Sedmilhářka

Příliš často se mi nestávalo, abych ráno otevřela oči a okamžitě věděla, že ten den bude všechno úplně parádní. Dnes ano. Hodiny ukazovaly, že ještě nebylo devět. Venku nádherně svítilo slunce, jako by ho Helen objednala jen jako další z milionu svatebních rekvizit.

Vyskočila jsem z postele a otevřela okno dokořán. Dlouho tak ale nezůstalo, protože jsem málem umrzla. Zase jsem ho rychle zavřela a vrhla se zpátky do peřin. Sáhla jsem po mobilu.

Nedockavy. Extremne neutisitelne netrpelivy.

A priznavam – uplne sileny. Aaron

P. S. Nacvicujes novy podpis?

Přetáhla jsem si deku přes hlavu a i s telefonem se zavrtala co nejhlouběji.

Mas me na svedomi. Budou si myslet, ze jsem blazen. Usmivam se i pri vzpomince na Trish! Ty nejsi sileny, to ja. Miluju te. Pamela P. S. Podpis mam davno nacviceny. Delavam to v noci, kdyz nemuzu usnout.

Sotva jsem zprávu odeslala, do mého pokoje vtrhla hromada lidí. Vesměs úplně cizích. Všichni se usmívali a volali: „Dobré ráno, slečno Kingová!“ S očima navrch hlavy jsem přikývla a potom už jen sledovala, jak se rozprchli do všech koutů místnosti. Nějaká žena přitáhla pět prázdných kufrů, jiná otevřela šatnu dokořán a vynášela z ní kupičky pečlivě složeného prádla – mou zbrusu novou výbavu.

Pak tu byl ovšem Richard, který mi podal můj oblíbený hrnek plný horké kávy. Taková paráda!

O chvíli později mi ho ale vytrhl z rukou nějaký chlap v zářivém saku.

„Signorina Kingová! Caffé? Absolutně ne! Co na to vaše pleť, aha?“

Neměla jsem tušení, kdo to je ani co tomu říkala moje pleť. Věděla jsem jen, co tomu říkám já.

„Chci kafe!“ zavrčela jsem, ale on si z toho nic nedělal.

Upřela jsem naštvaný pohled na Richarda. Neuspěla jsem. Ten zrádce se na mě nervózně usmál a raději vyklidil pole.

„Arnaldo, signorina, Arnaldo Carino se jmenovala! Tak čím začneme?“ Zkoumavě si mě prohlížel. Přesně tohle jsem potřebovala. Aby si mě pár minut po probuzení prohlížel nějakej pošahanej Talián.

„Si capisce! Il bagno!“ vykřikl náhle a zmizel v koupelně i s kufříkem, který měl dosud postavený u dveří. Můj hrnek nechal na nočním stolku, takže jsem stihla pár hltů, než se vrátil.

„Signorina!“ obořil se na mě, když mě přistihl. „No fuj!“

Sebral mi kávu a teatrálně ji vychrstl z okna. Jestli se trefil na Heleniny růže, nejspíš ho nechá vykastrovat. Pokud už tedy dávno nebyl.

„Richardo!“ vykřikl Arnaldo. Komorník se nejspíš krčil hned za dveřmi, protože otevřel okamžitě.

„Pane?“

„Drink pro signorina Pamela!“ přikázal.

Drink? Prima!

„Cetriolo, pomodoro, carota.“

Zasténala jsem. Ne že bych přesně rozuměla, ale stačilo to, abych pochopila.

„No dobrá, tak přidala trochu sůl, ale jen pizzico!“ zdůraznil Arnaldo.

Richard zmizel dřív, než jsem mu stihla poslat výhrůžnou grimasu.

„Signorina! Co tu ještě seděla a koukala! Já měla tolik práce s tebou! Tak málo času! Presto! Vstávat!“ přikázal nekompromisně.

Došlo mi, že Arnaldo bude nějaký druh přírodního živlu, kterému se prostě nedá vzdorovat.

„A nemračila se! Pleť musela uvolnit!“

Zatnula jsem zuby a pak jsem vytvořila opravdu velmi sladký úsměv. Vstala jsem z postele.

„Neusmívat! Netvářit nijak! Šup! Lázeň!“

Měla jsem chuť na něj vypláznout jazyk, ale pak jsem se jen s polohlasným nadáváním vydala do koupelny. Trochu jsem podezřívala Helen, že mi toho pošuka objednala schválně.

