Cizí dcera

Léto bylo v plném proudu, ale blížila se bouřka. Na nebi pluly černé mraky a foukal studený vítr, který mě trochu probral. Bez ohlédnutí jsem vystoupala pár dřevěných schodů, které vedly na verandu domu. Kdyby mi v tu chvíli Aaron viděl do obličeje, musel by všechno poznat.

Zaklepala jsem a za dveřmi se vzápětí ozvaly spěšné kroky.

„Pam!“ zvolal Bob, když mě uviděl, a bouřlivě mě objal. Potěšilo mě to.

Zaslechla jsem, jak auto za mými zády nastartovalo. Ohlédla jsem se. Aaron nás bedlivě sledoval, ale když viděl, že je všechno v pořádku, zatroubil na pozdrav a odjel.

„On je moje alibi,“ vysvětlovala jsem. „Helen neví, že jsem tady. Ona… zakázala mi to.“

„Ode mě se to nedozví,“ reagoval se spikleneckým mrknutím. Přesto mi připadalo, že nebyl úplně v pohodě.

„Nešel jsi na ryby?“ Mezitím jsme se přesunuli do kuchyně. Byla mrňavá. Jen dřez, kamna, pár zašlých skříněk a jídelní stůl pro dva.

Bob se rozpačitě usmál. „No, kdybych odešel, těžko bys mě pak hledala.“

To mě dojalo. Čekal tu na mě, i když jsem mu řekla, že nepřijedu. Zrudlá nervozitou, ale s blaženým pocitem jsem si sedla ke stolu.

„Mám jen fazolovej guláš s chlebem.“

„To zní skvěle,“ uklidnila jsem ho.

„Když jsi byla malá, milovala jsi ho. Dáš si pivo?“

„Jo, pivo bude fajn.“

Podal mi jednu ze dvou plechovek, které vyndal z lednice. Sedl si proti mně a pustil se do jídla. Dlouho jsme mlčeli.

„Už je ti dobře?“ zeptal se, když po nás zůstaly jen chlebem dočista vytřené talíře. „Myslím tím… nemůže se to vrátit?“

„Všechny testy jsou negativní. A… cítím se fakt skvěle.“

Úlevně se usmál. Bylo na čase říct další lež. Neměla jsem na vy­branou.

„Měl bys něco vědět, Bobe.“

Narovnal se v ramenou a zatvářil se jako někdo, kdo očekává kopanec do břicha.

„Všechno jsem zapomněla. Myslím tím… úplně. I tebe, mámu… Ta operace mi něco udělala s hlavou.“ Ne, Aaron neměl pravdu. Nejsem člověk, kterému by lhaní šlo snadno. Ne tady a ne Bobovi. Bylo to jako mít v puse něco hodně hnusnýho.

„Aha.“ Napil se. „Takže jsem pro tebe… cizí?“

Přikývla jsem. Ticho, které nastalo, nebylo příjemné. Měla jsem potřebu omlouvat se. Udělat mu něčím radost. Hlavou mi blesklo, že bych dala snad cokoli, abych mohla být jeho skutečnou dcerou.

„Mrzí mě to.“

Bob se pousmál a mávl rukou, jako by o nic nešlo, ale nevěřila jsem mu.

A v tu chvíli jsem se rozhodla. Jsem teď Kingová, takže Bob je můj táta. Jedinej chlap v mém životě, kterej tomu označení opravdu odpovídal. Ať už to Pamela v minulosti pohnojila jakkoli, chtěla jsem to dát do pořádku.

„Co se mezi námi stalo?“ zeptala jsem se.

„No…,“ odkašlal si a palcem se podrbal na nose. „Máma ti nic neřekla?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Helen a já… odcizili jsme se. Bylas ještě hodně malá. Tak nějak… jsme prostě každej z jinýho těsta.“

Asi jsem si to uměla představit. Vlastně mi bylo záhadou, že se tihle dva vůbec dali dohromady.

„Ona vždycky žila jen pro rodinnou společnost. A já chtěl dál dělat svou práci.“ Rozpačitě se usmál. „Plnit poslání.“

Jo, jestli jsem někdy nějakýmu policajtovi věřila, že pro něj práce znamená něco jako vyšší poslání, tak to byl Bob.

