Šeherezáda

Vracel jsem se do kanceláře. Právní oddělení pracovalo skoro nepřetržitě, aby všechny podklady pro nové obchodní partnery byly na mém stole včas. Dobrý obchod byl mnohdy otázkou hodin.

Přiblížil jsem se na dohled vjezdu do podzemních garáží výškové budovy, ve které sídlila moje firma. Ušklíbl jsem se. Velectění zástupci tisku se zřejmě urazili a rozhodli se, že mi za tu projížďku městem udělí lekci. Byli všude. U vjezdu a taky v prostorách parkoviště. Ke vchodu do výtahu bych se musel asi prostřílet, nebýt George, který tam na mě čekal a doslova vibroval vzteky. Těžko říct, jak dlouho už tam s nimi stál, ale vypadal jako časovaná bomba.

Když jsem zastavil a celé to stádo se začalo hrnout ke mně, roz­běhl se. Šla z něj hrůza. Na okamžik jsem ho ztratil z dohledu, protože mě moře ukřičených tváří s mikrofony a kamerami uvěznilo v autě. Pro jistotu jsem si sundal sako. Pak se prostor u mých dveří částečně vylidnil. Objevila se Georgeova mohutná postava. Osobní strážce rozpažil, doširoka se rozkročil a řval na novináře, že jsou parta retardovaných debilů. Bleskově jsem vylezl ven. Kývl na mě a ostrou chůzí zamířil k výtahům. Byl jako ledoborec. Držel jsem se v těsném závěsu a snažil se ignorovat všechno to strkání a pokřikování. Než se za námi zavřely dveře výtahu, propotil jsem košili.

„Kurvy!“ zaklel George. Nic víc neřekl. Stál jako socha a prudce oddechoval. Poplácal jsem ho po rameni a poděkoval mu.

„Pane Collinsi,“ pozdravila mě s úsměvem Cindy, když jsme vstoupili do dveří. Jakmile uviděla George, zbledla.

„Cukříčku, máš natržené sako! Co se ti stalo?!“ Rozběhla se k němu. Než jsem vyklidil pole, viděl jsem ještě, jak nervózně přešlápl z nohy na nohu a nasadil úplně nevinný výraz. Zbytky vzteku pohřbil hluboko v sobě a ve vteřině se tam rozpustil jako nanuk.

„To nic nebylo, holčičko,“ zaslechl jsem ještě. Pobaveně jsem si umínil, že pokud to nebude nezbytně nutné, nebudu po zbytek dne opouštět kancelář.

K domu Kingových jsem se dostal až kolem desáté večer. Celé odpoledne jsem dumal nad tím, co se mi Marie chystá říct. Bude to hodně zlé? Pár věcí jsem zachytil v novinách, ale moc toho nebylo. Dokud Marie nedosáhne dospělosti, nesměli to rozmazávat. Takže jsem věděl jenom tolik, že její biologický otec je šéfem chicagské policie, matka si odpykává trest za pokus o přepadení banky a že Marie posledních pár let nežila zrovna vzorně. Její minulost zahrnovala mimo jiné vykrádání aut. A taky obrovského Hispánce, který ji směl objímat a říkat jí Kuře. Mohl bych poslat Parkera, aby mi o Marii i o tom chlapovi zjistil všechno, co půjde, ale neudělal jsem to. Touhle cestou už jsem se vydat nechtěl.

Otevřel mi Bob. Novináři, kteří se mi hned po odjezdu z práce pověsili na záda, stepovali za plotem a fotili nás, jak si třeseme rukama.

„Marie říkala, že přijdeš. Pojď dál.“ Vypadal trochu unaveně, ale nezapomněl se potměšile usmívat. Jako vždycky, když jsem překročil práh jejich domu.

„Odpočívá?“ zeptal jsem se hned poté, co mi nabídl kávu.

