Setkání

Nastal ten den. Vzbudila jsem se v šest ráno, zpocená a roztřesená. Potřebovala jsem dlouhou horkou sprchu. Nakonec jsem ale skončila na zemi, zabalená v huňatém županu. S hlavou mezi koleny jsem se snažila zachránit zbytky zdravého rozumu.

Celý měsíc jsem se na něj připravovala. Přečetla jsem všechno, co o něm kdo napsal. V mém pokoji neustále běžel ekonomický kanál pro případ, že by se o Collinsovi mluvilo. Viděla jsem několik záběrů z tiskovek. Ale čím víc jsem toho o něm věděla, tím míň připravená jsem si připadala. Působil naprosto sebejistě, vždy řekl přesně to, co potřeboval říct. Poradil si i s otravnými novináři. Jeho „Bez komentáře“ neznělo zbaběle, ale jako výhrůžka.

Vstala jsem z podlahy a postavila se před velké nasvícené zrcadlo. Všechny jizvy se už zahojily, jen na některých místech měla kůže trochu jinou barvu, ale to by mělo jít zamaskovat make-upem. Vypadala jsem jako ona. Jako Pamela. Dotkla jsem se své nové pusy. Bylo to zvláštní. Uvnitř jsem si připadala pořád stejná. A když jsem přivřela oči, ještě jsem si dokázala vybavit svůj starý obličej.

Uvědomila jsem si, jak nedůvěřivě a vlastně vystrašeně se na sebe koukám, a zamračila jsem se. Pak jsem na sebe raději vyplázla jazyk a zašilhala. Jo, takhle to bylo mnohem lepší.

Vrátila jsem se do pokoje a ze zvyku zapnula televizi. Měla jsem trochu hlad, ale paní Cooperová ještě nedorazila do práce a noční sestru jsem nechtěla otravovat. Stále v županu jsem si zalezla do postele a spustila iPad. Padesátkrát denně jsem tu fotku otevírala a padesátkrát denně jsem si to vyčítala. Ten pocit, který jsem při pohledu na něj měla, byl pokaždé stejný.

Fascinace.

Nedokázala jsem pochopit, že šéf Collins Industries a rozesmátý mladík na golfovém greenu jsou jedna a táž osoba. Čemu se asi mohl smát? Nebo spíš… na koho?

Odfrkla jsem si. Úplně zbytečné úvahy. Makrela taky nezkoumá povahu žraloka, než se nechá spolknout.

Podíval jsem se na hodinky. Za chvíli bych měl vyrazit. V elektronickém diáři jsem si ověřil, že přesně devadesát minut po setkání s Kingovou musím být někde jinde.

Telefon na mém stole zazvonil.

„Pane Collinsi, volá váš bratr Ian. Prý to spěchá.“

Oči se mi samy od sebe zmučeně stočily ke stropu. Mohl bych slovo od slova říct, jak ten rozhovor bude probíhat.

„Přepojte mi ho, Cindy. Díky.“

Vypnul jsem hlasitý odposlech a zdvihl sluchátko.

„Iane?“

„Ahoj.“

„Tak začni, ať to máme za sebou,“ vyzval jsem ho. Věděl jsem, že to vlastně otravuje nás oba, ale co bychom pro matku neudělali.

„Dobře, řeknu ti to. Ty mi odpovíš, že ses už stejně rozhodl. A až se mě máti bude ptát, s čistým svědomím jí potvrdím, že jsem o tom s tebou mluvil, ale nedokázal jsem s tebou pohnout.“

„Bezva,“ povzbudil jsem ho a znovu jsem zkontroloval hodinky.

„Aarone, jako psycholog tě před tou holkou musím varovat. Ne že bych ji znal osobně, ale podle toho, jak jsem ji sledoval… Ona je asociál. Úplně typickej. A taky egomaniak. Nedokáže navazovat normální vztahy, i kdyby se o to z nějakého důvodu snažila. Což neudělá.“

„Nehodlám s ní navazovat vztah, Iane. Hodlám si ji jen vzít. A ani to není jistý,“ reagoval jsem otráveně. Určitě jsem ho neoblafnul. Viděl mě, jak jsem včera večer vypadal po hádce s matkou.

