Únos

Vrátil jsem se domů a po telefonu nahrál vzkaz pro Cindy. Požádal jsem ji, aby hned ráno dala vědět Georgeovi, že budu tři dny pryč. Kdybych v tuhle hodinu volal jemu, vzbudil bych ho, a to jsem nechtěl. Spával se zapnutým mobilem a odjištěnou pistolí.

Bleskově jsem si sbalil pár nejnutnějších věcí. Uvědomil jsem si, že se těším. Na Kanadu. Na rozlousknutí té záhady. Na to, co o Pamele zjistím, až ji vytrhnu z civilizace. Nenapadal mě dokonalejší způsob, jak odhalit, co skrývá. Ta holka do toho ale stejně nepůjde, mírnil jsem v duchu své nadšení. Co by taky dělala uprostřed divočiny? Navíc se mnou. Ještě před půlrokem vážně řešila, jestli se našeho svatebního obřadu musí přímo účastnit.

Přesto jsem byl rozhodnutý, že to zkusím. A budu hodně přesvědčivý. Pocit, že se kolem mě děje něco, co mi uniká, mě doháněl k šílenství. Nutně jsem potřeboval zjistit, o co šlo.

Největší problém jsem viděl v tom, jak ji dostat z domu. Helen Kingová by s námi totiž poslala některou ze svých goril. Pokud by Pamelu vůbec pustila.

Vzal jsem si auto a zkontroloval čas. Cestou jsem zavolal Ethanovi. Toho naopak volání zaručeně nevzbudí.

„Ahoj, Ethane,“ začal jsem hned po pípnutí schránky. „Jedu na chatu, takže se za tebou zastavím ve srubu. Máš radost?“ ptal jsem se pobaveně. Doufal jsem, že tam odjel bez manželky. Ona a já – moc jsme se nemuseli. „Jo! A abych nezapomněl. Nebudu sám, tak nám neotvírej nahej.“

Další hovor jsem směroval nonstop operátorce aerolinek.

„Dobrý večer. Aaron Collins. Potřebuji dvě letenky do Whitehorse, nejbližší let. Ano, ten Whitehorse v Yukonu. V šest? Rád bych letěl dřív,“ smlouval jsem.

Navrhla mi soukromého pilota a pronájem jednoho z menších letadel.

„Výborně. Budu odlétat ve čtyři.“

Slíbila, že to zařídí. V tuhle hodinu by získání povolení k odletu mělo být bez problémů.

Cítil jsem příliv adrenalinu, jako bych se chystal na Everest.

Brána rezidence Kingových byla otevřená dokořán. Minuly mě dvě odjíždějící dodávky firmy, která zajišťovala večírek. Party už zřejmě skončila. Ochranka mě poznala a bez otázek vpustila dovnitř. Auto jsem nechal hned u schodiště. Váhal jsem, jestli vejít do domu, protože hrozilo, že bych se potkal s Pamelinou matkou. Na moment jsem si pohrával s myšlenkou, že bych mohl zkusit vylézt oknem k Pamele do ložnice – a ta představa mě strašně pobavila, ale nakonec jsem tenhle nápad zavrhl. Mohl bych způsobit pěkný poprask.

Rozvázal jsem si kravatu a svlékl sako. Vyběhl jsem těch pár schodů a zkusil otevřít. Nebylo zamčeno. Opatrně jsem nakoukl dovnitř. A měl jsem štěstí. Těžko říct, kde se tam vzala, ale byla tam. A sama. Napůl seděla, napůl ležela na křesle, nohy jen tak naboso přehozené přes opěrku. Uhranutě jsem zíral na její dlouhé nohy a rozparek šatů, který se posunul o dalších deset vražedných centimetrů výš. Pamela spala, jednu ruku na tváři, jako to dělávají malé děti. Nemohla mě zneklidňovat těma velkýma očima, ale docela dobře to zvládla pootevřenými rty. V těch titěrných šatičkách vypadala jako malá mořská víla.

