Pálení mostů

Všichni mlčeli. Tý, Á i ten chlápek, co pracoval pro Aarona a jmenoval se George. Všichni se koukali z oken jedoucího auta, i když tam nebylo nic k vidění. Asi mi chtěli dopřát trochu soukromí. Ležela jsem napůl zhroucená s hlavou na Aaronově klíně. Hladil mě a mumlal nesmysly, které se šeptají dětem, když se uprostřed noci vzbudí a bojí se, že pod jejich postelí číhá příšera. Dal mi svůj kapesník. On je přece záchranář. Určitě ho měl u sebe jen proto, aby mi ho mohl půjčit, kdybych se náhodou ocitla sesypaná na zadním sedadle limuzíny.

Nepřemýšlela jsem. Nebylo to potřeba, některé věci člověk prostě ví. Hlavou mi běžela téměř hmatatelná představa, jak sedíme v rozlehlé jídelně u Collinsových, která je vánočně vyzdobená. Dlouhý stůl pokrývá ubrus a ve vzduchu voní cesmíny. Vedle mě sedí Bob a z druhé strany Aaron. Drží mě za ruku, a co chvíli ji políbí. Okolo stolu vidím usměvavé tváře členů jeho rodiny. Všichni jsou slavnostně oblečeni, stejně jako já. Místo v čele vánoční tabule zaujala Janeth, o níž vím, že ji budu milovat jen o maličko míň než vlastní mámu. Vstáváme a pozvedáme skleničky se šampaňským. Ian obejme Beverly, Aaron mi položí ruku kolem pasu. Pronáší přípitek. Celou dobu ale cítím, že něco není v pořádku. Vánoční kouzlo něco kazí. Rozhlížím se a setkávám se s očima Janeth. Sice se usmívá, ale v jejích očích vidím smutek. Pomalu obrací hlavu ke dvěma prázdným židlím. Ke dvěma prázdným sklenkám, prázdným talířům a dvěma sadám příborů, které nikdo nepoužije…

Ne, nepotřebovala jsem přemýšlet. Některé věci člověk prostě ví.

Zastavili jsme a bodyguardi vylezli z auta jako první. Než nás nechali vystoupit, ze zvyku se rozhlédli. Napadlo mě, že je jich pro mě škoda. Určitě by byli spokojenější vedle nějakýho senátora, kterýmu jde opravdu o krk. Na mě mířily jen objektivy.

Aaron vystoupil a pomohl mi. Připadala jsem si tak nějak vratká, jako bych místo horké čokolády pila něco mnohem ostřejšího. Táta na nás už čekal ve dveřích a mě to mrzelo a těšilo zároveň. Chtěla jsem ho totiž ještě vidět. Vypadal utrápeně. Kvůli mně.

V kuchyni mě posadili na židli. Oteklá tvář už tolik nebolela, spíš jen tak lehce brněla. Dívala jsem se na ty dva, jako by to byl film, který si jednou po letech budu promítat. Byli perfektně sehraní. Nemuseli si toho říct moc, a přesto si rozuměli. Táta vytáhl igelitový pytlík a nechal do něj s rachotem napadat pár kostek ledu z naší nové supermoderní lednice. Aaron už měl připravenou utěrku. Zabalil do ní led a pak už u mě klečel a tiskl mi obklad na tvář. Díval se na mě a já dostala strach, že to na mně pozná. Nemohli jsme od sebe odtrhnout pohled.

„Miluju tě.“

Viděla jsem na něm, že by chtěl slyšet víc, ale já mu potřebovala říct právě tohle. Ruku jsem položila na jeho strništěm porostlou tvář. Ta chvíle mi připadala intimnější a intenzivnější než naše lekce plachtění. Nikdy na ni nezapomenu.

„Půjdu si lehnout,“ ozval se táta. „Kdybyste mě potřebovali…“

„Tati!“ vyhrkla jsem. Zastavil se uprostřed pohybu a čekal. Naprázdno jsem polkla, abych pomohla staženým hlasivkám.

„Dobrou noc. Mám tě ráda.“

Usmál se na mě. „Já tebe taky, holčičko.“

Sledovala jsem ho, dokud neodešel.

