Marie Dobsonová II.

U Tea jsem se zabydlela docela rychle. Nebylo to nijak těžké – moc jsem toho neměla a ven jsem raději nevycházela ani v noci. Zbytky zdravého rozumu mi nakonec zachránila práce v jeho mrňavém kanclu. Zoufale jsem se snažila, aby mi nezbyl čas ani síla na přemýšlení.

Uplynul skoro týden. Byla jsem zvyklá vstávat brzy a dojít si do kuchyně pro jídlo dřív, než se někdo objeví. Ve skladu potravin jsem našla včerejší pečivo a v lednici mísu naloženého masa, které už za chvíli prskalo na pánvi. Jídlo jsem si pak vzala na bar a pustila televizi. Nemohla jsem si pomoct a den co den jsem sledovala zprávy. Nutně jsem potřebovala vědět, co je s Aaronem. Kromě zmínky o tom, že akcie Collins Industries zaznamenaly mírný pokles, o něm ale nikdy nic neříkali. Na bulvár jsem se dívat neodvážila.

Jedla jsem a zvuk měla ztlumený, takže když se na obrazovce objevila Helenina fotografie, zběsile jsem sáhla po ovladači a převrhla při tom sklenici s kolou.

„… prozatím vyloučila cizí zavinění. Přesnější informace ale přinese až pitva. Podle záběrů, které jsme pořídili, není na místě nehody patrná žádná brzdná dráha, takže se nabízejí spekulace o poškozených brzdách, mikrospánku, nebo dokonce sebevraždě.“

Místo jsem nepoznávala, ale podle jachet to mohlo být pobřeží v Evanstonu, asi míli od Helenina domu. Ale to auto, které z vody vytahoval jeřáb… Ano. Sytě červený Aston Martin.

„Policejní šéf Robert King, manžel majitelky King Petroleum, se k případu odmítl vyjádřit.“

Střih a naskočila jiná zpráva.

V první chvíli jsem nebyla schopná vůbec ničeho. V hrudi jsem cítila obrovský tlak. Asi jako kdyby se mi srdce změnilo v kus železa nebo šutru a teď mačkalo plíce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Blbost. Omyl. Určitě.

Přepnula jsem na jiný kanál. Tam už byli u počasí. Čekala jsem. Snídaně stydla a kola s pleskáním odkapávala z barového pultu.

„Jsi ranní ptáče, Kuře,“ zaslechla jsem za sebou. Jenže zrovna běžela znělka další série zpráv a já se očima vpíjela do obrazovky.

„Stalo se…,“ ozval se vedle mě Teův hlas. Nedopověděl.

Podobné záběry, ale z jiného úhlu. A pak ten černý pytel. Nesli ho do sanitky na nosítkách.

„Ropná magnátka a majitelka sítě čerpacích stanic Black Crown Helen Kingová zemřela při autonehodě. Podle nejnovějších zpráv ve vysoké rychlosti prorazila svodidla a sjela do moře v oblasti evanstonského jacht klubu. Vůz i s mrtvým tělem objevili jachtaři dnes brzy ráno. Příčiny nehody odhalí až technická expertiza a pitva. Vzhledem k dosud zjištěným skutečnostem a také problémům, se kterými se firma King Petroleum potýkala, ale není vyloučena ani sebevražda. Akcie společnosti celý týden prudce klesají. Manžel zemřelé, policejní náčelník Robert King, se k nehodě odmítl vyjádřit. Dědičku společnosti Pamelu Kingovou se nám nepodařilo zastihnout.“

„Kuře?“

Srdce se mi pořád ne a ne rozběhnout.

„Kuře, dejchej! Jsi bílá, jak kdybys do tý vody spadla ty.“

Teo mě chytil kolem ramen a pak mi vlepil facku. Pomohlo to. Začala jsem brečet.