Při pohledu na vanu plnou bublin a okvětních lístků růží jsem rychle vyměkla. Ovšem jen do chvíle, než jsem pochopila, že mi ten šílenec hodlá asistovat.

„Ven!“

Proběhl oční souboj, ze kterého jsem tentokrát vyšla vítězně. Práskl za sebou dveřmi. Vrátil se ale asi za deset minut a bez ohledu na mé protesty mi začal na hlavu patlat olivový olej.

„Nechci vám do toho kecat, ale budu mít paruku!“ vyštěkla jsem na něj.

„Žádná paruka!“ hádal se. „Vaše hlava bude parádní takhle. Věřila mi.“

Ponořila jsem se až po nos do vody a vyfoukla hejno rozzuřených bublin. Jedním slovem agónie.

Procedury, které následovaly, mohly být za jiných okolností strašně fajn. Tedy až na horký vosk a strhávání chloupků. Jenže neurotický Arnaldo dělal i z pitomé pleťové masky komplikovanou operaci. Neustále se tvářil jako mučedník.

„Ještě si to můžeš rozmyslet,“ nadhodil Ian. Rozvaloval se ve vedlejším křesle jednoho z nejdražších kadeřnických salonů v Chicagu. Tvrdil, že mi poskytuje morální podporu. Já pitomec jsem mu na to skočil. Jeho poznámku jsem nechal bez komentáře. Nejspíš patřila k předsvatebnímu koloritu. Podobně jako když v Africe před obřadem nevěstě plivnou do obličeje. Nedá se s tím nic dělat, prostě se to musí přežít. Přežít dalších šest hodin bez Pamely.

Ethan se měl mého předsvatebního mučení zúčastnit také, ale zřejmě se zdržel. Buď Trish stále ještě neodemkla dveře do ložnice, nebo už je naopak odemkla.

Kadeřnice, která mi na můj vkus příliš pečlivě a dlouze upravovala vlasy, se rozechvěle zeptala, jest se mi to takhle líbí.

„Budete si ještě něco přát?“ dodala a její odraz v zrcadle na mě upřel laní oči.

„Takhle je to perfektní. Děkuji.“

Pak mi zapípal mobil, takže jsem jí přestal věnovat pozornost.

„Hele, neměli byste si psát!“ obořil se na mě Ian, ale spokojeně se usmíval. Ani jsem se neptal, jak přišel na to, že mi píše Pam. Viděl jsem totiž svůj výraz v zrcadle.

„Nepřeháněj to. Nesmím ji jen vidět. O textovkách se tradice nezmiňuje,“ poučil jsem ho.

Salon se ocitl v obležení novinářů. George i ten chlap, co pracoval pro Iana, měli co dělat, aby fotografové nepromáčkli výlohu. Na ulici se blýskalo jako před bouřkou.

„Ty kadeřnici nepotřebuješ. Projdeš davem a ty tvý dráty budou vypadat stejně jako kdykoli jindy,“ utrousil Ian. „Ale co já?“ zeptal se ponuře. Zastrčil si za ucho loknu svých blonďatých vlasů a společně jsme se procpali ze dveří. Matka nás čekala na slavnostní rodinný oběd.

Sešli jsme se úplně všichni. Dokonce dorazila i Trish s Ethanem. Bratr se tvářil, jako by během dopoledne vynalezl žárovku a Trish se mi nějakou dobu s respektem vyhýbala. Nakonec si ale sama od sebe sedla u stolu vedle mě a po aperitivu se mě zeptala, jestli jsem na ni naštvaný.

„Ne víc než obvykle,“ uklidnil jsem ji s úsměvem.

Bylo vidět, že se jí ulevilo.

„Myslela jsem to dobře,“ zašeptala trucovitě s očima upřenýma do talíře Pot-au-feu. Když se ode mě nedočkala výraznější reakce, povzdychla si a slíbila, že se Pamele omluví. Potichu dodala, že si vybere okamžik, kdy má nastávající nebude mít po ruce sklenici s vínem.

Beverly a Trish se krátce po obědě omluvily. Měly v plánu nějaké zkrášlující procedury. Kam odešli mí bratři, jsem netušil. Osaměl jsem s matkou.

