Zamilovaná

Aaron se rozhodl, že mě odveze domů, a mě ani nenapadlo mu to rozmlouvat. Chtěl Helen vysvětlit můj poněkud pozdní návrat. Nebála jsem se jí. Na to jsem byla příliš šťastná.

Před vchodem do Heleniny rezidence stála přistavená limuzína. Gordon čekal u otevřených zadních dveří a madam Kingová právě scházela ze schodů. Vypadala, že má naspěch. Že bych pro tentokrát nemusela podávat hlášení? Už jsem se viděla ve vaně plné pěny.

„Jako obvykle na poslední chvíli!“ zvolala, jen co jsem vystrčila hlavu ze dveří auta. Aaron mi ještě podával kabelku.

„My někam jedeme?“ zeptala jsem se překvapeně. Neměla jsem z toho dobrý pocit.

Helen se zadívala k nebesům, jako by se ptala, proč místo učených padají z nebe jen blbci.

„Kontrola u doktora Bradleyho, Pamelo. Copak musím na všechno myslet já?“

Překvapilo mě to. Věděla jsem určitě, že mi o tom neříkala.

„Pam?“ Aaron vystoupil a šel kousek se mnou. Milovala jsem, když mi říkal takhle. Jasně že bych radši slyšela Marie, ale Pam bylo lepší než Pamelo. Helen pozdravil kývnutím hlavy.

„Zavoláme si, ano? Musím tě co nejdřív vidět.“ Políbil mě a pak mi věnoval ten svůj úžasný „láskou-tě-sním“ pohled. Vůbec se mi nechtělo loučit.

Pak už jsem seděla vedle Helen a skrz okno sledovala, jak nás Aaron předjel a zmizel za branou.

„O co jde?“ zeptala jsem se. Pocit pohody mě neopouštěl.

„To tetování,“ vysvětlovala Helen. „Za pár dní pořádáme velkou benefiční akci. A za dva týdny se vdáváš. Domluvila jsem s doktorem dřívější termín laserové procedury. Už se toho potřebuješ zbavit.“

Přikývla jsem. Čekala jsem, jestli se mnou nezačne rozebírat uplynulý večer a dnešní ráno, ale mlčela. Že by nás tentokrát ne­šmírovala?

„Měla bys uvažovat o tom drobném gynekologickém zákroku,“ pronesla nečekaně, když jsme překročili pomyslnou hranici South Side. „Vzhledem k vývoji… situace ti nic jiného ani nezbude.“

Žaludek se mi zase scvrknul, ale tentokrát jsem se ani tolik nenaštvala. Možná to bylo tím, že Helen nebyla jízlivá, ale prostě jen… praktická. Nejspíš jsem opravdu neměla na vybranou. Poprvé mě napadlo, že ve srovnání s tím, co už jsem musela podstoupit, je tahle věc opravdu jen prkotina.

Po příjezdu do sanatoria jsem se přátelsky objala se sestrou Cooperovou. Bylo hezké setkat se s někým, kdo zná pravdu, a přitom se ke mně chová laskavě. Pomohla mi se svlékáním, a než se objevil doktor, natřela mi rameno znecitlivující emulzí. Už jsem to dobře znala.

„Dobré ráno, slečno Kingová!“ Doktor Bradley byl zřejmě v dobré náladě. Možná mu Helen poslala výplatu. „Tak jak to vypadá?“

Zběžně prohlédl téměř vybledlou kresbu na mém rameni a spokojeně se usmál. „Zdá se, že bychom ten obrázek mohli už dnes sprovodit ze světa. V následujících dnech se vám bude trochu loupat kůže, ale potom by to mělo být v pořádku.“

„Já… asi to nechám na vás,“ odpověděla jsem. Helen zůstala v hale a já neměla tušení, na čem se spolu dohodli.

Doktor si nasadil ochranné brýle a přitáhl ke mně rameno přístroje. Ozvalo se tiché hučení. Trpělivě jsem seděla a nehýbala se. Nebolelo to. V prosklených dvířkách skříně s léky jsem sledovala svůj matný odraz. Vlastně to byla jen silueta. S velkýma očima…

„Doktore… můžu se na něco zeptat?“ Stejně je to nesmysl. Určitě.

