Lov na kukačku

Aaron k nám docházel dvakrát týdně. Nikdy nebyl sám. Brával s sebou právníka nebo finančního experta. Lidi tam venku nesměli pochybovat, že jediným důvodem, proč Aaron Collins chodí do našeho domu, jsou miliardy někdejší společnosti King Petroleum. Doufali jsme, že se novináři postupně uklidní, a zdálo se, že to zabírá. Naše ochranka už víc než dva týdny nikoho nesundala ze stromu před mým oknem. Přesto jsem si stále ještě nemohla dovolit jít normálně ven, pokud jsem nechtěla čelit dotěrným otázkám. Stala se ze mě myš, která se krčí ve své díře a schovává se před smečkou hlady zdivočelých kocourů.

Po měsíci se mi noha konečně úplně zahojila. Bylo to přesně ve stejné době, kdy mi kancelářská práce začínala lézt krkem. I když pracovat ve stejné budově, kde sídlila právnická firma, kterou si najala Collins Industries, přinášelo jisté výhody. Aaron se za mnou mohl zastavit a dělal to často. Někdy přinesl oběd, jindy jen nakoukl dovnitř a zeptal se, jak se mám. Bylo to krásný. A zároveň to bylo mučení. Jeho úsměvy, hlas, letmé doteky. Tak blízko, a přesto nedosažitelný. Pokaždé mě na jazyku pálila stejná otázka. Čekala jsem, jestli neudělá nebo neřekne něco víc.

Proto jsem se tak nehorázně těšila, že se po čtyřech týdnech zase konečně dostanu do lesoparku. Celý areál byl pro novináře uzavřený, takže mě čekalo příjemných pár hodin strávených na vzduchu. Ani mi nevadilo, že budu muset brzy vstávat. Aspoň zase jednou posnídám s tátou.

„Rezignuju.“

Zrovna jsem nám nalila kafe a na stůl postavila talíře s tousty. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla.

„Cože?“

Povzdechl si a napil se kouřící kávy. „Včera si mě zavolal starosta. Na přátelský rozhovor.“ Nešťastně zavrtěl hlavou. „On prý těm věcem v novinách nepřikládá žádný význam, ale je pod hrozným tlakem. Veřejné mínění, média… bla bla bla…“

„Je to kvůli mně?“ Hlavou mi blesklo, jestli by mnoha lidem nebylo líp, kdybych jim zmizela ze života.

Odložil šálek a chytil mě za ruku. „Nechci, aby sis s tím dělala starosti. Už takhle toho máš nad hlavu. Jenže novináři…“ Uhýbal pohledem, což se mu vůbec nepodobalo. „Už týdny píšou o tom, že šéf chicagské policie chodí do vězení za ženou odsouzenou za vloupání. Za ženou, která je shodou okolností matkou jeho několikrát zatčené dcery. Naposledy dokonce…“ Zarazil se.

„Chci to vědět.“

„Nenapsali to tak přímo. Prý jsem šťastnej chlap, když se moje žena zabila v autě a já můžu mít svou milovanou rodinku a k tomu bonus v podobě všech těch miliard. Skoro jako bych s tím Heleniným autem něco udělal.“

Popadl mě vztek. Takový ten živelný, kdy má člověk chuť něco rozmlátit nebo i někoho praštit, bez ohledu na následky.

„Cože? Jak můžou? To přece…“ Nebyla jsem schopná dát dohromady celou větu. „Zažaluješ je?“

„Mluvil jsem o tom s Johnem. Říkal, že v těchto případech je to většinou padesát na padesát. I kdybych vyhrál, soudní proces by ten plátek jen zpopularizoval. Kašlu na to.“

V očích mě začaly štípat slzy. Nedokázala bych říct, jestli lítosti, nebo vzteku.

„Tati, kvůli tomu přece nemusíš odcházet. Jsi úplně čistej. Prostě… prostě nás máš rád. Nemůžeš za to, co jsme s mámou kdy udělaly.“

Zavrtěl hlavou a smutně se usmál.

