Vydírání

Teo mi dal panáka a prášky na spaní. Ve většině ohledů mě bral jako dospělou už od mých patnácti. Těsně před tím, než jsem zavřela oči, prohlásil, že mě radši zamkne. Těžko říct, jestli chtěl někomu zabránit, aby se ke mně dostal, nebo se bál, že zase zmizím.

Na prášky jsem si vzpomněla, jakmile jsem otevřela oči. Hlava mi totiž třeštila a zvedal se mi žaludek. Můj mozek se pomalu probouzel k životu a vyčítavě mi připomněl, že jsem nevečeřela. Měla jsem jen tu horkou čokoládu v Glamour. Pak dlouho nic a nakonec panáka a oblbováky.

Sedla jsem si a chytila se za hlavu. Pro jistotu, aby mi neupadla. Zvláštní bylo, že jsem ani nestihla přijít pořádně k sobě, a už se mi zase chtělo brečet. Zajímalo by mě, jaké podmínky by člověk musel splnit, aby si mohl užívat výhod přísloví ráno moudřejší večera.

Opatrně jsem vstala a chvíli čekala, až se pokoj přestane houpat. Došourala jsem se do koupelny. Vypadala jsem přesně tak, jak jsem se cítila. Oteklá, s rozmazanýma šminkama a rozcuchaná. Dokonce můj odraz v zrcadle se na mě díval vyčítavě. Velké modré tátovy oči.

Vlezla jsem si do sprchy. Pár minut a zase přišly slzy. Jestli jsem včera večer byla v transu, teď jsem přišla úplně k sobě. Ve výsledku to znamenalo, že jsem se najednou nedokázala ani pořádně nadechnout. Musela jsem prostě jen sedět a přesvědčovat svoje tělo, že neumírám. Změnit bydliště přece není žádná tragédie. Roky jsem se o sebe starala v podstatě sama, takže bych se neměla hroutit. Přinutila jsem se soustředit na věci, které musím udělat.

Vylezla jsem z koupelny a oblékla se. Se srdcem v krku jsem vytáhla z batohu mobil. Aaron ještě nevolal, ale bylo teprve sedm. Dřív nebo později se to ale stane a já netušila, co mu řeknu. Všechna vysvětlení mi připadala hrozně stupidní.

Z chodby v zádveří mého pokoje se náhle ozvaly rozčilené hlasy, které postupně přecházely v křik. Zdálo se mi, že slyším Camilu. Nebo Ninu? Teo nekřičel. Jakmile šlo o jeho dvě ženy, přestával být drsným mafiánem. Po chvíli jsem pochopila, že se hádají kvůli mně. Potlačila jsem touhu vykašlat se na předstírání vnitřní síly a opravdu se zhroutit a naházela jsem své věci do batohu. Jen je poprosím o fén a vypadnu. Nikdy jsem přece neměla v plánu v Two Tango zůstat.

Uslyšela jsem kroky a cvaknutí klíče v zámku.

„Ahoj, Kuře, jak je?“ Teo vešel a zavřel za sebou dveře.

„Jsem v pohodě, díky.“ Přinutila jsem se k úsměvu a začala stlát postel. „Jen si půjčím něco na vysušení vlasů a padám. Musím chytit letadlo.“

Mlčel. Zvedla jsem hlavu a střetla se s jeho zamračeným pohledem.

„Vždycky jsem si myslel, že jsi chytrá. Ale asi jsem se spletl.“

„Nechápeš to,“ bránila jsem se chabě.

„Zmlátil tě? Ublížil ti nějak?“ zeptal se. Byla jsem si jistá, že kdybych kývla, Aaron by prožil opravdu hodně ošklivý den.

„Ne… miluje mě,“ odpověděla jsem nakřáplým hlasem.

„Aha,“ řekl nechápavě. „Takže?“

Ztěžka jsem dosedla na postel a bezradně objala svůj batoh.

„Takže co? Vážně chceš poslouchat moje romantický výlevy?“ pokusila jsem se o útočný tón.

