Tragédie jako od Shakespeara

Pamela byla úplně jinej živočišnej druh. Už jsem si byla úplně jistá. Měla tedy o dost lepší vzdělání než já – moje základka a škola jménem ulice se její Loyolské univerzitě nemohly rovnat –, ale jinak byla úplnej Marťan. Její úvaha na téma Osudová láska Romea a Julie od Williama Shakespeara nestála za nic. Dostala za ni C+. Bylo vážně utrpení ty bláboly opisovat. Psala, že osudová láska, pro kterou by člověk byl ochotný i umřít, je blbost. Doslova.

Zahleděla jsem se z okna. Ti dva milenci z Verony to neměli lehký. Podle toho, co jsem se dočetla, si jejich rodiny šly tvrdě po krku. Jenže stačil jeden ples a nebylo co řešit. Všechno šlo stranou – peníze, rodina, vendeta. Zamilovali se. Kolik času jsem potřebovala já?

Venku před domem jezdil zahradní traktůrek, a jak sekal trávu, nechával za sebou souměrné pruhy.

Bylo to hned? Ne, asi ne. Nejdřív mě Aaron děsil. Tak kdy tedy? V tom lese? Usmála jsem se. Možná jsem měla říct, že chci líbánky trávit v Kanadě. Byla bych tam s ním úplně spokojená.

Ozvalo se klepání na dveře. Helen tentokrát čekala, až ji pozvu dál. Poslední dva dny se chovala zvláštně. Jako by byla duchem nepřítomná. Nenadávala, nesnažila se mě varovat před mou vlastní zbrklostí. Zůstávala zavřená ve svém pokoji a vycházela jen na jídlo. A hodně často si nechávala přinést bourbon. Asi toho na ni bylo opravdu moc. Pokud jsem věděla, neexistoval nikdo, s kým by si mohla promluvit. Nejvíc času trávila s mlčenlivým Gordonem. Věděl o všem všechno, ale jemu jen těžko mohla brečet na rameni. Nebyla jsem si ani jistá, jestli Helen vůbec někdy brečí. Občas se mi zdálo, že by chtěla. Zadívala se na mě třeba přes stůl a najednou měla v očích bolest. Za pár vteřin po ní ale nezbylo vůbec nic. Jen chladný prázdný pohled.

„Jak ti to jde?“ zeptala se a podívala se mi přes rameno.

„Pomalu,“ přiznala jsem. „Moc mě to nebaví.“

„Jsou to jen tři strany. To zvládneš,“ ujistila mě. Znělo to spíš jako příkaz.

Ušklíbla jsem se a pokračovala v psaní.

„Napadlo mě… nepozná Parker, že tyhle papíry jsou o pár let mladší?“ zeptala jsem se.

„Pohodíme je venku. Zvlhnou, okoušou je krysy. Nebude nic poznat.“

Pokrčila jsem rameny. V tomhle se na ni asi dalo spolehnout. Přepisovala jsem další větu, když se najednou přede mnou objevily klíče. Od auta.

„Co… co to je?“ vydechla jsem.

„Slíbila jsem ti auto. Dohodly jsme se tak.“

Otočila jsem se k ní. Její obličej byl úplně bez výrazu.

„Díky,“ hlesla jsem.

„Až to dopíšeš, můžeš se na něj jít podívat. Řidičák najdeš uvnitř.“

Připravila mě o řeč. Rozhodně věděla, jak mě motivovat. Když odešla, tu slátaninu jsem dopsala za necelou hodinu. Pak jsem popadla klíče, Richardovi oznámila, že tu na oběd nebudu, a letěla jsem do garáží. Visačka na klíčích mluvila jasně, ale já tomu nemohla uvěřit. Dálkový ovladač jsem mačkala jak šílená, abych se ujistila, že to mrkající auto je opravdu moje. Aston. Martin. Temně. Červenej. Kabriolet.

„Dejchej!“ připomínala jsem si. Šla jsem blíž. Kožený sedačky, jak jinak.

Vlezla jsem dovnitř, řidičák hodila do kabelky od Gucciho a pak jsem několik dlouhých vteřin jen seděla a držela volant. Kolem voněla kůže, hliníkové úchytky se leskly, přehrávač zareagoval na zasunutí klíčku. Obdivně jsem hvízdla.