„Vůbec se tím netrap. Jsem šťastnej. Opravdu. Teda když pominu to, jak se to v práci všechno podělalo.“

„Jsi dobrej policajt!“ zkusila jsem to ještě. „Možná ten nejlepší! Proč bys měl odcházet kvůli takovejm škodolibejm hyenám? To se za tebe starosta nepostaví? Vždyť tě na to místo dosadil on!“

„No právě. On je ten, kdo má teď máslo na hlavě. Mohlo by to vypadat, že si špatně vybírá lidi. Rok před volbama tohle nemůže potřebovat.“

„Takže tě vyhodil?“ zašeptala jsem.

„Ne. Ne tak doslova. Dal mi skleničku svého nejlepšího bourbonu a s úsměvem naznačoval, že by bylo lepší, kdybych odešel sám. Ukázal bych tím prý, že mám pořád charakter. A nemusím odcházet úplně. Říkal, že si můžu vybrat nějaký menší město.“

Teď už jsem brečela naplno. „Je mi to líto, tati.“

Láskyplně se na mě podíval.

„Vůbec o tom nemluv. Dal bych i víc za to, že jsi živá a se mnou. A Carolyn…“ Zrudly mu uši. Když mluvil o mámě, stávalo se mu to. „No, uvidíme,“ uzavřel to.

Pokračoval v jídle. Pokusila jsem se o totéž, i když mi připadalo, že přežvykuju kamínky a písek. Tak o tomhle Aaron mluvil. Tlak na rodinu. Na mou i na tu jeho. Rozbolel mě žaludek.

Už nějakou dobu jsem měl špatnou náladu a z velké části jsem si za to mohl sám. Marii jsem vídal jen několikrát týdně. Občas jsem využil toho, že měl ke Kingovým cestu Elton Ackerman, a svezl se s ním. Taky jsem jezdíval na neplánované návštěvy právnické kanceláře, která sídlila ve stejné budově jako moje nadace, jen abych se s ní mohl setkat. Bylo nám spolu dobře, ale pokaždé jsem na Marii viděl to téměř zoufalé očekávání. Pořád jsem si říkal, že čím víc času uplyne, tím menší bouři zveřejnění našeho vztahu způsobí. Zároveň mi chyběla. Trápila se a já měl vztek. Dřív jsem si s pozorností médií nelámal hlavu. Dokázal jsem se tomu i zasmát. Teď jsem novináře začínal nenávidět.

Také jsem hledal příležitost, kdy si o Marii promluvit s matkou, protože jsem nechtěl, aby se to dočetla v novinách. První spekulace se už samozřejmě objevily a bylo jen otázkou času, kdy se donesou až k ní. A ona mi to ani trochu neusnadňovala. Kdykoli se řeč stočila k dívce, která si v mé nadaci odpracovávala svůj trest, matka velmi nápadně měnila téma. A tak jsem to znovu a znovu odkládal.

První říjnový den se pokazil už od rána. Cindy onemocněla, takže jsem první hodinu po příchodu do práce věnoval vyřizování vzkazů zanechaných na záznamníku. Slíbil jsem si, že své asistentce hned příští měsíc vyplatím pořádné prémie. Dvacet vzkazů a měl jsem chuť jet zpátky domů. Její nepřítomnost také hodně zneklidňovala George, který každou půlhodinu pod záminkou, že jde na záchod, odcházel telefonovat, aby se ujistil, že nic nepotřebuje. Byl nevrlejší než obvykle.

K dovršení všeho mi uprostřed největšího pracovního mumraje telefonovala Trish. Vlastně to ani nebyl rozhovor. Ječela na mě, že jsem idiot a že nechápe, jak můžeme mít s Ethanem stejnou DNA.