„Ne!“ vyhrkl vyděšeně. „Romantickejch výlevů si užívám každej den až až. Mě spíš zajímá, která součástka je v tobě tak vadná. Ve chvíli, kdy konečně začneš žít normální život, práskneš do bot a všechno zase posereš.“

„Normální život?“ vyjela jsem hystericky. „Bez bodyguardů nemůžu ani na krok. Táta dostal padáka. Lidi, který miluju, jsou kvůli mně…“ Odmlčela jsem se. „Nechtěl jsi citový výlevy.“

„Kašlu na city, Kuře!“ zahřímal. „Jenže ty máš na krku podělaný obecně prospěšný práce! Jestli odejdeš, celej tvůj život bude v prdeli! Půjdeš pěkně do lochu. A až vylezeš…,“ zavrčel. „Jestli tě jednou najdu sjetou, jak šlapeš chodník, zabiju tě.“

Vstala jsem a zacvakla přezku na báglu.

„Musím jít. Děkuju za všechno,“ zamumlala jsem. „Půjčíš mi ten fén?“

„Seru ti na fén!“ zavrčel. „A seru na tebe!“ Otočil se na patě a s prásknutím dveří odešel. I s batohem jsem si kecla zase zpátky na postel. Nemám ty pitomý kapesníky…

Když jsem se trochu vzpamatovala, sebrala jsem odvahu a šla najít Camilu. Nehodlala jsem do toho mrazu vyjít s mokrou hlavou.

Ocitla jsem se na chodbě a zamířila o patro níž do Teova bytu, když ke mně z baru v přízemí dolehly zvuky další hádky. Podle toho, co jsem slyšela, rychle přešla v něco horšího. Následovaly nějaké rány a tříštění skla. Rozběhla jsem se ke schodišti.

Do lokálu jsem přiletěla úplně bez dechu a málem jsem omdlela hrůzou. Dva stoly byly převrácené a z police nad barovým pultem, kde ještě nedávno stály láhve s alkoholem, trčela židle. Na podlaze se válely střepy a trosky nábytku. Uprostřed toho všeho stál Aaron. Na zádech mu visel Sergio, který se mu snažil držet ruce, aby se Elías mohl lépe trefit. Vykřikla jsem.

Cestou jsem uvažoval, jestli tam nejdřív nemám zavolat. Jenže tím bych ji mohl vyplašit. Utekla by a už nikdy bych ji nenašel. Místo toho jsem prozvonil George. Měl lehké spaní a jednal rychle. Chtěl jsem mít pojistku, kdyby se něco… nepovedlo.

V půl šesté ráno jsme seděli v autě kousek od baru a dívali se, jak se poslední hosté trousí ven. Chtěl jsem počkat, až se ta díra vylidní, i když zůstat na místě a nedělat nic byla jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem kdy musel udělat.

„Nesmysl!“ vrčel můj bodyguard asi popadesáté. Nesnášel, když jsem se ho snažil držet stranou.

„Chci ji odvést domů, Georgi. Ne rozpoutat třetí světovou,“ vysvětloval jsem trpělivě. „Když půjdu sám, mám větší šanci.“

„Jo, leda umřít,“ utrousil.

Nechtěl to pochopit. Prostě jsem tam musel jít bez doprovodu.

„Nalepím se na dveře, a pokud uslyším něco podezřelýho, jdu dovnitř,“ přesvědčoval mě.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Počkáš do devíti. A budeš ignorovat cokoli, co uslyšíš.“

Zatnul zuby, ale nakonec přikývl.

Bylo kolem sedmé, když jsem usoudil, že dál už nemá smysl čekat. Přeběhl jsem ulici a zatlačil do dveří v naději, že nebude zamčeno. Nebylo.

Ocitl jsem se v dusném páchnoucím pološeru na vrcholu dřevěného schodiště. V místnosti svítila jen zářivka dole nad barem. Two Tango byl typický honky tonk bar zařízený v country stylu. Na stěnách visely fotky z rodea, v rohu stál mechanický býk. Dole u baru seděli tři ramenatí chlapi. Jednoho z nich jsem bezpečně poznal. Byl jsem tu správně.

Tiše jsem sešel schodiště a oslovil jsem je.

„Ránko.“

Strnuli a otočili se. Dva klučíci, kterým nemohlo být víc než osmnáct, se na mě ošklivě zamračili a jeden z nich významně prohlásil, že je zavřeno. Teo Flores mlčel. Žvýkal konec nezapálené cigarety a bedlivě mě pozoroval. Jeho klid mě dopaloval.

