Svět plný soudců

Seděl jsem v autě, ruce položené na volantu a ani trochu se mi nechtělo vystoupit. Dveře garáže se za mnou dávno zavřely. Nalevo ode mě stálo Ethanovo auto, na druhé straně matčin mercedes. Přemýšlel jsem, kdy jsem se naposledy cítil takhle… nervózní. Neměl jsem pochybnosti o tom, co se chystám udělat, ale uměl jsem si představit, jak se na to budou tvářit. Kdo by se jim taky mohl divit?

Zamiloval jsem se mírně řečeno neprakticky. Jestli si někdo zasloužil, aby bulvár cpal jeho fotky na první stránky, byl jsem to já. Výstřední miliardář, který si nabrnkl nezletilou delikventku, jež z něj před pár týdny udělala pitomce před celým národem. Jenže nikdo z nich ji neznal, a to byl ten zásadní problém.

Žádnou strategii, jak jim to říct, jsem nevymyslel. Doufal jsem jen, že mě mají dost rádi na to, aby se s tím časem smířili a dali Marii šanci.

Vystoupil jsem z auta a zvolna vešel do haly, kde už na mě čekal majordomus. Vzal si ode mě kabát a oznámil mi, že všichni už čekají v knihovně.

„Řekni, že to není pravda!“ štěkla Trish ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře a chystal se vstoupit.

„Vítej, zlatíčko,“ usmála se na mě máma. Byl jsem jí vděčný, že se rozhodla Trish ignorovat.

Přešel jsem místnost až k matčinu křeslu a sklonil se k ní, abych jí mohl dát pusu na tvář. Nemohl jsem si nevšimnout, jak napjatá ve skutečnosti byla. Rozhlédl jsem se po ostatních. Beverly ke mně vyslala povzbudivý pohled.

„Já čekám! Hodláš z nás dělat idioty? Copak už jsi nám toho nezpůsobil dost?“ pokračovala Trish tam, kde před chvílí skončila. Ethan se na mě omluvně usmál. Pokud šlo o jeho ženu, často se ocital v dost prekérních situacích. Láska je někdy slepá. V jeho případě musela být i hluchá a lehce mentálně retardovaná.

Posadil jsem se do křesla hned vedle matky.

„Bourbon?“ navrhoval Ian a rovnou se postavil k barovému stolku.

„Jenom džus,“ odpověděl jsem. Alkohol jsem si teď nemohl dovolit. Mluvil bych příliš upřímně, a to jsem nechtěl.

Trish začala nervózně přecházet po místnosti.

„Musíme tu hrát to divadlo?“ zeptala se podrážděně. „Ať už se konečně přizná!“

Napil jsem se džusu. Těch pár vteřin mi pomohlo získat ztracenou rozvahu.

„Divadlo? Je úplně normální pozdravit, když někam přijdeš.“

Bojovně si založila ruce na bujném poprsí.

„Máš s tou štětkou něco, nebo ne?“ vykřikla už skoro hysterickým tónem.

„Trish, ovládej se!“ okřikla ji Janeth o půl vteřiny dřív, než jsem se stihl rozhodnout, jestli můj bratr dnes večer ovdoví. „Nech ho aspoň vydechnout! Pokud nám má co říct, jistě to udělá,“ dodala už otočená ke mně. Viděl jsem její prosebný pohled a nebylo mi z něj zrovna dvakrát dobře. Máma celým srdcem doufala, že ty pomluvy popřu.

Postavil jsem sklenici na stolek.

„Miluju ji. A chci si ji vzít.“

Trish vztekle vykřikla. Periferně jsem zaznamenal Ethanovu urputnou snahu udržet ji na místě, protože jinak by se na mě možná i vrhla. Nevěnoval jsem jí ale pozornost, díval jsem se na matku.

„Je mi líto, že vám to způsobí potíže,“ řekl jsem upřímně. Nikdy bych je něčemu takovému nevystavoval, kdybych si nebyl jistý. „Důvěřuješ mi?“ Nebyla to příliš férová otázka, ale chtěl jsem, aby se máma přestala bát. Aby se spolehla na to, že jsem se rozhodl správně.

