Miláček médií

Setkání s novináři se nakonec odehrálo ve vstupní hale sanatoria. Pro doktora Bradleyho to znamenalo reklamu a pro Helen možnost nemuset, cituji, „tu dotěrnou novinářskou pakáž“ zvát do vlastního domu.

„Odpovídej co nejstručněji. Pameliny lékařské záznamy znáš, ale nemusíš zabíhat do detailů. To od tebe ani nikdo nečeká. Buď optimistická a sebevědomá. Pokud tě něco zaskočí, řekneš: ‚To je zajímavá otázka.‘ A já zasáhnu. Bude to krátké. Vědí, že je nesnáším. Víc jak deset minut jim nedám. Hlavně nezmatkuj!“ dodala přísně.

Měla jsem sbaleno. Hned po tiskovce jsme se chystaly konečně opustit laskavou péči doktora Bradleyho a jeho personálu. Dnes mě Helen navlékla do kalhotového kostýmu. Na zakrytí kachního chmýří na hlavě použila extravagantní klobouk od Chanela. Byl překrásný. Vpředu mi přes část obličeje přesahovala krajková síťovina. Asi poprvé od operace jsem nedokázala odtrhnout oči od zrcadla.

Posledních pár minut už jsem jen stála uprostřed pokoje. V ruce jsem žmoulala miniaturní kabelku a snažila se zabránit propukající panice. Měla jsem pocit, že se stane něco strašného. Sednu si před všechny ty profesionální čmuchaly a někdo prohlásí, že jsem podvodnice. A zítra se budu venčit na stejném dvorečku jako máma.

„Tak… pojďme,“ vybídla mě Helen a otevřela dveře. Neměla jsem tušení, jestli je to jen nějaký druh přetvářky, ale připadala mi velmi dobře naladěná.

„Netvař se tak kysele,“ sykla na mě těsně před příchodem do haly.

Poslušně jsem zvedla koutky úst.

Hala se proměnila v provizorní konferenční sál. Křesla zmizela, palmy se přesunuly ke stěnám. Přímo před námi stál stůl, na něm mikrofony a sklenice s vodou. Zbytek haly byl ode zdi ke zdi plný židlí a všechny byly obsazené. Náš příchod vyvolal oslepující bouři blesků z foťáků. Pár vteřin jsem viděla jen bílá kola. Ke svému místu za stolem jsem doklopýtala prakticky poslepu.

„Dámy a pánové! Děkujeme za váš zájem. Moje dcera i já jsme velmi rády, že s námi chcete sdílet tuto radostnou událost. Po mnoha těžkých měsících se Pamela konečně úplně zotavila a vrací se domů, ale také ke svým pracovním a společenským povinnostem. Pamelin zdravotní stav bezpochyby příznivě ovlivnila skutečnost, že se o její blaho velmi starostlivě zajímal člověk, který pro ni navzdory všem dřívějším nedorozuměním nepřestal být důležitý. Pan Aaron Collins mou dceru doprovodí i na chystané slavnosti, o které jste byli informováni. Teď vám dám prostor na několik dotazů. Předem upozorňuji, že nebudeme odpovídat na žádné otázky týkající se naší společnosti.“

Helen domluvila, sedla si a novináři se proměnili v dav uštěkaných neposlušných dětí. Jeden přes druhého vykřikovali své otázky. Zároveň se zvedl les rukou. Blesky nás oslepovaly ze všech stran.

„Tak třeba slečna Maloneová, Chicago Tribune.“ Helen ukázala na zrzku v první řadě. Ostatní nespokojeně zahučeli, ale ztišili se.

„Blahopřeji k vašemu uzdravení, slečno Kingová. Vypadáte dobře,“ začala novinářka.

Znělo to celkem upřímně. Usmála jsem se a poděkovala.

„Po náročné operaci mozku u vás údajně došlo k částečné amnézii a objevily se i určité změny chování. Můžete to upřesnit?“

V první moment jsem měla pocit, jako by se mi uvnitř těla promíchaly orgány. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout.

„Četla jste zprávu o mém zdravotním stavu?“ zeptala jsem se opatrně. Musela jsem se napít.

