Tříčtvrteční takt

Vstal jsem brzy. Čekalo mě hned několik schůzek a večer jsem ještě musel stihnout banket. Nejdřív jsem si šel ale zaběhat. Když jsem krátce před osmou vylezl ze sprchy, objevil jsem čtyři zmeškané hovory od matky. Nejspíš už četla noviny. Rozhodl jsem se, že jí zavolám až z práce.

Cindy seděla za stolem, a když mě uviděla, věnovala mi zkoumavý pohled. Usmál jsem se na ni a jí se očividně ulevilo. Požádal jsem George, aby na mě počkal. Už za pár minut jsem chtěl vyrazit do právní kanceláře Eltona Ackermana. Než jsem zavřel dveře, slyšel jsem, jak si můj bodyguard nesmělým hlasem objednává kávu.

„Ahoj. Aaron,“ ohlásil jsem se matce. „Děje se něco?“

„Jak se můžeš tak ptát? Ty jsi nečetl noviny?“ zeptala se ostře.

Vlastně nečetl, ale ležely přede mnou na stole. Stein dodržel slovo a jedny mi poslal. Parádní barevná kompozice.

„Už jsme si to vyříkali, mami. Stein na mě na tiskovce házel špínu a ona to prostě nerozdýchala.“

„Nerozdýchala?!“ zvolala matka do telefonu. „Udělala na tebe…“ Včas se zarazila. Něco takového by nikdy nevypustila z pusy.

„Já vím. Zuřil jsem, věř mi. Ale vážně si s tím nemusíš dělat starosti. Jak jsem řekl, už je to vyřešené.“

„Jak? Skoupil jsi výtisky všech dnešních novin?“ zeptala se sarkasticky. „Nebo jsi ji poslal k šípku i s tou její pošahanou matkou? Jiné řešení mě totiž nenapadá!“

„Mami…“ Hodně jsem se snažil, aby do mého tónu nepronikl ani zlomek rozladěnosti, kterou ve mně tenhle rozhovor vyvolával. „Uvažuju, že se s ní přece jen ožením.“

Nastalo dlouhé ticho. Štvalo mě to a mrzelo zároveň. S mámou jsme si vždycky rozuměli, byli jsme si hodně podobní. Dokázali jsme se shodnout na všem. Kromě Pamely Kingové.

„Mám o tebe strach, Aarone. Copak ty nechceš mít normální rodinu? Ženu, kterou budeš opravdu milovat?“ Mluvila strašně smutně.

„Neboj se o mě,“ uklidňoval jsem ji. „Vím, co dělám.“

„Ne, to nevíš,“ odporovala chabě. „Mám tě ráda. Měj se hezky.“

Zavěsila a já ještě několik dlouhých vteřin zůstal sedět se sluchátkem u ucha.

Naštvání Helen moc dlouho nevydrželo. Druhý den ráno u snídaně už se mnou mluvila úplně normálně. Navíc měla plnou hlavu večerního banketu a mezi jednotlivými sousty neustále telefonovala. Já se usilovně snažila na dnešní večer raději nemyslet. Celý uplynulý týden za mnou do sanatoria docházel učitel tance. Jeho prvotní optimismus se ale velice rychle vypařil. Původní velkolepý plán, že nacvičíme nějaké číslo Ginger a Freda, se za dva dny scvrkl na plán nikoho nezabít.

Do jídelny vešel Richard a s pevně semknutými rty podával Helen štos ranních novin. Ona se jen zadívala na titulní stranu horního vý­tisku a beze slova mávla směrem ke mně. Za chvíli jsem tu kupičku držela na klíně. Bylo jedno, jaký nadpis měly ty plátky v záhlaví. Jejich titulní strany se jedna druhé podobaly jako vejce vejci. Na všech byl můj prostředníček. Chvíli jsem váhala, jestli nemám Helen říct o dopise, který mi včera poslal Aaron Collins, ale nakonec jsem se rozhodla mlčet.