„Vždycky mi záleželo a bude záležet na tom, co si myslíš,“ začal jsem opatrně. „A taky jsem se vždycky snažil pečlivě zvážit všechny věci, se kterými jsi nesouhlasila.“

„Aarone,“ přerušila mě s úsměvem. „Vybral sis dobře. Mám ji ráda.“

Chvíli jsem zůstal úplně bez dechu. I když jsme si s Janeth byli hodně blízcí, o mých vztazích jsme se bavili minimálně. Takové věci jsem nikdy nerozebíral rád a ona to respektovala. Říkávala, že na tyhle debaty má své snachy. Teď jsem ale prožil omračující vlnu vděčnosti. Oba jsme věděli, že bez ohledu na veškerý respekt, který k ní cítím, se ve všem nakonec rozhodnu podle svého. Její souhlas pro mě ale znamenal hodně.

„Zamiloval jsem se do ní,“ přiznal jsem a pak jsem ji objal.

„To doufám,“ plísnila mě na oko. „My ženy totiž držíme pohromadě. Syn nesyn – připrav se, že vždycky budu na její straně.“

Předstíral jsem rozhořčení, ale nakonec jsem jí vlepil pusu na tvář. Nikdy jsem nedoufal, že najdu ženu, která by se aspoň trochu podobala mé matce. Možná proto jsem si původně nelámal hlavu s faktem, že se chystám vlézt do chomoutu s jednou z největších fiflen, které znám. Jenže všechno se změnilo. Pam se změnila. Díval jsem se na Janeth a byl šťastný, že se s neméně úžasnou ženou dnes ožením.

V poledne jsem podlehla svému kručícímu žaludku a Arnaldovu vyhrožování a vypila zeleninový koktejl. Překvapilo mě, že mi vzápětí nezačala z uší rašit nějaká nať. Cítila jsem se úplně vyčerpaná. Seděla jsem v županu na kraji postele a ze všeho nejvíc jsem se podobala živé reklamě na kosmetický průmysl.

„Alt!“ vykřikl najednou a všichni včetně dvou paní, co mi balily kufry na svatební cestu, zmrzly jako sochy.

„Co?“ hlesla jsem úplně tiše. Zamračeně mě obcházel a prohlížel si mě ze všech stran.

„Ššššš!“

Nervózně jsem si kousala ret. Co se mu zase nezdálo? Jenže jeho obličej se vzápětí blaženě rozzářil.

„Bella!“ vydechl.

Nedůvěřivě jsem se zamračila.

„Fakticky?“

Arnaldo už mi ale přestal věnovat pozornost. Tleskl, až jsem leknutím nadskočila.

„Manicure!“

Do dveří vrazily dvě holky s kufříky v rukou.

„Já mám hlad!“ zaúpěla jsem, zatímco mi strčily konečky prstů do horké vody.

„Richardo! Přinesla ananas! Presto!“ přikázal Arnaldo zavřeným dveřím.

Útrpně jsem zavřela oči a představovala si, jak si v letadle dám tři večeře. Možná čtyři. A Aaron by mě mohl krmit. Přitrouble jsem se usmála.

Pokračovalo to ještě pár hodin. Venku už se prodlužovaly stíny, když jsem konečně stála uprostřed pokoje v nádherných šatech se závojem, vymydlená a nalíčená jako vítězka Miss World. Arnaldo a jeho nohsledi kroužili kolem mě, ve tvářích posvátný úžas. Richard mi přidržoval velké zrcadlo.

„Je to dokonalé,“ ozvalo se ode dveří. Helen se objevila za celý den úplně poprvé.

Arnaldo se nadmul pýchou.

„Děkuji, Carino, můžete jít. Všichni,“ přikázala, aniž se na něj podívala. Bylo mi ho skoro líto. Během odpoledne se ze mě mohl několikrát zhroutit – a Helen ho teď poslala pryč s obyčejným děkuji. Na druhou stranu jsem se neubránila pocitu zadostiučinění. Konečně mu někdo zavřel pusu.

Helen se rozhlédla. Kufry stály sbalené a připravené u dveří, pokoj byl uklizený, postel zakrýval přehoz. Všechno se zdálo být hotové.

„Jsi připravená?“ Stála ode mě pár metrů a měřila si mě nečitelným pohledem. Vypadala nádherně. Zajímalo by mě, jestli taky podstoupila takovou proceduru jako já.

„Myslím, že ano,“ odpověděla jsem.

Čekala jsem, že sejdeme dolů, ale ona se nehýbala.

„Na tento den jsem se těšila od chvíle, kdy se Pamela narodila.“

Bála jsem se i nadechnout, abych ji nevyplašila.

