Nevinnost sama

Nemohla jsem se pohnout ani o milimetr. Škubala jsem sebou a doufala, že se ještě nebudu muset úplně vzbudit. Zkusila jsem propnout nohy a ruce, ale byla jsem jako svázaná. Nespokojeně jsem zakňučela. Všechno mě bolelo. Navíc se ozval můj hladový žaludek. Ne, tohle nejspíš nebude dobré ráno.

„Dobré ráno,“ ozvalo se tak blízko, že mě to okamžitě probralo. Znehybněla jsem. Opatrně jsem otevřela oči. Pár centimetrů ode mě se usmívaly rty Aarona Collinse a hned nad nimi zářily jeho zelené oči. Dokonce jsem cítila šimrání jeho vousů na tváři. Okamžitě jsem byla vzhůru.

„Dobré,“ zamumlala jsem a rozpačitě uhnula pohledem. Což šlo vážně hodně těžko, vzhledem k tomu, že byl tak blízko.

„Vyspala ses? Nebyla ti zima?“

„Spala jsem jako mrtvá,“ přiznala jsem. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem usnula. Muselo to být skoro okamžitě.

„Mrtvoly ale nemluví ze spaní.“ Jeho smích způsobil, že v tom spacáku bylo rázem ještě těsněji. Pak mi došlo, co řekl, a zatrnulo mi.

„Já… mluvila jsem ze spaní?“ Mohla jsem mu vykládat cokoli!

„Vysvětlovala jsi Bobovi, že ho Helen potřebuje,“ odpověděl už úplně vážně.

„Fakt?“ Srdce mi bušilo jako o život. Aaron to musel snad i cítit – leželi jsme nalepení k sobě.

„Trápíš se tím,“ konstatoval hlasem plným porozumění.

„Bob a Helen?“ vyptávala jsem se nechápavě. Nešlo mi to do hlavy. Krach jejich manželství mě mrzel, ale že bych kvůli němu měla noční můry?

Odmlčel se, jak lovil v paměti správná slova. „Tatínku, prosím tě, vrať se. Maminka na to sama nestačí.“

Neodpovídala jsem. Byla jsem vděčná, že si ten můj porouchaný mechanismus v hlavě nevybral k nočnímu vyprávění o něco starší historky. Třeba o gangu nebo o vyloupené bance.

Odpoutala jsem oči od Aaronova krku a pohledem se zastavila na jeho rtech. Byly tak blízko, že jsem je viděla rozostřeně. Přesto jsem pár vteřin nedokázala koukat nikam jinam.

Pohnul se a já se vzpamatovala. Jeho dech se přesunul někam nad moje ucho.

„Už to nebolí?“ zeptal se tiše.

Přemýšlela jsem, o čem to mluví, než mi došlo, že nejspíš zírá na mé jizvy. V panice jsem se pokusila vysoukat ze spacáku ruku. Aaron zaúpěl, protože jsem ho při tom praštila do žeber. Snažila jsem se najít šátek, ale nikde jsem ho nemohla nahmatat. Nakonec jsem si hlavu prostě zakryla rukou. Po boji se spacákem jsem lapala po dechu.

Aaron nemluvil, dokonce se ani nehýbal. Nevěřila bych, že mi bude takové horko. Vždyť sotva svítalo. U pusy se mi ještě srážela pára.

„Nemusíš to schovávat. Je to něco jako… válečné jizvy. Porazila jsi smrt.“

Zatajila jsem dech. Ucítila jsem jemný, vlhký dotek na zápěstí a šimrání vousů.

„Znamení odvahy,“ dodal ještě. To už se jeho rty dotkly mého ucha. O vteřinu později tváře. Svět kolem udělal eskymácký obrat. Ocitla jsem se přitisknutá k zemi, protože se Aaron přetočil nade mě. Dívala jsem se mu přímo do očí. Jeho ruce se pracně prodraly k mým ramenům a ke krku. Už jsem si nedržela hlavu, držela jsem tu jeho. Aaronova tvář byla horká, jen nos měl trochu studený. Cítila jsem škrábání strniště, vůni nějakého parfému a taky jeho vlastní vůni smíchanou s tou mojí.