„Zlobila se. Přemlouvala mě. Dokonce vyhrožovala. Možná jsem tehdy měl víc bojovat nebo se jí to snažit líp vysvětlit. Víš, nebyla vždycky taková. Třeba to, že si po svatbě vzala moje jméno, i když tolik lpěla na svém otci… Moc to pro mě znamenalo. Ale později jsme to všechno ztratili. Třeba jsme měli jít do poradny. Nevím…“

„Možná jste prostě neměli šanci,“ podotkla jsem.

„Trávil jsem v práci víc a víc času. Bral jsem si přesčasy. Prostě… bylo mi tam líp než v tom dusnu doma. Jenže mi nedošlo, co to udělá s tebou. Ona měla týdny na to, aby tě zpracovala. Začala ses mi vyhýbat.“

„Mrzí mě to,“ zopakovala jsem, ale on jen zavrtěl hlavou a chytil mě za ruku.

„Tohle je moje vina. Moje a Helen. Dítě za tohle nikdy nenese odpovědnost.“

Vážně? Neřekl to jen proto, aby mě uchlácholil? V myšlenkách jsem se vrátila o několik let zpátky. Opravdu nejsem zodpovědná za to, že se Jim odstěhoval? Že máma měla potřebu vydělat jakýmkoli způsobem víc peněz, abych se já měla dobře?

Neměla jsem však čas o tom dál přemýšlet, protože Bob si přikryl obličej rukama.

„Udělal jsem hroznou věc, Pam.“

Zatajil se mi dech. Co mohl udělat tak hroznýho? Vždyť on byl vždycky naprosto férovej!

„Víš, někoho jsem měl. Známost.“ Odkašlal si. „Máma to asi neví. Tenkrát jsem se od vás zrovna odstěhoval. A zamiloval jsem se. Podrobnosti nejsou důležitý. Já jen… Chci, abys to věděla. Nejsem svatej.“ Napjatě se na mě podíval.

„To není nic strašnýho. Bylo by divný, kdyby sis za ty roky nikoho nenašel.“

„Pamelo, to není všechno.“

Natáhla jsem k němu ruku. Chtěla jsem ho povzbudit. Úplně jsem zapomněla, že v tomhle příběhu jen zaskakuju.

„Jestli máme začít znovu, měla bys vědět všechno.“ Zadíval se na mě. „Měl jsem s ní dítě. Dceru. Já… celý roky jsem to jen tušil. Ta žena byla vdaná a tvrdila mi, že to dítě má se svým mužem.“

Chvíli jen seděl a očima probodával desku stolu.

„V ten den, kdy ses vrátila z nemocnice a já vtrhl k vám domů… Tehdy jsem se dozvěděl, že to děvče opravdu byla moje dcera. Jenže…“ Zavřel oči a zpod zavřených víček se mu řinuly slzy.

„Umřela, Pam. Moje holčička je mrtvá. Já ji skoro neznal. Viděl jsem ji jen párkrát. Běžel jsem za tebou, protože jsem najednou umíral hrůzou, že bych mohl ztratit i tebe. Promarnil jsem tolik let…“ Podíval se na mě. „Možná mě budeš nenávidět…“

„Kolik… kolik jí bylo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Sedmnáct. Ještě taková mladá…“ Narovnal se a otřel si slzy do rukávu košile. „Často měla trable. Nabízel jsem její mámě pomoc, ale… vždycky mě odbyla slovy, ať se nestarám, když není moje.“

Sedmnáct. Jako já. A taky lítala v malérech. Ztěžka jsem polykala. Jako by mluvil o mně. Myslela jsem na to, jak se mi v minulosti snažil pomoct, a na okamžik mě napadla naprosto šílená myšlenka. Okamžitě jsem ji ale zahnala. To nemohla být pravda. Takové věci se nedějí.

Místo toho jsem se zhluboka nadechla a stiskla mu ruku.

„Mám tě ráda, tati,“ zašeptala jsem.

