Kancelářské práce

První týden jsem nemohla chodit, a tak mi Bob do pokoje pořídil televizi a laptop. Příšerně jsem se nudila. A příšerně jsem hladověla po jakýchkoli informacích o Aaronovi. Ze zoufalství jsem četla i bulvár, který omílal stále dokola skandál bohaté dědičky, ze které se nakonec vyklubala protřelá lhářka. Nejvtipnější byly zaručeně pravdivé zprávy od lidí, kteří se prý pohybují v mé blízkosti a nepřejí si být jmenováni. Čekala jsem už jen na to, kdy na mě někdo práskne, že mám ve sklepě zakopanou mrtvolu. Co na tom, že jsme žádný sklep neměli…

Taky mě moc mrzelo, že jsem nemohla jezdit za mámou. Táta vzal tuhle povinnost na sebe a řekla bych, že rád. Zaznamenala jsem na něm novou vůni a košile, ve které za ní odjížděl do vězení, byla taky úplně nová. Musela jsem se kousat do jazyka, abych nevyzvídala. Stejně jsem tušila, která bije. Máma se na něj během našich telefonátů neustále vyptávala. Bez ohledu na to, že od ní třeba teprve před pár hodinami odešel.

Aaron zavolal hned následujícího dne. Připomněl mi, kdy mám jít na převaz, a zeptal se, jestli nepotřebuju auto a řidiče. Odmítla jsem to. V médiích jsem pak napjatě sledovala, kde zrovna je a s kým tam je. Nemohla jsem si pomoct. Ukázalo se, že má hodně napilno. Kromě projektu Thornton, kterým se zabýval v podstatě ve volném čase, se naplno obul do nových obchodů. Black Crown už měl prakticky v kapse. Pochybovala jsem, že vůbec chodí spát.

Ležela jsem ve svém pokoji a znuděně přepínala televizní kanály. Slyšela jsem, jak dole klaply dveře. Bob se konečně vrátil z práce.

„Jak ses měl?“

Napadlo mě, že jestli prožiju ještě jeden takhle příšerně stejný den, asi zešílím. Ale měla přijít změna. Bob se neusmál jako obvykle a neřekl: „To víš, jako vždycky. Spousta práce.“

Ztěžka dosedl na kraj mé postele a zíral do země.

„Co je?“ zeptala jsem se opatrně.

Dlouze si povzdychl. „Tak už to máme.“

Oba jsme věděli, že to nastane každým dnem. Teď už to byla realita. Vzala jsem ho za ruku.

„To bude dobrý, tati. Zvládneme to.“

Pokýval hlavou a smutně se usmál.

„Jo, jasně. Já vím. Aaron mi doporučil skvělýho finančního poradce. Prý se mu dá věřit. Při troše snahy budeme žít úplně normálně. Jenže se mi zdá, že se všichni kolem najednou úplně zbláznili.“

Vstal a přešel k oknu. Venku se právě předváděl podzim v plné síle. Zase jednou lilo.

„Vždycky jsem byl hrdej na to, že se po mém povýšení lidi chovali stejně jako dřív. Dál jsme chodili na pivo a povídali si o baseballu. Jenže poslední dny…“ Otočil se na mě. „Vlezu do výtahu, oni mě pozdraví, ale pak je ticho. Jdu do jídelny, přisednu si k někomu a oni zmlknou. Je to hrůza.“ Vypadal nešťastně. „Trochu Helen podezírám, že mi to udělala schválně. Věděla, že jsem o takovej život nikdy nestál.“

„To mě mrzí,“ reagovala jsem s účastí. „Myslím, že tě měla ráda. Svým způsobem. Možná ti spíš chtěla dokázat, že měla pravdu a tenhle život se ti líbit bude.“

Zavrtěl hlavou. „Nikdy mě pořádně neznala.“

Vrátil se ke mně a konečně se usmál. „Mám pár plánů,“ začal optimisticky. „Měla by sis dodělat školu,“ dodal nadšeně.