„Myslím, že být bohatá se mi líbí.“ Zakřenila jsem se na sebe do zpětného zrcátka a vyrazila.

Venku bylo pod mrakem, ale nepršelo. Když jsem projížděla branou, začala jsem řešit, kde v centru zaparkuju. Bála jsem se, aby mi mýho miláčka nečmajznul nějakej Nathan. Ale řešení jsem vymyslela vzápětí. Zajedu za Bobem, zloději aut se obvykle před policejním ředitelstvím moc nevyskytovali.

Jediným problémem bylo udržet všechny ty koně pod kapotou v klidu. Nejradši by do toho dali všechno, ale já chtěla Boba navštívit, ne zaměstnat. Celou cestu jsem si nahlas opakovala, že napoprvé musím jet pomalu. Stejně jsem ale propukala v neovladatelné záchvaty smíchu a na křižovatkách si užívala, jak všichni zírají.

Na schodišti před soudní budovou jsem se na moment zastavila. Zvyk je železná košile a mně se jako pokaždé na tomto místě stáhl žaludek. Věděla jsem přesně, kde bych našla tu úřednici, která mě měla na starost. Druhé patro, třetí dveře vpravo. Znala jsem to tam jako nikde jinde.

Vešla jsem do vestibulu a rozhlížela se. Jak to dělají lidi, které sem nepřivezou s pouty? Přejela jsem očima informační tabule. Kanceláře policejního šéfa měly být až skoro nahoře. Vešla jsem do výtahu a se mnou dva poldové v uniformách. Polilo mě horko. Měla jsem pocit, že to nemůže dobře dopadnout. První z nich si mě ale nevšímal a druhý se přátelsky usmíval.

„Krásnej den, slečno Kingová.“

Mohlo mě napadnout, že ji tu znají. Pamela se sice s otcem ne­stýkala, ale byla to místní celebrita.

Místo odpovědi jsem se jen usmála a bavila se tím, jak se polda začíná červenat.

Vystoupila jsem a zamířila k pultu přísně se tvářící sekretářky s brýlemi na nose. Zatvářila se překvapeně.

„Slečno Kingová!“

„Je tu můj otec?“

Zavrtěla hlavou. „Je mi líto, slečno, ale před chvílí ho odvolali. Jde o tu věc v přístavu. Chtěl se tam podívat osobně.“

„Věc v přístavu?“

Lekla se. „Ono to ještě nebylo v televizi?“

„Já nevím. Nedívala jsem se.“

Nasadila profesionální výraz a posunula si brýle na nose. „No, nevadí. Já mu vyřídím, že jste tu byla.“

Chvíli se mi chtělo vyzvídat, ale nakonec jsem to vzdala. Rozloučila jsem se a vypadla odtamtud tak rychle, jak jsem jen dokázala. Domů se mi ještě nechtělo. Napadlo mě, že bych si mohla vyjet za město a trochu to auto provětrat. Vzala jsem to na jih kolem jezera směrem na Gary. Pokud nezačne lejt, brzy překročím hranici Indiany.

Řídilo se to samo. Ještě by se hodila nějaká dobrá muzika. Rozhodla jsem se, že cestou zpátky někde zastavím a nakoupím si cédéčka. Teď jsem si pustila aspoň rádio. Stouni. Silnice mi pod koly skoro hořela. Zpívala jsem si, nebo spíš vřískala a byla bez sebe blahem. Helen si mě tím autem nejspíš jednou provždy koupila.

Písnička skončila a začaly zprávy. Naštvaně jsem to ztlumila, takže jsem začátek té zprávy přeslechla. Hlas redaktora jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jsem mimoděk zaznamenala Bobovo jméno. Zase jsem rádio zesílila.

„Není dosud jisté, jestli je noční potyčka v nákladním přístavu důsledkem války gangů, nebo jestli se jedná o nájemnou vraždu. Podle svědků se v noci z této oblasti ozvalo hned několik výstřelů, přitom zavražděný zemřel po jediné kulce. Policejní šéf Robert King nám odmítl dát další informace, dokud vyšetřování nepokročí. Zatím nelze vyloučit rasově motivovanou vraždu, protože obětí byl mladý Hispánec.“

Dupla jsem na brzdu. Tachometr těsně před tím ukazoval sto dvacet, takže nové pneumatiky vyrobily na silnici pěkně dlouhé čáry. Auto, které jelo jen pár metrů za mnou, mělo co dělat, aby mi nezaparkovalo za krkem.

