlédl na Duňu. „Vezměte ho a odejděte co nejrychleji!“ Díval se upřeně do okna.

Duňa přistoupila ke stolu pro klíč.

„Rychleji! Rychleji!“ naléhal Svidrigajlov, stále stejně strnulý a odvrácený. Ale v tom jeho „rychleji“ zaznělo zřejmě cosi hrozného.

Duňa to vycítila, rychle vzala klíč, chvatně odemkla dveře a vyrazila ven. Za chvíli jako nepříčetná divoce vyběhla na nábřeží a běžela k -ovu mostu.

Svidrigajlov stál ještě drahnou dobu u okna; konečně se pomalu otočil, rozhlédl se po pokoji a zemdleně si přejel dlaní čelo. Tvář mu zkřivil divný úsměv, ubohý, truchlivý, slabý, zoufalý úsměv. Dlaň měl potřísněnou zaschlou krví; při pohledu na krev zlostně svraštil tvář, pak navlhčil ručník a omyl si skráň. Náhle mu padl do očí odhozený revolver, který odletěl až ke dveřím. Zvedl ho a prohlédl si ho. Byl to maličký kapesní tříranný revolver starého typu; zbyly v něm ještě dva náboje a jedna kapsle. Bylo možné vypálit ještě jednu ránu. Po krátké úvaze strčil revolver do kapsy, nasadil si klobouk a odešel.