„Je tady?“ zeptal jsem se ho na rovinu.

Nastalo dlouhé ticho. Teo se otočil zpátky k baru, vyndal si z pusy cigaretu a kopl do sebe panáka.

„Řek bych, že tě nechce vidět,“ odpověděla mi jeho záda.

„Musím s ní mluvit.“ Dařilo se mi nekřičet. I když můj výraz asi příliš laskavě nevypadal.

„Ona s tebou ne. Měl bys jít.“

Ve skutečnosti jsem se nechtěl prát. Tedy… chtěl, ale ne hned. Jenže jeden z těch dvou chytráků seskočil z barové židle, založil si ruce na prsou a prohlásil:

„Neslyšels? Vypadni odsud,“ načež následovalo moje „Donuť mě.“

Vystartovali oba zároveň. Měl jsem málo manévrovacího prostoru, takže jsem popadl nejbližší židli a udělal jsem si ho. Rozmáchl jsem se. Jeden z nich se sehnul, druhý dostal plný zásah. Zaplavil mě adrenalin. Vztek konečně mohl ven.

„Sráči!“ zařval ten, který se předtím dokázal vyhnout. Byl hodně rychlý a zasáhl mě pěstí do brady. Na okamžik se mi zatmělo před očima. Jeho rána mě donutila udělat krok zpět. Vzápětí jsem se přikrčil a praštil ho do žaludku. Zachrčel a zlomil se v pase.

Teo Flores vstal, ale nevypadal, že by se hodlal zapojit. Zato Mexičan zasažený židlí už byl na nohou. Popadl nejbližší kus sedacího nábytku a rozběhl se proti mně. Uskočil jsem, a když se ke mně otáčel, židli jsem mu vytrhl a odhodil pryč. Ozvalo se tříštění skla.

Najednou mi jeden z nich visel na zádech. Než mi došlo, že tohle bude hodně bolet, vrátil mi jeho parťák ránu na solar. Zalapal jsem po dechu a můj vztek se ještě znásobil. Jen mě zdržovali. Kašlal jsem na ten živý batoh na mých zádech a vykročil k Teovi. Viděl jsem rudě.

„Tak kde je?“ zařval jsem.

V dalším postupu mi zabránila rána pěstí. Tentokrát znovu do brady. Na setinu vteřiny jsem ztratil spojení s okolním světem. Probral mě až výkřik. Bez nejmenších pochybností jsem poznal Mariin hlas.

Mžitky před očima se pomalu rozplývaly. Marie stála ve dveřích na druhé straně sálu a vypadala šokovaně. Pohledem přeskakovala ze mě na toho opičáka, co jí říkal Kuře, a zase zpátky. Zjevně očekávala nějaké vysvětlení. Všiml jsem si, že měla mokré vlasy.

Musel jsem za ní. Sáhl jsem za sebe a strhl jsem si toho chlapa ze zad. Překážel. Odhodil jsem ho směrem k Floresovi a vystartoval k Marii. Možná za to mohly ty dvě rány do brady nebo probdělá noc, ale když jsem se k ní blížil, připadalo mi, že se brodím tuhnoucí lávou. Viděl jsem její strachem rozšířené oči a na moment mi to udělalo dobře. Couvala ke dveřím.

„Stát!“ zahřmělo za mými zády. Na okamžik jsem se zastavil, a ztuhla dokonce i Marie. Neohlédl jsem se. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči.

„Elíasi, Sergio, ukliďte tady ten bordel, než se někdo pořeže, a fofrem!“ Skoro jsem ho nevnímal. Těch několik vteřin jsem prožíval totální euforii, že ji vidím a že je nejspíš úplně v pořádku. Stál jsem od ní sotva dva metry.

Pak se majitel baru zaměřil na nás.

„A vy dva… Vypadněte! Oba!“

Marie střelila poplašeným pohledem někam za moje rameno.

„Mám mokrý vlasy,“ zakňourala.

„Vem si od Camily ten podělanej fén, vysuš si svý podělaný vlasy a vypadni z mýho podělanýho podniku!“ Zuřil. Mě už ale nemohlo nic zastavit. Konečně jsem stál u ní. O kousek přede mnou couvla a poplašeně na mě upírala ty velké modré oči. V tu chvíli jsem to jasně cítil a díky tomu vzteku i víc, než kdykoli jindy. Ona byla sever a já kompas. Strašně moc jsem ji chtěl. A zároveň se mnou pořád lomcoval hněv.

