Zosobněná zkáza

Aaron přijel v devět. Běžela jsem otevřít a vysloužila jsem si za to velmi zamračený pohled Tý. Člověk by málem začal věřit, že by před domem mohla místo novinářů čekat horda teroristů. Táta mu doporučil, aby si šel lehnout. Prý ho vzbudí, až půjde spát.

„Slečno Dobsonová,“ pozdravil mě Aaron mezi dveřmi. Proklouzl dovnitř, jako by se k nám snad chtěl vloupat. Musela jsem se smát.

„Slečno Dobsonová…,“ zopakoval, tentokrát potichu. Přistoupil blíž.

„Aarone…“

Hladil mě po rukou a ani na chvíli ze mě nespustil oči. Stoupla jsem si na špičky a přitáhla si ho k sobě za klopy kabátu. O tomhle se mi zdávalo. O tomhle a o chvílích, kdy mě k sobě tiskl tak těsně, že jsem sotva dýchala.

„Táta je asi v kuchyni… ty cenný papíry,“ blábolila jsem. Zrovna mi rty přejížděl po bradě.

„Máš pravdu. Chci s ním projednat budoucnost jedné velmi cenné věci, kterou vlastní,“ zasmál se a lehce mě kousl do rtu.

„Jsem věc?“ vydechla jsem.

„Vzácná komodita,“ vysvětloval. Už se nesmál, nestačil mu dech. Právě se se mnou totiž vítal.

Táta si v kuchyni začal pískat vánoční koledu. Miloval Vánoce. Blížil se konec listopadu a on už před týdnem vytáhl žárovky. Prý si chce být jistý, že jsou funkční. Kupoval je dávno, ještě když byla Pamela malá…

Aaron se s tátou pozdravil, sundal si kabát a zaplul ke stolu tak přirozeně, jako by tu s námi bydlel. Bylo moc fajn mít je oba pohromadě doma.

„Pivo?“ zeptala jsem se jich. „Ale nemám nealko.“

Upřeně jsem zírala do lednice, aby mi nebylo vidět do obličeje. Věděla jsem, že Aaron přijel bez řidiče, takže buď si pivo odpustí, nebo…

„Mohl bych tu přespat,“ navrhl okamžitě. Po očku jsem se podívala, co na to táta.

Mlčel. Chvíli se vrtěl, jako by se mu nepohodlně sedělo, a pak s výrazem náhlého pochopení zašátral pod sakem. Vytáhl odtud revolver a položil ho na stůl.

„Takhle to bude lepší,“ prohlásil významně.

Aaron se zasmál a na moment sklopil oči. Nevídané. Sledovat ty dva pohromadě bych vydržela hodiny.

„Chci si ji vzít.“

Zadržela jsem dech. Chvíli se na sebe upřeně dívali. Lednice zůstala otevřená dokořán.

„Zase?“

„Ano, zase.“ Aaron zvážněl, ale jeho oči zářily. „Na jaře. V březnu jí vyprší trest.“

Bob si odkašlal a poposedl. Krátce se na mě zadíval. Měli jsme tak málo času. Sotva jsme se našli.

„Není to zbytečně brzo? Je to ještě mladá žába.“

Zamračila jsem se na něj. Kuře, zajda, žába. To už je trochu moc, ne? Když k tomu připočtu novináři velmi oblíbené pojmenování kukačka… Táta můj výraz ignoroval.

„Bobe, upřímně, štve mě, že se na veřejnosti od sebe musíme držet dál. Dohání mě k nepříčetnosti, že ji nemůžu ani obejmout. Kdybych to udělal, vypukla by štvanice, a ty to víš.“

„Vypukne stejně. Jakmile se o té svatbě někdo dozví,“ nedal se táta. Znala jsem ho krátce, ale byli jsme si tak podobní. Poznala jsem, že ve skutečnosti neodporuje. Tušil, že by to nemělo cenu.

„Bude to jiné. Budu ji moct chránit. A hned po svatbě na pár měsíců odjedeme. Aspoň než se přežene to nejhorší.“

„Jak to vypadá s tím pivem?“ obrátil se na mě táta.

Rozklepanýma rukama jsem konečně vytáhla dvě plechovky a zavřela lednici. Dokonce jsem jim dokázala podat dvě sklenice, aniž bych je při tom rozbila. Měla jsem pocit, že vybuchnu. Mluvil o velmi blízké budoucnosti. O naší budoucnosti. Odjet spolu… Opravdu se to stane? Vážně mě může potkat něco tak pěknýho? Jedna moje část zůstávala za všech okolností skeptická.

