Ekologická lobby

Tušil jsem, že soudkyně Hammondová bude tvrdý oříšek. Zatímco jsem čekal v zádveří její kanceláře, než se vrátí z předběžného slyšení, zavolal jsem Eltonovi Ackermanovi, abych s ním svůj nápad konzultoval. Moc mě nepotěšil. Říkal, že šance je tak padesát na padesát. Ale Její ctihodnost je prý jediná soudkyně, u které by to mohlo projít.

Objevila se asi za dvacet minut. Když mě uviděla, tázavě zvedla obočí.

„Vaše ctihodnosti,“ oslovil jsem ji a snažil se použít úsměv, který obvykle zabíral na ženy od dvou do devadesáti let. „Měla byste na mě pár minut?“

Odemykala dveře.

„Pane Collinsi, pokud jste si to rozmyslel a chcete na slečnu Dobsonovou podat žalobu, musíte se obrátit na prokuraturu. Vsadím se, že pan Morel vám ze samé radosti daruje jednu ze svých náušnic.“ Zněla trochu nabroušeně. Vešla dovnitř, ale nechala otevřeno, a tak jsem vstoupil.

„Ne, madam, to nechci. Měl bych pro vás nabídku.“

„Jsem vdaná, pane Collinsi. Už pětadvacet let.“ Přetáhla si přes hlavu soudcovský talár, takže neviděla, jak mi na pár vteřin spadla brada. Když se na mě podívala a uhlazovala si kostýmek přes své baculaté boky, už jsem se snad tvářil normálně. Dokonce jsem se dokázal usmát.

„Já vím, špatný vtip,“ povzdychla si. „Ve vašem případě dokonce černý humor. Takže… mluvte. Ale stručně, ano?“

„Ten návrh se týká slečny Dobsonové,“ začal jsem.

„To mě nepřekvapuje. A dál?“

Balila si nějaké věci do obrovské kabelky, která by se v případě potřeby klidně mohla stát pytlem na dárky pro Santu. Mimo jiného do ní strčila i spisy, které před chvílí přinesla. Mariiny spisy.

„Před nějakou dobou jsem založil nadaci na ochranu přírody. Finančně ji podporuji.“

„Gratuluji.“

Potlačil jsem touhu zasténat nahlas a pokračoval jsem. „Slečna Dobsonová se dobrovolně přiznala. Nikdo ji nenutil přihlásit se na policii. Slíbil jsem, že já tu věc nahlásit nehodlám. Je velmi mladá. Jistě není nutné, aby šla do vězení. Rád bych svou nadaci nabídl jako místo případných obecně prospěšných prací.“

Konečně jsem měl její plnou pozornost. Otočila se na mě.

„Myslíte si, že jsem slabomyslná, pane Collinsi?“

„Cože?“ užasl jsem.

Unaveně zavrtěla hlavou. Vypadala jako někdo, kdo je nucen žít ve světě plném nedůvtipných, otravných a hlavně rozvláčně hovořících lidí.

„Bez ohledu na to, že jsem pana Morela nenechala rozehrát jeho etudu s vaším zlomeným srdcem, myslím si, že ve skutečnosti jste – slovy pana žalobce – opravdu utrpěl citovou újmu. A vy mi tu teď tvrdíte, že máte starost o její budoucnost a chcete ji zaměstnat?“ Odfrkla si a pokračovala v cpaní věcí do tašky. „Vážený pane, jakou bych měla jistotu, že se ji nechystáte otrávit… co já vím… hnojivem na kytky nebo ji udřít k smrti?“

„Prosím?“

„Musela bych být blázen, abych výkon trestu svěřila do rukou poškozené strany.“

„Neděláváte to tak?“ nesouhlasil jsem. „Můj právník říkal…“

„Právníci!“ zaúpěla a mávla rukou, jako by odháněla ováda. Pak si hodila tašku přes rameno a vyrazila ke dveřím. Zastavila se přede mnou. Asi proto, že jsem jí zastoupil cestu.

