Poslední den Pamely Kingové

„Je s tím jídlem něco v nepořádku?“ Helenin hlas pronikl až do mého růžového obláčku, který se kolem mě vznášel už od návratu z Aaronova bytu. Myslela jsem na včerejší noc, ale hlavně na dnešní ráno.

„Co?“ Snažila jsem se získat čas na odpověď.

„Jídlo. Ta věc, co si ji dáváš do úst. Několikrát ses do nich i trefila.“

„Aha,“ odpověděla jsem, ale vzápětí jsem se vznesla někam vzhůru. Dnes ráno totiž Aaron nespěchal do práce. Nebo to alespoň tvrdil. A on přece nikdy nelže. A nespěchal ani z postele…

Něco mokrého mi najednou přistálo na tričku. Vyjekla jsem. Bylo to rajče.

„Nemám ti to nechat rozmixovat?“ rýpla si Helen.

„Cože?“

Jen zvedla oči v sloup a zavrtěla hlavou.

Nespěchal ode mě. Srdce mi tlouklo až v krku a udělalo se mi horko, když jsem si vzpomněla na věci, které mi říkal. A pak dělal…

„Co si o tom myslíš?“

„Hm?“ Zvedla jsem hlavu, vědoma si toho, že zvuk, který jsem právě vydala, zněl jako zabučení. Matně mi docházelo, že Helen poměrně dlouhou dobu vede nějaký monolog.

„Mohla by ses, prosím, vrátit zase na zem?“ Vypadala už celkem podrážděně. Opravdu jsem se snažila ji vnímat, ale bylo to silnější než já. Mozek sice vydal povel k pocitu studu a zčervenání tváří, ale ten telecí úsměv jsem odpárat nedokázala.

Helen na mě chvíli hleděla a zkoumavě mhouřila oči. „Ty jsi s ním spala!“ vypálila nakonec.

„Ne!“ bránila jsem se. „Tedy… Ne tak úplně. Co tím slovem přesně myslíš?“ dodala jsem šeptem. Zaslechla jsem, jak překvapením zafuněla. Očekávala jsem výslech a ten taky přišel.

„Ne tak úplně? Co si pod tím mám představit?“

Zatnula jsem zuby. Do mého růžového obláčku se právě opřel ostrý severák a obraz Aarona Collinse, který se zrovna s úsměvem přesouval někam dolů k mému pasu, zmizel v nenávratnu.

„Cože?“ zeptala jsem se automaticky.

Helen zaúpěla: „To je jako mluvit s mentálně zaostalou!“

Měla bych se naštvat, ale já se jen usmívala jak pitomá.

„Chtěla ses na něco zeptat?“ pokusila jsem se o vstřícnost. Jenže mělo být hůř. Najednou se mi chtělo strašně smát. A nebyla bych schopná vysvětlit proč. Prostě to začalo jako šimrání někde v krku a za chvíli už jsem se musela přemáhat, abych nevybuchla. Nakonec jsem to ale nevydržela.

Helen třískla vidličkou a beze slova opustila jídelnu. Cítila jsem se trapně, ale smát jsem se nepřestala. Růžový obláček se vrátil zpátky. Aaronův úsměv, můj trhaný výdech, pocit, že tohle by přece neměl… Nebo ano? Jenže byly tu jeho ruce a mně se za nic na světě nechtělo říct ne.

Pak už jsem si vzpomínala jen na smršť pocitů. Na obavu, že tohle přece nemůžu přežít, protože se mi někde uvnitř, těsně pod pupíkem, vytvořil kulový blesk. A potom, zrovna ve chvíli, kdy jsem byla na nejlepší cestě roztrhat to báječné saténové prostěradlo, mě nejspíš spolkl hurikán. Nebo to byl stav beztíže?

„Praktická ukázka plachtění,“ zašeptal mi potom do ucha. Držela jsem se ho jako voru na rozbouřeném moři. Jak odeznívala závrať, začala jsem se stydět otevřít oči.

„Připadalo mi to spíš jako volnej pád,“ vypravila jsem ze sebe. Smál se a přitom mě hladil a líbal.