„Hele, v Glamour píšou, že jsem úplně omládla a že jsem vypadala úchvatně!“ citovala jsem začátek článku z mimořádného vydání pestrobarevného časopisu plného modelek. Z těch ostatních tiskovin jsem raději nic nepřečetla. Obsahovaly totiž slova jako „šokující“ a „vulgární“.

„Moje vystoupení na tiskovce prý bylo sice překvapivé, ale velmi osvěžující,“ pokračovala jsem.

„Mark byl vždycky zlatíčko,“ řekla Helen.

Do jídelny znovu vstoupil Richard. Vypadal nějak nesvůj.

„Madam, slečno…“ Trochu se ošíval a nepokračoval, dokud jsme k němu obě nezvedly hlavu.

„Richarde?“

„Váš manžel, madam. Policejní ředitel King.“

Konečně jsem měla možnost vidět Helen opravdu vyvedenou z míry. Nijak zvlášť jsem si to ale neužívala, protože ve mně okamžitě hrklo a noviny se mi rozsypaly na podlahu.

„Říká, že trvá na setkání se svou dcerou. Prý na to má právo. Ptá se, jestli může nahoru, nebo jestli sem má vtrhnout násilím.“

Helen nespokojeně třískla lžičkou o stůl a odstrčila hrneček s čajem. Hlavou mi běžela vzpomínka na první setkání s tehdy ještě velitelem Kingem. Vždycky byl hrozně tichý, ale přesto ve mně vzbuzoval respekt. Do rukou jsem se mu dostala jen jednou, před dvěma lety. Bylo to krátce předtím, než ho povýšili. Mně bylo patnáct, máma už seděla a já měla za sebou útěk od pěstounů a pár krádeží v supermarketu. Při té poslední mě sbalili poldové. Tehdy jsem ještě neznala Tea a Nathana.

„Jsi příliš mladá na to, aby sis takhle ničila život,“ řekl mi tenkrát King. „Tvoje máma udělala strašnou chybu. Ty ale můžeš žít úplně jinak.“ Skoro mě dojal. Zdálo se, že na rozdíl od ostatních měl skutečnou starost. Dokonce přišel k soudu, aby věděl, jak to se mnou dopadlo. V době, kdy měl mít volno. Soudce mě poslal do speciální instituce pro problémové děti. Takovej minikriminál. King mi tehdy řekl, že ho to mrzí a ať se držím. Ale já byla v pohodě. Zdrhla jsem odtamtud celkem rychle a krátce nato potkala Nathana.

Horečnatě jsem sbírala noviny rozsypané pod stolem a přesvědčovala sama sebe, že mě přece nemůže poznat. Přišel za Pamelou. Problém byl, že jsem vůbec netušila, jak se k sobě chovali. Byla hnusná i na něj? A jak mu říkala?

Zrovna když jsem se vynořila zpod stolu s hromadou tiskovin, vešel do místnosti. Vypadal stejně, jak jsem si ho pamatovala, jen se v jeho tmavých vlasech objevilo víc šedivých. Bob King nebyl žádný obr, ale měl široká ramena. Za těch pár let sezení za stolem mu trochu narostlo bříško. K hustému kníru přibyla bradka.

„Pam!“ Usmál se na mě. Stála jsem nehybně s náručí plnou novin. On nerozhodně přešlapoval ve dveřích, jako by váhal, jestli má vejít, ale pak se odhodlal. Helen úplně ignoroval a ji to zjevně rozčilovalo.

Šéf chicagské policie mě pevně objal. Když se odtáhl, zadíval se mi zblízka do obličeje. Doufala jsem, že doktor Bradley odvedl fakt dobrou práci.

„Holčičko…,“ hlas se mu zlomil. Ztěžka jsem polkla.

„Roberte!“ ozvala se rozladěně Helen. „Jak si to představuješ, vtrhnout sem bez ohlášení!“

Bob King mě pustil a vrhl po Helen rozzlobený pohled.

