Kriminál a kostel

Bohužel jsem si to pamatovala. Vzpomínky na uplynulou noc se vynořily přesně ve chvíli, kdy jsem dopoledne otevřela oči. Šílená bolest hlavy mě přinutila připlácnout si polštář na obličej. Patří mi to! Vrhala jsem se na něj jako nějaká…

Vzápětí dorazila vzpomínka na Nathana. Odhodila jsem polštář.

„Do hajzlu!“

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mě víc děsí možnost, že by Helen na Nathana nějak přišla, nebo představa, jak mi celá Teova banda dýchá na záda. Dokáže držet jazyk za zuby? Zamračila jsem se. Snad nebude dělat blbosti, pitomec jeden. Možná bych mu mohla pro začátek poslat pár tisíc. Aby věděl, že se ho nechystám převézt.

Vymotala jsem se z postele. Krevní oběh na zvýšenou námahu ihned zareagoval a zbytky alkoholu se rozběhly krevním řečištěm jako banda zhulákaných bubeníků. Ve spáncích mi tepalo. Potřebovala jsem sprchu. Podařilo se mi přesvědčit své vyděšené podvědomí, že všechno dobře dopadne. Nath mě má přece rád. Koneckonců – bylo na něm vidět, že jsem mu hodně chyběla.

Starosti spolu s mýdlovou pěnou odplavila horká voda a mně se vrátily myšlenky na Aarona. Nakonec jsem ještě mokrá vyběhla z koupelny, abych se podívala po mobilu. Zmateně jsem se rozhlížela. Spala jsem ve spodním prádle. Šaty visely na ramínku. Jak se tam asi dostaly? Kabelka ležela na toaletním stolku a mobil spořádaně čekal uvnitř. Žít v domě s personálem mělo zjevně mnohem víc výhod, než jsem původně tušila.

Na displeji zářila obálka příchozí zprávy.

Jsi uzasna. Miluju te. Aaron

P. S. Pomaha aspirin…

Úžasná? To určitě. Ale stejně jsem se začala spokojeně usmívat. Vrátila jsem se do koupelny a pomocí vatového tampónu z obličeje odstranila poslední zbytky včerejšího flámu. Pocit nevolnosti se mezitím změnil v ukrutný hlad. Nastal čas sejít do jídelny a čelit Helen. Moje nálada rázem klesla k bodu mrazu.

Madam Kingová navzdory pokročilé hodině seděla v jídelně. Výraz v obličeji měla nastavený na neutrál, ale tím jsem se nenechala splést. Brzy se ukázalo, že mé neblahé tušení bylo správné. Na stole mi připravila malý dárek. Barevnou brožurku plnou fotografií. Tu stavbu jsem poznala. Kamenná, pískově žlutá budova mi vždycky připomínala spíš strašidelný zámek. Park kolem nemohl na ponuré atmosféře, která na mě z toho místa vždycky čišela, nic změnit. Dwightské nápravné zařízení – informace pro novináře a veřejnost stálo tučným písmem hned pod fotkou. Klesla jsem na židli a snažila se potlačit touhu narvat to Helen do krku.

„Třeba bys na svatební cestu chtěla jet tam,“ nadhodila sladce a upřela na mě ocelový pohled. „Včera v noci to tak aspoň vypadalo.“

Nedokázala jsem promluvit. Znovu jsem se zadívala na ten obrázek. Bobtnaly ve mně sebelítost a vztek.

„Málem ses s ním vyspala!“ obvinila mě. „Copak jsme o tom nemluvily? To jsi opravdu tak hloupá?! Ještěže se alespoň on ovládal,“ uzavřela jedovatě.

Zdálo se mi, že vybuchnu. Nemívala jsem sklony k násilí, ale tohle byla rána pod pás. A nejhorší na tom bylo, že Helen měla tak trochu pravdu. Kdyby to Aaron nezastavil, všechno mohlo prasknout.

„Už žádný tvrdý alkohol!“ udeřila na mě přísně.

„To říká ta pravá!“

„Ale já vím, kdy si to můžu dovolit. Na rozdíl od tebe se držím naší dohody, není to tak? Jenže už skoro nespím, jak se děsím toho, co zase provedeš! Na tu gynekologickou operaci půjdeš!“ přikázala.

Její stále sílící hlas vůbec nedělal dobře mé bolavé hlavě. A představa, že by mi doktor Bradley… Zase se mi udělalo na zvracení. A děsilo mě, že se z toho možná nevykecám.