„Jistě. Ale není příliš podrobná,“ opáčila novinářka.

„Věci, které jsem zapomněla, se mi prý postupně zase vybaví,“ odpověděla jsem, když se mi konečně povedlo dostat úzkost pod kontrolu.

„Jak rozsáhlé výpadky to jsou?“ trvala na svém zrzka. Začínala mi lézt na nervy.

„Nic zásadního,“ vstoupila do toho Helen. „Pamela přišla o část krátkodobých vzpomínek. Tedy pouze o události, které se staly těsně před operací.“

Žurnalistka přikývla, ale ještě se neposadila. Znovu se obrátila na mě.

„A co ty změny chování. Můžete je přiblížit?“

„Občas mám neodolatelnou chuť házet věci na dotěrný novináře,“ opáčila jsem nakvašeně.

Všimla jsem si, že Helen náhle ztuhla, ale vzápětí se ozval sborový smích. Jen zrzka se nespokojeně ušklíbla.

„Další dotaz,“ reagovala Helen, a tak se první mučitelka poslušně poroučela do židle. Měla jsem chuť na ni vítězoslavně vypláznout jazyk.

„Mark Greenhouse, Glamour Magazine.“

Někde uprostřed haly se postavil fešák v drahém obleku, kterému Helen dala slovo. Opakoval se podobný scénář. Gratulace a mé poděkování.

„Jak to vypadá s vaší svatbou, slečno Kingová? Objevily se zprávy, že se nakonec přece jen uskuteční. Chystáte se posunout termín?“

„Ne. O tom jsme nemluvili,“ odpověděla jsem podle pravdy. „Pan Collins a já…“ Zasekla jsem se. Neměla jsem ani páru, jak na tom vlastně jsme. Rozhodně mě zatím neposlal k šípku, ale k obnovení zasnoubení nic neříkal.

„Pan Collins a Pamela spolu vycházejí lépe než kdykoli předtím,“ chopila se slova Helen. „Mám naději, Marku, že vám brzy poskytneme bližší informace o tom, který módní návrhář bude mít tu čest ušít pro mou dceru svatební šaty.“

Pan Greenhouse se spokojeně usmál a posadil se.

„Poslední otázka?“ oslovila madam Kingová novináře.

„Denis Stein!“ ozvalo se náhle. Podsaditý malý muž v umolousaném baloňáku by perfektně zapadl mezi obyvatele Teovy čtvrti. V ruce držel draze vypadající foťák a jeho výraz se mi ani trochu nelíbil. „Stranger.“

Helen mu beze slova pokynula rukou. Mračila se. Netušila jsem, jestli jí vadilo, jakým způsobem se ten chlápek přihlásil o slovo, nebo jestli ho prostě neměla ráda.

„Slečno Kingová, jak váš vztah s panem Collinsem ovlivnily jeho avantýry v době vaší nemoci?“

„Avantýry?“ vyhrkla jsem.

Déšť blesků najednou nabral na intenzitě. Nejspíš jsem musela vypadat přesně tak vykuleně, jak jsem se cítila.

„Nebo jste ještě neměla čas pročíst si noviny? Lindsey Ackermanová, Amanda Hiltonová a teď naposledy Kim Wakefieldová. Stihl toho poměrně dost.“

Šklebil se na mě a vyloženě se vyžíval v tom, co jeho otázka způsobila. Kromě cvakání fotoaparátů v místnosti vládlo naprosté ticho. Všichni čekali, co odpovím. Zaskočilo mě to. Že by další tvář Aarona Collinse? Cítila jsem, jak ve mně narůstá vztek. Těch překvapení už začínalo být trochu moc. Bez ohledu na to, že pokud někoho podváděl, byla to Pamela, a ne já, dotklo se mě to. Udělal ze mě pitomce.

Denis Stein si začal razit cestu k našemu stolu, a dřív než stihl Gordon, který se celou dobu nudil za jednou z palem, zareagovat, novinář přede mě hodil pár fotek. Byl na nich Aaron Collins zachycený během nějakých společenských událostí. Všude měl svůj typický chladný poloúsměv. A na každém záběru s ním byla jiná dívka. Na rozdíl od něj všechny zářily jako žárovky.