Zamračila jsem se na něj. „Nic proti, ale říkal jsi, že ty máš pár plánů.“

Zasmál se. „Ty jsi můj zásadní plán.“

„Asi bych měla skákat do stropu, jenže mám zraněnou nohu,“ zabručela jsem. Stejně mě to dojalo.

„Bez školy budeš do konce života sázet kytky,“ zkoušel mi dál promlouvat do duše.

„Já vím. Nic proti škole. Základku jsem zvládla levou zadní. Jen si neumím představit, že bych s tímhle obličejem mohla mezi lidi. Udělali by mi ze života peklo.“

„No, napadlo mě… Co nějaká menší škola? Na zkoušku. Kdyby to nešlo, tak dostaneš soukromýho učitele. Jen jsem si myslel, že by byla škoda, kdybys o tu zkušenost přišla.“

Podezřívavě jsem si ho prohlížela. „Ty už to máš vymyšlený, že jo?“

Usmál se. „Co takhle v Morissu? Malá škola, v podstatě venkov. Místní milovali tvou babičku. Tam by tě zas tak moc neřešili.“

„Jsem stará. Za čtyři měsíce mi bude osmnáct. Když půjdu do prváku, budou si myslet, že jsem retardovaná.“

„Ty se bojíš!“ zvolal pobaveně.

Odfrkla jsem si. No jasně, že jsem se bála! Co když se nakonec ukáže, že jsem hloupá? Nebo se tam nenajde nikdo, kdo by se se mnou normálně bavil?

„Zkusím to. Zamakám a třeba se mi povede maturovat dřív. Natrhnu jim prdel,“ prohlásila jsem sebevědomě.

„Zadek.“

„Jo, ten taky.“

Bob s hraným pohoršením zavrtěl hlavou a vstal. Zřejmě se chystal spáchat další pokus o večeři. Napadlo mě, že teď už se ani nemusím bát, jestli při tom nepodpálí barák. Teď by nám klidně mohl koupit nový.

„Hele, tak si říkám… Když se teď válím doma, ten trest se mi nejspíš protáhne. Co když tu školu nestihnu?“

„To by se ti tak hodilo,“ odpověděl a odešel.

Ušklíbla jsem se. Po chvíli dumání jsem vzala mobil a zavolala Jane. Šlo to hladce. Pomoc v kanceláři se jí prý hodí. Denně se snažila aspoň na pár hodin pomáhat s budováním parku a nestíhala papírování. Jakmile to půjde, můžu nastoupit. Udělala mi radost.

Pracoval jsem, možná až příliš. Z bytu jsem odjížděl před svítáním a po návratu, když už celé Chicago spalo, jsem se obvykle jen zhroutil do postele. Dhakir Daher byl nadšením bez sebe. Prý to věděl. Vsadil by na mě svou nejvýnosnější ropnou věž, kdyby na to přišlo. Kontrakt jsme podepsali tak rychle, že jsem tomu nemohl uvěřit.

Celé dny jsem trávil v autě s telefonem u ucha. Black Crown se měla postarat o prodej tří čtvrtin celkového objemu ropy, kterou Dhakirovi lidé právě posílali přes Suez. Na tu poslední čtvrtinu jsem odběratele vydupával ze země. Parker mi dal tip na pár senátorů, kteří by mi mohli pomoct protlačit prodloužení kontraktu s armádou.

Všechno to cílené přepínání se bylo ale ve výsledku k ničemu. Myslel jsem na ni neustále. Nedokázal jsem se rozhodnout. Dokonce mi připadalo, že to ani nikdy nedokážu. Má schizofrenie se naplno projevovala během spánku, kdy si mozek dělal, co chtěl, a servíroval mi všechno, o čem jsem si v bdělém stavu přemýšlet nedovolil. Týden po té příhodě s rýčem jsem se vzbudil s naprostou jistotou, že jestli dnes Marii neuvidím, definitivně se zblázním.