„Taky bys měla jít spát.“ Aaron mluvil tiše a něžně. Odtáhl ledový obklad od mé tváře a ta hned začala přicházet k sobě a štípat. Byla jsem za to vděčná. Ta bolest mi dávala sílu se na něj usmát.

„Doprovodíš mě?“ zašeptala jsem.

Odložil utěrku na stůl, vstal a vzal mě do náruče. U dveří kuchyně loktem zhasl světlo. Prošli jsme chodbou až do haly, kde na židli u vchodových dveří seděl Tý a popřál nám dobrou noc.

Aaron se mnou vyšlapal pozvolný zákrut schodů a v mém pokoji se zeptal, jestli má rozsvítit. Nechtěla jsem. Pootevřenými dveřmi vnikalo do pokoje dost světla, abych na něj viděla. A dost málo, aby on neviděl mě. Položil mě na postel a pomohl mi svléknout svetr. Rozepnul knoflík mých kalhot a stáhl mi je přes boky. Každý jeho dotek byl bolestně krásný. Zůstala jsem jen v tričku a kalhotkách. Natáhla jsem k němu ruce a společně jsme sundali jeho sako. Lehl si ke mně a objal mě přesně tak, jak to miluju – úplně těsně. Dýchal mi do vlasů. Pár vteřin jsme se ani nepohnuli.

„Strašně mě to mrzí,“ zašeptal. Nebyla v tom ani špetka hněvu a mě to zaskočilo. Kdykoli ho něco bolelo, zároveň se i zlobil. Byl to jeho způsob, jak se s tím poprat. Teď se to změnilo.

„Není to tvoje chyba,“ odpověděla jsem statečněji, než jsem se cítila. „Můžu si za to sama.“ Aaron přece netušil, jak těžko ke mně Trish hledala cestu. Ani že se mi pár minut před tím, než jsem jim ze života udělala reality show, omlouvala.

„To je nesmysl,“ odporoval mi a konečně se i trochu zlobil.

Nechtěla jsem v tom rozhovoru pokračovat, a tak jsem se k němu otočila a políbila ho. Neodtáhla jsem se od něj celou vteřinu, než pootevřel rty a pohladil mě jazykem. Cuchala jsem ho a nechala si od něj drtit všechny kosti v těle. Mačkal mě k sobě tak silně, jako by zkoušel, jestli se do sebe nemůžeme vsáknout. Vzrušení rostlo, živila je bolest a strach. Aaronovo žraločí odhodlání mi dávalo pocit bezpečí. Věděla jsem, že se chovám sobecky, ale tuhle trošku jsem potřebovala k přežití. Tuhle trošku a dost.

Pevně jsem ho objala nohama kolem boků, až zasténal. Zároveň jsem sevřela jeho hlavu a přitiskla si ji k rameni, takže se nemohl hýbat. Oba jsme prudce oddychovali. Musela jsem ho zastavit, protože tohle jsem mu nemohla udělat. Ne teď, když jsem se chystala vrátit jeho život do normálních kolejí.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem. Pootočila jsem hlavu a políbila ho na spánek. „Ale potřebuju bejt sama.“

Dlouze vydechl.

„Určitě?“

„Ano.“

Jeho rty se mi otřely o klíční kost, povolila jsem sevření. Chtělo se mi brečet, ale vydržela jsem to, protože by neodešel. Odtahoval se ode mě pomalu a do poslední chvíle mě líbal. Pak mě přikryl dekou a dal mi poslední pusu na čelo. Sebral z podlahy sako a slíbil, že hned ráno zavolá. Zopakovala jsem, že ho miluju. Doufala jsem, že mi to bude věřit i zítra.

Když za sebou zavřel dveře, ocitla jsem se v naprosté tmě. Zakryla jsem si oči rukama a pár vteřin jsem se jen topila v zoufalství. Myslela jsem na Boba. Představila jsem si ho, jak stojí ve své kanceláři a balí si věci do krabic. Před očima se mi odvíjel i obraz Janeth, prodírající se davem novinářů.