„Měl by ses nechat vyšetřit,“ vřískala na mě. „Možná potřebuješ ústavní péči! Myslíš, že nečtu noviny? Jen naprostej magor by se dal dohromady s tou proradnou ulhanou krá –“

„Trish!“ zařval jsem na ni, protože kdyby to dopověděla, pravděpodobně bych za sebe nedokázal ručit. „Už nikdy o ní nebudeš mluvit takhle! Rozumíš?“

Ozvalo se jen pohrdlivé zasyčení a má švagrová bez rozloučení zavěsila. Zůstal jsem stát s oněmělým sluchátkem v ruce a rozčilením jsem se doslova zalykal. Jak dlouho bude trvat, než se Trish pokusí poštvat proti mně zbytek rodiny? Nevěřil jsem, že by se jí to mohlo podařit, na to byla příliš špatný diplomat, ale nálada mých nejbližších se kvůli ní dostane na bod mrazu. Rozhovor s matkou už se nedal odkládat. Rozhodl jsem se, že jí to řeknu hned zítra.

Krátce po poledni mě čekala další nepříjemná záležitost. Výstavba lesoparku se dostala za polovinu a já slíbil, že uspořádám exkurzi pro zástupce tisku přímo v Thorntonu. Budou se ptát na golf. Na minizoo. A na můj maxiskandál.

Od rána lilo jako z konve, tudíž tu byla naděje, že novináři nebudou mít chuť na dlouhé procházky pod širým nebem. Chtěl jsem být co nejstručnější a pak jim nabídnout občerstvení v právě dostavěné budově golfového klubu. Jenže i počasí se nakonec postavilo proti mně. Krátce před tím, než jsme dorazili, vítr rozfoukal mraky a rozzářilo se slunce.

Vystoupil jsem z auta a spolu s Georgem čekal, až se z minibusu vysouká všech čtrnáct novinářů. Marii jsem uviděl okamžitě. Nejspíš to bylo tím, že jsem ji vyhlížel. Krčila se uprostřed rozbahněné plochy budoucího golfového hřiště a snažila se aspoň trochu krýt za vozem s nasbíraným kamením. Usmála se na mě. Byl to ten hřejivý úsměv, který mě pokaždé nutil nechat všechno plavat a běžet za ní. Tentokrát jsem se ale musel držet zpátky. Úsměv jsem jí rychle oplatil a obrátil se zpět k novinářům. Doufal jsem, že ji nikdo z nich nezaregistruje. Přivítal jsem je a vynaložil veškerý šarm, kterého jsem byl schopný, aby mi věnovali plnou pozornost. Zdálo se, že to zabírá. Ulevilo se mi, když jsem měl úvodní řeč za sebou a mohl je odvést na prohlídku golfového klubu, dál od Marie. Jenže se ozvalo nečekané zvolání.

„Slečno Dobsonová!“

Trhnul jsem sebou a ruce se mi automaticky sevřely v pěsti. Obrátil jsem se. Zástup pisálků se nechápavě zastavil a zadíval se špatným směrem. Tím směrem, kterým kráčel chlápek v drahém baloňáku. Přímo k ní. Fotil a šklebil se u toho, jako by vyhrál v loterii. A viděl jsem i ji. Jak zbledla a jak pomalu couvá. V očích měla hrůzu.

Říjen se do toho pěkně obul, takže když jsem se zase ocitla na svazích vznikajícího lesoparku, dostala jsem na přivítanou studenou sprchu. Doslova. Čerstvě zasazené stromky a keře procházely zatěžkávací zkouškou. Pokud by pršelo příliš, odplavila by je voda. Ted stál v pršiplášti nahoře na kopci a snažil se je v zemi udržet silou myšlenky. Solidárně jsem zůstala s ním a držela nad ním deštník. Kromě nás venku nikdo nebyl. Všichni se schovávali v první montované budově, která vznikla dole v údolí. Mně se tam pochopitelně nechtělo, neměla jsem chuť čelit všemu tomu zírání.

„Hele, už se to trhá!“ zvolala jsem nadšeně a ukázala směrem na jih. Zatímco na nás se stále lily proudy vody, na obzoru se spustila zlatá opona slunečních paprsků. Dokonce byla vidět modrá obloha. Ted se rozchechtal a bodře mě plácl do zad.