„Jsi magor,“ prohlásil.

„Je to všechno?“

„Ne.“ Odmlčel se a já zatnul zuby.

„Teď mluvím jen sám za sebe, brácho. Nedělej to. Jednou možná potkáš někoho, koho budeš mít doopravdy rád, a už bude pozdě. Jestli chceš slyšet, že jsi machr a dokázal jsi vybudovat obrovskou společnost… Tak fajn. Jsi machr. Dokonce takovej, že se obejdeš i bez Black Crown.“

„Díky, Iane. Ale už musím letět. Čeká na mě jedna bohatá madam se svou sličnou dcerou. Nerad bych se opozdil.“

Ve sluchátku se ozvalo nesouhlasné povzdechnutí.

„No… tak snad zlom vaz,“ popřál mi upřímně a rozloučil se.

Vzal jsem si kabát, kdyby se náhodou dalo do deště.

„Cindy? Vyřiďte Georgeovi, že vyrážíme,“ požádal jsem svou asistentku. Když mě výtah odvezl do podzemních garáží, řidič i body­guard už na mě čekali.

Hned při výjezdu se nám na zadek pověsilo auto Denise Steina. Ten chlap byl pěkně vytrvalý, to se mu muselo nechat. Nejdotěrnější paparazzi, se kterým jsem se kdy setkal. A vzhledem k tomu, že o schůzce v sanatoriu se veřejně vědělo, Stein nebude zdaleka jediný, kdo mi bude dýchat za krk. Znechuceně jsem zasyčel. Netěšil jsem se. Pokaždé, když jsem jednal s Helen Kingovou, postrádal jsem šálu a kulicha. Ledová lady. Jako obchodnice byla vlastně obdivuhodná, ale absolutně nedůvěryhodná. A Pamela? Pamela Kingová byla prostě rozmazlená nána.

Dřív, než jsem se nadál, už naše auto rozráželo dav novinářů před branou sanatoria. Svítilo slunce. Kdykoli bylo takhle, chtělo se mi někam vypadnout. Rozhodně bych našel spoustu věcí, které bych dělal mnohem raději, než mluvil s těmi dvěma. Ale bylo to mé rozhodnutí. Rozhodnutí, které by mohlo znamenat zásadní průlom kariéry.

Ohlásil jsem se nějaké ženě z personálu. Když odešla, usadil jsem se do křesla v hale.

Helen se objevila odpoledne, asi hodinu předtím, než měl dorazit on. Prohlásila, že jsem zmalovaná jako štětka a že se mám okamžitě umýt. Oblečení, které jsem si připravila s jasným záměrem, že se v něm hlavně musím cítit v pohodě, sebrala a hodila do skříně. Když jsem se odlíčená vrátila z koupelny, držela v ruce bleděmodré šaty s krátkým rukávem, které bych si možná vzala na něčí svatbu, ale ne na procházku parkem. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych dokázala neprotestovat. Opakovala jsem si svou kouzelnou formulku: „Vydržet jen pár měsíců.“ Pak se zbavím Collinse, Helen a celé té maškarády. Vážně jsem začala uvažovat o koupi nějakého malého ostrova.

Helen mě posadila na židli a poručila mi, abych zavřela oči. „Nehýbej se,“ dodala a začala mi něco patlat na obličej.

Po nějaké době ustal veškerý pohyb. Opatrně jsem otevřela oči. Stála nade mnou úplně strnulá a tekly jí slzy. Bylo mi jí líto. Chtěla jsem něco říct, abych přerušila to ticho, ale vůbec nic mě nenapadlo.

Jako obvykle se rychle vzpamatovala. Nebyla ten typ, co by lidem kolem vyprávěl, jak se cítí. Otočila se a prohledávala skříň. Vynořila se s hedvábným šátkem stejné barvy, jakou měly šaty. Uvázala mi ho na hlavě.