„Už když byla malá, prohlížely jsme si spolu svatební katalogy. Bylo vlastně jedno, koho si jednou vezme. Těšila se, až si oblékne svatební šaty.“

Chtěla jsem přikývnout, jako že rozumím, ale Helen na mou reakci nečekala.

„Vypadala by přesně takhle,“ pokračovala a hlas se jí zachvěl. Otočila se k oknu. V houstnoucím šeru bylo vidět zář pochodní na zahradě.

„Zvládla jsi to dobře, Marie,“ pochválila mě nečekaně. „Stalo se sice pár… přešlapů,“ dodala a lehce se usmála. „Každopádně… za hodinu budeš Collinsová a já získám podpis pod svou smlouvu.“

Téměř fyzicky jsem cítila, jak se po vyslovení slova smlouva atmosféra změnila. Vzpomínka na mrtvou dceru zmizela a místo ní přišla kingovská pýcha.

Netušila jsem, co na to mám říct. Děkuju? Dostala jsem hodně, to ano. Jenže taky mě to hodně stálo. Všechno hezké mi do života přinesl až Aaron.

„Děkuju.“ Nakonec mi to připadalo prostě správné. Nebyla jsem jediná, kdo si prožil hodně těžké věci.

Přikývla. Přijala to.

„Pan King čeká v hale,“ ozval se ode dveří Richard.

Srdce se mi bláznivě rozbušilo. A je to tady!

„Tak pojďme,“ vydechla Helen. Najednou do jejího dokonale střeženého výrazu prosákla kapka vzrušení a netrpělivosti.

Sešly jsme schody. Bob v dokonalém obleku a s dokonale zastřiženými vlasy a vousy čekal v hale.

„Vypadáš úžasně, holčičko!“ zvolal. Připadalo mi, že by mě rád objal, ale bál se, aby mě nepomačkal. Přitiskla jsem se k němu a bylo to moc fajn.

„Ty taky, Helen,“ slyšela jsem ho dodat.

Když jsme nasedli do limuzíny, cítila jsem ve vzduchu očekávání i radost. Já i ona jsme si měly za pár desítek minut splnit své sny. A Bob… Bob byl prostě rád.

Svatý Jakub bzučel jako obrovský úl. Více než polovinu lidí, kteří přijeli, jsem neznal. Kromě přátel a mé rodiny jsem ale výběr svatebních hostí nechal na Helen Kingové. Pro ni to přece jen byla především propagační akce Black Crown. Nerozuměl jsem tomu, jaký vztah s Pamelou vlastně mají, a tušil jsem, že to nejspíš nikdy nepochopím.

Zástupci tisku se tísnili ve vyhrazených prostorách před hlavním vchodem. Byl jsem nervózní, ale těšil jsem se jako nikdy v životě. Za dvě hodiny bude Pam moje. Čekaly nás líbánky v Itálii. Netušil jsem to o sobě, ale probouzely se ve mně strašidelně romantické sklony. Toužil jsem, aby byla šťastná. Životně nutně jsem ji potřeboval rozmazlovat. Dělat takové ty šílené věci jako nosit jí snídani do postele. A taky oběd, protože ji rozhodně nenechám po snídani vstát.

„Pane Collinsi?“ Parker vystoupil ze stínu jako duch. Počkal si na mě v chodbě vedoucí ke kůru a naznačoval, že bych měl jít za ním. Na toho chlapa jsem upřímně řečeno tak trochu zapomněl. On sám se mi už týden neozval a já se jeho vyšetřováním přestal trápit.

„Parkere!“ syknul jsem podrážděně.

„Jen vám chci dát tohle a zase zmizím,“ uklidňoval mě. „Je to oficiálně uzavřené. Napadlo mě, že byste se na to chtěl podívat ještě před svatbou.“ Dotkl se krempy svého klobouku a stejně náhle, jako se předtím objevil, zmizel.

S pokušením otevřít tu věc jsem bojoval jen zlomek vteřiny. Samozřejmě by mě zajímalo, co je uvnitř. Ale rozhodl jsem se, že se nepodívám. Tohle bude dokonalý svatební dar. Zkontroloval jsem čas. Do zahájení obřadu zbývaly sotva tři minuty. Stihnu to s přehledem.

Ano. Hloupá, ale krásná romantická gesta.