Chytil jsem ji za loket a natlačil směrem ke schodišti.

„Jdu s tebou!“

Ustrašeně přikývla a vydala se nahoru. Držel jsem se těsně za ní. Jistě jsem věděl jen jednu jedinou věc. Nenechám ji odejít. Musela by mě zastřelit.

V patře se nerozhodně zastavila u prvních dveří. Ošila se a pak na ně zaklepala. Objevila se krásná vysoká žena s dlouhými havraními vlasy. Když se podívala na Marii, mračila se jako tisíc čertů. Okamžitě jsem věděl, že tu ženskou nemám rád.

„Máš mi dát podělanej fén, abych mohla vypadnout z vašeho podělanýho podniku,“ prohlásila Marie hodně unaveným hlasem.

Žena na okamžik zmizela. Vrátila se s fénem, vrazila ho Marii do ruky a přibouchla nám dveře před nosem. Bouchnutí rezonovalo schodištěm a postupně se vytrácelo se slábnoucí ozvěnou.

Marie…

… plakala.

Beze slova se otočila a pokračovala do dalšího patra. Následoval jsem ji. Jednou rukou se přidržovala zábradlí a do rukávu druhé si otírala oči. Vztek mě pomalu přecházel. Pořád jsem jí toho měl hodně co říct, ale začínala mě přemáhat touha sevřít ji v náruči.

Ocitli jsme se v malém, slušně zařízeném pokoji. Marie zmizela v koupelně a zavřela se tam. Když se asi za deset minut vrátila, byla celá skleslá a oteklá od pláče.

„Sedni si,“ požádal jsem ji mnohem laskavěji, než jsem měl původně v plánu.

Bez protestů poslechla. Upřeně pozorovala prošlapaný koberec. Neměl jsem tušení, co se jí honilo hlavou, ale všiml jsem si zarputilosti, která z ní i přes veškerý smutek vyzařovala. Pořád ode mě chtěla odejít.

„Máš jen dvě možnosti. Buď se se mnou vrátíš k Bobovi a za pár měsíců si mě vezmeš, nebo vytáhnu mobil, zavolám právníkovi a zažaluju tě.“

Vytřeštila oči. „Cože?“

„Jestli se nevrátíš domů, podám na tebe žalobu,“ zopakoval jsem.

„Jakou žalobu?“ Vypadala jako malá ztracená holka. Potřeboval jsem jí dát lekci, ale bylo to strašně těžké.

„Do vězení jsi nešla, protože jsem tě nezažaloval. Citová újma, obrovská finanční ztráta a tak dále.“

„Co?“ hlesla plačtivě.

„Vydírám tě.“

Dívala se na mě vyděšenýma očima a nevydala ani hlásku.

Sever a kompas. „Nenechám tě utéct.“

Pořád to byl ten velitelský hlas, ale výraz v jeho obličeji se měnil.

„Nemůžeš…“ Víc jsem nedokázala. Byla jsem zmatená. A naprosto v šoku.

„Můžu. Dlužím ti to.“

„Ty mi to dlužíš?“ opakovala jsem nechápavě.

„Na něco jsme zapomněli.“ Přišel blíž. A pak ještě. Dřepnul si ke mně, ale ani se mě nedotkl. „Strašně moc jsme se oba snažili, abych ti začal věřit, ale v tom všem jsme nějak zapomněli zapracovat na tom, abys ty věřila mně.“

„Já ti věřím,“ zakňourala jsem. O čem to mluví?

Aaron se významně rozhlédl kolem sebe.

„Vidíš, kde teď jsme?“ Zavrtěl hlavou. „Ty nevěříš nikomu. Možná… Teovi,“ dodal hořce.

Nesouhlasně jsem se zamračila. „Já jen nechtěla… prostě už jsem nemohla. Copak to nechápeš? Máš úžasnou rodinu… Rozpadala se mi před očima. A můj táta… musí zalízt do díry, jako by byl zločinec.“ Zoufale jsem se na něj dívala a doufala, že mu to dojde. Nikdy jsem mu přece nechtěla ublížit.