A jemu to zjevně stačilo. Hlučně se vysmrkal a zeptal se, jestli pořád chci jít na ty ryby. Vypadal, že by rád změnil téma. Nadšeně jsem souhlasila. Rybaření byl dobrý nápad.

Bob si přehodil přes rameno ruksak s pruty. Jak se ukázalo později, nesl ho úplně zbytečně. Když jsme se usadili v tichém zákoutí jednoho z ramen řeky Illinois, ani ho nevybalil. Koukali jsme do vody a občas prohodili pár slov. O jeho práci, o babičce Kingové. Neměl ale potřebu vyprávět mi, jaká jsem byla jako dítě, a já neměla potřebu se na to ptát. Jako by mě přijal takovou, jaká jsem právě teď. Stejně jako jsem já všema deseti brala jeho. Minulost teď nebyla tak důležitá. Už strašně dávno jsem nezažila takový klid.

Přestože se vlastně nic nedělo, odpoledne strávené s Bobem uteklo strašně rychle.

„Ty a ten Collins,“ nadhodil Bob, když jsme si prošlapávali cestu zpátky do Morissu.

„Hm?“

„Máma tě do svatby nutí? Protože jestli ho nechceš, tak se na něj vykašli. Je to tvůj život. Asi tě to překvapí, ale peníze nejsou všechno.“

Musela jsem se usmát. Bob šel přede mnou a nejspíš využil toho, že je otočený zády. Neuměla jsem si představit, jak by mi tohle moudro říkal do očí.

„Já vím,“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi v hrudi zase rozlévá ten blažený pocit. Ostatně jako vždycky, když jsem na pana Collinse jen pomyslela. „Ale ono nám to překvapivě asi začíná… klapat.“

„Tak to je skvělá zpráva,“ uzavřel Bob a dál už se k tomu nevracel.

Do Morrisu jsem se vrátil o něco dřív, než jsme se dohodli. Ten den šly stejně veškeré mé pracovní plány do kytek, takže jsem vyřídil jen nějaké papírování a pár telefonátů. Čekání v autě před domem jsem využil k tomu, abych zavolal mámě a oficiálně jí oznámil, že hodlám Pamelu přivést na rodinnou večeři. Nečekal jsem, že bude mít radost, takže mě její reakce nijak nezaskočila. Nerozmlouvala mi to a věděl jsem, že se k ní bude chovat mile, ale bylo znát, že není představou někoho takového ve svém domě zrovna dvakrát nadšená.

Potom už jsem jen seděl, čekal a díval se, jak se na skla auta spouští liják. Na moment se mě zmocnil zneklidňující pocit, že jsem přehlédl nějaký zásadní fakt. Představil jsem si válečnou poradu Helen Kingové s Pamelou a viděl jsem je, jak se vysmívají mé naivitě. Pak se mi ale vybavilo posledních pár dní a tu absurdní myšlenku jsem zahnal.

Když jsem uslyšel blížící se hlasy, vystoupil jsem z auta. Všichni tři jsme skoro zároveň vběhli pod střechu dřevěné verandy. Jediný pohled na Pam a všechno se zdálo úplně v pořádku. Crčela z ní voda, ale doslova zářila. Přísahal bych, že mě ráda vidí, a věděl jsem úplně jistě, že já moc rád vidím ji.

„Náčelníku Kingu.“ Její otec si mě zkoumavě prohlížel – ostatně jako pokaždé, když jsme se setkali –, a pak mi potřásl rukou. Tentokrát se i pousmál.

„Slečno Kingová,“ pozdravil jsem Pamelu a uvědomil si, jak to znělo šťastně. Když jsem ji k sobě přitáhl, jako by se jí rozsvítily oči. Nehrála se mnou žádnou hru. Prostě se mi dívala přímo do očí, usmívala se a všechno na ní volalo, že se jí moc líbí v mé náruči.

Některé věci se dějí úplně přirozeně. Dýchání, bušení srdce, líbání Pam… Voněla deštěm a květinovým parfémem.