„Doufám, že jo. Když jsem se vrátil z práce, ležela v posteli.“

Podal mi kouřící hrnek. Nerozhodně se na mě díval, jako by se chtěl na něco zeptat. Mlčky jsem mu pohled oplácel.

„Ještě nevím,“ odpověděl jsem na jeho nevyslovenou otázku.

Přikývl. Neměl potřebu mě zpovídat a já mu za to byl vděčný. Mávl rukou ke schodišti, a tak jsem se vydal nahoru.

„Vypadáš unaveně.“ To bylo první, co jsem řekla, když se toho večera objevil v mém pokoji. Přišel bez saka, kravatu měl nedbale povolenou. V ruce držel tátův hrnek, ze kterého voněla káva. Chtěla jsem říct spíš: „Nemohla jsem se tě dočkat,“ ale neudělala jsem to.

„Dlouhý den,“ vysvětloval. Sedl si do křesla a kafe postavil na stolek. Byl to krásný pocit mít Aarona tady. Vypadalo to skoro romanticky – šero, záclonky v oknech, které mi ještě pořád připadaly jako zázrak, stejně jako vlastní skříň plná oblečení. A samozřejmě on s vlasy ozářenými světlem lampy, strništěm vousů a zneklidňujícíma očima.

„Nechceš to nechat na jindy?“ zeptala jsem se.

„Rozmyslela sis to?“

„Ne. Já jen… abys u toho neusnul.“ Ve skutečnosti jsem se bála. Věděl, že mám za sebou pestrou minulost, ale neznal podrobnosti. Nakonec by ze mě mohl být ještě zklamanější, než už je. Pokud to tedy vůbec bylo možné.

„Myslím, že to chvíli vydržím,“ ujistil mě a pohodlně se opřel.

Uhladila jsem tenkou deku, kterou jsem měla přehozenou přes nohy, a přemýšlela, odkud začít.

„Jim, můj nevlastní táta, odešel, když mi bylo dvanáct. Nečekaly jsme to. Prý sehnal dobrou práci, kterou nemohl odmítnout.“ Ušklíbla jsem se. „Až o něco později se ukázalo, že neodjel sám. Ze začátku se občas ozval, jednou dokonce poslal peníze. Brzy ale bylo po všem.“

Podívala jsem se na Aarona. Mlčel a jen poslouchal.

„Máma to nějakou dobu zvládala. Přibrala si další práci, našla nám jednopokojovej byt. Všechno bylo docela dobrý. Jenže pak dostala padáka. Snažila se dál, dělala všechno možný. Noční vykládání zboží v supermarketech, dokonce chodící reklamu…“

Napadlo mě, jestli příliš nezabíhám do podrobností. Takhle tu budeme do rána.

„Nemám to přeskočit?“ zeptala jsem se nerozhodně.

„Prosím, pokračuj. Chci slyšet všechno,“ vyzval mě.

„No, máma… musel bys ji znát. Je hodně svá. Tak trochu snílek. Vždycky chtěla velkej dům se zahradou a kuchařku. Obzvlášť po Jimově odchodu o tom často mluvila. Jednoho dne přinesla domů plný nákupní tašky. Byly v nich věci, který jsme si jindy nemohly dovolit. A druhý den zase, a tak pořád. Říkala, že má novou práci. Věřila jsem jí to. Proč taky ne… když jsem si tak moc přála, aby to byla pravda, abychom se měly konečně líp…“

Navlhčila jsem si jazykem rty a snažila jsem se potlačit sílící pálení v očích.

„Pár týdnů nato mě ze školy vyzvedla sociálka. Mámu chytili při vykrádání nějakýho auta.“

Odkašlala jsem si. Odhodlání pokračovat mě pomalu opouštělo.

„Nemáš hlad?“ zeptala jsem se. „Myslím, že v kuchyni bude ještě kousek pizzy.“

Beze slova zavrtěl hlavou. Sklopila jsem oči k proužkům na dece a přejela po nich dlaněmi. Když jsem Aaronovi nabízela, že mu řeknu všechno, myslela jsem, že to bude těžké pro něj. Ani ve snu by mě nenapadlo, jak divně bude mně.