Bylo k neuvěření, že se to všechno stalo sotva před třemi hodinami. Zadívala jsem se z okna do zahrady. Několik Heleniných zaměstnanců stříhalo keře. Vzpomněla jsem si, že dnes má nějaká firma začít stavět altán na svatební hostinu. Taneční parket, pódium pro orchestr a přibude spousta růžových keřů.

Dotkla jsem se vlastního obličeje, jen abych se ujistila, že mám opravdu tak spokojený výraz, jak jsem si myslela. Byla jsem si jistá – ještě nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná.

Nakonec jsem nedopadl tak hrozně. Stačilo Ethanovi důrazně pohrozit smrtí, kdyby chtěl rozlučku se svobodou pojmout ve stylu „Holka v dortu – ráno si stejně nic nebudeš pamatovat“. Překvapil mě. Přišel s návrhem zajet si i s Ianem do Bon Echo. Jako kluci jsme tam jezdívali s tátou naučit se základy lezení. Park ležel necelou stovku mil od Ottawy. A v horách nehrozil dort ani nikdo nahý, kdo by z něj vyskakoval.

Čemu jsem ale nakonec neutekl, byly rady do manželství. Od mých mladších bratrů. Prý rodinná tradice. Podezíral jsem je, že si to vymysleli. Nevzpomínal jsem si, že by jeden nebo druhý něčím takovým prošel.

„Když se ženská naštve, pomůže postel,“ prohlásil Ethan s vážnou tváří. Ian mu přitakával. Oči mu zářily. Buď to bylo tím ohněm, nebo si tuhle usmiřovací metodu oblíbil stejně jako Ethan.

Nejraději bych změnil téma. Oba dva jsem je kdysi viděl v plínách a jejich poučky, jak mít trvale šťastné manželství, zněly jako citáty Homera Simpsona.

„Nejhorší je, když se zamkne v ložnici,“ povzdychl si Ethan ponuře. Stejně jako já s Ianem upřeně sledoval, jak oheň neúprosně polyká jedno poleno za druhým.

„Ano, to je stav nejvyšší nouze,“ souhlasil s ním můj druhý mladší bratr. Tentokrát se ale neusmíval. Oba vypadali komicky.

„Zamkne se? V ložnici?!“ zeptal jsem se jízlivě. Když mlčky pokývali hlavami, lehce mi zatrnulo.

„Co děláte, když se zamknou?“

Nastalo dlouhé ticho.

„Čekám,“ odpověděl Ethan neochotně.

„Jdu uklízet a vařit,“ zašeptal Ian.

„A odprošuju ji,“ dodal zase Ethan.

Ticho, které se rozhostilo vzápětí, by se dalo krájet. Nezbláznili se? Myslel jsem na Pam, na její rty a úsměvy. Na její tělo. Taky na spokojené vzdychání, které jsem slyšel, kdykoli jsem se jí jen dotkl. Zamkla by se přede mnou? Nesmysl.

„Tobě se to samozřejmě nemůže stát,“ reagoval Ethan a zazubil se. „Tvoje nastávající je zosobněná pokora.“

„Pamela se přece s nikým nehádá a nikomu neodporuje,“ přidal se Ian.

Pitomci. Asi jsem měl dát přednost tomu dortu.

„Hele, brácho. Chlapská hrdost je zásadní. Ženská nikdy nesmí mít pocit, že může mít všechno, na co si vzpomene.“ No, od Ethana to sedělo. Trish by mohla klidně na krku nosit píšťalku a nikoho by to nepřekvapilo.

„Na druhou stranu,“ přidal se Ian, „nikdy nesmí pochybovat, že to nakonec nedostane.“

Ach jo… Prostě to těch pár hodin vydržím – s bratry a bez Pamely. Pak se pokusím na ty bláboly zapomenout.

„A sex…,“ pokračoval Ethan bez varování.

„Díky. Ale na tenhle seminář je trochu pozdě. Je mi osmadvacet,“ přerušil jsem ho. Možná té whisky vypil už trochu moc.