„Tak dokonalé by to nemohlo být, ani kdybych to naplánoval.“

Musela jsem usnout, protože jsem neslyšela otevírání dveří. Ani klepání. Pokud tedy vůbec klepal. Aaron Collins stál nade mnou, ruce v kapsách. Měl rozepnuté sako a rozvázaná kravata mu volně visela kolem krku. Zneklidňující. Raději jsem si ho přestala prohlížet.

„Jdeš pozdě. Všichni už odešli,“ zabručela jsem rozespale. Zívla jsem.

Mlčel a vůbec nevypadal jako ten manažer z televize nebo uvolněný golfista z fotky. Tenhle úsměv by si zasloužil úplně novou kategorii. Perfektně se hodil k Aaronově žraločí povaze. V očích měl výraz šelmy na lovu. Něco chystal. Nebo už udělal. A byl s tím strašně spokojenej.

„Dokázal jsem vymyslet způsob, jak se jednou provždy zbavit pochybností.“

Znovu jsem polkla a kradmo se rozhlédla, jestli třeba neuvidím přicházet Gordona. Aaron mluvil na rovinu a mě to vyděsilo k smrti.

„Jak rychle si dokážeš sbalit věci na tři dny?“ zeptal se.

Zdálo se mi, že jsem se asi přeslechla. „Sbalit si věci?“

Přikývl. Zjevně se hodně dobře bavil.

„Sportovní boty, bundu, džíny a taky něco na spaní. Kartáček ti koupím.“

On to snad myslel úplně vážně!

„Já… nevím,“ koktala jsem. Chtěla jsem dodat: „Musela bych se zeptat Helen.“ Ale pak mi došlo, že pokud by chtěl, aby to věděla, řekl by jí to během banketu. Jenže on nechtěl. On mě prostě hodlal… unést.

„Zabije mě,“ vydechla jsem. Přesto mě ten nápad z nějakého důvodu nadchl. Po týdnech pod Heleniným dozorem jsem strašně moc potřebovala udělat něco zakázaného. Ale odjet? S Collinsem?

„Nezabije. Jsi jediná a velmi milovaná dcera,“ mrknul na mě. „Navíc tě potřebuje.“ Poslední větu dodal s náznakem pohrdání.

Nervózně jsem si kousala ret a přemýšlela. Když nepojedu, jeho podezřívavost se může ještě prohloubit. Mohl by si myslet, že něco skrývám. Jenže když pojedu, může se stát cokoli. Bez Helen snadno udělám chybu. Co když prozradím něco důležitého? Za tři dny by to ze mě mohl nějak vytáhnout. Mohl by mě dokonce unést a Helen vydírat. Mohl by mi dát něco do pití a já bych mu pak vyslepičila všechno včetně čísla pojistky. Jenže Bob říkal, že Aaron je podle něj rovnej chlap…

„Bojíš se?“ zeptal se. V tónu jeho hlasu jasně zazněla výzva. Tak co, slečinko? Budeš se držet máminy sukně, nebo jednou uděláš něco jen sama za sebe?

Na jazyk se mi draly argumenty typu: „Lezu ti na nervy, tak proč to děláš?“ Ale nahlas jsem to neřekla. Co jsem si nalhávala? Vždyť jsem odpověď znala od chvíle, kdy se zeptal.

„Dobře,“ souhlasila jsem váhavě. To bude průser!

Aaron se zatvářil spokojeně. Víc než to – přímo vítězně.

„Hned?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Jo. Chceš pomoct?“

Přimhouřila jsem oči. „Ty umíš balit kufry?“

„A ty?“ zeptal se stejně pochybovačným tónem.

Pokrčila jsem rameny. „Nic na tom není. Prostě to tam hodím.“

Sebrala jsem lodičky a bosá vyběhla schodiště.

V pokoji jsem se pečlivě zavřela a chvíli jen dýchala, zády nalepená ke dveřím.

Já jsem ale pitomá! Tohle bude ten gen zděděný po mámě. Anebo byl můj pravej táta jeden z těch hoboes, co načerno naskakujou do vlaků a jezdí po celých Státech.