„Posuneš se?“

Stál nade mnou a čekal. Vypadal trochu napjatě.

„Je to dobrej nápad?“

Pousmál se. „Jsem utahanej jako kůň, takže jsi v naprostém bezpečí.“

Šoupla jsem se na druhou půlku postele a cítila, jak rudnu. Aaron se posadil, skopl boty a natáhl se vedle mě. Bez dechu jsem sledovala, jak se otáčí na bok a rukou si podepírá hlavu. Nebyl tak blízko, ale ležel se mnou v jedné posteli. Radši jsem se vrátila k zírání na deku.

„Tenkrát to docela dobře dopadlo, ale bylo to o fous. Máma už totiž měla záznam v rejstříku. Když jí bylo dvacet, chytili je s Jimem kvůli překročení rychlosti a při prohlídce auta našli trávu. Naštěstí jí přidělili slušnýho právníka. Uhrál to na tíživou finanční situaci a ona dostala podmínku. Soudci i mně slíbila, že už to neudělá.“

S povzdechem jsem sáhla na noční stolek a vytáhla z krabičky kapesník. A to jsem si myslela, že je nebudu potřebovat.

„Pokračovala v tom, i když mnohem nenápadněji. Peníze ukládala na účet a domů nosila normální nákupy. Na konci školního roku přišla s tím, že v práci dostane prémie. Říkala, že si zajedeme na krásnou dovolenou někam do tepla. Ve skutečnosti…“ Hlas mě zradil. Na pár chvil se mi vybavily všechny ty pocity. Beznaděj, strach a taky stud. Netušila jsem, co se Aaronovi honí hlavou. Když jsem si vzpomněla na jeho dokonalou rodinu… může tohle vůbec pochopit?

„V pořádku?“ zeptal se tiše.

„Jo. Dej mi jen pár vteřin.“ Párkrát jsem se zhluboka nadechla.

„V jednom autě našla revolver a dostala geniální nápad – stačí jedna návštěva banky a budeme za vodou. Doslova… chtěla pak odletět do Evropy. Ráno mě doprovodila na autobus. Byla veselá, pořád mluvila o našich velkých prázdninách… Když se o pár hodin později ve dveřích školní jídelny objevili policajti, bylo mi jasný, že žádná Evropa nebude. Carolyn dostala deset let a já postel v děcáku.“

Ani jsem si nevšimla, kdy se přisunul blíž a chytil mě za ruku.

„Nemohla jsem to tam vydržet. Žádný špatný zacházení nebo tak, ale některý děcka tam byly už roky. Anebo se vrátily od pěstounů, který je nezvládli a vrátili. Nechtěla jsem žít jako oni. A tak jsem utekla. Celkem asi třikrát.“

Otočila jsem ruku dlaní vzhůru a pevně sevřela tu jeho. Popotahovala jsem jako malá holka. Připadalo mi, že před ním můžu. Tohle jsem ještě nikomu nevyprávěla. Bob se neptal, znal to ze spisů.

Otřela jsem si oči a rozhodla se pokračovat.

„Pak jsem dostala pěstouny. Všichni mi neustále zdůrazňovali, jaký mám štěstí. Notorická útěkářka s mámou v kriminále. Takovýho hajzlíka si přece obvykle nikdo nevybere. Snad jen…,“ odfrkla jsem si. „… lidi, kteří mají lásku k bližnímu v popisu práce.“

„Byli na tebe zlí?“ Bylo to poprvé, co do mého monologu vstoupil. V jeho hlase jsem slyšela soucit. Nebyla jsem si jistá, jestli mě to těší.