„Pojedeme?“ zeptal jsem se, když jsem si i přes mlhu ve své hlavě uvědomil, že její otec už nějakou dobu velmi soustředěně zkoumá suky na dřevěné střeše verandy.

Přikývla. Podívala se na Boba Kinga a zčervenala.

„Už musím… tati.“

Váhavě ho objala. Jako by to byla věc, na kterou ani jeden z nich nebyl zvyklý. A podle toho, co jsem věděl, opravdu nebyla. Zdálo se, že změna Pameliny osobnosti mění její vztahy na všech frontách. Už jsem nepochyboval o tom, že jsem udělal správnou věc, když jsem ji sem vzal.

Celou cestu zpátky se na mě dívala tak vděčně, že mi málem začínalo být malé sako, jak jsem se dmul pýchou. Výraz v její tváři se ale změnil, hned jak jsme přijeli na pozemek domu Helen Kingové. Bylo to jako překročit neviditelnou hranici začarovaného království. Pamela se zatvářila ustaraně. Vypnul jsem motor a chytil ji za ruku.

„Mračíš se,“ upozornil jsem ji a druhou rukou se dotkl jejího nakrčeného čela. Místo odpovědi si jen nešťastně povzdechla.

„Zkomplikovala jsem ti den?“ zeptala se potom. Očividně se snažila změnit téma.

Pokrčil jsem rameny. „Zkomplikovala. Ale hezky.“

A vážně to tak bylo. Neplánovaně jsme spolu strávili pár hodin navíc a já si těžko dokázal představit lepší program.

„Vážně?“ Její hlas zněl nevěřícně.

Natáhl jsem k ní ruku a pohladil ji po tváři.

„Pořád nevím, co si o tobě myslet…,“ přiznal jsem. „Jsi strašně zajímavá,“ dodal jsem, když reagovala poplašeným výrazem.

„Ani nevíš, jakou mi to dá práci,“ zavtipkovala. Potom se zhluboka nadechla a pohladila mě na zádech pod sakem. Líbat ji bylo stejně nové a vzrušující jako všechno, co se jí týkalo. Nechtělo se mi přestat. Už nikdy.

„Mám tě plnou hlavu,“ pokračoval jsem v upřímnosti obnažené až na dřeň, která mě samotného překvapila. Nechtěl jsem náhodou postupovat pomalu a opatrně? Místo toho mě však napadla zneklidňující myšlenka, jestli ten nový světadíl neobjevuji úplně sám. Pamela zatím nikdy neřekla, co si o tom všem myslí. Kromě jejího váhavého souhlasu s tím, že spolu zkusíme chodit, jsem do této chvíle nic zásadního neslyšel.

„Tohle tě samozřejmě k ničemu nezavazuje,“ dodal jsem spěšně. Ještě pořád jsem ji držel v náruči, takže jsem se vyjadřoval jako nervózní puberťák. „Nemáš povinnost mi dovolit, abych…“

Odtáhla se a vyjeveně se na mě podívala.

„To myslíš vážně?“ zeptala se.

„To, že tě mám plnou hlavu, nebo že mě můžeš kdykoli zastavit?“ Uvnitř jsem cítil příjemné napětí, které mohlo přerůst ve výbuch nevázaného smíchu, stejně jako v další divoký útok na její rty.

„Oboje…,“ přiznala s plachým úsměvem.

„Ale já to myslím úplně vážně. Oboje.“ Opravdu jsem se jí právě teď přiznal, že… K čemu jsem se jí to vlastně přiznal? Zamrazilo mě.

„Chtěla bych zůstat s tebou,“ zašeptala. Tou jedinou větou dokonale vymazala jakákoli ale, která mi neustále strašila v hlavě.

„Takže je všechno v nejlepším pořádku,“ konstatoval jsem prostě. Najednou jsem se cítil totálně vyčerpaný, jako bych měl za sebou celodenní práci v kamenolomu. Opírala si hlavu o mé rameno a já ji šimral prsty vzadu na krku. Venku šuměl déšť a retro hodiny vsazené v palubní desce auta tiše odtikávaly své vteřiny.