Rychle jsem ze sebe shodila šaty a v šatně sebrala úplně nové džíny, triko a nějakou bundu, která měla vypadat onošeně, ale stála víc, než kdy máma vydělala jako servírka. Do tašky jsem naházela prádlo, pyžamo a po krátkém rozmýšlení i svetr. Pak ještě několik čepic a šátků. Z hlavy jsem strhla tu parádní paruku a místo ní si nasadila modrou kšiltovku Chicago Cubs, kterou jsem si nechala koupit v podstatě tajně. Vběhla jsem do koupelny a posbírala pár šminek – těch, které jsem uměla používat. Taky pár věcí, na které jsem si hrozně rychle zvykla. Jako třeba vůni od Diora.

Se sportovní taškou přes rameno a botami v ruce jsem seběhla schodiště. Aaron tam pořád stál. Zabrzdila jsem těsně před ním a nejistě jsem se mu zadívala do očí. Přepadl mě strach, že se mi vysměje a pošle mě zase vybalit. Vážně se mnou chce strávit celé tři dny? Po tom všem, co mu nejspíš Pamela udělala?

Ale on se usmíval. „Připravená?“

„Zabije mě,“ zopakovala jsem.

„Není to poprvé, co na pár dní zmizíš,“ utrousil, tentokrát docela jedovatě, a vzal mi tu tašku. S tlukoucím srdcem jsem si nazouvala boty. O čem to zase mluví? Začínala jsem Pamelu opravdu nesnášet. Ostatně jako zřejmě každý.

Aaronovo auto stálo hned u schodů. Právě když mi otevíral dveře na místě spolujezdce, objevil se Gordon. Málem mě ranila mrtvice.

„Slečno Kingová?“ oslovil mě překvapeně. Začal si prohledávat sako, jako by hledal vysílačku. Nebo bouchačku.

„Gordone…,“ zaskřehotala jsem. Honem jsem našla ztracenou rozvahu. Musím vypadat suverénně. Pamela přece byla nafoukaná slečinka, která si dělala, co ji napadlo. A Aaron Collins už nesmí mít ani stín pochybností, jinak bych taky mohla přijít o všechno.

„Pan Collins a já odjíždíme. Vyřiďte to Helen.“ Chtěla jsem nastoupit, ale bodyguard se vmáčkl mezi mě a auto.

„To není dobrý nápad, slečno,“ řekl varovně.

„Něco není v pořádku?“ Aaronův hlas zněl velmi podobně.

Gordon zrozpačitěl. „No, pane… slečna Pamela ještě není úplně… nějaké ty kontroly… doktor Bradley…“ Bylo mi ho skoro líto. Nemohl říct vůbec nic.

„Jen na tři dny, Gordone. Matce se ozvu. A teď ustupte, nebo od zítřka budete hlídat regály v supermarketu.“

Zalapal po dechu a já nasucho polkla. Tohle mi dá jednou sežrat.

„To je v pořádku, opravdu,“ dodala jsem smířlivě.

Velmi neochotně mi šel z cesty. Bušilo mi ve spáncích. Helen mě rozčtvrtí. A stáhne z kůže. Usekne mi hlavu a vystaví si ji v pracovně.

Raději jsem vlezla dovnitř, protože se mi začaly třást nohy. Těžko říct, jestli únavou, nebo strachy.

Aaron se posadil, nařídil mi, abych si zapnula pás, protože nikdo přece nechce, abych přišla k úrazu, a rozjel se. Teprve když se před námi začala otevírat brána, uklidnila jsem se.

„Matka tě hodně kontroluje,“ konstatoval Aaron.

„Bála se o mě. Málem jsem umřela.“ Tohle vysvětlení snad znělo logicky.

Vyjeli jsme na ulici.

„Takže… Už vím, že nesnášíš, když musíš jít sám do společnosti. A taky nesnášíš nejistotu. Co dál?“

Ve světle pouličních lamp jsem na jeho tváři uviděla obezřetný přemýšlivý výraz.

„Zdá se, že nejsem jediný, kdo si chce udělat jasno,“ nadhodil.

„Mám si tě přece brát.“

Přikývl. „Nesnáším věci, které nemůžu ovlivnit. Taky nedochvilnost. A…“ Kradmo na mě pohlédl. „… lež.“

Snažila jsem se zachovat klidný výraz.