Určitě je to nesmysl, přesvědčovala jsem sama sebe. Nemusel to být nikdo, koho znám. V Chicagu žila spousta Hispánců. Stejně jako Irů, Italů nebo třeba Poláků. Mraky. Já sama jsem dva roky bydlela v Teově království, které tvořili jen barevní. Problém byl ale v tom, že Teo měl své území hodně blízko přístavu. Dostala jsem strach. Nemuselo jít o nikoho, koho znám, ale všichni ti kluci si o kulku koledovali den co den.

Otočila jsem to. Jednou rukou jsem vytáhla mobil. Měla jsem v něm uložená jen tři čísla, takže vytočit Boba nebyl žádný problém. Ten nastal až ve chvíli, kdy mi to zvedl. Co bych mu asi tak měla říct? Ahoj, tati, kdo je ta mrtvola, kterou jste dnes našli?

„Pam?“ Jeho hlas zněl nezvykle netrpělivě. Podle zvuků bych řekla, že stejně jako já seděl v autě.

„Jsi v pohodě?“ vypadlo ze mě nakonec. Ve sluchátku jsem zaslechla policejní vysílačku. „Ve zprávách říkali, že se střílelo, tak mě napadlo…,“ improvizovala jsem.

„Nic mi není, k té vraždě došlo už nad ránem,“ uklidňoval mě. „Tyhle věci si obvykle radši ohlídám osobně, nejsem kancelářskej typ. Pokud nám hrozí válka gangů, chci to vědět.“

„Jasně,“ reagovala jsem a horečnatě přemýšlela, jak se něco dozvědět.

„Pam, ozvu se ti jo? Teď nemůžu.“

Nadechla jsem se, abych se rozloučila, ale pak se ozval hlas někoho, kdo jel s Bobem v autě. Nejspíš mluvil do vysílačky. Vítr mi hučel kolem uší, takže jsem nerozuměla všechno, ale stačilo to.

„Potřebuju… jestli… záznam… Soto.“

Mobil mi vypadl z ruky. To, že jsem nenabourala, byl zázrak. Nevnímala jsem troubení projíždějících aut ani déšť, který se spustil úplně znenadání. Pršelo mi za krk a pršelo i na luxusní potahy sedadel. Několik minut jsem byla úplně mimo. Jen na vteřinu si vzalo slovo mé podvědomí a přesvědčovalo mě, že Soto je mezi Latinoameričany běžné příjmení. Ale nějaký vnitřní pocit ho ihned umlčel. Cítila jsem to s takovou jistotou, jako by mi to Bob přímo řekl. Snad instinkt.

Zpětně jsem si nedokázala vybavit, na co jsem myslela nebo kudy jsem jela. Svět kolem se změnil v šedé akvárium. Najednou jsem s puštěným motorem stála před Two Tango a z očí mi tekly slzy. Chtěla jsem jít dovnitř. Chtěla jsem najít Tea a obejmout ho – pokud už nebyl pod obraz. Pak mě napadlo, že spíš kouří druhou krabičku a rozesílá kluky do všech stran a snaží se přijít na to, kterej bastard…

Položila jsem hlavu na volant a rozbrečela se. Voda ze mě jen crčela a asi jsem seděla v louži, ale momentálně mi to bylo jedno. Nemohla jsem tam jít. Nemohla jsem dokonce ani zajet do garáží a utěšovat Nathanova tátu. Gang se o něj postará.

Ozvalo se odkašlání. Zvedla jsem oči a uviděla pochůzkáře. Přes uniformu měl navlečenou igelitovou pláštěnku a nevypadal zrovna dvakrát spokojeně.

„Omlouvám se, slečno, ale jste v pořádku?“

Byla jsem totálně v hajzlu, protože mýho nejlepšího kamaráda v noci odpráskli. Bylo mi smutno až k smrti a měla jsem vztek. Ale tohle jsem mu říct nemohla.