Táta se napil a zamyšleně se poškrábal na tváři.

„Chci, aby si udělala nějakou školu. Nebo klidně dvě.“ Upřel na Aarona nekompromisní pohled.

„Dohlédnu na to,“ prohlásil pevně.

Táta nejdřív nijak nereagoval a pak místo odpovědi prostě pokýval hlavou. Vydechla jsem úlevou. On… souhlasil.

„To abych si nechal postavit tvrz s vodním příkopem,“ poznamenal. „Nejlíp někde na samotě. I když… to je ta nejmenší starost. Nejsem zrovna společenskej typ, takže se nebudu trápit tím, že nemůžu vyrazit na nákupy.“ Ušklíbl se.

Došla jsem k němu a objala ho kolem krku. Pořád mi připadalo, že za všechno, co dostanu, draze platím. A nejen já.

„Packám ti život.“

„Vracíš ho do správnejch kolejí,“ odporoval s úsměvem. „Aaron má pravdu. Tohle je nejlepší řešení. Vlastně asi jediný, pokud nechceš emigrovat. Když budete spolu, za pár let by se to mohlo uklidnit. A ty…,“ upřel velmi výmluvný pohled na Aarona. „Předpokládám, že sis spočítal, co tě to bude stát.“ Bylo jasné, že nemluví jen o penězích.

„Může to způsobit určité… problémy,“ přiznal Aaron. „Pár obchodních partnerů se nejspíš rozhodne, že nejsem dostatečně důvěryhodný.“

„A tvoje rodina?“ ptal se táta dál.

Stála jsem za Bobem, ruce na jeho ramenou. Očima jsem visela na Aaronovi. Toužila jsem po obětavém rytíři, tady ho mám. Připadalo mi, že se právě sjednává smlouva mezinárodního významu.

„Někteří potřebují víc času, aby se s tím srovnali,“ začal opatrně. Odpovídal sice tátovi, ale díval se při tom na mě. Tvářil se omluvně, jako by za to snad mohl. „Ale možná pomůže… Rádi bychom, abyste s námi strávili Vánoce. Býváme pohromadě, celá rodina.“

Cloumala mnou radost i obavy zároveň. Mohlo to být totální fiasko. Ale taky nejkrásnější Vánoce v životě.

„Přijdeme,“ odpověděl Bob bez váhání. Dopil pivo a vstal. „No, půjdu vzbudit Terrence.“ Sebral ze stolu pistoli, chvíli si ji významně prohlížel a vrátil ji do pouzdra. „Takže…,“ podíval se na nás. „Dobrou, vy dva.“

Aaron se pobaveně usmíval. „Dobrou noc.“

Zůstali jsme sami.

„Je strašidelný, jak snadno se dokážete shodnout. Obzvlášť když se to týká mě,“ poznamenala jsem. Přitáhl si mě k sobě. Nic neříkal, jen se díval. Okamžitě jsem zapomněla, co že mi to ještě před chvílí dělalo starosti. Pohladila jsem ho po vlasech a potom ještě jednou, protože to bylo krásný.

„Uspořádáme tiskovku. Ještě před Vánoci,“ řekl a políbil mě do dlaně. „Nebo možná exkluzivní rozhovor, ten bude lepší. Žádný ukřičený dav novinářů. Vybereme někoho slušného. Oznámíme svatbu.“

„Je to… rozumný?“ Představila jsem si, co se bude dít, až ten článek vyjde. Na druhou stranu – copak to mohlo být ještě horší? Zároveň jsem byla ale příliš zaměstnaná tím, jak se jeho pohled spouští po mém těle dolů, dokud se nezastavil na sotva viditelné škvíře mezi tričkem a kalhotami.

„Rozumný?“ pronesl roztržitě. „Je to… nutnost.“ Na okamžik se jeho oči zvedly ke mně. „Novináři by si svatebních příprav stejně všimli. Nákup šatů, objednávky jídla… tohle všechno oni sledují. Už se nebudu muset tvářit, že mě nezajímáš. Chci vidět jejich obličeje, až tě vezmu na večeři. Nemůžu se dočkat.“

„Nemůžeš se dočkat?“ zopakovala jsem přidušeně.