Začal se řehtat. „Nehodlám začít se sexuální výchovou!“ hýkal zběsile. „Tedy ne že by ses ode mě neměl co přiučit…,“ dodal už polohlasně.

Výmluvně jsem zvedl obočí. Kvantita není totéž co kvalita.

„Jen jsem chtěl říct, že tahle věc se nesmí podceňovat.“

Přemýšlel jsem, u koho hledat pomoc. Možná bych měl zkusit vzývat nějaké indiánské bohy. Třeba by Ethana aspoň na pár hodin dokázali připravit o hlas.

„Má pravdu,“ promluvil Ian. Obklíčili mě. Napadlo mě, jakými druhy mučení právě teď asi prochází Pamela. Její rozlučka se svobodou určitě nemohla být tak strašná jako to, co se dělo mně.

„Nechcete mi radši vyrobit nějaký bolestivý tetování?“ navrhoval jsem zoufale. K čemu je mi obvyklá převaha staršího bratra, když jsou rodinné tradice proti mně?

Ani se nezasmáli. Zřejmě dumali nad závažností posledního tématu.

„Ony ženský jenom předstíraj, že to chceme hlavně my. Jenže když je začneš zanedbávat…“ Ethan se na mě významně podíval.

Mlčel jsem. Raději neodporovat, nediskutovat. Třeba to o to dřív skončí. Napil jsem se z láhve.

„Jo, to se nemusí vyplatit,“ přitakal Ian.

Co ti dva vědí o zanedbávání sexu? Obzvlášť Ethan nejspíš ani nedokáže slova sex a zanedbávat říct ve stejné větě.

„A důležitý jsou takový…,“ zadumal se na chvíli Ian, „… zpestření.“

Vytřeštil jsem na něj oči. Jestli teď začnou rozebírat kde a jak, asi vezmu spacák a pokusím se slaňovat potmě. Proč jsem jenom chtěl mít na svatbě rodinu? Mohli jsme s Pam odjet do Vegas a tohle mučení bych si ušetřil. Kromě toho… mluvit o tom a vědět, že až za dvacet hodin… Moji bratři byli prostě sadisti.

„Nechcete o tom napsat knihu?“ zeptal jsem se podrážděně.

Na vteřinu se na sebe podívali a já se orosil, protože mi připadalo, že o tom vážně uvažují. Asi bych si nechal změnit jméno.

Zazvonil mi telefon. V tu chvíli jsem se zapřísahal, že ať je to, kdo je to, do konce života mu tuhle záchranu nezapomenu. Na displeji zářilo jméno mé drahé švagrové.

„Beverly?“ oslovil jsem ji. Ian okamžitě ožil. Hlavou mi proběhla představa, jak se Bev zamyká před mým bratrem v ložnici, a měl jsem co dělat, abych se nerozesmál.

„Žádný hovory se ženskýma dneska večer!“ brblal Ethan.

„Ahoj. Strašně nerada vás ruším od striptýzu,“ začala. Neměla ani tušení, že realita je mnohem horší. „Ale raději ti volám já, než ti to vpálí někdo, kdo to celý překroutí.“

V tu chvíli mi došlo, že to není žádná legrace. Vyděsil jsem se.

„Co je s Pam?!“

Netušila jsem, co si vzít na sebe. Připadalo mi, že Collinsovi neměli potřebu oblékat se jako honorace, ale co když mě vezmou do nějaké drahé restaurace? Naštěstí mi během odpoledne zavolala Aaronova matka. Mám si prý vzít něco neformálního, pohodlného. Takže jsem na sebe hodila rifle, halenku a pro změnu jednu z těch paruk, které jsem dostala od Helen. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, uviděla jsem svůj přiblblý úsměv. Kdy se mi to vlastně stalo? Kdy přesně jsem se na sebe přestala dívat s pocitem ztráty? Od té doby, co se můj život začal točit kolem Aarona, to byla ta odpověď. Pocit viny jsem vytěsnila a ozýval se jen občas, většinou uprostřed noci. Vždy se vplížil do mého pokoje zároveň s tmou. Neměl už takovou sílu jako dřív. Přesto mi pronikal do snů a pokoušel se načrtnout mi budoucnost. A rozhodně k tomu nepoužíval růžovou barvu.