„Jo, strážníku. Jsem jen… utahaná.“

Pokusil se o chápavý úsměv. „Neměla byste tu stát. Pokud nehodíte pár drobných do parkovacího automatu,“ pokračoval úředním hlasem. Kretén. Měla jsem chuť zvednout prostředníček, ale nějak jsem na to neměla sílu.

„Už mizím,“ zasyčela jsem a odlepila se od chodníku. Poslední pohled do zpětného zrcátka. Tohle nebylo místo pro Pamelu Kingovou.

Zamířila jsem domů. Hlavu dočista prázdnou a v puse podivnou hořkou pachuť. Teprve v Evanstonu mi to zničehonic došlo. Helen. Určitě. Zjistila, že mě Nathan odhalil. Třeba nás viděla a neřekla mi o tom. Proto se od včerejška chovala tak divně. Zabila ho. Ne sama, někoho si na to najala. Možná to udělal přímo Gordon. Byla by toho schopná? Určitě! Kvůli svý pitomý firmě byla schopná všeho. I zohavit tělo vlastní dcery.

Všechna ta bolest se jako lusknutím prstů změnila v hněv. Nikdy v životě jsem neběsnila tolik, jako právě v tu chvíli. Branou jsem málem projela dřív, než se otevřela. Nevěděla jsem, co budu dělat, až se s ní setkám tváří v tvář. Nemyslela jsem ani na to, že by mi mohla ublížit. Prostě jsem vyskočila z auta. Na Richardův vykulený pozdrav jsem nereagovala. Schody jsem brala po třech, dveře pracovny jsem rozrazila bez klepání.

„Ty hnusná svině!“ ječela jsem. Nedočkala jsem se žádné reakce, a tak jsem ztichla. Bylo to… divné. Okna zakrývaly husté tmavé závěsy, takže tam byla skoro úplná tma. Tedy byla by, kdyby na druhé straně nesvítila promítačka a na stěně neprobíhala zahradní party malé Pamely Kingové.

Tělo se mi stále ještě klepalo zimou a vzteky, ale vpřed jsem postupovala ostražitě. Helen jsem našla v ušáku hned za promítačkou. Na odkládacím stolku stála prázdná láhev bourbonu. Žádná sklenička. Ta dáma ležela skrčená do klubíčka, takže jsem ji v první chvíli skoro ani nepoznala. Brečela a vůbec nevnímala, že tam jsem.

Zadívala jsem se na zeď. Film běžel bez zvuku. Ticho místnosti narušovalo jen bzučení promítačky a Heleniny vzlyky. Malá Pamela Kingová právě rozbalila velkou krabici s monstrózní mašlí a vytáhla plyšového medvěda, který byl větší než ona. Mazlila se s ním asi tři vteřiny, než ho zahodila a vrhla se pro další balík. Kolem ní stály zástupy dospělých se sklenkami šampaňského v rukou. Všichni měli takový ten přeslazený uchvácený výraz.

„Pam…,“ ozvalo se z křesla. Stála jsem nad ní a najednou jsem nevěděla, co mám dělat. Ještě před minutou jsem si myslela, že bych ji dokázala praštit. A rozhodně jsem měla v plánu na ni křičet. Hodně sprostě. Aspoň na chvíli vidět v její tváři strach a donutit ji, aby se přiznala.

Jenže teď… Byla tak na dně, že mě to ochromilo.

„Helen?“ špitla jsem opatrně.

Chvíli se nedělo vůbec nic, a tak jsem to zkusila podruhé. Zvedla hlavu a zdálo se, že se snaží zaostřit. Pak se vrávoravě postavila, a než jsem stihla cokoli říct, visela mi kolem krku.

„Holčičko moje…“

Moje ruce ji automaticky objaly. Jako bych se uvnitř rozštípla na dvě přesně stejné části.

„Mami…“

Rozbrečela se ještě víc. Nohy už ji neunesly. Celou vahou se opírala o mě. Vůni jejího drahého parfému částečně překrývaly alkoholové výpary. Zatlačila jsem ji zpátky do křesla, ale ona se mě odmítala pustit. Křečovitě se mě držela a prosila, abych už nikam neodcházela.

A tak jsem si klekla na zem a nechala ji, aby mi vyráběla další modřiny. Trvalo dlouho, než její stisk postupně ochabl a Helen klesla hlava na polstrovanou opěrku.