„Máš vůbec představu, jak mi bylo?! Týdny trnu hrůzou, jak to s Pam vypadá, a o každou zprávu musím doslova žebrat. Nechápu, proč jsem nesměl do nemocnice!“

„Karanténa. Říkala jsem ti to,“ odpověděla Helen, teď už opět dokonale klidná. Dokonce se vrátila k míchání čaje.

King jen zavrtěl hlavou a sedl si na židli vedle mě. Trochu toporně jsem se taky posadila.

„Holčičko, jak je ti? Já vím… moc jsme spolu nevycházeli. Ale potřebuju vědět, že už je všechno v pořádku. Hned vypadnu.“

Odložila jsem noviny na stůl a náhle volné ruce se mi nervózně sepnuly v klíně. Pořád trochu mimo sebe jsem se dívala do jeho starostlivých očí.

„Jo, já… všechno už je dobrý… tati.“

Helen vypadla lžička z ruky. Bobu Kingovi se v obličeji objevil naprostý úžas.

Došlo mi to okamžitě. Já pitomá! Matce, se kterou žila, říkala Helen. S otcem nevycházela. Těžko mu říkala tati.

„Přemýšlela jsem. V nemocnici…,“ koktala jsem. Mozek mi jel na plné obrátky ve snaze vymyslet nějaký způsob, jak se z toho vylhat. Helen na mě třeštila oči.

„Život je krátkej. Nemá cenu se hádat,“ dokončila jsem tu hlubokou myšlenku. Hned vzápětí jsem pocítila neodolatelnou touhu začít mlátit hlavou o stůl. Výraz Boba Kinga by mohli použít jako předlohu k nějakému obrazu do kostela. Jako by zahlédl zjevení.

„Pam…,“ vydechl. Navzdory urputné snaze se ovládnout se mu podezřele leskly oči.

„Měl bys jít, Roberte,“ přerušila nás Helen.

Byla jsem jí vlastně vděčná. Dělo se tu něco moc zvláštního a právě teď jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře, nebo špatně.

Polda několikrát zamrkal, jako by se chtěl probrat z transu, a pomalu vstal.

„Už musím do práce.“ Řekl to mně, ne Helen.

Přikývla jsem. Ano, něco moc zvláštního.

„Večer bude banket. Mohl bys přijít. Oslavit, že… jsem tady,“ vypadlo ze mě úplně bez přemýšlení. Na Helen bylo patrné, že kdyby teď měla v ruce granát, bez váhání by ho po mně hodila.

„Robert ale bude v práci. Vždycky je totiž v práci!“ zasyčela jízlivě.

„Já…“ Bob King byl úplně v šoku. „Udělám si čas,“ slíbil a pod jeho hustým knírem se najednou objevily dvě řady zubů. Culil se. „Díky za pozvání, Pam. Hodím se do gala.“ Mrknul na mě a zamířil k východu. O Helen už nezavadil pohledem. Dveře za ním zaklaply.

Upřeně jsem zírala do svého hrnku se studeným čajem. Ne­podívala bych se na ni, ani kdyby mi nabízela dalších osm miliard.

„Ty!“ zahřmělo ke mně přes stůl.

Tvrdohlavě jsem hypnotizovala hrnek. Nejhorší na tom bylo, že jsem to nijak nedokázala vysvětlit. Možná mi ze stresu přeskočilo. Vážně jsem pozvala poldu na ten banket? Co poldu! Šéfa všech poldů v Chicagu! Chlapa, který znal Pamelu po Helen úplně nejlíp!

„Chceš skončit v base, nebo co?!“ křičela nepříčetně. Hladina nápoje v mém hrnku se rozvlnila.

„Proč ho Pamela neměla ráda?“ zeptala jsem se.

Oněměle se na mě dívala. Čekala jsem, že každou chvíli vybuchne.

„Protože byl pořád někde v hajzlu!“ odsekla. Vstala a vydala se ke dveřím. Údivem jsem otevřela pusu.