„Mám úžasnou rodinu,“ souhlasil a pousmál se. „Mám dva bratry, za které bych i umřel. Matku, která nás bude milovat, ať budeme žít jakkoli. A mám dvě švagrové, které je třeba opatrně dávkovat,“ zabručel ponuře. Natáhl ke mně ruku a pohladil mi zápěstí. „Uvědomuju si, že toho na tebe bylo příliš. Neznám moc lidí, kteří by se na tvém místě nesesypali. Ale to, co se teď děje… nebude to tak pořád. Trish se možná dokáže vztekat roky a na návštěvu k Janeth bude jezdit jindy než my… A nějakou dobu budeme potřebovat početnější ochranku. Ale to všechno…,“ usmál se a zavrtěl hlavou. „To přece nic neznamená.“ Jeho oči konečně získaly tu krásnou hřejivou barvu.

„Tak jednoduchý to není,“ odporovala jsem chabě.

„Je. Věř mi,“ řekl důrazně. „Myslíš, že to dokážeš?“

Odněkud vyčaroval čistý kapesník a podal mi ho. Přitiskla jsem si ho k očím a otřela si nos. Styděla jsem se.

„Chovala jsem se hystericky?“ zeptala jsem se nešťastně. „Zbrkle? Pitomě?“

Přisunul se blíž a položil mi ruce na tváře.

„Ne. Tedy…,“ potměšile se usmál. „Trochu. Byla jsi pod velkým tlakem. Neměl jsem odcházet. Včera jsem tušil, že něco nebylo v pořádku. Měl jsem zůstat.“

Váhavě jsem zvedla ruku a položila ji na jeho rameno. Pomalu jsem se uklidňovala.

„Nebudu ti tvrdit, že už nikdy nebudeš brečet,“ pokračoval, zatímco mě jemně hladil. „Vždycky se najdou idioti, kteří se budou snažit dostat přes plot, aby si tě mohli vyfotit, jak ležíš u bazénu, a pak o tobě napsat, že jsi přibrala, nebo že naopak určitě trpíš anorexií… Ale tohle je normální. V naší rodině ano. A nesouvisí to s tím, co jsi udělala.“

„Je to strašně těžký,“ přiznala jsem a přitiskla se blíž k jeho horké ruce. „Bolí mě, že Bob musel odejít z práce. A že o tobě píšou ty hnusný věci. Dokonce se trápím i kvůli Trish.“

„Já vím.“

Bylo to… zvláštní. Mé argumenty mi pořád připadaly stejně důležité – a on mi je ani nevyvracel –, ale zároveň byl u mě a tvrdil, že na tom nesejde.

„Připadám si strašně hloupě…“

Vklínil se mezi moje kolena. Nejdřív jsem cítila jeho dech a potom rty.

„Jsi úplně slaná,“ zašeptal. Rozbrečelo mě to.

„No tak… Víš, že solit se má jen málo, není to zdravý. Přece nechceš, aby mě bolely ledviny.“

Musela jsem se smát.

„Ty na mě nejsi naštvanej?“ Pátravě jsem se mu zadívala do očí.

„Byl jsem. Strašně. Ale na něco jsem přišel. Když mi Bob volal, že jsi zmizela, nenapadlo mě, že bys utíkala přede mnou. Věřil jsem ti. Prošel jsem závěrečnou zkouškou.“ Zářivě se na mě usmál.

S konečnou platností mi došlo, že nikam neodcházím. Zůstávám s ním, protože on mě opravdu chce. Za každou cenu. Asi nemělo smysl pokoušet se to pochopit. I bez toho jsem měla dost práce s tím to vůbec nějak vstřebat, na takovou dávku štěstí jsem prostě nejspíš nebyla stavěná. A tak jsem ho jen hladila a ujišťovala se, že se mi nezdá.

„Vážně bys na mě podal žalobu?“ zeptala jsem se nervózně, když jsem se v těch zmatených vnitřních úvahách dostala až k tomu, jakým způsobem si pro mě přišel.

„Ano.“

Ztěžka jsem polkla. „Jsi drsnej…“

„Ani netušíš jak.“

Ne, nic nemohlo jít snadno. Zrovna jsem si říkal, že už mi nic nebrání, abych si vybral malou zálohu odměny pro vítěze, když se ve dveřích objevil Flores.