To už se zase díval dolů. Zvedl ruku a dotkl se toho tenoučkého proužku odhalené kůže na mém břiše. „Hm…“

Vydechla jsem.

„Víš, na co nemůžu přestat myslet?“ zeptal se. Jeho hlas zněl sametově. Napadlo mě tisíc věcí, na které nemůžu přestat myslet já. Polovinu z nich bych se ale styděla vyslovit nahlas.

„Nevím.“

Jeho prsty mě zlehka polechtaly a pokračovaly v dobývání dalších centimetrů mého těla, když odhrnovaly okraj trička vzhůru.

„Na naši lekci plachtění.“

Ztěžka jsem polkla. Uhranutě jsem zírala na jeho ruce. Lekce plachtění…

„Řekl bych, že si vzpomínáš…“ Usmál se. „Vezmeš mě s sebou nahoru?“

Přikývla jsem. Nedokázala bych odmítnout. Vzpomněla jsem si, co mě napadlo, když jsem poprvé viděla jeho fotku. Žralok. Ukázalo se, že jsem se nespletla. Krouží kolem mě blíž a blíž… A já se nemůžu dočkat, až zaútočí.

Vstal. Vypadal tak spokojeně. A hladově.

„Víš, že z tebe jde někdy strach?“ hlesla jsem bezmyšlenkovitě.

„Bojíš se?“

Zavrtěla jsem hlavou, ale nebyla to tak úplně pravda. Tenhle druh strachu byl neskutečně příjemnej.

Už nic neřekl. Líbal mě. Znovu a znovu. Cesta z kuchyně do pokoje mi ještě nikdy netrvala tak dlouho.

Pro exkluzivní rozhovor jsme si zvolili magazín Glamour. Marie měla s Markem Greenbergem dobré zkušenosti. Byli z naší nabídky tak v šoku, že si telefon mezi sebou pár minut předávali, dokud jsem konečně nedostal přímo Greenberga. Když jsem mu sdělil naši nabídku, ocitl se na pokraji hysterie. Kromě rozhovoru chtěl udělat spoustu fotek pro speciální vydání. Zvukový záznam rozhovoru dostane – samozřejmě až po vydání časopisu – i nejposlouchanější chicagské rádio. Na Marii z toho šly mrákoty.

„Fotky… Rozhovor… Já neumím mluvit s novináři! Pamatuješ, jak to dopadlo minule?“ připomínala mi nezapomenutelnou tiskovou konferenci.

„Na to se nedá zapomenout,“ zasmál jsem se. „Možná bych ti měl tentokrát nasadit palčáky.“

Zamračila se na mě, ale neunikl mi ten pobavený výraz, který se vkradl do jejího pohledu.

„Fakt vtipný,“ zabručela. „Taky si ale pamatuju, že tenkrát jsi z toho moc nadšenej nebyl. Co když to bude trapas? Janeth mě už nikdy nepozve do vašeho domu!“

Greenberg pro nás poslal limuzínu. Jak jsme projížděli nočním městem, světlo pouličních lamp střídavě osvětlovalo Mariinu tvář. Usmíval jsem se a myslel na krásnou malou pihu, kterou jsem úplně náhodou objevil před pár dny pod její levou lopatkou.

„Budeš skvělá,“ ujistil jsem ji.

Nedůvěřivě se zamračila, ale pak mi dala pusu na tvář.

V Glamour si svůj úspěch bohužel nenechali pro sebe, takže před budovou magazínu čekal dav novinářů. Měl bych už být zvyklý, ale vytáčeli mě. Navzdory tomu, že jsem Marii celou cestu objímal, a navzdory snahám ochranky se to podobalo prolézání mlýnkem na maso. Probouzeli ve mně sklony k agresivitě, o kterých jsem doposud ani nevěděl. Měl jsem chuť někoho pořádně praštit. Nebo radši hned několik z nich. Když jsme se konečně ocitli v extravagantně zařízené hale módního časopisu, byla Marie trochu pocuchaná a měla natrženou kapsičku džín.

„Jsi celá?“

Snažila se tvářit statečně. „Dobrý.“

Greenberg se přiřítil jako velká voda. Zřejmě se už hodně těšil na Vánoce, protože to, co měl na sobě, ze všeho nejvíc připomínalo pestrobarevný balicí papír.