„Uznávám, že do trestů, které ukládám, se občas snažím vložit morální ponaučení,“ povzdychla si, když pochopila, že nehodlám jen tak uhnout. „Ale tohle je něco jiného. Mohl byste jí ublížit, a to si na svědomí nevezmu.“

„To nehrozí, věřte mi.“

„A vy mi na to nejspíš dáte své slovo, že?“ povzdychla si.

„To se vsaďte!“ opáčil jsem uraženě. Nebyl jsem zvyklý, aby někdo zpochybňoval má slova. Zamračila se, a tak jsem o mnoho pokorněji dodal: „Vaše ctihodnosti.“

Ustoupil jsem stranou a oba jsme vyšli na chodbu. Mlčela. Ho­rečně jsem přemýšlel, jaké argumenty ještě vytáhnout.

„Když půjde do vězení, zničí jí to život. A možná zdraví,“ dodal jsem polohlasně. Vždycky byla poněkud křehká.

„Máte nějaké výhrady k naší exekutivě, pane Collinsi?“ zeptala se mě pobaveně, když zamkla dveře své kanceláře.

Zavrtěl jsem hlavou. Tohle byl příliš tenký led.

„Já ano,“ zazubila se. „A věřte mi, že nikoho neposílám sedět, pokud si tím nejsem absolutně jistá,“ doplnila už vážně.

„O tom nepochybuji.“

Mávla rukou. Lichotky nejspíš nebyly něčím, co by na ni zabíralo. Vykročili jsme ke schodišti.

„Je jí sedmnáct,“ řekl jsem znovu. „A přiznala se. Má otce, který na ni může dohlížet…“

„Pane Collinsi!“ zvolala užasle. „Vy jste se minul povoláním. Proč vaši pohlednou tvářičku nevídám v soudní síni?“ Málem jsem zakopl o vlastní nohy. Takhle by to nešlo.

„Chci jí prostě dát šanci. Jistě existuje způsob. Můžete přece stanovit probační úředníky, aby kontrolovali, jak si vede.“

To už jsme stáli ve vstupní hale. Možná jsem ji trochu prokoukl. Sršela vtipem a ze zvyku mi vymezovala prostor, ale připadalo mi, že to bere vážně.

„Musím o tom popřemýšlet, pane Collinsi. Nejsem si jistá, jestli je taková věc vůbec přípustná. Ani bych s vámi neměla mluvit, víte o tom?“

Poznám, když do někoho zaseknu háček. Soudkyně rozhodně byla naštípnutá. No tak, Aarone, někde uvnitř je to prostě žena jako kterákoli jiná. Zaber trochu.

Přisunul jsem se nepatrně blíž, ale jen tak, abych nenarušil její osobní prostor.

„Nejsem obžalovaný ani žalující.“ Usmál jsem se na ni a podíval se jí do očí.

Bingo. Prudce se nadechla a sklopila pohled k zemi. Ale necouvla ani o milimetr, to jsem jí musel nechat.

„Jak jsem řekla – budu o tom přemýšlet. Nerada bych se s vámi o pár týdnů později znovu setkala v soudní síni a řešila například ublížení na zdraví.“ Upřela na mě varovný pohled.

Ta představa byla absurdní. Měl jsem na Marii vztek? Ano. Vlastně… občas jsem měl problém nerozbít první věc, která mi při myšlence na ni přišla pod ruku. Můj golfový trenažér by o tom mohl napsat baladu. Ale ublížit jí?

„Myslím, že jsem vám velmi jasně vysvětlil, jak se věci mají.“

„Jen doufám, že víte, co děláte,“ pronesla úplně vážně a věnovala mi pronikavý pohled. Vsadil bych se, že tímhle způsobem dokázala leckoho na lavici obžalovaných rozložit na molekuly.

„Velmi dobře,“ lhal jsem, jako když tiskne. Neměl jsem nejmenší tušení. Vlastně jsem se nestačil divit, co to tu k čertu dělám.

„Své rozhodnutí vám sdělím zítra,“ pronesla nesmlouvavě. Po­chopil jsem, že rozhovor je u konce. Mohl jsem jen doufat, že se mi ji podařilo přesvědčit.

Teprve pak jsme si jich všimli. Robert King a Marie stáli na druhé straně liduprázdné haly a vyjeveně nás pozorovali.