„Tak jsme tady,“ konstatoval přidušeně Bob. Vystoupil a pak pomohl Helen i mně. Byla jsem vděčná, že nemám jeden z těch několikametrových závojů, který by musely nést klopýtající družičky. Když se Helen ujistila, že jsem dostala kytici bílých růží a že obřad je připravený do nejmenšího detailu, šla se posadit na své místo v první lavici. Bob a já jsme osaměli v chabě osvětlené chodbě přede dveřmi do hlavní lodi chrámu.

„Pam?“ Vypadal dojatě. Bála jsem se, že se rozbrečím a z toho uměleckého díla, co mi na obličeji udělal Arnaldo, zbude jen barevný flek.

„Nechceš mi teď říct, že si to můžu rozmyslet?“ S úsměvem zavrtěl hlavou. „Myslím, že si bereš skvělýho chlapa a že s ním budeš šťastná.“ Objal mě. Honem jsem si přitiskla kapesník ke kořeni nosu.

Za mými zády se v tom okamžiku ozvalo tiché vrznutí dveří. Netušila jsem, kam vedou, ale každopádně v nich stála Trish.

„Pamelo, počkej!“ zvolala, když viděla, že z ní nejsem zrovna dvakrát odvázaná. „Chci se omluvit. A vysvětlit ti to.“ Prosebně se zadívala na Boba. Pochopil a řekl, že jde na chvilku ven.

Měla jsem chuť si založit ruce na prsou a podupávat nohou. Trish si sedla na polstrovanou lavičku vedle květináče s palmou a vyzvala mě, abych se k ní přidala. Neochotně jsem to udělala. Bála jsem se, že se co nevidět ozve svatební pochod a já nebudu připravená.

„Miluju Ethana,“ začala Trish váhavě. Oči upírala na své propletené prsty. Byla celá nesvá. „A jsem strašně hrdá na to, že patřím ke Collinsovým. Miluju tu rodinu.“

Přikývla jsem. Tohle jsme měly společné.

„Dřív jsi byla strašně…,“ odfrkla si. „Byla jsi prostě neskutečně nesnesitelná,“ vyhrkla. „Když jsem se dozvěděla, že se z nás stanou příbuzné… Že bys měla být součástí té úžasné rodiny…“ Konečně ke mně zvedla oči. „S Aaronem se opravdu moc nemusíme, ale beru ho. Je to teď můj bratr. Včera jsem mu chtěla otevřít oči. Ukázat mu nejjasněji, jak je to možné, že by si tě brát neměl.“

Ztěžka jsem polkla.

„Myslela jsem, že ho to přebolí a časem si najde někoho mnohem lepšího. Jenže…“ Pousmála se. „Jenže ty ses asi vážně změnila.“ Chytila mě za ruku. „Omlouvám se, Pamelo. Nechtěla jsem ti ublížit. Tedy, chtěla, ale teď už nechci. Myslím, že bude prima mít tě jako sestru.“

Beze slova jsem ji objala. Netušila jsem, co na to říct.

Vstala a se spokojeným úsměvem rozhodila svou ohnivou hřívu do všech stran.

„Ale nemysli si, že budeme nejlepší kamarádky. Za princeznu jsem v rodině já, tak si užij svůj den, ale trůn je můj.“ Mrkla na mě a já se zasmála. Trish potom odešla.

„Všechno v pořádku?“ zeptal se Bob, když se vrátil.

„Naprosto.“ Teď jsem byla opravdu připravená. Zavěsila jsem se do jeho paže a pak už jsme oba mlčky hleděli ke vstupu do chrámu a čekali na první tóny varhan.

Ozvalo se zaklepání na boční dveře. Zmateně jsme se ohlédli.

„Ano?“ promluvil Bob.

Otevřely se a stál v nich Aaron. Pevně jsem sevřela kytici a pokusila se potlačit náhlý třas. Vypadal trochu rozpačitě, ale i odhodlaně. Když se mi zadíval do očí, na okamžik se mi ulevilo. Byl ze mě paf, naprosto.

„Jsi nádherná!“

Zůstával stát. Všimla jsem si, že drží nějakou velkou obálku.

„Aarone?“ ozval se Bob znepokojeně.

Aaron se pokusil o úsměv. „Omlouvám se. Nechtěl jsem vás děsit. Vím, že bych tu neměl být. Janeth by mě asi zabila, kdyby to věděla.“ Při zmínce o ní se uvolnil a mně se díky tomu povedlo lapit další litry drahocenného vzduchu.