„Slečno Dobsonová! Pane Collinsi! Vítejte!“ Vedl nás k výtahům a celou dobu nezavřel pusu. „Začneme focením, ano? Kávičku? Nebo kapučínko? S těmi vlasy si nedělejte starosti, Marie. Mohu vám říkat Marie? Vypadáte ne-sku-teč-ně, Aarone!“

George se od něj snažil držet dál. Mariini bodyguardi z něj byli celí nesví. Pevně jsem Marii držel kolem ramen. I já sám jsem se tak cítil bezpečněji. Greenberg byl ale profík a choval se k nám slušně. Rozhodl jsem se, že budu maximálně spolupracovat, takže jsem ochotně odpovídal na všechny otázky.

„A teď už svlíkat! Šup šup šup!“ zatleskal novinář a upřel na nás panovačný pohled. Marie se na mě rozpačitě podívala. Na povel se k nám přihnal houf vyzáblých slečen, které nás rozdělily. Ani jsem nevěděl jak a už jsem stál do půl těla svlečený a na řasách měl maskaru.

Práce ve fotoateliéru mě donutila přehodnotit názor na práci modelek. Greenberg nás s blaženým úsměvem ujišťoval, že budeme „mňamózní“, a předhodil nás chlapovi, který nejspíš obvykle fotil pro Penthouse. Čekal jsem, kdy mi do ruky strčí kelímek zmrzliny a nařídí mi, abych ji z Marie slízal.

„Podívej se na ni! Je tak pěkná! Svlíkej ji očima!“

V duchu jsem děkoval Eltonu Ackermanovi, že do smlouvy s časopisem přidal i naše právo veta při schvalování a publikování všech vzniklých fotek i rozhovorů.

Vydržel jsem toho hodně. Fotili nás pod jmelím. Taky nás k sobě připoutali vánočními stuhami. Marii navlékli do šatů pošitých vánočními koulemi. Trpělivě jsem to snášel a poslušně na ni vrhal opravdové planoucí pohledy a před neustále cvakajícím objektivem jí dával skutečné polibky. Odmítl jsem sobí parohy. Trpělivost mi došla až ve chvíli, kdy Greenberg, který celému mučení nadšeně přihlížel a tleskal jako šťastné dítě, navrhl, že by mě mohli obléct do kostýmu Santy.

„To už by stačilo!“ zavrčel jsem. Chytil jsem Marii za ruku a vyvedl ji z oslnivé záře reflektorů. K mému překvapení se tvářila pobaveně.

„Vidíš, taky si myslí, že jsi starej kmet. Na Santu by ses hodil,“ špitla mi sladce do ucha.

Využil jsem toho, že se všichni momentálně věnují něčemu jinému, a bleskově se rozhlédl. Uviděl jsem řadu věšáků plných kožichů. Než stihla cokoli říct, zatáhl jsem ji dovnitř. Možná jsem měl úpal ze světlometů nebo za to mohly hodiny Mariiných cudných polibků a ještě cudnějšího mazlení před úplně cizími lidmi, ale teď mi bylo jedno, kde zrovna jsme. Chutnala po luxusní rtěnce a po horké čokoládě, kterou upíjela během focení. Usoudil jsem, že malou odměnu si po tom všem prostě zasloužím.

„Hrdličky moje!“ ozval se nešťastný Greenberg. „Kampak jste se mi ztratili? Mám na vás ještě ty otázečky!“

Nespokojeně jsem zaúpěl. Celofán, do kterého byla Marie navlečená, se mi pod rukama krásně rozehříval.

„To bylo ale neprofesionální,“ zašeptala s omámeným úsměvem. „Ještě si o tobě začnou myslet, že jsi taky jenom člověk.“

Chtěl jsem pokračovat v názorné ukázce, že opravdu jsem jenom člověk, ale šéfredaktor už se blížil ke kožichům. Naštvaně jsem zavrčel a snažil se najít způsob, jak škvíru mezi věšáky opustit důstojně a nenápadně.

Usmála se. „Miluju tě. A nejsi starej.“

Dívala jsem se na něj a připitoměle se usmívala. Tenhle chlap si opravdu ze všech těch Kim a Amand vybral zrovna mě? Dostala jsem polibek na špičku nosu.

Pak jsme vylezli ven. Já rudá až na zádech, on naprosto vyrovnaný, s výrazem vrcholového manažera.