Cítila jsem se podobně, jako když tehdy v lese kousek ode mě spadl strom. Zachvátil mě třas a chlad, jako bych se nějakým nedopatřením ocitla v mrazáku.

„Ona to plánovala,“ hlesla jsem. Vybavila se mi její tvář. I věci, které říkala.

Vezměte si to auto a klidně všechno, co je ve vašem pokoji. Věřte mi, že už to nebudu potřebovat…

„Jak to, že mi to nedošlo? Propustila i Gordona!“ vzlykla jsem. Bojovala jsem o dech.

Teo mě opatrně sundal z barové židle a natlačil do jednoho z křesel. Zuby mi hlasitě cvakaly. Přitiskl mi k puse nějakou sklenici a donutil dát si pár hltů. Rozkašlala jsem se.

„Klid, Kuře,“ nabádal mě napůl vyděšeně, napůl rozčileně.

Uvědomila jsem si, že teď naopak dýchám příliš rychle. Motala se mi hlava. Musela jsem se hodně soustředit, abych si dokázala srovnat zběsile pádící myšlenky. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Helen je mrtvá? Jenže někde uvnitř jsem věděla, že to do sebe všechno zapadá. Nepotrestala mě, neublížila mi. Protože už to pro ni nemělo smysl. Téměř tolik jako její smrt mě ale šokovalo i vědomí, že mi na ní za těch pár měsíců asi opravdu začalo záležet. Hlavou mi blesklo, že by se to nestalo, kdybych se Aaronovi ke všemu nepřiznala. Náhle se mi udělalo strašně špatně od žaludku.

„Nechceš si třeba zapálit? Nebo na vzduch?“ vyptával se mě Teo.

Zavrtěla jsem hlavou. Prožívala jsem něco jako prozření. Všechno jsem viděla z ptačí perspektivy. Helen, Aarona, Boba i sebe. Jako by to byl film, který včera běžel v kině. Všechno, co jsem udělala a řekla. Pocit nevolnosti ještě vzrostl.

Teo si ke mně přitáhl křeslo a chytil mě za obě ruce.

„Nechceš si jít lehnout? Myslím, že Camilla má nějaký prášky na spaní…“

„Díky, ale ne.“ Hlas už se mi nechvěl. Zněl podivně dutě. Už jsem nepotřebovala týdny na to, abych si rozmyslela, co musím udělat. Věděla jsem to.

Zadívala jsem se na Tea. Jako obvykle měl o mě starost.

„Hádám, že teď vypukne zběsilé pátrání po dědičce,“ nadhodil.

Zamračila jsem se na něj. „Co tím chceš říct?“

„No, spousta lidí by ti asi chtěla vnutit osm miliard, jestli se nepletu,“ usmál se opatrně.

„Ty jsi mě asi neposlouchal!“ Nechtěla jsem na něj křičet, vážně ne. Nikdo s pudem sebezáchovy by to neudělal. Ale Teo uvažoval přesně tak, jak bych ještě před pár týdny uvažovala já, a mě to rozčílilo.

Jeho obočí vytvořilo tlusté hrozivé V.

„Kuře, jestli řekneš slovo láska, budu ti muset vrazit další facku,“ zahřímal.

„O to tu teď nejde!“ odsekla jsem netrpělivě. „Minimálně dva lidi vědí, že nejsem skutečná Pamela. Aaron Collins to Helen řekl jasně – buď skončíme s tou maškarádou, nebo nás udá. Já už se nemůžu vydávat za Pamelu Kingovou!“

Teo přemýšlel tak usilovně, že to skoro bylo i slyšet.

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se hlasem ostrým jako břitva.

Zuřivě jsem se mu snažila oplácet jeho tvrdý pohled. S odpovědí jsem váhala hodně dlouho. V Teově případě jsem totiž nemusela přemýšlet o tom, co myslí vážně a co ne.

