Tváří v tvář

Ted odešel asi ve čtyři. Když mě požádal, abych po práci odevzdala klíč od pavilonu na recepci, byla to nejdelší věta, kterou jsem od něj za celý den slyšela. Ve zbývající hodině jsem si vyráběla sadu mozolů pomocí kropicí konve. Nervozitou jsem zlikvidovala několik kytiček, které jsem předtím vlastnoručně zasadila. Posledních pět minut jsem už jen seděla převlečená na lavičce před skleníkem. Smrákalo se.

Konečně se ozvalo zaskřípání štěrku. Vstala jsem. Jestli to se mnou nepraští teď, tak nikdy, blesklo mi hlavou. Cesta vedoucí směrem k hlavní budově se mírně stáčela za pichlavé, dokulata sestříhané keře, takže jsem příchozí uviděla až na poslední chvíli.

Beverly.

„Ahoj?“ vypadlo ze mě rozpačitě. Nechtěla jsem vypadat, že ji nerada vidím, ale lekla jsem se, že si to Aaron rozmyslel.

„Ahoj.“ Její tón mluvil úplně jasně. Dalo se z něj poznat, že by teď nejraději byla někde jinde, s někým jiným. Přesněji – kdekoli jinde, s kýmkoli jiným. Žádné vřelé objetí ani vodopád slov. Tahle Beverly na mě byla pěkně naštvaná.

„Půjdeme?“ zeptala se netrpělivě.

„Kam?“ Mimoděk jsem se jí podívala na ruce, jestli v nich nedrží nějakou zbraň. Nedržela. Koneckonců – nebyla to Trish. Ta by se s žádným ahoj nenamáhala. Stačilo by pár vteřin a stala bych se trvalou součástí pavilonu exotických rostlin. Jako hnojivo.

Beverly protočila oči.

„Aaron mě požádal, abych tě tu vyzvedla a odvezla za ním. Pořád má v patách novináře. A sama uznáš, že by nebylo moc chytrý, aby se s tebou sešel veřejně.“

Vykročily jsme směrem k hlavní budově.

„Nebylo?“

„Nečteš noviny? Už nevědí, co by o vás psali, takže se teď vyloženě vyžívají v tom, jaký je mezi vámi věkový rozdíl. Je ti sedmnáct! Víš, co by zejtra psal bulvár? Petrolejový pedofil! Nebo něco na ten způsob.“

„Já to radši nečtu,“ pípla jsem.

„Dobře děláš,“ přiznala neochotně a kradmo se na mě zadívala. „Jeden aby to raději četl nalačno. Dokonce se objevují karikatury. Ani ti nebudu popisovat, jak vás nakreslili.“

Rozbrečela jsem se. Asi za to mohl čerstvý vzduch, únava z přesazování kytek a můj zpackaný život.

Beverly si povzdychla. „Nebul. Na, vem si můj kapesník…“

Zastavily jsme se pár kroků od zadního vchodu. Všechno jsem viděla rozmazaně. Beverlyin hedvábný kapesník voněl po nějakém parfému, takže mi připadalo hloupé se do něj vysmrkat. Ona sama stála proti mně s přísně založenýma rukama a zkoumavě mě pozorovala.

„Tohle mi vážně nejde. Měla pro tebe jet Trish,“ postěžovala si, ale už nezněla tak nabroušeně.

„Zabila by mě,“ konstatovala jsem smrtelně vážným hlasem.

„To bude asi ten důvod, proč Aaron požádal mě,“ ušklíbla se. Gestem odmítla svůj znehodnocený kapesníček.

Otevřela jsem nám dveře a ve vstupní hale odevzdala klíč na recepci. Venku na ulici stál tmavě šedý bentley. A kolem něj asi deset fotografů. S povzdechem jsem si přetáhla přes hlavu kapuci.

Beverly s pozoruhodnou silou odstrkovala dotěrné novináře a nacpala mě do auta. Když nastupovala, ozvalo se srdceryvné zaúpění, jak jednomu pisálkovi přišlápla nárt podpatkem.

