Kánoe

Nic. Vůbec. Absolutně nic. Jako by mě ze všech stran obklopila zvukotěsná a vzduchoprázdná bublina.

Často jsem přemýšlel, jak je lidem, které jednoho dne potká ten telefonát. „Je nám to líto, ale váš manžel… Dělali jsme, co jsme mohli… Vaši dceru našli…“ Ian měl tuhle zkušenost z druhé strany. Jako psycholog vypomáhal v nemocnici Chicagské univerzity. Občas jsme o tom mluvili. Spousta lidí si vyslechne špatnou zprávu, zeptá se na nějaké doplňující detaily, pak se rozloučí a odejde, aniž by začali plakat nebo křičet. Složí se až doma nebo cestou autobusem. Doba, kterou mozek potřebuje, aby tu věc přijal jako fakt, se u kaž­dého liší. U někoho jsou to vteřiny, u jiných týdny.

Mé popírání reality trvalo asi tak sedm minut. Ta paralyzující bublina, která mě pohltila, jakmile Pamela vyslovila to cizí jméno, mě ale déle chránit nedokázala.

Krádeže… operace… miliardy…

I když jsem měl pocit, že mi muselo zkolabovat srdce, tělo nějakým způsobem fungovalo dál. Tvrdohlavě pokračovalo ve všech těch úkonech, kterým se souhrnně říká život. Někde v těch místech, kde jsem ještě před chvílí srdce měl, se i dál ozývalo zběsilé bušení. Nepochopitelné. Asi to bude podobné jako po amputaci končetiny.

Vstal jsem a odstoupil od ní. Mechanicky jako stroj. Hlavou mi neprošla jediná souvislá myšlenka. Neměl jsem potřebu na něco se ptát. Pocítil jsem jen životně naléhavou potřebu jet domů. Ne do svého třípatrového království těsně pod chicagským nebem. Ale domů.

Vyšel jsem před kostel a stěží jsem se rozpomínal, kde jsme zaparkovali. Mluvil na mě Bob King. Nějaký procesor v mém mozku uvedl do chodu řečové centrum.

Ne, žádná svatba, pane Kingu…

Trochu mě probraly až blesky fotoaparátů. Novináři stáli všude kolem. Rozběhl jsem se přes parkoviště. Stálo tam nové, temně modré porsche s nápisem JUST MARRIED na zadním skle. Naštěstí žádné plechovky přivázané k nárazníku. S nohou na plynu jsem projel všechny křižovatky bez ohledu na barvu světel. Kdybych se cestou zabil, asi bych si toho nevšiml.

Matčin majordomus překvapeně otevřel ústa, ale na nic se neptal. Podal jsem mu klíč od auta. Rychlou chůzí jsem prošel do salonu a francouzským oknem pokračoval do ztemnělé zahrady, která voněla čerstvě posekanou trávou, a zamířil jsem do anglického parku. Býval to ráj pro tři kluky, kteří milovali dobrodružství. Dokud táta žil, rok co rok opravoval a natíral dřevěný domek postavený v koruně mohutného dubu. Prý pro vnoučata. Co umřel, někdejší špionážní věž se pomalu rozpadala.

Sedl jsem si do trávy u paty stromu a bez jediné myšlenky poslouchal zvuky velkoměsta, které se nocí nesly až sem. Oči časem přivykly tmě.

Po nějaké době se v domě rozsvítila světla. Chtělo se mi jít dovnitř, protože mi začala být zima, jenže pak jsem uslyšel ten ječák. Ethanova lvice řádila jako posedlá. Naštěstí jsem nerozuměl ani slovo. Neměl jsem sílu s někým mluvit. Sotva jsem držel pohromadě.

Tlak na prsou nepovoloval. Vstal jsem a z nějakého náhlého popudu zamířil ke staré kůlně zastrčené v nejzazším koutě zahrady. Možná mě to tam táhlo celou dobu. Rozsvítil jsem. Očima jsem přejel zahradnické nářadí a ponk se svěrákem. Torzo indiánské kánoe, kterou jsme nikdy nestihli dostavět, protože když táta umřel, příliš rychle jsme dospěli.

Sundal jsem si sako a pověsil ho na zahnutý hřebík zatlučený v trámu a okolo pasu si uvázal pracovní zástěru. Chvíli jsem si jen tak prohlížel napůl vydlabaný kmen a přemýšlel, čím bych měl začít. Nakonec jsem vzal jedno větší dláto a palici. Loď byla nahrubo osekaná sekerou a bylo potřeba ji vyhladit. Pustil jsem se do toho. Po nějaké době jsem si svlékl úplně propocenou košili a pokračoval jen do půl těla. I když dovnitř pronikal noční chlad, potil jsem se.