A pak byl ještě blíž, horké rty pohladily ty moje a následoval letmý dotek špičky jazyka. Zavřela jsem oči. Tak zdvořilá žádost ke vstupu se nedala odmítnout.

„Člověk se sem žene skoro potmě, bojí se, že vás najde buď napůl, nebo totálně zmrzlý, a tady se zatím schyluje k požáru.“

Aaron strnul a tiše zaúpěl: „Proč nejsem jedináček?!“

„Skvělé načasování, Ethane,“ prohodil jsem mrzutě a vysoukal se ze spacáku. Pamela vypadala, že by se naopak docela ráda zavrtala co nejhlouběji a ještě lépe pod zem.

„Věděl jsem, že mě rád uvidíš,“ zasmál se Ethan.

Výmluvně jsem zvedl oči k nebi a snažil se nazout si boty. Moc mi to nešlo, byl jsem ještě trochu mimo.

„Dobré ráno, slečno Kingová!“ zubil se pobaveně můj mladší bratr. Pamela se pokoušela zachránit zbytky důstojnosti a prostě se usmála.

„Chata je zrušená,“ vysvětloval jsem Ethanovi důvod, proč se tu já a moje snoubenka válíme na zemi. Ne že by mu do toho něco bylo.

„Jo, viděl jsem to. Hledal jsem vás nejdřív tam. Když jsem našel tu spoušť, došlo mi, že jste se šli schovat pod převis. Neotravoval bych, ale ve zprávách hlásili, že po bouři je v lesích kalamita a padají stromy. Říkal jsem si, že se po vás radši podívám. Vyrazil jsem už za tmy.“

Vyměnili jsme si krátký pohled plný porozumění. Mohli jsme se špičkovat hlava nehlava, ale skočil by pro mě do ohně a já bych pro něj udělal totéž.

„Díky.“

S úsměvem přikývl a začal se rozhlížet, jako by se kochal krajinou.

„Myslíš, že zvládneš cestu zpátky?“ Přisedl jsem si k Pamele, která překonala rozpaky a soukala se ze spacáku. Každou buňkou v těle jsem věděl, že teď je všechno jinak. Ve mně, mezi námi. Přišel jsem na to díky neutuchající potřebě dotýkat se jí, mluvit s ní.

„Je mi dobře,“ odpověděla a věnovala mi úsměv, který byl taky všechno, jenom ne obyčejný. Dal jsem jí pusu. Zčervenala a klopila oči, jako by to byl první polibek v jejím životě. Což byl samozřejmě nesmysl, ale vypadalo to pěkně svůdně.

„Nemáš něco k jídlu? V chatě vůbec nic nezůstalo,“ oslovil jsem Ethana.

Shodil ze zad ruksak, chvíli se v něm přehraboval a pak po mně hodil pytel čokoládových sušenek. Přidal i termosku horkého čaje.

„Doma vás čeká guláš. Přijela Trish,“ prohlásil spokojeně.

Potlačil jsem zaúpění. Nehodilo by se to, měl bych přece projevit vděčnost. Jenže bratrova manželka Trish byla… něco jako moje osobní osina v zadku.

Pamela se na mě tázavě podívala, ale já jsem jen zavrtěl hlavou. Nebudu ji přece zbytečně strašit dopředu.

Po snídani jsme vyrazili. Cesta zpátky mi připadala mnohem kratší a jednodušší. Zřejmě to bylo tím, že Pamela šla hezky po svých a já ji mohl držet za ruku. Vypadala, že je s vývojem situace spokojená, ale zároveň trochu nesvá. Stejně jako já. Tohle jsem vážně neměl v plánu.

Když v noci mluvila ze spaní, nejdřív jsem jí nerozuměl. Potom jsem to ale pochopil. Zmítala se a plačtivě prosila tátu, aby to nevzdával. V tu chvíli se to stalo. Všechen ten zmatek vyvolaný náhlou změnou její osobnosti zmizel. Uvěřil jsem. Uvěřil jsem tomu, že je upřímná v tom, co říká a jak se chová. A že její oči nelžou. A taky jsem věděl úplně jistě, že je úplně v pořádku, jak moc mě přitahuje. Teď jsem nemyslel na tu báječnou smlouvu s Pamelinou matkou. Vlastně jsem nemyslel vůbec.

