Vysušené hovězí

Bob zajel na poloprázdné parkoviště. Téměř romanticky působící zámeček ženské věznice v Dwightu stál přímo před námi. Rozhlédla jsem se. Žaludek se mi změnil v kus vyvřeliny a zpotily se mi dlaně. Scenérie jako z pohádky. Až na ty ostnaté dráty. A kamery. A policajty.

„Připravená?“ zeptal se táta.

„A ty?“

Usmál se a rozpačitě uhnul pohledem. „To asi teprve zjistíme.“

Prošli jsme masivní obrněnou branou, která vypadala, jako by místní očekávali reprízu bitvy u Alama. Dozorci s opálenými obličeji tátovi salutovali, i když přijel bez uniformy. Blížili jsme se a budova se zdála větší a hrozivější. Měla jsem příšerný pocit, že zpátky už se nikdy nedostaneme. Nic na tom nemohl změnit ani kvetoucí jetel a nedaleká překážková dráha pro psy, které místní obyvatelky ve volném čase cvičily. Informační cedule nás nasměrovala ke dveřím a pak do oblasti vyhrazené pro návštěvy. V šatně jsme museli odložit bundy a tašky a před detekčním rámem u východu i obsah kapes.

Následovalo vyplňování formuláře.

Sdělte účel návštěvy…

V jakém jste s osobou, kterou chcete navštívit, vztahu…

Nakonec jsme podepsali Nenesu-nic,-co-by-pomohlo-k-útěku prohlášení. Policistovi, který se podobal spíš šatnáři z fitka, jsme předložili doklady.

„Jste tu poprvé?“ zeptal se mě, když si je prohlížel. Boba zdravil, znali se.

„S tímhle obličejem jo,“ přiznala jsem. Naposledy jsem tu byla asi před dvěma lety. Mí první pěstouni mě tehdy vzali za mámou. Cestou domů mi oznámili, že to byla návštěva první a zároveň poslední. Měla jsem si uvědomit, jak bych mohla skončit, když nebudu sekat latinu. Tu noc jsem jim utekla.

„S tímhle obličejem?“ zeptal se nechápavě strážný.

„Jsem po plastice,“ vysvětlovala jsem.

Sáhl za sebe do regálu, a než jsem se rozkoukala, oslepil mě blesk foťáku. Potlačila jsem touhu zaklít nahlas.

„Evidence,“ utrousil s pokrčením ramen a pak už nás pustil dál.

Návštěvní místnost se podobala rozlehlé jídelně se spoustou stolků a židlí. Místní jednobarevné klientky posedávaly se svými pestrými návštěvami a užívaly si třicet minut pocitu svobody. Policajt, který stál u dveří, tátovi zasalutoval a ukázal nám, kde čeká máma.

Do očí se mi valily slzy. A to jsem si slibovala, že nebudu brečet. Těch dvacet metrů, co nás dělily, jsem překonávala vrávoravě, jako bych šla po trampolíně. Když jsem se konečně dostala až k ní, nedokázala jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Ona mě pevně sevřela v náruči. Byla na tom úplně stejně jako já – ubrečená a oněmělá. Nebýt táty, stály bychom tak celou návštěvu.

„Ahoj, Carolyn,“ troufl si po chvíli.

Pustila mě a zvedla k němu hlavu. Až teď jsem měla konečně příležitost si ji pořádně prohlédnout. Všimla jsem si, že dost zhubla. Vlasy, kdysi krásně tmavě hnědé, překryla nějaká šílená zrzavá. Máma v ní vypadala strašně bledá. Vlasy jí narostly skoro do pasu a byly sepnuté do obyčejného culíku. Všimla jsem si i spousty nových vrásek kolem očí. Přesto jako obvykle působila hrozně mladě. Asi za to mohly dolíčky ve tvářích.

„Bobe,“ vydechla. Přímo před mýma očima se popelavost jejích tváří změnila v sytě broskvovou.