„Nikdy si nemůžeš bejt jistej,“ odpověděla jsem nakonec vyrovnaně. „Ale když nepočítám Collinsovy, toho čmuchala Parkera, personál na klinice a Heleniny zaměstnance, nejspíš budou mít i něco jako černou skříňku. On není žádnej amatér, Teo. Nikdy by se nám to nepodařilo. Zemře jeden jediný člověk a důkazy se okamžitě vynoří, ani nebudeme vědět odkud.“

Mračil se. Dokonce bych řekla, že právě teď se dokonce i vztekal. „Co chceš teda kurva dělat?“ zavrčel.

Vyprostila jsem se z jeho sevření a pomalu vstala. Za to, co mu řeknu, si nejspíš vysloužím ránu do zubů.

„Já už nemůžu, Teo,“ řekla jsem tiše. Asi za to mohla ta smrtelná únava, která na mě doléhala už od útěku z kostela. Bylo vlastně jedno, jakým způsobem nebo tónem to vyslovím. Výsledek bude stejný. Poslední měsíce nešlo vzít zpátky, ale mohla jsem se k nim postavit čelem. „Už nechci utíkat a nechci se do konce života schovávat.“

Několikrát zamrkal. Postavil se a hrozivě se nade mnou tyčil.

„Stačilo by vydržet pár let! Někde bych tě zašil. Vsadím se, že třeba v Kalifornii jméno Kingová ani neslyšeli. Nebo tě dostanu do Evropy!“ navrhoval teď už úplně rozzuřeně.

Couvala jsem a vrtěla hlavou. „Jen si vezmu svoje věci.“

Dostala jsem se skoro ke dveřím, které vedly na schodiště pro zaměstnance.

„Jestli to uděláš, zabiju tě!“ zařval Teo, ale nešel za mnou.

„Děkuju, Teo. Za všechno. Jsi vážně nejlepší.“

Pak už jsem rozrazila dveře a vyběhla do druhého patra. Svých pět švestek jsem sbalila během minuty. Nesměla jsem ztrácet čas. Až pomine Teův prvotní šok, mohl by se pokusit mě někde zamknout. Měl mě rád. A taky věděl, jak moc jsem se vždycky bála pasťáků a vězení.

Když jsem vyšla z pokoje, seděl na schodech přede dveřmi a kouřil. Ne jen tak naoko, jako obvykle, natahoval kouř hluboko do plic a pak ho zamyšleně pouštěl ven nosem.

„Pocem na chvíli!“ přikázal a kousek se uhnul. Váhavě jsem si sedla vedle něj. Sotva jsem se vešla, byl to obr.

Čekala jsem. On jen pomalu vydechoval kouř a jakoby mimochodem mě držel kolem ramen.

„Jsi úplně blbá.“ Už nekřičel.

„Já vím.“

„Uráží mě to. Řek jsem přece, do prdele, že ti pomůžu!“ Jeho hlas zase pomalu nabíral na síle.

„Promiň.“

Vztekle něco zavrčel a zahodil cigaretu.

„Kdybys něco potřebovala, zavolej. V Dwightu je jeden dozorce. Mohl by ti něco propašovat…“

Položila jsem si hlavu na Teovo rameno. Bála jsem se. Tak strašně moc, až jsem pochybovala, že vůbec dokážu vstát a vyjít ven na ulici.

„Můžu si zavolat?“ zeptala jsem se.

Kývl hlavou směrem k baru.

Opřela jsem se o Tea a vstala. Na telefonu pověšeném hned vedle jukeboxu jsem vyťukala trojmístné číslo. Přivítal mě neosobní hlas automatu a ujistil mě, že jsem v pořadí. Po chvíli se ozvala operátorka.

„Potřebuju mluvit s náčelníkem Kingem.“

Jasně, že mi ho nechtěla přepojit.

„Řekněte mu, že jde o jeho dceru,“ trvala jsem na svém.

Zaváhala a požádala mě, ať počkám. Ozvalo se cvaknutí a nějaká optimistická hudba. Zadívala jsem se na Tea. Vytahoval z kapsy další cigaretu.