Cestou do kanceláře jsem volal Jane.

„Kdy se má slečna Dobsonová vrátit do práce?“

„To jste se zrovna dobře trefil, pane Collinsi,“ odpověděla překvapeně. „Včera mi volala a prosila o přeřazení na kancelářskou práci. Nemůže ještě pořádně chodit, ale doma se nudila. Dovolila jsem jí nastoupit už dnes. Je to tak v pořádku?“ zeptala se s obavou.

„Rozhodně. Skvěle. Jste poklad,“ ujistil jsem ji spokojeně.

Když jsem dorazil do práce, požádal jsem Cindy, aby přesunula můj pracovní oběd na jiný den. Od jedenácti do dvou nebudu k zastižení. Ne, ani na mailu.

Usmála se a řekla, že se jí ulevilo. Chtěla prý žalovat mé matce, že hodlám zemřít v osmadvaceti letech na totální vyčerpání.

V jedenáct jsem si zavolal George. Chtěl jsem totiž vyrazit sám, jenže on s tím měl pokaždé problém.

„Chtěl bych vás o něco požádat,“ začal jsem vážným hlasem.

Přikývl a čekal.

„Mohl byste vzít mou asistentku na oběd a dohlédnout na to, že sní nejméně tři chody? Připadá mi, že nějak zhubla,“ nadhodil jsem zamračeně.

Vyděšeně se ohlédl k zavřeným dveřím, za kterými sídlila Cindy.

„Zhubla?“ zeptal se chraplavě. Otočil se zpátky, ve tváři jasně vepsané odhodlání. „Jistě, pane! Rozhodně na to dohlédnu! Tři chody. Nejmíň.“

Raději jsem si do výtahu pospíšil, abych nevybuchl smíchy.

Zbývalo už jen povozit novináře a ukázat jim netušené krásy Chicaga. Nejdéle se mě držel Stein. Ten chlap mi snad musel napíchnout auto. Nakonec se mi však podařilo setřást i jeho a mohl jsem zamířit do Green Future. Zaparkoval jsem před francouzskou restaurací, která stála hned naproti. Jídlo jsem objednal už cestou. Měli ho pro mě připravené v úhledných balíčcích s logem. Cítil jsem se nadpřirozeně spokojený. Bez ohledu na to, že jsem neměl představu, jak bude naše setkání probíhat.

Recepční v budově nadace jsem roztržitě složil kompliment a už jsem bral schody po dvou. Hlavou mi běželo, že jsem zbytečně ztratil sedm dní. Touhle dobou jsem mohl Marii znát o týden lépe.

Zaklepal jsem, a aniž bych čekal na vyzvání, otevřel jsem dveře.

Abych vzápětí zůstal stát na prahu neschopný cokoli říct, nebo se alespoň pohnout. Trvalo to několik dlouhých vteřin, protože můj mozek nějak nedokázal vstřebat to, co se odehrávalo přímo přede mnou.

Marie. Skoro úplně ztracená v objetí obrovských pazour obrovského Mexičana. Nebo možná Španěla. Vytřeštila na mě oči, on jen tázavě zvedl obočí. Hajzl. Hledal jsem alespoň náznak toho, že jí jeho doteky vadí. Že ji třeba drží proti její vůli. Rozmlátil bych mu obličej na kaši. Jenže její ruce ho neodstrkovaly. Objímala ho.

Jsem.

Totální.

Debil.

Seděla jsem na kancelářské židli a na druhé jsem měla položenou zraněnou nohu. Počítač jsem si natočila trochu bokem, abych u něj nemusela sedět zkroucená. Bavilo mě to. Jane se nahromadilo dost restů na to, abych nestíhala přemýšlet sama nad sebou. Na stole se vršila hromada účtů za objednávky do Thorntonu a já je pečlivě jeden po druhém zanášela do počítače. Pustila jsem si YouTube a v rámci možností se vrtěla do rytmu.