„Mami, tohle je táta. Tati, představuju ti svou mámu,“ popichovala jsem je. Oba se nervózně zasmáli. Ani na vteřinu od sebe neodtrhli oči. Měla jsem pocit, že bych odsud měla všechny vyhnat, aby spolu ti dva mohli být sami. Bob se pak pochlapil a objal ji.

Sedli jsme si k malému umakartovému stolku. Máma se chovala stejně jako kdysi. Mluvila a mluvila, každou chvíli mě impulzivně přitáhla k sobě a sevřela v náruči. Vyptávala se na všechno, co se stalo za těch pár let, co jsme se neviděli. A bylo toho požehnaně. Celou dobu mě držela za ruku.

Přísnými pravidly vyměřená půlhodinka byla pryč během mrknutí oka. Když přišel čas loučení, v krku se mi udělal knedlík. Slíbila jsem, že za týden zase přijedu. Dřív to nešlo – ještě mi zbývalo pět měsíců, čtyři týdny a dva dny „nucených prací“ ve skleníku.

„Promiň, Bobe. Všechno mohlo bejt jinak,“ pípla, když ji místo nabízené ruky objal.

„Přežil jsem to,“ zabručel statečně. „Jen mě štve, že jsem se o ni mohl postarat mnohem dřív, kdybys mě nechala.“

„Byla jsem vdaná. Myslela jsem, že můj muž a já…,“ začala vysvětlovat, ale Bob ji přerušil.

„Je to pryč.“

Podívala se na něj zkoumavě a taky trochu smutně.

„Myslím manželství,“ upřesňoval překotně. „Tvý manželství je pryč.“

Máma se rozzářila a tím jediným úsměvem najednou omládla o patnáct let. A Bob přestal dýchat. Vím to, stála jsem metr od něj. Raději jsem se k nim otočila bokem, protože u tohohle bych vážně být neměla. Usmívala jsem se jako pitomá.

Zpátky k autu jsme se vraceli mlčky. Venku se mezitím rozzářilo slunce. Vítr odfoukal mraky a povedlo se mu to i s tím velkým černým, co mi seděl na srdci. Alespoň pro tuhle chvíli.

„Pane Collinsi, máte tu návštěvu,“ ozvala se Cindy z reproduktoru na mém stole. Další pracovní den. Několikátý v řadě těch, které jsem sám pro sebe nazýval „Nový život“. Vycházel jsem z teorie, že jakmile se něčemu dá název, začne to existovat.

„Nikoho nečekám,“ zavrčel jsem nerudně. Konečně jsem dostal podklady pro novou smlouvu s Daherem. Makali jsme na tom s právníky dvanáct hodin denně, chtěli jsme přijít s velmi dobrou nabídkou. Doufal jsem, že jsem stále ještě Daherův kůň. Smlouva sice nebude zdaleka tak úžasná jako ta původní, ale byl to dobrý začátek.

„Je to policejní šéf King,“ upřesnila polohlasně.

„Ať jde dál,“ reagoval jsem okamžitě.

Nestihl jsem ani vstát a už se objevil ve dveřích. Dlouho jsme spolu nemluvili. Naposledy u soudu. Znal jsem ho příliš málo na to, abych k němu mohl mít nějaký vztah, ale přesto jsem si ho vážil.

„Aarone…“ Podal mi ruku a usmál se. Vypadal nervózně. Potěšilo mě, že mi stále ještě říká křestním jménem.

„Pane Kingu, posaďte se. Dáte si kávu?“

Zavrtěl hlavou a sedl si jen na kraj židle. Jako by si nebyl jistý, jak dlouho se tu zdrží. Chvíli se rozhlížel a vypadal, že hledá slova.