„Na nic z toho, co se děje, jsi mě nepřipravila!“ obvinila jsem ji. „Ty nemůžeš spát? A co já?! Každej blbej den se bojím, jaká novinka na mě zase vybafne. Nejdřív ses mi jaksi zapomněla zmínit, že se Pamela bude vdávat. A taky ti nějak uniklo, že to byla děvka…“

Ups.

Nejradši bych si překousla jazyk. Tohle jsem přehnala. Helen seděla u stolu podobná voskové figuríně.

„Promiň,“ vysoukala jsem ze sebe. Nejdřív nijak nereagovala.

„Nenapadlo mě, že tě bude mít rád,“ řekla potom tiše.

Snažila jsem se přijít na to, co tím myslí. Mrzelo ji, že Pamelu rád neměl? Nebo jí tahle vzájemná náklonnost prostě jen komplikuje plány?

„To asi nečekal nikdo,“ utrousila jsem a vrátila se k zírání na fotku vězení. Leták optimisticky oznamoval, že vězenkyně se zapojily do projektu výcviku asistenčních psů. Bezva, hned jsem se tam těšila víc.

„Existujou důkazy? Načapal někdy někdo Pamelu? Nebo to byly jen drby?“

„Netajila se tím, jak žije. Byl to její oblíbený sport.“ Helen se pousmála, ale tak nějak smutně.

„Takže žádný fotky? Žádný přistižení při činu?“

Zavrtěla hlavou.

Nadšeně jsem se rozzářila. „No, tak vidíš! Co kdybych Aaronovi řekla, že…“

„Nikdy ti to neuvěří!“ přerušila mě. „Takhle ji vnímal každý.“

Unaveně jsem si promnula bolavé čelo. Bylo k smíchu, že tohle zrnko pravdy do té velké lži nezapadalo. Budu muset lhát, abych mohla přiznat pravdu, že jsem panna.

„Uvěří,“ přesvědčovala jsem ji. „Můžu ho přivést na myšlenku, že jsem si ty milence vymyslela, abych byla zajímavá.“

Dívala se na mě a nervózně si hrála s kávovou lžičkou. Přesouvala ji po ubruse tam a zpátky.

„Řekla bych ti, že je to příliš riskantní. A že bychom si kvůli tomu mohly obě prohlídnout dwightský zámeček zevnitř. Ale ty bys mě stejně neposlechla.“ Povzdychla si. „Jsi stejně tvrdohlavá jako…“ Zarazila se.

„Jako kdo?“

Zamračila se. „Jako mezek!“

Ten naštvaný výraz jsem jí vrátila.

„Včera se vyplatilo, že jsem ti neřekla úplně všechno,“ změnila najednou téma. „Když se tě Collins ptal na tu věc s vykradenou knihovnou, byla jsi nevinnost sama. Uvěřil, že s tím nemáme nic společného.“

Poposedla jsem na své židli. „S čím nemáme nic společnýho?“

„Ty ročníkové práce, co se ztratily, byly rukopisy.“

Nechápavě jsem zvedla obočí. „No a?“

„Podnikla jsem preventivní krok a zdá se, že se vyplatil,“ usmála se. „Collins zatím netuší, jaké máš písmo, a teď už ho nemůže srovnat s Pameliným. Nechala jsem ukrást rukopisy celého jednoho ročníku. Vzbudilo by podezření, kdyby zmizely jen ty její. Takhle nikdo na nic nepřijde. Ani ten čmuchal Parker nebude mít žádný důkaz, že to vloupání s tebou nějak souviselo. Obzvlášť, když se po čase některé z těch prací najdou. A pár tvých se skutečně najde, ale samozřejmě už budou přepsané.“

Koukala jsem na ni jako na blázna. Ona fakticky nechala vykrást školu?

Jenže pak jsem si na něco vzpomněla. Jak jsem mohla být tak pitomá! Vždyť já mu před časem napsala vzkaz!

„Ty nebudeš snídat?“ zeptala se mě Helen, teď už přátelsky.

Zmateně jsem se rozhlédla po stole plném jídla. Kručelo mi v břiše, ale momentálně jsem neměla na nic chuť. Zmocnila se mě nefalšovaná hrůza. Co když existují ještě nějaké další papíry s Pameliným písmem? Aaron by mohl na všechno přijít! Měla bych o tom dopise Helen říct? Ne! Z toho by ji kleplo!

Váhavě jsem se natáhla po jablku. Když jsem se do něj zakousla, připadalo mi, že přežvykuju suchou slámu.

„Zásilka pro slečnu Kingovou,“ vytrhl mě ze zamyšlení Richardův hlas. Sluha přicházel a v rukou nesl obrovský pugét rudých růží. Skoro za nimi nebyl vidět. Okamžitě se mi navzdory vší úzkosti a stresu rozzářila tvář.