„Já nerada,“ zavrkala a o půl vteřiny později už auto nadsvětelnou rychlostí vyrazilo od chodníku. Neměli šanci. Než stihli doběhnout ke svým autům, zmizely jsme jim. Tak takhle se to musí, pomyslela jsem si uznale.

Netušila jsem, kam mě Beverly veze, a zatím jsem se nechtěla ptát. Místo toho jsem si užívala křeče v žaludku a třas rukou. Toho setkání jsem se strašně bála. John měl pravdu – rozsudkem to neskončilo.

Mířily jsme na západ. Beverly se trošku mračila, ale jinak mi připadala celkem v pohodě.

„Bev, já… omlouvám se. Nechtěla jsem vám lhát.“ Znělo to uboze. Tak jako ve všech předchozích případech. Člověk by řekl, že to už budu umět říct nějak uvěřitelněji.

„Mně se omlouvat nemusíš. Já nemám zlomený srdce,“ odpověděla s příkrostí, kterou jsem si asi zasloužila.

Útrpně jsem si opřela hlavu o okno a zavřela oči.

„Ne že bych se nevztekala,“ pokračovala. „Ian byl ale vytočenej jako nikdy.“

Tázavě jsem se na ni podívala.

„No, Ian je v tom, co dělá, opravdu dobrej,“ vysvětlovala Beverly. „Má odhad na lidi. Kriminálka si od něj nechává dělat posudky. A o tobě si myslel…“ Přibrzdila na první červené za celou dobu a podívala se na mě. „Byl přesvědčenej, že Aarona miluješ. Naštvalo ho, že se spletl.“

Zase jsem se rozbrečela. Až se setkám s Aaronem, budu mít místo obličeje červený pouťový balónek. Namáčkla jsem se až ke dveřím a totálně mokrý kapesník jsem si přitiskla k očím. Beverly už nic neříkala.

Asi za deset minut jsme zastavily. Když jsem se podívala ven, viděla jsem jen černé obrysy stromů. Světla nejbližších budov zářila daleko od nás.

„Už jsme tady?“ Měla jsem oteklý nos a můj hlas zněl jako z tlampače.

„Skoro.“

Beverly vypnula motor a rozepnula si pás. Pak zašátrala v kabelce. „Takhle tě za ním nepustím. Vypadáš děsně.“

Nařídila mi, abych se k ní otočila. Vytáhla voňavý ubrousek a otřela mi obličej. Pak mě natřela make-upem.

„Nebudu to přehánět. Měl by vědět, že taky trpíš,“ prohlásila zadumaně, jak si mě tak prohlížela. „Možná trochu řasenky.“

Pokračovaly jsme v cestě. Nejely jsme ani míli. Auto náhle zpomalilo a v kuželu předních světlometů se objevil Aaron. Opíral se o bok svého luxusního sedanu.

Tak.

A je to tady.

Zhluboka jsem se nadechla. Zašátrala jsem po páčce a mé dveře se s tichým cvaknutím pootevřely.

„Hele, buď na něj hodná, jo?“ Beverly mě chytila za ruku. Zněla hodně naléhavě. „Už takhle je na tom dost bídně.“

Přikývla jsem, krk úplně stažený. Stačila chvilka a čerstvá maskara na mých řasách se ocitla v ohrožení. Když jsem se pravou nohou dotkla povrchu silnice, cítila jsem se úplně zdřevěnělá.

„Marie,“ zastavila mě podruhé.

Nervózně jsem se zadívala na čekajícího Aarona a pak na ni.

„Bylo by skvělý, kdyby…“ Nedokončila to. Jen se sotva znatelně usmála.

„Vyřiď Ianovi, že se nespletl,“ požádala jsem ji těsně před tím, než jsem přibouchla dveře.

Když odjela, obklopila mě tma. Byla jsem za to vděčná. Musela jsem vypadat strašně.

Ze skleníku jsem odjel přímo do kanceláře. Podařilo se mi zabrat se do práce. Vytěsnit truhlíky, konve, snubní prsteny i všechny modrooké dívky. Nakonec jsem se od okolního světa odřízl tak dokonale, že jsem zapomněl i jíst. Nebýt Cindy, umřel bych hlady.