„Jsem strašně zvědavá, jak to chceš zvládnout, ty huso! Držela jsem ho od tebe, jak to šlo. Je to čmuchal! Jeho nepovýšili, protože by někomu lezl do zadku nebo kvůli jeho bohaté manželce. On je prostě talent se šestým smyslem! Obě nás sežere zaživa!“

Klepala jsem se. A nemohla za to jen představa, že ten náš megapodvod praskne. Tahle rodina byla v háji. Totálně. Strašně mi to připomínalo všechen ten humus, který jsem zažila, když jsem byla ještě malá. Rozbolelo mě břicho, jako by mě do něj někdo nakopal.

„Proč nejste rozvedení?“ hlesla jsem.

Helen neodpověděla. Odešla a práskla za sebou dveřmi.

„Do prdele!“ zaklela jsem. Ale vůbec mi to nepomohlo.

Vyhádala jsem si boty na hodně nízkém podpatku. Helen asi pochopila, že tak vysokou pojistku, aby se vyplatilo nechat mě zlomit si vaz, Pamela nemá. Už oblečená a s prvotřídní parukou z opravdových vlasů jsem se ve svém pokoji pokoušela opakovat si základní kroky. Zezdola ke mně doléhaly tlumené zvuky hudby. Neustále jsem se vracela k velkému zrcadlu na dveřích šatny.

„Vypadáš skvěle! Bude to dobrý!“ hecovala jsem sama sebe, protože jsem byla na pokraji totální hysterie. Helen prý pozvala asi tři sta lidí. Mezi nimi spoustu novinářů, politiků a kdovíkoho ještě. A já měla tancovat. S Aaronem.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Helen vešla bez vyzvání a vypadala úžasně. Zastavila se hned na prahu a jen se na mě dívala. Od ranního incidentu se mnou moc nemluvila. Buď mi řekla jen to nejnutnější, nebo poslala vzkaz po Richardovi.

„Dobře,“ vydechla úlevou. „Tohle je… velmi dobré.“ Přejela mě pohledem od hlavy až k botám a zase zpátky. Na mých šatech si dala hodně záležet. Tetování sice vybledlo, ale ještě nezmizelo. Měla jsem tedy rukáv přes jedno rameno, ale to druhé bylo odhalené, stejně tak i záda. Šíleně vysoké rozparky na obou bocích držely pohromadě pomocí tenkých zlatých stuh. Prý je to účel. Nikdo si nebude všímat, že šlapu svým tanečníkům na nohy. Všichni budou zírat na ty moje.

Helen přišla až ke mně a položila mi ruce na ramena.

„Tenhle večer je zásadní. Teď se mnou půjdeš dolů a budeš se usmívat od začátku až do konce. Pokusíš se nemluvit a rozhodně nebudeš dělat žádná obscénní gesta. Protože ty mě nechceš zklamat. Věř mi, že nechceš.“

V tu chvíli jsem pochopila, že se opravdu bojí.

„Připravená?“ zeptala se, ale připadalo mi, že spíš potřebuje ujistit sama sebe.

„Líp to ani nejde,“ odpověděla jsem a usmála se na ni. Měla nárok být trochu nervózní. Mohla přijít o osm miliard. Všechno záviselo na zlodějce s dost pochybným vychováním.

Francouzská okna v jídelně byla otevřená dokořán. Zahradu za nimi ozařovaly od domu až ke břehu jezera desítky lampiónů a žárovek. Venku vyrostl zbrusu nový bar, taneční parket a orchestřiště. Stoly se prohýbaly pod tunami jídla a vzduchem se linula exotická směs vůní ze všech těch parfémů, nápojů a jídel. Na moment se mi ulevilo, protože mě napadlo; že se v tom davu lidí docela snadno ztratím. Ovšem jen do chvíle, než se ozvala fanfára a nějaký chlápek ve smokingu oznámil do mikrofonu mé jméno. Všech tři sta lidí se otočilo ke vchodu do jídelny, kde jsem se proměnila v solný polonahý sloup. Začali mi tleskat. Když si tím mořem lidí začala prorážet cestu široká ramena Aarona Collinse, vlastně se mi ulevilo. On vypadal, že mi dokáže bez problémů kohokoli udržet od těla. Aby mě mohl zakousnout sám…

„Pamelo.“ Sklonil se ke mně a dal mi formální pusu na tvář. „Vypadáš úžasně, miláčku.“

Usmívat se, nemluvit! To nebyl problém. Víc bych ani nezvládla.