Dveře za mými zády vrzly. Na moment jsem přestal pracovat, ale neohlédl jsem se. Zase jsem se dusil. Nechtěl jsem o ní mluvit. S nikým.

Táta se postavil vedle mě a mlčky přejel rukou okraj lodi. Díval jsem se na něj a přišlo mi úplně logické, že je tady se mnou. Byl jediným člověkem na světě, kterého jsem právě teď chtěl vidět. Snad proto, že tu ve skutečnosti nebyl. Sundal si sako a košili, ze skříně vytáhl další dláto a pustil se do práce na druhé straně lodi. Trvalo to hodiny. Ani jeden z nás nepromluvil. Vědomí, že je tu se mnou, ale bylo jako balzám na duši. Když jsem se konečně narovnal, ruce se mi třásly únavou a na mnoha místech jsem je měl rozedřené do krve. Naše oči se setkaly.

„Bude to dobrý, synku. Potrvá to. Ale bude to dobrý,“ ujistil mě.

Nemyslela jsem na ty lidi, kteří čekali v kostelních lavicích. V první chvíli jsem nemyslela ani na Helen. Když Aaron odešel, zůstala jsem sedět. Dívala jsem se na obálku na svých kolenou a ze všech sil se snažila nic necítit.

„Pam!“

Bob mé snažení úplně naboural. Rozklepala jsem se a místo odpovědi se ze mě draly jen vzlyky. Zoufale se mě vyptával, co se stalo. Proč Aaron odešel? Pohádali jste se? Řekni něco, holčičko. Řekni cokoli…

Neuměla jsem si představit, že se přiznám podruhé. Že to dokážu ještě jednou říct nahlas. Jenže od koho by se to měl dozvědět? Robert King si zasloužil pravdu stejně jako Aaron, ale děsila jsem se, že podruhé během krátké chvíle uvidím ten prázdný pohled plný bolesti.

„Bobe,“ promluvila jsem konečně. Slůvko tati, které se mi na jazyk dralo jako první, jsem s velkým sebezapřením spolkla.

„Copak je?“ Mluvil tiše a laskavě.

Podívala jsem se na něj. Byla jsem si jistá, že právě teď by pro mě udělal cokoli. Naložil by mě do auta a třeba se mnou i odletěl na druhou stranu světa. Jen aby mě ochránil před tím zatím nepojmenovaným zlem, které způsobilo můj pláč. Jenže taky jsem věděla, že za pár vteřin odejde beze mě. Stejně jako Aaron.

Vstala jsem. Nohy mě neposlouchaly.

„Takovýho tátu jako jsi ty, by si přála každá holka,“ řekla jsem.

V jeho obličeji se objevil úsměv, ale byl to jen záblesk. V obavách čekal, co mu řeknu.

Dveře vedoucí z hlavní chrámové lodi se rozrazily. Objevila se Helen s Gordonem v patách a za nimi desítky vykukujících hlav. Přiměla jsem se ke klidu, když jsem tušila, že můj obličej po tom všem připomíná halloweenskou masku, kterou někdo omylem strčil do pračky a vypral na devadesát.

„Mám tě ráda, Bobe. Strašně mě to mrzí. Promiň,“ koktala jsem slova, která jsem v životě vyslovila všeho všudy třikrát.

Nic nechápal. Když jsem mu do rukou strčila obálku, vzal si ji.

A pak jsem se rozběhla pryč. Další důsledky mého záchvatu pravdomluvnosti se totiž nedaly dál ignorovat, neboť se ke mně blížily rychlým krokem v botách na vysokých podpatcích. Seběhla jsem schody vedoucí z kostela a uvažovala, kam utéct. Rázem mě obklopil dav novinářů. Překřikovali se a pokoušeli se mi zatarasit cestu. Děsila jsem se setkání s madam Kingovou, ale pak mi to došlo – mnohem víc jsem se děsila toho, že budu zase utíkat. Napadlo mě, že ta stará Marie opravdu zemřela. Ona by totiž zdrhla zaručeně.

Zastavila jsem uprostřed chumlu fotoreportérů a přes cvakající blesky toužebně pozorovala projíždějící taxíky. Na žádný z nich jsem ale nemávla. K okraji chodníku vzápětí zajela Helenina limuzína. Vystoupil z ní Gordon, obešel předek vozu a sáhl si pro mě do ryčícího klubka žurnalistů. Nemusel použít zbraň ani pěsti, aby mě donutil nastoupit. Udělala jsem to sama.