„Pro mě?“ zeptala jsem se s připitomělým úsměvem.

„No, já se půjdu převléknout,“ prohlásila Helen. „Za hodinu máme být ve svatebním salonu.“ A odešla.

Očichávala jsem záplavu květin a znovu mě přepadl pocit, že si toho chlapa vůbec nezasloužím. Nechápala jsem, co na mně vlastně má. Byla jsem jen malá prostořeká holka. Holka s prolhaným jazykem.

Všimla jsem si zlacené kartičky zastrčené mezi květy a vytáhla ji.

Po včerejšku nevím, jestli nemáš vokno, tak se radši připomínám. Zlom vaz! Pár měsíců se ti do ničeho nebudu montovat.

Starý přítel

Tu kytku jsem odhodila, jako by byla jedovatá. Vypotácela jsem se z jídelny. Než jsme s Helen vyrazily na zkoušku šatů, zavřela jsem se v koupelně.

Po celou dobu návštěvy salonu jsem byla mimo. Strach z budoucnosti měl účinky velké kostky ledu v břiše, která se ne a ne rozpustit. Nevnímala jsem, co se kolem děje. Kam mě postavili, tam jsem zůstala. Když mi to přikázali, zvedla jsem ruce. Na povel jsem se otáčela.

Takže mě dost překvapilo, když mi po nějaké době došlo, že ten nádherný odraz v zrcadle je můj vlastní. Dokonale mě připravil o dech i o řeč.

„Překrásná! Úžasná!“ ozývalo se kolem.

A já jen tiše zašeptala: „Ty vole!“

Šaty vypadaly jako ušité z jemného peří. Jednotlivé kousky se překrývaly. Přiléhavé, ale vzdušné. Z mé hubené postavy „samá ruka, samá noha“ udělaly štíhlé tělo elegantní, uhrančivé sexy labutě. K šatům patřil extravagantní závoj, nebo spíš koruna z krajek a peří. Nemohla jsem tomu uvěřit. Až po strašně dlouhé době, kdy mnou neustále někdo otáčel a čechral mi peří, jsem očima vyhledala Helen. Její pohled byl smutný, ale úsměv na její tváři… vítězný.

„Jsou překrásný,“ řekla jsem, abych rozředila zvláštní dusno, které náhle nastalo.

„Svatba dědičky King Petroleum bude slavností desetiletí.“ Helen se postavila za mě a položila mi ruce na ramena. Napadlo mě, že bych jí hrozně přála, aby to všechno vyšlo. Aby to vyšlo nám.

Dívala jsem se na náš odraz v zrcadle. Slušelo nám to. Jako bychom k sobě patřily. Pak ale kouzlo pominulo. Ona to nevydržela a odešla na druhou stranu místnosti. Bylo mi jasné, na co myslela. Na Pamelu.

A já myslela na mámu. Ze všech sil jsem odháněla smutek, že to nebude ona, kdo bude na mé svatbě. Nad vodou mě drželo jen pomyšlení, že se díky celé téhle akci o ni budu moct konečně postarat. Samozřejmě tajně, ale časem určitě na nějaký způsob přijdu.

Raději jsem si zase přečetla Aaronovu dnes už desátou zprávu. Napsal ji těsně předtím, než odešel na pracovní oběd. Končila stejně jako ty ostatní: Miluju tě.

„Jen nevím, kdy zvládneme zkoušku v kostele. A bez zkoušky mi určitě zešediví vlasy!“ vyhrožovala svatební agentka a upírala na Helen mučednický pohled. Nenechala ji odpovědět a pokračovala. „Už jsem kontaktovala každého: pana ženicha, rodiče snoubenců i kněze. Všem se to hodí zítra.“ Vyzývavě zvedla bradu, připravená nepřijmout ne.

„Musí tam být všichni?“ zeptala se Helen nevraživě. Nejspíš jí zvedalo mandle, že se tam objeví Bob. Mně se radostí rozbušilo srdce. Pan King mi chyběl. A uvidím tam Aarona!

„Musí!“ prohlásila agentka nesmlouvavě.

Helen s napjatým výrazem přikývla.

Vzduch uvnitř katedrály svatého Jakuba byl chladný a voněl kadidlem. Svatební agentka Kingových připomínala dirigentku symfonického orchestru. Vykřikovala povely a komandovala přítomné. Přesto ve mně rostl a sílil sváteční pocit. Radost, o které bych donedávna ani nevěřil, že je v takové míře možná. Až se sem za týden znovu postavím, pravděpodobně to nebude stejné. Obklopí nás davy lidí a já se budu těšit jen na to, až konečně zamíříme na letiště.