Vedl mě davem, ruku kolem mého pasu, ve tváři typický sebejistý úsměv. Mířili jsme k baru.

„Co si dáš? Jako obvykle?“ zeptal se. Netušila jsem, co si Pamela mohla obvykle dávat, takže jsem se zase jen usmála a poděkovala.

Objednal mi mimózu, což mě lehce vyděsilo. Za chvíli mi už podával vysokou sklenici sytě žlutého nápoje s bublinkami, který voněl po pomerančích. Dodala jsem si odvahy a usrkla. Chutnalo to úžasně! Vděčně jsem se podívala na Aarona. Třeba to nakonec nebude tak strašný večer.

Nechal mě, abych se napila ještě jednou, ale potom mě chytil za loket. Vlekl mě hlouběji do zahrady, tam, kde se tančilo. Polilo mě horko.

„Já ještě nechci tančit,“ pokusila jsem se mu odporovat, ale marně. Jeho stisk jen zesílil.

„Musíme si promluvit,“ prohlásil výhrůžně. Jde o tu tiskovou konferenci, došlo mi.

Vytáhl mě na taneční parket. Jednou rukou mi vypaloval otisk dlaně na nahá záda, druhou chytil tu mou. Vzdala jsem snahu o pravidelné dýchání. Místo toho jsem se snažila přijít na to, jestli hrají tří, nebo čtyřčtvrteční rytmus. Nepodařilo se mi to.

Aaron se ke mně přitiskl a dva kroky mě tlačil před sebou. Částečně jsme se otočili. Tohle mi bylo povědomé… Ucítila jsem jeho pohled, a tak jsem k němu zvedla oči.

„Jsi strašně napjatá.“

Hezky řečeno. Znělo to lépe než „Ty jsi ale dřevo“. Bude zase otočka, nebo kroky do strany?

„Ty fotky samozřejmě neexistují,“ řekl a já přestala myslet na tanec. „Steina jsem zažaloval.“

Otočka. Ani jsem nevěděla, jak jsem to dokázala. Ale on mě tak nějak… řídil.

„Neexistují?“

„Ne.“

Zabodla jsem pohled do jeho luxusní kravaty. Neexistují, protože to s těma holkama nedělal, nebo neexistují, protože ho při tom nepřistihli?

„Mám rád společnost. Nesnáším, když musím na společenské akce chodit sám. Pokud to jde, někoho pozvu. Lindsey Ackermanová je dcera šéfa mého právního oddělení. Amandu jsem potkal ve VIP baru nějakého divadla. Mimochodem – potvrzuje všechny vtipy o blondýnách a ještě jsem jich ten večer pěkných pár vymyslel.“ Připadalo mi, že se strašně snaží. Jako by si připravil argumenty na všechny mé potenciální výčitky.

„A slečna Wakefieldová?“ zeptala jsem se.

Několikanásobná otočka. Okamžitě jsem ztratila orientaci v prostoru. Jen jsem se ho křečovitě držela a doufala, že sebou nepraštím.

„To byla… chyba.“

A ejhle…

Zamračila jsem se na něj.

„Chyba? Takže s ní jsi…“

Na prchavý okamžik mi připadalo, že jsem zahlédla rozpaky.

„Příliš jsem pil. Už se to nestane.“

Nadechla jsem se a trvalo nějakou dobu, než jsem ten vzduch zase pomalu vypustila z plic.

„Takže jsi opravdu…“ Vážně se cítím zklamaná? Měla jsem v sobě zmatek.

Vydal zvláštní zvuk, který se ze všeho nejvíc podobal zaúpění.

„Každý máme svého Luka Cartera, nebo ne?!“ zeptal se sarkasticky.