„Musím s tebou mluvit, Pamelo. Ještě teď, před obřadem.“

Stála jsem tam jako vrostlá do země a nedokázala odtrhnout oči od té obálky. Zmocnil se mě strach a stále narůstal. Jako bych se měnila v kus ledu.

Bob si mě k sobě otočil. „Mám odejít?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Už máme zpoždění,“ upozornil ještě Aarona a zase zmizel hlavním vchodem.

Aaron čekal, dokud se za ním nezavřely dveře. Vzápětí už mě svíral v náruči.

„Lásko…“

Dýchala jsem nepravidelně, hlučně, ale to bylo tak jediné, co jsem v tu chvíli dokázala.

„Posaď se, prosím.“

Jako dřevěná loutka jsem se nechala znovu odvést k lavičce. Aaron zůstal stát proti mně a po chvíli začal přecházet tam a zpátky.

„Přišel za mnou pan Parker,“ začal Aaron. „Dal mi tohle.“ Ukázal na obálku. „Jsou to závěry jeho pátrání. Prověřoval tvé přátele, dokonce porovnával ten vzkaz, který jsi mi poslala před časem, s nějakým tahákem ze základní školy.“

Cítila jsem, že se uvnitř začínám rozpadat. Jako když někdo strčí do věže z kostek a ty se pak kaskádovitě řítí dolů.

Aaron najednou klečel přede mnou a tiskl mi tu obálku do klína.

„Miluju tě! Moc tě miluju, Pamelo!“ Líbal mě a ta věc ležela mezi námi. „Nebudu to otvírat. Já… chci ti to dát. Udělej s tím, co chceš. Spal to, otevři to… jak chceš. Mě už to nezajímá. Já ti věřím.“

Dívala jsem se mu do očí. Do těch hřejivých něžných očí, dokud se mi jeho obraz nezačal rozpíjet, jak se mi zpod víček vyhrnuly slzy.

„Co se děje?“ zeptal se šeptem. Ta chvíle byla krásná a strašlivá zároveň. Protože byla poslední.

Sklopila jsem oči k obálce. Pomalu a obřadně jsem odložila kytici růží vedle sebe a konečky prstů se dotkla papíru. Byl obyčejný, béžový, nadepsaný Aaronovým jménem.

„Taky tě miluju,“ vypravila jsem ze sebe konečně. Zněla jsem jako hrdinka z nějakého filmu. Zlomeně a pateticky.

Chytil mě za zápěstí a pohladil je. Cítila jsem, že se usmál, ale neměla jsem sílu se o tom přesvědčit na vlastní oči. Zdálo se mi, že už nikdy v životě nebudu mít sílu podívat se mu do obličeje.

„Miluju tě,“ zopakovala jsem, protože mi to připadalo životně důležité. Jeho dotek mi prozradil, že lehce znervózněl. Nechovala jsem se tak, jak očekával.

„Jmenuju se Marie Dobsonová. A nejsem Helenina dcera.“

Obálka začínala být od slz obarvených maskarou víc černá než žlutá. Pravda se ze mě nezadržitelně drala ven stejně jako ty slzy. Zpětně jsem si nedokázala vybavit, ve kterém okamžiku se mě jeho ruce přestaly dotýkat. Bylo to při vyprávění o tom, že mi hrozilo vězení? Nebo když jsem přiznala osmimiliardovou odměnu, která mě čekala? Těžko říct. Byla jsem přesvědčená, že s poslední slabikou vypustím i duši.

Rozhostilo se ticho. Tak hluboké, že sem skrz dubové dveře pronikal rozrušený šepot zmatených svatebčanů v hlavní chrámové lodi. Na obálce vznikl velký neforemný bouřkový mrak a mně konečně vyschly oči. Aaron mlčel. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli tam nesedím sama. Překonala jsem strach a zvedla jsem hlavu.

Uviděla jsem ho. Tak bledého a ztuhlého, že by si ho v tom šeru mohli splést s mramorovou sochou. Až na jeho oči, teď potemnělé bolestí. Šířila se z něj všude kolem.

Všechno ve mně řvalo: „Pros ho za odpuštění! Zopakuj mu, že ho miluješ!“ Ale nešlo to. Bylo to jako v nočních můrách, kdy se člověk snaží volat o pomoc, ale nevydá jedinou hlásku.

A on odešel. Úplně beze slova. Prošel kolem mě tou dlouhou chodbou, která vedla ven z kostela.