„Tyhle fotky nic nedokazují,“ opáčila jsem. Gordon ho mezitím odtáhl až k první řadě židlí.

„Mám i mnohem průkaznější,“ zazubil se Stein.

Znovu jsem sklopila oči k fotkám. I když byl Aaron úplně cizí člověk, rozhodilo mě to. Tohohle chlapa si mám brát?

„Vplížil jste se mu do ložnice?“ zeptala jsem se a zabodla zamračený pohled do jeho pichlavých očí.

Uchechtl se. Helen mi stiskla zápěstí. Asi chtěla zasáhnout.

„Některý ty věci ani nedělali v ložnici,“ nenechal se rozhodit ten skrček. „Nebylo těžké získat pár pěkných záběrů. Co si o tom tedy myslíte, slečno Kingová?“

„To je zajímavá…,“ začala jsem, ale ta věta se ve mně nějak vzpříčila. Stejně jako představa, jak si půlka Ameriky bude soucitně povídat o tý ubohý Collinsový-Kingový, co jí manžel začal zahýbat ještě před svatbou.

„Víte, co si o tom myslím, pane Steine?“

Natěšeně zvedl obočí.

A já prostředníček pravé ruky.

„Ty ses musela úplně zbláznit!“ Helen na mě začala ječet hned, jak jsme nastoupily do černé limuzíny. Gordon nás protlačil skrz řičící novináře vteřinu po tom, co si všichni vyfotili můj zdvižený prostředníček.

„Je to hajzl!“ odsekla jsem. A myslela jsem tím oba: Collinse i Steina.

„To je většina chlapů! No a co? Ten hajzl ti zajistí bezstarostný život!“

Málem jsem si prokousla ret, abych na ni nevřískla, že mu na jeho peníze kašlu. Nebyla by to pravda, ale já měla vztek. Potřebovala jsem něco rozbít nebo někoho nakopat.

„Ty jsi to věděla!“ vmetla jsem jí do obličeje. „Proč mi kurva neřekneš ty podstatný věci včas? Vypadala jsem tam jako kráva!“

„Nebuď vulgární!“ napomenula mě přísně. „To nesnáším!“

Zavrčela jsem a upřela pohled z okna. Pár minut jsme mlčely.

„Je ještě něco, co jsi mi zapomněla říct?“ oslovila jsem Helen po nějaké době sarkasticky.

„Víš přesně tolik, kolik potřebuješ,“ odpověděla uraženě.

„Kecy!“ Můj hlas zase nabíral na síle. „Kdybys mi to řekla, mohla jsem bejt připravená!“

Mlčela.

A mám pravdu! Mám!

„Není jisté, jestli Collins s některou z těch žen něco měl,“ promluvila už o poznání klidněji. „Fotky, o kterých Stein mluvil, vůbec nemusejí existovat. Ten chlap se živí jako bulvární novinář, lež je jeho každodenním chlebem.“

„Ale lidi mu to uvěří!“ reagovala jsem stále ještě podrážděně. „Kromě toho – nechápu, proč se zlobíš. Pamela každýho urážela. Já jen udělala totéž.“

„Pamela by nikdy na nikoho neudělala ptáka!“ ohradila se Helen.

Pokrčila jsem rameny. Mně to pro takovýho blba přišlo tak akorát.

„Zítra večer se koná banket. A ty budeš dokonalým vzorem dobrého vychování! Anděl v lidském těle. Rozumíš?!“

Mlčky jsem jí oplácela zuřivý pohled. Na pár vteřin se mi zvláštně sevřelo srdce. Tohle bylo skoro jako… rodinná hádka. Ona se mnou mluvila jako matka. Sice příšerná, ale matka.

Helen několikrát zamrkala a pak se odvrátila. Asi ten pocit sdílela se mnou.