Když se před námi objevil náš srub, bylo mi to skoro líto.

„Miláčku, jsme tady! A všichni jsme živí!“ zvolal Ethan do chodby, když jsme vešli dovnitř.

Ozvaly se rychlé kroky, pak se kolem mihla ohnivá dlouhá hříva. Ethanovi se kolem pasu zaklesly dlouhatánské štíhlé nohy jeho manželky, náruč měl plnou hedvábí. Líbali se, jako by tu byli sami. Pilíř jejich vztahu v celé své kráse. Pamela zrudla a předstírala zevrubnou prohlídku dřevěného obložení.

„To bude na dlouho,“ nadhodil jsem a radši ji vedl pryč. Do kuchyně.

„Nádherně to tady voní!“ zapředla spokojeně Pamela. Měla pravdu. Trish sice měla své mouchy, ale vařit uměla skvěle.

Pomohl jsem Pamele z bundy a usadil ji za stůl. Ani jednomu z nás nějak nebylo do řeči, ale zachránil nás guláš. Oběma jsem nandal vrchovatý talíř. Jedli jsme mlčky.

Celou cestu a vlastně i teď jsem měla potřebu se nějak dotknout toho, co se mezi námi odehrálo, ale nevěděla jsem jak. Bylo úplně šumák, že jsme se měli brát. Tohle vypadalo na opravdový vztah a mně se z té myšlenky třásly ruce. Neměla jsem ponětí, jak se to stalo. Navíc tu byla ještě ta drobnost v podobě mých – oproti Pamele – téměř nulových zkušeností s muži.

Když jsem si to uvědomila, leknutím jsem ztuhla. Pozná to? Že jsem ještě nikdy… Jasně, že to pozná. Do háje!

„Stalo se něco?“ zeptal se Aaron.

Snažila jsem se zachovat vyrovnaný výraz, ale asi mi to moc nešlo. Tvářil se starostlivě. Z jeho očí ale tak trochu prosakovala jeho stará ostražitost. Možná se mnou chce mít vztah, ale kvůli tomu se z něj nestane důvěřivej hlupák.

„Měla bych se ozvat Helen,“ řekla jsem konečně. Těžko jsem mu mohla vykládat, že mám problém s utajením svého panenství. „Nechci, aby mě po návratu rozčtvrtila.“

„Pojedu s tebou k vám. Vysvětlím jí, že jsem tě unesl.“

„To je ale pravda. Unesl,“ souhlasila jsem a strčila si do pusy další sousto guláše. Bylo to strašně dobré. Aaron se tomu jen zasmál.

Tuhle věc budu muset nějak vyřešit. Zatím jsem ale netušila jak. Ze všech variant, které mě napadly, se mi zvedal žaludek.

„Takže je to pravda!“

Ta překrásná zrzka stála ve dveřích, ruce založené na prsou a vůbec se netvářila přívětivě. Měla pronikavě modré oči a právě teď se mi jimi snažila propálit díru do hlavy.

Aaron se ani neotočil.

„S Trish to bude jednodušší než s Ethanem,“ vysvětloval mi nevzrušeně a natáhl se pro další kousek pečiva. „Nemá ráda ani mě, ani tebe, takže se ti to bude dobře pamatovat.“

Snažila jsem se ji ignorovat, ale moc dobře to nešlo. Obzvlášť když se postavila přímo k nám a ukázala na mě prstem.

„Tahle… holka o mně před mými přáteli prohlásila, že jsem jen blbá sexuální mašina bez mozku!“

Potom svůj plamenný projev obrátila na Aarona. „Jasně že ji nemám ráda! Nechápu, kdy jsi ztratil zbytky soudnosti! Vybrat si zrovna…“ Nedopověděla, ale výmluvně ukázala mým směrem.

„Myslím, že to už by stačilo!“ ukončil její proslov Aaron výhrůžným tónem. Tenhle výraz jsem znala. Chystal se ji zakousnout.

„To že jsem řekla?“ zeptala jsem se smířlivě. Moje nevinnost byla nepředstíraná. Nikdy předtím jsem ji neviděla, natož abych ji stihla před někým zesměšňovat.