„Ty nikdy nelžeš?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ne.“

„Tomu nevěřím. Každý občas lže!“ zvolala jsem.

Pokrčil rameny. „Vychovali mě tak. Byla to jediná věc, za kterou jsem jako kluk dostával výprask. Moje matka si myslí, že věci, kterých člověk nemůže dosáhnout, aniž by lhal, nestojí za to.“

Dokud jsme nezastavili na parkovišti před O’Harovým letištěm, mlčela jsem jako zařezaná.

„My někam letíme?“ lekla jsem se, když mi došlo, kde to vlastně jsme.

Jen se usmál. Vystoupil, obešel auto a otevřel mi dveře.

„Mám takovou chatu. V Kanadě. Bude se ti tam líbit. Podrobím tě výslechu třetího stupně a konečně si udělám jasno v tom, co jsi vlastně zač.“

Musela jsem se chytit střechy auta.

„Opravdu jsem dobrovolně souhlasila?“ zakňourala jsem. „Ne­mířil jsi na mě třeba pistolí?“

Rozesmál se tím nádherným hřejivým způsobem, ale já si to tentokrát ani trochu neužila.

„O co ti jde?“ zeptala jsem se už úplně vážně.

Taky zvážněl, i když lehký úsměv z jeho tváře nezmizel.

„Měla jsi pravdu.“

„Jo?“

„Měl bych mít normální rodinu.“

Helen mě nezabije! Prodá mě do otroctví. Nebo lidožroutům.

„Ty do toho obchodu nejdeš?“ Můj hlas zněl plačtivě. Nemohla jsem si pomoct. Asi jsem to celé zabila.

Strach ale vzápětí vystřídala strnulost. Jeho zelené oči byly najednou to jediné, co jsem byla schopná vnímat. Síla toho pohledu mi zabránila dýchat i myslet.

„To záleží jenom na tobě. Uvidíme.“

Provedl jsem ji odletovou halou a rychle vyřídil formality u přepážky soukromé letecké společnosti. Letadlo už bylo připravené, takže jsme rovnou zamířili chodbou vedoucí k ranveji. Pamela mě všude mlčky následovala. Vypadala hodně unaveně.

„Kdyby mohla, dala by si tě k snídani,“ zabručela.

Nejdřív jsem nechápal, o čem to mluví. Nikoho jsme přece… Matně jsem si vybavoval dívku, která nás před chvílí odbavila.

„Vážně? Ani jsem si nevšiml.“

„Dost pochybuju,“ reagovala Pamela nespokojeně.

V otevřených dveřích letadla nás vítala letuška. Byl nejvyšší čas nastoupit, ale Pamela se nečekaně zastavila na prvním schodu a oběma rukama pevně sevřela zábradlí. Třásla se a přerývaně dýchala.

„Nějaký problém?“

Reagovala pokusem o úsměv a zavrtěním hlavy. Pak vylezla nahoru.

Posadili jsme se, Pamela bílá jako křída. Bylo už nade vši pochybnost jasné, že se bojí. Rád bych jí připomněl, že už letěla mnohokrát, ale měl jsem příliš mnoho práce s překřikováním své vlastní vnitřní hysterie. Jak se může bát létat?!

„Pásy,“ upozornil jsem ji.

Když si je zapínala, ruce se jí viditelně třásly.

„Do prdele,“ ozvalo se vedle mě, když se letadlo dalo do pohybu. Chytila mě za ruku a mačkala ji jako o život.

„Ještě o trochu víc a zlomíš mi zápěstí,“ snažil jsem se o veselý tón. A o záchranu ruky.

Překvapeně se na mě podívala. Nejspíš si ani neuvědomila, že se mnou hraje páku.

„Já… promiň.“ Ucukla a zavřela oči. Vypadala tak vyděšeně, že jsem měl chuť ji začít utěšovat. A jakmile by se uklidnila, chytil bych ji za klopy bundy a pěkně z očí do očí bych se jí zeptal, jak to že se sakra bojí lítat! Místo toho jsem se k ní ale jen naklonil.