„Vlastně… ani ne. Byli spíš jako z jinýho světa. Ona nosila dlouhou sukni až na zem, žádný šminky, on pořád citoval přikázání. Když jsem byla malá, měla jsem obrázkovou bibli. Oni vypadali přesně jako ty lidi ze Starýho zákona. Přišla jsem k nim v patnácti, takže mě zákaz takový tý normální muziky, co se hrála v rádiích, pěkně štval. Ale říkala jsem si, že to ty tři roky nějak vydržím. Dobře se o mě starali.

Jednou mě odvezli za mámou. Byla jsem nadšená, brala jsem to od nich jako skvělej dárek. Myslela jsem, že mě tam třeba budou vozit pravidelně. Jenže oni mi cestou domů vysvětlili, že to měl bejt poučnej zájezd, abych viděla, jak jsem mohla skončit, kdyby se mě neujali. Asi to nemysleli špatně, ale…“

Marně jsem hledala slova. Všechno se ve mně kroutilo, jak se staré křivdy a zranění draly na povrch.

„Utekla jsem od nich a zavolala Jimovi, protože mi nic jinýho nezbylo. Jenže on mi to zavěsil.“

Rozbrečela jsem se. A to i přesto, že jsem Jima nikdy neměla ráda. Jeho lhostejné odmítnutí mě ale stále bolelo, jako by se to stalo teprve včera.

„Nemám ti něco přinést?“ zeptal se Aaron. Naše prsty se dávno propletly. Držela jsem se ho tak pevně, až jsem v nich ztrácela cit.

Zavrtěla jsem hlavou. „Už to chci mít za sebou.“

„Nemusíš to dělat,“ řekl tiše.

„Musím,“ odporovala jsem. Musela jsem pokračovat. Kvůli němu. Kvůli nám. A možná i kvůli sobě, abych to už jednou provždy mohla nechat být.

„Nějakou dobu jsem žila na ulici. Vyhýbala jsem se poldům a vlastně komukoli. Bála jsem se, že by mi někdo mohl ublížit. Ukázalo se, že nikoho nepotkat nebude tak snadný. Nevěřil bys, jak jsou opuštěný místa ve skutečnosti zalidněný. Od začátku jsem ale měla docela kliku na lidi. Buď si mě nevšímali, nebo jsem dokonce dostala něco k jídlu. A… kradla jsem,“ přiznala jsem tiše. „Peněženky, dopisy ve schránkách. Tašky z nezamčenejch aut. Do maléru jsem se dostala jen jednou. Asi nebylo chytrý vybrat si jako úkryt před deštěm feťácký doupě. Bylo to zlý. No… nakonec jsem se odtamtud dostala,“ uzavřela jsem nezřetelnou vzpomínku, která mi i po letech způsobovala mrazení v zádech.

„Co se tam stalo?“ Mračil se. I jeho hlas zněl napjatě. Skoro jako by se zlobil.

„Něco jsem si od nich vzala. Vím, že to byla blbost. Ale měla jsem hlad a byla jsem sama. Taky jsem doufala, že si mě díky tomu nebudou všímat. Když jsem se vzbudila, bylo ráno a kromě jednoho chlápka byli všichni v limbu. Zmizela jsem tak rychle, jak to šlo.“

„Neudělali ti nic?“ zeptal se zastřeným hlasem.

„Na nic jsem nepřišla. Chci říct… nic si nepamatuju. Ale doktor Bradley řekl, že… no, vždyť víš. Nic se nestalo.“

Přisunul se ještě blíž. Hlavu si položil až ke mně na polštář.

„Dva dny mi bylo zle. Možná proto mě poldové celkem snadno chytili v sámošce. A tenkrát jsem poprvé potkala Boba.“ Usmála jsem se. „Byl strašně hodnej. Tenkrát mi to neřekl, ale už pár let mě hledal. Tušil, že jsem jeho, i když mu to máma zapřela. Pořád doufala, že se Jim vrátí. Byla do něj zamilovaná už od střední.“

O Mariině matce bych se býval rád dozvěděl víc, ale v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře. Objevil se Bob King. Rozpačitě nakoukl dovnitř, a když nás uviděl, nesouhlasně se zamračil. A zrudl.