„Slečno Pamelo, Gordon už na vás čeká,“ hlásil mi jako vždy přátelský Richard.

Když jsem sbíhala schody do haly, nervozitou se mi zpotily dlaně. Celý večer s Collinsovic ženami. A taky cesta autem s Gordonem. My dva jsme měli zvláštní vztah. Vždycky se choval zdvořile, ale bylo mi naprosto jasné, že by stačilo Helenino jediné slovo a stal by se z něj můj úhlavní nepřítel. Když mě vysadil před domem Collinsových a jeho auto zamířilo pryč, dost se mi ulevilo.

„Ahoj!“

Sotva jsem vkročila do haly, na krk se mi pověsila manželka Iana Collinse. Vypadala, jako by zrovna vyhrála milion. Bez nadechnutí na mě chrlila tolik informací, že se můj mozek po několika vteřinách z bezpečnostních důvodů vypnul. Podezřívavě jsem si ji prohlížela a přemýšlela, jestli to není nějaký test. Naštěstí se vzápětí objevila usměvavá Janeth a má nastávající švagrová mě musela pustit.

„Připravená?“ zeptala se mě paní domu. Mateřsky mě objala, jako bych byla členem rodiny.

„Připravená? A na co?“ vyzvídala jsem a zase mě zachvátila nervozita. Pokud šlo o Aaronovu rodinu, měla jsem pocit, že bych měla být ve střehu.

„Bavit se,“ zasmála se Janeth.

„Asi jsem,“ reagovala jsem opatrně.

Aaronova matka se do mě zavěsila, Beverly udělala totéž z druhé strany. Podvědomě se mi vybavila policejní eskorta.

„Bude to skvělý, uvidíš! Já to absolvovala před měsícem a strašně se mi to líbilo!“ Beverly na mě mrkla. Překvapeně jsem si uvědomila, že se začínám těšit.

Odvedly mě do pokoje, který jsem během své minulé návštěvy neviděla. Byl celkem malý, s několika křesly cihlové barvy, dřevěnou podlahou a starým gramofonem stojícím na komodě jako na čestném místě. Ve vzduchu voněl ovocný čaj a med. Na nízkém konferenčním stolku čekal porcelánový servis, ze kterého stoupala pára. Konvice a čtyři hrnky. Moment… čtyři?

„Ahoj, Pamelo!“

Trish mě objala a s rukou kolem ramen mě vedla ke křeslu. Proč se chová tak mile? Bázlivě jsem se ohlédla na Janeth, ale nic zvláštního jsem nezaznamenala.

„Neboj se, Pamelo. Moc dlouho se tu nezdržíme. Jen si dáme čaj a probereme pár životně důležitých věcí,“ uklidňovala mě.

V tu chvíli se Trish i Beverly zachichotaly a já začala mít skutečný strach.

„Určitě se do postele dostaneš včas, aby ses na zítřek mohla pořádně vyspat.“

Dostala jsem hrnek čaje.

„Můžu já?“ žebrala Beverly.

Janeth přikývla.

„Collinsovy ženy mají po generace takový hezký zvyk,“ spustila nadšeně Ianova manželka. „Je velmi praktický, vzhledem k tomu, že Collinsovi muži jsou tak…,“ zasněně si povzdychla, „… neodolatelní.“

To byl ten moment, kdy jsem se začala tvářit jako ona. Jako totální trdlo. Na obličej se mi vrátil retardovaný úsměv, který se tam v posledních dnech usadil v podstatě natrvalo.

Beverly sáhla pod stolek a vytáhla tlusté fotoalbum.

„To mu neudělám!“ vydechla jsem nadšeně.

Všechny se začaly smát.

„Nikdy se to nedozví! Žádný z nich netuší, jak vlastně naše rozlučky se svobodou probíhají. Prošel tím Ethan i Ian!“ přesvědčovala mě Trish a oči jí fanaticky plály.

„Dej to sem!“ vyhrkla jsem a natáhla ruce po tlusté knize.

