Fúze

Otevřela jsem oči. A zase je honem zavřela. Páni! Ležela jsem na zádech, pod hlavou měkoučký polštář a na sobě čistou deku. Voňavou. Pomalu jsem rozpažila ruce. Bříška mých prstů přejížděla po hladkém chladivém prostěradle. Paže jsem nechala roztažené a užívala si pocitu prostoru, když ani jedna z nich nedosáhla na kraj postele. Té dokonalé obrovské postele, která byla snad ještě větší než kumbál, v němž jsem poslední měsíce přespávala.

Nahmatala jsem pramen svých vlasů a přičichla k němu. Ucítila jsem jemnou květinovou vůni. Vdechovala jsem ji celé minuty. Kdy mi naposledy takhle voněly vlasy? Poslední roky jsem si je většinou myla tekutým mýdlem ze zásobníků na veřejných záchodcích. V lepším případě v umývárně nějaké restaurace, když se mi podařilo nepozorovaně proklouznout dovnitř.

Přetočila jsem se na bok, vlasy stále přes nos, a zadívala se skrz okno, které sahalo od podlahy až k vysokému stropu. Nehyzdila ho žádná záclona, jen jeho okraje lemovaly pistáciově zelené závěsy. Venku svítilo slunce. Viděla jsem vysoké stromy a taky nekonečný trávník, který začínal hned za oknem. A slyšela jsem… ticho. Když jsem se pořádně soustředila, odhalila jsem jen velmi tlumené vrčení nějakého motoru. Možná sekačky nebo traktoru, které jsem vídala v městském parku. Jinak nic. Žádný křik, žádný randál dopravní špičky, žádné decibely neposlouchatelné muziky.

Myslela jsem na včerejší noc. Dostala jsem opravdovou večeři. Spíš bych měla říct večeře, protože ten ulízanej chlápek ve fraku mi vyměňoval talíř za talířem, dokud jsem nebyla plná k prasknutí. Ani jedno z těch jídel jsem neuměla pojmenovat, ale byla jsem si jistá, že nic takového jsem v životě nejedla. Kingová mě při jídle chvíli pozorovala a pak šla spát, protože ji prý čeká náročný den. Jak asi vypadá náročný den majitelky jedné z největších sítí čerpacích stanic ve Státech?

Když skončily hody, toužebně jsem pokukovala po měkoučkém gauči, co stál osamoceně u vzdálenější stěny jídelny. Čekala jsem, až sluha zmizí, a já si konečně zuju boty a hodím nohy nahoru. Jenže ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře, otevřely se jiné a objevila se nějaká ženská.

„Slečno…,“ odmlčela se. A pak dodala: „… Kingová.“

Obě jsme na sebe zmateně koukaly. Já přemýšlela, jak se při tom oslovení vlastně cítím, a ona se nejspíš usilovně snažila nepřemýšlet vůbec.

„Vaše koupel.“

Nechápavě jsem se rozhlédla. Skoro bych čekala, že mi sem přinesou i vanu. Pokojská ale ukázala ke dveřím. Odvedla mě po růžovém schodišti do patra. Nervózně jsem se ohlížela, jestli mi z bot neopadává bláto.

„Prosím, slečno. Vaše ložnice.“

Nakoukla jsem dovnitř a podlomila se mi kolena. Uviděla jsem TU postel. Taky televizi velikosti stolu na ping-pong, reprobedny, milion cédéček v policích a dva miliony DVD. Vlastně tam moc nábytku nebylo. Veškeré zařízení by se vešlo do ložnice, která by byla čtyřikrát menší. Tyhle prostory mi vyrazily dech.

Služka obešla postel a otevřela další dveře. Ucítila jsem vůni nějakého parfému. Koupelna. Stačilo se podívat dovnitř a rozbrečela jsem se. Vana jak pro slona přetékala pěnou. Pokojská mě naštěstí nechala o samotě. Kdyby viděla, jak jsem se složila, musela by si myslet, že jsem blázen.

A koupel… koupel byla dokonalá. Chvíli jsem uvažovala, že v těch horách pěny budu spát. Pak jsem si ale vzpomněla na postel ve vedlejší místnosti.

Klepání na dveře. Poplašeně jsem se posadila. Měla jsem pocit, jako bych se sem vloupala. To všechno přece nemohla být pravda.

„Jo?“ zvolala jsem po chvíli váhání.

Vešla ženská v bílé zástěře, ruce plné tašek. Ne igelitek nebo papírových pytlů, ve kterých si lidi odnášejí nákupy z Walmartu. Byly to takové ty krásné lesklé tašky s provázky místo uší a elegantními nápisy oděvních firem, u kterých se oblékají filmové hvězdy.

„Dobré ráno, slečno Kingová!“ pozdravila mě s úsměvem. Tentokrát jí to jméno nedělalo potíže. „Madam vám posílá nové šaty. Zdá se, že…,“ těkala očima, jako by nemohla najít správná slova, „… se vaše konfekční velikost nějakým záhadným způsobem… zmenšila. Váš starý šatník ještě během dneška necháme… ehm… zlikvidovat. Madam vám zatím nechala koupit pár základních věcí. Později samozřejmě dostanete šaty na míru.“ Zase se usmála. „Až budete hotová, madam vás čeká u snídaně.“ Udělala pukrle a odešla.

