Škody po bouřce

Poručíka Jeffersona jsem neviděla už několik měsíců. On mě s tímhle obličejem ještě nikdy. Když jsem s policejním doprovodem odjela výtahem o pár pater níž a on mě přebral do své „péče“, byl pěkně nervózní. Měl před sebou holku, kterou v podstatě dobře znal. Spoustu protokolů v mé složce totiž sám sepsal. Jenže ta holka měla tvář dcery jeho šéfa.

„Kdybych si já nechal udělat plastiku, vybral bych si něco míň nápadnýho.“

Usmála jsem se. Byl to hodnej chlap.

„Příště na to budu myslet.“

Ukázal mi kávou a nikotinem zažloutlé zuby. Pak si jen povzdechl, jako by se chystal sfárat do šachty, a otevřel si příslušný formulář v počítači.

„Ty diktuješ, já píšu. Nelhat, nezamlčovat. Jednak bych to musel přepisovat a jednak bys měla ještě větší průser, než už máš.“ Nasadil si brýle a vyzval mě, abych začala.

Cítila jsem se klidná. Možná to bylo tím, že jsem to opakovala už poněkolikáté. Nebo tím, že jsem najednou měla Boba. Tátu, který mi právě teď vytelefonovával nejlepšího dostupného právníka. Nakonec jsem si ale uvědomila, že úleva pramení hlavně z faktu, že už se nemusím bát prozrazení. Nemusím se děsit, kdo na mě kdy vytáhne nějakou špínu.

Sepisování protokolu trvalo skoro hodinu, protože Jefferson datloval dvěma prsty. Pak ještě mou výpověď celou znovu přečetl nahlas a zeptal se, jestli nechci něco doplnit. Zdálo se mi to v pořádku, takže ji v několika kopiích vytiskl a nechal mě všechny ty papíry podepsat.

„A teď se podíváme, kam tě můžeme uložit.“ Chvíli klikal myší a lovil něco v počítači.

Udělalo se mi šoufl. Vazební věznice.

Než se ale stačil rozhodnout, kam mě umístí, přišla justiční stráž a předala mu nějaké lejstro.

„A hele,“ usmál se potěšeně. „Šéf zatahal za nitky a ještě dnes večer proběhne slyšení o kauci. Možná tu ani spát nebudeš.“

V krku se mi udělal knedlík. Kauce. Nikdy v životě ji za mě nikdo nezaplatil. Teo mě sice měl rád, ale ne tolik, aby za mě tak moc utrácel. Takže možná zatím zůstanu na svobodě? Jen si nedělat plané naděje.

Stráž mě odvezla do suterénu a ani jsem nedostala želízka. Místní vazební věznice měla moc pěknou moderní recepci. Chyběly jen kytky v květináčích.

„Své osobní věci položte na pult,“ poučila mě žena v uniformě. Za jejími zády jsem viděla regály plné škrobených overalů. Otřásla jsem se. Dnes ještě ne, ale už brzy si ho nejspíš obléknu. Sundala jsem si z krku řetízek a čekala, až ho zaevidují a dají mi papír k podpisu.

„Ještě ten prsten!“ zahřímala netrpělivě policistka.

Zarazila jsem se. Úplně jsem na něj zapomněla. Byl to Aaronův zásnubní. Co nejdřív bych ho měla vrátit.

Stáhla jsem ho z prstu a položila na stůl. Spolu s řetízkem skončil ve sterilním plastikovém sáčku.

Následovala už jen cesta dlouhou chodbou v doprovodu jednoho poldy. U zamřížovaných dveří zazvonil a podíval se do kamery. Netrvalo víc než tři vteřiny a ozval se bzučák. Roztřásly se mi ruce. Už od své první noci v base jsem byla mřížofobik.

Hlídač ve vazbě na mě vykulil oči. Jasně. Slečnu Kingovou tu asi nečekal. S mým strážcem si chvíli něco šeptali a k vykuleným očím se přidala vykloubená sanice, jak mu brada padla až na zem. Takže ona to není mladá Kingová?