„Jo! Nedělej, že to nevíš. A to červený víno na šaty jsi mi vylila schválně!“

Teď by se mi líbilo vrátit se domů, najít tam skutečnou Pamelu a pěkně ji seřvat. Jenže to nešlo. Pamela jsem byla já a jiní řvali na mě.

„Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe. Třásl se mi hlas. Uvažovala jsem, jestli je ta ženská dost vzteklá na to, aby mě praštila. Já sama jsem se moc rvát neuměla.

Trish se nadechla, ale když jí došlo, co jsem řekla, vykulila oči. Vypadala zaraženě. Nakonec neřekla nic a rázně odešla. Až potom jsem si všimla Ethana opřeného o futro. Usmíval se, jako by se nic zvláštního nestalo. Čekala jsem, jestli si taky nepřisadí, ale on se jen ušklíbl.

„To si musím pamatovat. Omlouvám se? Hm… Nikdy by mě nenapadlo, že by to na ni mohlo zabrat.“ Mrknul na mě a zmizel. Nejspíš za ní.

Tak to bychom měli…

Aaron zvedl hlavu a usmál se. Natáhl ke mně ruku. „Byla jsi úžasná.“ Jeho pohled krásně hřál.

„Víš určitě, že v tom čaji byl jenom maliník?“ špitla jsem.

Zvedl mou ruku a kratičkými vousy mi přejel po vnitřní straně zápěstí.

„Jen zůstaň taková, jaká jsi,“ zašeptal.

Ponořila jsem se do té zelené laguny v jeho očích a bylo mi krásně.

„Asi tě nepřekvapí, že tohle jsem ještě od nikoho neslyšela.“ Sklopila jsem hlavu k leštěné desce stolu, protože už jsem nedokázala čelit jeho pohledu. Políbil mi ruku.

„Ještě včera jsi byl… podezíravej,“ nadhodila jsem. Připadala jsem si úplně vláčná.

„To jsem pořád,“ mumlal mi do dlaně. „Ale jsi hodně přesvědčivá. A nejkrásnější na tom je, že o tom nejspíš nemáš ani tušení. Když jsi v noci přemlouvala svýho tátu, aby se vrátil…“ Usmál se. „Dostala jsi mě.“

Mlčela jsem. Někde hluboko ve mně se totiž najednou něco bolestivě sevřelo. Byla jsem lhářka. Podvodnice.

Aaron se najednou nervózně usmál.

„Vlastně jsem se tě ani nezeptal…“ Takhle rozpačitý byl úplně k sežrání a já rázem na všechno špatné zapomněla. „Jak jsi na tom ty? Se mnou. Chci říct… nějak jsem automaticky předpokládal, že…“

„… spolu teď budeme chodit?“ zeptala jsem se nevzrušeným tónem, i když ve skutečnosti jsem měla pocit, že vybuchnu.

„Chtěla bys?“

Zvedla jsem k němu oči. „Jo.“

Snažila jsem se popadnout dech. Pořád mě držel.

„To jsem rád.“ Obavy v jeho očích vystřídal ten planoucí pohled. Viditelně se mu ulevilo. Ani jsem se to nesnažila pochopit. On o mě asi doopravdy stojí…

„V poslední době hlavně Five For Fighting, ale střídám to. Mám rád i tvrdou muziku.“

Stáli jsme v mém pokoji. Malé okno jsem otevřel dokořán, miloval jsem vůni lesa. Slunce pralo do té promáčené džungle, a jak se odpařovala voda, vzduch málem zkapalněl. Můj pokoj nebyl nijak velký, rozhodně se ani vzdáleně neblížil komfortu, na který byla Pamela zvyklá v civilizaci. Přesto nevypadala zklamaně ani naštvaně. Asi bych si měl už zvyknout, že ta holka, co mi dřív nadávala, kdykoli mě jen zahlédla, prostě zmizela.

Rozhlížela se, ruce vražené hluboko v kapsách přiléhavých džín. Připadala mi nervózní.

„A ty?“ Zvolna jsem došel až k ní a stejně pomalu jsem ji k sobě přitáhl.