Helen však uvnitř neseděla. Chtěla jsem se zeptat, kde je, ale nakonec jsem tu skutečnost jen s úlevou přijala. Aspoň budu mít čas se trochu sebrat. Sundat si Pameliny šaty a sbalit pár věcí, než přijede policie. Nebo Helen. Přemýšlela jsem o tom, jestli mi madam Kingová ublíží, ale už jsem se nebála. Nic nemohlo být horší než ztráta Aarona.

Chicago nádherně zářilo, jako by mi chtělo dokázat, že je mu úplně fuk, jak se cítím. Vybavilo se mi, jak vypadalo při pohledu z mrakodrapu. Nová vlna bolesti mě doslova připravila o dech. Objala jsem se rukama. Začalo mi docházet, že s tím prostě budu muset žít. Obrnit se proti bolesti. Proti vzpomínkám.

Gordon zastavil před Heleninou rezidencí a tak jako kdykoli jindy mi otevřel dveře, abych mohla vystoupit. Richard nám jako obvykle otevřel dveře do haly, a pokud byl překvapený, nedal to na sobě znát. S bodyguardem v patách jsem vyšla schody a došla až do svého pokoje.

„Zůstaňte, prosím, tady, slečno,“ řekl mi Gordon.

První změna. Vynechal „Kingová“. Ale nekřičel na mě a jeho hlas nezněl nijak výhrůžně. Ne že by na tom záleželo. Přikývla jsem a on za mnou zavřel dveře. Nezamkl je.

První, co mi padlo do očí, byly kufry sbalené na svatební cestu. Znovu jsem se rozbrečela. Už jsem se s tím ani nesnažila bojovat. Jen jsem se pomalu sunula po dveřích dolů k zemi, protože jsem se cítila příliš těžká, než abych dokázala stát.

Po nějaké době se ve mně konečně probudilo něco jako rozum, který mě začal peskovat, abych se konečně sebrala a přestala se chovat jako hysterka. Vstala jsem a před velkým zrcadlem si sundala závoj. Pamela, která se na mě dívala, už neměla na tváři žádné šminky. Všechny odplavily slzy. Byla bledá, nenalíčená, s očima zčervenalýma pláčem. Ve svatebních šatech vypadala spíš jako duch. Zavrtěla jsem hlavou. Ne, tohle není konec. Neumírám. Jen jsem jednou provždy zabila Pamelu. A nejspíš za to budu pykat.

Pracně jsem se svlékla z překrásné róby a pečlivě ji pověsila na ramínko. V papírové krabici schované hluboko v útrobách šatny jsem našla svou starou tašku. Měla jsem v ní seprané rifle a triko. Vyprané a složené.

Krátká sprcha, ze zvyku nanést make-up. Sáhla jsem po řasence, ale rozmyslela si to. Tu už nebudu potřebovat.

Nakonec jsem si sedla do křesla a čekala. Za okny v zahradě jedna po druhé zhasínaly pochodně, až zůstaly svítit jen světlomety, aby personál mohl odnést a uklidit všechno to jídlo. Skrčila jsem se do klubíčka a položila si hlavu na opěrku křesla. Vzpomínky na mě útočily jako sršni. Znovu jsem viděla Aaronův výraz, jeho pohled, když jsem mu řekla své pravé jméno.

Bylo takové ticho, že jsem slyšela tlukot vlastního srdce i kručení v žaludku. V jednu chvíli se mi zdálo, že se blíží houkání policejních sirén, ale nezamířily sem. Zavřela jsem oči. Kde je asi Helen? No ano, musela se nějak vypořádat s tím davem lidí. A s novináři. A rozhodně si musela poradit s Aaronovou rodinou. S Bobem…

Dala se do mě zima, ale neuměla jsem si představit, že si vlezu do té velké postele. Místo toho jsem se natáhla ke své kabele a vyndala z ní svou starou džínovou bundu.

Pohled mi padl na mobil a váhavě jsem po něm natáhla ruku. Počet zpráv nula. Položila jsem ho zpátky a odolala nutkání číst si staré vzkazy. To bych taky nemusela přežít.

Usnula jsem.

Zdálo se mi o lezení. Za jiných okolností prima sen, jenže v tomhle jsem nikdy ani nezahlédl vrchol hory. Bolavýma rukama jsem se chytal ostrých výběžků, lapal po dechu a centimetr po centimetru se posunoval vzhůru. Kolem jen mokrá hustá mlha, do svalů mě chytaly křeče, ale nikde žádný vrchol. Bylo to nekonečné.