„Račte, slečno,“ pobídl mě po chvíli s pobaveným úsměvem.

Zhluboka jsem se nadechla a překročila tu pomyslnou čáru mezi světem venku a touhle krabicí od bot. Dveře za mými zády vydaly sérii typických zvuků, jak strážce otočil klíčem v komplikovaném zámku. Zbývalo jen čekat. Nikde neplynul čas tak pomalu jako ve vazbě. Prý jen ve vězení, o čemž se nejspíš už brzy osobně přesvědčím.

V cele seděly dvě ženy. První z nich byla evidentně šlapka. Spala a vypadala, že za sebou měla krušnou noc. Napovídala tomu podlitina na lícní kosti a barevné šmouhy pod očima. Má druhá spolubydlící se držela úplně vzadu. Nedokázala jsem ji odhadnout, ale nevypadala jako někdo z ulice. Byla to blondýna s vlasy zastřiženými těsně pod uši, tlustými brýlemi a oblečením ze sekáče. Mohlo jí být tak pětadvacet. Zdála se být úplně klidná.

O hodinu později už jsem věděla, že se jmenuje Leona a že svému šéfovi nasypala do kafe projímadlo. Několikrát. Dokud mu nedošlo, že tu běhavku nemá od nervů, a nenechal nainstalovat bezpečnostní kamery. Leona ale měla ke svému podloudnému jednání celkem dobrý důvod. Rok s ní spal a sliboval, že se s manželkou rozejde. Nakonec se ale rozešel s ní.

Prostitutka nás opustila někdy během odpoledne. Leona přišla na řadu chvíli přede mnou. Pak už jsem zůstala sama. Byla to velká klika vzhledem k tomu, co jsem už v celách předběžného zadržení stihla v minulosti zažít.

„Dobsonová!“ Byla jsem na řadě.

Celou cestu až do soudní síně jsem se usilovně snažila připravit na možnost, že mi soudce kauci nepovolí. Jako důvod by stačilo znát počet stran mé osobní složky.

V jedné z menších soudních síní už čekal Bob a s ním malý chlápek v drahém obleku a pak taky černoch s dredy až do pasu, zlatými prsteny a piercingem v nose. Dělal, že nás nevidí.

„Tohle jen John Piper, Marie. Vezme si to na starost,“ představil mi Bob toho menšího z nich. Nejdřív mě ale objal a zeptal se, jestli jsem v pořádku. S právníkem jsme si potřásli rukama. Vypadal jako sympaťák.

„V rychlosti jsem si prošel váš případ, slečno Dobsonová, a vůbec to nevypadá špatně,“ povzbuzoval mě. Těžko říct, jestli měl ten optimismus v popisu práce.

„A kdo je on?“ zašeptala jsem a nenápadně kývla hlavou směrem k rastafariánovi.

„Někdo z prokuratury. Prý je tu nový. Evropan.“

Jmenovaný stál pár metrů od nás, a i když to musel slyšet, nijak se nehrnul s námi seznamovat. Z jeho pohledu mě mrazilo. Vypadal, jako by mě chtěl nejmíň prodat do otroctví.

„Její ctihodnost Julia Hammondová. Povstaňte.“

Vešla malá obtloustlá paní s hustými šedivými vlasy. Tuhle soudkyni jsem ještě neznala.

„Dámo a pánové, za dvacet minut chci sedět v restauraci, která je odsud vzdálená patnáct minut. Doufám, že budete struční,“ prohlásila hlubokým hlasem. „Předmět žaloby znám. Prosím, představte se a předneste svou žádost. Začne prokuratura.“

„Pierre Morel, Vaše ctihodnosti. Slečna Dobsonová je nezletilá, aktuálně bez pěstounské péče. V minulosti už mnohokrát opustila svůj zákonný dohled a utekla. Navrhuji vazbu a obnovení dohledu sociální kurátorky.“

Rozbušilo se mi srdce. Bob mi stiskl ruku.