„Vážně to chcete?“ zeptal se Steven Goldberg, když mi přes stůl přisunul papíry a pero. „Výroba stagnuje už celý roky. A to, co leží neprodaný ve skladech, začíná korodovat.“

Oplatil jsem mu úsměv a podepsal se hned vedle něj. Šlo to dobře. Jeho železárny se topily v dluzích. Když podepisoval smlouvu o prodeji, usmíval se. Bylo to pro něj vysvobození. Rozhodně nepřijde zkrátka.

„Nebojte se, Stevene. Přinejhorším to nechám odvézt do sběru.“

Zasmál se a nabídl mi sklenici whisky. Odmítl jsem. Ještě dnes jsem chtěl připravit podklady pro právníky. Železárna se pěkně rozkouskuje a prodá na náhradní díly. Už jsem měl kupce na výrobní linku a taky na exkluzivní smlouvy se společností, která těžila rudu. Do měsíce budou Goldbergovy železárny minulostí a aktiva Collins Industries stoupnou o sto milionů.

Potřásli jsme si rukama a pak jsem i s Georgem vyrazil do kanceláře. Stmívalo se. Nečekaně jsem si vzpomněl na Pamelu Kingovou. Připadalo mi to jako naprostá záhada. Smála se. Dvakrát. A nebylo to na můj účet. Mimoděk jsem nevěřícně zavrtěl hlavou. Za celou tu dobu, co jsme byli spolu, ani jediný náznak její bývalé povahy. Snad jen ta výměna názorů s matkou. Ale to, že se ohradila, bylo přece úplně logické.

Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo své kanceláře.

„Cindy? To jsem já. Domluvte mi, prosím, schůzku s doktorem Alexandrem Dreyfusem. Je to psychiatr. Najdete ho v mém soukromém seznamu.“

Poplašeně se zeptala, jestli mám nějaké problémy. Byla roztomilá.

„Ne, Cindy. Je to kamarád ze studií. Rád bych se s ním sešel ještě tento týden. Klidně hned zítra, pokud to půjde. A za chvíli dorazím, jsme kousek.“ Slíbila, že schůzku zařídí okamžitě.

Když jsem zkontroloval hodinky, bylo skoro sedm. Měl jsem ji spíš poslat domů. Do práce přicházela dřív než já a nikdy neodešla, dokud se neujistila, že už ji nebudu potřebovat. Bez ohledu na délku pracovní doby. Občas jsem si připadal jako otrokář.

Auto zajelo do garáží.

„Zdržím se asi hodinu, Georgi. Klidně si dojděte někam na večeři. Slibuju, že se bez vás nehnu ani na krok,“ oslovil jsem bodyguarda. Svou práci bral smrtelně vážně. Kdysi dělal v Clintonově ochrance, a možná proto měl občas sklony přehánět.

Výtah zastavil v osmadvacátém patře. Prošel jsem chodbou a minul dveře ekonomického oddělení. Už se tam nesvítilo.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem Cindy, jakmile jsem vstoupil do jejího království. Usmála se.

„Dobrý večer, pane. Doktora Dreyfuse jsem už nezastihla, ale nechala jsem mu vzkaz. Zítra to zkusím znovu. A pane… tohle před chvílí přivezl kurýr. Ta obálka má hlavičku magazínu Stranger.“

Odešel jsem k sobě. Zásilku jsem položil na stůl a vytáhl z lednice pivo. Měl jsem chuť si pískat. Dnešní den mi skvěle vyšel. Možná by to chtělo ještě hodinu na golfovém trenažéru. Jo, to udělám.

Sedl jsem si a vzal do ruky obálku. Ať už v ní bylo cokoliv, chtěl jsem to překvapení mít za sebou. Že by se Stein chlubil dnešním úlovkem? Občas to dělával. Posílal mi fotky, abych věděl, že je prakticky všude, kam se pohnu. Ze začátku mi to pilo krev, teď už jsem na to kašlal. Nikdy na mě nic nevyšťoural, neměl co.

Uvnitř jsem našel několik fotek. Všechny zachycovaly Pamelu Kingovou. Nechápal jsem, o co jde, dokud mi do oka nepadl jeden zvláštní obrázek. Detail ruky se vztyčeným prostředníčkem. K fotkám byl přiložen krátký dopis.