Jeli jsme výtahem do přízemí. Vstupní hala byla úplně liduprázdná a za přepážkou informací svítila lampička nočního hlídače.

„Myslím, že jsem vám velmi jasně vysvětlil, jak se věci mají.“

Bob i já jsme se za tím hlasem otočili. Byl tam Aaron. Se soudkyní Hammondovou. Stáli u paty schodiště a živě o něčem diskutovali. Zatím si nás nevšimli.

„Jen doufám, že víte, co děláte.“

„Velmi dobře,“ nedal se Aaron. Ať už šlo o cokoli, řekla bych, že to měl v kapse.

„Své rozhodnutí vám sdělím zítra,“ ukončila debatu Hammondová, která vypadala, že se ocitla v úzkých.

Konečně se obrátili naším směrem a oba na chvíli zaváhali. Soudkyně se spěšně rozloučila a odešla hlavním vchodem.

„Něco jsem si zapomněl! V kanceláři!“ vyhrkl najednou Bob a hnal se k výtahu.

„Co přesně sis tam zapomněl?“ volala jsem za ním vyděšeně. To mě tu hodlal nechat samotnou? S ním?

Něco zamumlal, a dřív než jsem stačila zareagovat, se za ním zavřely dveře a zdviž se s tichým hučením dala do pohybu.

Pomalu jsem se otočila. Blížil se. Zvolna, jako by se bál, že uteču. Pobaveně se usmíval. Vlastně se mi taky chtělo smát. Bylo by to k popukání, kdyby se to stalo někomu jinému než mně.

Podívala jsem se mu do očí. Ouvej… Byly chladné jako led.

„Slečno Dobsonová…,“ pozdravil a mně rázem vyschlo v krku. Poprvé použil mé skutečné jméno.

„Pane Collinsi…“

Zastavil se pár metrů ode mě. Připadala jsem si jako natažená na skřipec. Jeho zdvořilý úsměv zmizel. Nahradil ho smrtelně vážný výraz. Bylo to tady. Přišel čas, abych to dostala pěkně sežrat… Jenže on mlčel. Nervózně jsem přešlápla z jedné nohy na druhou a snažila se neuhnout pohledem.

„Budu muset jít,“ řekl najednou. Z jeho hlasu nebyla patrná žádná emoce. Ani hněv.

Přikývla jsem a zbaběle sklopila oči na uzel jeho kravaty. Všechno se ve mně svíralo. Tak moc, že jsem se skoro nedokázala nadechnout.

„Hodně štěstí. Ať vám to zítra dobře dopadne,“ popřál mi nečekaně.

On je prostě slušňák, blesklo mi hlavou. Nejspíš by se nikdy nesnížil k tomu, aby na někoho ječel. Anebo jsem se možná spletla. Třeba mu nedá zase tak moc práce se z toho všeho oklepat. Byli jsme spolu příliš krátce. Aaron vypadal stejně vyrovnaně jako kdykoli předtím.

Odcházel a mě se zmocnila panika.

„Aarone!“

Rozlehlá hala vracela mé zvolání ozvěnou. Znělo to jako výstřel.

Ohlédl se. Třásla se mi brada a nedalo se s tím nic dělat. Neměla jsem nejmenší tušení, co říct. Prostě jsem pohled na to, jak odchází, nedokázala vydržet.

Díval se na mě, a na vlastní oči tak mohl vidět, jak tam nedospěle popotahuju a žmoulám si ledové ruce. Připadala jsem si trapně. Chtěla jsem se mu znovu omlouvat, ale nebyla jsem si jistá, jestli by o to vůbec stál.

„Dobrou noc…,“ vykoktala jsem nakonec. Za mými zády tiše cinkl výtah.

„I vám, slečno Dobsonová,“ pousmál se. Už jsem slyšela tátovy kroky. Ještě poslední pohled a potom Aaron opravdu odešel.

„V pořádku?“ zeptal se Bob a vzal mě kolem ramen.

Trvalo pár vteřin, než jsem dokázala odpovědět.