„Jistě, slečno Kingová. Máte nějaké zdravotní potíže?“ Zůstával skloněný nad mým ramenem a systematicky se věnoval každému milimetru mého hrdého tetování.

„Vy jste operoval mě i Pamelu…“

Zarazil se. Možná pro něj všechno to fixlování nebylo tak snadné, jak jsem si původně myslela.

I když mu za něj Helen jistě velmi královsky platila.

„Znáte její i moji krevní skupinu,“ pokračovala jsem. Vůbec jsem tomu, co mě právě napadlo, nevěřila, přesto se mi rozbušilo srdce.

„Samozřejmě,“ odpověděl úplně klidným hlasem.

„Nedalo by se nějak zjistit… Říkala jsem si… Taková podoba je přece dost zvláštní…“ Se zatajeným dechem jsem čekala.

„Jde vám o to, jestli nejste příbuzné?“ zeptal se na rovinu.

„Tak nějak.“

„To byla samozřejmě první věc, kterou madam Kingová nechala prověřit. Vaše DNA. Jak jste sama řekla, ta vzájemná podoba je opravdu velmi zarážející.“

Odmlčel se a pracoval dál.

„A co jste zjistil?“

„Nejste.“

Zírala jsem na tu holku ve výplni skříně a kdovíproč se mi chtělo brečet. Zavřela jsem oči. Domlouvala jsem sama sobě, že na tom přece nezáleží. Nic by to nezměnilo. Možná jsem prostě jen toužila po malém kousíčku pravdy v té velké nekonečné lži.

„Tak. Hotovo, slečno Pamelo. Sestra Cooperová vám vysvětlí, jak postupovat v následujících dvou dnech. Dnes vám rameno zrudne a opuchne. Dostanete analgetickou mast a budete si ho chladit. Do tří dnů by ale mělo být po všem.“

„Díky, doktore,“ hlesla jsem.

Bylo by neskutečně stupidní zase brečet. Přece se nechci stát nejubrečenější miliardářkou na světě, napadlo mě a ten blábol mi celkem zvedl náladu. Rozhodně bude lepší smát se sama sobě než nad sebou bulet.

Od Kingových jsem zamířil na návštěvu právní kanceláře kvůli chystané fúzi. Následovala schůzka s Oscarem Johnsonem ohledně výběrového řízení, které se chystal vypsat senát. Odpoledne jsem se pustil do té spousty papírování, které se nahromadilo během uplynulých dní. Kdyby nebylo Cindy, asi bych se ani pořádně nenajedl. Nebylo to však tím, že bych se tak moc ponořil do práce. Mohla za to Pam. Vracely se mi její úsměvy, slyšel jsem její smích. Jednou jsem měl dokonce intenzívní pocit, že je se mnou v místnosti, a zvedl jsem hlavu od papírů. Měl bych se spíš podívat do řidičáku na rok svého narození. Choval jsem se jako středoškolák. Zatímco jsem plánoval své obchody, stihl jsem myslet i na to, kam ji vezmu na dovolenou. Byl jsem definitivně ztracený.

Nevydržel jsem to a někdy v podvečer jsem napsal textovku Ianovi.

Tak jak?

Odepsal vzápětí.

Mam se skvele, ale na to se me asi neptas.

Zaúpěl jsem.

Sadisto

Tentokrát jsem na odpověď pár minut čekal.

Nejsem vedma

Vzdal jsem to a vytočil jsem jeho číslo. „Chci jen profesionální názor, Iane!“ spustil jsem, aniž bych pozdravil.

Zasmál se. „Profesionální názor? Jsi v tom až po uši.“

„Vím dobře, jak na tom jsem. Na to se tě neptám a ty to víš!“

„Aarone,“ odpověděl už vážněji. „Snažím se ti říct, že je jedno, co bych ti řekl. Nic by to nezměnilo.“

„Kdybys mi řekl, že všechno předstírá, bral bych tě vážně. Nejsem hlupák,“ pronesl jsem podivně bezbarvým hlasem.