„Nevím. Zatím jsem toho moc nestihla. Ale líbí se mi Avril. Doma… doma mám mraky cédéček, jenže si nepamatuju, co jsem dřív poslouchala,“ vysvětlovala omluvně.

Obešel jsem ji, takže ke mně stála zády. Opřel jsem si bradu o její rameno.

„To doženeme.“

Neodpověděla, jen přikývla. Cítil jsem, jak se její dech zrychlil, a udělalo mi to náramně dobře. Zkusmo jsem ji políbil zezadu na krk. Když se ozval tichý povzdech, zkusil jsem to znovu.

„Je tohle rande?“ zeptal jsem se. Další polibek. A pak jsem po tom místě jemně přejel bradou. Zachvěla se.

„A… asi jo.“

„Hm… první rande,“ nadhodil jsem. Opatrně jsem rukama testoval hranice. Stehna, boky, břicho. Všechno ve mně se zaostřilo na všechna ta místa, kde se naše těla dotýkala. „Máš nějaká pravidla pro první rande?“

Nejdřív mlčela. Stála a nechala mě, abych odhrnul spodní lem jejího trička a tentokrát se jí dotkl na holé kůži.

„Já… nevím.“ Na semaforu se jasně rozsvítila červená. V jejím hlase nezaznělo váhání, ale čistokrevný strach.

Amnézie, opakoval jsem si a ze všech sil se snažil přibrzdit. Chtěl jsem ji pustit a nechat to plavat. Utěšoval jsem se představou, jak ji budu pomalu svádět. Měli jsme na to celé roky. Ne že bych si myslel, že to bude trvat déle než pár týdnů.

Ale Pamela se najednou otočila a pověsila se mi kolem krku. Její stisk byl křečovitý. Váhavě jsem ji objal. Nějakou dobu jsme mlčeli. Čekal jsem, ale ona se mě jen držela.

„Asi to chápu,“ prolomil jsem mlčení. „Ty si nic z těch věcí nepamatuješ, že ne?“

Přikývla. Její ruce trochu povolily.

„Takže hezky pomalu a postupně, ano?“

Nejdřív se nedělo nic, ale vzápětí se uvolnila. Oběma rukama mě pohladila po zádech a přitulila se ke mně. Sice jsem si následující hodiny představoval úplně jinak, ale momentálně jsem se cítil jako čerstvý držitel olympijské medaile.

Povídali jsme si skoro do rána. Vlastně jsem mluvil spíš já, ona neměla o čem. Její paměť sahala sotva pár týdnů do minulosti. Vyprávěl jsem jí o své rodině. Moje prvotní obavy, že ji budu nudit, se nenaplnily. Pamela byla zvědavá na všechno, co se mě nějak týkalo.

Provedl jsem ji celým srubem. Zajímala se dokonce i o dílnu, kde jsme si jako kluci zkoušeli vyrábět indiánské šípy a mušky na rybaření. Obdivovala sbírku trofejí, které jsme získali za nejrůznější sporty. Taky fotky pořízené v průběhu let přímo tady v domě nebo na výletech v okolních lesích. Dlouze postávala u těch, na kterých se objevoval táta. Se zatajeným dechem jsem poslouchal, jak Pamela říká, že jsem mu hodně podobný. Nemohla by vymyslet nic, co by mě potěšilo víc.

Těsně před svítáním jsme seděli na verandě, pili přeslazený čaj s rumem a tiskli se k sobě pod vrstvou dek. Rum se značně podepsal na její výslovnosti. Nakonec ztichla úplně. Napůl seděla, napůl ležela opřená o mou paži, měla zavřené oči a usmívala se. Usínala.

„Nedá se nic dělat, musíš do postele,“ řekl jsem potichu. Pro případ, že by už opravdu spala.

Jen se ke mně přitiskla víc a něco zamumlala. Zaslechl jsem něco o tom, že lidi přece čas od času musí spát i v posteli, když jsou všechny skalní převisy v okolí obsazené.

„A nechtěla by sis mě vzít do postele s sebou?“ navrhl jsem.

Ozvalo se jen: „Hm…“

„Takové nadšení,“ povzdychl jsem si s hranou nespokojeností. „Ale se mnou neprohloupíš. V případě potřeby dokážu nahradit polštář i deku.“

Usmála se a pootevřela oči.