„Jenom si povídáme,“ pípla Marie.

„Jestli je to problém…,“ začal jsem smířlivě a zvedl se do sedu.

Podíval se na ni a potom zase na mě. Rezignovaně zavrtěl hlavou.

„Vlastně jsem tu vůbec nebyl a nepopřál jsem vám dobrou noc. A vy na oplátku nebudete dělat blbosti. Spím hned vedle a pistoli mám na nočním stolku,“ uzavřel to a nechal nás o samotě.

Marie se unaveně usmála. Lehl jsem si zpátky k ní.

„Hm… věří mi,“ okomentoval jsem trochu samolibě Robertovu návštěvu.

„Věří mně. Tebe má prostě rád,“ odporovala už o poznání radostnějším hlasem. Všechna ta tíseň najednou zmizela.

„Nechceš už jít spát?“ zeptal jsem se. Hodiny na nočním stolku ukazovaly, že už dávno minula půlnoc.

„A ty?“

„Ještě to chvíli zvládnu.“

Přitáhl jsem si ji k sobě, ale jen opatrně. Pro případ, že by snad měla něco proti. Neměla. Opřela se mi o rameno a zlehka si položila ruku na moje břicho. Cítil jsem její dech i šimrání těch pár centimetrů dlouhých vlasů. Přál jsem si, abych ji potkal teprve včera.

„Poslali mě do pasťáku. Utekla jsem hned, jak to šlo. A potom už…“ Zarazila se a natočila ke mně obličej.

„Potom už?“

„To, co ti teď řeknu, je tajný. Nemůžu rozebírat detaily, protože jsem to slíbila. Není to proto, že bych ti to chtěla zatajovat,“ dodala rychle, když postřehla, jak jsem se zatvářil. „Prostě bude lepší, když o některých věcech nebudu mluvit.“

Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem na vybranou.

„Teo, ten Teo z dnešního dopoledne, je majitelem nočního klubu. Taky dělá spoustu věcí okolo. Když jsem tenkrát utekla, připletla jsem se k partě kluků, kteří zrovna…“

Upřela na mě ten nejúpěnlivější pohled, jakého je snad člověk schopný.

„Aarone, chci, abys mi slíbil, že se zítra nesebereš a nepůjdeš to vyprávět tátovi.“

Nemohl jsem si pomoct, ale jakmile se jednalo o toho přerostlýho Mexičana, měl jsem chuť vrčet jako pes. Rozčilovalo mě, že ho s Marií spojují nějaká tajemství, která mně říct nechtěla.

„Jak ti to můžu slíbit, když ještě nevím, o co půjde?“

Nespokojeně si povzdychla a očima zabloudila někam k mé bradě. Po chvíli se přece jen rozhodla pokračovat.

„Potkala jsem kluka, který se jmenoval Nathan. V tý době jsem na tom byla dost bídně, neměla jsem kam jít. Normálně si chlápků, co na mě pískaj nebo pokřikujou, nevšímám, ale…“

„Ale?“

Probodla mě vzpurným pohledem.

„Byla jsem zoufalá! Nathan a jeho kamarádi mě vzali k Teovi. Asi dva měsíce jsem u něj bydlela, ale po čase mi Nathan sehnal pokoj kousek od garáží, kde montoval auta.“

„Montoval auta,“ zopakoval jsem tónem, který jasně vyjadřoval, že jsem přesně pochopil, o co šlo. Toho Nathana jsem měl rád asi tak stejně jako Tea.

„No… prostě auta,“ utnula mě. „Kluci se o mě starali, hlavně Teo. Chci říct… nemusela jsem se už bát, že mi někdo ublíží. Ve čtvrti, kde žije Teo… lidi ho znají a snaží se ho nenaštvat.“ Její hlas doslova přetékal vděčností. Těžko říct jak moc, ale nejspíš tam byla docela šťastná.