„Jak mu Pamela říkala?“ zeptala jsem se už zase rozklepaná z blížící se návštěvy. „Co když mi bude chtít dát pusu?! S Pamelou byli přece zasnoubený, ne?“

Helen nad tím mávla rukou.

„Tykáte si, oslovujete se křestními jmény. Až se uvidíte, pravděpodobně tě políbí na tvář. Venku prostě půjdete vedle sebe. A nezapomeň, že nesmíš na přímé slunce, jinak ti ty skvrny kolem úst a nosu zůstanou.“

Přikyvovala jsem a snažila se normálně dýchat.

„Nenechám vás spolu dlouho. Dohodla jsem se s doktorem Bradleym, že tě v případě nutnosti pod nějakou záminkou odvolá.“ Ušklíbla se. „Collins si nechal poslat podrobnou lékařskou zprávu. Asi se bojí, abys mu neumřela uprostřed obřadu.“

Nedokázala jsem na to nic říct. Zmínka o smrti mi připomněla mou několikadenní snahu najít na internetu zprávu o bestiálně zavražděné dívce nalezené v kontejneru. Žádnou jsem neobjevila. Novináře to asi nezajímalo. Až na stránkách policajtů jsem našla stručnou zmínku. Uprostřed výčtu trestných činů, ke kterým došlo za poslední měsíc.

Helen sáhla pro svou kabelku. Vytáhla z ní červenou sametovou krabičku. Bez okolků ji otevřela a podala mi prsten. Tenký, elegantní, s velkým broušeným kamínkem. Do šperků jsem většinou nedělala, ale tohle bylo něco!

„Navlékni si ho. Je zásnubní. Pamela ho dostala od Collinse.“

Byl to divný pocit. Ne že bych měla něco proti tomu ho nosit. Jenže jako většina holek jsem měla své sny. A v nich jsem zásnubní prsten dostávala úplně jiným způsobem.

Dveře se otevřely a dovnitř nakoukla paní Cooperová. Užasle se zarazila. Věděla jsem, že vidí ji – Pamelu.

„Strašně vám to sluší, slečno Kingová,“ vydechla nakonec. „Pan Collins už je tady,“ dodala šeptem. Znělo to trochu hystericky.

Ruce se mi samy od sebe sepnuly jako při modlitbě. Ostrov, pláž, pes. Osm miliard!

Helen se do mě zavěsila a vedla mě ven z pokoje. Přestala jsem dýchat. Nešlo s tím nic udělat. Veškeré soustředění jsem vyčerpala na to, abych vůbec dokázala jít.

Za prosklenými dveřmi jsem nejdřív zahlédla obrovského chlapa v černém obleku a v tmavých brýlích. Když jsme se přiblížily, otevřel nám. Očima jsem přelétla celou místnost. Aaron Collins seděl v jednom z těch přepychových křesel, jaká si běžná nemocnice nemůže dovolit. Okamžitě vstal. Byl mnohem větší, než jsem čekala. Zamířil k nám. Ve spáncích mi bušilo. Asi jsem Helen sevřela příliš křečovitě, protože zatřásla paží, aby mě probrala.

„Madam Kingová. Pamelo,“ oslovil nás. Ne, nepromrzla jsem na kost, jak jsem se celou dobu bála. Polilo mě horko. Naživo vypadal fakt dobře.

„Aarone,“ oplatila mu bezkrevný pozdrav Helen a podala mu ruku. Zničehonic jsem tam stála bez opory, zato s intenzivním pocitem posledního okoralého koláčku, který zůstal ležet na talíři.

Collins udělal krok ke mně, lehce se dotkl mé paže a jako v nějaké telenovele mě políbil nejdřív na jednu a pak i na druhou tvář. Ucítila jsem šimrání jeho kraťoučkých vousů a také jemnou vůni vody po holení.

Posadili jsme se.