„John Piper, Vaše ctihodnosti,“ reagoval okamžitě můj obhájce. „Dovolím si nesouhlasit. Chceme vás požádat o možnost propuštění na kauci. Moje klientka se sama a dobrovolně přihlásila na policii. Náčelník Robert King se nabídl, že nad slečnou Dobsonovou převezme dočasný dohled. Alespoň do rozhodnutí soudu.“

„Náčelníku?“ oslovila Boba. „To je trochu nezvyklá žádost, nemyslíte?“

Táta si odkašlal. Vypadal klidně, ale všimla jsem si, že mu zrudly uši. Taky se mi to stávalo, když jsem byla rozčilená.

„Jak se to vezme, Vaše ctihodnosti. Marie Dobsonová je moje dcera. Rád bych se za ni zaručil.“

Soudkyně se opřela do židle a ignorovala protesty pana Morela.

„To si tedy troufáte. Znáte její minulost? Za ni by se nemohl zaručit snad ani archanděl Gabriel.“

„Já jí věřím, Vaše ctihodnosti. Přišla za mnou a sama se přiznala. Nemá důvod utíkat.“

Soudkyně našpulila pusu a probodávala mě pohledem.

„Uvědomuješ si, děvče, že máš nejspíš poslední šanci, jakou kdy dostaneš? Protože jestli teď utečeš, do Dwightu tě odvezu já a osobně za tebou zamknu.“

Horlivě jsem přikyvovala, protože promluvit jsem nedokázala.

„Dobrá,“ konstatovala Její ctihodnost a obrátila se na právníka prokuratury. „Snad příště, pane Morele.“

Potom zalistovala ve svém diáři.

„Navrhuji, abychom se k předběžnému slyšení sešli přesně za dva týdny. Prokuratura se mě pokusí přesvědčit, že se slečna Dobsonová dopustila trestného činu. A pan obhájce napne všechny síly, aby ji z toho vysekal. Všem jsou jasné jejich role?“ zeptala se s úsměvem. „Prima. Tak to můžu jít na tu večeři.“ Vstala, zaklapla diář a odešla.

Stála jsem tam a zhluboka dýchala. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Díky, pane Pipere,“ kuňkla jsem.

„John,“ opravil mě. „A ještě neděkujte. Máme před sebou hodně práce.“

Ohlédla jsem se a zjistila, že Pierre Morel beze slova odešel.

„Zítra se za vámi zastavím a probereme to,“ pokračoval John, teď už spíš k Bobovi. „Klíčové bude svědectví Aarona Collinse. Jak to vidím já, slečna Dobsonová se nedopustila ničeho závažného. Ona sama nepadělala žádné doklady ani se jménem Pamely Kingové nepodepsala na žádný dokument. Sama se přihlásila na policii, to pomůže. A pokud budu mít štěstí, dokážu, že se podvodu dopustila pod nátlakem. Problémem může být jen ta zrušená fúze, která Collins Industries stála pěkné peníze. To už by bylo na žalobu. Dostat nás může i ta krádež v divadle, byla jste v podmínce. No, uvidíme.“ Když to na nás vychrlil, zase se optimisticky usmál.

Polilo mě horko. Už jen představa, že Aaron bude svědčit, mi způsobovala nevolnost.

„Půjdeme domů, Marie. Cestou se zastavíme pro tvé věci. Zkus si s tím teď nelámat hlavu,“ uklidňoval mě Bob. Musela jsem vypadat vyděšeně.

Nemohl jsem spát. Možná za to mohlo to vedro. Nebo časový posun, na který jsem si ani po téměř třech týdnech nedokázal zvyknout. Nejpravděpodobnějším důvodem byl ale ten hák, který zůstával zaseknutý v mém hrudníku. Vedl z něj ocelový kabel, který měřil víc než sedm tisíc mil a táhl se skoro půl planety daleko. Ať jsem dělal cokoli, byl tam. Bez ohledu na mezinárodní leteckou dopravu, které určitě musel překážet.