Velice rád zprostředkovávám komunikaci mezi snoubenci. Tento výmluvný vzkaz Vám posílá Vaše nastávající. Zřejmě to bude reakce na informaci o Vašich stycích s několika slečnami, které jistě nemusím jmenovat. Spolupráci s Vámi si užívám. Zítřejší výtisk dostanete zdarma jako poděkování.

S úctou
D. Stein

Nevěřícně jsem zíral na fotku ruky. Hned vedle vztyčeného prostředníčku zářil zásnubní prsten s diamantem. Ode mě.

Do háje!

Našel jsem i záběr z větší dálky. Pamela sedí za stolem a mračí se. Má zvednutou tu ruku. A hned vedle ní bylo vidět úplně zděšenou Helen Kingovou.

Prudce jsem se odsunul od stolu a křeslem přitom převrátil trpasličí mandarinkovník. Začal jsem přecházet po místnosti. To, že nadávám nahlas, mi došlo až ve chvíli, kdy se po zaklepání, které jsem přeslechl, objevila vystrašená Cindy. Zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Málem jsem zařval, že v pořádku kurva není vůbec nic, ale nakonec jsem se ovládl.

„Omlouvám se, nechal jsem se unést. Zavřete, prosím, dveře.“

Poslechla okamžitě.

Marně jsem se rozhlížel po něčem, do čeho bych praštil. Nakonec jsem zůstal stát u okna. S rukou opřenou o jeho rám jsem zíral ven.

Co si o sobě vůbec myslí?! To jako udělala na mě?!

„Ptáka?! Na mě?!“ zvolal jsem nahlas.

Pak jsem dostal geniální nápad. Z desek nadepsaných King Petroleum jsem vytáhl jednu tenčí složku. Obsahovala návrh svatební smlouvy. Když jsem ji otevíral, měl jsem takový vztek, že jsem ty papíry málem roztrhl. Znovu jsem zaklel, ale tentokrát polohlasně, aby mě asistentka neslyšela. Spěšně jsem nalistoval stranu tři a s dokumenty v rukou vyrazil ven z kanceláře. Pokusil jsem se usmát na Cindy. Asi se mi to moc nepodařilo, protože jen něco tiše kvikla a přikrčila se.

„Použiju kopírku, ano?!“ Další pokus o civilizovaný tón vyzněl zhruba tak, jako bych se jí ptal, jestli můžu použít hasičskou sekeru a všechno to tu rozmlátit.

„Jistě, pane. Chcete… pomoct?“ pípla.

Několikrát jsem se zhluboka nadechl a pak jsem s největší možnou dávkou sebeovládání otevřel víko kopírky. Podařilo se mi ho neutrhnout.

„To je v pořádku. I když…“ Otočil jsem se na patě a zadíval jsem se na ni. Několikrát prudce zamrkala.

Chovám se jako debil. Zatracená Kingová!

„Sežeňte mi nějakého kurýra. Okamžitě!“

Přikývla a vrhla se po telefonu, jako by to byl vor v rozbouřeném moři. Kopírka zatím zabzučela a vyplivla kopii strany jedna. Potom dva. A hlavně tři!

„Zvýrazňovač?“

Cindy mi roztřesenou rukou jeden podala a oznámila, že posel je na cestě. Prý tu bude do pěti minut. Poděkoval jsem jí a na straně tři zakroužkoval příslušnou pasáž. Asi pětkrát. Měl jsem chuť k tomu oválu přimalovat i rohy.

Udělala na mě ptáka! Co si o sobě myslí?!

„A jak se vám vůbec daří, Cindy?“ nadhodil jsem, když mi došlo, že tam přecházím jako idiot a má asistentka něco nervózně ťuká do klávesnice.

„Docela dobře?“ řekla tázavě. Asi si nebyla jistá, jestli je to ta odpověď, kterou chci slyšet. Vážně jsem se choval jako kretén.

„Omlouvám se, Cindy. Nechtěl jsem vás děsit.“ Tentokrát se mi úsměv asi podařil, protože se viditelně uvolnila a do tváří se jí vrátila barva.

