Srub

Přidržel mi dveře auta a táhl mě provazy deště po nějaké kamenité cestě. Foukal silný vítr, takže jsem měla oči plné vody a neviděla jsem ani na krok. Když se před námi objevilo schodiště, málem jsem se o něj přerazila. Vzápětí jsme se ocitli pod střechou. No to mě podržte…

„Chata, jo?“ zeptala jsem se naoko nabručeně. Celou dobu jsem se připravovala na kempování a nocování prakticky pod širým nebem, ale tohle jsem opravdu nečekala.

„A jak bys tomu chtěla říkat?“ zeptal se pobaveně. Stál tam úplně promočený, z vlasů i z nohavic mu crčela voda. Stejně jako mně. Jenže on vypadal, že mu to vůbec nevadí.

„Letovisko? Palác? Tvrz?“ zkusila jsem. Ten srub byl obrovský. A to jsem z něj viděla zatím jen rozlehlou verandu.

Aaron pokrčil rameny, usmál se a zaklepal. Evidentně si to užíval. Každou minutu. I ten déšť a ze všeho nejvíc mou nejistotu. Vítr hučel a jeho poryvy občas přinesly drobné krůpěje vody až k nám. Dveře se konečně otevřely.

„A já myslel, že vodníci neexistujou!“ Ten chlap byl Aaronovi hodně podobný. Vysoká postava, široká ramena. Jen jeho vlasy byly ještě světlejší, skoro blond. A nenosil vousy. Na sobě měl kostkovanou košili, vojenské kalhoty a vysoké boty.

Aaron se rozesmál a s bojovným pokřikem toho chlápka objal. Tím ho samozřejmě úplně zmáčel.

„Ahoj, Ethane,“ pozdravil ho až ve chvíli, kdy se od sebe odlepili. Chvíli jsem si myslela, že se porvou, ale ukázalo se, že tenhle druh vítání je u nich zřejmě obvyklý.

„Pozveš nás dál?“ zeptal se Aaron. Já už se tou dobou pěkně klepala zimou.

„Jen pojďte dál,“ zazubil se Ethan. Pak se teprve pořádně podíval na mě a úsměv mu zmrzl na rtech.

„Páni,“ řekl jen a já pochopila, že mě asi zná.

„Ahoj,“ pozdravila jsem úplně krotce.

„Dáma je skrz naskrz, Ethane. Vážně bys ji měl pustit dovnitř. Ona nekouše,“ pobídl ho Aaron.

„No, když to říkáš,“ reagoval Ethan nedůvěřivě a uhnul mi z cesty.

Vešla jsem do rozlehlé místnosti plné paroží a zvířecích kůží. Na stěnách visely i pušky a lovecké dýky: Aaron doběhl do auta pro naše věci. Mezitím jsem dostala osušku a tip, kde bych mohla najít koupelnu. Ten zálesák Pamelu zřejmě neměl rád. Jaké překvapení. Prohodil se mnou sotva pár slov.

Když jsem za sebou zavřela dveře koupelny, zaslechla jsem polohlasnou výměnu názorů.

„Zbláznil ses?“ houkl Ethan. „Pamela Kingová?!“

„To je v pohodě, Ethane. Ona je… v pohodě.“

„No, to pochybuju! Královna Jezábel byla v pohodě. Tahle holka je… přírodní katastrofa. Chtěl jsem prožít pár klidných dní! Ne poslouchat urážky a ječák nějaký…“

„Klid, brácho. Nezdržíme se dlouho. Zítra vyrazíme do chaty.“

Stála jsem s uchem nalepeným na dveřích a téměř se snažila nedýchat, aby mi nic neuniklo. Pár vteřin ticha a následoval řehot. Leknutím jsem sebou trhla.

„Ty potáhneš tuhle holku do chaty?!“ zalykal se Ethan.

Zneklidněla jsem. Takže tady nezůstaneme? Tohle není ta chata? A proč se tomu Aaronův bratr směje?

„Jo. Potřebujeme na chvíli vypadnout.“

Ozval se nesouhlasný zvuk. Něco mezi mlasknutím a uchechtnutím. „Ví to máma?“

Zase krátké mlčení.

„Ne. A ty jí to neřekneš.“

„Jak myslíš,“ reagoval Ethan s jasným nesouhlasem.