„Pomalu, děvče!“ smála se Beverly. „Ať tě to neporazí!“

Podala mi fotoalbum a usadila se na opěrku mého křesla.

„Pěkně pomalu a od začátku!“ povzbuzovala mě.

Ještě jsem věnovala letmý pohled Janeth. Seděla pohodlně s nohama skrčenýma pod sebou a usrkávala čaj. Vypadala spokojeně a velice mladě.

Pak už jsem album nedočkavě otevřela. Uviděla jsem tam Janeth v mnohem mladším vydání. Stála na schodech nějakého velkého domu a v rukou držela malý uzlíček. Ani nebylo vidět dovnitř.

„To nás fotil můj manžel, Brad,“ vysvětlovala nepřítomnost svého muže na fotografii.

„Dál!“ povzbuzovala mě Beverly.

Na následujících fotografiích už byl malý Aaron vidět perfektně. Jak se koupe a křičí, jak pije z láhve a drobné prstíky má zaťaté do pěstiček. Jak spinká.

„Tohle nic není!“ bručela Trish. „Otoč dál. Tam jsou kluci starší!“

Pasení koníčků, lezení po kolenou, první kroky – napůl rozmazaná fotka, kdy Aaron metelí do rozevřené náruče své matky. Možná spíš padá, než metelí. A pak Janeth ve dveřích porodnice, za sukni se jí drží pihovatý klouček. Aaron. Na rukou jeho matky leží miminko bez zavinovačky. Asi bylo léto.

„Ian,“ vydechla zmámeně Beverly.

Následovalo Aaronovo první jízdní kolo, poník, fotky v baseballovém dresu. Už to byl víc on. Jeho výraz byl na všech fotkách ten můj oblíbený – golfový. Kromě jedné fotky. Na ní se tvářil rozzuřeně. Vyčítavě hleděl do objektivu a zdálo se mi, že mu v očích stojí slzy.

„Co se mu stalo?“ zeptala jsem se Janeth a natočila k ní album.

„První prohraný zápas. Aaron se nechtěl fotit, ale Brad mu vysvětlil, že porážky k životu patří, a vyfotil ho málem s nudlí u nosu.“

Kousala jsem si ret. Jestli můj nastávající někdy zjistí, že jsem tuhle fotku viděla, nejspíš mě seřeže. Zasmála jsem se.

„Asi si ji nemůžu nechat, že?“ nadnesla jsem vesele.

„To nejde!“ protestovaly všechny. „Uvidíš to dnes a pak už nikdy. To je zvyk.“

Srdceryvně jsem si povzdychla a otočila na další stranu. Jak Aaron rostl, dostal se do velmi hubeného období. Mohlo mu být tak dvanáct. Delší vlasy, velké uši, dlouhé hubené nohy. Trish se pobaveně smála a mně se chtělo ji shodit z křesla. On se tvářil tak hrdě! V rukou držel nějakou pozlacenou trofej.

„Pólo,“ okomentovala fotografií Janeth a nostalgicky se usmála. Musela poznat, jak mě ta fotka rozněžnila.

Následovala střední škola, kempování v Kanadě, maturitní ples. Už to byl on, pan Nádherný. Na fotce z plesu se jeho směrem otáčely všechny holky v dosahu. V tu chvíli mi Beverly vytrhla album z rukou.

„To stačí. Ty důležité fotografie jsi viděla. Jejich prohlížení mělo za cíl uvědomit si, že si bereš muže z masa a kostí, ne nějakého poloboha.“

Přikývla jsem. Nemělo cenu říkat jim, že jsem z toho, co jsem viděla, úplně mimo. Měla jsem chuť kleknout si před Janeth na kolena a žebrat, aby mi řekla, kde má Aaron svou rozlučku se svobodou, protože ho právě teď nutně potřebuju vidět. A následně jí líbat ruce za to, že ho porodila:

„Takže jdeme?“ Trish měla najednou naspěch. Ještě než jí kdokoli stihl odpovědět, přehodila si přes své stříbrné přiléhavé šaty dlouhý kabát.

