Skleníkový efekt

Záležitost s krádežemi v divadle se dohrála už beze mě. John připravil návrh velmi štědrého finančního vyrovnání a právník zastupující poškozenou stranu jen beze slova vytáhl pero. Chicagskému divadlu se zřejmě hodily víc peníze než spravedlivý trest pro zloděje. Bobovi to muselo úplně vyprázdnit bankovní konta.

Skutečná bomba ale nastala den poté. Poslíček přinesl obálku z advokátní kanceláře Dancey & Cassady. Zrovna jsme obědvali můj pokus o lasagne. Ozval se zvonek a táta se vrátil s dopisem v ruce. Sedl si, otevřel obálku a z obličeje mu vyprchala veškerá barva.

„Tati?“ zeptala jsem se opatrně. Děsila jsem se, že se na mě něco provalilo. No, našlo by se pár starých věcí…

„Já…“ Nedokončil to.

„Ty?“ Dalo mi strašnou práci nevyrvat mu papír z rukou, abych se mohla podívat. Nedokázal od něj odlepit oči.

„Budeš mě mít na svědomí,“ varovala jsem ho přiškrceně.

„Ona mi to odkázala.“

V první chvíli jsem se chtěla zeptat, kdo a co. Jenže vzápětí mi to došlo.

„Páni!“

„Jo.“

„Helen říkala, že ta firma je před úpadkem…,“ pronesla jsem nejistě.

Podíval se na mě, jako bych neměla všech pět pohromadě.

„Jasně. Až se uzavřou vrty a zastaví výroba, bude to něco stát. Místo osmi miliard bych mohl dostat jen čtyři.“

„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se vyděšeně. Až teď mi začínalo docházet, kolik je to peněz. Když jsem hrála Heleninu dceru, bylo slíbené dědictví jen nekonečně vzdálenou budoucností. Uměla jsem si představit akorát tak ten dům, auto a kapesné. Ale částku, kterou tvořilo číslo s devíti nulami?

„Půjdu na ryby,“ konstatoval Bob a odešel. Celý následující týden pak seděl na telefonu nebo zíral do zdi. Těch nul bylo moc i na někoho s takovými nervy, jako měl on.

Když nastal čas splácet dluh společnosti, skoro se mi ulevilo. Alespoň jsem měla důvod jít ven. Na cestu do nadace jsem si vzala taxík. Novináři čekali před naším domem a podezřele připomínali roj divokých včel. Mohla jsem jen doufat, že je to časem prostě přejde.

Sídlo nadace Green Future leželo na okraji Grantova parku, v těsném sevření mezi lány tenisových kurtů a páchnoucí zaprášenou magistrálou Lake Shore Drive. Byla to dvoupodlažní prosklená budova, která svým tvarem vzdáleně připomínala Pentagon. Kromě nadace tam měla své kanceláře řada menších firem. Na recepci jsem nahlásila jméno a předložila svůj čerstvý pravý řidičák. Vrátný mě nasměroval do druhého patra sekce „B“. Dveře s logem zelené duhy se nedaly přehlédnout.

Zaklepala jsem a ženský hlas mě vyzval, abych šla dál. Malou klimatizovanou kancelář tvořily všeho všudy čtyři stoly s laptopy, spousta květin v kořenáčích a police plné pořadačů.

„Slečna Dobsonová?“ oslovila mě sympatická bruneta. Byla nápadně krásná. Prstýnky hustých vlasů jí v divokých vlnách padaly až na záda. Já si dnes ráno pracně pomocí gelu na vlasy vyrobila z těch svých dvou centimetrů něco jako účes.

„Jane Stoneová. Říkej mi Jane,“ představila se s úsměvem.

„Marie.“

„Máš nějaké zkušenosti se zahradničením?“ zeptala se mě rovnou.

Asi před dvěma lety jsem chodila krást kytky do botanické zahrady a pak jsem je prodávala turistům. Ale to jsem jí říct nemohla.

„Nijak zvlášť.“

„Nevadí, náš zahradník tě zaučí,“ uklidňovala mě, nebo možná spíš sebe.

Vysvětlila mi, že jejich skleník, který obvykle slouží jako prezentační místo pro různé propagační akce nadace, stojí na pozemku hned za budovou.