Snažila jsem se sebrat. Věděla jsem, co musím udělat. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a zaposlouchala se. V domě vládlo úplné ticho a já slyšela jen zvuk motoru odjíždějící limuzíny. Vydržela jsem ležet ještě pár minut, abych si byla jistá.

Oči už si zvykly na tmu, takže jsem dokázala dojít ke skříni. Do batohu jsem si zabalila nějaké prádlo. Tátovi jsem se chtěla ozvat později, aby věděl, že jsem v pořádku. A zítra zavolám mámě…

Na chvíli jsem strnula a všechno se ve mně sevřelo hrůzou. Jenže pak jsem si připomněla, co se stalo a ještě stane, pokud zůstanu, a to mě děsilo mnohem víc.

Dobalila jsem si batoh a zavřela skříň. Na moment jsem zaváhala, ale potom jsem se odhodlala rozsvítit lampu na psacím stole a napsat tátovi vzkaz. Jen stručný, protože už u druhé věty jsem na to přestala vidět.

Otevřela jsem okno a zadívala se dolů. Modlila jsem se, abych si dokázala nic nezlámat. Pod oknem stála dřevěná pergola. Slézt by tedy nemělo být tak těžké.

Za chvilku jsem opravdu stála dole a zírala do otevřeného okna. Zase jsem zaváhala. Odejít bylo tak strašně těžké…

Bylo mi jasné, že Tý momentálně hlídá v hale a Á nebo někdo další z agentury má na starosti kontrolu kamer rozmístěných kolem pozemku. Věděla jsem přesně, kde jsou, takže jsem taky věděla, kudy utéct. Začínalo sněžit, a to bylo jenom dobře.

Rozběhla jsem se a držela se v blízkosti zasněžených jabloní, protože zahradu osvětlovaly nové lampy, které sem kluci nechali postavit kvůli bezpečnosti. Dostala jsem se až k rozložitému kaštanu, co stál hned u zdi. Jeho spodní větve byly celkem nízko. Sundala jsem batoh, přehodila ho na druhou stranu a chytila jsem se větve. Snažila jsem se dostat nohy nahoru. Nakonec se mi podařilo zaháknout paty o horní okraj a vytáhnout se do sedu. I přes rukavice mi pěkně mrzly prsty a byla mi zima. Podívala jsem se dolů na svůj ve sněhu oválený ruksak a najednou mi do očí vyhrkly slzy. Jenže na tohle teď nebyl čas. Skočila jsem.

Vyjeli jsme si na projížďku – Stein a já. Pověsil se na mě hned po odjezdu od Kingových. Chvíli jsem ponuře uvažoval, že bych mu pomalu mohl přidávat peníze na benzin, když všude jezdí se mnou.

Zamířil jsem na západ. Věděl jsem, že dnes stejně neusnu, a projížděl jsem se rád. Přemýšlel jsem o Marii. Stěrače rozpatlávaly po předním skle chuchvalce sněhových vloček a já se bez ohledu na to, jak nečekaný směr dnes události nabraly, cítil klidný. Těžko říct, kde se to ve mně vzalo, ale byl jsem přesvědčený, že spolu to zvládneme. S ní věci dávaly smysl. Mariin pohled na svět mi pomáhal vidět víc. Obzvlášť jsem miloval to, jak se dívala na mě…

Letmo jsem pohlédl do zpětného zrcátka a zjistil, že něco není v pořádku. Steinovo auto se krokem sunulo ke krajnici. Měl jsem čím dál větší náskok. Chvíli jsem váhal a nakonec začal couvat.

„Stalo se něco?“ zeptal jsem se novináře brunátného vzteky, když jsem se v polobotkách probrodil sněhovou břečkou až k jeho autu. Byla mi strašná zima.

Nadechl se a nafoukl tváře. V tu chvíli jeho obličej zfialověl.

„Užjsteněkdypíchnulzasranýautovzimě?“ vyhrkl vztekle.

Tázavě jsem se na něj podíval a pokoušel se ten jeho výkřik přeložit.

„Píchnul jste? Ve sněhu?“ ujišťoval jsem se.

„Zasraně, jo!“ vyštěkl.

Potlačil jsem nutkání se rozesmát.