„Ty víš, že ano, Aarone. Jenže nejsi neomylný. Už jednou ses v ní ošklivě spletl.“

Přikývl jsem. Pak se ozvalo prásknutí dveří; Trish někam utekla.

„To mi nemusíš připomínat,“ odvětil jsem beze stopy zloby v hlase. Bylo těžké vysvětlit něco, co se vlastně ani vysvětlit nedalo. „Hodně jsem o tom přemýšlel. Vlastně neustále. Snažil jsem se ji pochopit a poznat…“

„Za tak krátkou dobu nikoho poznat nemůžeš!“ přerušila mě máma a poprvé zvýšila hlas. Vzápětí se ale opět ovládla. Nesnášela hysterické výstupy. „Myslím, že potřebuješ čas. Třeba… kdybys někam odjel, přerušil s ní kontakt. Pokusil se zapomenout. Mohl bys potkat i někoho nového…“

Téměř bolestivě mi tiskla ruku.

„Nikoho jiného nechci.“ Tentokrát už to znělo nekompromisně. Miloval jsem svou rodinu, ale nebylo mi patnáct, abych si nechal mluvit do toho, s kým se vídám.

Dlouze si povzdychla a nenápadně střelila pohledem k Ianovi, jako by u něj hledala podporu.

„Nakonec to nemusí dopadnout špatně,“ řekl a lehce se usmál. Mámu to očividně moc nepovzbudilo.

Z chodby k nám dolehl blížící se klapot podpatků a vzápětí se dveře rozletěly dokořán. Má švagrová se vrátila, náruč plnou novinových výstřižků.

„Sobče! Nemůžeš aspoň jednou slézt z toho svého trůnu a myslet na ostatní? Máš vůbec představu, co teď prožíváme? Co se nám každý den děje? Pro tebe to ale zřejmě nic neznamená… To já sakra nemůžu z domu ani na krok! Nikdo z nás! Pokaždý se nám totiž nalepí na paty nějakej magor s foťákem!“ Všechen ten novinový papír mi hodila k nohám.

Trish konečně došel dech a nastaly tři vteřiny blahodárného ticha. Měl jsem chuť jí jednu vrazit. Můj vztek ale částečně pramenil z toho, že měla bohužel pravdu. Vztah s Marií měl hodně negativní důsledky pro ně pro všechny. A ještě bude mít.

„Jak jsi mohl vyměnit svou rodinu za nějakou malou děvku!“ zaječela, když se zase nadechla.

„Trish!“ Tentokrát to byl Ethan, kdo se neudržel a okřikl ji.

Zoufale jsem se rozhlédl. Byl bych za Marii bojoval s kýmkoli, ale způsobovat bolest vlastní rodině… to bylo hrozně těžké.

Dlouhou dobu nikdo nepromluvil, i když jsem viděl, že Beverly to stálo veškeré sebeovládání. Zřejmě ale moudře usoudila, že bude lepší mlčet.

„Vždycky jsi miloval adrenalinové sporty,“ povzdychla si máma bez špetky humoru v hlase. Znovu se prosebně podívala na Iana. Zvláštní, pomyslel jsem si, vždy se radila spíš se mnou.

„Předpokládám, že sis to dobře promyslel,“ řekl s úsměvem Ian.

„Ten? Mozek se mu nastěhoval do koulí!“ zasyčela Trish.

Pak se stala nevídaná věc. Ethan se svižně zvedl ze židle, popadl svou manželku za ramena a vytlačil ji ven z místnosti. Byla tak v šoku, že se nezmohla na odpor. Dveře se za nimi zavřely. Na chodbě propukla velmi krátká a velmi hlučná výměna názorů, která vzápětí utichla. Buď jí dal na obličej kapesník s formaldehydem, nebo jí pusu zacpal jinak. Jejich vztah byl odjakživa postavený na sexu. Řešili tím způsobem úplně všechno. Ian prohlásil, že o nich jednou napíše studii, která ho mezinárodně proslaví.