Za půl hodiny bylo po dešti. Dobrovolníci v holínkách se trousili ven. Sázet se nedalo – zem se změnila v kaši –, ale nastal ideální čas na odstraňování kamení z plochy, kam se měly už za pár dní pokládat předpěstované zelené koberce. Ted napůl šílel, jak se bál, že chladné počasí přijde příliš brzy a trávník se nechytí. Jeho starosti bych chtěla mít.

Do údolí najely dva traktory s otevřenými vozy a my vyfasovali rukavice. Držela jsem se stranou. Po tom, co jsem minulý měsíc předvedla s rýčem a panem Collinsem, už všichni věděli, kdo jsem. Dva kluci si mě vyfotili mobilem. Nejspíš doufali, že jim za ty fotky někdo zaplatí. A asi měli pravdu.

Procházela jsem těsně podél úpatí svahu, v ruce kbelík, a každých pár kroků jsem ohýbala záda. Když byla nádoba plná, vlekla jsem ji k vozu, abych obsah vysypala. Celkem pakárna, ale měla jsem aspoň klid.

Uplynula přibližně hodina, když přijel autobus a s ním Aaronovo auto. Musela jsem se hodně přemáhat, abych k němu neběžela. Neviděli jsme se už tři dny. Z autobusu ale k mému zděšení vylézali novináři! Reagovala jsem rychle. Zvedla jsem si límec a sedla si do dřepu, abych nebyla tak na ráně. Aaron jim něco vykládal, na tu dálku jsem ale neslyšela ani slovo. V jeden moment mě uviděl a usmál se. Byla to jen vteřina. Pak se otočil a vedl návštěvníky k rozestavěné zdviži. Vrátila jsem se ke sbírání kamení a přitom jsem se pokoušela nenápadně sledovat, kde zrovna je.

„Slečno Dobsonová!“

Mé jméno proletělo údolím a vyplašilo hejno ptáků, kteří se už stihli zabydlet mezi keři. Narovnala jsem se a zmateně se rozhlížela, kdo to na mě zavolal. Od skupiny žurnalistů se oddělil nějaký fotograf a blížil se ke mně. Co krok, to zmáčknutí spouště. Zůstala jsem stát. Přemýšlela jsem, jak by to vypadalo, kdybych se běžela schovat do domku, a jestli by mě pronásledoval až tam. Nebo se mám drápat tím rozbahněným svahem nahoru? Byla jsem v pasti. A taky vyděšená a naštvaná.

Aaron ho vůbec nevaroval. Neoslovil ho, než ho chytil za rameno. Nepožádal ho, aby přestal fotit. Prostě jím smýkl, vytrhl mu foťák a pak s tou jistě drahou věcičkou třískl na hromadu nasbíraného kamení.

Už byli dost blízko, abych zaslechla, jak mu Aaron s ledovým klidem řekl: „Pošlete mi účet. A teď odtud vypadněte, nebo poletíte za tím foťákem.“ Nepotřeboval křičet, aby dosáhl svého. Byl žralok.

Fotograf si přesto cestou k autu dovolil vyhrožovat žalobou. Objala jsem se rukama. Cítila jsem pohledy všech lidí, co tomu parádnímu divadlu přihlíželi, ale nedívala jsem se na ně.

Aaron zavolal na svého bodyguarda a něco mu tiše řekl. Věnoval mi ještě jeden pronikavý pohled a potom se vrátil k fascinovaným zástupcům médií.

Osobní strážce zamířil ke mně.

„Slečno Dobsonová, prosím, pojďte se mnou do vozu. Pan Collins vám vzkazuje, že momentálně nutně potřebuje někoho, kdo by se staral o administrativní záležitosti v sídle nadace. Odvezu vás.“

Vyhledala jsem Aarona očima. Pokračoval ve výkladu. Viděla jsem, že zuří. I když se usmíval – ten profesionální výraz pro novináře měl prostě nacvičený –, z každého jeho gesta sálal hněv. Mohla jsem jen doufat, že se nezlobí i na mě.