„Sluší ti to, Pamelo. Jsem rád, že je ti lépe.“ Neusmíval se, ale ani se nemračil. Díval se přímo na mě. Bála jsem se, že až promluvím, budu se zajíkat nebo koktat. Pokusila jsem se o úsměv.

„Díky.“

Zdálo se, že čeká, jestli ještě něco dodám, a mně se z toho zpotily dlaně. Neměla jsem tušení, co bych měla říkat. On se naštěstí obrátil na Helen.

„Lékařská zpráva se zdá být v pořádku. Jsem tady, protože chci vědět, jestli je opravdu nějaká šance, že ten obchod nakonec přece jen uzavřeme. Pokud všechno půjde dobře, datum svatby oznámíme po tvém banketu.“

Helen seděla úplně klidně, záda měla rovná, jako by spolkla pravítko.

„Jistě, počítám s tím. Smlouva je v podstatě hotová. Ještě tento týden ji pošlu tvým právníkům.“

Fascinovaně jsem je sledovala. Nebylo těžké předstírat, že tu vlastně ani nejsem. Nevšímali si mě. Když se na mě nekoukal, dalo se to snést. Už se mi ani netřásly ruce. O to ničivější efekt mělo, když se ke mně najednou obrátil.

„Kdyby ti to nevadilo, Pamelo, svatební cestu zkrátíme na jeden týden. Mám nějaké povinnosti. Po fúzi bude třeba dohlédnout na plnění podmínek smlouvy.“

Horečnatě jsem přemýšlela, jak zareagovat, ale Helen do toho naštěstí vstoupila.

„Myslíš, že ti budu dělat problémy? Mám ve zvyku své závazky plnit. Koneckonců – vyděláme na tom všichni tři.“ Nezněla rozčileně, ale palmy ve vstupní hale se po těch slovech málem pokryly jinovatkou.

Nezůstal jí nic dlužný. I on předvedl parádní ledový úsměv. „Nikdy nenechávám druhé, aby spravovali můj majetek.“

Pak jí přestal věnovat pozornost a znovu se obrátil ke mně. „Už sis vybrala místo, kam na tu svatební cestu pojedeme?“

Několikrát jsem překvapeně zamrkala. Připadala jsem si, jako bych skládala nějakou zkoušku. A asi to tak i bylo.

„Někam, kde je teplo,“ napadlo mě.

Zvedl obočí a přikývl. Pochopila jsem, že bych měla pokračovat.

„Španělsko? Itálie?“ nadhodila jsem. Vždycky jsem toužila jet do Benátek.

„Pamela nesmí na slunce!“ vstoupila do toho Helen s razancí sobě vlastní.

Aaron se pohodlně opřel a zadíval se na mě, jako by čekal, jak budu reagovat. Znervózňoval mě. A madam Kingová mě vyloženě rozčilovala.

„Helen! Už nejsem malá holka. Jasně, že budu opatrná. Ale pokud tam nehodláš jet taky, tak do toho nemluv!“

Ticho, které nastalo, by se dalo krájet. Tak tohle jsem asi přepískla, napadlo mě. Helen ke mně pomalu otočila hlavu.

„Máš samozřejmě pravdu, drahá. Ale pokud se vrátíš se scvrklým obličejem, nechoď mi brečet na rameno.“

Představa, že bych někdy šla brečet Helen Kingové na rameno, mi připadala tak absurdní, že jsem se málem rozesmála.

„Takže Itálie,“ uzavřel to Aaron. Zdálo se mi, že ho naše výměna názorů nijak zvlášť nezajímá. Mrknul se na hodinky.

„Je čas vyjít ven, Pamelo. Novináři čekají a já mám být už za hodinu na druhé straně Chicaga.“

Vstal a čekal, až se k němu připojím. A mně se najednou fakticky chtělo na vzduch, pryč od Helen. Bez ohledu na to, že na tu procházku půjdu se sněhulákem.

Vykročil jsem na štěrkovou cestu. Napadlo mě, že bych jí měl nabídnout rámě, ale obě se mě ze všech sil snažily přesvědčit, že je úplně zdravá, a tak jsem to neudělal.