„Jen dýchej. Prostě nádech a pak zase hluboký výdech. Většině lidí to pomáhá. A mysli na něco jiného. Třeba na to, jak se asi právě teď tváří tvá matka.“

Zabralo to. Naštvaně se na mě podívala.

„To vůbec nebylo vtipný.“

Řekl bych, že bylo, ale ovládl jsem se a potlačil náhlý výbuch veselí. Když už nic jiného, aspoň jsem připravil Helen Kingovou o klidné spaní.

Vystoupali jsme na letovou hladinu a Pamela se konečně uklidnila. Na šampaňské, které letuška přinesla o chvíli později, se vrhla jako na živou vodu.

„Kdyby ti to nevadilo, trochu se prospím. Možná bys to měla taky zkusit. Ještě nás čeká kus cesty,“ doporučil jsem jí. Spustil jsem své sedadlo a bavil se jejími rozpaky, když jsem jí podal deku.

Lehl jsem si na bok čelem k ní a nenápadně ji pozoroval skrz přivřené oči. Přeprala své sedadlo a konečně zůstala klidně ležet. Dívala se na mě. Upřeně a zkoumavě. Pomalu jsem usínal. Poslední, co jsem viděl, byl její zamyšlený výraz.

On usnul okamžitě. Dívala jsem se na jeho tvář. Byla uvolněná. Nemračil se, protože ve spánku nedumal, co jsem na něj s Helen ušila. Napadlo mě, že tenhle Aaron se mi strašně líbí. Nešel z něj strach, nenutil mě dávat si pozor na to, co říkám. Chtělo se mi natáhnout ruku a dotknout se jeho vlasů. Prostě jenom tak. Kdy se člověku poštěstí pohladit si krotkého žraloka?

Brzy mě ale přemohla únava a asi i stres. Vzbudil mě až Aaronův hlas, který říkal, že jdeme na přistání. Zmateně jsem se rozhlédla.

Aha. Kanada. Letadlo. Přistání. S narovnáním sedadla do normální polohy jsem si nechala pomoct. I se zapnutím pásu. Můj mozek se zatím tak úplně neprobral, ale ve chvíli, kdy se letadlo naklopilo špičkou dolů, jsem bez varování zatápala po Aaronově ruce a nepustila ji, dokud jsme nestáli a já si nebyla jistá, že se letadlo nepohne už ani o centimetr.

„Až poletíme zpátky, sedneme si obráceně. Tahle ruka už víc nevydrží,“ zabručel, ale nepřipadalo mi, že by se opravdu zlobil.

Kanadě nás přivítalo chladné zamračené dopoledne. A majestátní hory na obzoru, jejichž vrcholky nebylo ani vidět.

„Kde to jsme?“ Z té scenérie jsem nedokázala odtrhnout oči.

„Whitehorse. Yukon,“ odpověděl odměřeně. Od chvíle, kdy jsem otevřela oči, se choval trochu divně. Mračil se a skoro nemluvil. Když jsme nastoupili do pronajatého auta, chvíli jen seděl, držel volant a zíral na hory.

„Ta lékařská zpráva, kterou jsem dostal, není úplně přesná, že ne?“ začal konečně.

Aha. Takže je to tady, napadlo mě. Přišel čas lhát, abych příště mohla lhát znovu. Přesně podle Helenina plánu. Dalo by se říct, že nic komplikovaného. Až na to, že mě z toho rozbolel žaludek.

„Ne, to nebyla,“ odpověděla jsem.

Pustil volant a natočil se ke mně. Upřeně se na mě zadíval.

„Poslouchám.“

Nervózně jsem si navlhčila rty. Uvnitř jsem se cítila, jako bych měla znovu nastoupit do letadla.

„Po operaci jsem zapomněla skoro všechno, sotva jsem poznávala Helen. Musela mi připomenout, kdo vlastně jsem. Nepamatovala jsem si ani tebe.“ Zmlkla jsem a čekala.

Díval se na mě a zdálo se, že rentgenuje i ta nejodlehlejší zákoutí mé černé duše. Bylo mi na zvracení.

„To by leccos vysvětlovalo.“

Opřel se a jeho pozornost se zase obrátila k horám. Nevypadal naštvaně, ale ani neskákal radostí.