„Ne. Já… Vlastně nevím.“

Objala jsem ho a schovala obličej někam mezi jeho sako a košili. Mlčel a jen mě držel.

„Všechno dobře dopadne,“ ujišťoval mě.

Nedůvěřivě jsem k němu zvedla oči. „Všechno?“

Zaváhal.

„Jemu to nedá. Dříve nebo později… Bude to chtít slyšet. Bude se chtít ujistit, jestli jsou věci tak, jak si myslí.“

Povzdychla jsem si.

„Jestli se mě snažíš jen chlácholit, tak… jde ti to skvěle.“

Usmál se a vedl mě k východu.

Po večeři jsem si poctivě lehla do postele. Dala jsem si mléko s medem, abych si byla jistá, že rychle usnu, ale nepomohlo to. Po nekonečném převalování jsem zkusila dát polštář na druhou stranu postele. Nic. Následovala snaha domluvit sama sobě pomocí rozumných argumentů. I kdyby soudkyně rozhodla, že nechá můj případ dojít až před Velkou porotu, podle Johna bychom to i tak vyhráli.

Sedla jsem si, pokrčila kolena a položila si na ně hlavu. Ne, tady asi vůbec nešlo o to, co zítra řekne soudkyně. Nezáleželo na tom, jestli dostanu půl roku, nebo pět.

Jak je mu? Myslí na mě? Nebo to nedokáže?

Vstala jsem, nazula si pantofle a sešla dolů do kuchyně. Svítilo se tam.

„Přidáš se?“ zeptal se táta. Seděl za kuchyňským stolem, pil pivo a mordoval se s rybářskými muškami.

„Nejspíš bych vykrvácela,“ prohlásila jsem při pohledu na všechny ty háčky. Sedla jsem si naproti němu. Chvíli jsem ho pozorovala, jak třídí pestrobarevná peříčka.

„Jak ses vlastně poznal s mámou?“ zeptala jsem se. S Carolyn jsme si volaly každý den. Kdyby mohla, spala by se sluchátkem v ruce. Když jí Bob řekl, že žiju, musela dostat sedativa. Teď už byla dobrá, jenže za mnou nemohla a já si nedovedla představit, jak hrozně se asi cítí.

Bob se píchl do prstu a se syknutím ho strčil do pusy. Vstala jsem, abych mu podala náplast.

„V práci,“ přiznal neochotně.

Rozzářily se mi oči. „To se ale nesmí, že ne?“

„Ne,“ zabručel a uši mu hořely jako pochodně. „Neměla bys jít spát?“

Pokrčila jsem rameny. „Nejde mi to. Třeba by zabrala pohádka na dobrou noc.“

Odfrknul si a zalepil si prst.

„Nechceš se na to radši zeptat mámy? Její verze bude určitě romantičtější. A ona se u toho nebude cejtit tak trapně.“

„Láska na první pohled?“ zkoušela jsem to dál.

Popadl prázdnou plechovku od piva a šel si pro další. Strčil hlavu do lednice. Až teprve potom se ozvalo: „Jo.“

Vítězně jsem se zazubila.

„Randili jste?“

„Pam!“ ohradil se netrpělivě. Oba jsme zůstali jako přimražení. Nešťastně si přejel rukou obličej.

„Promiň, Marie.“

„To je dobrý.“

„Ne, to není.“ Zase si sedl ke stolu a vzal mě za ruku.

„Nemůžu si nechat udělat tohle a divit se, že si mě lidi budou plést,“ ukázala jsem na svůj obličej.

„Mám tě rád,“ řekl najednou.

„Já tebe taky.“ Dívali jsme se na sebe napůl vyděšeně. O tomhle jsme ještě nemluvili. Pak se ale usmál.

„Kde jsme to přestali?“ Popadl nějaké peříčko a začal ho vlascem přivazovat na háček.

„Jestli jste randili.“

„Aha. No, ani ne.“

Užasle jsem se nadechla. „Ne?“

„Hele, vážně bys měla jít spát. A tyhle věci s dcerama probíraj matky!“

Zářila jsem jako měsíc v úplňku. Takže spolu nestihli ani pořádně chodit a už měli mě? Vášeň jak z románu.