Za deset minut jsme už seděly v autě. Řídila Beverly. Na dámskou jízdu si přece nebudeme brát řidiče, vysvětlovala mi. Byla jsem strašně zvědavá, kam jedeme. Samozřejmě mi nic neprozradily.

„Jsme tady!“ zahlaholila Beverly o půl hodiny později. Vyhlédla jsem z okna.

„Kde to jsme?“ pídila jsem se po nějaké nápovědě. Zastavily jsme před prosklenými dveřmi obyčejného domu v obyčejné ulici. Slušné ulici samozřejmě. Zelený nápis nad vchodem hlásal „Neobyčejné území“. Nic mi to neříkalo.

„Nech se překvapit!“ mrkla na mě rozverně Trish.

Beverly předala klíče od auta obsluze. Uvnitř se nás ujala nějaká slečna v uniformě. Všude vládlo příjemné přítmí, vypadalo to jako klub. Ve vzduchu voněly doutníky a drahé cigarety, na stěnách visela spousta obrazů. Cítila jsem se tam hezky. Usadili nás poblíž malého pódia. Jak jsem si všimla, bylo tam našlapáno. Nápojové lístky jsme dostaly právě ve chvíli, kdy se na jevišti začali usazovat muzikanti.

„Mike Maimone & Mutts,“ sdělila mi Beverly nadšeně. Usmála jsem se, ačkoli jsem netušila, o koho jde.

Vlasatý chlápek s plnovousem popadl mikrofon a poděkoval za bouřlivý potlesk. A začali hrát. Jazz rock, místy trochu divočejší, ale úplně parádní.

Než jsem se stihla rozkoukat, stálo přede mnou mojito.

„Tak na zítřek, Pam!“ zvolala Beverly a cinkla svou sklenicí o tu moji.

„Na další Collinsovou! Vítej v rodině.“ Janeth mě dnes dojala vším, co řekla.

„Na Pamelu,“ dodala Trish.

Večer příjemně plynul. Nemusela jsem myslet na nic jiného než na zítřek. Pila jsem nejlepší koktejly ve svém životě a užívala si doposud nepoznaný a téměř drtivě krásný pocit, že mám rodinu. Dokonce i Trish se mnou mluvila úplně normálně. Neuvěřitelné!

Krátce před půlnocí světlo v sále potemnělo a náš stůl rozzářil bodový reflektor.

„Tuto píseň věnujeme nastávající nevěstě, slečně Pamele Kingové. Ať se ti zítřek vydaří, bejby.“ To řekl Mike Maimone. Následoval aplaus, můj opět nepříčetný úsměv a pak song jen pro mě. Málem jsem se rozbrečela. Obzvlášť když mi Janeth stiskla ruku.

„Nechceš se na chvíli vypařit?“ zašeptala mi Trish spiklenecky, když se pozornost lidí v sále konečně vrátila k dění na scéně. Vděčně jsem přikývla.

Vedla mě někam dozadu. Ocitly jsme se v malém zakouřeném baru. Trish si sedla na vysokou židli a pátravě se rozhlížela. Fakt, že se barman při pohledu na ni stal kandidátem na trojitý bypass, velkoryse přehlížela.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se. Měla jsem skvělou náladu. Po všech těch drincích a hudbě a vůbec všem, co jsem ten večer zažila, to ani jinak nešlo.

„Co? Jen se dívám, jestli neuvidím nějakou známou tvář.“ Objednala nám dvě vodky a pokračovala v propátrávání okolí. Zrovna jsem jí chtěla říct, že pokud na někoho čeká, klidně se vrátím k Janeth a Beverly, ale ona se najednou celá rozzářila a stiskla mi paži.

„Podívejme se! Jestlipak tady nepřichází mé překvapení?“

Nechápala jsem, o čem to mluví. Jen jsem se děsila, jestli za mnou nestojí obrovský dort, ze kterého vyskočí chlápek v tangách. Pomalu jsem se otočila.

„Ahoj, Pam.“ Normální pozdrav. Až na ten tón. Jako by ležel vedle mě v posteli. Stál tam cizí chlápek s blond vlasy a očima víly Zvoněnky.