„Teď už o tobě ví,“ ujistila mě. „Pracovní kalhoty a rukavice dostaneš.“

Ulevilo se mi. Celou uplynulou noc jsem se převalovala. Zdály se mi noční můry. V těch snech na mě čekal Aaron, navlíkl mi masku Garfielda a poslal mě odblešovat slony.

Než jsem seběhla schody a vyrazila po štěrkové cestě mezi stromy, kde se jako obrácená skleněná mísa vyhříval pavilon exotických rostlin, musela jsem si přiznat, že jsem tak trochu zklamaná.

Žádní sloni…

Ted byl hubený, lehce nazrzlý blonďák s rozježeným plnovousem a hodně vysokým čelem. Zastihla jsem ho v odrbaných džínách, kdysi bílém tílku a se sluchátky na uších. Moc toho nenamluvil. Na většinu mých otázek odpovídal: „Hm.“ Dal mi montérky a rukavice a zavedl mě k záhonu temně hnědé hlíny, vedle kterého stály přepravky plné sazenic nějakých kytek.

Klekl si a pohledem mě vyzval, abych ho sledovala. Vzal kolík, vrazil ho do země, zavrtěl s ním a do vniklé jamky strčil jednu z rostlinek. Přihrnul hlínu a zatlačil.

„Hm?“ zeptal se.

Přikývla jsem. Nevypadalo to nijak složitě.

Když odešel, klekla jsem si na jeho místo. S respektem jsem uchopila kolík a zapíchla ho do země. Za chvíli jsem měla jamku. Šlo to snadno. Pak jsem se sklonila nad sazenice. Zdály se podezřele křehké. Vzala jsem jednu z nich, strčila ji do díry a zahrnula hlínou. Spokojeně jsem se usmála. Vypadala navlas stejně jako ta Tedova. V duchu jsem se pochválila a šla jsem na další.

Asi u patnácté už jsem na to, co dělám, nepotřebovala myslet. Ruce automaticky vyráběly důlky a strkaly kytky do hlíny. Hlava měla dost prostoru zahájit oblíbenou mučící hru. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou. Chvíle, kdy jsme byli spolu, věci, které řekl. Dokonce i ten padající strom mi najednou připadal spíš jako úžasné dobrodružství než jako děsivá zkušenost. Pár minut mi bylo tak krásně jako tenkrát. Pak mi ale jako obvykle došlo, že je to všechno nenávratně pryč. Klečela jsem tam s rukavicemi od hlíny na rukou a bulela na čerstvě zasazené kytky. Copak to nikdy nepřejde?

Stáhla jsem si rukavici z levé ruky a zadívala se na prsten. Vážně už bych ho měla vrátit…

Kousek za mnou se ozval rachot. Vyskočila jsem a málem si přitom podvrtla kotník. Z otevřených ocelových regálů zarovnaných prázdnými konvemi na zalévání a květináči se řítily štosy truhlíků. Strašně jsem se lekla.

V nově vzniklém průhledu mezi policemi se pak objevila překvapená a viditelně rozpačitá tvář Aarona Collinse.

„Zdravím, Cindy!“

S Georgem v těsném závěsu jsem vrazil do kanceláře. Nezbývalo moc času. Každou chvíli se měla ozvat Jane. Byl jsem nervózní jako už dlouho ne. Jedna moje část věděla s naprostou jistotou, že nejsem normální, ale přesto jsem si nemohl pomoct. Jen jsem se potřeboval přesvědčit, že je o ni postaráno, nebo ne? Pro klid v duši. Vědět, že není ve vězení. Že žije úplně normální život.

Měl jsem v plánu vyřizovat e-maily, ale ani jsem si nesedl za stůl. Chvíli jsem zíral z okna a pak jsem prostě přecházel tam a zpátky. Často se mi o ní zdálo. Ve spaní nějak nefungovaly obranné mechanismy a můj mozek předstíral, že se nikdy nic nepokazilo. Ráno jsem býval zralý na studenou sprchu a trepanaci lebky.

Zazvonil telefon.

„Vaše matka, pane Collinsi,“ ozvala se Cindy a rovnou mi hovor přepojila.