Ale právě teď? Stála nás tu hrstka. Nikde samozřejmě nevisely květinové ozdoby a nehořely svíce. Dopadalo sem jen venkovní světlo obarvené tisíci sklíček v mozaikových oknech. Měl jsem aspoň spoustu prostoru soustředit se na Pam, která se zavěšená do svého otce právě objevila ve dveřích na druhém konci nekonečné uličky vedoucí mezi kostelními lavicemi. Měla na sobě džíny a tričko. Byla nervózní a vypadala nádherně.

Rozsvítil jsem se jako dvousetwattová žárovka. Blížila se. Spolu se svým otcem se pečlivě snažila kráčet do rytmu tiše hrající hudby, ale vůbec jí to nešlo. Rozpačitě se usmála. Byl jsem z ní úplně vedle. Vzal bych si ji tady a teď.

Nerušilo mě ani polohlasné dohadování Helen Kingové se svatební agentkou, ani dřímající kněz v zahradnickém overalu, který seděl kousek stranou na přinesené židli. Nespouštěl jsem oči z Pam.

„Teď jste na řadě vy, Otče,“ vybídla kněze organizátorka.

Starý pán se s heknutím zvedl ze židle. „Takže,“ začal. „Nejdřív se budu modlit. Posadíte se a já přečtu ten proslov,“ pohlédl na madam Kingovou, která souhlasně přikývla. „Po písni přejdeme k svatebním slibům.“

Pam se chvěla. Tak moc, až jsem měl chvíli strach, že to neustojí. Objal jsem ji kolem pasu a přitiskl k sobě. Bylo to úžasné. Opřela se o mě a okamžitě se uklidnila.

„Dál už to asi znáte. Prsteny, požehnání a polibek. No, a potom už Bůh s vámi,“ dokončil farář svůj projev.

Potlačil jsem smích.

„Výborně, Otče,“ pochválila ho agentka a cosi si odškrtla ve svém seznamu.

„Chcete si to zkusit ještě jednou?“ oslovila nás. Když jsme to všichni takřka unisono odmítli, zklamaně zamlaskala a rozloučila se. Cestou bručela něco o dortech, líných vších a opožděných dodávkách.

„Půjdeš se mnou na oběd?“ zeptal jsem se Pam dřív, než se ji někdo pokusí ode mě násilím odtrhnout. Její oči se okamžitě rozzářily. Připadalo mi, že se chystá souhlasit, ale pak se posmutněle ohlédla na svého otce, který stál tak nějak stranou všeho.

„Nebo bychom mohli jít všichni,“ navrhoval jsem hlasitěji a přitom jsem se významně podíval na Boba a na Helen.

„Já už něco mám,“ prohlásila madam Kingová. „A ty se také nezdrž dlouho, Pamelo. Čekají na tebe nějaké ty… papíry.“

Bob ale souhlasil. Na rozdíl od své ženy se totiž zdál být tou nabídkou vysloveně potěšený.

Vlastně bych tam ani nemusela být. S přehledem si vystačili beze mě. Ale to bych přišla o ten zážitek vidět je spolu. Oba úplně uvolněné a v pohodě. Semleli všechno možné – od baseballu přes politiku na Blízkém východě až po televizní seriály. Nestačila jsem se divit. Jen jsem mlčela, usrkávala džus a užívala si to. Nechala jsem se hladit tím všeříkajícím pohledem, který ke mně Aaron každou chvíli vysílal, a s podepřenou hlavou jsem sledovala jeho gesta a mimiku. Byla jsem do něj blázen.

„Hele, nenaštvěte se,“ nadhodil najednou Bob, a protože se díval střídavě na oba, pochopila jsem, že mě hodlá zatáhnout do hovoru. „Rád bych si něco ujasnil. Koneckonců – Pam je moje jediná dcera.“

„Jen do nás,“ povzbuzoval ho Aaron. Jeho úsměv se nikam neztratil, ale všimla jsem si, že se narovnal. Už jsem vypozorovala, že tohle dělá vždycky, když je ve střehu.

Bob si podrbal strniště na tváři. „Pam ztratila paměť. Podle toho, co vím, pamatuje si věci jen nějakých pár měsíců nazpátek.“

Přikývla jsem. Aaron čekal.

„No, nejsem ve tvý kůži, děvče, ale tvůj život ti někdo musel převyprávět. A mimo jiný ti matka oznámila, že se budeš vdávat. To je docela síla.“

Bylo by hezké, kdyby to takhle udělala a já se některé věci nemusela dozvědět až z netu. Ale přikývla jsem. Netušila jsem, kam tím míří.