„Chápu,“ utrousil jsem. Byl jsem samozřejmě rád, že se našel někdo, kdo se o ni postaral, ale… nesnášel jsem ho.

„A taky ode mě držel dál svoje lidi,“ pokračovala a zadívala se mi do očí. „Nedokážu to vysvětlit, ale od první chvíle jsme si rozuměli. Nikdy si ke mně nic nedovolil a nikdy jsem ani neměla pocit, že by ho to vůbec napadlo.“

Svatý Teo. Hned zítra vyberu z banky sto milionů, nechám mu postavit kostel a každý den tam budu chodit zapalovat svíčky. Jak s ní mohl být pod jednou střechou, aniž by ho napadlo… Tomu se věřilo dost těžko.

„Já vím, že to nezní moc uvěřitelné, ale je to tak,“ tvrdila teď už trochu netrpělivě. „Pro něj jsem byla malý kuře, který se snažil chránit. Dokonce mě povzbuzoval, abych si dala život do pořádku. Nathan si myslel, že za to mohly Teovy zastydlý otcovský pudy.“

Navzdory všem antipatiím k tomu golemovi jsem nemohl ignorovat jasná fakta. Chránil ji. Nikdy ji nezranil a nikdy ji ani…

„Proč za tebou přišel do práce?“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.

„Chtěl zjistit, jak se mám. A taky… asi se trochu bojí, jestli na něj něco neřeknu tátovi.“

A bylo to tu. Věděl jsem to. Od první chvíle, kdy jsem viděl jeho ruce kolem jejího pasu. Od chvíle, kdy jsem zahlédl jeho obličej. Byl to přece mafián! Jakmile to vyslovila, polila mě hrůza. Vyskočil jsem z postele a začal se šacovat.

Kde je ten pitomej mobil?! George asi nebude skákat radostí, že ho ruším, ale je to profík. Hned někoho sežene. Kde mám ten pitomej…

Marie seděla na posteli a nechápavě mě pozorovala. „Co je?“

„Nechal jsem si mobil v autě!“

„Aha…?“

„Musíš mít bodyguarda! Nepůjdeš bez něj ani na krok!“

Zamračila se na mě. „To mě ani nenapadne.“

„Copak to nechápeš? Už nejsi holka z ulice. Tvůj táta právě získal obrovské jmění a každý, kdo umí číst, o tom ví. Mohli by tě unést a Boba vydírat! Nebo by si taky mohli říct, že toho víš příliš moc a že jsi pro ně nebezpečná!“

Pousmála se, tak nějak shovívavě.

„Neříkej oni. Je jen Teo a s ním parta lidí, kteří ho poslouchají na slovo. Nikdy by mi nic neudělal, tím jsem si jistá. Nechal mě, abych se šla udat, i když věděl, že bych s poldama mohla mluvit i o něm.“

„Ale prosím tě!“ Přecházel jsem po místnosti a přemýšlel, jestli bych Marii neměl na pár měsíců někam odvézt…

„O tom je důvěra.“

Účinněji by mě nezastavila ani rána palicí. Nezvýšila hlas a nepokoušela se se mnou hádat. Tvářila se smrtelně vážně.

„Ta důvěra tě ale může hodně stát,“ řekl jsem dutě.

„Přesně o tom ale důvěra je. Nikdy si nemůžeš bejt úplně jistej. Buď ji někomu dáš, nebo ne. Já se rozhodla Teovi věřit.“

Ne, tohle už nebylo jen o ní a o Teovi. Bylo to o mně a mém strachu. Ian studoval spoustu let, aby mi mohl říct skoro totéž. Kam se poděla ta malá bezbranná holka? Žena, která seděla na posteli a rentgenovala mě těma krásnýma modrýma očima, věděla o životě všechno, co vědět potřebovala.