„Ty víš, že jsem se s tím snažil bojovat,“ pokračoval jsem, teď už v mnohem uvolněnější atmosféře. „Jenže čím víc jsem se tomu bránil, tím víc jsem si připadal jako idiot. Je strašně mladá, já vím. Ale zároveň… je to ta nejúžasnější žena, jakou jsem poznal.“

Matka na mě upřela oči. Vycítil jsem, že se chystá k zásadnímu prohlášení.

„Dobře, Aarone. Je to tvá volba a my budeme stát za tebou. Ale měl bys vědět, že s tím nesouhlasím. Nemůžu jen tak hodit za hlavu, že nás podvedla a jak moc nám ublížila.“

Přikývl jsem, ale cítil jsem, jak mám najednou sucho v krku. Máma měla na krajíčku, poznal jsem to. Nejenže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Ona z něj byla nešťastná.

„Na veřejnosti budeme vystupovat jednotně,“ to už mluvila ke zbytku rodiny. „Každý z nás by mohl poskytnout vyjádření jedněm nebo dvěma novinám. Ať to vyzní souhlasně a pozitivně. Mohlo by to zmírnit útoky tisku. I když si myslím,“ povzdychla si, „že to stejně bude stát za to.“

„Děkuju,“ řekl jsem tiše.

„Doufám, že se nepleteš,“ zašeptala. „Snažím se milovat všechny své snachy, ale bůh ví, že někdy je to opravdu těžké.“ Výmluvně se zadívala na zavřené dveře, kterými před chvílí zmizela Trish.

„Takže… tohle je Terrence a tohle Austin,“ představil mi táta dva nové členy naší domácnosti. Dvě hory svalů navlečené v oblecích a s černými brýlemi na nose zabíraly skoro celý prostor kuchyně. Oběma se saka na levém boku výmluvně boulila.

„Ahoj,“ ozvala jsem se ve snaze být přátelská.

Terrence nadzvedl levý koutek a Austin pravý.

„Mám kamaráda, je to bejvalej polda,“ vysvětloval táta. „Před časem se udělal pro sebe. Hoši jsou z jeho agentury, bude na ně spoleh.“

Litovala jsem, že jsem to Aaronovi slíbila. Hned druhý den totiž volal Bobovi a ten reagoval rychleji, než jsem čekala. Takže teď to mám.

„Taky jsem koupil nový auto. Kouřový skla a tak,“ pokračoval nejistě, když viděl můj nadšený výraz. „Jo! A abych nezapomněl. Tohle je pro tebe.“ Sáhl do náprsní kapsy a podával mi kreditku. „Není bezedná… Ale asi by bylo hloupý, kdybychom ty peníze aspoň trochu neprovětrali.“

Usmála jsem se na něj. „Díky. Za všechno.“

Potom jsem mu dala pusu na tvář a on se rozloučil. Osaměla jsem s muži v černém.

„No… tak si třeba zatím sedněte,“ navrhla jsem.

Oni se na sebe podívali, jako by jeden od druhého potřebovali svolení.

„Počkáme u auta, slečno Dobsonová.“ To byl Terrence, nebo Austin? Těžko říct, byli jako dvojčata.

Když zmizeli, docela se mi ulevilo. Na tohle si asi nikdy nezvyknu.

Nové auto i osobní strážce jsem ocenila, jakmile jsme vyjeli na ulici. Vážně jsem si myslela, že se nám fotografové vrhnou na kapotu. Kouřová skla jim bránila fotit. Jedinou možností bylo přední sklo, takže nám někteří doslova vbíhali pod kola. Netušila jsem, jestli řídí Tý, nebo Á, pořád jsem je nedokázala rozeznat. Jeden z nich každopádně zatroubil a bez ohledu na novináře přidal plyn. Fakt tvrdí hoši.