Dhakir se vážně vytáhl. Jeho plovoucí dům byl asi nejkrásnějším místem, jaké jsem kdy viděl. Jen tak pro legraci jsem jeho fotky poslal mámě a ona mi do pěti vteřin volala, jestli může přiletět za mnou.

První dva dny jsem strávil na moři. Součástí domu byly kromě vozového parku i tři nádherné plachetnice. Odjel jsem sám a konečně udělal to, co jsem měl udělat hned. Pořádně jsem to zapil. Vyrobil jsem si mnohahodinové téměř-bezvědomí. Když jsem se vrátil na pobřeží, páchnoucí, unavený a dehydrovaný, musel jsem přiznat sám sobě, že jsem zbabělec. Dříve nebo později o ní budu muset přemýšlet. Budu se muset vyrovnat s tím, co všechno jsem ztratil. Nejhorší bylo ale pomyšlení, že jsem to ve skutečnosti nikdy neměl.

Vstal jsem ještě za tmy, osprchoval se a vypil skoro litr vody. Zatím jsem nedostal hlad, a tak jsem přešel k laptopu vyřídit pracovní maily. Asi za hodinu začalo svítat a mně se konečně chtělo spát. Spustil jsem elektrické žaluzie. Jako každý den jsem uléhal s předsevzetím, že až se vzbudím, bude ze mě nový člověk. Snad.

Sotva jsem zavřel oči, zazvonil mobil.

„Mami?“

„Nerada ruším, zlato. Vím, že jsi nechtěl, abych volala, ale už podruhé se ti pokoušeli doručit předvolání k soudu. Zdá se, že tvá dovolená skončí dřív, než jsi čekal. Mrzí mě to.“ Její hlas zněl omluvně.

„Předvolání?“

„Jde o tu dívku, Aarone. O Marii.“

Hák na dlouhém laně sebou škubl. Sykavě jsem se nadechl.

„Ano?“

„Vím, že nesleduješ, co se tu děje. Helen Kingová před dvěma týdny zemřela a vypadá to na sebevraždu. Ta dívka se pár hodin nato přihlásila na policii a k celému podvodu se přiznala. Prokurátor mi volal už třikrát. Chce, abys na slečnu Dobsonovou podal žalobu.“

Byl jsem tak v šoku, že jsem z postele téměř vyskočil.

„Přiznala se?“ opakoval jsem nechápavě. „Vždyť jsem jim slíbil, že je neprozradím…“

Janeth mlčela. Ani ona tomu nejspíš nerozuměla.

„Přiletím co nejdříve,“ vypravil jsem ze sebe.

„Co budeš dělat?“ zeptala se s obavou.

„Já… Nevím, mami. Musím přemýšlet. Musím…“

Neměl jsem nejmenší tušení. Nedávalo to smysl. Přihlásila se na policii? Proč?

O návratu šéfa Collins Industries informovala média. Bulvární plátky se mohly přetrhnout, aby z něj dostaly aspoň jedinou slabiku vyjádření k celému skandálu. Titulky jako „Podvedený miliardář“ nebo „Zlomené srdce petrolejového prince“ mu asi taky nepřidaly. Jako uhranutá jsem sledovala záběry, jak vystupuje z letadla. Na očích měl sluneční brýle a novinářům nevěnoval žádnou pozornost. John Piper se s Aaronem setkal o dva dny později.

„Nehodlá tě žalovat,“ oznámil mi hned ve dveřích. Usmíval se. „Šlo to dobře.“

Visela jsem na něm očima a chtěla se zeptat na spoustu věcí. Jak vypadal? Co říkal? Jak se tvářil? V hlavě mi explodovala jedna otázka za druhou, ale ovládla jsem se.

„Co má v plánu?“ zeptal se opatrně Bob. Seděli jsme v obýváku jeho domu, ve kterém mě ubytoval s takovou nenuceností, jako bych tam žila odjakživa.