„Pokud mě za třicet vteřin budete chtít vyrazit, Aarone, pochopím to. Moje rodina se k vám nezachovala úplně nejlíp.“

„S vámi to přece nemělo nic společného,“ uklidňoval jsem ho. Byl jsem čím dál zvědavější. Že by ho poslala Marie?

„Možná jste se dočetl, že mi manželka odkázala firmu. Věřte mi, nikdo nebyl překvapenější než já.“ Pousmál se a poposedl si. Pak do mě zabodl zkoumavý pohled a bez okolků se zeptal: „Chcete ještě tu proklatou Black Crown, nebo si mám najít někoho jinýho?“

Překvapeně jsem vydechl. Trvalo mi dobré tři vteřiny, než jsem si to srovnal v hlavě.

„Vážně?“

„Smrtelně. Jestli se toho co nejdřív nezbavím, změním si jméno a uteču do Mexika,“ zabručel.

„Takže prodej? Nechcete fúzi? Vaše žena hodně stála o to, aby značka zůstala rodině…“

„Mluvíte tady ale o její rodině. S tou mou to nemá nic společnýho. Kromě toho… ta všivá společnost už mě docela dost potrápila.“ Významně zvedl obočí.

„Chápu,“ odtušil jsem. Oba jsme v tu chvíli nejspíš mysleli na totéž. Na Marii.

„Strašně rád vás toho břemene zbavím,“ zazubil jsem se.

„Tušil jsem to,“ oplatil mi úsměv. Pak mi podal navštívenku. „Tohle je kontakt na mýho právníka. Bude za mě všechno vyřizovat. Myslím, že s ním snadno vyjdete.“

Vstal a zase mi potřásl rukou. Viditelně nadšený, že to šlo tak snadno.

„Jak se jí daří?“ zeptal jsem se dřív, než jsem si to stačil rozmyslet.

„Nepracuje náhodou pro vás?“ zeptal se pobaveně.

„Ano. Ne… ne tak docela,“ koktal jsem. „Tak trochu…“ Nakonec jsem se zasmál sám sobě.

Bob King se zadíval někam přes mé rameno, vypadal zamyšleně.

„Možná bychom ten obchod mohli probrat u jídla, co říkáte?“ zeptal se s bezelstným úsměvem.

„Jistě. Stačí říct kdy a kde a já tam budu.“

„Prima. Tak zejtra v poledne. Nebo víte co? Přijďte radši o něco dřív.“

Zamířil ke dveřím.

„A kam?“ ptal jsem se zmateně.

„No ke mně,“ houkl přes rameno a zmizel.

Zprávu o chystaném prodeji King Petroleum jsem do Chicago Tribune odeslal ještě týž den. Slíbil jsem tiskovku a přímo uvedl, že první jednání obou stran proběhne už zítra. Nechtěl jsem, aby někdo spekuloval o tom, proč navštěvuji dům Kingových.

Zavolal jsem Eltonovi a požádal ho, aby dal zatím všechno ostatní k ledu, včetně smlouvy s Daherem. Brzy pro něj totiž budeme mít něco mnohem zajímavějšího. Black Crown se stala prioritou.

Otevřela jsem troubu a zkontrolovala hovězí. Vražedně vonělo a ještě líp vypadalo. Nechápala jsem, proč si Bob poručil uprostřed týdne tak slavnostní oběd. Mimořádně jsem nemusela do práce, protože do skleníku měla přijet nějaká delegace sponzorů. Táta si vzal volno. Říkal, že si uděláme takovou neoficiální neděli.

„Bude toho hodně? Mám strašnej hlad,“ ujišťoval se už potřetí.

„Peču půl krávy. Jestli to všechno sníš, odvezou tě do nemocnice,“ uklidňovala jsem ho.

Choval se… divně. Zpíval si! Chodil po domě a uklízel. Máma ho musela fakt rozhodit.