„Hele, já vím, že…“ Aaron se odmlčel. Živě jsem si uměla představit, jak se právě teď tváří. Mračí se a hledá slova. Možná se poškrábal na bradě, jako vždycky, když byl nervózní.

„Já to mámě řeknu sám. Ale nejdřív si potřebuju něco ověřit.“

„Dělej, jak myslíš.“

Ozval se zvuk vzdalujících se kroků a vrzání prken v podlaze. Jen jedny kroky. Aaron zůstal. Srdce mi bušilo až v krku. Kdybych měla příležitost, pěkně od plic bych Pamele řekla, co si o ní myslím. Chodit v jejích botách nebyla žádná legrace. Ale o mrtvých jen dobře, že?

„Je všechno v pořádku?“ promluvil Aaron hned za dveřmi.

„Jo… proč?“ zeptala jsem se a honem jsem si svlékala mokrou bundu, džíny i triko.

„Neslyším téct vodu. Napadlo mě, jestli něco nepotřebuješ.“

Rozhlédla jsem se. Byla to krásná koupelna, s velkou vanou, dvěma umyvadly a širokým oknem, které vedlo do lesa.

„Ty mokrý věci se špatně svlíkaj,“ vysvětlovala jsem. A to byla pravda. S každým kouskem oblečení jsem se musela strašně prát.

„Dala by sis čaj?“

„Bezva!“ zavolala jsem přes zavřené dveře.

„Bezva,“ zopakoval polohlasně. Pak se konečně rozvrzala prkna a on odešel. Pomalu jsem vydechla.

Takže Aaronova rodina. Hlavou mi blesklo, že pokud se vezmeme, stanu se její součástí. Zároveň mě zamrazilo. Jak jsem pochopila z toho, co jsem před chvílí slyšela, matka nebyla jediná z rodiny, kdo neměl Pamelu rád. Zajímalo by mě, jestli by se na světě takový člověk vůbec našel. Aaron novinářům neposkytoval téměř žádné soukromé informace. Věděla jsem jen to, že jeho matka Janeth je už mnoho let vdovou a že chová úspěšné závodní koně. Kromě Ethana by měl mít Aaron ještě jednoho ženatého bratra.

Dala jsem si horkou sprchu a celou dobu přemýšlela nad tím, co má Aaron vlastně v plánu. Jeho doporučení, abych byla sama sebou a užila si to, se vzájemně vylučovala. Byla jsem tak nervózní, že o nějakém užívání si nemohla být ani řeč. Nervózně jsem si připomínala, jak usilovně Aaron přesvědčoval Ethana, že jsem… v pohodě.

O půl hodiny později jsem vešla do rozlehlé kuchyně. Žádný přepych, ale všechno vypadalo pěkně. Na stole stál hrnek s kouřícím čajem, talíř lívanců a javorový sirup. Aaron na mě čekal. Zatímco jsem byla ve sprše, převlékl se. Teď měl na sobě sportovní rolák a manšestráky. Vypadal ještě drsněji než obvykle. Jako by patřil víc sem než do kanceláře. Slušelo mu to. Sedla jsem si a nerozhodně pozorovala voňavé jídlo. Můj žaludek se ozýval tak hlasitě, že to muselo být slyšet.

„Něco není v pořádku?“ zeptal se, když jsem stále jen nešťastně zírala. Sbíhaly se mi sliny. Milovala jsem lívance s javorovým sirupem! Jenže jsem neměla ani páru, jestli je milovala i Pamela! Co když to byl nějaký test?

„Nevzpomínám si, jestli mi to chutná,“ odpověděla jsem zoufale a dál jen hypnotizovala tu hromadu pokušení na stole.

„No, nejlepší bude, když to zkusíš,“ navrhl Aaron. Pobavením mu zacukaly koutky, ale neuniklo mi, jak napjatě mě pozoruje.

Přendala jsem si jeden lívanec na talíř a nalila na něj sirup. Snědla jsem ho tak rychle, že jsem ani nestihla kousat.

„Řekl bych, že ti to chutná,“ zasmál se.

Jen jsem po něm loupla očima, ale neměla jsem dost času něco odpovídat. Musela jsem si nandat dva další.

„To jsi dělal ty?“ zeptala jsem se, když se do mě po pěti kouscích už žádný další nevešel. Byla jsem nacpaná k prasknutí.