„Ahoj?“ Byla jsem z něj nesvá. Obzvlášť když si stoupl těsně ke mně a zhrublým hlasem pronesl, jak vypadám dobře.

„No, já vás tu nechám, hrdličky,“ zasmála se Trish a vstala. „Měj se, Luku.“

Chvíli mi to trvalo, ale pak mi to konečně došlo. Luke Carter! To jméno mi přece Aaron vpálil během tance na Helenině banketu. On byl jedním z Pameliných zářezů na pažbě!

Nejdřív jsem byla prostě v šoku. Nedokázala jsem pochopit, že mi Trish něco takového mohla udělat. Že něco takového mohla udělat Aaronovi.

„Dám si totéž, co slečna Kingová,“ zavrněl blonďák na barmana a objal mě kolem ramen. Málem jsem se osypala. Vyskočila jsem dřív, než ke mně stačil otočit hlavu.

„Hele, Luku. Já nevím, co sis myslel…“ Lapala jsem po dechu a snažila se ignorovat pohledy lidí, kteří se k nám jeden po druhém začali otáčet. „Ale já se zítra vdávám!“

K jeho samolibému úsměvu přibylo ironicky zvednuté obočí. Jako by svatbu považoval za nedůležitou. Můj vztek se úspěšně propracovával k maximu.

„Tak já to řeknu jinak, blbečku! Mezi námi nic nebylo, ani nebude, jasný? Nebo se naštvu a ty už do konce života nebudeš mít s nikým vůbec nic!“ Rozzuřeně jsem ho přitom chytila za kravatu. „Jasný?“ houkla jsem ještě jednou a v duchu už plánovala několik druhů mučení, která použiju na Trish.

Přiškrcený Luke Carter asi nemohl dost dobře mluvit, takže jen přikývl.

Otočila jsem se na patě a běžela pryč, jako by za mnou hořelo. Cestou jsem uvažovala, jestli v tom neměly prsty i Beverly a Janeth, ale došla jsem k závěru, že určitě ne. U našeho stolu jsem brzdila smykem.

„Ty!“ zavrčela jsem.

Trish postavila skleničku vína a s nevinným výrazem se na mě podívala.

„Ty!“ zopakovala jsem. Nápadů, jak ji praštit, jsem měla tisíc, ale věta mě nenapadla žádná.

„Stalo se něco, Pam?“ položila mi Beverly otázku, kterou měla v očích i Janeth.

„Luke Carter? Ty jsi sem pozvala Luka Cartera?“ vykřikla jsem. Trish se zatvářila znuděně a zase se otočila dopředu, jako bych ji už nezajímala.

Ani jsem o tom nepřemýšlela. Ve zlomku vteřiny jsem rehabilitovala svůj názor na některé činy Pamely Kingové, popadla jsem první sklenku, co mi přišla pod ruku, a dřív, než se Trish stihla vyděsit, jsem jí obsah vychrstla na šaty.

„Ty jsi vážně jen blbá sexuální mašina bez mozku,“ oznámila jsem jí.

Vykřikla a vrhla se na mě.

„Je Pam v pořádku?“ ptal jsem se už podruhé a tentokrát už téměř hystericky, protože po první otázce jsem se odpovědi nedočkal. Snad za to mohl fakt, že jsem Beverly nedal čas cokoli říct.

„Neboj se. Není zraněná nebo tak něco.“ Povzdychla si. „Hele, nesmíš Trish ublížit, jo? Ona to asi myslela dobře, ale znáš ji…“

„Co se stalo?“ drtil jsem slova mezi sevřenými čelistmi. Co mě to napadlo odletět až do Kanady?

„No… ona Trish pozvala na rozlučku Cartera,“ pípla Beverly.

„Cože?“ zařval jsem. Bráchové vyskočili. „Prostě… pozvala ho do toho podniku, kde jsme byly. Přísahám, že jsem to nevěděla! Přivedla k němu Pam a nechala je na baru.“

„Beverly, co se stalo?!“ naléhal jsem.