Nevzbudil jsem se s trhnutím, jako tomu bývá po nočních můrách. Prostě jsem otevřel oči. Svítilo slunce a mně bylo horko. Janeth seděla na kraji mé postele, jako když jsem byl malý. Vypadala smutně.

„Promiň, měl jsem se umýt a převlíknout,“ řekl jsem, když mi došlo, že jsem usnul oblečený. Než jsem se nad ránem svalil do postele, zvládl jsem ještě vyřídit jeden nezbytný telefonát. Volal jsem Helen Kingové. Třicetivteřinový hovor, který za celou tou věcí udělal tlustou čáru.

Matka se pousmála a nesouhlasně zavrtěla hlavou.

„Proč sis ty ruce aspoň trochu neošetřil?“ zeptala se mírně.

„Umyl jsem si je,“ bránil jsem se. Vážně to vypadalo jako scéna z dětství a to bylo docela fajn.

Ale asi měla pravdu. Ruce mi otekly a na mnoha místech se zadřené třísky podebraly. Máma mě po nich pohladila.

„Jak se cítíš?“ zeptala se úplně potichu a určitě se to netýkalo odřenin.

Vstal jsem a svlékl si kalhoty.

„Dáš mi něco k snídani?“

Ve tváři se jí na moment objevilo zklamání, ale rychle ho skryla.

„Jistě. Hned, jak mě necháš, abych ti něco udělala s těma rukama.“

Ušklíbl jsem se. „Ano, mami.“

Usmála se, i když dost smutně. „Vypadáš, žes tu loď neotesával. Spíš ses ji snažil zabít.“

Pomalu jsem vydechl. „Dám si sprchu a pak jsem ti k dispozici.“

Přikývla a vstala. Věděl jsem, že mě touží obejmout, ale já zatím nemohl.

„Anglickou snídani?“ zeptala se.

„Moc rád.“ A dodal jsem: „Je někdo v domě?“ Nechtěl jsem nikoho vidět. I když jsem je miloval.

„Jen já a George. Ostatní jsem poslala pryč.“

„Jsi nejlepší.“

Kafe v mém oblíbeném hrnku. Neuvěřitelné. Richard stál nade mnou a já měla chuť ho obejmout.

„Slečno, vaše káva.“

Usmála jsem se a poděkovala. On však zůstával v pokoji a nervózně přešlapoval.

„Richarde?“

„Omlouvám se, slečno. Vím, že se to nehodí…“ Odkašlal si. „Chci se s vámi rozloučit.“

Krk se mi stáhl. Celý dům už nejspíš věděl, co se stalo. A taky to, že mě paní domu hodlá… Co vlastně? Vyhodit? Zabít?

Vstala jsem a podala mu ruku. „Díky, Richarde. Za všechno.“

Jeho stisk byl pevný a rozhodný.

„Bylo mi ctí, slečno.“ Pak nervózně zamrkal. „Vy byste asi nevěděla o nějakém dobrém místě… Je mi jasné, že jako tady to nebude nikde, ale…“

Vykulila jsem oči. „Vy odcházíte?“

Zarazil se. „No ano, proto jsem se přišel rozloučit. Madam před hodinou propustila celou domácnost.“ Naklonil se ke mně a šeptem dodal: „Včetně Gordona.“

„Proč?“ zeptala jsem se šokovaně. Gordona taky? Myslela jsem, že padáka dostanu já. V hlavě mi vířilo milion teorií od možnosti, že jí dal Bob čas dát do pořádku své věci, než si pro nás přijedou, až po myšlenku, že se Helen chystá emigrovat do Patagonie.

„Kvůli tomu včerejšímu skandálu, slečno. Ta zrušená svatba… Madam se hodlá přestěhovat někam do ústraní, než opadne největší povyk.“

Pomalu jsem přikývla, ale nechápala jsem nic. Žádné zatýkání?

„No, tak já půjdu, slečno. Chtěl jsem se jen rozloučit a vyřídit vzkaz od madam, abyste se za ní kolem desáté zastavila.“

Nakonec jsem ho přece jen objala, i když ho to víc než překvapilo. Můj mozek se probral a s ním přicházelo k sobě i všechno ostatní.

Když odešel, v zoufalé naději jsem se podívala na mobil. Žádné nové zprávy.