„Pan Collins souhlasil, že se zúčastní předběžného slyšení a odpoví na všechny otázky. Ujistil mě, že bude mluvit pravdu.“

Pousmála jsem se. Nic jiného bych od něj ani nečekala.

John se na mě rozpačitě podíval.

„A taky řekl, že se nemáme obávat. Nehodlá se prý mstít. Chce se držet jen faktů.“

Sevřela jsem si ruce mezi kolena.

„To je asi dobře, ne?“ prohlásil Bob a objal mě kolem ramen.

Přikývla jsem a pak jsem se s výmluvou, že uvařím další čaj, ztratila do kuchyně. Zatímco se ohřívala voda, klesla jsem na židli a rozbrečela se. Přiznání, to byla jedna věc. Ale žít s tím, co jsem udělala? Totální peklo.

Chodba před soudní síní byla téměř liduprázdná. Postarala se o to justiční stráž a taky Georgeův nabroušený pohled. Můj osobní strážce stál ve druhé linii, hned za muži v uniformě. Chtěl být připravený, kdyby se některému horkokrevnému fotografovi podařilo proniknout přes policisty. V jeho tváři bylo jasně znát, že si to skoro přeje. Mohl by jim konečně ukázat, co si o nich doopravdy myslí.

Jinak jsme tu čekali jen tři. Bodyguard madam Kingové stál celou dobu úplně nehybně. Oči upíral před sebe a vypadal spíš jako další hlídač než jako svědek. Posledním předvolaným byl šéf Chicagského divadla. Párkrát jsme se setkali na dobročinných akcích.

Časový posun a stres mě dostaly do dost zvláštního stavu. Ačkoli jsem o to nestál, musel jsem na ni myslet. Neustále jsem řešil, proč dělá to, co dělá. Napadala mě jen jediná odpověď, ale můj vztek byl stále ještě příliš velký, než abych jí dokázal přiznat jakoukoli polehčující okolnost.

Ráno jsem se krátce viděl s Ianem. Ptal se, jestli nepotřebuju profesionální pomoc. Odmítl jsem to. Nakonec jsem ale neodolal a zeptal se ho, co si o tom všem myslí.

Váhal.

„Těžko se mi dělají analýzy, když jsem naštvanej,“ přiznal. Ian byl vždycky kliďas, ale poznal jsem, že jeho slečna Dobsonová dokázala mimořádně vytočit.

„Je to zatraceně dobrá lhářka. Ale taky se mi zdá…“

Dívali jsme se na sebe. Čekal jsem, že větu dokončí, ale on mlčel.

„Slíbil jsem jí, že tu věc hlásit nebudu!“ zvolal jsem zoufale. „Tak proč to sakra dělá?“

„Co chceš slyšet? Že je to v jádru hodná holka?“ odsekl a ušklíbl se. Jak je to dlouho, co mi s úsměvem řekl, že je do mě zamilovaná?

„Já nevím, brácho. Myslím si, že tvůj život bude mnohem klidnější, když po tom přestaneš pátrat a prostě na ni zapomeneš.“

„Ať to dopadne jakkoli, jsem na tebe pyšnej,“ řekl mi Bob těsně před začátkem slyšení. Sedl si hned za mě a za Johna. Soudní síň byla skoro prázdná. Žádný tisk, žádní diváci. Dokonce i svědkové čekali na chodbě.

„Uteklo to,“ povzdychla si soudkyně, když se posadila a otevřela tlustý svazek papírů. „Tak se na to vrhneme. Nezdržujte mě, prosím, úvodní řečí. Připomínám vám, že tohle ještě není soudní proces, ale jen předběžné slyšení. Buďte maximálně věcní a struční. Pane Morele,“ vyzvala rovnou žalobce.

„Vaše ctihodnosti, rád bych předvolal Gordona Browna, osobního strážce Helen Kingové.“

„Směle do toho.“

Potily se mi dlaně a byla mi zima. Neměla jsem ani páru, jak bude vypovídat. Když se s ním John sešel, choval se prý velmi rezervovaně.