Někdy kolem půl dvanácté se ozvalo klepání na dveře. Překvapilo mě to, protože pošťák tu byl už před hodinou.

„Dále!“

Dveře se nejdřív otevřely jen tak trochu. Nahoře, těsně pod futry, se objevila snědá hlava s černými vlasy a temnýma očima. Pak se dveře rozletěly dokořán.

„Teo!“

Chtělo se mi vyskočit a pověsit se mu kolem krku, ale nešlo to. Musela jsem počkat, až si ke mně dojde, zvedne mě a sevře v náruči.

„No to mě poser! Kuře! Ty vážně pracuješ!“

Zářila jsem jako lampión. „Jak jsi mě našel?“

Posadil mě zpátky do židle a sám se opřel o stůl.

„Tebe není těžký vystopovat. Stačí se podívat do novin. Jen jsem se za tebou nemoh dostat. Ten váš barák je jako pevnost. Kdybys nejela sem, ještě by to trvalo. Kluci mi dali vědět, žes konečně vytáhla paty.“

Trochu mě to zneklidnilo. „Vy mě sledujete?“

Ledabyle mávl rukou.

„No jasně. Potřeboval jsem vědět, jak žiješ. Jsi pěkná klikařka, to ti povím. S tím soudem jsi to skoulela fakt úžasně. Byl jsem přesvědčenej, že půjdeš bručet.“

„Jo, to já taky.“ Ještě dnes mi běhal mráz po zádech, když jsem na to pomyslela.

Naklonil se ke mně a zamračil se. „A proč ses neozvala? Myslel jsem, že se objevíš, když už ti nehrozí kriminál.“

Uhnula jsem pohledem. Jasně, že mi chyběl. On kluci. Jenže…

„Můj táta je policajt, Teo. Navíc mám v patách novináře skoro všude, kam se pohnu. Nemůžu se jen tak sebrat a nakráčet do nočního klubu.“

Chápavě pokýval hlavou.

„Kvůli tomu jsem taky přišel. Teda…,“ opravil se honem. „Chtěl jsem tě vidět, to je jasný. Ale děláš nám starosti, Kuře. Táta policajt… Ozývaj se hlasy, že bys mohla zpívat a zavařit nám.“ Jeho oči mě zkoumavě pozorovaly.

„Myslíš, že jsem blbá? Ty víš, že bych nic neřekla! Ani tátovi ne.“ Na moment jsem zaváhala. Zase jsem měla pocit, jako bych seděla na dvou židlích, a nelíbilo se mi to. „Už prostě nechci lhát. To je taky důvod, proč jsem se neozvala. Nesmím o vás nic vědět. Pro případ, že by se někdo ptal. Já… tohle už skončilo.“ Napjatě jsem se na něj podívala. Loučit se s Teem bude strašně těžký.

Pokýval hlavou. „Jsem starej vůl.“

Překvapeně jsem zvedla obočí.

„Jsem mafián na hovno. Lidi se ke mně stěhujou a zase odcházej, jako kdybych byl nějakej podělanej hoteliér. A co já? Odprásknu je, aby nemohli žvanit? Pošlu za nima pár hochů, aby jim názorně ukázali, co by se stalo, kdyby se moc vykecávali? Ne. Já je prostě nechám jít a ještě mám nutkání popřát jim hodně štěstí. Jsem kretén. Určitě na to jednou dojedu.“ Vstal a podezřele si odkašlával.

„No, půjdu. A ty mi koukej poslat pohled nebo něco. Z dovolený na Riviéře. Do prdele, já jsem ale blbej. Radši mi nepiš. A přestěhuj se. Nebo se jednou špatně vyspím a napadne mě, že bych mohl chtít prachy.“

S hekáním jsem se opřela o stůl a postavila jsem se na zdravou nohu. Ta sešitá se nesouhlasně ozvala.