„Budu muset jet,“ řekl jsem omluvně… a opravdu nerad. Políbil jsem ji pod ucho a potom znovu na krk.

„Práce?“ protáhla s potlačovaným zklamáním.

„Práce.“

Povzdychla si.

„A jsem jenom člověk, Pamelo.“ Významně jsem se na ni podíval. Hlavou mi běžela slova jako voňavá, měkká, elektrizující a tak blízko…

Nejdřív se tvářila nechápavě, vzápětí ale zrudla.

„Aha,“ odtušila. „Jdeme na to strašně pomalu a tobě je osmadvacet,“ rýpla si.

„Tak nějak.“ Zase se mi chtělo smát. „Ale svým způsobem si to užívám,“ uklidňoval jsem ji, když se jí ve tváři objevil provinilý výraz. „Máme spoustu času.“

Přikývla a pak z nějakého důvodu posmutněla.

„Uvidíme se už za pár hodin,“ snažil jsem se ji povzbudit.

„Co si mám obléct?“ zeptala se znepokojeně.

„Něco neformálního. Bude tam jen moje rodina.“

Povzdychla si.

„Ty máš strach!“ zvolal jsem se smíchem.

Zamračila se na mě. „Taky bys ho měl, kdybys byl na mém místě.“

„Budou tě milovat,“ ujišťoval jsem ji. Jak by nemohli?

Usmála se a chvíli se na mě dívala tak zálibně a spokojeně… tak krásně…

„Už vážně musím,“ připomněl jsem nerad.

„Já vím.“

„Tak už vystup,“ zašeptal jsem.

„To mě ale nejdřív budeš muset pustit.“ Zasténal jsem.

Do haly jsem vešla obezřetně, jako bych se ocitla na zaminovaném území. Přechod ze světa Aarona Collinse do světa Helen Kingové byl jako studená sprcha. Jakoby odnikud se vyloupl Richard a přál mi pěkný podvečer.

„Matka je doma?“ zeptala jsem se cestou ke schodům.

„Ano, slečno. Ráda by vás viděla.“

Tak jo. Už je to tady. Nohy jsem najednou měla jako z olova. Když jsem klepala na dveře její pracovny, zpotily se mi dlaně.

Helen seděla za stolem. Na špičce nosu měla brýle na čtení a probírala se nějakými papíry. Překvapilo mě, když jsem na stole zahlédla broušenou sklenici s nějakým alkoholem. Byla skoro dopitá.

„Posaď se.“

Beze slova jsem poslechla.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se.

Přikývla jsem. Nehodlala jsem jí vykládat, jak moc.

„Rozumíte si,“ konstatovala, zatímco mě rentgenovala přes obroučky brýlí.

„Zdá se, že ano,“ odpověděla jsem stručně. Při představě, že bych Helen měla vyprávět o jediné minutě strávené s Aaronem, se ve mně všechno bouřilo.

Otevřela šuplík po své pravé ruce, něco z něj vyndala a pak ke mně natáhla ruku. Na dlani jí ležel zásnubní prsten. Ouvej…

„Nesnaž se mi tvrdit, že sis ho tu zapomněla omylem!“ zarazila mě uprostřed nádechu. Vypadala rozzlobeně, ale nepouštěla na mě takovou hrůzu jako včera. Připadala mi spíš strašně unavená a ustaraná.

„Promiň,“ řekla jsem po bleskové úvaze na téma lhát, či nelhat. „Ale já tě s sebou na rande nechtěla. Sbližujeme se a…“ Upřela jsem na ni rozpačitý pohled.

„Sbližujete se,“ zopakovala bezbarvě.

Zmateně jsem zamrkala. Že by se jí na tom něco nelíbilo? Pomalu jsem si navlékla prsten. Bylo to jako zacvaknout policejní pouta.

„Příliš snadno ztrácíš ze zřetele to, co je opravdu podstatné.“ Opřela se v křesle a sundala si brýle. Na chvíli zavřela oči. „Je dobře, že ti začal věřit. Nikdy bych si nemyslela, že to dokážeš tak snadno,“ dodala.

Vím, že mě nechtěla urazit, ale urazila.