Gordon se nijak nezměnil. Když vešel, díval se přímo před sebe a o mě ani nezavadil pohledem. Pozdravil soudkyni a posadil se.

„Děkuji za váš čas, pane Browne. Sdělte, prosím, soudu, v jakém vztahu jste byl s madam Helen Kingovou.“

„Madam Kingová mě zaměstnávala devět let. Byl jsem její osobní strážce. Poslední tři roky jsme byli milenci.“

Málem mi vypadly oči z důlků. Cože?

„Popište, jak proběhlo vaše první setkání s obžalovanou,“ pokračoval Morel.

„Námitka!“ ozval se John. „Slečna Dobsonová ještě nebyla oficiálně obviněna. Nemůžeme ji tedy nazývat obžalovanou.“

„Přijímá se. Pane Morele, vzpomínáte si, co jsem říkala o tom zdržování?“ zeptala se přísně soudkyně.

Morel se zamračil, ale přikývl. Položil znovu stejnou otázku, ale tentokrát použil jen mé jméno.

A Gordon odpovídal. Stručně a jasně. Přesně popsal, jak mě s Helen unesli, i to, že jsem se jim vloupala do auta a měla jsem u sebe tašku plnou peněz.

„Madam Kingová slečnu Dobsonovou vydírala?“ zeptal se žalobce a sladce se usmál.

„To bych neřekl,“ nesouhlasil Gordon. „Když někomu nabídnete osm miliard za nějakou práci, těžko se tomu dá říkat vydírání. Byl to obchod.“

Neklidně jsem se zavrtěla na židli a podívala se na Johna. Pousmál se a povzbudivě mi stiskl ruku.

„Vaše ctihodnosti, na vašem stole leží celá výpověď pana Browna a také videozáznam z tiskové konference, kterou vysílal chicagský zpravodajský kanál. Slečna Dobsonová se tam očividně vydávala za skutečnou dceru madam Kingové Pamelu. A rozhodně jí u toho nikdo nedržel pistoli u hlavy,“ dodal jízlivě.

„Díky, pane Morele, prostuduji si to. Máte ještě nějaké svědky?“

„Ano, Vaše ctihodnosti. Předvolávám Aarona Collinse.“

Bodyguard Kingových vyšel ven a ozvalo se mé jméno. Už dávno jsem se rozhodl, že ji nezažaluju, a nehodlal jsem na tom nic měnit. Chtěl jsem to vyřešit co nejrychleji a zkusit na všechno zapomenout. Představa, že bych ji zažaloval za finanční ztrátu, byla navíc úplně směšná – takovou částku by mi nemohla zaplatit, ani kdyby žila tři sta let.

Procházel jsem uličkou mezi prázdnými židlemi. Letmo jsem se zadíval jejím směrem. Seděla strnule a očima provrtávala desku stolu. Kývnutím hlavy jsem pozdravil Boba Kinga. Další neobyčejný kousek skládačky. Noviny psaly, že šéf chicagské policie je Mariin biologický otec. A ona je… sedmnáctiletá.

Posadil jsem se.

„Pokusíme se být co nejstručnější, pane Collinsi,“ oslovil mě žalobce. Nepříjemný studený chlap, který se mě od chvíle, kdy jsem vylezl z letadla, všemi možnými způsoby snažil přesvědčit, že je v mém nejlepším zájmu, abych slečnu Dobsonovou poslal ke dnu.

„Byl byste tak laskav a vysvětlil povahu vašeho vztahu k rodině Kingových?“

Cítil jsem na sobě její pohled a podíval jsem se na ni. Připadalo mi, jako by neuplynuly tři týdny, ale tři roky. Její oči byly ale pořád stejné. Hluboké a krásné. Proč jsem si myslel, že tu bude sedět s přezíravým kingovským úsměvem? Proč mě tak moc šokovalo, že její oči hřejí a že se z nich valí potoky slz?