„Co to děláš, Aarone?“

Skočil jsem po tlačítku reproduktoru a rychle jsem přepnul hovor do sluchátka. Neřekla ani ahoj, takže to muselo být opravdu zlé.

„Jsem v práci.“

„Moc dobře víš, o čem mluvím!“

Dopřál jsem si hluboký nádech a výdech. Znala mě. Za normálních okolností se řídila vyzkoušeným pravidlem, že na mě nesmí tlačit, protože mívám tendence se o to víc stavět na odpor. Musela být hodně naštvaná, když teď zvyšovala hlas.

„Jen jsem soudu nabídl místo, kde by si mohla odpracovat trest. Nic víc,“ odpověděl jsem úplně klidně.

„A to místo je úplnou náhodou ve tvé nadaci!“ reagovala sarkasticky. „Snažíš se oblbnout mě, nebo sám sebe?“

„To je nesmysl!“ bránil jsem se. „Tohle není osobní. Prostě jsem chtěl pomoct.“

„Že to není osobní?“ zasmála se napůl hystericky. „Viděla jsem tvůj obličej, Aarone. Viděla jsem tě to ráno, kdy ses vrátil z kůlny, vzpomínáš? Tak mi tu netvrď, že to není osobní. Ta holka ti lhala. Nám všem! A strašně ti ublížila!“

„Mami…,“ vydechl jsem. Ne, nepřipadal jsem si o moc „zahojenější“ než před několika týdny. Jen jsem si tak nějak zvykl. Zvykl jsem si, že na ni musím myslet. Že mě každý nádech stojí mnohem víc energie.

„Ty musíš zapomenout! Začít znovu. Ne si tu holku nastěhovat přímo pod nos!“ domlouvala mi.

„Nebudu ji mít pod nosem,“ odporoval jsem. „Green Future sídlí na druhé straně města.“

„Bojím se o tebe.“

„Já vím,“ odpověděl jsem měkce. Moje bolest byla její. Odjakživa. „Ale je to zbytečné.“

„Tak… hezký den, Aarone,“ rozloučila se. Bylo znát, že jsem ji nepřesvědčil. Nepřesvědčil jsem ani sám sebe.

Sotva jsem zavěsil, oslovila mě Cindy.

„Držím vám hovor od Jane Stoneové, prý na něj čekáte, pane.“

„Jistě, děkuji!“

Vzápětí se ozval melodický hlas šéfky mé nadace.

„Pane Collinsi? Dobrý den. Chtěl jste, abych vám dala vědět. Takže… je tady. Před chvílí jsem ji poslala do skleníku.“

„Děkuji, Jane. Jste skvělá!“

„Nějaké další instrukce, pane?“

Jednou rukou jsem si bleskově balil věci. „Ne! Děkuji. To je v pořádku. Na shledanou.“

Zaplavil mě adrenalin. S předstíraným klidem jsem vešel k Cindy. George rychlostí blesku odskočil od mé asistentky a zaujal znuděnou pózu na židli, která stála tři metry daleko.

„Cindy?“

„Ano, pane?“ Měla ve tvářích sytě růžovou barvu a oči jí zářily. Doba přesčasů zřejmě skončila, pomyslel jsem si pobaveně.

„Poslali už z právní kanceláře ty podklady pro vyrovnání s Dhakirem Daherem?“

„Ještě ne, pane. Mám jim to připomenout?“ Natahovala ruku po sluchátku.

„Ne!“ vyhrkl jsem honem. „Zajedu si tam. Mám to při cestě.“

„Dobře,“ vydechla překvapeně. Předstírání klidu se mi zřejmě moc nepodařilo.

George se zvedl, ale zarazil jsem ho gestem ruky.

„Klidně tu na mě počkejte. Nebudu vás teď potřebovat,“ ujišťoval jsem ho.

Zamračil se. Své povinnosti bral smrtelně vážně. Novináři se v posledních týdnech úplně zbláznili. Nebýt mého osobního strážce, vracel bych se domů v roztrhaném oblečení.

„Opravdu. Klidně tu počkejte.“ To už jsem stál ve dveřích.