Asistentky z nás svlékly všechen ten papír a plasty, ze mě smyly snad pět kilo líčidel a pak nás odvedly do přilehlého ateliéru, který se v tu chvíli podobal spíš televiznímu studiu. Byla jsem příjemně unavená a absolutně uvolněná. Usrkávala jsem třetí šálek nejlepší horké čokolády ve svém životě a v klidu jsem odpovídala na nejrůznější otázky. Mark měl možná spoustu chyb, ale nebyl to hajzl. Nechtěl rozebírat okolnosti případu Kingová. Ptal se na náš vztah. Zajímala ho svatba a kam chceme jet na líbánky. Se zatajeným dechem jsem poslouchala Aaronovo veřejné vyznání lásky. Když nás půl hodiny před půlnocí propustili, byla jsem sice tak vyčerpaná, že bych snad klidně usnula i vestoje, ale cítila jsem se naprosto šťastná.

Venku hustě sněžilo. Doufala jsem, že zima a psí počasí odradí tu smečku, která na nás číhala před vchodem, ale spletla jsem se. Skrz prosklené dveře se začalo blýskat, jakmile jsme vylezli z výtahu. Povzdychla jsem si a nechala se pevně chytit kolem pasu. Á vysílačkou zavolal řidiče a požádal ho, aby zastavil co nejblíž ke dveřím.

„Klidně někoho přejeď,“ zavrčel. Aaron jeho počínání schválil zdviženým palcem.

Najednou se dveře otevřely a dovnitř zavanul ledový vzduch. Místní ochranka měla nařízeno nikoho nevpouštět, ale když jsem viděla, o koho jde, pochopila jsem, že udělali výjimku.

Vypadala úchvatně. Zachumlaná do bílého přiléhavého kožichu, dlouhé rusé vlasy zasypané tajícími sněhovými vločkami. Měla je trochu zcuchané – nejspíš se na ni taky vrhli –, přesto byla dokonalá. Když přicházela k nám, ze záhybů jejího měkoučkého pláště se střídavě vynořovaly štíhlé nohy v kozačkách na hodně vysokém podpatku.

„Trish?“ oslovil ji překvapeně Aaron. Kývla jsem hlavou na pozdrav a snažila se rozluštit výraz její tváře. Napadlo mě jediné slovo – soustředěná. Na Aarona nereagovala, celou dobu se dívala na mě. Nervózně jsem mrkla na Ethana, který šel hned za ní. Zdál se trochu nesvůj.

Aspoň to budu mít za sebou, pomyslela jsem si. Prvního setkání s Trish jsem se bála úplně nejvíc. Nikdy mě neměla moc ráda a podle toho, co Aaron naznačoval, uměla být pěkně vzteklá.

Zastavila se před námi. Pomalu si stáhla rukavičky z tenounké kůže. Měla jsem strašně divný pocit, pořád se na mě tak dívala…

Nikdo nestihl zareagovat, když se náhle rozpřáhla a dala mi facku. Vší silou, takže jsem zavrávorala, ačkoli mě Aaron stále držel. Okamžitě se i se mnou prudce přetočil, takže se ocitl mezi námi.

„Ty malá mrcho!“ Trish měla nepříčetný výraz a zjevně se na nás chtěla vrhnout. V tu chvíli už se ale dala do pohybu ochranka i její manžel, který ji chytil zezadu kolem pasu a táhl ji pryč. Netrvalo to ani tři vteřiny.

„Zničila jsi nás! Zničila jsi nám život! Podívejte se na ni, jak nevinně se tváří! Jsi šlapka z ulice! Skončíš v kriminále jako tvoje máma!“

To už ji Ethan dotáhl až ke dveřím. Skoro nic jsem neviděla, protože hradba tvořená rameny Terstina a George je úplně zakryla. Ethan zatlačil zády do skleněné výplně a i s Trish zmizel v záři blesků. Poslední, co jsem zahlédla, byl jeho nešťastný omluvný výraz.

Tiskla jsem si ruku na tvář, která rychle otékala. Brečela jsem jako dítě, které právě dostalo na zadek. Aaron mě přitiskl k sobě a přetáhl přese mě cípy svého kabátu. Byla jsem mu vděčná, že mě drží tak pevně.

„Je tu jiný východ?“ zeptal se úplně zkoprnělého Marka.

„Jistě… ano…,“ vykoktal. „Tudy…“

Á zavolal řidiči, aby objel budovu. Byla jsem tak v šoku, že jsem se sotva držela na nohou. Něco uvnitř mě ale bolelo mnohem víc než tvář.