„To je v pořádku. Taky mívám občas vztek.“

Nevěřil jsem jí to, ale znovu jsem se na ni usmál.

„Collins Industries? Rychlý jako blesk, přes město i les!“ ozvalo se náhle ode dveří. Stál tam kluk v džínové bundě a s oranžovým batohem na zádech.

„Jste tu autem?“ zeptal jsem se ho.

„Na motorce, pane. A nic mě nezastaví,“ zazubil se.

Načmáral jsem na obálku adresu.

„Slečně Kingové. Do vlastních rukou.“

„Mám čekat na odpověď?“

Zamyslel jsem se. Třeba se bude chtít kát nebo to svést na momentální vyšinutí mysli.

„Zkuste to,“ vyzval jsem ho. Podepsal jsem mu předtištěný formulář a zaplatil jednou tolik, než o kolik si řekl.

„Pokud dostanete odpověď, přivezte mi to sem.“ Na tiskopis jsem připsal adresu svého bytu. Kurýr rozzářeně vycouval a málem se netrefil do dveří.

„No, já jsem tu dnes skončil,“ oznámil jsem Cindy. „Taky už běžte. A ještě jednou se omlouvám.“

Přemýšlel jsem, kdy mě naposledy někdo donutil chovat se na veřejnosti jako blázen. Odpověď jsem věděl okamžitě. Nikdy nikdo.

Večeřely jsme, každá na jednom konci dlouhého stolu. Helen snědla jen předkrm a se sklenicí vína v ruce odešla. Prý má ještě nějakou práci. Ulízaný sluha, o kterém jsem už věděla, že se jmenuje Richard, servíroval jeden chod za druhým. Až na závěr místo objednaného čaje přinesl stříbrný tácek. Ležel na něm dopis.

„Přivezl to kurýr pana Collinse. Je to pro vás, slečno.“

Hned mi došlo, že mám malér. Bylo jasné, o co půjde.

„Má čekat na odpověď?“ zeptal se Richard a já jen rozpačitě pokrčila rameny.

Rozlepila jsem obálku. Uvnitř jsem našla několik stran nějakého okopírovaného textu. Celou první stranu jsem musela přeskočit, protože obsahovala právnické žvásty, kterým jsem vůbec nerozuměla. Až na té druhé jsem pochopila, že se jedná o součást manželské smlouvy. O co mu šlo? Pak jsem si všimla prosvítající červené barvy na dalším listě. Zvýrazňovačem zaškrtl jednu větu.

„Obě strany se také zavazují, že během manželství neučiní ani neřeknou nic, co by mohlo poškodit dobré jméno jejich protějšku.“

Pak mi do klína vypadla fotka z tiskovky. Nejdřív jsem jen ztěžka polkla. Přemýšlela jsem, jestli mám šanci tuhle zásilku před Helen utajit. Zvedla jsem oči k Richardovi.

„Potřebovala bych něco na psaní a papír. Ale nevím, jestli jste tu od toho.“

Usmál se a přinesl mi, co jsem potřebovala. Hypnotizovala jsem prázdnou stránku a nakonec jsem napsala:

Mám radost, že ty se o mou pověst staráš tak skvěle. A ještě větší, že ti v tom pomáhá slečna…

Usilovně jsem přemýšlela, jak se ty modelky vlastně jmenovaly. Vzpomněla jsem si jen na tu poslední.

… Wakefieldová. Slibuju, že „můj pták“ zůstane v klidu, pokud ten tvůj taky.

Přeložila jsem papír a celá rozjařená jsem se zeptala Richarda, jestli by to mohl strčit do nějaké obálky. Až když odešel odevzdat vzkaz kurýrovi, napadlo mě, že jsem to možná zase podělala.

Můj bodyguard George se vrátil z večeře a vyzvedl mě v kanceláři. Zamířili jsme domů. Před rokem jsem koupil tři nejvyšší patra čerstvě dostavěného Chicago Spire, monstrózní, ale zároveň elegantní šroubovice, která se tyčila nad městem. George bydlel v jednom z apartmánů hned pod nejnižším poschodím mého bytu. Navštívil jsem ho tam jen jednou. Do své luxusní rezidence si natahal starý nábytek, který by prý bylo škoda vyhodit. Když jsem mu nabídl, že mu koupím nový – koneckonců byl to služební byt –, odmítl to.