Máma mi vytáhla všechny třísky a ruce mi doslova vykoupala v dezinfekci. Hluboká byla jen jedna rána. Matně jsem si vzpomínal, že mi v noci ujelo dláto a zabodlo se mi do dlaně.

„Ten obvaz si tam nech do zítřka. Pak už stačí jen náplasti, líp se to zahojí.“

Bylo to k zbláznění. Věděl jsem, že doslova hoří touhou nějak mi pomoct, jenže mně těch pár hodin péče úplně stačilo. Byl jsem vděčný, ale potřeboval jsem pryč.

„Možná bys měl na pár týdnů odjet…“ Jako by mi četla myšlenky. Ale spíš mě jen hodně dobře znala. Vždyť to byla moje máma.

„Asi to udělám.“

„Kanada?“ zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou. Tam rozhodně ne. Stačilo, aby to vyslovila, a tlak na prsou se vrátil plnou silou. Vlastně jsem byl docela machr. Dokázal jsem na ni nepomyslet spoustu hodin.

„Ještě nevím.“

Po pozdní snídani nechal George přijet mého řidiče s limuzínou. Před branou kempovali novináři.

„Můžu jich pár přejet? Ale trochu ti to zaneřádí chodník,“ zeptal jsem se Janeth. Přišel jsem k ní do pracovny, abych se rozloučil.

„Beze všeho, zlatíčko. Stejně je jich moc.“ Usmála se na mě. Pak zvážněla a do očí se jí vrátil smutek.

„Měla jsem to poznat. Ale připadala mi opravdu milá…“

„Mami…,“ přerušil jsem ji možná příliš ostře. „Je to pryč, ano?“

Mlčky se na mě dívala. Pak vstala, obešla stůl a objala mě. Namlouval jsem si, že je to ona, kdo teď potřebuje něčí náruč.

„Dej mi vědět, kam pojedeš, ano?“

„Určitě dám. A nechci být pryč dlouho. Kvůli té zrušené fúzi mě čekají problémy. Mám nějaké závazky, které teď nemůžu dodržet.“

V tu chvíli mě to napadlo. Dhakir Daher.

Zavolal jsem mu z auta. Zastihl jsem ho v nějakém masážním salonu. Připadalo mi, že má jako obvykle dobrou náladu.

„Aaron! Já četl v novinách! Žádná svatba! U vás asi nekamenovala zlá žena, že ne?“

Ušklíbl jsem se. V tomhle by se nejspíš shodl s Trish.

„Ne, Dhakire. U nás ženy nekamenujeme. Chci se ti omluvit. Z té naší smlouvy nic nebude. Tedy, byl bych schopen prodat tak čtvrtinu, pokud bys o nějaký obchod přece jen měl zájem. Vzniklé škody samozřejmě uhradím.“

Ozvalo se něco jako zavrnění.

„Tam přitlačila, bejby. Jo!“ Pak mi zase věnoval pozornost. „Já nevím, Aaron. Musel by mi poslat nová čísla. Jak ty teď stojíš. Nejdřív my vyřešíme mrtvou smlouvu.“

„Chápu. A ještě jednou se omlouvám.“

„Neomlouval,“ utěšoval mě. „Žena je přírodní katastrofa. Naučíš s ní žít, ale nikdy nepřemůžeš. Můžeš zvyknout, nebo utéct.“

„To je vlastně věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit,“ využil jsem narážky. „Potřebuju si pročistit hlavu. Na nějakou dobu zmizet. Napadlo mě, že bych se podíval k vám, do Emirátů. Můžeš mi doporučit nějaký hotel?“

Ozval se tichý smích. „Ale jasně, přítel. Vždycky Burdž Al Arab. Hodně drahá, hodně luxus. Ale co kdyby ty byla můj host? Já zavolám moje žena. Dhakir Daher má spousta domů. Jeden ti půjčím.“

„To jsem ani nečekal. Díky. Myslím, že to přijmu.“

„Bejby, chtěla mě zabít?!“ zaskučel najednou. Tohle bylo nejspíš na masérku. „Ty velký potenciál. Já s tebou počkám na příležitost. Ty můj klíč pro Amerika.“ Tohle už asi opět patřilo mně. „Kdy chceš navštívit Dhakirův dům?“

„Zítra?“ nadhodil jsem s nadějí. Kolik to mohlo být mil? Sedm tisíc? Bude to dost daleko od Chicaga? Dost daleko od ní?

Rozesmál se. „Dobře, Aaron. Dům v Abu Dhabi je pro tebe. Napiš, kdy ty doletíš. Někdo na tebe počká.“