Přes to všechno jsem se cítila dobře. Musela jsem myslet na Aarona. Konečně jsem měla pocit, že věci jsou více méně takové, jaké by měly být. Jen jsem trnula, jak se to všechno bude vyvíjet dál. Včera byl na rodinné večeři, kde se o nás chystal říct ostatním. Kdykoli jsem si vzpomněla na dámský dýchánek nad rodinným fotoalbem, který mi Collinsovy ženy uspořádaly den před svatbou, všechno se ve mně sevřelo.

Terstin – vyřešila jsem problém se jmény svých bodyguardů po svém – zajel na parkoviště před nadací. Vrátila jsem se k práci ve skleníku. Jeden z bodyguardů strčil dovnitř jenom nos, a když zjistil, jaké je tam horko, prohlásil, že raději obhlédne okolí. Zřejmě se nechtěl zpotit.

Ted mi z nějakého důvodu důvěřoval, a nechal mi na starost dokonce i orchideje. Většinu toho, co v tropickém pavilonu rostlo, jsem už dokázala pojmenovat. Zkontrolovala jsem čerstvě zasazené aksamitníky a potom jsem se podle Tedových instrukcí chystala zlikvidovat jednu napůl uschlou sapotu. Rád mi to přenechal, on sám držel za každou uhynulou rostlinu smutek.

Už jsem měla navlečené rukavice, když ke mně zvenčí pronikly zvuky nějaké vzrušené debaty. Ženský hlas zněl důrazně a rozčileně, druhý byl hluboký a mužský. Asi Terstinův. Šla jsem se tam podívat.

„Madam, je mi líto. Mám své instrukce…“

Osobní strážce mi svými širokými zády téměř zatarasil výhled, přesto jsem ji viděla. Janeth.

„To je v pořádku, Terrenci. Nebo Austine…,“ koktala jsem zmateně.

Ohlédl se přes rameno. „Terrence, slečno,“ poučil mě bezbarvým hlasem.

„Jasně, Tý. Teď už si to budu pamatovat.“

Uhnul mi a já se ocitla tváří v tvář své budoucí tchyni. Netušila jsem, co říct nebo udělat.

„Promluvme si,“ navrhla tónem, který mi nedával na vybranou.

„Chceš jít dovnitř? Je tam ale trochu horko…“

„Miluju skleníky,“ prohlásila, a dokonce se pousmála.

Ustoupila jsem stranou, aby mohla vejít. Mlčky a pomalu jsme prošly celý pavilon. Každou chvíli se zastavovala a prohlížela si Tedovo království. Zdálo se, že ji to opravdu zajímá. Než jsme se dostaly k lavičce na úplném konci, nervozitou jsem se pěkně zpotila, a to jsem na sobě měla jen tílko.

Janeth se posadila. Bylo mi na omdlení, ale opatrně jsem si přisedla k ní. Její mlčení bylo vražedné.

„Myslím si o sobě, že nejsem konfliktní a dokážu vyjít v podstatě s každým.“

Seděla jsem úplně potichu a hypnotizovala pohledem mech, který se rozbujel ve škvírách mezi dlažebními kostkami.

„Třikrát v životě jsem se rozčílila tak, že jsem zvýšila hlas na lidi, které miluju. Pokaždé to souviselo s tebou.“

Cítila jsem na sobě její pohled, a tak jsem k ní zvedla oči. Snažila jsem se nehrbit a tvářit se míň ustrašeně. Moc mi to nešlo.

„Poprvé, když jsem se dozvěděla, že si tě Aaron bere kvůli obchodu. Podruhé, když se ukázalo, že jsi podvodnice, která nás využila.“ Na chvíli se odmlčela, snad aby její slova měla ještě silnější dopad. Což bylo úplně zbytečné, protože už teď jsem byla úplně vyděšená.

„A naposledy včera, když za námi přišel, že si tě chce vzít. Opět. Tentokrát… z lásky.“

Přestože byla hodně rozčílená, nekřičela na mě. Čelila jsem jejímu zničujícímu pohledu bez mrknutí oka. Ne že bych byla tak statečná, spíš naopak. Mrknout ani odvrátit hlavu jsem zkrátka nedokázala.