Vykulila jsem na něj oči. Chtěla jsem začít zjišťovat, o kom to do háje zelenýho mluví, ale tak nějak mi to došlo. Pitomá Pamela! Jak mu mám dělat žárlivou scénu, když mu ona nejspíš zahnula jako první?

Nevím, jak jsem se tvářila, ale on se přestal mračit.

„Nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit. Oba víme, že to manželství bude prostě obchod. A ty se mi po svatbě nejspíš nehodláš vrhnout do postele. Je mi osmadvacet, Pamelo. To už není věk, kdy bych se měl červenat, když mi pěkná holka podá klíče od svého pokoje.“

Nejdřív mě zaskočilo, že je ve skutečnosti o jedenáct let starší než já. A po té poslední větě jsem byla zralá na kýbl mimózy.

„Nemusíš mi to vysvětlovat. Vlastně…,“ zafuněla jsem. „… to nechci poslouchat. Pak bych na to musela myslet a o to fakt nestojím.“

Přišla další komplikovaná otočka. V pudu sebezáchovy jsem se na něj nalepila a čekala, až se svět přestane točit jako centrifuga.

„Rozhodl jsem se obnovit zasnoubení,“ řekl jakoby mimochodem. Byl tak klidný! Jako by se nedělo nic zvláštního. Asi bych měla začít skákat radostí, náš plán skvěle vycházel. Jenže já se cítila prostě… divně.

„Něco mi vysvětli,“ mudrovala jsem nahlas. „Proč se někdo jako ty dobrovolně uvrtá do takový smlouvy? To nechceš mít normální rodinu?“

Šlápl mi na nohu. Vyjekla jsem bolestí. Sehnula jsem se, abych se dotkla svých prstů a ujistila se, že nejsou zlomené. Až potom jsem si všimla, že Aaron se nehýbá. Stál tam jako figurína ve výkladní skříni nějakého obchodu s pánskou konfekcí. V jeho obličeji jsem viděla zmatek. Naprostý.

„Jsi… v pořádku?“ zeptal se, když se probral.

„Docela ráda bych si sedla.“ Moje noha vysílala do mozku pravidelné pichlavé SOS.

Nezačala na mě ječet, že jsem idiot nebo nemehlo. Dokonce ani nevypadala rozzlobeně.

Rozhlédl jsem se. Kousek od pódia vedla cesta lemovaná secesními lavičkami.

„Myslíš, že můžeš…,“ začal jsem, ale pak jsem raději zmlkl. Pamela nevypadala, že by si na tu nohu mohla stoupnout. Vzal jsem ji do náruče a pronesl davem údivem otevřených úst. Neprotestovala.

„Já bych to zvládla,“ prohlásila rozpačitě, když jsem ji posadil na nejbližší lavičku.

Připadal jsem si zmatený. Všechno by to bylo skoro dokonalé, kdyby se ta holka nejmenovala Pamela Kingová. Připadala mi milá a inteligentní. Navíc ve mně probouzela nějakou pradávnou iracionální potřebu chránit ji. Což bych o dědičce King Petroleum ještě před pár měsíci nemohl říct ani po vypití láhve Jacka Danielse.

„Co to má všechno znamenat!“ obořil jsem se na ni tak, až se instinktivně přikrčila. Můj ochranitelský pud a dobré vychování vštěpované matkou mě přivedly na pokraj záchvatu schizofrenie. Každou buňkou v těle jsem cítil, že tu něco není v pořádku.

„O čem to mluvíš?“ zašeptala vystrašeně.

„Nemůžu se zbavit pocitu, že tou proměnou z fúrie v Matku Terezu něco sleduješ. Buď je to nějaký ďábelský plán tvé matky, nebo…“

„Nebo co?“ hlesla.

„Nebo ses opravdu tak… změnila?“

Zavládlo ticho. Nepokoušela se mi vysvětlit svou lékařskou anamnézu ani neprohlásila, že trpím stihomamem. Prostě tam jen seděla jako překrásná dekorace uprostřed parku své matky a mlčela.