„Zatím nemám nic, Teo. Až budu mít, ty se to dozvíš jako první.“

Koukala jsem na tu horu svalů a byla šťastná, že se mu na tváři najednou rozlil od ucha k uchu hřejivý úsměv.

„Kecáš, Kuře.“ Objal mě, jako by mě chtěl rozmačkat. „Holky mě zabijou. Nejspíš čekaj, že přijdu s nějakým šekem,“ zasmál se.

Najednou se ozvalo další klepání na dveře. Takové rychlé, letmé. Jako by ten, kdo stál za nimi, hodně spěchal. Nestihla jsem říct ani dále – a dveře se otevřely.

Na prahu stál totálně konsternovaný Aaron.

Marie stála zcela nehybně. Ten chlap se probral jako první.

„Stejně už padám. Měj se, Kuře.“

Kuře?

Cvrnkl ji do brady a ona se pousmála. Když zamířil ke mně, pořád jsem si nebyl jistý, jestli bych mu ten obličej neměl rozmlátit i tak. Pro formu. Zdálo se, že by si dal říct. Zastavil se dost blízko na to, aby se to dalo považovat za výzvu. Zírali jsme na sebe a mě napadlo, že to asi nebude žádný amatér. Vypadal jako někdo, kdo se mlácením lidí živí. Touha praštit ho byla stejně silná jako touha, aby on pořádně praštil mě. Možná bych se necítil tak příšerně.

Jenže potom se ve mně probudily zbytky zdravého rozumu a já ustoupil stranou. Odcházel pomalu, jako by mi chtěl dát ještě jednu šanci ručně si to vyříkat. Strašně moc jsem doufal, že se nevidíme naposledy.

Slečna Dobsonová si pomalu sedla. Vypadala vyděšeně. To byla taky jediná věc, která mě na té situaci těšila. Měla by být vyděšená.

„Ahoj. To byl Teo. Kamarád.“

Málem jsem se potrhal smíchy. „Váš oběd, slečno Dobsonová.“

Hodil jsem jí pytel s jídlem pod nos a zamířil ven. Hledat ztracenou důstojnost. Snad zůstala někde na cestě mezi recepcí a druhým patrem. Byl jsem pořád v šoku. Tohle jsem vážně nečekal.

Ona toho chlapa nechala, aby ji objímal?

„Neopovažuj se odsud utéct! Dobře víš, že za tebou nemůžu běžet!“ křičela za mnou.

Jestli jsem ještě před chvílí viděl rudě, teď se na okrajích mého zorného pole objevily plameny. Otočil jsem se.

„Utéct?“

„Jo, to je přesně to, co se chystáš udělat!“ obvinila mě. Tváře jí zrudly rozčilením.

„Pro tvou informaci – neutíkám, ale odcházím! Nemám chuť tady zůstat! A nemám chuť poslouchat další omluvy a výmluvy, jak došlo k tomu, že ses tu muchlovala s tím… obrem.“ Měl jsem pocit, že si rozdrtím vlastní zuby, jak jsem se urputně snažil tvářit se normálně.

„Je jen o kousek větší než ty, abys věděl!“ odsekla. „A nehodlám se ti omlouvat! Nic špatnýho jsem neudělala. Tentokrát,“ připustila, teď už jen polohlasně.

Spolkl jsem slovo, které se do dámské společnosti nehodí, a vyrazil jsem na chodbu.

„Aarone!“

Tenhle výkřik zněl už opravdu rozzuřeně. Kašlal jsem na to. Kolikrát ji ještě nechám, aby mi lhala?!

„Víš, co si myslím?“ ozvalo se z druhého konce chodby, když jsem byl skoro u schodů. Takže slečna se rozhodla udělat mi kázání? Zrovna ona?

