Pamela Kingová

Doktor Bradley se objevil přesně na čas. Helen přišla taky, chtěla být u toho.

Vypadal jako laskavý chlap. Byl to lehce prošedivělý padesátník se sotva znatelně vystupujícím bříškem. Opravdu se snažil. Dokonce se mnou vtipkoval. Zatímco mi na záda přikládal studený stetoskop, odebíral vzorky krve a prohmatával břicho, jen tak – jakoby mimochodem – mi pokládal spoustu otázek. Chtěl vědět, jestli jsem někdy byla vážněji nemocná, jestli neberu drogy nebo jestli jsem někdy neměla něco zlomeného. Helen celou dobu mlčela, seděla v křesle a kouřila. Na všechno jsem odpovídala pravdivě. Nějakým zázrakem se mi nemoci vyhýbaly. Feťáků jsem se od jisté doby štítila, a tak mě nikdy ani nenapadlo něco brát. Od chvíle, kdy mě Nathan přivedl k Teovi, bych ani neměla šanci. Nedělalo mu problémy z někoho vymlátit prachy nebo ve velkém rozjet obchod s kradenými auty. Ale drogy svým lidem jasně zakázal. Teo byl prostě chytrej. Feťáci dělají chyby a on nestál o to, aby si někdo šlehnul a pak poldům vyklopil všechno, co ví.

„Teď se, prosím, svlékněte, slečno Kingová. A lehněte si.“ Doktor si nasadil gumové rukavice.

Když jsem se ve spodním prádle chystala vylézt na postel, zastavil mě.

„Potřebuji, abyste se svlékla úplně, slečno. Ještě musíme udělat gynekologickou prohlídku. Odebrat vzorek…“ Nedopověděl, protože si všiml mého výrazu.

Nemohla jsem popadnout dech. Ten chlap mi chtěl… on chtěl opravdu… Začala jsem hrůzou couvat ven z místnosti.

Doktor se bezradně podíval na Helen.

„Nebuď jako malá, Pamelo! O nic nejde. Vždyť je to lékař. Už jsi přece někdy musela absolvovat prohlídku na gynekologii.“

Prudce jsem zavrtěla hlavou. „Ne, nikdy.“ Ruce se mi instinktivně zkřížily na prsou, ačkoli jsem na sobě měla úplně novou luxusní podprsenku.

Doktor Bradley čekal.

„Lehni si, Pamelo. Bude to jen chvíle. Žádné diskuse nepřipustím.“ Madam Kingová ani nemusela příliš zvyšovat hlas. Přesto jsem měla pocit, že by nebylo dobré ji neposlechnout. Celá rudá jsem se doploužila k posteli, svlékla si prádlo a lehla si.

„Nebojte se, slečno, nebude to bolet. Jen pokrčte nohy a uvolněte se.“

Odvrátila jsem hlavu k oknu a snažila se vůbec nemyslet. Vytěsnit ten divný pocit i stud, když překvapeně konstatoval, že jsem ještě panna. Pak jsem se konečně směla obléct. Bylo mi… hrozně.

Na závěr ještě zkoumal můj obličej. S Helen se dohodli, že zavolá, až bude mít výsledky rozboru krve a nějaké kultivace. Netušila jsem, co by to mohlo znamenat.

„Jsi samé překvapení,“ prohlásila zamyšleně madam, když doktor odešel. Zkoumavě mě pozorovala. „Neřekla bych to do tebe.“

Zajímalo by mě, co by do mě řekla…

Mávla rukou, jako by se tím už nechtěla zabývat. „Musím teď odjet. Za tebou přijde švadlena a vezme ti míry.“ Pousmála se, ale jen rty. Její oči zůstávaly dál chladné. „Chovej se tu jako doma.“

O dva dny později mě Helen naložila do auta a se mnou i dvě tašky oblečení. Čekala, až se úplně setmí, nejspíš se bála novinářů. Celé uplynulé odpoledne jsem zírala do zrcadla a prohlížela si obličej. Dřív jsem se moc neřešila. Věděla jsem, že nejsem nijak zvlášť krásná, připadala jsem si spíš úplně obyčejná. Jenže najednou jsem se začala bát, že zapomenu, jak jsem původně vypadala. A tak jsem tam stála, natáčela hlavu ze strany na stranu a snažila se zapamatovat každý rys tváře. Strašně ráda bych se nechala vyfotit, ale to mi Kingová zakázala.