„Díky,“ hlesla jsem a následovala bodyguarda k Aaronovu autu.

„Mám v tom domku svoje věci,“ vzpomněla jsem si najednou. Na nohou jsem měla gumáky obalené blátem a na sobě vlhkou pláštěnku.

„Přivezu vám je později, slečno. Teď bychom měli jet. Tihle pisálkové obvykle informujou o pěstování růží, ale každou chvíli se můžou vzpamatovat a rozhodnout se, že prorazí do mnohem čtenější rubriky.“

Nerozhodně jsem se zadívala na hroudy bahna na svých botách.

„To je v pořádku. Nastupte!“ Teď už to znělo netrpělivě. Ohlížel se přes rameno, jako by se bál, že po nás snad někdo vystřelí. Poslechla jsem bez reptání.

„Dámy a pánové, velmi se omlouvám za ten incident. Jak je vidět, ne každý má dobré vychování a dokáže pracovat tak profesionálně jako vy. Pojďme raději pokračovat v prohlídce. Snad po jejím skončení nepohrdnete pozváním na večeři. Myslím, že vám to za to zdržení tak trochu dlužím.“

Ždímal jsem ze sebe zdvořilost a okouzlující úsměvy. Dámská část výpravy roztála okamžitě, muži až na té večeři. Rozdával jsem komplimenty a nešetřil penězi. Dokonce jsem jim slíbil prohlídku matčiny zahrady. Dělal jsem všechno možné, dokud jsem si nebyl jistý, že ani jeden z nich nenapíše negativní zprávu. Odjížděli přesvědčeni, že ten mizera, kterého jsem vyrazil, si nic jiného nezasloužil.

A celou dobu jsem prožíval Tantalova muka. Marie nemohla být víc než půl hodiny jízdy daleko, ale já za ní nemohl, dokud se mi nepodaří zbavit se novinářů. Lámal jsem si hlavu, jestli je v pořádku, protože když odjížděla, vypadala dost otřeseně.

V sedm jsem konečně zamířil do sídla nadace. Cestou jsem porušil snad všechny dopravní předpisy. Myslel jsem na to, jak dlouho ji ve skutečnosti nechávám čekat. Celý měsíc! Třicet dní letmých doteků a krátkých návštěv. Trish měla pravdu – měl bych se nechat vyšetřit.

Vyběhl jsem schody a uviděl George, který hlídal vstup do kanceláře.

„Všechno v pořádku?“ zeptal jsem se za letu.

Přikývl. „Je uvnitř. Čeká na vás, pane.“ Sotva znatelně se usmál. Bezpečně poznal vlastní symptomy.

Otevřel jsem dveře. Stála tam a čekala. Neřekl jsem nic – momentálně jsem měl v hlavě úplně prázdno –, jen jsem udělal tři dlouhé kroky a konečně ji sevřel v náruči. Všechna tíha ze mě rázem spadla a slyšel jsem, jak i ona úlevně vydechla. Měl jsem nutkavou potřebu všechno jí vynahradit. Ošklivé odpoledne, uplynulý měsíc, uplynulé roky, celý svět, všechno. Položil jsem jí ruce na tváře a sklonil se tak nízko, až jsem ucítil její dech. Díval jsem se jí do očí, rozšířených očekáváním.

„Dřív jsem nemohl… Musel jsem je zabavit, aby na to zapomněli. Vzal jsem je na večeři, pozval na slavnostní otevření…“

Několikrát přikývla a já si uvědomil, že jen zbytečně žvaním. Pravděpodobně jí bylo fuk, kde jsem byl. Teď byla spokojená, protože jsem přišel. Usmívala se.

„Jsi v pořádku?“

„Už jo,“ vydechla.

Dotýkal jsem se jí. Jejích vlasů, čela, tváří i krku. Rukama a potom rty. Pomyslel jsem si, jak je absurdní, že ve skutečnosti byla moje už celé týdny. Znovu jsem ji líbal. Její rty chutnaly slaně.