„Na tom není nic těžkýho,“ odpověděl s pokrčením ramen. „Vařím rád.“ Díval se na mě přes páru stoupající ze dvou hrnků a vypadal spokojeně. Trochu jsem se styděla. Snědl toho míň než já.

„Co bude dál?“ zeptala jsem se. Pořád jsem čekala, že ta idyla skončí a on si mě začne proklepávat.

Ohlédl se k oknu.

„Prší a podle družicových snímků ještě pár hodin bude. Jestli jsi unavená, teď je ideální doba si jít lehnout. V letadle jsi toho moc nenaspala.“

Zamračila jsem se.

„Jak to víš?“

Na okamžik sklopil pohled k hrnku. Hřál si o něj ruce.

„Měla jsi moc práce se zíráním na mě.“

Musela jsem okamžitě zrudnout jako rak.

„Nezírala jsem na tebe.“

„Zírala.“

„Ne.“

„Jak myslíš.“

Teď jsem obsah svého hrnku pro změnu zkoumala já.

„Nemůžeš to vědět. Měl jsi zavřený oči.“

„Jak víš, že jsem měl zavřený oči, když jsi nezírala?“

Naštvaně jsem sklopila oči a napila se čaje.

„Fajn.“

„Bezva.“

Slyšela jsem, jak taky usrkl čaj a pak odsunul židli. Vstával.

„Ještě jsi mi neřekl, co máš v plánu.“

„Vyřídím pár mailů a natáhnu se. Až přestane pršet, sbalíme se a vyrazíme. Několik hodin cesty odsud mám loveckou chatu.“

„Aha,“ reagovala jsem bez valného nadšení. Musel to na mně vidět.

„Máš něco proti loveckým chatám?“

Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem mu vykládat, že mám mno­hem větší zkušenosti s městskou džunglí než s divočinou. Bála jsem se, aby se můj průchod přírodou nezměnil na boj kdo s koho. Příroda by totiž mohla zvítězit.

„No, procházka po parku to nebude,“ řekl napůl omluvně, napůl vyzývavě.

„Aha!“ zvolala jsem zase.

„Co?“

„Hodláš mě protáhnout lesem a zjistit, jestli se ze mě cestou stane fúrie.“

Nehnul brvou. „Tak nějak.“

„Tak to ti můžu říct rovnou a zachránit místní lesy před katastrofou.“ Zadívala jsem se mu do očí. „Stane.“

Zvedl obočí a mlčel.

„Takže?“ zeptala jsem se.

„Takže co?“

„Pořád mě chceš brát do lesa?“

„Jo.“

Napila jsem se čaje. „Sadisto.“

Zasmál se. „Umím první pomoc.“

„Vtipný.“

„Já vím,“ pochválil se.

„Nechtěl jsi jít psát maily?“

Pohoršeně zamlaskal, ale viděla jsem, že se mu chce smát. Nakonec opravdu odešel. Ještě předtím mi vysvětlil, kde je můj pokoj.

Zkusila jsem spát, ale kvílivé zvuky bouře za oknem mi nedovolily pořádně zabrat. Navíc jsem nedokázala potlačit všechny ty myšlenky, které mi vířily hlavou. Doufala jsem, že třeba pršet nepřestane a na žádnou sebevražednou misi nedojde. Taky jsem stále dumala nad Aaronem. Vyvolával ve mně potřebu vidět ho dobře naloženého. A dokonce… nezklamat ho. Strašně jsem si přála, aby usoudil, že ta nová Pamela je docela prima.

Těsně předtím, než jsem konečně usnula, jsem si musela přiznat, že ta potřeba nemá nic společného s Heleninými záměry. Prostě jsem chtěla, aby mě měl… rád.

Rozdělal jsem oheň v krbu, takže když vystrčila hlavu ze spacáku a rozespalá na mě zamžourala, bylo už krásně teplo. Stará chata stála uprostřed hustého lesa; sluneční paprsky na ni dosáhnou až někdy k polednímu. Teď ráno byly jediným zdrojem světla plameny.

„Chtěla by ses nasnídat?“ zeptal jsem se jí. Její oči mě doslova hypnotizovaly.

„Nechci snídat. Chci, aby sis lehl ke mně.“ Rozepnula zip spacáku a rozevřela ho. Uviděl jsem pár dlouhých štíhlých nohou. Vykročil jsem k ní, jako bych byl jen loutka bez vlastní vůle. Nemohl bych říct ne. Toužil jsem po ní. Nedokázal jsem přijít na to, kdy jsem si to vlastně uvědomil, ale bylo to tak.