Ian nic neříkal a ta chvíle patřila k nejdelším v mém životě. Sliboval jsem si, že tohle mu jednou vrátím. I s úroky.

„Nemyslím si, že by něco předstírala,“ odpověděl konečně a já jsem si povolil kravatu. „Miluje tě.“

Ano, tohle mu vrátím. Mohl bych mu třeba koupit vilu v Monaku nebo nejnovější model porsche.

„Díky, Iane.“

„Neděkuj. Je to jen názor. Vůbec ji neznám. Vlastně mě radši neber vážně a pro jistotu ji vezmi na policii na detektor lži. Nebo nemám ji uvést do hypnózy?“

„Čau, Iane!“ vyhrkl jsem honem. Dřív než se z vily v Monaku stane chata na Sibiři. „Pozdravuj Beverly.“ A zavěsil jsem.

Helen nakonec udělala mně i Aaronovi čáru přes rozpočet. Když jsem se jí večer ptala, jestli mu můžu zavolat, řekla, že to udělá sama. Přímo přede mnou mu do telefonu oznámila, že jsem chytla nějakou virózu. V následujících třech dnech prý určitě nikam nesmím. Když zavěsila, bez mrknutí oka mi vysvětlila, že nutně musím přibrzdit. A neznělo to jako prosba.

O hodinu později se u nás objevil poslíček se zásilkou pro slečnu Kingovou. Do vlastních rukou, zdůraznil. Celá rozklepaná jsem podepsala potvrzení o převzetí, protože na místě odesílatele jasně zářilo Aaronovo jméno. A taky jsem si všimla Helen stojící u paty schodiště.

„Nejspíš chceš, abych to rozbalila před tebou,“ zabručela jsem.

Chvíli se na mě dívala a pak se smutně usmála. „Musíš si o mně myslet dost hrozné věci.“

Neodpověděla jsem. Asi proto, že měla pravdu. Často jsem z ní měla strach a taky mě občas vytočila tak, že jsem viděla rudě. Jenže jsem si taky uvědomovala, že si svým způsobem užívám ty občasné záblesky něčeho, co se podobalo vztahu matky s dcerou. Carolyn mi chyběla. Strašně moc.

„Otevři to ve svém pokoji, jestli chceš,“ povzdychla si Helen a vydala se do jídelny. Vsadila bych se, že zase na skleničku bourbonu. „A ať uvnitř najdeš cokoli, připomínej si, proč to všechno děláme. A ještě líp – připomínej si, co všechno bys mohla ztratit.“

Překvapila mě. Neměla jsem ale čas nad tím dumat, protože se z balíčku ozvalo zvonění. Rozesmála jsem se. Rychle jsem vyběhla schody, a jakmile za mnou zapadly dveře, rozcupovala jsem obal, abych se co nejdřív propracovala dovnitř.

Mobil. Úplně novej. Zářil a hlásil, že mi volá Aaron.

„Haló!“ zvolala jsem nedočkavě.

„Zdá se, že zásilka v pořádku dorazila,“ odpověděl se smíchem.

„Můžu si dovolit koupit vlastní, víš?“ zlobila jsem ho. A byla to pravda. Helen mi hned po návratu od doktora dala kreditku s tím, že na ni nechala přeposlat slíbené kapesné. Dokonce za dva měsíce.

„Já vím. Ale zjistil jsem, že mi dělá radost dávat ti dárky. A taky se mi hrozně stýská,“ přiznal se.

„Mně taky,“ odpověděla jsem. Ze všeho nejvíc jsem toužila, aby byl hned teď u mě.

„A jak ti je, miláčku? Helen říkala, že máš horečku.“ Znělo to starostlivě.

Zahanbeně jsem si přitiskla ruku na čelo. Bylo chladné jako kdykoli jindy. Lež jako věž.

„To nic není. Prý jsem ještě oslabená. Za pár dní budu v pořádku.“

„To jsem rád.“ Odmlčel se. „Napadlo mě… dostal jsem pozvánku na tu benefici. Co kdybychom tam jeli spolu?“

„Skvělej nápad!“

Lehla jsem si na postel a koukala do stropu. Povídalo se s ním tak snadno. Páni! Měla jsem opravdový vztah. Ne Pamela, ale já!