Obrátil jsem se zpátky na toho chlápka s copánky. Přesto jsem její oči nedokázal dostat z hlavy. Byly úplně čitelné. Kdyby se jim ovšem dalo věřit.

„Před devíti měsíci jsem získal informaci o těžkostech, se kterými se potýkalo King Petroleum. Jejich těžební vrty na Aljašce jeden po druhém vysychaly. Podařilo se mi vyjednat fúzi našich společností. Oboustranně výhodnou. Součástí dohody byl sňatek s dcerou Helen Kingové.“

„Takže jste byli obchodní partneři a měla se z vás stát rodina,“ pokračoval Morel ve své snaze udělat ze mě ublíženého. Neměl ani představu, jak moc ublížený jsem ve skutečnosti byl.

„Svým způsobem. Ten sňatek měl být ale založený na smlouvě, ne na vztahu.“

„Měl být?“ využil narážky Morel.

„Já a slečna Kingová jsme se nečekaně sblížili.“

„Ke sblížení došlo se skutečnou slečnou Kingovou, nebo se slečnou Dobsonovou, která se za ni vydávala?“

Neměl jsem ho rád. Vadil mi. Ve jménu vyššího dobra se ve mně bezostyšně vrtal. Připadal jsem si jako u zubaře.

„Se slečnou Dobsonovou.“

„Utrpěl jste tedy citovou újmu, není to tak?“

Zaslechl jsem ji. Bylo to něco mezi zaúpěním a povzdechem. Jo, Iane, měl jsi pravdu. Potřebuju profesionální pomoc. Uřízni mi hlavu, prosím tě.

„Takové věci se mužům stávají, pane žalobce. A ne každý s tím běží k soudu,“ podařilo se mi říct bez sebemenšího náznaku toho, jak jsem se skutečně cítil.

„Zranilo vás to? Urazilo?“

V tu chvíli jsem to viděl úplně jasně. Přeskočím pultík a povalím toho bastarda na zem. Prsty mu stlačím místa, kudy procházejí jeho krční tepny, a budu sledovat, jak ten chlap sípá a poulí oči.

„Vaše ctihodnosti, je tohle nutné?“ obrátil jsem se na soudkyni. Stále jsem cítil její pohled.

„Kladu si stejnou otázku, pane Collinsi. Pane Morele, tohle není soudní proces. Svědka rozebíráte moc pěkně, ale já chci fakta.“

„Tohle ale jsou objektivní fakta, Vaše ctihodnosti! Snažím se dokázat, že Marie Dobsonová svým jednáním poškodila řadu lidí. A to nejen po finanční stránce!“ Žalobce se začínal vztekat. Přineslo mi to aspoň trochu vnitřního uspokojení.

„Kdybych se chtěl soudit pokaždé, když někdo zraní mé city, pane Morele, musel bych si v této budově pronajmout vlastní pokoj.“

Teď vypadal on, že by mě nejraději uškrtil.

„K fúzi nakonec nedošlo. Způsobilo vám to nějaké finanční ztráty, pane Collinsi?“ štěkl.

„Kvůli plánovanému sloučení jsem samozřejmě odmítl řadu lukrativních nabídek. Moje společnost má ale pevnou pozici a ztráty, o kterých mluvíme, časem překoná.“

Mluvit o majetku bylo tak snadné! Mnohem snadnější než o těch ostatních ztrátách.

„Nemám další otázky, Vaše ctihodnosti,“ zavrčel nakvašeně právník.

„To zní velmi rozumně, pane žalobce,“ prohlásila soudkyně. „A vám děkuji, pane Collinsi. Můžete jít.“

Soudkyni jsem vnímal jen okrajově. Snad jsem přikývl. Musel jsem se totiž ještě jednou podívat na ni, na Marii.

Marie.

To jméno se k ní hodilo i víc. Dívala se na mě vyděšeně a omluvně. Křečovitě svírala zápěstí svého obhájce. Vzpomněl jsem si na náš let do Kanady…

Následující nádech byl snad prvním opravdovým za posledních osm dní. A rozhodnutí, které jsem udělal, bylo naprosto nepromyšlené a impulzivní.