„Pam je v pohodě. Poslala ho k šípku. Jenže…,“ odkašlala si. Nebyl jsem si jistý, jestli to ve skutečnosti nebyl smích. „Pak si našla Trish. Skoro slovo od slova jí řekla to, co tenkrát. Však víš. Blbá sexuální mašina, bla bla bla… A vylila na ni víno. Přede všemi,“ dodala už jen tak mimochodem.

Bolestivě jsem se kousl do rtu. V duchu jsem počítal do deseti a ignoroval přitom tázavé pohledy svých bratrů a Beverlyino zapištění: „Jsi tam?! Viď, že Trish neublížíš? Aarone! Tak jsi tam?“ Snažil jsem se nerozesmát.

„Jo,“ dostal jsem ze sebe přidušeně. „Jsem.“

„Zlobíš se?“ zakuňkala.

Na Trish jsem měl vztek. Děsnej. Ale při představě jejího výrazu poté, co jí Pam řekla…

„Je úžasná,“ vydechl jsem a bylo mi jedno, že se momentálně asi tvářím jako idiot.

„Trish?“ vyjeveně se zeptala Beverly.

„Ne! Trish je…“ Střetl jsem se s Ethanovým pohledem a spolkl to, co jsem chtěl říct. „Pam je úžasná. Vyřiď jí…“ Otočil jsem se k bratrům zády. „Vyřiď jí, že jsem na ni pyšnej a…“ Další myšlenku jsem přes Beverly vzkazovat nechtěl. „Vyřiď jí, že se ještě dnes ozvu, ano?“

Švagrová mi to s úlevou v hlase slíbila a rozloučila se. Pomalu jsem se otočil a zase se posadil k ohni. Věděl jsem, že jestli jim hned neřeknu, co se stalo, asi mě do něj hodí.

„Ethane?“ začal jsem. Pořád ještě stál. Několikrát slyšel jméno své ženy a právě teď měl zaťaté pěsti a velmi nesmlouvavý výraz.

„Až přijedeš domů…“

Tázavě zvedl obočí.

„… Trish bude nejspíš zamčená v ložnici.“

Myslela jsem, že je po mně. Pohled Trish těsně před tím, než se na mě vrhla, mluvil za vše. Hodlala mě rozcupovat na kusy. Nestihla jsem se bát. Ještě pořád jsem na ni byla nakrknutá.

Pak už to šlo rychle. Komando Janeth–Beverly zafungovalo, jako by to holky měly nacvičené. Beverly se Trish pověsila kolem krku, bez ohledu na to, že si tím taky umazala šaty od vína. Držela ji v celkem efektivním sevření. Janeth mě vzala kolem ramen a se slovy: „Pojďme, než to někdo vyfotí,“ mě vedla k únikovému východu. Klepala jsem se záplavou adrenalinu a teď taky strachy, že jsem to všechno asi pohnojila. Bála jsem se, co mi Janeth řekne, až budeme venku na ulici.

„Moc se omlouvám, Pam. Netušila jsem…“ Aaronova matka vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Objala mě. „Takový důležitý večer a úplně jsme ti ho zkazily.“

Nakonec jsem ji ještě musela utěšovat. „Bylo to super, Janeth, opravdu. Trish je prostě…,“ povzdychla jsem si a spolkla slovo, které mě napadlo jako první. „Trish je prostě Trish.“

Za pár minut nám přistavili auto. Janeth si sedla ke mně dozadu a celou dobu mě držela za ruku. Beverly se objevila vzápětí. Neměla jsem tušení, kde zůstala ta Ethanova fúrie.

„Řekla jsem jí, že bude lepší, když se až do svatby neobjeví. A volala jsem Aaronovi,“ dodala jedním dechem. „Vyprávěla jsem mu, co se stalo, aby mu to ještě za tepla nevyklopil někdo jiný. Taky jsem ho ujistila, že Trish opravdu nesmí zabít.“ Beverly se zjevně dobře bavila.

„Co on na to?“

Naše oči se střetly ve zpětném zrcátku.

„Prý je na tebe strašně pyšnej. Zavolá ti, ještě než půjdeš spát.“