„Moc se těším.“

Zavřela jsem oči a představovala si ty jeho. Udělalo se mi hrozně hezky.

„Pam?“

„Hm…“ Usmívala jsem se.

„Miluju tě.“

Skoro jsem se zalykala radostí. „Taky tě miluju.“

Slyšela jsem jeho dech. Možná mu bylo tak krásně jako mně.

„To je dobře.“ V jeho hlase se odrážely všechny mé momentální pocity – úleva, radost, touha.

Rozloučil se a displej mého nového telefonu pohasl. Stočila jsem se do klubíčka, mobil v rukou. Helen měla pravdu. Tohle nechci ztratit. Za žádnou cenu.

Tři dny bez Pam. Jestli jsem si ještě nedávno dokázal nalhávat, že si stále nechávám otevřená zadní vrátka, několik dní, kdy se náš vztah musel omezit na telefonický kontakt, mě přesvědčilo o opaku. Strašně mi chyběla. Ale její matka byla neoblomná. Žádné návštěvy až do banketu. Pracoval jsem víc než kdy jindy, a i když bych to nikomu nepřiznal, spával jsem s mobilem vedle polštáře.

Posledních pár hodin, které zbývaly do benefičního večírku jsem si krátil uzavíráním druhého největšího obchodu své kariéry.

Dhakir Daher byl úlovkem století. Impérium svého otce zdědil teprve před týdnem, ale choval se a vystupoval tak, jako by ho sám vybudoval. Na rozdíl od svého otce, který byl pravověrným stoupencem islámu a odmítal obchodovat s Američany, Dhakir měl jiného boha – peníze. Vrty patřící Daherovým patřily v oblasti, která zahrnovala naleziště sevřená v trojúhelníku mezi Evropou, Asií a Afrikou, k těm nejvýnosnějším. Díky kontaktům a lidem z detektivní kanceláře pana Parkera jsem si Dhakira vytipoval už před rokem, v době, kdy jeho otec těžce onemocněl. Věděl jsem, že mladý dědic sleduje přes satelit America Got Talent a miluje hotdogy. Nejspíš jsem byl mezi prvními, kteří mu vyjádřili upřímnou soustrast. A určitě úplně první, kdo mu nabídl obchod. Zatím jsme spolu komunikovali jen písemně a přes prostředníky.

Teď seděl v mé kanceláři, vychutnával si mojito a diskutoval se mnou o tom, jestli by soutěž talentů měl vyhrát Michael Grimm. Dhakir měl prostě rád zábavu.

„Ještě jeden drink?“ nabídl jsem mu a on nadšeně souhlasil. Požádal jsem Cindy. Její hlas zněl lehce nervózně. V její kanceláři teď kromě George, který se v její blízkosti poslední dobou zdržoval podezřele často, seděla Dhakirova tříčlenná ochranka. Ti hoši vypadali vážně drsně.

„Takže kontrakt pro deset roky,“ začal můj host. „To je moc dlouhý doba na to, že my vzájemně neznáme. Ty dokážeš prodat tolik?“ Mluvil dost dobře anglicky. Zřejmě se na svou hvězdnou budoucnost pečlivě připravoval.

„Brzy mi bude patřit největší síť čerpacích stanic na středozápadě. Včetně řady exkluzivních smluv s odběrateli. Věřím, že nakonec od tebe koupím i víc, než je teď v návrhu smlouvy,“ přesvědčoval jsem ho.

Pokýval hlavou. Mně se rozsvítil displej na mobilu. Zvonění jsem měl vypnuté.

Krasne rano. Spala jsem dobre, zdalo se mi o tobe. Opravdu te dnes uvidim? Nemuzu tomu uverit. Pam

Nějakým zázrakem jsem se dokázal tvářit úplně normálně. Dhakirovi jsem přisunul jeho oblíbené pražené mandle. Omluvil jsem se slovy, že na tohle musím odpovědět.

„Tvoje žena?“ zazubil se vševědoucně.

„Snoubenka,“ přiznal jsem.