Klekl jsem si k posteli a natáhl ruku. Pohladil jsem ji po tváři. Plynule jsem přejel hřbetem ruky přes její krk, rameno a po paži až k oblině boku. Naskočila jí husí kůže. Zároveň byla horká jako kameny stěn v krbu.

„Pojď už ke mně,“ zašeptala.

Přetáhl jsem si tričko přes hlavu a vlezl si k ní. Její kůže získala díky plamenům broskvový odstín. Klečel jsem nad ní, opřený o ruce. Fascinovaně jsem zíral na její pootevřené rty. Pak jsem to už nevydržel a sklonil se k ní. Strhla mě na sebe. Tahala mě za vlasy a škrábala na zádech. Slyšel jsem jen její zrychlený dech a bušení ve spáncích. Sílilo, až přehlušilo všechno ostatní.

„Vstávej!“

Strnul jsem. „Cože?“

Pamela se pobaveně usmívala.

„Povídám, vstávej! Přece mě s tou ženskou nenecháš samotnýho.“

Proč má Pamela tak hluboký hlas?!

„Takže naposledy… Už je ráno!“ zahlaholil Ethan a já v tu ránu seděl na své posteli v totálně propoceném tričku a mžoural do sluneční záře, která se dovnitř prodírala oknem.

„Ale no jo,“ odsekl jsem. „Už jsem vzhůru.“

„Příště si kup kohouta,“ odvětil sarkasticky a zmizel.

Odkopl jsem deku a promnul si obličej. Ještě jsem ji cítil…

Zaúpěl jsem a šel to vyřešit ledovou sprchou. Takovýhle sny přesně teď potřebuju, pomyslel jsem si mrzutě. Studená voda ale pomohla, a když jsem mířil do kuchyně, už jsem byl úplně při smyslech.

Ve dveřích jsem se s ní srazil. Prakticky mi přistála v náruči. Vypadalo to, že běžela pryč. Klepala se a byla celá nějak mimo sebe. Za jejími zády jsem viděl Ethana. Něco vařil a tvářil se dost podezřele. Pamela ke mně zničeně zvedla oči.

„Ethane?!“ houkl jsem na svého drahého bratra.

„Co je?“

Nastalo dlouhé ticho. Tázavě jsem se na ni podíval.

„Nic se nestalo,“ špitla a uhnula pohledem.

Otevřela jsem oči. Všude kolem vládlo ticho. Žádný hukot větru, žádné šumění deště. Vymotala jsem se z deky a potichu u toho nadávala. Do očí mi zasvítilo slunce. Docela mě vyděsil i pohled na hodiny – zdálo se, že jsem prospala půl dne a většinu noci.

Natáhla jsem si džíny a čisté tričko. Kšiltovka se kvůli dešti zkroutila a byla nepoužitelná. Místo ní jsem si vybrala černý šátek a pokusila se vyrobit si na hlavě něco podobného, co mi tam před časem uvázala Helen. Vlasy mi zatím dorostly asi na dva centimetry, což bylo dost na velmi extravagantní účes, ale málo na zakrytí těch nehezkých jizev.

Vydala jsem se do kuchyně. Na můj nos zaútočila vůně smažené cibulky a žaludek na to reagoval souhlasným zakručením. U sporáku nestál Aaron, ale jeho bratr. Chtěla jsem hned zmizet, jenže mě prozradilo vrznutí prken v podlaze. Ethan se ohlédl.

„Slečno Kingová,“ oslovil mě s ledovou zdvořilostí. Neřekl to sice přímo, ale z jeho tónu bylo zcela evidentní, že mě nevidí rád.

„Pane Collinsi,“ reagovala jsem rozpačitě. Nepozval mě dál, a tak jsem tam chvíli stála jako trubka.

„Potřebujete něco?“ zeptal se po velmi dlouhých vteřinách, kdy jsem se už začínala vztekat.

„Jo. Aarona.“

Odložil vařečku a vypnul plamen pod pánví.

„Já vím, četl jsem o tom v novinách,“ řekl jedovatě. Ani se na mě nepodíval.

Strašně ráda bych mu odpověděla něco podobně přívětivého, ale on měl pravdu. Přesto se mě to dotklo. Otočila jsem se na patě, abych se vrátila do svého pokoje. Usoudila jsem, že mně i Ethanovi by se tím ulevilo.