„Aaron byl vždycky velmi soběstačný. Se vším si poradil sám,“ prohlásila a s lehkým úsměvem se zadívala někam do té zelené džungle. „Skoro nás nepotřeboval. Z každé porážky udělal výzvu a nic nebral tragicky. Když zemřel jeho otec, Aaron byl okamžitě připravený převzít starost o rodinu. Navzdory vší té bolesti, kterou musel prožívat. Ze dne na den dospěl.“ Znovu se na mě zadívala. „Nikdy jsem ho ale neviděla tak zlomeného jako tu noc, kdy se vrátil z kostela. Tehdy nejel k sobě domů ani do Kanady, jak to míval ve zvyku, když se mu stalo něco vážného. Přijel za mnou. Nenáviděla jsem tě, jak jen může matka nenávidět někoho, kdo ublížil jejímu dítěti. A je jedno, že to dítě už je dospělý muž.“ Hlas jí selhal. Připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě.

Janeth si nenápadně otřela slzy. „Ale nikdy jsem ho neviděla tak šťastného jako včera večer, když mluvil o tobě.“

Ta věta mi pomohla konečně se pořádně nadechnout.

„Miluju ho,“ řekla jsem. Chtěla jsem ještě dodat, jak moc pro mě tehdy znamenalo její přijetí a jak jsem se těšila, že budu součástí její rodiny, ale neudělala jsem to. Nechtěla jsem pokoušet osud.

Janeth na mě upřela zkoumavý pohled. Její oči byly sytě zelené a mně to i v téhle vypjaté chvíli udělalo radost. Byly to jeho oči.

„Uvažovala jsem o tom celou noc. Vím, že pro Aarona je můj názor důležitý. Ale také ho dobře znám. Je mi jasné, že své rozhodnutí za žádnou cenu nezmění.“ Unaveně si povzdychla.

„Přiznala ses mu, nezapomínám na to. Sice mnohem později, než bych si přála…“ Nesouhlasně zavrtěla hlavou. Potisící jsem si v duchu sypala popel na hlavu. „Také ses sama přihlásila na policii…“

Přisedla si blíž. „Bylo by mnohem jednodušší, kdybych tě mohla prostě nenávidět. Ale na to mám svého syna příliš ráda. Chci důvěřovat, že ví, co dělá. Pokud si tě vezme, budeme jedna rodina. A naše rodina za všech okolností drží pohromadě. Vaše těžkosti budou i naše.“ Podle toho, jak se tvářila, z toho nebyla nadšená. Nedivila jsem se jí.

„Budu tě sledovat, Marie. Budu se pozorně dívat a doufat, že můj syn vedle tebe prožije šťastný život. I přes to všechno zlé, co mu vztah s tebou přinese.“

„Udělám pro to všechno,“ hlesla jsem.

„To bys měla,“ přikývla vážně.

Bylo mi těžko a hezky zároveň. Ještě před pár minutami jsem nevěřila, že mě Janeth nebo kdokoli z Aaronovy rodiny přijme.

Zlehka mě objala kolem ramen. Voněla po levanduli.

„Je mi to strašně líto,“ zašeptala jsem.

„Já to vím.“ Pohladila mě po zádech. „Ale musíš mi dát čas. Nám všem. Zjistit, co na tobě můj syn vlastně vidí.“

Vstala a usmála se. „Miluju orchideje. Ted je úžasný. Už dva roky se ho marně snažím získat.“

Vyprovodila jsem ji k východu z pavilonu.

„Někdy zajdeme na oběd, co říkáš?“ oslovila mě laskavě. „Znám pár míst, kde budeme mít klid a soukromí. Žádní novináři…“

„Děkuju,“ pípla jsem. Teď už mě v očích pálily slzy. Janeth mě sevřela v náruči. Na to, jak křehce působila, měla docela pevný stisk.