Řidič projížděl zářivým nočním Chicagem. Zavřela jsem oči a myslela na mámu. Vybavilo se mi pár vzpomínek, které byly fakt prima. Na krátkou chvíli se mi chtělo vykřiknout „Stát!“ a vyskočit z auta. Utéct. Prostě to zrušit. Můj život sice nestál za nic, ale byl můj. Jenže pak mi došlo, že tohle není šance jen pro mě. Až tahle šaškárna skončí a ze mě se stane bohatá dáma, můžu se o mámu postarat. Třeba bych jí mohla peníze posílat tajně.

Ta myšlenka způsobila, že se mi najednou udělalo špatně. Tohle nebyl dočasný záskok nebo práce, ze které bych mohla dát výpověď. Jakmile s tím jednou začnu, už navždycky ze mě bude někdo jiný.

Pohlédla jsem na dokonale nehybný profil madam Kingové a došlo mi, že lepší šanci nikdy nedostanu. Na mém místě by po takové příležitosti skočil každý, nebo ne? Už žádný strach z policejních sirén a starosti, kde budu spát nebo kde si splaším něco k jídlu. Už žádné noční můry o tom, co bude s mámou, až se jednou vrátí. Protože budu Pamela. Musím být. Prostě musím!

Podívala jsem se z okna. Zdálo se, že míříme víc a víc na jih. South Side už nebylo tak nebezpečnou oblastí jako kdysi, říkaly oficiální zprávy. Radnice nechala zbourat vybydlené činžáky a místo nich stavěla nové. Pro lidi, kteří měli práci a po nocích spořádaně sledovali televizi. Čím víc na jih by ale člověk jel, tím méně nových čtvrtí by našel. Jižní okraj Chicaga se pořád nacházel na špici kriminálních statistik. Ráj přistěhovalců a gangů. Jako byl ten Teův.

Klinika doktora Bradleyho stála uprostřed malého soukromého lesoparku v té severnější části South Side. Obklopovaly ji nové výškové budovy a obchody. Vypadala spíš jako letovisko než nemocnice. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se. Gordon zůstal u auta a nás se ujala tlustá ženská s odbarvenými vlasy. S Helen se určitě znaly.

„Něco nového, paní Cooperová?“ zeptala se polohlasně madam Kingová.

Sestra zavrtěla hlavou. „Beze změny.“

V tu chvíli mi došlo, že Pamela…

„Ona je tady?“ vyhrkla jsem.

Helen ze zvyku vytáhla zlacené pouzdro na cigarety, ale to už jsme vcházely do sanatoria, takže je zase rozmrzele hodila do kabelky. „Ano. Je to ideální místo. Doktor Bradley je rodinný přítel a má spolehlivý personál.“

Prohlížela jsem si malou, ale elegantní vstupní halu. Nevypadalo to tu jako v nemocnici. Dokonce tu ani nepáchla dezinfekce. Paní Cooperová mi vzala tašky a vedla nás tlumeně osvětlenou chodbou dál do útrob sanatoria. Nervózně jsem se rozhlížela. Všude stály květináče s nějakou zelení, na stěnách visely obrazy jezera a taky uklidňující fotky lesních zátiší.

„A jsme tady!“ zvolala vesele sestra a uvedla mě do pokoje. Bylo to tam skoro jako v hotelu. Až na nemocniční postel a vozík s nějakými přístroji, které byly zatím vypnuté.

„Tak… hodně štěstí,“ ozvalo se za mnou.

Ohlédla jsem se a zjistila, že Helen zůstala na chodbě. Její výraz byl úplně prázdný. Nebyl v něm ten obvyklý chlad. Nebylo v něm vůbec nic.

„Dohlédnu na to, aby ti nic nescházelo,“ dodala. Odešla, aniž čekala na nějakou odpověď. Ale nezamířila zpátky. Pokračovala chodbou dál.

Paní Cooperová začala s vybalováním mých věcí. Neustále u toho něco povídala. Cítila jsem se zvláštně. To oblečení, které ukládala do skříně, bylo moje, ale já je nikdy neměla na sobě.

„Jak je to dlouho, co Pamela není… při vědomí?“

„Bylo to celkem rychlé. Neoperabilní. V kómatu je několik týdnů.“

„Chci ji vidět.“

Překvapeně se na mě podívala. „To by se madam asi nelíbilo.“ Ale řekla to příliš váhavě. Nebyla si jistá.

„Tak se jí zeptáme,“ navrhla jsem. Nedokázala bych vysvětlit, proč jsem tak moc stála o to, Pamelu vidět. Znala jsem ji přece z fotky.

Paní Cooperová se sice tvářila pochybovačně, ale nakonec se opravdu vydala za madam Kingovou.