Vrazila jsem přímo do Aarona. Asi jsem se musela tvářit děsně, protože se hned ptal, jestli se mi něco nestalo. Otvírala jsem pusu jako ryba na suchu a přemýšlela, co odpovědět. On se mi zadíval přes rameno a v jeho očích se objevil tvrdý výraz. Bylo neskutečně příjemné vědět, že tentokrát se takhle nedívá na mě.

„Ethane?!“ obořil se na zálesáka u plotny. Přitom vešel do kuchyně a tlačil mě před sebou.

Jeho bratr se otočil a naštvaně si založil ruce na prsou. „Co je?“

Chvíli mlčeli, ale teplota vzduchu klesla nejmíň o deset stupňů. Cítila jsem se trapně. Mračili se na sebe kvůli mně.

„Nic se nestalo,“ pípla jsem a raději jsem se přikrčila. Pro případ, že by povolená míra lží, které jsem navykládala, právě přetekla a do mě uhodil blesk.

„Slyšel jsi ji,“ souhlasil drze Ethan.

Aaron nám to ani na chvíli nevěřil. „Pamela Kingová je můj host,“ pronesl ledovým hlasem. Stejným hlasem, kterým na tiskovkách donutil sklopit oči i ty nejostřílenější novináře.

Ethan se natáhl pro utěrku a líně si sušil ruce. Pak se obrátil ke mně.

„Mrzí mě, jestli jsem se vás dotkl, slečno Kingová. Choval jsem se jako idiot.“ Neznělo to nijak zvlášť vřele, ale asi to myslel vážně.

Nervózně jsem strčila ruce do kapes. Napadlo mě, že Ethan Collins je za normálních okolností asi moc fajn chlap. Pokud zrovna nemusí být v jedné místnosti se mnou.

„Jo, choval. Ale je to v pohodě. Nerozbrečela jsem se.“ Pokusila jsem se usmát.

Moje reakce ho zřejmě překvapila. Podíval se na mě… jinak.

„No, tak si užijte výlet, děcka,“ řekl nakonec. Zdálo se mi, že trochu škodolibě. Otočil se zpátky ke sporáku, popadl pánev plnou míchaných vajec a vyklopil je do hlubokého talíře. Zabodl do vajíček polévkovou lžíci a s talířem a košíkem plným krájeného chleba odešel.

„Chci vědět, co se tu stalo!“ uhodil na mě Aaron, jakmile jeho bratr zmizel. Mračil se a celým postojem dával najevo, že odpověď vyžaduje.

Pokrčila jsem rameny. „Prostě mě nemá rád. A tebe rád má, takže…“

Aaron mlčel. Netvářil se nijak. Vyvolalo to ve mně potřebu mluvit a vysvětlovat.

„Nemůžeš se mu divit,“ pokračovala jsem. „Vlastně to nebyl moc dobrej nápad brát mě sem. Nebo se mnou kamkoli jet…“

Stála jsem tam a cítila se trapně. Zároveň mě popadl vztek. Na Pamelu. Kolik toho budu muset místo ní… vyžrat?

„Zvládla jsi to,“ zhodnotil Aaron uplynulou situaci. Následoval „golfový“ úsměv. Ulevilo se mi. Tak moc, že jsem si hned připadala tak nějak lehčí.

„Jo, asi jo.“

Nastalo ticho. Takové zvláštní, husté a ohlušující. Aaron se přestal usmívat, ale to hřejivé světlo mu z očí nezmizelo. Nedokázala bych vysvětlit proč, ale najednou se mi začalo špatně dýchat. Zpotily se mi ruce. Naplnilo mě očekávání, že by se něco mělo stát. Přistihla jsem se, že na Aarona zírám. Věděla jsem totiž s naprostou jistotou, že to něco nějak souvisí s ním. Po chvíli jsem začala panikařit, jestli mi nehrabe, ale i Aaron vypadal překvapeně. Dokonce užasle.

„Co se to…,“ vydechla jsem.

Neodpovídal. Zkameněl. Nedělo se vůbec nic. Slyšela jsem jen, jak les za oknem tiše šumí.

A skončilo to jako lusknutím prstů.

„Asi… vyrazíme,“ vypravil ze sebe jako někdo, kdo se právě probudil a ještě se úplně neorientuje v čase a v prostoru. Dokázala jsem jen přikývnout.