„Asi dokážu pochopit, proč jste takovou věc nechtěly zveřejnit.“

Seděla jsem a mlčela. Poslouchala jsem, jak Aaron nahlas promýšlí své tak logicky znějící teorie. Snažila jsem se soustředit na ostrov někde v Karibiku. Na obrovský dům, který bude jenom můj. Na budoucnost bez krádeží, ponižování a strachu. A koneckonců – na budoucnost, ve které už nebudu muset lhát.

Aaron nastartoval a vyjeli jsme. Občas se mě ještě na něco zeptal. Jako třeba na to, jestli to ví Bob.

„Ne, nikdo. Jen Helen, pár lidí od doktora Bradleyho a matčin vy­braný personál. A teď ty.“

Přikývl, jako že rozumí.

„To muselo být těžké,“ nadhodil. Opustili jsme město a pokračovali na západ. Všude kolem ležely husté lesy. Bylo to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy viděla.

„Co?“

„Předstírat, že si skoro všechno pamatuješ. Já bych se na tvém místě dost bál, že to praskne.“ Neměl tušení, jak moc.

„Jo. Občas je to k zbláznění.“

Jeli jsme ještě asi půl hodiny, když se od hlavní silnice oddělila úzká asfaltka, která po pár metrech mizela mezi stromy. Odbočili jsme na ni.

„Co máš vlastně v plánu? Se mnou,“ zeptala jsem se. Chtěla jsem využít toho, že se momentálně nerozčiloval ani nebudil dojem predátora na lovu.

„Poznat tě,“ odpověděl a krátce se na mě podíval. „Byla jsi upřímná, takže já budu taky. O tu fúzi hodně stojím. Taková příležitost se hned tak neobjeví. Možná už nikdy. Bez značky Black Crown by mohlo trvat spoustu let, než bych si vybudoval takovou pozici, jakou získám po fúzi prakticky přes noc.“

Silnice se klikatila, jak se proplétala jehličnatým lesem. Byla jsem potichu jako pěna. Zdálo se, že mi uvěřil. Měla jsem z toho menší radost, než bych čekala.

„Když jsme s tvou matkou sestavili hrubé náčrty smlouvy, nepřipadalo mi jako velká oběť vyhovět jejímu požadavku na svatbu jako pojistku. Chápal jsem, že se bojí, abych tě časem z firmy nevyšachoval. Ne že by sňatek s tebou byl něco, o čem jsem celé měsíce snil,“ nadhodil sarkasticky.

„Jasně,“ kuňkla jsem. Taky bych nechtěla Pamelu Kingovou v rodině.

Na přední sklo dopadly první dešťové kapky a po chvíli už lilo jako z konve. Aaron ubral plyn.

„Jenže se stalo pár věcí, se kterými jsem nepočítal. Tou první byl jasný nesouhlas mé matky. Janeth.“ Střelil po mně pohledem. „Asi si na ni nepamatuješ…“

„Ne,“ odpověděla jsem po pravdě.

Aaronův výraz se zjemnil laskavým úsměvem.

„Ona je… úžasná. Vždycky za mnou stála. Podporovala mě ve všem, do čeho jsem se pustil. Takže mě překvapilo, že zrovna tuhle věc…“ Odmlčel se, přeřadil a ještě víc zpomalil. Teď jsme jeli krokem. Asfaltka se začala šplhat do kopce.

„Poprvé v životě na mě křičela. Nebudu tu citovat její slova. Je to příliš… osobní. Prostě se jí nelíbilo, že se hodlám ženit jen kvůli obchodu.“

Krajina za oknem se slila v šedé hučící cosi. V hlavě mi splašeně vířily myšlenky. Nebylo mi z nich zrovna nejlíp.

„A pak jsi mi ty sama řekla něco hodně podobného. Téměř přesně její slova,“ pokračoval. „A zrovna od tebe mě to… zaskočilo.“

Udělal pauzu. Jako by mi chtěl dát prostor něco dodat. Ale já nemohla. Právě teď jsem měla k Marii Dobsonové velmi ošklivý vztah. Její důvody, proč se rozhodla fixlovat a lhát, se mi v tom chabém slunečním světle, které propouštěly těžké bouřkové mraky, zdály nechutné.