„Jsi úplně rudá,“ zabručel.

„Ty taky.“

„Padej do postele.“

Vstala jsem a obešla stůl. Objala jsem Boba kolem krku. Strašně moc jsem se ho chtěla zeptat, co cítí k mámě teď, po osmnácti letech, ale na jednu noc už jsem ho mučila až dost.

„Dobrou, holčičko.“

„Dobrou, tati.“

„Cože jsi udělal?“

Ian se právě chystal k dalšímu zdrcujícímu odpalu na virtuálním hřišti v nejvyšším patře Chicago Spire, ale po mém stručném převyprávění rozhovoru se soudkyní Hammondovou mu hůl málem vypadla z rukou.

Předstíral jsem hledání ideální hole pro písečný terén a přemýšlel, jestli jsem radši neměl mlčet. S Ianem jsme si sice vždycky říkali všechno, ale téma Marie Dobsonová bylo přece jen trochu citlivé.

„Ten chlap z prokuratury z ní dělal masovou vražedkyni. Musel jsem něco udělat,“ zabručel jsem otráveně, aniž bych se na něj podíval. Vytáhl jsem SW hůl a udělal zkušební rozmach.

„Jistě,“ odtušil Ian a pak poslal míček někam do rybníka plného virtuálních kachen.

Projekce se vrátila na odpaliště. Byla řada na mně. „Je to ještě dítě,“ dodal jsem tónem sedmdesátiletého kmeta. „Dítě z ulice.“

Rozmach, švih a můj míček skončil zhruba ve stejných místech jako Ianův.

„Jsi nějak z formy,“ prohlásil a své nářadí odložil do stojanu. Jasný signál, že v golfu už pokračovat nehodlá. Zato v rozebírání svého bratra ano.

Naštvaně jsem rozhodil rukama.

„Fajn. Nemám tušení, proč to vlastně dělám, jasný? Ne, nepřestalo mi na ní záležet. Jo, mám pořád chuť zakroutit jí krkem. Spokojenej?“

Ian se posadil na barovou stoličku a usrkl džus s kostkami ledu a trochou vodky.

„A ty?“

Zaúpění, které ze mě vyšlo, mohlo klidně znít jako: „Polib si,“ ale to jsem určitě neřekl. Byl to přece můj bratr.

„Jak je libo,“ odtušil a shovívavě pokrčil rameny, Ian se nikdy nerval. Na to jsem měl Ethana. „Ale až budeš chtít, řeknu ti, že tenhle způsob léčení zlomenýho srdce je úplně na prd. Profesionální psychologický termín.“

Vytáhl jsem si čistou sklenici a nalil do ní vodku s ledem a trochou džusu. Škoda, že tu nebyl Ethan. Právě teď bych se rval docela rád. Měl jsem vztek. Byl ve mně už pěkných pár dní a místo, aby postupně vychládal, nabíral na intenzitě.

Ian seskočil ze své židle a přinesl mi mou hůl.

„Tohle by zatím mohlo trochu pomoct.“

Dlouze jsem vydechl. Jo, asi bude lepší mlátit do míčků.

„Dík.“

„Ty máš jen dvě možnosti,“ pokračoval, aniž jsem se ho prosil. Loupl jsem po něm dost naštvaným pohledem. Zaváhal jen na vteřinu a pak se usmál. „Trestný bod, nebo to zkus odpálit z tý kachny.“

Bylo deset hodin a dvě minuty. Táta, John i já jsme poslušně čekali na svých místech. Měli jsme za sebou jízdu v doprovodu novinářů, snahu procpat se davem paparazziů a spoustu nejspíš nepovedených fotek od zástupců tisku. Morel s dredy sepnutými do culíku seděl přes uličku a tvářil se sebevědomě. Měla jsem strach, že se nervozitou pozvracím.

„Její ctihodnost Julia Hammondová. Prosím, povstaňte.“

Soudkyně s brýlemi ve vlasech a tlustým svazkem v podpaží vešla. Gestem ruky nás vyzvala, abychom si sedli.