Pokýval hlavou. „Žena stejně důležitá jako obchod. Když nespokojená, horší než hořící vrt. Nejde uhasit a stojí moc moc dolar.“

Vnímal jsem ho jen na půl ucha. Pam se o mně zdálo?

Nutne potrebuju vedet, co se ti zdalo! Nemuzu to dostat z hlavy a pak se tezko soustredím na praci. Jake to bylo? Aaron

Dhakir se zatím rozhlížel a vypadal náramně spokojeně. „Já možná najít další žena. Tady pro Ameriku. Koupím dům pro ni. Dám pěkné šaty. Najdu ženu s ohnivými vlasy.“ Spokojeně zamlaskal. „Jedna žena moc velká starost. Když víc žen, tak lepší. Mají konkurenci. Musí víc snažit být milá.“

Raději jsem se s ním nepouštěl do debaty. Vyrostl jsem v rodině Janeth Collinsové, takže nehrozilo, abych si o ženských názorech na manželství udělal zkreslenou představu. Matka nebyla náročná, ale byla velmi přímá. Otci i svým synům všechno říkala hned za tepla. Druhou ženu? Hořící vrt by nebyl nic proti běsnění mé matky, kdyby některý z jejích potomků podvedl svou manželku.

Asi se malo snazis – soustredit se. Nerozptyluj se, musis vydelavat miliony. Ale v tom snu to bylo moc hezke… P.

Zazubil jsem se a s vypětím všech sil přemohl téměř nepřekonatelnou touhu se za Pam okamžitě rozjet, aby mi ukázala, co přesně se jí zdálo.

„Tvoje žena pěkná? Poslušná?“ zeptal se zvědavě Dhakir.

„Je krásná. Tmavé vlasy, velké modré oči.“ Zaváhal jsem. „Po­slušná? Ona je… temperamentní.“

„Taky rád krotím žena! Když její oči pálí hněv… Nikdy neuhasit! Musí doutnat! Nejlepší milenka doutná.“ Zase spokojeně zamlaskal a tu představu spláchnul zbytkem mátového drinku. „Já s tebou podepíšu. Ale jen na pět let. Když budeš držet svoje slovo, my se prodloužíme.“

Bleskově jsem si to spočítal. Pokud bych odmítl, nejpozději do třiceti minut se na něj vrhne někdo jiný. Nemohl jsem ho nechat odejít bez podepsané smlouvy. A pět let není zase tak málo.

„Dobře. Souhlasím,“ řekl jsem nakonec.

Dhakir si pak odskočil na pány a požádal mě, abych připravil smlouvu o smlouvě budoucí. Podrobnosti už doladí právníci.

Jen hezke? Pri nejblizsi prilezitosti te budu muset vyvest z omylu. A opravdu se snazim pracovat. Ten Arab vypada, ze do toho pujde. A.

Odpověď přišla přesně ve chvíli, kdy se Dhakir vracel.

Jestli se prave ted tvaris jako ja, bude si tvuj obchodní partner myslet, ze nejsi normalni. A uz musim koncit, jsem jednou nohou ve sprse…

Zalapal jsem po dechu a zmohl se jen na:

Chces me zabit?!

Podpis smlouvy pak proběhl okamžitě. Potřásli jsme si rukama a předběžně se dohodli na příští týden. Chtěl jsem to mít uzavřené, ještě než s Pam odjedeme do Itálie.

Rozesmála jsem se a pak chvíli dumala, co Aaronovi odepsat. Napadaly mě šílené věci, ale nějak jsem neměla odvahu. Navíc… jestli je opravdu na jednání, měla bych přibrzdit.

Absolutne ne. Hodlam si te prece vzit. Pekne pracuj, ja jdu snidat. Uz jen par hodin! Pam

S povzdechem jsem vyplázla jazyk na Pamelu Kingovou, která se na mě dívala ze zrcadla. Dnes ráno jí to vážně slušelo. Takhle zepředu nebyly ani vidět jizvy. Oči se jí horečnatě leskly a ten úsměv na ní prostě vypadal dobře. Na okamžik mě napadlo, že jako Marie by si mě Aaron asi nikdy nevšiml, ale rychle jsem tu myšlenku zahnala. Těžko by si mě mohl všimnout. Leda by mě načapal, jak mu kradu peněženku.