„Chcete někam hodit?“

Podezíravě přimhouřil oči. „Proč byste to dělal?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Hlavně se rozhodněte rychle, dělají se mi omrzliny.“

Beze slova vypnul motor, natáhl se na zadní sedadlo pro tašku a foťák a vystoupil. Mlčky jsme klouzali k mému autu.

„Kafe?“ nabídl jsem mu, když jsme už seděli ve vyhřáté kabině.

„Snažíte se mě sbalit, nebo co?“ zabručel.

Věnoval jsem mu varovný pohled a významně jsem se zadíval do ledové tmy za oknem. Pochopil to rychle.

„Jo, kafe bude fajn.“ Pak se ke mně natočil, v očích se mu zablesk­lo. Dřív, než stihl něco říct, zarazil jsem ho.

„Žádný rozhovor ani fotky.“

Cosi nespokojeně zabručel a zapnul si pás. Vyrazil jsem.

Bylo krátce po půlnoci, když jsme dorazili na okraj Lombardu a zastavili u motorestu.

Uvnitř bylo teplo a celkem útulno. I tady číhaly Vánoce v každém koutě a z jukeboxu vyhrávaly koledy. Posadili jsme se na bar.

„Kam máte namířeno?“ zeptal se Stein. Zapálil si cigaretu a spokojeně z ní potahoval.

„Žádný rozhovor,“ připomněl jsem mu s úsměvem. Přemýšlel jsem, jak se mi stalo, že jsem skončil zrovna tady a zrovna s ním. Musel jsem si přiznat, že jsem nejspíš prostě nechtěl být sám a muset přemýšlet. Potřeboval jsem dnešní noc nějak přežít, abych hned ráno mohl Marii přivézt snídani a nějak dokázat, aby se zase usmívala. A taky jsem nechtěl v náhlém hnutí mysli zamířit za Trish.

„Jen nezávazně konverzuju,“ ušklíbl se novinář.

Servírka před nás postavila dva poctivé hrnky kouřící kávy.

„Nechtělo se mi spát. Prostě jsem si jen vyrazil,“ řekl jsem nakonec.

Nedůvěřivě zastříhal obočím a vyslal ke stropu další obláček jedovatého dýmu. Pokrčil jsem rameny. Věř si, čemu chceš.

„Nenechala vás u sebe přespat?“ zazubil se. Nasadil ten svůj odporný výraz, který míval vždycky, když se hrabal ve špinavém prádle druhých.

„Opatrně, Steine…“

Pousmál se – byl splachovací.

„A co vy? Žádná rodina? Žádná vyhřátá postel?“ vrátil jsem mu všetečnou pozornost.

Šlehl po mně naštvaným pohledem a nechal to bez odpovědi. Další téma k hovoru jsme nenašli. Když se místností rozeznělo Merry Christmas, nezávisle na sobě jsme začali do rytmu klepat prsty do pultu.

Ve dvě ráno mi zazvonil telefon. Podle nápisu na displeji volal Bob. Rychle jsem to zvedl.

„Slyším.“ Oslovení jsem se raději vyhnul a před Steinem jsem nasadil neutrální výraz.

„Aarone,“ ozvalo se rozrušeně z druhé strany. „Omlouvám se, že volám tak pozdě…“

„To je v pořádku,“ uklidňoval jsem ho. „Stejně jsem nespal. Stalo se něco?“

Stein vypadal, že mi co nevidět přeleze na klín.

„Asi bys měl přijet. Zmizela.“

Zadržel jsem dech.

„Za chvíli jsem tam.“

Zavěsil jsem, popadl plášť položený na vedlejší stoličce a na stůl jsem položil pětidolarovku.

„No, Steine. Zdá se, že večírek končí. Už musím.“ Vstal jsem.

„A co já?“ zeptal se vyjeveně.

„Zkuste taxi,“ poradil jsem mu a svižně opustil motorest.

„Roberte?“ Jakmile to šlo, zavolal jsem Bobovi nazpět. „Máte představu, kam mohla jít?“

„Netuším,“ odpověděl nešťastně. „Napsala jen, že se za všechno omlouvá a že se ozve. Prý doufá, že se situace uklidní a my budeme v pořádku.“

V pořádku? Jak si do háje může myslet, že by takhle mohla být jediná věc v pořádku?