Nerozhodně přešlápl, ale jeho pohled pak zabloudil k Cindy. Hlavou mi bleskla otázka, jaký je mezi nimi asi věkový rozdíl. Řekl bych, že by to mohlo být deset let. Usmyslel jsem si, že to později zjistím.

Do nadace jsem řídil sám. Novináře jsem trochu povozil po městě a pak jsem se jim vypařil v dopravní špičce. Ztratil jsem tím skoro hodinu. Bylo už dlouho po poledni, když jsem zajel na soukromé parkoviště. Vyběhl jsem schody do patra a v kanceláři překvapil Jane.

„Pane Collinsi?“

„Dobrý den. Ted je ve skleníku?“ zeptal jsem se.

„Bohužel ne, pane. Odjel nakupovat nějaké stromky. Mám mu zavolat, aby se vrátil?“

„To není třeba. O nic nejde. Takže…,“ odkašlal jsem si. „Pěkný den.“

Vyjeveně se se mnou rozloučila.

Seběhl jsem schody a vyrazil zadním východem. Ke skleníku jsem se ale blížil velmi obezřetně. Snažil jsem se něco zahlédnout prosklenými dveřmi pavilonu, ale Marii jsem neviděl. Potichu jsem si otevřel a vešel dovnitř. Betonový chodníček, který protínal celou stavbu a spojoval jednotlivé sekce, mě dovedl až úplně na konec. Tam jsem ji našel. Klečela u záhonku a strkala do země nějaké sazenice. Byla sama.

Rozhlédl jsem se. Původně jsem ji chtěl prostě pozdravit. Velmi snadno bych svou přítomnost vysvětlil. Přišel jsem přece zkontrolovat, jestli nastoupila. Ale najednou… Nutně jsem ji potřeboval chvíli sledovat, aniž by o mně věděla. Ujistit se… Zjistit, jaká je, když se nikdo nedívá.

Tiše jsem se kradl podél stěny a ukryl se za regály s truhlíky a květináči. Pracovala. Systematicky vyráběla důlky a sázela. Za těch pár hodin už za ní zůstal pěkný kus práce. Sledovat ji bylo fascinující. Každý její pohyb, všechny ty drobné úkony…

Najednou se zarazila. Viděl jsem ji zezadu, takže jsem netušil, co se děje. Ruce jí klesly do klína. Až pak mi došlo, že slyším pláč. Jako by mi hrudník roztrhla střela dum-dum.

Snad jsem se zbrkle pohnul, nebo jsem prostě podvědomě chtěl upoutat její pozornost, sám nevím – každopádně najednou se police plná truhlíků s hlasitým rachotem poroučela k zemi. Marie rychle vstala a uskočila stranou.

„Omlouvám se,“ zamumlal jsem. Vztekle jsem sbíral truhlíky a došlo mi, že teď už je to jisté. Jsem idiot.

„Vy se tu schováváte?“ ozvalo se za mnou užasle.

„Ne, slečno Dobsonová! Proč bych se měl schovávat ve vlastním skleníku?“ S třískáním jsem vracel nádoby na jejich místo. Otočil jsem se. Poplašeně přede mnou couvla.

„Zabloudil jste?“

Drzá malá holka!

„Byl jsem za našimi právníky. Sídlí ve stejné budově jako nadace. Napadlo mě, že se zastavím, abych se přesvědčil, že jste opravdu dorazila.“ Ta lež ze mě vyletěla tak snadno…

„Mohl jste se zeptat Jane.“

„Prostě jsem byl poblíž,“ zavrčel jsem. Marně jsem se snažil očistit si ruce od hlíny. Divil jsem se, že se mi už dávno nezačala smát.

„Jak vám to jde?“ Mávnul jsem rukou směrem k sazenicím. Zbytečná otázka. Vypadalo to dokonale. Ale co jsem měl asi tak říct?

„Celkem dobře. Většinu se mi podařilo zasadit kořeny dolů.“ Upírala na mě ty velké modré oči a pousmála se. „Baví mě to.“

Na čele měla šmouhu. Oči ještě trochu zarudlé, ale jinak… Působila na mě pořád stejně jako dřív. Jako magnet. Zlobil jsem se na ni, ale zároveň jsem jasně cítil, že ji chci. Hrozně moc. Nezměnil to ani fakt, že mě podvedla. Zuřil jsem. Na ni, na sebe. Sedmnáct? Bože můj!