„Máš strach, že se tě pokusím odprásknout?“ zeptala se s pohledem upřeným na George, který se kvůli fotografům snažil vypadat drsněji než obvykle. Neznělo to jako jedna z jejích obvyklých kousavých poznámek. Usmívala se, a dokonce se tvářila spokojeně.

„Ne, ten je tady proto, aby mi zabránil zastřelit tebe,“ rýpnul jsem si. Rozpustile se rozesmála. To mě zaskočilo.

„Jsem v pohodě, matka mi jako zásnubní dar pořídila neprůstřelnou vestu,“ odpověděla. Zastavila se a bez ohledu na mě přivřela oči a nastavila tvář větru. Sálala z ní pohoda. Měl jsem v hlavě zmatek. Jestli tu zázračnou změnu povahy hrála, dělala to opravdu dobře.

Pokračovali jsme dál. Sundal jsem si sako, protože se udělalo teplo. Měl jsem v plánu s ní obejít sanatorium a nechat se vyfotit. S konverzací jsem původně nepočítal, ale teď jsem měl pocit, že bych měl něco říct. Pamela šla vedle mě a na rozdíl ode mě vypadala, že je opravdu na procházce.

„Bylo to zlé?“ oslovil jsem ji. Kingovy jsem sice neměl rád, ale to, čím si prošla tahle holka, bych nepřál nikomu.

Rozpačitě se zadívala pod nohy. „Nerada o tom mluvím.“ Povzdychla si. „Mrzí mě, že jsem přišla o vlasy. Bez šátku vypadám šíleně.“

Kdybych mluvil s kteroukoli jinou dívkou, ujistil bych ji, že jí to i tak moc sluší. A slušelo. Jenže tohle byla Pamela „Jsem-ze-všech-nejkrásnější“ Kingová, a tak jsem raději mlčel.

Skrz husté keře, které lemovaly cestu, pronikl záblesk. Novináři. Pokud jsem si neměl zítra ráno přečíst další ze Steinových pichlavých zpráv o svatbě pro peníze, musel jsem se pokusit lépe předstírat. Chytil jsem Pamelu za ruku. Nečekala to a trochu se lekla.

„Fotograf. Za tím plotem,“ vysvětloval jsem. Zmateně se rozhlédla. Stiskl jsem ji pevněji a přidal do kroku.

„Mozoly,“ řekla překvapeně.

Krátce jsem pohlédl na naše spojené ruce. Nejspíš měla stejně jako já pocit, že by měla nějak udržovat rozhovor.

„Hraju golf, mám rád koně a občas si vyjedu na plachetnici,“ odpověděl jsem.

Další dva fotografové. Tentokrát na stromě hned za zídkou.

„Co z toho máš nejradši?“ V jejím hlase zněl upřímný zájem a mou první, přirozenou reakcí by bylo rozpovídat se o úplně nové lodi a o tom, jak se těším, že ji v pátek s Ethanem a Ianem pojedu vyzkoušet. Jenže pak se někde ve mně rozezněl alarm. Ona se vážně chovala mile! Nenechám ze sebe přece dělat blbce. Zastavil jsem se.

„Nikdy ses mě na takové věci neptala!“ vypálil jsem na ni. „Je to nějaký trik?“

Vypadala překvapeně. Dal bych jí Oscara, kdybych u sebe nějakého měl.

„Trik?“ zajíkla se. Zdála se být upřímně vyděšená, takže jsem si nebyl jistý, jestli se jí mám omlouvat, nebo spíš přitvrdit, abych se dobral pravdy.

„Golf a plachtění patří mezi obchodní tajemství?“ zeptala se. V jejích očích jsem viděl zmatek. Že bych přestřelil?

„Slečno Kingová, já opravdu oceňuji, že se naše dnešní setkání obešlo bez toho, abyste mi něco hodila na hlavu nebo mě urážela, ale nemusíme tu přece hrát divadlo,“ zkusil jsem to ještě jednou.