„Dělám ti ze života peklo,“ řekla smutně.

Blázínek. Nikdy jsem nebyl šťastnější. Podržel jsem si její obličej a čekal, dokud neotevře oči a nepodívá se na mě. Toužil jsem, aby poznala ten rozdíl. Přistoupila na mou hru a velmi pozorně si mě prohlížela. Najednou se rozzářila. Ať už to vypadalo jakkoli, našla to.

Usmíval se. V jeho výrazu nebyl ani náznak pochybností a vyzařovala z něj jistota. Byl prostě šťastný. Připomínal mi toho záchranáře z kanadských hor, ale teď to pro mě znamenalo mnohem víc.

„Sedmnáct…,“ pronesl nevěřícně.

Okamžitě jsem se vrátila oběma nohama na zem. Byl o jedenáct let starší. Další „drobnost“, se kterou jsem si mohla po nocích lámat hlavu.

„Já vím, hrozný. Ale už mi brzo bude osmnáct,“ vyslovila jsem pravděpodobně nejpitomější výmluvu svého života.

Zasmál se tomu. „Jsi zajda…“

„Kmete,“ bránila jsem se. A po krátkém zaváhání jsem dodala: „Miluju tě.“

„A já tebe.“

Připadala jsem si jako opilá. Líbání takovým způsobem muselo být určitě trestné. Nikam nespěchal, neodbýval to.

„Tři měsíce, jeden týden a pět dní,“ zabručel, když jsem se pak ocitla uvězněná v jeho náruči. Ještě stále měl na sobě luxusní, ale provlhlý kabát.

„Ty víš, kdy mám narozeniny?“

Uslyšela jsem smích. „Asi si kvůli nim pořídím adventní kalendář.“

„Jsou pro tebe tak důležitý?“ vyzvídala jsem rozpačitě, vděčná, že právě teď nevidí, jak rudnu.

Ucítila jsem polibek na temeni. Aaron vykročil a tlačil mě před sebou, dokud jsem nenarazila do židle a nesedla si do ní. Ani jsem nevěděla, jak se to stalo, ale najednou přede mnou klečel. Ta scéna mi byla tak trochu povědomá.

„Chci si tě vzít.“

Dívala jsem se na něj úplně omráčeně a myslela si, že se mi to všechno jenom zdá.

Sklonil se nad mou levou ruku a políbil prázdný prsteníček. „Myslím, že už mi to došlo. Já nemám na vybranou. Musím si tě vzít.“

Zamračila jsem se. „Jak to myslíš, že musíš? Jsi těhotnej?“

Zasmál se. Byl to ten jeho smích s přimhouřenýma očima. Pohla­dila jsem ho ve vlasech.

„Já si tě musím vzít, protože bez tebe nemůžu žít.“ Usmíval se a byl evidentně spokojený, že mi pro jednou došla slova.

„Ty už mi věříš?“ zeptala jsem se skoro bez dechu.

„Ano.“

Mé jindy neustále drmolící podvědomí se ponořilo do nábožného ticha.

„Bude z toho pěknej poprask,“ hlesla jsem jenom. To se ozval ten pochybovačný pesimistický hlas, který mě strašil ve snech. „A co tomu říká tvoje rodina?“ Aaron nebyl jediný, koho jsem podvedla. Neuměla jsem si představit, že by se se mnou ještě někdy mohli chtít setkat.

Znovu přitiskl rty na můj prsteníček.

„Ještě to nevědí. Spíš tuší. Chystám se jim to říct co nejdřív.“

Dostala jsem strach. Vzpomněla jsem si na tátu.

„Sám jsi říkal, že kvůli nám všichni budou pod obrovským tlakem. Bob… Bob příští měsíc musí skončit v práci. Kvůli mně.“ Zase se vrátila tíseň. Strašně jsem chtěla, aby to Aaron udělal. Aby mě chtěl tak moc, že obětuje všechno. Zároveň jsem se toho děsila.