„Ty už toho dnes asi moc nenamluvíš, že ne?“ popíchl jsem ji.

Vzal jsem ji do náruče, prošel chodbou chabě osvětlenou malou lampou a vyšlapal schodiště. Po vteřinovém zaváhání jsem s ní zamířil do svého pokoje. Nechala se uložit do postele. Trochu se probrala a protestovala, když jsem ji na okamžik pustil, abych jí vyzul boty. Když jsem si k ní lehal, abych ji pevně objal, pochválila mě. Pak okamžitě usnula.

Letadlo začalo klesat. Zírala jsem před sebe a zase drtila Aaronovu ruku. Tentokrát jsem ale neřešila strach z toho, že by po nás mohl zůstat jen kráter v zemi. Myslela jsem na Helen a na to, že si mě vyzvedne na letišti. Aaron jí ráno zavolal, aby věděla, že se vracíme. Já jsem se zbaběle zamkla v koupelně a pod přívaly horké vody zaháněla úzkost a lehkou kocovinu. Přes zamčené dveře se mě snažil uklidnit. Helen mu prý nepřipadala nijak rozčílená. Ale to ona nebývala skoro nikdy. Navenek.

Nakonec nás i s Gordonem čekala až na parkovišti. Oba měli černé brýle na očích a dlouhé pláště, které je asi měly chránit před studeným větrem. Vypadali jako opravdoví mafiáni. A že já to měla s čím srovnávat.

„Helen!“ nasadila jsem bezstarostný úsměv, který jsem si trénovala před zrcadlem. Dala jsem jí pusu na tvář. V jejím dokonale hladkém obličeji se nepohnul jediný sval. Nejspíš dumala nad tím, jestli po návratu domů použije nejdřív palečnici, nebo kleště. Mohla by to být i železná panna.

„Madam Kingová!“ Aaron ji pozdravil tak vesele, že jsem mu tu vřelost až věřila. Už od chvíle, kdy jsem ráno otevřela oči a on na mě čekal s čerstvě uvařenou kávou, vypadal strašně spokojeně. Zatímco jsem se snažila rozpomenout, jak jsem se dostala do jeho postele, chrlil na mě spoustu informací o tom, co pro nás ještě před svatbou naplánoval. V paměti mi z nich utkvěla jen jedna věta, totiž že mě chce vzít na večeři k nim domů.

„Pane Collinsi,“ odpověděla bezbarvě Helen a podala mu ruku v kožené rukavici. Hlavou mi blesklo, že domů možná ani nedojedeme. Jejich oblečení vypadalo spíš na to, že se mě chystají cestou odpravit. Nepřekvapilo by mě, kdybych na zadním sedadle auta našla igelitové potahy.

„Díky, že jste mi půjčila Pamelu. Ten výlet se moc vydařil. Viď, miláčku?“ cvrlikal Aaron. Přitom si mě přitáhl k sobě a dal mi pusu.

Nad obroučkami Heleniných brýlí se objevila obě její obočí. Brada jí naopak poklesla.

„Bylo to… úžasný,“ pokusila jsem se mu sekundovat, ale tak dobrá herečka, abych zvládla veselý tón, jsem nebyla.

„No…,“ našla konečně řeč madam Kingová. „Jsem ráda, že jste se dobře bavili. Příště bych ale ráda znala vaše plány poněkud… dřív.“

Aaron jí odpověděl něco ve smyslu, že to byl okamžitý nápad.

„Zítra večer tě vyzvednu.“ Díval se mi do očí a já bych přísahala, že to zítra znělo nespokojeně. Už během letu mi vysvětloval, že se dřív vidět nemůžeme, protože kvůli cestě do Kanady odsunul spoustu pracovních schůzek.

„Ale zavolám ti, ano?“ Poctivě čekal, až mu to odsouhlasím, a pak mě doprovodil k autu.

„Kdyby na tebe byla zlá, můžeš utéct a bydlet se mnou,“ mrkl na mě spiklenecky. Nebyla jsem si jistá, jestli si nedělá legraci. Rozhodně bych raději odjela s ním než s Helen. Bála jsem se.