V den, kdy se měl konat proces s doktorem, který dělal Marii plastickou operaci, jsem zrušil všechny pracovní schůzky. Chtěl jsem tam být. Věděl jsem, že Marii moje přítomnost povzbudí. Náš vztah jsme ještě oficiálně neoznámili, pokoušeli jsme se oddálit všechno to šílenství. Do budovy soudu dorazila pár minut před začátkem s Bobem a dvěma bodyguardy. Vypadala sklíčeně, ale když mě uviděla, celá se rozzářila.

„Pěkné dopoledne, slečno Dobsonová.“

Stáli jsme od sebe asi tak metr. Novináře zadržovala justiční stráž, přesto zvedali foťáky nad hlavy a doufali, že se jim nějaký ten záběr povede.

„Opravdu pěkné, pane Collinsi,“ odpověděla potěšeně. Miloval jsem její úsměv. Obzvlášť tenhle. Byl jenom pro mě.

„Předvolali vás?“ pokračoval jsem v přátelské konverzaci.

Usmála se. Bylo těžké předstírat. Na druhou stranu, občas jsme se tím docela bavili.

„Ano. A kde se tu berete vy? Potřebujete získat další levnou pracovní sílu?“ Několikrát koketně zamrkala.

„Uvažuji o tom. Řekl bych, že doktor Bradley bude při práci s rýčem velmi zdatný. Přece jen je zvyklý používat nástroje.“

Potlačila smích a věnovala mi pohled, který jasně říkal, že mi to jen tak nedaruje. Potom už se ale dveře soudní síně otevřely a museli jsme se rozloučit.

Soud s doktorem Bradleym byl zdlouhavý a nepříjemný. Trvalo téměř hodinu, než přišla řada na Marii. Bál jsem se o ni. Žalobce se choval agresivně a vůbec se mi nelíbil.

„Slečno Dobsonová, sdělte laskavě soudu, za jakých okolností jste se setkala s obžalovaným.“

Marie vyrovnaným hlasem odpověděla:

„Doktor Bradley mi operoval obličej.“

„Byla jste snad zraněná, slečno Dobsonová?“ Žalobce přišel až k ní a ledově se na ni usmál.

„Ne. Byla to plastická operace kvůli změně vzhledu,“ řekla celkem klidně.

„Proč jste si přála operaci? Měla jste velký nos nebo příliš tenké rty?“

Nervózně jsem se zavrtěl, nesnášel jsem právnické tanečky. Bylo mi jasné, kam to směřuje. Chystal se na úkor Marie udělat na porotu dojem.

„Měla jsem vypadat jako Pamela Kingová.“

Mezi lidmi to zahučelo. Copak o tom už týdny nečetli v novinách?

„Proč jste chtěla vypadat jako ona?“

Marie si sotva znatelně povzdychla. Její vyrovnanost se pomalu vytrácela. Odpovídala tišeji a často klopila oči.

„Nechtěla. Tedy… Bylo to součástí dohody s madam Kingovou. Měla jsem mít obličej jako její dcera, protože skutečná Pamela umírala na rakovinu. Bez ní by společnost Helen… totiž… madam Kingové nemohla uzavřít smlouvu o fúzi.“

„Takže jste se dopustily podvodu,“ zvolal žalobce.

Vystrašeně se na něj podívala. Ve tváři se jí zračil stud a pocit viny. Pochopil jsem, že si to ještě neodpustila.

Naštěstí zasáhl obhájce. „Námitka. Slečna Dobsonová je zde jako svědkyně. Navíc bylo soudem rozhodnuto, že se nedopustila trestného činu. Mám tu kopii rozsudku soudkyně Julie Hammondové z dvaadvacátého srpna letošního roku.“

Soudce námitku uznal, ale Marie se na své židli svezla o kousek níž. Byl jsem čím dál neklidnější.

„Slečno Dobsonová, řekl vám doktor Bradley – nebo snad sama madam Kingová – o tom, že by mezi nimi došlo k nějaké dohodě? Řekněme za finanční odměnu?“

Nervózně si kousala ret a s odpovědí váhala.