„Divadlo?“ zopakovala, ve tváři stále ten skoro dětský nechápavý úžas. Napadlo mě, že jsem se jí nikdy dřív nedíval přímo do očí. Ani ona do mých. Nebyl důvod.

„Musíš uznat, že mám právo být paranoidní. Tvoje matka má pověst obchodníka, který je schopný úplně všeho.“

Pousmála se. „Ona si o tobě myslí totéž.“

Nehádala se se mnou. Nekřičela. Dokonce se ani neurazila. Podivné.

„Napadlo mě, že máš za úkol získat si mou důvěru. Taktika urážlivých a jedovatých poznámek ti v minulosti moc nevyšla.“

Uhnula pohledem a nervózně sepnula ruce. Šli jsme dál. Náš čas už téměř vypršel.

Byl zvláštní. Tedy – jiný, než jsem čekala. Ne že by se choval kdovíjak srdečně, ale ta původní ledová strohost se z jeho výrazu vytratila.

„Chováš se úplně jinak. Znervózňuje mě to,“ zabručel, ale už to neznělo tak útočně.

„Teď riskuješ. Právě ses přiznal, že jsi nervózní.“ Usmála jsem se. Chtěla jsem trochu odlehčit atmosféru, ale asi se mi to moc nepovedlo. Aaron se narovnal v zádech a šlehl po mně svým zeleným pohledem.

„Nemám problém přiznat se ke slabostem,“ bránil se napůl uraženě.

Napadlo mě, jak málo se život Aarona Collinse a Helen Kingové liší od života kluků z gangu. Pořád čekat útok, taktizovat. Preventivně útočit. Udržovat si převahu…

„Nemáš někdy chuť se na to všechno vykašlat?“ nadhodila jsem zadumaně.

„Jak to myslíš?“

Zůstala jsem stát. Potřebovala jsem si utřídit myšlenky.

„Já nevím… Neunavuje tě to někdy? Pořád proti někomu bojovat…“

Pokrčil rameny. „Svým způsobem mě to baví. Je to adrenalin. A mít peníze…,“ ušklíbl se. „To tobě nemusím vysvětlovat.“

Dotklo se mě to. Jedinou větou urazil Pamelu, která byla ochotná vdát se z čisté hamižnosti, i Marii, která se pro peníze vzdala úplně všeho.

Zase mě chytil za ruku a pokračovali jsme v chůzi. Všimla jsem si, že se blížíme před hlavní vchod sanatoria.

„Unavená?“ zeptal se. Neznělo to starostlivě; byla to spíš zdvořilostní fráze.

Zavrtěla jsem hlavou. „Jsem poprvé venku. Užívám si to.“

Došli jsme ke schodišti a Aaron zůstal stát proti mně. Od brány k nám doléhaly výkřiky několika novinářů. Fotili jako o život. Osobní strážce se na ně výhrůžně mračil. Užasle jsem si uvědomila, že už dávno nejsem nervózní a kolena se mi netřesou. Nechápala jsem, čeho jsem se tak bála. Možná není tak strašný, jak jsem si myslela. Mé obezřetnější já mě ale nabádalo k opatrnosti. Ten muž byl žralok. Žralok, který si dává k večeři jiné žraloky. To, že se taky občas dokáže smát a má rád golf, na tom nic neměnilo.

„Mám pocit, jako kdybychom se dnes setkali poprvé,“ řekl zamyšleně. Netušil, jak blízko byl pravdě, a ani to tušit nemohl. Přesto mě ta věta poněkud zneklidnila.

„Chápu. Nejspíš to bude tím, že mi doktor Bradley při operaci podstrčil cizí mozek,“ prohlásila jsem zcela vážně.

A pak jsem to viděla na vlastní oči. Usmál se. Nebyl to ten ledově úsporný výraz pro novináře, ale opravdový úsměv. Připadalo mi, že jsem dokázala něco naprosto úžasného.