Podle očekávání mě dusila skoro celou cestu domů. Neřekla jediné slovo a ani jednou se na mě nepodívala. Málem jsem si rozkousala ret. Hypnotizovala jsem kličku na dveřích. Pro případ, že bych potřebovala vyskočit za jízdy.

„Takže sis udělala výlet.“ Když konečně promluvila, leknutím jsem sebou trhla.

„Já… omlouvám se, Helen. Seběhlo se to tak rychle…,“ koktala jsem.

„Nějaký malér?“ zeptala se. Dívala se na mě skrze tmavá skla svých brýlí a její hlas neprozrazoval vůbec nic.

„Malér?“

„Něco, co by bylo třeba dodatečně žehlit,“ vysvětlovala trpělivě. „Nějaké přeřeknutí. Nebo chyba ve faktech…“

Přemýšlela jsem. Žádný průšvih se mi nevybavil. Vzpomněla jsem si jen na tu příšernou věc s Pameliným sexuálním životem, ale rozhodla jsem se, že o tom Helen neřeknu. Tušila jsem, že by byla schopná úplně všeho.

„Je to v pohodě,“ odpověděla jsem.

Pokývala hlavou. „Zdá se, že jste se sblížili.“

Cítila jsem, že rudnu, a byla jsem kvůli tomu na sebe naštvaná.

„Jo, my… hodně jsme si povídali. Řekl, že mi začíná věřit.“ Několik vteřin zírání do tmavých skel, ve kterých se odrážel můj vyplašený obličej.

„Výborně,“ odpověděla bezkrevným hlasem. Skoro se mi chtělo vydechnout úlevou, ale něco pořád viselo ve vzduchu. Cítila jsem to.

Projeli jsme branou sídla a za chvilku jsme už zastavovali před hlavním vchodem. Helen mě najednou chytila za zápěstí a bolestivě ho stiskla.

„Je jen jedna věc, která je pro mě důležitější než majetek mé rodiny!“ zasyčela. Naskočila mi husí kůže. „Nejít do vězení!“ Všechen ten pečlivě skrývaný hněv se z ní nyní začal valit přímo na mě.

„Celý plán závisí na impulzivní puberťačce! Dobře víš, jak snadno by se ta věc mohla provalit! Nabídla jsem ti budoucnost, o jaké se ti ani nesnilo, a ty s ní takhle pitomě hazarduješ! Co sis sakra myslela? Prožila jsem dvě bezesné noci a pořád čekala, kdy se ozvou policejní sirény. Už nikdy se neopovažuj udělat něco podobného! Nebo příští tělo, které najdou v popelnici, bude to tvoje!“

Její vztek a můj strach zaplnily vnitřek auta do posledního koutku, takže tam nebylo k nadechnutí. Zmohla jsem se jen na pouhé přikývnutí. Rozklepala jsem se. Udělala by to? Šlo jí o hodně. Vlastně o všechno… Jo, asi by to udělala.

Gordon vysoukal své obří tělo z vozu a podržel Helen dveře. Potom otevřel i mně. Cítila jsem se pod psa. Bylo tak snadné podlehnout iluzi, že jsem opravdovou dědičkou impéria Black Crown… Ale nebyla jsem nic víc než mizerná, ale přeplacená herečka.

Netroufala jsem si podívat se Gordonovi do obličeje. Na první pohled vypadal jako dobrák, ale už jednou na mě mířil pistolí a moc bych za to nedala, že v životě udělal i mnohem horší věci.

Klopýtala jsem po schodech ke dveřím a toužila jen po tom, abych se mohla zavřít ve svém pokoji. Byla jsem pěkně vyděšená.

„Poobědváme spolu,“ oznámila mi Helen, a aniž se ohlédla, zamířila do jídelny.

Na chvíli jsem zavřela oči. Občas to pomáhalo. Když mi v životě bylo nejhůř, snažila jsem se předstírat, že jsem někde jinde. Teď jsem myslela na Aarona, jenže místo úlevy se dostavila jen vlna výčitek svědomí. Všechno, co se mezi námi dělo, byla lež. Nakonec jsem si musela důrazně připomenout, že Aaron ten obchod potřebuje a že mu kromě ztracených iluzí nehrozí žádná ztráta.

Skoro jsem tomu i věřila.