Slila jsem vodu z asi pěti kil brambor a přikryté poklicí je nechala stát na sporáku. Zrovna jsem přemýšlela, co s tím vším budeme dělat, když se ozval zvonek u dveří. Hrklo ve mně. Pozemek sice střežila ochranka, ale už se nám stalo, že se novinářka převlékla za poslíčka a málem se dostala až do domu. Museli jsme být opatrní.

„Otevřeš?“ zavolala jsem na tátu.

„Já teď nemůžu!“ odpověděl.

To by mě zajímalo, proč by nemohl…

Pro jistotu jsem vypnula troubu a vydala jsem se ke dveřím.

„Johne?“ vyhrkla jsem překvapeně při pohledu na našeho vzrůstem sice malého, ale jinak úžasného právníka.

„Slečno Dobsonová! Zdravím! Omlouvám se, že jsem tu tak brzy. Odpadla mi schůzka s jedním klientem.“

Statečně jsem se snažila zamaskovat překvapení a pozvala ho dál. Pochválil úžasnou vůni, která se rozlévala po domě, a nechal se posadit do křesla v obýváku. Odmítl pivo, prý si dá džus. Mezi dveřmi jsem se srazila s Bobem. Když viděl Johna, na vteřinu se zatvářil nespokojeně, ale vzápětí už se usmíval a šel ho pozdravit. Vůbec mi nedal šanci, abych se zeptala, o co jde.

A zase zvonek. Zafuněla jsem. Takhle to maso bude chutnat jako kus cihly. Táta dělal, že neslyší, takže to zase bylo na mně. Šla jsem otevřít.

„Aarone!“

Byla jsem v šoku a moje srdce právě skočilo bungee jumping.

„Marie.“ Usmál se a v jeho očích zazářily golfové trávníky. „Jdeme za Bobem,“ vysvětloval rozpačitě, když jsem tam pořád stála jako dřevo. Až teď jsem si všimla, že není sám. Hned vedle stál skoro dvoumetrový chlap v kvádru a s aktovkou v podpaží. Jak jsem ho mohla přehlédnout?

„Jo, jasně…“ vykoktala jsem.

Prošli kolem a mě zasáhla vůně Aaronovy vody po holení. Na vteřinu jsem zavřela oči. Paráda. Aaron je přímo tady. U nás v domě. A já vypadám jako něco, co zapomněli v sušičce na prádlo. Bob dostane za trest suchej chleba. Včerejší!

Nasměrovala jsem je za tátou. Srdečně je zdravil, ale na mě se zbaběle ani nepodíval.

„Můžeš na chvíli?“ vyzvala jsem otce s úsměvem a kývla hlavou směrem do chodby. Bob zaváhal, ale pak se pánům omluvil a šel se mnou.

„Co se to tu děje?!“ vyjela jsem na něj přidušeným hlasem, jakmile jsme se ocitli v kuchyni.

„Já ti neřekl, že přijdou?“

„Tati!“

Byl vlastně docela roztomilej. Uši mu zrudly a nevěděl, co s rukama.

„No, tak fajn. Mělo to být překvapení. Nechtěl jsem, aby ses dopředu nervovala.“

Odfrkla jsem si. „Zato teď jsem úplně klidná! To jsi mi aspoň nemohl říct, abych se převlíkla?“ zaúpěla jsem vyčítavě. Vytahaný triko a ošoupaný levisky. Hotová královna krásy!

„Nemohl! Přišla bys na to.“

Pohlédla jsem k nebesům a rozhodila ruce ve všeříkajícím gestu.

„Prodám mu Black Crown,“ řekl najednou.

Nejdřív mi to vyrazilo dech. I když… bylo to naprosto logické řešení. Táta nevěděl vůbec nic o tom, jak řídit takový kolos.

„Bude v dobrých rukou…,“ dodal tiše. „Vím, že by s tím Helen nesouhlasila, ale Aaron nedovolí, aby se společnost položila.“

Zvolna jsem vydechla. Měl pravdu.