„King,“ ozvalo se konečně.

V doprovodu dvou policistů jsem nastoupila do výtahu. Vtipné bylo, že jeden z nich mě tu nedávno zdravil. Teď byl úplně vedle sebe z toho, že dostal příkaz doprovodit mě na ředitelství. Navíc jsem vypadala dost jinak než posledně. S kšiltovkou a v odrbané bundě. Nenamalovaná.

Bob vypadal strašně. Jako by nejmíň týden nespal a nejedl. Čekal ve dveřích kanceláře, a jakmile jsem vstoupila, moji eskortu poslal pryč.

Sedla jsem si a ze zvyku spojila ruce na klíně. Jako v dobách, kdy jsem po téhle budově chodívala s želízky. Bolel mě žaludek.

„Dáš si kafe? Nebo čaj?“ zeptal se.

„Vodu,“ požádala jsem.

Objednal ji u sekretářky a sedl si na kraj stolu. Mlčel, dokud jsem nedostala sklenici a nebyli jsme zase sami. Bob se celou dobu nepohnul. Díval se na zem někam mezi nás, ruce založené na hrudi.

„Hledal jsem tě.“ To byla první věc, kterou řekl.

„Já… potřebovala jsem přemýšlet.“

„Chápu.“

Do očí mi vstoupily slzy. Bylo to těžší, než jsem si dovedla představit.

„Mrzí mě, že jsem ti lhala,“ zašeptala jsem.

Obešel stůl a sedl si do svého křesla. Tvářil se hrozně zvláštně. Neměla jsem tušení, co ten výraz znamená.

„Chci to slyšet celé. Od začátku.“

Natáhla jsem se pro sklenici a znovu mě překvapilo, že to nemusím udělat oběma rukama. Zatím žádná pouta…

Vzala jsem to od krádeže v šatně divadla. Snažila jsem se na nic nezapomenout. Všechno, co říkala Helen, všechno, co jsem říkala já. Když jsem to vyprávěla Teovi, vynechala jsem své osobní dojmy a pocity. Teď ne. Nutně jsem potřebovala, aby se Bob dozvěděl, proč jsem jednala tak, jak jsem jednala. Byla jsem zbabělá, nedokázala jsem se na něj při tom podívat.

„Chtěla jsem se přiznat už dřív. Několikrát. Jenže jsem neměla odvahu. Nejdřív proto, že jsem se bála Helen. Ale později…“ Odmlčela jsem se. Měla jsem neodbytný pocit, že to všechno zní jako výmluvy a hraní na city. „Nechtěla jsem vás ztratit. Tebe ani Aarona.“

Znovu jsem se napila a pak jsem ho poprosila o kapesník. Podal mi svůj.

„Na té svatbě… už jsem nedokázala lhát. Dal mi tu obálku. Vyznával mi lásku a…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Říkal, že mi věří.“

Rozhostilo se ticho. Obvykle mi nevadilo, když Bob mlčel, ale dnes to bylo ubíjející.

„Jsem rád, že jsi mi to vyprávěla,“ prohlásil po chvíli nakřáplým hlasem. Hrozně jsem mu chtěla říct, že ho mám ráda. Jenže vykládat něco takového šéfovi chicagské policie, navíc krátce po doznání z podvodu, opravdu nešlo.

„Já jsem ti taky uvěřil,“ konstatoval. Pořád jsem čekala, že se rozčílí, ale on zůstával klidný.

„Je mi to strašně líto, Bo…,“ zmučeně jsem vydechla. Neměla bych ho tak oslovovat, ale pro mě už to asi navždycky bude Bob. „Pane Kingu.“

„To mně taky.“

Vstal a přešel k oknu. Postavil se zády ke mně a zase mlčel.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se, když už to nešlo dál vydržet.