Z osvětlené kabiny výtahu jsem vystoupil do naprosté tmy. Světla okolních výškových budov zůstala hluboko pode mnou. Rozsvítil jsem jen u dveří a zul si boty. Když mám pocuchané nervy nebo potřebuji přemýšlet, chodívám bos. I v kanceláři.

Prošel jsem rozlehlou plochou kruhové místnosti, která se obtáčela kolem stěny oválné výtahové šachty, a rozsvítil nad golfovým trenažérem. Geniální vynález pro někoho, kdo si potřebuje vybít vztek a nechce přitom rozmlátit kancelář. Spustil jsem projektor, vybral si hůl a navlékl rukavice. Už jsem docela vychladl. Připravil jsem si míček do týčka a chvíli jsem zíral na mírně zvlněný green. Téměř dokonalou iluzi skutečného golfového hřiště narušoval jen můj stín.

Co ji to napadlo? To nemohla prostě říct: „Bez komentáře.“?

Rozpřáhl jsem se a letmo zkontroloval ukazatel směru a rychlosti větru v horním pravém rohu simulace.

Ptáka!

Úder se celkem vydařil. Míček zmizel někde za obzorem a celá krajina se rozjela za ním, aby se po chvíli zastavila na místě dopadu. Připravil jsem si míček k dalšímu odpalu.

Že zrovna ji může taková informace rozčílit. Ji! Pamelu Roz­hoď­nožkovou!

Švih. Tentokrát jsem to trochu přehnal. Ještě o trochu víc a udělal bych díru do zdi.

Nespokojeně jsem zavrčel. Na simulátoru jsem navolil silnější protivítr a nebe pod mrakem. Prostě jsem do toho potřeboval pořádně bouchat. Odpálil jsem ještě asi tak deset úderů a nechal toho. Ze saka jsem znovu vytáhl fotky. Teď, když už jsem neměl takový vztek, mi najednou Pamelin výraz přišel spíš ublížený. Uražená pýcha? Ale proč tedy nepředvedla svůj obvyklý záchvat zuřivosti? Byla tím proslulá…

Zvonek. Vrátný mi v interkomu oznámil příchod kurýra. Požádal jsem ho, aby ho pustil dál.

„Mám to, pane. Do vlastních rukou.“

Dal jsem poslíčkovi dalších deset dolarů a poděkoval mu. Když odešel, otevřel jsem malou obálku, kterou mi přivezl.

Mám radost, že ty se o mou pověst staráš tak skvěle. A ještě větší, že ti v tom pomáhá slečna Wakefieldová. Slibuju, že „můj pták“ zůstane v klidu, pokud ten tvůj taky.

Ten papír jsem málem poprskal. Výbuch smíchu, který následoval, se nedal vůbec ovládnout. Smál jsem se tak, až mi tekly slzy. Asi bych se měl brát víc vážně, ale její odpověď byla geniální. Když jsem se trochu uklidnil, zadíval jsem se z okna. Nočnímu Chicagu se nevyrovnalo žádné jiné město na světě.

Co se to tady děje? Slečna Kingová a smysl pro humor? Šokující.

Zavolal jsem do kanceláře a nechal Cindy vzkaz, aby mi hned ráno sehnala Eltona Ackermana, šéfa mé právní kanceláře. Pan Stein zranil city mé „skorosnoubenky“ a já jeho chování tentokrát nehodlal nechat bez odezvy. Za Lindsey a za Amandu ho můžu zažalovat. A Kim? Dost bych se divil, kdyby z toho sám nevycouval.

Ze speciálního chladicího boxu jsem vytáhl láhev Château Latour. Strašně nerad piju sám. Obzvlášť když se jedná o víno za šest set babek. Měl jsem ale zvláštní rozjařenou náladu. Na banket madam Kingové jsem se začal docela těšit.