„Proč přišli sem?“ vrátila jsem se k původnímu tématu. „Mohli jste jít do restaurace. Tam se takový smlouvy obvykle projednávají, ne?“

Zvedl obočí a významně pomrkával. Zrudla jsem.

„Jdu prostřít,“ oznámila jsem mu. Táta se mému náhlému útěku upřímně zasmál.

Za deset minut jsem je volala k obědu. Mezitím jsem si stihla vyměnit triko za úplně novou propínací halenku a nanést trochu řasenky. Nejtěžší bylo předstírat, že ve skutečnosti k žádné změně nedošlo. Obzvlášť, když mi John, který si ke stolu sedl jako první, řekl, že mi to moc sluší. Vůbec jsem si netroufala podívat se na Aarona. Za tohle bude Bob pykat!

Během jídla se bavili o nějakých podrobnostech prodeje. Pochopila jsem, že to chtějí spáchat co nejdřív. Zvednout oči od talíře jsem se odhodlala až u druhého chodu. Aaron seděl přímo naproti mně. Střetla jsem se s jeho upřeným pohledem. Proč mě vždycky donutí zadržet dech?

„Ještě brambory?“ zeptala jsem se, abych nějak ospravedlnila, proč na něj tak zírám.

„Prosím,“ reagoval a mile se usmál.

Podala jsem mu je.

Poděkoval.

Po jídle se zase přesunuli vedle a já jsem osaměla v kuchyni. Otevřenými dveřmi ke mně doléhal jeho hlas. Působil uvolněně. S Bobem nebyly žádné problémy. Na všem se dokázali shodnout, a dokonce vtipkovali. Nakonec už mluvili o všem možném.

Nastrkala jsem nádobí do myčky a pak jsem si prostě sedla ke stolu a hypnotizovala dveře. Ozýval se z nich jeho smích. Rozuměla jsem jen každému druhému slovu, ale bylo mi to jedno. Přistihla jsem se, že se usmívám. Když najednou strčil hlavu do dveří, málem mě kleplo. Vyskočila jsem jako bodnutá včelou.

„Promiň. Vyděsil jsem tě?“ Jeho nádherný zelený oči zase zářily. Pobaveně se usmíval. „Udělala bys nám kafe?“

„Kafe. Jasně.“ Byla jsem vděčná, že mám důvod pro nějakou normálně vypadající činnost. I když by vypadala normálněji, kdybych nehledala hrnky u utěrek a kdyby se mi tolik neklepaly ruce.

„Mlíko?“

„Ano. A cukr, prosím.“

Zaznamenala jsem, že přichází blíž.

„Elton pije černou, bez cukru.“ To už stál těsně vedle mě.

Objednávku jsem po něm raději zopakovala.

„Jak se máš?“ zeptal se upřímně znějícím tónem. Přemýšlela jsem, co říct. Nebylo to tak snadné.

„Já vlastně nevím,“ řekla jsem po pravdě.

Kávovar syčel a do konvice odkapávala temně černá tekutina. Zaujatě jsem ji pozorovala.

„Kdybys něco potřebovala…“

Překvapeně jsem se na něj podívala. Stál tak blízko, že se naše paže téměř dotýkaly. Bojovala jsem s pokušením nenápadně se o něj otřít.

„Nechci, aby sis myslela, že jsem tvůj nepřítel.“

Němě jsem přikývla. Snažila jsem se přijít na to, jestli ta věta neobsahuje nějakou zašifrovanou zprávu mezi řádky. Nejspíš jsem ale měla jen bujnou fantazii.

„Budu na to myslet,“ vypravila jsem ze sebe nakonec.

„Dobře.“ Když se usmál, automaticky jsem udělala totéž.

„To kafe už je asi hotový,“ upozornil mě.

Kafe?

Překvapeně jsem se podívala na plnou konvici. Nalila jsem kávu do připravených hrnků.