„Já nevím,“ odpověděl a otočil se ke mně. „Taky ti musím něco říct.“

„Týká se to Helen?“

„Ano, částečně.“

Najednou vypadal nervózně. Dal si ruce do kapes, ale hned je zase vytáhl. Očima přejížděl stěnu za mnou, jako by tam hledal nějakou nápovědu.

„Když jsem otevřel tu obálku, málem to se mnou seklo.“ Pousmál se. „Ten detektiv zjistil, že nejsi Pamela. Ale nedokázal vypátrat, kdo tedy jsi.“

Z nějakého záhadného důvodu se atmosféra v místnosti změnila. Už nebyla tak dusná a těžká. Nechápala jsem proč.

„Navrhoval Collinsovi, že se vloupe na kliniku doktora Bradleyho a zkusí tam najít nějaké vodítko. No, Aaron to neotevřel, ale já ano. Díky tobě.“

„Takže moje skutečný jméno pro tebe není překvapení,“ nadhodila jsem.

„Ne, to není.“ Usmál se. Naplno. Nechápavě jsem se zamračila.

„Uniká mi něco?“

„Nejsi jediná, kdo dnes učinil doznání. I když… doktor Bradley to rozhodně neudělal dobrovolně. Za falšování lékařských záznamů nejspíš dostane doživotní zákaz vykonávání lékařské praxe.“

Pořád se usmíval, ale tak nějak rozpačitě. Z toho, co říkal, jsem začínala mít hodně divný pocit. Na rozhovor s doktorem Bradleym o genetice jsem si velmi dobře pamatovala. Jenže teď jsem si absolutně netroufala nechat myšlenky běžet tím směrem, kterým se chtěly vrhnout.

„Co víš o svém otci?“ zeptal se Bob.

To už mi srdce bušilo až v uších.

„Vím, že mámin manžel nebyl můj otec,“ začala jsem opatrně.

Ticho. Ne takové to prázdné. Tohle vyloženě řvalo, bobtnalo, rozpínalo se. Bylo mi na omdlení.

„Jsi můj táta?“

„Ano.“

Absolutně jsem znehybněla. Dívali jsme se na sebe a ani jeden z nás najednou nebyl schopen promluvit. Bob už se neusmíval. Spíš se zdálo, že najednou neví, co s tím.

„Díky bohu,“ vyhrkla jsem. Okamžitě jsem se ale zarazila. „Teda… je mi jasný, že nejsem žádný terno. Obzvlášť pro poldu. Jenže já jsem si v duchu strašně přála…“ Vyschlo mi v krku a překotný proud slov se zastavil.

Odkašlal si. „Takže nejsi třeba v šoku? Nebo…“ Červenal se? „Mít tátu policajta… no, třeba učitel nebo řidič by byl možná lepší?“

Rozesmála jsem se. Přes všechnu tu hrůzu, která byla za mnou a určitě i přede mnou. Navzdory faktu, že ztráta Aarona udělala část mého srdce doživotně nepoužitelnou. Bob byl opravdu můj táta! A páni, dokonce to vypadalo, že z toho má radost! Ale ta ironie. Policejní náčelník a má dceru s tak působivým trestním rejstříkem.

Pomalu došel až ke mně a sedl si na vedlejší židli. Nervózně se pousmál.

„Já tohle moc neumím. A na některý věci je možná prostě pozdě.“ Rozpačitě sklopil oči. „Třeba za ruku do školy tě už asi vodit nebudu.“

Usmívala jsem se a zároveň mi tekly slzy.

„Ale můžeme si spolu dát pivo,“ navrhla jsem. Vzápětí jsem se zarazila. „Teda… až za půl roku… Teď ještě nejsem dospělá.“

Teď se zasmál Bob. Jenže pak jsme oba zvážněli. Napadlo nás asi totéž – těžko říct, co bude za půl roku.