„Tak můžete. Ale jen na chvíli,“ oznámila mi, když se vrátila.

Pamela neležela daleko. Dělilo nás jen pár desítek metrů palem v květináčích. Na rozdíl od toho mého její pokoj opravdu vypadal jako nemocniční. Žádný koberec, jen linoleum. Žádná šatní skříň, žádný noční stolek s osobními věcmi. Na okně stál CD přehrávač. Velmi tiše z něj zněl hlas Avril Lavigne; byl jen o trochu hlasitější než pravidelné pípání přístrojů. Helen seděla u postele a držela Pamelu za ruku.

Se zatajeným dechem jsem přišla blíž. Ta holka… Bledá kůže, všude hadičky. Ale bylo to skoro jako dívat se do zrcadla. Až na to, že ona i ve svém stavu byla moc hezká.

„Myslela jsem, že se to nedalo operovat,“ hlesla jsem při pohledu na její zafačovanou hlavu. Můj hlas mi v tom hřbitovním tichu připadal příliš hlasitý a nevhodně rušivý.

„Doktor to udělal na mou žádost. Chtěla jsem mít jistotu.“

Přikývla jsem, i když to nemohla vidět.

„Jaká byla?“

Madam Kingová se pousmála a přitiskla si její ruku na tvář.

„Hodně… temperamentní. Svéhlavá. Občas panovačná. Často jsme se hádaly.“ Říkala to s úsměvem. Z každého slova zněla hrdost a láska. Dovedla jsem si představit, že taková povaha by mně osobně lezla na nervy, ale mlčela jsem. Bylo mi jasné, že by Helen udělala všechno na světě, aby se do té prázdné schránky zase vrátil život. A vsadila bych se, že všechno opravdu udělala. Neúspěšně.

„Asi byla oblíbená,“ nadhodila jsem, protože jsem měla pocit, že by to chtěla slyšet.

Helen se na mě podívala. Přimhouřila oči, jako by zkoumala, jestli to myslím vážně.

„Vlastně… ne. Spousta lidí ji nesnášela. Ona… dokázala kohokoli urazit do tří vteřin.“ Zasmála se. Znělo to trochu hystericky a nepatřičně. Běhal mi z toho mráz po zádech. „Ale samozřejmě měla spoustu přátel. Byla bohatá,“ dodala, teď už zase tím bezbarvým hlasem.

Najednou jsem tam už nechtěla být. Přepadl mě absurdní pocit, že Pamele kradu život. Že se cpu na její místo. Těch osm miliard mi připadalo jako něco, co vlastně ani neexistuje. Přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší vrátit se. K Nathanovi, parťákovi z ulice, který mě pokaždé svléká očima, ale nikdy si nic nedovolí, protože mu to Teo zakázal. Teo mě má totiž rád, jako bych byla jeho vlastní ségra. Je skvělej – i když je to kriminální živel jako z učebnice. A taky k mámě, která se za pár let objeví a bude potřebovat někoho, kdo ji miluje.

„Být bohatá je těžké,“ řekla Helen. Nebyla jsem si jistá, jestli ještě mluví ke mně, nebo jen přemýšlí nahlas. „Půlku života trávím odmítáním všech těch vyžírků, kteří se tváří jako přátelé. Ale usínám a vstávám s vědomím, že se nikdy v životě nebudu muset nikoho doprošovat.“

Mlčela jsem. Vybavily se mi chvíle, kdy jsem v dešti obcházela autobusové zastávky a pod různými záminkami loudila drobné. Když jsem se na Helen podívala, napadlo mě, že všechny ty miliardy jí byly na nic, když Pamela onemocněla.

„Půjdu si lehnout.“ Už jsem tam nemohla vydržet ani minutu.

Přikývla. Její oči zůstávaly upřené na Pamelinu tvář.

„Běž. Potřebuješ sílu. Jestli máš strach, požádej paní Cooperovou o něco na spaní.“

Vycouvala jsem ven a chvíli zůstala stát za dveřmi, kam doléhalo to pípání a melancholický, ale zároveň vzdorovitý hlas Avril. Ne, nebude to rozdíl. Nejspíš budu sama, jako jsem vždycky byla. Ale jak říkala Helen, získám nezávislost. Svobodu. A tu velikánskou postel…

Vrátila jsem se do svého pokoje. V přilehlé koupelně jsem si vyčistila zuby a pečlivě si rozčesala voňavé vlasy. Poslední pohled do zrcadla.

Usnula jsem za pár vteřin. Bez prášku.