„Něco bys měla vědět. Trvá hodně dlouho, než někomu začnu věřit. Chováš se jinak, ale to nic neznamená. Budu opatrný. Klidně to vyřiď i své matce.“

Ano, byl jsem podezřívavý. Ale díky tomu jsem se vypracoval mezi nejúspěšnější obchodníky ve Státech. Za mylnou důvěru se totiž často platilo sedmimístnými částkami.

Pamela seděla, zamyšleně pozorovala tanečníky a ještě stále se ani trochu nechovala jako… Pamela.

„To musí bejt strašně… těžký,“ řekla tak tiše, že jsem ji sotva slyšel.

„Co?“

Objala se kolem nahých paží. Asi za to mohl ten chladný vítr.

„Nikomu nevěřit.“

Už podruhé ten večer jsem prožil pocit rozevřené jámy pod mýma nohama. Na tohle téma jsem nikdy s nikým nemluvil. Ani s vlastními bratry.

„Nemám na vybranou,“ reagoval jsem hlasem, který zněl, jako bych spolkl brusný papír.

Už nic neříkala. Chvíli sledovala dění v parku a pak se na mě upřeně zadívala.

„Dala bych si ještě trochu mimózy. Byla strašně dobrá.“

A ze mě najednou všechno napětí spadlo. Uvědomil jsem si, že se cítím prostě dobře. S ní. Alespoň zatím.

„Přišla jsi na to. Na některé věci je spolehnutí. Mimóza mezi ně rozhodně patří.“

Opětovala mi úsměv a nechala se pomalu odvést k baru. Její noha už byla zřejmě v pořádku. Na jedné z vysokých židlí seděl Pamelin otec, ředitel chicagské policie. O rodině Kingových jsem si toho dost zjišťoval, takže jsem věděl, že spolu nevycházeli. Vlastně se nestýkali. Jenže ve chvíli, kdy se pozdravili a ona se usadila vedle něj, vypadali oba tak nějak… v pohodě. Jako by jim to mlčenlivé společenství vyhovovalo. Pamela byla momentálně tou nejzáhadnější a nejzajímavější ženou, jakou jsem poznal. Díval jsem se na ni a uvědomoval si, že si upřímně přeji, aby všechny ty iritující nesrovnalosti měly nějaké jednoduché vysvětlení.

Ten nápad přišel úplně nečekaně. Šokoval mě, ale zároveň mi přišel prostě geniální. Už jsem tam nemohl vydržet.

„Omluvte mě, prosím. Musím si něco zařídit, nepočká to.“ Políbil jsem překvapenou Pamelu na tvář. Její výraz byl další věcí, která mě potěšila. A nemohl jsem se dočkat, jak se bude tvářit potom.

„Myslím, že je to rovnej chlap,“ konstatoval Bob po několika minutách mých ponurých vnitřních úvah, kdy jsme vedle sebe jen tak seděli. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Nebo to není dobrý téma?“ zeptal se rozpačitě.

Usmála jsem se. Bob mi připadal prima. Měla jsem s ním jen jediný problém – vyvolával ve mně pocit, že mu můžu říct cokoli. A to bylo hodně špatně. Měla bych raději mlčet.

„Ty ho znáš?“

Zazubil se. „Právě že ne. Takže je buď strašně chytrej, nebo v ničem nelítá.“

Musela jsem se smát. Sledovala jsem bláznivý tanec bublinek v mimóze a přemýšlela, jak se o Kingových dozvědět víc, aniž bych se ptala na něco, co by mě prozradilo. Zadívala jsem se do davu korzujících hostů a zkoušela najít Helen. Všimla si svého manžela? Nikde jsem ji neviděla. Možná že zrovna sedí u sebe v ložnici, na uších má sluchátka a odposlouchává mě. Ta představa mě kupodivu pobavila.