Když jsem to v podvečer zabalil, už jsem si připadal celkem při smyslech. Jen jsem si nebyl úplně jistý, jestli to setkání můžu přežít. Před pár hodinami jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že ještě nejsem tak daleko, abych za sebe dokázal ručit.

Pro setkání jsem vybral lesopark v sousedství O’Harova letiště. Znal jsem tam několik míst, která bývají liduprázdná i za bílého dne, natož po setmění. S Georgem jsme sehráli mnohokrát použitou fintu. Vzal si limuzínu a vyjel deset minut přede mnou. Paparazzi se ho okamžitě chytili a začali ho pronásledovat. Odjel jsem, jakmile byl vzduch čistý.

Na místo jsem dorazil s asi desetiminutovým předstihem. Chvíli jsem seděl v autě, ale moc dlouho jsem to nevydržel. Musel jsem ven.

Tmu rozčísly blížící se světlomety. Soustředil jsem se. Jen krátký rozhovor. Tlustá čára. O nic nejde. Bla bla bla…

Marie vystoupila a zimomřivě se objala rukama. Tvářila se ustaraně. Beverly mi naznačila, abych zavolal, až bude potřeba Marii zase odvézt, a odjela. Spolkla nás tma. Nejhlasitějším zvukem, který se ozýval, bylo šumění větru v korunách stromů a pak vzdálené hučení motorů tryskových letadel.

„Chceš se projít? Nebo si sedneme dovnitř?“ nabídl jsem, teď už úplně v klidu. Mé vnitřní bla bla bla zřejmě dostatečně zafungovalo.

„Radši bych se prošla.“

Mluvit spolu ve tmě bylo zvláštní. Neviděli jsme si do tváří. Všechno, co z ní zbylo, byl medový hlas a sotva viditelná silueta. Přesto jsem si celkem jasně dokázal představit každý detail.

Vydali jsme se dlouhou alejí. Doufal jsem, že začne sama. To ona se přece chtěla sejít. Já jí neměl co říct. Kromě výčitek. V duchu už jsem jí je vmetl snad tisíckrát. A zhruba tolikrát jsem se s ní v duchu miloval.

„Jestli chceš, můžeš se ptát. Na cokoli…,“ prolomila konečně mlčení.

Spolkl jsem první velmi naštvanou reakci.

„Myslel jsem, že už jsi mi všechno řekla.“

„Jo, já…“ Krátce se odmlčela. Zdálo se, že ztratila odvahu. „Řekla jsem ti všechno o tom, co jsem udělala. Ale pokud jde o nás dva…“

Vybuchlo to. Ta nálož dynamitu hluboko ve mně. Stačila jediná vteřina. Jako by zatáhla za šňůru odpalovacího zařízení. Všechen ten vztek, který jsem celou dobu vlastně jen tušil. Zraněná pýcha. Naivní rozmetané iluze, které si s tím pocitem zrady pořád ještě nedokázaly poradit. Jako když se protrhne přehrada. Najednou jsem chápal, proč se říká, že někdo viděl rudě. Dusilo mě to, pálilo zevnitř a nutilo lapat po dechu. Zbývalo málo a začal bych chrlit plameny. Zadržel jsem je jen pevně zatnutými zuby.

„Nás dva?“ zasyčel jsem a zastavil se. „Celý náš vztah byl…“

I v té tmě jsem zahlédl její leknutím doširoka otevřené oči, ale nezastavilo mě to. Chtělo to ven. Ta jedna věta, která shrnovala vše. „Jedna – velká – lež!“

Nepoznával jsem svůj hlas a vlastně jsem v tu chvíli nepoznával ani sám sebe. Stál jsem tam podobný sloupu vysokého napětí, každý nerv napnutý k prasknutí. Naprosto přesně jsem si dokázal vybavit, jak jsem se s ní cítil dřív. Všechny sny a plány. Co ve mně vyvolávala, kdykoli se na mě jenom podívala. A dohánělo mě k nepříčetnosti, že se na tom nic nezměnilo.