Měl jsem vztek. Tak strašný vztek, že mi to nejspíš sebralo pět let života. A asi víc na sebe než na Trish. Na svou naprostou neschopnost Marii ochránit před tím, co se kolem ní dělo. Zastavit ty proudy tichých, ale o to bolestnějších slz. Její mlčení mi nedávalo šanci to aspoň trochu napravit.

Dorazili jsme k domu Roberta Kinga. Bodyguardi, které Marie oslovovala Á a Tý, se s hněvem rozhlíželi okolo. Zdálo se, že hledají šanci si na někom zchladit žáhu a sestřelit ho ze zdi nebo ze stromu.

Vyzvedl jsem Marii z auta. Nechtěla se nechat odnést, mumlala, že je v pořádku. Věděl jsem, že není. Působila strnule a uhýbala pohledem. Přemýšlel jsem, jestli se na mě nezlobí.

Na verandě se rozsvítilo světlo. V jeho žluté záři bylo vidět, jak Mariina tvář otekla. Bob King se objevil vzápětí. Volal jsem mu cestou.

„Jak se to stalo?“ zeptal se a navzdory jejím chabým protestům ji podepřel z druhé strany.

„Moje švagrová, Trish. Nějak… nemůže to překousnout,“ odpověděl jsem stručně.

V kuchyni po mně Robert hodil pytlík s ledem a utěrku. Marie pořád mlčela. Klekl jsem si před ní a přitiskl jí obklad na tvář.

„Miluju tě.“ Pokusila se o úsměv, ale vůbec jsem jí ho nevěřil. Pohladila mě ve vlasech. Zřejmě mi to tedy nezazlívala. Ale v jejím pohledu se skrývalo ještě něco, co mě skoro děsilo. Z očí jí zmizela jiskra.

Bob se třikrát ujišťoval, jestli nemá něco – cokoli – udělat. Pak se rozloučil a nechal nás o samotě.

„Taky bys měla jít spát,“ navrhoval jsem opatrně. Pořád jsem netušil, co se jí honí hlavou, ale byl jsem připravený splnit jí každé přání. Kdyby řekla, že chce odjet do Japonska, okamžitě bychom vyrazili. Ona ale nic takového neřekla.

„Doprovodíš mě?“ Prosila mě očima.

„Doufal jsem, že to řekneš.“

Zvedl jsem ji do náruče a tentokrát se nebránila. Odnesl jsem ji až do jejího pokoje. Zvolna jsem ji svlékal a marně jsem čekal, že něco řekne. Nakonec jsem si k ní lehl a ona se ke mně přitiskla. Dávalo mi to pocit, že pro ni dělám alespoň něco.

„Strašně mě to mrzí,“ dostal jsem ze sebe větu, kterou jsem měl potřebu říct celou dobu. „Netrap se. Trish je prostě…“

„Není to tvoje chyba.“ Její hlas zněl nečekaně klidně. „Můžu si za to sama.“

„To je nesmysl,“ odporoval jsem naštvaně. Musela přece vědět, že já jsem jí dávno odpustil. Nemohla pro sebe udělat totéž?

Asi vycítila mou mrzutost a dala mi pusu. Malou, ale neodtáhla se. Čekala. Ať už ode mě očekávala cokoli, byl jsem rozhodnutý, že to dostane.

Chovala se jinak než obvykle. Vůbec se neostýchala. Hladově na mě útočila a mně blesklo hlavou – takže dnes… A rozhodně jsem nebyl proti.

Jenže najednou bylo po všem. Strnula a křečovitě se mě držela, dokud jsem se nevrátil do reality. Došlo mi, že jsem to špatně pochopil.

„Miluju tě,“ opakovala. Ucítil jsem její rty na krku. „Ale potřebuju bejt sama.“

Zaváhal jsem. Rvala se ve mně touha zůstat jí nablízku s touhou vyhovět jí naprosto v čemkoli, co by si přála.

„Určitě?“

„Ano.“ Znělo to klidně a přesvědčeně.

Vyhrála potřeba splnit každé její přání, i když jsem věděl, že dnes v noci neusnu. Nechtělo se mi od ní odejít. Připadalo mi, že to není dobrý nápad. Přesto jsem ji přikryl a šel jsem bdít jinam.