„Tu fúzi chci uzavřít. Hodně chci,“ zdůraznil. „Ale došlo mi, že bych to neměl dělat za každou cenu.“

Jedna moje část chtěla volat: „Bravo!“ a poplácat ho po rameni. Udělal skvělé rozhodnutí. Jenže tahle moje velmi nepraktická část nestála o těch osm miliard.

„Matka ti asi řekla, že ty a já… Náš vztah byl…,“ povzdechl si. Jeho slovní zásoba zřejmě procházela krutým výběrovým řízením.

„Nesnášeli jsme se,“ napověděla jsem mu.

„Jo.“ Usmál se. „A na rovinu – názor, který jsem na tebe měl dřív, nedokážu jen tak hodit za hlavu. Bez ohledu na to, že od té doby, co ses uzdravila, se chováš úplně jinak.“

„Nevěříš mi,“ konstatovala jsem.

„Samozřejmě že ne,“ přisvědčil. „Musel bych být blázen. Byl by to přece skvělý plán změnit radikálně své chování a získat si mou důvěru. Jediný způsob, jak mě přimět, abych obnovil zasnoubení. Ale jak často se stává, že se někdo od základů změní?“

Zastavil a otočil se ke mně.

„Snažím se být upřímný. Chci tomu dát šanci. Ujistit se, že se opravdu stal zázrak a ty už nejsi nafoukaná, sobecká…“

Odkašlala jsem si a upřela na něj podrážděný pohled.

Rozesmál se. „Dobře. Asi víš, co jsem tím myslel.“

Pokusila jsem se o úsměv – neúspěšně – a přikývla jsem.

„Děsně se mi nelíbí představa, že bych se za pár měsíců vzbudil a vedle mě v posteli ležel někdo, s kým si nedokážu ani vyměnit pozdrav.“

Ta myšlenka mě na chvíli úplně vyvedla z rovnováhy. Vzbudit se vedle Aarona Collinse? Jenže pak mi došlo, jak to myslel. On chce někoho, vedle koho by se budil. Někoho, kdo by s ním byl doopravdy.

„Na druhou stranu – umím si představit, že s novou Pamelou Kingovou časem najdu společnou řeč.“

To byl asi kompliment. Nebo příslib něčeho. Pokud úspěšně projdu jeho třídenním testovacím pobytem v divočině.

„Co ode mě vlastně čekáš?“ zeptala jsem se. Raději jsem přestala zkoumat, jak se momentálně cítím. Měla jsem prostě práci. Divnou, ale neskutečně dobře placenou. „Budu plnit tři úkoly, abych získala ruku prince?“ Věděla jsem, že to znělo trochu podrážděně, ale nemohla jsem si pomoct. Neuměla jsem si představit, jak bych v něčem takovém mohla obstát. Ta šílená hra o důvěru nečekaně vstoupila do vyššího levelu. Najednou šlo o mnohem víc než o peníze. Aspoň pro Aarona.

„Nic moc,“ zase se usmál, teď už uvolněně a laskavě. „Jen si to tu užij a buď sama sebou. Já se zatím pokusím zjistit, jak mi s tebou vlastně je.“

Bob měl pravdu. Aaron Collins nevypadal jako křivák. A to byl můj největší problém. Čím víc jsem ho poznávala, tím víc se mi líbil. Nejen ta zelená v jeho očích. A vlasy. A drsňácká tvář. Líbil se mi, jaký byl uvnitř.

„Ale měla bys taky vědět, že kdybych přišel na to, že se mě snažíš podvést…“

Nedokončil to. Ani nemusel. V jeho výrazu teď byla jasně patrná hrozba a já na vteřinu prožila stín toho, jaké by to bylo. Jako by mi na hlavu spadly ty hory kolem.

„Takže připravená?“ zeptal se a přetrhl nit mých pohřebních myšlenek.

„Na co?“ hlesla jsem.

Úsměv číslo tři – nebezpečný hravý žralok.

„Na život v divočině.“