Rozhlížela jsem se, jestli v místnosti není někdo další, ale ona opravdu mluvila na mě. Jen co za ní zapadly dveře, vyskočila jsem a vrhla se k taškám. Sem tam jsem našla i něco na normální nošení. Džíny, trička, boty. Objevila jsem taky jednu úplně mrňavou taštičku s nápisem Tiffany & Co. Vytáhla jsem z ní růžovou krabičku. Než jsem ji otevřela, měla jsem našlápnuto na infarkt. Uvnitř ležely jemné zlaté náušnice ve tvaru mořských hvězdic. Uprostřed každé z nich seděl drobný bílý kamínek. Skoro jsem se zadusila. To asi nebude sklíčko. Z tašky vypadla ručně psaná kartička.

Ano, byly velmi drahé. Ano, někdo jako vy by z nich mohl žít několik měsíců. Ale opakujte si, drahá: Osm. Miliard. Dolarů.

H. K.

Běžela jsem do koupelny. Když jsem si je nasazovala, klepaly se mi ruce.

„Tak,“ řekla jsem svému odrazu v zrcadle a udělala na sebe jeden z nejpitomějších úsměvů, jaké jsem kdy viděla. „Vítejte v novém světě, slečno Kingová.“

O půl hodiny později jsem úplně vyhladovělá vtrhla do jídelny. Oči mi nejspíš zářily víc než ty kamínky v nových náušnicích. Madam už tam seděla. Když ke mně zvedla oči, vylila trochu kafe, které právě držela v ruce. V duchu jsem zaklela. Asi jsem se blbě oblíkla, napadlo mě. Ale ona se vzápětí usmála a konstatovala, že mi to sluší. Těžko se v ní vyznat.

Posadila jsem se k nekonečně dlouhému stolu.

„Máš tetování,“ ozvala se najednou madam Kingová. Zrovna jsem si cpala do pusy božsky křupavou bagetu s nějakou nepopsatelně dobrou pomazánkou. Byla růžová a voněla po česneku.

„Hm?“ zahuhňala jsem a očima našla místo, kam zírala.

Aha. Mé pravé rameno a obrázek orlí hlavy, který měli vytetovaný všichni členové Teova gangu.

„Pěkný, že jo?“ pokoušela jsem se artikulovat a zároveň si vychutnávat snídani.

„To musíme odstranit. Pamela nemá… Pamela neměla žádné tetování,“ opravila se a uhnula pohledem. „A musíme zapracovat na tvém chování u stolu.“

Zamračila jsem se na ni, ale ona se jako naschvál zrovna nedívala.

„My si teď tykáme?“ rýpla jsem si. Slečno se mi líbilo víc. Nepřipadala jsem si pak tolik… adoptovaná.

„Jsem teď tvoje matka, vzpomínáš?“ Zabodla do mě jeden z těch nepříjemných pohledů a usrkla kávu.

„A jak ti teda mám říkat? Mami?“

Několikrát zamrkala. Už jsem ji začínala mít přečtenou. Nebyla zdaleka tak v pohodě, jak se snažila předstírat. Něco se jí stalo. A vsadila bych se, že to bylo něco dost hustýho.

„Ne. Pamela mi říkala Helen.“

„Jenom Helen? Nikdy mami? Nebo matko?“ ujišťovala jsem se, že to správně chápu.

Zavrtěla hlavou. „Prostě Helen.“ Pak změnila téma tak rychle, že jsem své kafe málem vylila já.

„Kde ses narodila? Ve které porodnici? Potřebujeme se dostat k tvým lékařským záznamům. Byla jsi někdy hospitalizovaná? Máš svého zubaře?“

„Nejsem si jistá s tou porodnicí,“ odpověděla jsem váhavě. Vy­nořily se vzpomínky na mámu. „Ale znám číslo své pojistky. Teda… teď už asi neplatí. Ale pár let zpátky mi ji matka platila.“

Madam se zatvářila překvapeně. „Výborně. To hodně pomůže. Stopy musíme zamést dokonale. Až dojde k záměně, všechno musí sedět. Pro případ, že by se v tom někdo šťoural.“

„Šťoural? Kdo? Proč?“ A po chvíli jsem dodala: „Záměně?“

Žádná odpověď nepřicházela. Ozývalo se jen cvakání příboru, kterým si Helen Kingová krájela vaječnou omeletu na mikroskopické kousky. Skoro jsem začínala věřit, že mě neslyšela. Pak ale způsobně odložila vidličku a nůž, otřela si rty do ubrousku a podívala se na mě.