„Mám strach, že mi to jednou budeš vyčítat,“ vyslovila jsem své nejtemnější obavy.

Sedl si na zem, zády se opřel o zeď a stáhl mě k sobě na klín. Objímala jsem ho kolem krku a opájela se nadějí, že se už nic dalšího nepodělá.

„To se nestane. Nikdy nedělám nic, za co bych se pak nemohl postavit. Rozhodl jsem se sám. Musím jen najít způsob.“

„Budeme žít za polárním kruhem?“ zeptala jsem se s hořkým pousmáním.

Slyšela jsem jeho tichý povzdech. „Ještě nevím. Ale přijdu na to.“

Tiskla jsem se k němu, špičku nosu zastrčenou pod límec jeho kabátu.

„Zatím to nebudeme zveřejňovat. Než pravda vyjde najevo, musím na to rodinu připravit. Už nebudeš jezdit do Thorntonu, trest si odpracuješ tady.“ Teď mluvil jako majitel obrovské firmy, zvyklý udílet příkazy. Uklidňovalo mě to. „Chci, abys u sebe měla bodyguarda.“

Chtěla jsem protestovat, protože ta představa se mi příčila. Ale momentálně mě držel v náruči a před chvílí mě v podstatě požádal o ruku.

„Dobře.“

„Hodná holka,“ pochválil mě.

„To nejsem,“ podotkla jsem s pohledem upřeným na jeho rty.

„Pokoušíš se svádět svýho šéfa?“ zeptal se tím vražedně zastřeným hlasem, když jsem se mu vzápětí snažila přetáhnout kabát přes ramena. Připadalo mi absurdní, že ho měl pořád ještě na sobě.

„Nejsi můj šéf,“ odporovala jsem. „A ani mě za to nemůžeš vyhodit. Máme to za trest.“

Mokrý kabát se konečně vzdal. Aaron se zas od srdce zasmál.

„Ty to máš za trest. Já jsem poškozená strana.“ Vtiskl mi polibek na krk. Ucítila jsem jemné kousnutí.

„Zasloužíš si odškodný,“ zamumlala jsem. Rozklepaně a trochu nešikovně jsem se pustila do rozepínání knoflíků na jeho košili. Prudce se nadzvedl a položil mě zády na zem. Přitiskl se ke mně.

„Spíš mi usiluješ o život. Vážně mě chceš donutit milovat se s tebou v kanceláři na podlaze?“

Milovat se? Na podlaze?

„Přehnala jsem to?“ pípla jsem. Bylo mi trapně. Hodně trapně.

„Už ve chvíli, kdy ses mi zadívala na pusu.“ Zasmál se, ale znělo to spíš trochu zoufale. Tvářil se napjatě. Ne jako když vyhazoval toho novináře, tohle bylo jiné…

„Měla bys vědět… chlapům stačí málo.“

„Aha.“

„Tím chci říct…,“ pomalu se nade mnou skláněl. „Děláš to fakt dobře.“ Otřel se rty o můj nos. „Jen nevím, co jsi tím myslela.“

„Nemyslela jsem… vůbec.“

Smál se mi. Očividně. Přesto jsem se neurazila. Ono se totiž zdálo, že ho to potěšilo. Kdo se v tom má vyznat?

„Nechci, abys byla vyděšená,“ zapředl tiše jako kočka.

„Nejsem,“ odporovala jsem tím velmi vyděšeným a zároveň trucovitým hlasem. Což ho opět pobavilo.

„Jestli teď zase řekneš, že jsem zajda, tak se naštvu,“ varovala jsem ho.

Zacukaly mu koutky, ale nerozesmál se. Pohladil mě a jen se na mě díval.

„Budu si to pamatovat,“ ujistil mě. Pak se mu ve tváři objevil úsměv. Žraločí.

„Co je?“ zeptala jsem se. Polilo mě horko.

„K mým největším přednostem patří trpělivost.“

„Vážně?“

Přikývl. „Tři měsíce, jeden týden a pět dní.“