„Bojím se ti věřit,“ přiznal jsem na rovinu. Vrátil jsem se k posteli, a když se Marie pomalu opřela o svůj pruhovaný polštář, lehl jsem si k ní. Chytila mě za ruku a napjatě se na mě podívala.

„Je mi to líto, ale zkrátka se budeš muset rozhodnout.“

Sledoval jsem její tvář a oči. Zdálo se mi, že ji vidím úplně poprvé.

„Vím, že jsem ti těžko mohla udělat něco horšího. Pokaždý, když jsme byli spolu, pokaždý, když jsem Helen podávala hlášení… myslela jsem, že už to nevydržím ani o den dýl. Neplánovala jsem, že ty a já…“

Přetočila se na záda a zadívala se do stropu.

„Podle Helenina plánu jsme se měli nesnášet, víš? Jenže… nějak to nešlo,“ povzdychla si nešťastně.

„Je ti sedmnáct. Mně je osmadvacet.“ Řekl jsem to nejspíš v sebeobraně. Byla to moje záchranná brzda. Padák pro případ, že bych začal ztrácet hlavu. Pro případ, že bych zjistil, že mi vlastně nic nebrání. Že kašlu na to, jak dlouho mi lhala. A hlavu jsem ztrácel právě teď.

„Já tě miluju,“ řekl jsem konečně a překvapilo mě, jak moc se mi ulevilo. Marie mlčela a v její tváři se objevil úžas. „Ale musím o tom přemýšlet. Protože až se rozhodnu být s tebou, chci si za tím rozhodnutím stát.“

Váhavě přikývla a já jí položil ruku na tvář.

„Bude to těžký… Přijde obrovský tlak. Protože jsi příliš mladá. Protože v den, kdy ti bude osmnáct, všichni ti šťouralové, kteří se zatím spokojili s pomluvami, zveřejní tvou minulost. Každý přestupek i každý přešlap. A nezaměří se jenom na tebe a na mě, ale i na naše rodiny.“

Přemýšlel jsem, jestli vůbec tušila, co by to mohlo obnášet. Měla by radši odjet. Studovat v Evropě a dohnat všechno, co zameškala. Nechat ten marast daleko za sebou.

„Já vím,“ zašeptala. V jejím pohledu však nebylo nic o Evropě ani o tom, že by chtěla zmizet. Připadalo mi, že v tom měla jasno celou dobu. Dokonce i teď nejspíš věděla líp než já, že jsem se ve skutečnosti už rozhodl. Nejspíš čekala, až to dojde i mně.

„Musím si to promyslet,“ opakoval jsem tvrdohlavě. „Když si představím, že bych tohle všechno podstoupil a vystavil tomu i lidi, které miluju, a pak se ukázalo, že máš v rukávu ještě něco…“

„Chceš říct, kdybych tě znova zradila?“

Vnímal jsem ji tak ostře, jako by stála v kuželu slunečního světla.

„Nevím, jestli bych to přežil.“

Pousmála se. „Možná bych to spíš nepřežila já. Když jsi naštvanej, jde z tebe hrůza.“ Její úsměv mě přesvědčil, že všechno je zase v pořádku.

„Dej mi trochu času, ano? Potřebuju si to srovnat v hlavě. A nejspíš to i probrat s rodinou. Měli by vědět, co je čeká.“ A znovu jsem řekl: „Miluju tě.“

Stačilo se sklonit trochu níž. Její vůně mě obklopila stejně jako v mých snech. Jen byla sladší, než jsem si pamatoval. A její rty sametovější. Cuchala mi vlasy a snažila se ke mně přitisknout ještě víc. Možná se taky celé týdny bála, že se to už nikdy nestane.

Ještě chvíli jsem ležel a vdechoval vůni jejích vlasů. Hladila mě po zádech. Držel jsem ji, dokud se její dech nezklidnil. Pak jsem ji přikryl a zhasl. Ještě než jsem za sebou zavřel dveře, cítil jsem její upřený pohled.