„Pamela má nádor na mozku. Vlastně už není živá v tom pravém slova smyslu. Dýchají za ni přístroje. Podle lékařů neexistuje žádná šance, že by se někdy probrala. Každým dnem očekávám zprávu, že…“ Vteřina absolutní bolesti v její tváři. Pak se zase vrátil ten typicky tvrdý výraz. „Její tělo podstrčíme místo tebe. Její tvář budeme muset samozřejmě…“ Odkašlala si. „Ale s identifikací by neměl být problém. Smrt holek z ulice se obvykle nevyšetřuje tak podrobně. Strčíme jí do kapsy něco, co by ukazovalo na tebe.“

Dostala mě. Najednou se mi udělalo špatně od žaludku a tělo jako by mi pokryl ledový pot. Na okamžik jsem se bála, že bych mohla omdlít. To byl ale kalibr! Nedokázala jsem se pořádně nadechnout.

„Až se zahojí tvůj obličej, ohlásíme, že se má dcera zázračně uzdravila. Veřejnost nemá tušení, v jakém stadiu je její nemoc teď. Všem tvrdíme, že má za sebou operaci a teď prodělává chemoterapii.“

Nevěděla jsem, co na to říct. Nedovedla jsem si ani představit, jak ta ženská uvažuje. Umírá jí dcera a ona se ji chystá zohavit a někde pohodit? Promluvit jsem se odhodlala až po velmi dlouhém mlčení…

„To je mi vážně líto, paní… Helen.“

Pokusila se o úsměv, ale její oči zůstávaly studené.

„Budeme mít jistou výhodu. Po operaci mozku, obzvlášť tak náročné, občas dochází ke změně osobnosti. Nikomu nebude divné, že se chováš jinak.“

„Proč to vlastně děláš?“ vyhrkla jsem. Něco zásadního mi tu pořád unikalo.

Helen si dlouze povzdechla a rozhlédla se, jako by něco hledala.

„King Petroleum se už několik měsíců připravuje na fúzi.“

Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, jakým jazykem na mě mluví. Helen zazvonila na zvonek, který ležel na ubruse, a nechala si přinést cigarety. Pokračovala, až když si zapálila.

„Vlastním těžební vrty na Aljašce. Zdědila jsem je. Ty také pokrývají kompletní poptávku čerpacích stanic Black Crown.“

Přikyvovala jsem, i když jsem netušila, proč mi vysvětluje tohle.

„Jenže jsem skoro na dně. Z pěti vrtů čerpá už jen poslední a podle mých odborníků je otázkou pouhých měsíců, než vyschne i ten.“ Znovu pohledem zkontrolovala, jestli má mou pozornost. Jo, zatím jsem se chytala. Madam byla po krk v průšvihu.

„Black Crown je zavedená značka. Kromě benzínek dodávám ropu i pro armádu. Mám ale jednoho vážného konkurenta. Velmi schopného. A ten se nějakým způsobem dozvěděl pravdu. Zjednodušeně řečeno – položil mi nůž na krk. Kdyby se ta zpráva dostala ven, akcie mé společnosti by neměly už žádnou cenu. Stálo mě to týdny tvrdého vyjednávání, ale podařilo se mi dohodnout oboustranně výhodnou smlouvu. Collins Industries dodá ropu a Black Crown ji bude prodávat.“

Zajímavá historka. Lepší než Dallas. Jen jsem pořád nechápala, jak to souviselo s Pamelou.

„Pamela je od svých jednadvaceti let spolumajitelkou King Petroleum. Ona v té smlouvě velmi zásadně figuruje. Pokud by zemřela…“ Natáhla do sebe kouř a zase se rychle ovládla. „Takže tě potřebuju. Ty budeš mít život, o jakém se ti ani nesnilo, a já zachráním firmu před zánikem.“

Dumala jsem nad tím a zírala přitom do hrnku. Bylo toho nějak moc.

„Nechápu to,“ přiznala jsem nakonec. „Pokud tvoje dcera zemře, nepřejdou její závazky na tebe? Nemůžeš tu věc dotáhnout sama?“

Asi jsem ji překvapila. Nečekala, že bych mohla něco vědět o paragrafech. Jenže já měla školu života – Teovi kluci už museli řešit ledasco.

„Jsi bystrá.“

Vstala od stolu a zamířila ke dveřím.

„Zatím raději nevycházej z domu. Před operací tě nikdo nesmí vidět a paparazzi to občas zkoušejí z vrtulníku. Odpoledne přijde náš lékař. Prohlédne tě, vytvoří ti nové zdravotní záznamy a naplánuje potřebné operace.“

„Helen!“ zavolala jsem za ní. Napůl v šoku, protože představa zevrubné prohlídky mi vůbec nedělala dobře, a napůl plná úzkosti. „Ty jsi mi neřekla všechno, že ne?“

Otočila se. Připadalo mi, že je z nějakého důvodu potěšená.

„Jsem ráda, že ti to tak myslí. Snadněji se dostaneš do role.“

Nějakou dobu jsem se dívala na dveře, které se za ní zavřely, a pak jsem se zakousla do bagety.

„Jednadvacet. Páni. Tak já jsem najednou plnoletá. Život je samé překvapení.“