Aaron se na mě krátce podíval. Zoufale jsem se snažila přijít na to, co jeho pohled znamená, ale trvalo to jen okamžik. Potom sklopil oči a spěšně odešel.

„Mám posledního svědka, Vaše ctihodnosti. Ředitele personálního oddělení Chicagského divadla.“

„Námitka!“ John doslova vyskočil. „Tento svědek žádným způsobem nesouvisí s případem podvodu!“

„Souvisí!“ vypískl Morel. „Chci Její ctihodnosti vykreslit povahu slečny Dobsonové. Podle mého názoru se jedná o recidivistku, která se neštítí ničeho, z čeho by mohlo něco kápnout!“

„Díky za váš názor, pane žalobce,“ zchladila ho soudkyně, „ale musím dát za pravdu panu Piperovi. Případ krádeže v Chicagském divadle se bude projednávat zvlášť. Nyní očekávám důkazy, že se slečna Dobsonová dopustila porušení zákona v souvislosti s podvodem nebo paděláním dokladů.“

Kdyby měl Morel místo uší píšťalku, v tu chvíli by hvízdal jako varná konvice.

„Z mé strany je to všechno, Vaše ctihodnosti,“ procedil skrz zuby a posadil se.

„Výborně,“ vydechla soudkyně. „Jste na řadě, pane obhájce.“

„Vaše ctihodnosti, nehodlám už dál plýtvat vaším časem,“ pronesl mile John Piper. „Jak jsme viděli a slyšeli, slečna Dobsonová sama nepadělala žádné doklady a ani cizím jménem nepodepisovala úřední dokumenty. Předkládám písemnou výpověď lékaře rodiny Kingových doktora Bradleyho, ze které vyplývá, že celou akci vymyslela a financovala paní Helen Kingová. Slečna Dobsonová prodělala plastickou operaci, aby si přivlastnila cizí tvář, a představovala se jako Pamela Kingová. Ale to není trestný čin. Navíc se sama kajícně přiznala a svého činu lituje. Jediný, kdo utrpěl skutečnou újmu, byl pan Collins, ale ten proti mé klientce žádné obvinění vznést nehodlá. Vaše ctihodnosti, slečna Dobsonová je sedmnáctiletá dívka, se kterou se život moc nemazlil. Její matka si odpykává trest a otce poznala teprve před několika týdny. Žádám vás proto o nejvyšší shovívavost.“

„Ještě tři slova navíc a podezřívala bych vás, že pronášíte závěrečnou řeč, pane Pipere,“ reagovala trochu pichlavě soudkyně a přimhouřila oči. Pak hlučně zaklapla složku a veškeré další papíry, které měla na stole, srovnala do úhledné hromádky.

„Jdu si s tím zalézt do postele. Zítra v deset dopoledne vám sdělím své rozhodnutí.“ Vstala a odešla.

S úzkostí jsem se podívala na Johna.

„Myslím, že to šlo moc dobře. Jak jsem říkal, jediný problém bude s tím divadlem, ale už jsem začal připravovat návrh mimosoudního vyrovnání. Divadlům se vždycky hodí peníze navíc,“ mrkl na mě a oblékl si sako, které měl celou dobu přehozené přes opěradlo židle.

„Bude to tak snadné?“ zeptala jsem se úplně bez dechu.

„Modřiny od vašeho stisku na mém zápěstí ukazují, že to zase tak snadné nebude, slečno Dobsonová,“ odpověděl, teď už úplně vážně. „To nejtěžší vás totiž teprve čeká. Až bude po všem, podají si vás novináři,“ dodal.

Měl pravdu. Už teď kempovali před naším domem ve dne v noci. Ale to mi momentálně starosti nedělalo. Přemýšlela jsem o tom, co jsem před chvílí viděla v očích Aarona Collinse.