„Nevzpomínám si.“

„Slečno, chcete nám tvrdit, že si nepamatujete na tak zásadní věc? Musela jste o tom přece přemýšlet, nebo se ptát…“

„Já vážně nevím! Myslím, že mi o tom nikdo neříkal. Madam Kingová se mi toho snažila prozradit co nejmíň. Myslela jsem, že mu za to platila, stejně jako platila mně. Jsem si ale jistá, že mu nařídila, aby vyrobil falešný zdravotní záznamy a vyměnil je za ty Pameliny. Jestli a kolik mu za to platila, nevím.“

Zřejmě odpověděla podle jeho představ, protože se zatvářil spokojeně. „Děkuji. Už nemám další otázky, Vaše ctihodnosti.“

Na moment úlevně zavřela oči. Snažil jsem se zachytit její pohled, abych ji povzbudil, ale mým směrem se ani jednou nepodívala.

„Obhajoba?“ obrátil se soudce na advokáta.

„Jen pár otázek, Vaše ctihodnosti.“

Advokát doktora Bradleyho byl asi padesátiletý štíhlý muž, který měl tvář ostříleného hráče pokeru. Za všech okolností se tvářil, že má v rukávu nejméně dvě esa. K Marii se choval laskavě a ona se viditelně uvolnila.

„Slečno Dobsonová, je veřejně známo, že jste se sama přihlásila na policii a ohlásila chystaný podvod. Můžete nám prozradit, proč jste se tak rozhodla?“

Zčervenala rozpaky.

„Námitka! Myšlenkové pochody svědkyně s tímto případem nesouvisí,“ protestoval žalobce otráveně a zrudl v obličeji.

„Vaše ctihodnosti,“ bránil se obhájce. „Rád bych porotě i vám objasnil, pod jakým tlakem se v té době svědkyně a můj klient nacházeli. Chystám se prokázat, že doktor Bradley se podvodu nedopustil dobrovolně, ale pod nátlakem.“

Soudce se podrbal na nose. „Tak do toho. Svědkyně odpoví na otázku.“

Marie přikývla a pokračovala.

„Já… už nějakou dobu mi to lhaní vadilo. Navíc…“ Zarazila se a konečně mě vyhledala očima. „Mezi mnou a panem Collinsem tehdy vznikl vztah. Nedokázala jsem ten podvod dotáhnout do konce.“

Hlavou mi proběhlo, kolikrát už se vlastně musela přiznat? Kolikrát tohle všechno musela opakovat?

Obhájce chápavě pokýval hlavou.

„Říkala jste, že vaše pochybnosti už nějakou dobu trvaly. Mohla byste nám objasnit, proč jste se tedy nepřiznala už dřív?“

Váhala. Zase klopila oči a nervózně si kousala ret.

„Bylo to kvůli těm penězům, slečno?“ snažil se ji povzbudit advokát.

„Měla jsem strach,“ vyhrkla najednou. Zvedla oči k obhájci. „Madam Kingová mi vyhrožovala.“

Když to Marie vyslovila, v první vteřině mě ta informace tak vyděsila, že jsem se jí zdráhal uvěřit. Jenže pak mi došlo, že to do sebe všechno zapadalo.

„Ty to nechápeš. Náš vztah s Helen je… zvláštní. Je těžký dělat si, co chceš, když tvůj život závisí na druhých.“

„Vyhrožuje ti? Hrozí ti, že tě vydědí, když ji neposlechneš?“

„Tak nějak.“

„Jak vám vyhrožovala?“ přerušil obhájce proud mých neutěšených vzpomínek na náš dávný rozhovor.

„Říkala, že by mě mohli najít v popelnici. Stejně jako Pamelu.“

Kolem zahučel vzrušený šepot. Nemohl jsem se pořádně nadechnout. Bezmocně jsem se díval, jak se Marie třese, a přísahal jsem si, že tohle jí budu vynahrazovat do konce života.

„Vyhrožovala madam Kingová tímto způsobem doktoru Bradleymu?“

„Já nevím. Nikdy jsem nic takovýho neslyšela. Snad jen… Víte, ona byla svou firmou posedlá. Mnohokrát mi řekla, že udělá naprosto cokoli, aby ji zachránila. Někdy působila… strašidelně a tvrdě. Umím si představit, že doktora Bradleyho zastrašovala.“

„Námitka! Pouhé domněnky!“ vyskočil žalobce ze židle.