„Tvoje přiznání považuju za neoficiální. Tenhle případ nemůžu vést já, je to osobní. Navíc jsi s sebou neměla právníka.“

Ztěžka jsem polkla. Budu to muset vyprávět znovu? A jak jsem znala poldy, soudce a všechny ty advokáty, nakonec to budu vykládat nejmíň stokrát.

„Jsem strašně rád, že ses rozhodla mi to říct. Chtělo to kuráž.“

„Měla jsem strach, že si oba budete myslet… že mi nebudete věřit.“ Ani mně tohle moc nešlo. Rozpačitě jsem sklopila oči. „Některý věci jsem nepředstírala.“

„Nejspíš máš na mysli mě a…“

„Aarona,“ dopověděla jsem úplně tiše. Přestanu v nejbližších týdnech brečet?

Přikývl a vstal.

„Nevíš, co s ním je?“ zeptala jsem se.

„Pokud vím, tak odjel ze země. Prý někam na Blízký východ.“

Přikývla jsem. Jasně. Být na jeho místě, taky bych odjela co nejdál.

„Ale až se to celé zveřejní, budeme ho muset předvolat. Kvůli výslechu.“

Zavřela jsem oči. To ne…

„Nechci ho do toho zatahovat.“

„Bude to těžký, Marie…“ Poprvé vyslovil mé pravé jméno a na vteřinu se odmlčel. „Nebudu ti tvrdit, že ne. Ale nejsi dospělá, takže se procesu nesmí zúčastnit novináři ani veřejnost. Není to nic moc, ale aspoň něco.“

Jen jsem přikyvovala a marně se snažila otírat oči rychleji, než se zaplavovaly.

„Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se na druhou nejpalčivější otázku, která mi od té zmařené svatby ležela v hlavě. Na tu první – jestli se na mě zlobí Aaron – jsem se snažila nemyslet.

„Právě jsem zjistil, že mám dceru, která o mě stojí. Nečekal jsem, že by dnešek mohl přinýst i něco pěknýho…“

Helenina smrt. Zase jsme pár vteřin mlčeli.

„Nezlobím. Myslím, že bych se nezlobil, ani kdyby ses nepřiznala, ale bylo by to pak mnohem těžší.“

„Děkuju.“

Usmál se.

„Už něco víš? O Helen.“

V unaveném gestu si rukou přejel tvář. „Skoro tři promile alkoholu v krvi.“

Nepřekvapilo mě to. Přesto se mi zase sevřel žaludek. Musela jsem se na to zeptat…

„Zabila jsem ji?“ Žmoulala jsem Bobův kapesník a netroufala si zvednout oči.

„Tomu nevěřím.“

Tázavě jsem se na něj podívala.

„Helen se v Pamele vždycky viděla. Ona a Black Crown… Pro ni to bylo skoro totéž. Pam měla být dědičkou velkého impéria.“ Bylo znát, jak těžko se mu o tom mluví. „Odmítla ses podílet na podvodu. Ani na chvíli si nemysli, že tvoje přiznání v kostele byla chyba. Já si dokonce myslím, že kdyby na tebe Helen v tom divadle nenarazila, vzala by si život už tenkrát. Pam umírala a pro ni tím všechno končilo.“

Ještě jsem se nerozhodla, jestli se tím nechám uchlácholit, ale právě teď to znělo logicky.

„Co se bude dít dál?“

„Zavolám Jeffersona. Myslím, že on bude ten pravý. Sepíše s tebou protokol. A pak to vypukne.“

Vstala jsem a celá nesvá došla až k němu. Nejdřív jsem ho objala jen opatrně, ale když jsem ucítila jeho ruce na zádech, opřela jsem se o něj.

„Dostaneš toho nejlepšího právníka, Marie.“

Beze slova jsem přikývla. Měla jsem příliš práce s máčením jeho košile svými slzami.

„Zavoláš mámě?“ zeptala jsem se, když jsem se trochu uklidnila. „Musí jí bejt strašně.“

„Osobně za ní zajedu.“