Plyn jsem sešlápl až k podlaze. Bál jsem se, že mrzne někde venku. Kam by mohla…

„Bobe! Možná mám tip… Muž, Hispánec, věk kolem třiceti, hodně vysoký a mohutný. Křestním jménem Teo. Nejspíš nebude mít čistý rejstřík. Vím jen, že mu patří nějaký noční bar.“

„Hned se na to podívám,“ odpověděl Bob a zavěsil.

Odešla…

Opustila mě? Vybavil jsem si naše poslední společné chvíle. Ten nejdřív prázdný a potom tak bolestný výraz v její tváři. A nezvyklou dravost, se kterou mě líbala. Musela už být rozhodnutá.

„Proč?!“ Vztekle jsem praštil rukou do volantu. Nedokázal jsem to pochopit. Nevěřil jsem, že by utíkala přede mnou, to by nedávalo žádný smysl. Zatnul jsem zuby. Nepřesvědčil jsem ji. Nikdy si nepřestala myslet, že její přítomnost všem kolem ubližuje.

Jak mi to jen mohla udělat?

Měl jsem na ni vztek. Jak si to představuje, dělat ze sebe mučednici? Nejvíc jsem se ale zlobil na sebe. V posledních týdnech mi bylo tak skvěle, že mi vůbec nedošlo, jak špatně nesla i sebemenší potíže s novináři a neshody s mou rodinou. Naivně jsem si myslel, že mé: „Všechno bude dobrý,“ bere vážně.

Přibrzdil jsem před bránou Robertova domu a netrpělivě zatroubil. Ve dveřích domu se objevil jeden z Mariiných osobních strážců. Pozdravil mě skrz zaťaté zuby. Chtěl jsem se ho zeptat, jak mu sakra mohla utéct, ale rychle jsem pochopil, že bych si tím jen koledoval o vyražené zuby. Třásl se hněvem.

„Pan King?“

„V obýváku,“ odpověděl stručně.

„… tak mi sežeň někoho ze South Side! Nikdo po tobě nechce, aby sis pamatoval každýho gaunera, Lorne!“ Boba jsem dřív slyšel, než viděl. Telefonoval a přecházel tam a zpátky po pokoji.

„Vím, že jsou tři ráno! Kdyby to nespěchalo, tak nevolám!“

Odmlčel se. Když si mě všiml, kývl na pozdrav.

„Ahoj. Tady Robert King. S kým mluvím? Anderson? Zdravím. Někoho hledám. Majitel nočního baru, obrovskej Hispánec, jeho křestní jméno je…“ Zarazil se uprostřed věty. „Vážně?“ Skočil ke konferenčnímu stolku a popadl propisku. Na okraj novin načmáral pár slov.

„Ne, nic neprovedl. Tedy alespoň nic, o čem bych věděl. Jen se ho potřebuju na něco zeptat… Jo. A díky, poručíku.“

„Je to jižně od Darrow. Bar Two Tango. Ten chlápek se jmenuje Teo Flores,“ sdělil mi spěšně a zamířil ke dveřím.

„Bobe?“ zavolal jsem na něj.

Netrpělivě se ohlédl.

„Raději bych tam jel sám.“

Podíval se na mě, jako bych spadl z Marsu. Mlčky jsem mu pohled oplácel. Tohle nešlo vysvětlit slovy. Chápal jsem, že by ji taky rád ohnul přes koleno, a měl by na to plné právo. Ale já za ní prostě musel jet sám. Mluvit s ní. Říct jí všechno, co jsem ještě nestihl.

„Víš, co po mně chceš?“

„Přivedu ji. Slibuju.“

Svěsil ramena a rezignovaně si povzdechl.

„Je tvrdohlavá,“ upozornil mě. „Jak to chceš udělat?“

Neřekl jsem mu to. Možná by ho to šokovalo. „Mám takový nápad.“

Chvíli mě rentgenoval očima, ale nakonec se mi zřejmě rozhodl věřit. Podal mi noviny s načmáranou adresou.

„Ten chlap může bejt drsnej…“

„Já jsem taky,“ odpověděl jsem.