Když jsem přišla do jídelny, Helen už dopíjela kávu a četla si noviny. Zdálo se mi, že je celkem dobře naladěná.

„Zítra si půjdeš vyzkoušet svatební šaty. Pamela…“ Na okamžik se odmlčela, napila se a soustředěně skládala noviny. „Jsou ušité Pamele na míru, ale ty máš o něco menší velikost. Mohly bychom je nechat upravit a svést to na nemoc, ale nechci zbytečně budit pozornost.“

Jen jsem souhlasně přikývla a natáhla se pro toust. Strašně ráda bych s Helen mluvila o tom, jak se cítí. Žít s ní bylo jako spát vedle časované bomby. Pořád jsem čekala, kdy vybuchne. Normální člověk přece nemůže unést to, co ona. Měla vdávat svou jedinou dceru, ale teď místo toho zařizovala svatbu mně. Komukoli jinému by z toho muselo hrábnout.

„Je to model od Saint-Laurenta.“

„Je… dobrej?“

Helen se na mě shovívavě usmála. „Dalo by se to tak říct.“

„Prima,“ souhlasila jsem a radši se pustila do jídla.

Mlčely jsme. Ona sáhla pro další noviny a mně se myšlenky roz­utekly. Trochu jsem myslela na Boba, jak se asi má a jestli ho znovu uvidím až po svatbě. Zvedla jsem oči k Helen.

„Chtěla jsem se zeptat… Přijde Bob na svatbu?“

Zdálo se, že ji to nijak nerozhodilo. „Jistě. Je to tvůj otec. Povede tě k oltáři.“ Usrkla kávu.

„Tobě to nevadí?“

Ve tváři se jí objevil hodně zvláštní výraz. Nedokázala jsem ho rozluštit.

„Myslíš, že bych měla kromě dcery vyměnit manžela? To není špatný nápad.“

Vykulila jsem na ni oči. Na okamžik se rozpustile usmála a pak se zase věnovala novinám.

„Zdálo se mi to, nebo jsi právě teď opravdu vtipkovala?“

„To se ti jen zdálo,“ odpověděla, aniž na mě pohlédla.

Chvíli jsem se dloubala v míchaných vejcích.

„Myslím si, že Bob je fajn. Moc ho sice neznám…“

„To stačí, Pamelo,“ utnula mě.

Pomalu jsem vydechla. Asi bych se do toho vážně neměla plést.

Helen zazvonila na Richarda a objednala si bourbon. Překvapeně jsem zvedla obočí, ale nic jsem neřekla. Zajímavá snídaně…

„Po jídle bychom se mohly podívat na pár hotelů v Benátkách. Vybrala jsem několik, ve kterých Collins ještě nikdy nebyl a kde nebydlela ani Pamela,“ navrhla mi, když se na stole objevila objednaná sklenička.

Nejdřív jsem odpověděla, že ráda, ale pak mi to nedalo. „Helen?“

Tázavě se na mě podívala.

„Vím, že mi do toho nic není, ale… zvládáš to? Chci říct… Myslím, že ti je hrozně. Pamela…“

Prudce postavila skleničku na stůl, až její obsah přetekl přes okraj. Čekala jsem, že se rozkřikne, ale ona jen seděla a sledovala, jak se mokrý kruh na ubruse pomalu zvětšuje.

„Můj děda se skoro udřel k smrti a můj táta si zničil manželství, aby Black Crown dostali tam, kde je teď.“ Hlas se jí třásl. „Vrty na Aljašce jsem poprvé viděla, když mi byly tři. Seděla jsem mu při tom na ramenou. V osmnácti jsem uzavřela první obchod s vládou.“ Upřela na mě svůj pronikavý pohled. Ani jsem nedutala. „Vím, že to někdo jako ty těžko dokáže pochopit, ale já prostě nemůžu podepsat cár papíru a nechat to být. Tady nejde o peníze. Ta firma je pro mě…“ Zamrkala, jako by se probudila. Zamračila se. „Máš pravdu. Nic ti do toho není.“

Pochopila jsem, že rozhovor skončil.