„Ne. A klidně se bez toho obejdu.“

„Myslím si, že jen hledáš záminku. Důvod, proč to spolu znovu nezkusit. Máš prostě strach!“

„Záminku?“ zavyl jsem popuzeně.

Vydal jsem se zpátky a kráčel přitom mechanicky jako robot. Kdybych teď praštil pěstí do zdi, nejspíš bych do ní udělal díru.

„Ten chlap tě div nespolknul! Prej Kuře!“ Někde v koutku mysli jsem si uvědomoval, že se chovám jako hysterka, ale momentálně mi to bylo fuk. „Už ze sebe nikdy nenechám dělat pitomce!“

„Nemám v plánu z tebe dělat pitomce!“

Ano, i její pohled říkal, že jsem hysterka. Příště bych je měl přistihnout v posteli. Ale ona by mi nejspíš i tak byla schopná lhát do očí. Je to přece její silná stránka.

„Viděl jsem vás!“

„Teo je prostě kamarád. V podstatě brácha! On je taky možná jedinej důvod, proč se ze mě nestala šlapka. A taky důvod…“ Přestala křičet. Ztišení jejího hlasu mě donutilo začít poslouchat. A vidět, že je strašně bledá a že sotva stojí. Na jejím čele se dokonce objevily krůpěje potu.

„A taky důvod, proč jsem ještě nikdy…“ Zavřela oči. Když je zase otevřela, málem jsem o krok couvl. Zuřila. „Jdi se bodnout!“ zavrčela. Otočila se a chtěla odejít. Jenže místo toho se skácela k zemi.

„Proč nemůžu aspoň jednou důstojně odkráčet, když se tě snažím setřít?“ zaúpěla plačtivě.

Zuřivost mě opustila stejně rychle, jako by mi někdo chrstnul do obličeje ledovou vodu. Ve vteřině. Popadl jsem Marii a nesl ji do kanceláře. Posadil jsem ji a rychle jí vyhrnul nohavici kalhot. Ulevilo se mi. Žádná krev, alespoň zatím. Marie se třásla a pořád se zdála nezdravě bledá.

Radši jsem vytáhl mobil a zavolal jejímu doktorovi. Vysvětlil jsem mu, co se stalo – vynechal jsem podrobnosti o tom, že jsem debil –, a vyslechl si jeho instrukce.

„Týden absolutního klidu. Máš si vzít ty prášky, co jsi brala ze začátku. Pokud se na obvazu objeví krev, okamžitě do nemocnice. Jinak čekat do převazu.“

Přikývla. Vytáhla z šuplíku krabičku kapesníků a vysmrkala se.

„Máš tady ty prášky?“ zeptal jsem se.

Takže kamarád? Znovu jsem si promítl celou scénu: žádný polibek, žádné intimní gesto. Kromě toho, že se k sobě lepili. Měl jsem chuť udělat pár kroků k nejbližší zdi a otloukat hlavou omítku.

„Nemám. Už je neberu,“ odpověděla stručně. Chovala se mírně řečeno odmítavě. Bylo to vlastně poprvé za tu dobu, co jsem ji znal. Vždycky bývala přívětivá a za všech okolností ke mně vysílala pozitivní signály. Teď se zřejmě vysílačka porouchala.

„Odvezu tě domů,“ oznámil jsem jí. Měl jsem na sebe vztek. Ať už mezi ní a tím chlapem bylo cokoli, nezvládl jsem to.

„Nevím, jestli s tebou chci jet,“ řekla tiše.

Ztěžka jsem polkl. Posílá mě do háje?

„A jak se chceš dostat domů?“

„Nevím,“ opakovala. Od chvíle, kdy jsme na sebe přestali řvát, se na mě nepodívala. Aspoň už nevypadala naštvaně a nebrečela.

K mému překvapení se natáhla k balíčkům s jídlem, které jsem předtím odhodil na stůl. Jeden z nich otevřela a přivoněla si. Zahlédl jsem záblesk úsměvu a s konečnou platností mi došlo, že jsem na tom hůř, než jsem tušil. Stačilo takhle málo a měl jsem nohy jako z vaty.