„Naskočila jsi do života, kterej je pro tebe cizí. Máš si brát chlapa, kterýho v podstatě neznáš. Jen mě zajímá, jestli to není moc narychlo. Vy mi asi řeknete, že je tu ta miliardová fúze,“ zamračil se. „Ale já prostě nechci, aby za pár měsíců žil každej z vás na jiným konci světa a už se s tím nedalo nic dělat.“

Helen měla pravdu, Bob měl šestý smysl. Sice to vzal z jiného konce, ale pojmenoval to úplně přesně. Žila jsem cizí život.

„Bobe,“ začala jsem a dalo mi velkou práci mluvit klidně. „Už jsem ti říkala, že si ho opravdu chci vzít. A ta smlouva s tím nemá nic společnýho.“ Cítila jsem, že rudnu. Aaron se tak trochu záhadně usmíval.

„Miluju vaši dceru, Bobe, jestli jste se chtěl zeptat na tohle.“

Srdce se mi mohlo zbláznit radostí. Bob zrudnul.

„To mám za to, že se v tom šťourám,“ zabručel. Musela jsem se smát.

„A kde budete bydlet?“ změnil honem téma.

Zarazila jsem se. No jo… ostrov v Karibiku už jsem nějak dala k ledu.

„Máma mi slíbila dům,“ nadhodila jsem nejistě. Potom mi něco došlo. „Ještě jsem u tebe nebyla!“ zvolala jsem užasle. Všechno šlo strašně rychle. Věděla jsem jen, že Aaron Collins obývá několik pater v tom obrovském mrakodrapu na North Lake Shore Drive.

„Tak to co nejdřív napravíme,“ usmál se a lehce přimhouřil oči. Zatajila jsem dech.

Bob si nenápadně odkašlal, aby upozornil na dosud nezodpovězenou otázku. První promluvil Aaron.

„Ještě jsme se o tom nebavili. Ale strávíme pár týdnů v Itálii. Myslím, že snad zbyde trocha času na povídání.“ Bob zrudnul ještě víc a mně se málem podařilo ukousnout okraj skleničky. „Když bude Pam chtít, klidně se přestěhuju. Bydlet v centru je praktické kvůli práci, ale můžeme si vybrat i klidnější místo někde stranou.“

S Aaronem. Někde stranou… Na moment mě uchvátila snová představa, jaké to bude po svatbě. My dva. V Itálii. A později v nějakém domě, který bude jen náš. Každý den a už napořád. Spát spolu, vstávat spolu… Nemohla jsem uvěřit, že je to tak blízko.

Aaron přivolal číšníka.

„Je mi to moc líto, ale musím do práce. Ten Arab,“ vysvětloval mi. „Bylo to moc fajn. Díky, Bobe.“ Oba vstali a podali si ruce.

„Pozdravuj matku, Pam. I když o to asi nebude stát,“ usmál se Bob a dal mi pusu na tvář.

„Ráda bych tě zase viděla,“ vyhrkla jsem, když se oblékal do dlouhého pršipláště.

Potěšeně se zazubil. „Bezva. Nechceš se za mnou někdy stavit v práci? Jsem tam skoro pořád.“

Vykulila jsem oči. Nikdy by mě nenapadlo, že bych šla k policajtům jenom na kus řeči.

„Jo, to bych snad mohla,“ vysoukala jsem ze sebe.

V podzemních garážích jsme se definitivně rozloučili. Zůstala jsem s Aaronem.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se. Přivinul mě k sobě a dal mi pusu. Nádherně voněl.

„Nevypadám na to?“ zeptala jsem se opatrně.

Vyčkávavě mlčel. Byla jsem zřejmě nebezpečně čitelná.

„Je to hloupý,“ začala jsem.

„Tomu nevěřím.“

„Totiž… Najednou mi přišlo neuvěřitelný, že život může bejt tak krásnej. Dostala jsem strach, že se mi to jenom zdá. Že se to nikdy nestane.“

Mlčel a hladil mě po zádech. Cítila jsem jeho rty na spánku hned vedle svých jizev.

„Říkala jsem ti, že je to hloupý.“

„Není. Já o tom přemýšlím pětkrát denně,“ přiznal se.

Nestihla jsem se ani začít divit, protože se jeho rty přesunuly na mou tvář a pak už mě líbal. Ruku s prstenem jsem schovala do kapsy bundy. Druhou jsem mu zabořila do vlasů.

„Ale ono se to stane,“ ujišťoval mě. „Dohlédnu na to.“

Strčila jsem si svůj trochu studený nos pod klopu jeho kabátu. Bylo mi neskutečně krásně.