Sklopila oči a zadívala se na svou ruku. Stáhla z ní prsten a váhavě mi ho podala. Bylo to tak správně. Přesto jsem měl pocit, jako by vzala sázecí kolík, co jí ležel u nohou, a zabodla mi ho do břicha.

„Helen do něj nechala schovat štěnici. Nejsem si jistá, jestli tam ještě není.“

Štěnice. Proč mě to nepřekvapuje? Pomohlo mi to vrátit se do reality.

„Nechám ho prohlédnout,“ odpověděl jsem divně odosobněným hlasem, který mě samotného rozčiloval.

„Kdyby sis chtěl promluvit…,“ špitla. Vykání, které jsme začali používat se změnou jejího jména, se někam ztratilo.

Ne, nechtěl. Co tady vlastně dělám?

„Pomohlo by to něčemu? Pomohlo by to tobě?“ odpověděl jsem odměřeně. Nehodlal jsem mluvit o tom, co bych chtěl, nebo nechtěl já.

„A-ano.“

Strčil jsem prsten do kapsy. Podíval jsem se na ni a znovu mě smetla přílivová vlna nevítaných emocí. Marie připomínala vyplašené zvířátko. Ptáče, které vypadlo z hnízda. Jako bez vlastní vůle jsem jí položil ruku na tvář. Celá se ke mně upínala a pohledem mi visela na rtech.

Kdo vlastně jsi, Marie?

„Dobře. Večer tě tu vyzvednu.“

Stačilo by sklonit se níž. Bylo by to tak snadné…

„V pět,“ dodal jsem a raději zmizel dřív, než stihla cokoli říct. Ani jsem nevěděl, jak jsem se dostal ven.

Novináři mě mezitím nějak vyčmuchali a čekali na mě. Měl jsem hodně špatnou náladu, takže mi dalo větší práci než obvykle nezamířit rovnou k nim a neposkytnout jim vyjádření názorně. Při té představě jsem se zle usmál. Holka, která stála s foťákem u mého auta, vytřeštila oči a o krok couvla. Za stěračem jsem našel jeden z těch bulvárních plátků, které bych se štítil použít i jako toaletní papír. S mou fotkou na titulní straně. Zmačkal jsem to do kuličky a zahodil.

Cestou do práce jsem vytočil číslo Beverly. Její ahoj bylo kombinací soucitu, úlevy a radosti.

„Něco bych od tebe potřeboval, Bev,“ začal jsem rovnou. Neměl jsem náladu na zdvořilostní fráze.

„Cokoli,“ reagovala stručně. Má švagrová byla velmi vnímavá.

„Dnes večer mám schůzku s Marií Dobsonovou, ale potřebuju, aby se to nikdo nedozvěděl. Mohla bys ji vyzvednout v nadaci a přivézt na místo, které ti řeknu?“

Chvíli bylo ticho. Pak se ozvalo opatrné: „Mluvíme o té Marii Dobsonové?“

„Jo.“

Povzdechla si. „Víc mi neřekneš?“

„Ne.“

„Dobře,“ řekla rezignovaně. „Asi tuším, proč voláš zrovna mně.“

„Ty ji přivezeš bez zranění,“ potvrdil jsem její teorii.

„Takže na ni nemám ječet, nemám jí do obličeje nastříkat pepřák a ani nemám auto i s ní nechat omylem odbržděné na útesech?“

„Přesně tak.“

Nespokojeně něco zamumlala.

„A Bev, kdyby sis to nechala pro sebe a nevykládala to ani Ianovi, byl bych rád.“

„Tvůj bratr a já si říkáme úplně všechno,“ odpověděla ledově. „Ale vyklopím mu to, až bude po všem. Stačí?“

„Mám na vybranou?“

„Ne. Je to všechno?“ Moje špatná nálada se velmi snadno přenesla na ni.

„Jsi úžasná. Děkuju.“ Konečně jsem ze sebe vyždímal trochu laskavosti.

„To jsem,“ souhlasila a zdálo se mi, že tentokrát se i usmála.