„Děkuju za oběd. Zapomněla jsem si s sebou něco připravit.“

Zvedla hlavu a přistihla mě, jak se usmívám.

„Jsou to dvě porce?“ ujišťovala se.

„Samozřejmě.“

Začala vybalovat úhledné polystyrénové krabičky. Snažil jsem se vzpamatovat. Neměl jsem zmatek v tom, co bych chtěl. Jen jsem nevěděl, co by bylo správně.

„A co ty prášky? Nemáš bolesti?“

„Není to tak strašný, když mám tu nohu nahoře. Teď si s tebou chci dát oběd.“

„Víš to určitě?“

„Naprosto.“ Usmála se na mě a nebylo co řešit.

„Máš tu někde příbory?“

Pokrčila rameny. „Jsem tu první den.“

Prohledal jsem dvě skříňky. V jedné z nich měla Jane několik kusů nádobí. Našel jsem dokonce ubrousky. Marie odšoupla laptop, abych mohl prostřít. Přinesl jsem si židli a sedl si z druhé strany stolu. Marie přesunula obrovské steaky i s opékanými brambory na talíře.

„Dobrou chuť.“

„Děkuju.“

Ani jeden z nás se ale nepohnul.

„Vystydne ti to,“ zašeptala.

„Tobě taky.“

Oběd mě samozřejmě nezajímal. Neměl jsem na něj ani pomyšlení. Kousala se do rtu, zřejmě aby se nezačala smát. Odložil jsem příbor a vzal ji za ruku.

„Asi máme problém,“ začal jsem, aniž bych věděl, jak pokračovat.

„Který z našich problémů máš přesně na mysli?“ zeptala se hravým tónem, ale v očích jí probleskla skrytá obava.

„To, co se stalo před chvílí…“ Přemýšlel jsem, jak bych se zachoval příště, a vůbec jsem si nebyl jistý. Co když se můj strach z další zrady jednoho dne ukáže jako oprávněný?

„Když jsem vás tady spolu viděl, ani na vteřinu jsem nevěřil, že by to bylo… nevinný. Měl jsem takovej vztek…“

„Jo, všimla jsem si,“ reagovala polohlasně.

„Vždycky jsem se uměl velmi dobře ovládat. Jenže pokud jde o tebe…“ Bezradně jsem pokrčil rameny. „Stačí málo a chovám se jako…“

Nepatrně se jí zachvěly koutky.

„Idiot,“ doplnil jsem pro případ, že by mě chtěla předběhnout.

„Ten pocit znám,“ pronesla chápavě. „Kdybych mohla něco udělat. Cokoli…“

Narovnala se a její tvář prozářilo náhlé poznání. „Možná by pomohlo, kdybys o mně věděl víc,“ dodala už méně nadšeně.

Pomalu jsem přikývl, ačkoli jsem si nebyl úplně jistý, jestli jsem na další velké pravdy o jejím životě už připravený.

„Třeba to pak bude ještě horší, já nevím,“ pokračovala. „Ale aspoň budeš vědět, co pro mě znamená Teo a proč dokážu nastartovat, i když ztratím klíč od auta.“ Plaše se usmála. Automaticky jsem ji napodobil.

Jestli chci? Věděl jsem jen to, že chci ji. U sebe. Pořád. A pokud tohle pomůže?

„Zní to rozumně,“ odpověděl jsem konečně. Cítil jsem teplo jejích rukou. A doslova jsem se zalykal potřebou zbavit se jakékoli překážky mezi námi. A nešlo jen o ten kancelářský stůl.

Protože jinak se z tebe asi zblázním, dodal jsem v duchu. Ty sny o tobě se mi zdají pořád. Bez ohledu na to, jak velkej vztek někdy mám.