Potom mě políbil na tvář. „Vyřiď matce můj pozdrav. Uvidíme se na banketu.“ Tón jeho hlasu už zase patřil miliardáři Aaronu Collinsovi. Cítila jsem se trochu zklamaná, že ten okamžik, kdy působil jako člověk z masa a kostí, trval jen tak krátce. Skoro jsem pochybovala, jestli se to vůbec stalo.

Vešla jsem do sanatoria, kde mě čekal rozhovor s Helen. Netušila jsem, jak na mou malou vzpouru ohledně svatební cesty zareaguje. Odporovala jsem jí, navíc před Aaronem.

Seděla v mém křesle a popíjela kávu z mého hrnku. Dívala se na televizi, ale tušila jsem, že jen čeká, až za sebou zavřu dveře.

„Posaď se.“ Ukázala na druhé křeslo. Nezdálo se, že by se zlobila, ale u ní jsem nikdy nevěděla, jak na tom doopravdy jsme.

„Umíš tančit?“

„Co?“ vydechla jsem překvapeně.

„Za týden proběhne banket. Pamela výborně tančila.“ Usrkla kafe.

„Asi ne,“ odpověděla jsem opatrně. Nedokázala jsem pochopit, že se hned nezačala vyptávat na schůzku s Aaronem. „Tedy, nikdy jsem to nezkoušela. Taneční nebo tak něco…“

Na jejím dokonale hladkém čele se objevilo pár vrásek. Hleděla doprostřed stolu a přemýšlela.

„Hm… Budeme s tím muset něco udělat. Naučíš se alespoň základní kroky ve tříčtvrtečním a čtyřčtvrtečním rytmu. Hned zítra ti pošlu učitele. A dohlédnu na seznam písní, které bude hrát orchestr.“

Neměla jsem tušení, o čem to mluví. Pochopila jsem jen, že budu tančit.

„Nešlo by to odložit? Můžeme tvrdit, že jsem ještě slabá.“

Helen rozhodně zavrtěla hlavou. „Chci, aby to byl návrat se vší parádou. Collins si musí být jistý, že jsi v pořádku.“

Nervózně jsem si skousla ret. „On… byl trochu překvapený. Připadám mu jiná.“

Helen k mému překvapení jen ledabyle mávla rukou.

„Šlo to dobře. Nenechala ses zastrašit a to je nejdůležitější. Ty odchylky v chování bude přičítat operaci. A taktika, kterou jsi použila, se mi líbí. Když ti bude důvěřovat, vše proběhne snadněji.“

Vytřeštila jsem oči. „Jak víš, co jsem říkala?“

Usmála se a řekla jediné slovo. „Prsten.“

Vyděšeně jsem se podívala na šperk na mé ruce. Šmírovala nás?

„Je to tak nejjednodušší,“ vysvětlovala. Očividně se necítila provinile. „Je ti snad jasné, že nic neponechám náhodě. Nikdy nikomu nevěřím. Takhle budu vědět o všem, co se mezi vámi děje.“

S hlasitým zafuněním jsem se svalila do opěradla. „Hodláš mě odposlouchávat?“

„Už to dělám, drahá.“

Byla jsem tak znechucená, že jsem se ani nedokázala ohradit. Helen dopila a hrnek postavila na stůl. Naštvaně jsem na ni zírala.

„Tady nejde o pár dolarů. A já nejsem amatér.“ Vstala, sebrala svou elegantní kabelku a vydala se ke dveřím.

Nedalo mi to. Ještě jsem si potřebovala něco vyjasnit.

„Ten rozhovor v hale, o Itálii…“ Pokud na mě hodlala křičet, chtěla jsem to mít z krku hned.

Jenže ona se zase usmála. Vypadala spokojeně.

„To bylo dokonalé. Jak jsem říkala – Pamela se se mnou hádala v jednom kuse.“

Vzala za kliku. Pak se ohlédla přes rameno.

„Samozřejmě ti to prošlo jen proto, že jsem proti tvému návrhu ve skutečnosti nic neměla. Hrajeme podle mých pravidel. Pamatuj si to.“