„Ale nepřeháněj to tolik,“ pokračovala.

„Ne?“ Připadala jsem si jako dostihový kůň. Zrychlit. Zpomalit. Přeskočit…

„Nezapomeň, že s ním nesmíš do postele.“

Málem jsem se zakuckala. „Cože?!“

„Nevím, jak moc zaostalá je tvá sexuální výchova, ale nějakým zázrakem jsi ještě s nikým nespala. Pamela ano a Collins to velmi dobře ví. Pokud spolu budete…“ Konečně projevila alespoň náznak rozpaků.

Mně se zatím obracel žaludek naruby. Nevěděla jsem, co jí na to mám říct. Držet si Aarona od těla? Ježkovy oči, jak asi?

„Je tu samozřejmě možnost drobného chirurgického zákroku, pokud bys trvala na tom, že vaše manželství bude se vším všudy.“ Rozčileně mlaskla. „Tohle není hra, Pamelo! Absolutně nic nemůžeme nechat náhodě! Co tě to napadlo? Chtěla jsem sice, abys na něj byla milá, ale nemyslela jsem tím, aby ses do toho vrhla tak po hlavě!“

„Řekla jsem mu, že jsem všechno zapomněla. Věří mi to,“ bránila jsem se chabě. Víc než kdy dřív jsem se cítila jako Helenin zaměstnanec. V tu chvíli jsem ji za to, že mi to připomněla, nesnášela.

„To jsi udělala dobře,“ uznala. Sáhla pro sklenici, a ať v ní bylo cokoli, kopla to do sebe, ani nemrkla. „Collins není hlupák! Sleduji ho už pár let. Má instinkty, zdravou míru podezíravosti. Je chytrý. Nejpozději za pár měsíců mu spadnou růžové brýle a pak začne řešit, koho si to vlastně vzal a proč sis ještě na nic nevzpomněla. A to tvé panenství…“ Pohoršeně zavrtěla hlavou.

Popadl mě vztek. Taky jsem se litovala a bylo mi do pláče. Ze všech sil jsem se snažila před Helen nebrečet.

„Zamilovala ses,“ konstatovala. „To bylo velmi… hloupé,“ dodala unaveně. Připadala mi jako režisérka, která nedokáže natvrdlé herce přimět, aby se pořádně naučili roli.

Chtěla jsem odseknout, že jí pěkně děkuju za rozbor situace, ale nešlo to. Raději jsem jen zarytě mlčela.

Helen si povzdychla, sáhla někam do útrob stolu a vyčarovala láhev bourbonu. Dolila si.

„Holka jako ty by už měla mít jasno v tom, co je důležité. Nikdy jsem ti netvrdila, že to budeš mít lehké. Ale teď už nemůžeš couvnout.“

„Nehodlám z toho vycouvat,“ odpověděla jsem a otřela jsem si oči.

„Dobře.“

„Můžu jít?“

„Jistě,“ odpověděla zamyšleně. „Potřebuješ pomoct s výběrem oblečení na tu večeři?“ zeptala se se zájmem a vlastně docela laskavě.

Zavrtěla jsem hlavou a vstala. Ona se vrátila k pročítání nějakých papírů.

„Nepodělám to,“ ujistila jsem ji.

Reagovala strojeným úsměvem.

„Nikdo ti nebrání, aby sis to trochu zpříjemnila,“ zavolala za mnou. „Jen prostě nezapomínej, co je nejdůležitější.“

Zůstala jsem stát s rukou na klice. Helen netušila, o čem mluví. Jak mám zařadit zpátečku? Zajímalo by mě, jestli jí uprostřed hrudníku nechybí jeden podstatný orgán. Pak jsem si ale vzpomněla na umírající Pamelu.

„Ještě jsem ti ani neřekla…“ Otočila jsem se k ní. Tázavě zvedla obočí. „Mrzí mě, co se stalo Pamele. Často na ni musím myslet. Vím, že to máš těžký.“

Proměnila se v ledovou sochu. „Můžeš jít,“ ukončila náš rozhovor tiše.

Zmizela jsem tak rychle, jak jsem dokázala.