Ráno jsem věřila, že jsem připravená. Necvakaly mi zuby, netřásly se mi ruce. Doktor Bradley provedl předoperační prohlídku a hodně mě uklidnil. Zdálo se, že to bude opravdu jen pár drobných změn. Operace potrvá kolem hodiny a prý se to rychle zahojí.

Jenže pak přišla nějaká holka s elektrickým strojkem na zastřihávání vlasů.

„Co… co chcete dělat?!“ houkla jsem na ni.

„Oholí ti hlavu.“ Helenin hlas se ozval ode dveří.

„Cože?!“ Vytřeštila jsem na ni oči.

„Pamela je po operaci, vzpomínáš? Taky prodělala chemoterapii. Oni ti musí oholit hlavu.“

Jako zvířátko lapené do pasti jsem těkala očima z jednoho na druhého.

„Dorostou,“ dodala Helen tvrdě. Nehodlala diskutovat. Včera v noci jsem zahlédla její lidskou stránku, ale dnes už to byla zase ta ledová madam.

Spustila jsem ruce do klína a zavřela oči. Cítila jsem, jak mi uvázali kolem krku nějaký hadr. Strojek se rozvrčel. Opravdu jsem se snažila nebrečet, ale nepodařilo se.

Když bylo po všem, opatrně jsem si sáhla na úplně holou hlavu.

„Během operace vám nad uchem uděláme nějaké jizvy. Ale nemusíte se bát, časem zarostou a nebudou vidět. Půjdou jen nahmatat. Je to pro případ, že by vás někdo v budoucnu…“

„Chápu,“ hlesla jsem. Snažila jsem se otřít si slzy, ale na mokrou tvář se mi lepily ostříhané vlasy. Bylo to hnusný.

„Dejte si sprchu, slečno Kingová. Prosím vás, abyste už nic nepila ani nejedla. Za hodinu si pro vás přijdu.“ Doktor Bradley se na mě povzbudivě usmál a odešel.

Poslechla jsem ho. Zalezla jsem si do sprchového koutu a pečlivě ze sebe smyla odstřižky vlasů. Zase jsem brečela. Když jsem vylezla ven, do zrcadla už jsem se nepodívala. To bych nezvládla.

Připadalo mi to jako chvilka. Viděla jsem oči doktora Bradleyho vykukující nad pestrobarevnou rouškou a taky laskavý pohled druhého doktora – prý specialisty –, který stál hned za ním. Pak mi na obličej přitiskli masku, z níž proudil zvláštně páchnoucí vzduch.

Za pár vteřin už jsem otvírala oči. Cítila jsem se jako po hodně divoké pařbě. Žaludek se mi uzloval, v hlavě jsem měla vatu. Radši jsem se ani nesnažila identifikovat chuť v puse.

„Dobrý večer, slečno Kingová!“

Zamžourala jsem a uviděla usměvavou tvář a bílou kštici paní Cooperové.

„Ne! Nepokoušejte se mluvit. To teď pár dní nepůjde,“ zarazila mě rychle. „Provedli jsme i nějaké úpravy rtů.“

Bezva. Takže tu budu jen ležet a mlčet.

„Za chvíli se vám udělá lépe a jakékoli přání mi budete moct napsat,“ ujišťovala mě. „Na stolku vedle vás leží iPad.“

Zavřela jsem oči. Byla jsem unavená. Napadlo mě, že by bylo úžasné to všechno prostě zaspat a vzbudit se až za dva měsíce.

„Už nespěte, slečno! Trochu vám teď zvednu lehátko a zavolám doktora Bradleyho. Prohlédne vás.“

Ucítila jsem lehké trhnutí, lůžko se začalo zvedat. Přinutila jsem se otevřít oči. Zdálo se, že kromě sestry v místnosti nikdo není. Nějak mě zamrzelo, že Helen nepřišla. Paní Cooperová byla zřejmě velmi vnímavá žena, protože můj pohled hned zaregistrovala.

„Slečna… ta druhá slečna Kingová… dnes zemřela,“ řekla tiše.

Upravila něco na přístroji, co se mi odporným pípáním snažil udělat do hlavy díru, a odešla.

Přepadl mě podivný pocit ztráty a osamělosti. Jako by existence skutečné Pamely znamenala mizivou možnost, že se všechno vrátí do starých kolejí. Objeví se Helen a řekne, že se její dcera zázračně probrala. A já se budu moct vrátit. Ale kam vlastně? Byla jsem si skoro jistá, že by se mi ulevilo. Nebo ne?

Cítila jsem zvláštní tlak na hrudi. Jsem Pamela Kingová. Teď už opravdu. Napořád.