„Vezmu to,“ nabídl se a natáhl ruce pro podnos. Kousek jsem ustoupila, aby si ho mohl vzít. Vůně kávy se smísila s tou jeho a přinutila mě znovu přivřít oči. Jen na chviličku.

Aaron velmi opatrně odcházel a přitom bedlivě sledoval podnos. Přesto maličko rozbryndal.

„S kým tam půjdeš? Vezmeš mě s sebou? Už jsem strašně dlouho nikde nebyla. A dlužíš mi to!“ chrlila na mě ze sluchátka Beverly. Od Kingových jsem se vrátil už před hodinou a od té doby jsem jen seděl na barové židli a pozoroval bublinky v automatu na sodovku.

„No tak, Aarone! Ian odjel a já jsem bez něj strašně smutná. A mám nádherný nový šaty, který si nutně potřebuju konečně někam vzít! Víš o tom, že to divadlo je moje oblíbené?“

„Bev!“ zvolal jsem zoufale, když se zdálo, že se svou litanií nehodlá jen tak přestat.

„Ano?“ zeptala se sladce.

„Už jsem to slíbil Trish.“

Nastalo dlouhé ticho. Raději jsem se kousal do jazyka, abych se nezačal smát nahlas.

„Ty bídáku!“ vykřikla. „To sis vymyslel! Trish přece odjela! To se dělá, takhle mě děsit? Jak by sis vůbec mohl dovolit dát jí přednost? Jsem přece tvá nejoblíbenější švagrová! V podstatě sestra. Blíženec. Spřízněná duše…“

„Beverly! Ano! Vezmu tě tam! Prosím tě, už dost!“ zaúpěl jsem.

„Dobře,“ vydechla a zavrněla přitom jako spokojená kočka. „To je od tebe moc laskavé.“

Protočil jsem oči.

„Ale stihneš se připravit? Mám tam být už za hodinu,“ nadhodil jsem v naději, že z toho nakonec vycouvá.

„Už jsem oblečená,“ oznámila mi.

„Ty jsi s tím počítala!“ obvinil jsem ji.

„Samozřejmě, že jsem s tím počítala!“ ohradila se. „Přece tě nenechám jít s nějakou…,“ zasyčela, jako by jí jméno – ať už mělo patřit komukoli – nešlo z pusy.

„Vyzvednu tě.“

„To budeš úplně zlatej. Mám u brány partu fotografů a dnes jsou obzvlášť agresivní. Naši chlapci asi budou potřebovat posily. Představ si, že mi nějakej kretén rozdupal trávník. Po dešti! Víš, jak to teď vypadá?“ stěžovala si.

„Je mi to líto, Bev,“ reagoval jsem upřímně. I když si nikdo z rodiny nestěžoval, věděl jsem, že poslední týdny byly pro všechny jako očistec. Trish a Ethan to vyřešili oslavou deseti měsíců, které uplynuly od jejich svatby, a odjeli na druhé líbánky. Doufal jsem, že se Ethanovi podaří přivézt svou ženu zpět v mnohem lepším rozpoložení. Po zrušené svatbě se z ní totiž stala přímo divá harpyje.

„Neomlouvej se,“ zarazila mě Beverly. „Nemůžeš za to. Jen přijeď včas, ano? Hodlám si to tam užít.“

Z večírku u příležitosti otevření nové scény Goodmanova divadla, jejíž výstavbu jsem financoval, se nakonec vyklubala docela příjemná akce. Až na dekolt Kim Wakefieldové, který mě první půlhodinu pronásledoval, kamkoli jsem se pohnul. Beverly byla ale dokonalý stratég, takže jí jako moje dobrá víla házela pod nohy kdejakého klacka, který se namanul. Když jsem těsně před půlnocí odcházel, zahlédl jsem Kim přišpendlenou ke sloupu nějakým podnapilým gentlemanem. Byla očividně spokojená.