„Kdybych řekla, že jsem se dobře vyspala, lhala bych, jako když tiskne,“ oznámila nám vyčítavě. „Slečno Dobsonová, doufám, že jste spala alespoň tak špatně jako já.“

Bez zaváhání jsem přikývla. Uplynulá noc byla jedno velké utrpení. Pořád jsem se převalovala a upadala do zmatených a strašidelných snů.

„Takže…,“ pokračovala soudkyně. „Třikrát jsem vyvenčila psa, upekla deset plechů máslových sušenek a nakonec uklidila celý dům. Asi si dovedete představit, jak jsem musela být zoufalá.“

Za jiných okolností bych se dobře bavila.

„Pane Morele,“ obrátila se na žalobce. „Pečlivě jsem zvážila všechny vaše argumenty. Dokonce jsem své asistenty donutila sedět až do dvou do rána u počítače a pročítat spisy podobných případů. Přestože máte v mnoha věcech pravdu, musím vám oznámit, že jsem se rozhodla nepostoupit tento případ soudu. Vyřídíme to tady a teď.“

Morel zatnul zuby, až se mu vyboulily tváře, ale pokorně přikývl. John si ode mě bez jediného ceknutí nechal drtit ruku.

„Slečno Dobsonová. Chci, abyste mě teď pečlivě poslouchala a moje slova si opakovala den co den až do konce svého života.“

Přikyvovala jsem úplně automaticky, jako bych byla stroj.

„Podle mého názoru není důvod, abyste byla souzena. Poškozená strana proti vám odmítá vznést obvinění, a kde není žalobce, není ani soudce. Nicméně…“ Naklonila se přes pult. Ztuhla jsem. Nicméně nebo ale nebyla slova, která bych chtěla slyšet.

„Sama víte, že váš skutek byl nečestný a nemorální. Obelhávala jste širokou veřejnost a zranila city mnoha lidí. Pro peníze.“ Povzdychla si a pak se na mě podívala skoro soucitně. Bulela jsem. „Někde mezi venčením psa a těmi sušenkami jsem došla k závěru, že vaše svědomí vám pravděpodobně dá zabrat dost, aniž by vám někdo musel dělat sáhodlouhou přednášku. Ráda bych věřila, že se zbytkem svého života naložíte lépe než s uplynulými roky.“

John mi strčil do ruky kapesník. Hlasitě jsem se vysmrkala.

„Nemám tušení, jak si váš právník poradí s kauzou krádeží v Chicagském divadle, ale za mě…“ Dramaticky se odmlčela a mně se plíce scvrkly jako dva propíchnuté balónky. „Jste volná. S jedinou drobnou výjimkou.“

Vteřinu absolutní euforie vystřídal úlek.

„Poškozená strana si nakonec přece jen vyžádala jisté odškodné.“

Nádech…

„Společnost pana Collinse založila před nějakým časem nadaci na ochranu přírody. Neptejte se mě na podrobnosti, ty se brzy dozvíte. Já vám ukládám šest měsíců obecně prospěšných prací právě v této nadaci. Nevím, jestli budete sázet kytky, nebo odblešovat slony, jsem ale přesvědčená, že vám to udělá dobře.“

Už jsem neslyšela, co říkala dál, protože jsem šokem úplně zkameněla. Bob mě najednou objímal, viděla jsem Johnův spokojený úsměv. Oba mi gratulovali.

„To se může?“ vypravila jsem ze sebe konečně. Myslela jsem na včerejšek. Na Aaronův rozhovor se soudkyní Hammondovou. „Ježkovy zraky, ona mě vydala Aaronovi!“ vydechla jsem šokovaně.

John se rozpačitě ošíval.

„No… soudkyně Hammondová je tímhle docela známá. Jednomu chlápkovi, co odjel na dovolenou a zapomněl dát kočkám žrádlo, nařídila, aby tři měsíce chodil v masce kocoura Garfielda a staral se o zvířata v útulku.“

Pokusila jsem se o úsměv. Neúspěšně.

„Nejspíš se ani nesetkáte,“ chlácholil mě Bob. „Na tohle má lidi.“

Nevěřícně jsem se na něj podívala a on jen bezradně pokrčil rameny.