Pomalu jsem vydechla. Film mezitím skončil a na zdi zářil žlutý obdélník. Vstala jsem a protáhla se, všechno mě bolelo. Připadala jsem si úplně vyždímaná. Bezradně jsem se rozhlédla. Napadlo mě prohledat její stůl, ale pokud by stála za vraždou Nathana, těžko by si to napsala do kalendáře. Nakonec jsem prostě odešla a potichu za sebou zavřela dveře.

Připadalo mi strašně těžké nevidět ji celý den. Přemýšlel jsem, jak jsem vlastně žil dřív. Tehdy, kdy jsem ji ještě nejezdil zachraňovat před panovačnou matkou. Kdy jsem ji nevozil opilou z večírku nebo kdy jsem ji nezahříval vlastním tělem v úzkém spacáku, aby nenastydla. Nemohl jsem na to přijít. Můj život musel být strašně nudný a… k nepřežití.

Seděl jsem nad plány expanze firmy na severozápad a myslel na všechny ty roky, které jsme měli mít před sebou.

„Pane Collinsi?“ ozval se z interkomu na stole hlas asistentky.

„Ano?“

„Ráda bych si došla na oběd. Nevadí to?“

Překvapeně jsem se podíval na hodiny. To už je půl jedné?

„Na oběd?“ zopakoval jsem nechápavě. Věděl jsem, že takovou věc lidé kolem poledne dělávají, ale zaskočilo mě, že i Cindy. Ona totiž za tu dobu, co pro mě pracovala, ještě ani jednou na oběd nešla. Pokaždé si z domova nosila ultrazdravé tofu sendviče, které přetékaly zeleninou.

„Je to problém? Pokud mě potřebujete, tak samozřejmě…,“ koktala rozpačitě.

„Ne! Jistě. Samozřejmě. Není důvod, abyste tu zůstávala,“ uklidňoval jsem ji honem.

„Určitě?“

„Naprosto.“

„Tak děkuju,“ vydechla vděčně a ještě se zeptala, jestli nechci něco přinést.

„Kam se chystáte?“ zjišťoval jsem.

Interkom na chvíli zhasl, jak se přerušilo spojení, ale po několika vteřinách ho znovu stiskla.

„Do té nové mexické restaurace, co otevřeli ve vedlejším bloku,“ oznámila mi podivně zjihlým hlasem.

„Carnitas. Dvojitou porci,“ požádal jsem ji. Pak už se rozloučila.

Chystal jsem se znovu ponořit do práce, když mi zazvonil mobil. Na displeji se objevilo Georgeovo jméno.

„Chystáte se teď někam?“ zeptal se mě můj osobní strážce.

„Budu pracovat až do večera. Děje se něco?“

S odpovědí chvíli váhal, a když konečně promluvil, jeho hlas zněl napjatě.

„Půjdu na oběd.“

„Aha,“ odtušil jsem vyjeveně. Co se to dnes s těmi lidmi děje? George přece taky nikdy…

Pak mi to došlo. Úsměv, který mi doslova explodoval ve tváři, mi málem natrhl uši.

„Mohl byste mi něco přinést?“ zeptal jsem se.

„Ale vždyť vy už jste si objednal jídlo u Cin…“ Nedokončil. Ozvalo se zafunění, protože pochopil mou ubohou lest.

„To je v pořádku, Georgi,“ řekl jsem a ze všech sil potlačil nutkání se rozesmát. „Dobře se bavte. A nemusíte spěchat, ani se odtud nehnu,“ sliboval jsem.

Vydal bručivý zvuk, který zněl jako přitakání, a típnul to. Teprve teď jsem se rozhýkal jako osel.

Vzápětí mě logicky popadla neodolatelná touha zavolat Pam. Hrozně mi chyběla. Stiskl jsem klávesu rychlé volby a čekal. Ozval se ale jen obsazovací tón. Zkusil jsem to znovu a pak potřetí, jenže bez úspěchu. Zklamaně jsem odložil mobil zpátky na stůl. Asi toho taky měla hodně. Zařizování svatby a tak. Nezbylo mi než rozumně domluvit sám sobě, že jediný den bez ní přece není žádná tragédie, a vrátit se k vydělávání peněz.