Natočila jsem se k Robertovi. Pořád mi nešlo do hlavy, že ho Pamela neměla ráda. Podle toho, co jsem stihla pochopit, se hodně hádali. Ta holka se k němu určitě chovala stejně hnusně jako ke všem ostatním. A tak jsem se rozhodla střílet naslepo.

„Mrzí mě, co jsem ti tenkrát řekla.“

Zamračil se. Soustředěně otáčel plechovkou, jako by studoval složení piva.

„No… je to pryč.“ Žádné: „To nic nebylo.“ Pamela mu musela pěkně zatápět.

„Někdy jsem děsně pitomá,“ povzdychla jsem si a šlo to přímo od srdce. Kdybych chtěla přijít na něco, co jsem v životě udělala opravdu správně, musela bych dumat dlouhé hodiny a asi bych stejně na nic nepřišla.

„Jak se máš?“ položila jsem mu tu nejobyčejnější otázku. Přišlo mi, že tím snad nic nezkazím.

Bob rozhodně nebyl z těch, co automaticky odpovídají: „Dobře. A ty?“

Mlčel. Pak ke mně zvedl hlavu a já pochopila, že moc dobře ne.

„Pokud ti tenhle záchvat dospělosti vydrží, můžeme někdy zajít na ryby,“ řekl místo odpovědi.

Přikývla jsem. „To zní dobře.“

Potom už jsme jen seděli, společně pozorovali cvrkot a mě ani na chvíli nenapadlo, že bych se od něj měla držet dál.

Ten mejdan nakonec vůbec nedopadl špatně. Zvládla jsem ještě jeden tanec s nějakým nadraným frajerem, který mi neustále říkal „bejby“ a motal se dost na to, abych naše vypadávání z rytmu a vrážení do okolních párů mohla svést na něj. Taktika úsměvů a mlčení se vyplatila. Když mě někdo oslovil, bylo to jen na téma vypadáš skvěle a zastav se někdy.

Bob odešel poměrně brzy – nechtěl prý zbytečně dráždit mou matku. Při loučení mi dal pusu na čelo. Udělalo se mi strašně krásně. A vzápětí úplně strašně špatně. Jestli to jednou všechno praskne, nejspíš mu to zlomí srdce.

Aaron se nevrátil. Prošla jsem celou zahradu přízemí domu, ale nikde jsem ho nenašla. Dokonce jsem si dodala odvahy a zeptala se Gordona, protože ten věděl o každém všechno.

„Pan Collins asi před hodinou odjel, slečno Kingová,“ vysvětloval.

Nedokázala jsem zabránit zklamanému povzdechnutí. Za které jsem si vzápětí vynadala do pitomých krav.

Helen se objevila kolem půlnoci. Celé dvě hodiny jsme stály u vchodových dveří a loučily se s hosty. Dokázala jsem nefunět a neprotáčet oči v sloup, jak bývá mým zvykem, a na všechny ty cizí a většinou hodně opilé lidi v drahých šatech jsem se usmívala. Když už zbylo jen pár jedinců, kteří usnuli vsedě, nebo dokonce vleže na různých místech zahrady, Helen požádala Gordona, aby se postaral o jejich expedici na správné adresy. Byly dvě hodiny ráno a já už sotva dokázala udržet oči otevřené. Strašně mě bolely nohy.

„Dobrá práce,“ řekla mi Helen, ještě než šla spát. Jak pomalu stoupala do schodů, vyplázla jsem na ni jazyk. Byla otočená zády, takže to nemohla vidět.

Najednou jsem v té rozlehlé hale plné cigaretových nedopalků, šmouh od lakýrek a kdovíčeho ještě stála sama. Vyčerpaně jsem se svalila do nejbližšího křesla. Neuměla jsem si představit, že bych dokázala vyšplhat schody do patra. Na moment se ještě objevily dvě holky vypůjčené – stejně jako ostatní večírkový personál – z hotelu Four Seasons a hledaly odložené nádobí. Potom už nastalo úplné ticho. Blaženě jsem skopla lodičky. Přehodila jsem si nohy přes opěrku křesla a usnula jsem.