„Chystám se spát. Co kdybyste vypadli?“ houkl na nás. Vstali jsme. Držel jsem Marii za ruku.

„Jsme na odchodu,“ oznámil jsem mu.

Zkoumavě se na mě podíval.

„Vážně si ji chceš vzít?“ zeptal se. „To aby sis pořídil řetěz a rákosku.“

Proběhlo mezi námi něco jako tiché porozumění. Trvalo sotva vteřinu. Mohl bych se vztekat a nesouhlasit, ale nic by to nezměnilo na faktu, že on mi ji právě teď dával. Hrozné pomyšlení. On mi dovolil si ji odvést.

„Díky. A vzhledem k tomu, že odsud odejdeme spolu a bude to vypadat, že jsme tu strávili noc, rád bych ti zaplatil.“

„Blbost.“ Znělo to jako ano.

„Trvám na tom. Kolik?“

Chtěl stovku a já se rozhodl mu ji dát. A k ní ještě pár nul. Protože jsem mu chtěl poděkovat a neříct u toho děkuju. Asi to pochopil, protože se vůbec nebránil.

„Už mi sem nelez, Kuře. Příště ti jednu vrazím hned mezi dveřma. Na tohle vážně nemám.“

Marie se lekla. „A co když tě budu chtít vidět?“ ptala se nešťastně.

„Zavoláš a pozveš mě na nóbl oběd. Tady už se ale neukazuj.“ Odešel, a dokonce za sebou zavřel. Začínal jsem ho mít docela rád.

„Takže… jdeš se mnou, nebo mám volat právníkovi?“ zeptal jsem se jí s předstíranou přísností.

„Snažíš se mě zastrašovat?“

„Rozhodně.“

„Nemůžeš mě poslat do vězení. Stejskalo by se ti,“ vysvětlovala, zatímco mi na první pohled nevinnými doteky rovnala límec košile, která během uplynulých hodin přišla o několik knoflíků, zato získala spoustu nevypratelných skvrn.

„Nosil bych ti sušenky a pomeranče.“

„Musíš si myslet, že jsem fakt jenom hloupej zajda,“ povzdechla si.

„Jen potřebuješ někoho, kdo by ti včas řekl, že se chystáš udělat blbost.“

„Někoho, kdo by řídil můj život?“ zeptala se a zamračila se na mě.

Líbilo by se mi to? Jistěže ano! Dovolila by to? Rozhodně ne.

„Někoho, kdo by tě chránil. A pomáhal nedělat hlouposti. Jako ty pomáháš mně.“

Zase se celá rozsvítila a dala mi pusu na bradu. Až teď jsem si připustil nepříjemné cukání způsobené otokem.

„Bolí to?“

„Skoro o tom nevím,“ lhal jsem.

„Tak mě vezmi domů.“

Na ulici stál George a dělal, co bylo v jeho silách, aby od nás udržel novináře. Zahlédl jsem i Steina. Napadlo mě, že jsme Floresovi udělali slušnou reklamu. To by mohl ocenit.

„Co jim všem řeknu?“ zeptala se Marie v náhlém záchvatu zděšení, když jsme nasedli do auta. „Tátovi, Janeth… a přijdu pozdě do práce!“

„Naši nic nevědí,“ uklidňoval jsem ji. „A Bob… Obávám se, že to vypadá na domácí vězení.“ Zasmál jsem se jejímu provinilému výrazu. Ještě jsem nezapomněl, jak mi bylo, když utekla.

„A v práci tě omluvím. Jsem tvůj šéf, vzpomínáš? Být tebou, dělám si starosti s někým úplně jiným,“ řekl jsem smrtelně vážným tónem. Zbledla.

„S kým?“

„No… Terrence a Austin s tebou nejspíš do konce života nepromluví. Jestli byl někdo naštvanější než já, byli to oni.“

Nepobavilo ji to. Chvíli se zamyšleně mračila, ale pak se ke mně přitulila a její výraz se uvolnil.

„Kolik jsi vlastně dal Teovi za ty škody?“ zeptala se.

S povzdechem jsem ji objal kolem ramen a políbil ji do vlasů.

„Sto.“ A dodal jsem: „Tisíc.“