„Připouštím. Slečno Dobsonová, nechte si své osobní závěry pro sebe. Zopakujte svou výpověď jinak a držte se faktů,“ pokáral ji soudce.

„Jaká byla Helen Kingová a jaký měla vztah ke svému majetku?“ pomáhal Marii obhájce.

„Byla tvrdá a posedlá svou firmou. Bála jsem se jí,“ uzavřela Marie svou výpověď skoro šeptem.

Jak jsem si kdy mohl myslet, že jsem lepší člověk než ona?

„Děkuji, slečno. To je vše.“

Nějak jsem se dokázala zvednout a projít soudní síní až na chodbu. Mohutné tělo Á okamžitě vstalo ze židle a vydalo se za mnou.

Venku jsem se opřela čelem o stěnu. Slyšela jsem volání novinářů, kteří natahovali ruce s fotoaparáty přes živou zeď tvořenou policisty. Nedokázala jsem se už ani rozčílit.

„Nechcete přinést vodu?“ zeptal se Á.

„To je dobrý, díky.“

Šetrně mě chytil za loket a odvedl k lavici v zádveří. Potom se postavil tak, aby mě nikdo nemohl fotit. Bob a Tý se objevili za pár minut.

„Jak je ti, holčičko?“ Táta si sedl ke mně a objal mě kolem ramen.

„Docela to jde. Jen jsem si připadala…“ Povzdychla jsem si a opřela se mu o rameno. „Chtěla bych, aby to bylo konečně za mnou.“

„Mrzí mě, že jsem ti tenkrát nepomohl. Musela jsi mít hroznej strach.“ Byl naštvanej. A taky smutnej.

„Už je to pryč,“ vyslovila jsem větu, kterou jsem si dennodenně opakovala.

Museli jsme tam zůstat až do konce projednávání pro případ, že by mě ještě chtěli předvolat. Když soudce vyhlásil přestávku, využil Aaron toho, že na chodbu proudily davy, a přišel za námi. Posadil se na protější lavičku. Díval se na mě. Nakonec vytáhl mobil a upřel na mě významný pohled. Začal psát. Brzy zapípala příchozí zpráva.

Miluju te. Udelam vsechno, abys na to mohla zapomenout. Nici me, ze jsem te s ni nechal. Naznacovala jsi, ze mas potize. Odpust mi to.

Zavrtěla jsem hlavou.

Nic jsi nevedel. Neres to. Miluju te.

Odeslala jsem zprávu a usmála se na něj. Byl tady se mnou a všechno se hned zdálo lepší. Viděla jsem jeho oči. Neklidné, plné emocí. Sklonil se k mobilu.

Dal bych si par facek. Je mi strasne lito, ze jsem na tebe kricel. Jsi uzasna.

Do očí se mi tlačily slzy. Zvedla jsem k němu hlavu a viděla, že vstává. Došel k automatu na vodu a naplnil kelímek. Přinesl mi ho.

„Slečno Dobsonová…“

Naše ruce se letmo dotkly.

„Děkuji, pane Collinsi.“

„Aarone?“ ozval se táta, který celou dobu předstíral, že nás vnímá asi tolik jako ten květináč s umělou kytkou, co stál na okně. „Chtěl jsem tě poprosit… mohl bys dnes večer přijet k nám domů? Mám ještě nějaké otázky ohledně těch cenných papírů, o kterých jsme mluvili minule.“

Aaron se rozzářil. „To nebude problém. Přijedu moc rád.“

Bob pokýval hlavou. Byla jsem u vytržení z toho, jak dokáže zachovat vážnou tvář.

„Děkuju,“ pravil spokojeně.

„Já děkuju,“ reagoval Aaron. Pak si ode mě vzal prázdný kelímek. Jeho pohled mě definitivně zbavil pocitu úzkosti. A rozhodně už jsem neměla studené ruce.