„Bála jsem se, že mi nebudeš chtít říct, jak ti je,“ špitla ustrašeně.

Vyšlo ze mě něco jako zavytí. Můj mozek se totiž nemohl rozhodnout, jestli se mám začít hystericky smát, nebo z plných plic řvát. Připadalo mi, že snad nemá pud sebezáchovy.

„Chceš vědět, jak mi je? Fajn! Nikdy v životě se ke mně nikdo nezachoval tak hnusně. A nikdy mi nebylo tak strašně, jako když jsem vyšel ven z toho kostela!“

Okamžitě jsem to chtěl vzít zpátky. Věděl jsem, že se chovám jako kretén. Jak jsem si tohle setkání vlastně představoval? Jsem v pohodě. Je to za mnou. Jasně, byl to šok. Ale fakt jsem v pohodě. Měj se.

Jenže místo toho jsem sevřel její ramena. Chtěl jsem, aby se bála. Kdybych někdy viděl nějakého muže, že se takhle chová k ženě, zlomil bych tomu parchantovi nos. Zbláznil jsem se. Momentální pominutí smyslů? Nejspíš. V tom rudém oparu živelného hněvu jsem si užíval prostý fakt, že se jí dotýkám. Alespoň takhle.

Necouvla. Neodstrčila mě. Cítil jsem její ustrašený dech a takhle zblízka jsem i viděl, že pláče. Přesto v jejím výrazu nebyl strach. Ani jediná stopa.

A pak… ucítil jsem, jak se mě dotkla na zádech. Nejdřív nesměle, ale vzápětí mě křečovitě objala. Z bezprostřední blízkosti se mi dívala do očí.

Chytil jsem ji za vlasy – byly hebké a voňavé – a přitiskl ji k sobě. Nemohla by se ubránit, ani kdyby chtěla. Byl jsem hrubý. Kradl jsem si její polibky. Kousal jsem ji. Možná jsem si nalhával, že na to mám právo. Nebo jsem bez toho doteku nemohl přežít už ani vteřinu.

Marie mě sevřela ještě pevněji. Vítr odnášel její zavzdychání přímo od našich úst. Tiché lapání po dechu a nový povzdech.

V jednu chvíli to byla ještě bolestivá křeč, vzápětí se mi do celého těla vlilo opojné uvolnění. Hladil jsem ji – ve vlasech i po tvářích. Její ústa jsem teď líbal nejjemněji, jak jsem dokázal. Nakonec už se o mě jen lehce opírala. Bylo po všem. Jako by do sebe vstřebala všechen můj vztek.

Velmi pomalu jsem ji pouštěl. Styděl jsem se za to, co jsem udělal, ale byl jsem jí vděčný, že mi to dovolila. Měl bych pro ni udělat totéž. Dát jí prostor.

„Chtěla jsi o něčem mluvit…“

Váhala.

„Bylo toho víc. Jenže nakonec… Chtěla jsem ti říct, že tě miluju.“

Navzdory tmě a bez ohledu na to, co se mezi námi právě stalo, rozpačitě kousek odstoupila a odvrátila hlavu.

„Nevím, jestli ti ještě někdy dokážu věřit,“ odpověděl jsem.

Němě přikývla a setřela si rukama slzy. Znovu jsem si uvědomil, co všechno mohlo být, ale nebude. Co jsme měli v tom starém životě, který skončil. Bolelo to až na dřeň. Ale tentokrát bylo něco jinak. Tentokrát jsem necítil hněv.

Vraceli jsme se k autu. Než dorazila Beverly, aby Marii odvezla domů, prostě jsme stáli a povídali si. Většinou o nedůležitých banalitách. Ten svíravý tlak nevyslovených výčitek byl pryč. Kdybychom se zítra někde potkali, klidně a bez skřípání zubů bych ji mohl pozdravit. Nebo třeba pozvat na oběd. Protože mi vždycky bude blízká.