Pan Parker a pan Soto

Aaron se objevil přesně včas, jak bylo jeho zvykem. Čekal na nás v hale a vypadal úplně neuvěřitelně. Z fleku bych mu založila fanklub a stala se jeho předsedkyní.

„Jsi překrásná,“ zašeptal mi do ucha hned po nekonečně dlouhém polibku na přivítanou. Helen nechal přešlapovat u dveří. „A ty šaty,“ zapředl uznale, když mě přejel pohledem.

Blaženě jsem se na něj usmála. Naděje, že mi řekne něco takového, byla jediným důvodem, proč jsem si je vzala. To lososové nic vypadalo spíš jako tělová maska než jako oblečení.

„Takže se letos zaměřujete na ochranu velryb?“ oslovil Aaron Helen během cesty. Seděl mezi námi, mě držel za ruku a snažil se usilovně konverzovat. Má nepravá matka ale fungovala lépe než klimatizace – spolehlivě ochlazovala vzduch ve voze.

„Od těžební společnosti, jako je ta naše, se to očekává,“ odpověděla. „I tak mám neustále na krku stížnosti ekologů. Devastace přírody na Aljašce…,“ odfrkla si. „Utratila jsem tolik peněz za ochranu toho kusu země, že by se klidně mohla jmenovat po mně.“

Aaron se zdvořile usmál a po zbytek cesty se věnoval už jen mně. Tedy… hlavně se mi nenápadně věnovaly jeho ruce.

Ta megaakce se konala v Chicagské botanické zahradě, na překrásném místě jménem Večerní ostrov. Podle toho, co říkal Aaron, se ve tmě kolem nás rozprostíraly hektary rozkvetlých zahrad obklopených sítí jezer. Po cestičkách parku se procházely dámy na vysokých podpatcích, popíjely bublinky a zdvořile se kochaly rostlinami chabě osvětlenými barevnými lampióny. Odevšad zněla tlumená hudba. Lidé mluvili jen polohlasně, až na pár jedinců, kteří zapíjení přírody vzali opravdu poctivě. Vypadalo to tam nádherně – jako by byly Vánoce. Zavěsila jsem se do Aarona a spokojeně se usmívala. Obzvlášť když se Helen omluvila, že musí dohlédnout na nějaké detaily ohledně chystaného programu.

Dostala jsem skleničku mimózy a pusu a nechala se dovést na most nad jezírkem, ve kterém plavali oranžově pruhovaní kapři. Aaron mě zezadu objal a uvěznil u dřevěného zábradlí.

„Celá záříš.“ Dýchal mi na krk a pak ho celý posel polibky. Sotva jsem se udržela na nohou.

„Jsem šťastná,“ odpověděla jsem upřímně. Na jezírku se odrážely naše rozmazané obrazy. Vpíjely se jeden do druhého.

„To jsem moc rád.“ Přitiskl se mi tváří na tvář a díval se do vody tak jako já.

Najednou se na hladině objevila další silueta a zastavila se těsně vedle nás. Oba jsme se ohlédli. Ten chlápek rozhodně nebyl na seznamu hostů. Měl sice oblek, ale podle bot a výrazu v obličeji sem prostě nepatřil. Můj životem na ulici vycvičený instinkt spustil poplach. Policajt. Křečovitě jsem se chytila zábradlí.

„Dobrý večer. Nerad ruším,“ oslovil nás. Významně se podíval na Aarona. „Můžete na slovíčko?“

Cítila jsem, jak Aaron ztuhl, a když jsem k němu zvedla hlavu, uviděla jsem žraloka – majitele Collins Industries. Zlobil se.

„Tady?“ zeptal se úsečně.

„Myslel jsem, že to spěchá,“ pokrčil neznámý rameny. Zjevně ho to nevyvedlo z rovnováhy. Pořád se tak zvláštně usmíval.

Aaron si nespokojeně povzdychl. „Pamelo, omluv mě, prosím. Třeba by sis mohla dát ještě jednu skleničku a počkat na mě u baru.“

Srdce mi zběsile tlouklo. Měla jsem strach. Něco nebylo v pořádku.

„Dobře,“ odpověděla jsem a naposledy toho chlapa přejela zkoumavým pohledem. Zvedl ruku, jako by se dotýkal krempy neviditelného klobouku. „Slečno Kingová, těšilo mě.“

Takže mě zná…

Přešla jsem most a nutila se ke klidu. Pamelu zná přece skoro každý. Ohlédla jsem se přes rameno. Zamířili hlouběji do parku a o něčem tiše mluvili. Policajt nebo detektiv. Určitě.

Bezradně jsem se rozhlížela. Ocitla jsem se na rozcestí, všude kolem postávala spousta lidí. Mnozí z nich mě zdravili.

„Dámy a pánové,“ ozval se Helenin hlas z ukrytých reprobeden. „Jménem King Petroleum vám velmi děkuji, že jste přijali pozvání na tuto benefiční akci a za vaše štědré příspěvky, které nám pomohou podpořit projekt na záchranu velryb. Prosím, užijte si dnešní večer a hezky se bavte. Za pár minut nás čeká ohňostroj, tak si nezapomeňte najít nějaké pěkné místo, odkud ho budete sledovat.“

Znovu se ozvala hudba. Prošla jsem tunelem tvořeným keři a ocitla se u bambusové chýše, která sloužila jako bar. Odmítla jsem číšníka s podnosem plným jednohubek a sedla si na stoličku.

„Co to bude, slečno?“

Zvedla jsem hlavu. A pevně se chytila pultu, protože vážně hrozilo, že sebou praštím o zem. Přesvědčovala jsem sama sebe, že to není možné. Že se mi to jenom zdá. Protože neexistovala možnost, aby ten barman v uniformě byl opravdu Nathan Soto, pravá ruka Tea Florese. Můj skoro-bratr, skoro-milenec a průvodce chicagským podsvětím. Jenže on se mi nezdál. Ty zářivě bílé zuby byly jeho a ta usměvavá snědá tvář taky.

„Piňa coladu? Mojito? Nebo něco tvrdšího?“

Nedokázala jsem se pohnout. Na několik dlouhých vteřin jsem nad sebou absolutně ztratila kontrolu. Zírala jsem na něj a jen lapala po dechu. Jeho výraz se z typicky rozzářeného změnil na obyčejný úsměv. Zvedl obočí a založil si ruce na hrudi. Mlčel.

Klid! Vzpamatuj se! Nešil!

Konečně jsem se jakž takž probrala.

„Mimózu, prosím,“ hlesla jsem. Na barové židli jsem se otočila trochu bokem. Předstírala jsem, že někoho vyhlížím. Bylo mi na omdlení.

Co tady dělá?! Nathan Soto a poctivá práce?! Nebo je to nějaká akce? To bylo pravděpodobnější. Něco jako mé ultrakrátké zaměstnání v divadle…

Periferně jsem viděla, jak připravuje sklenici a něco do ní lije. Kradmo jsem se mu podívala na ruce. Nesly stopy neodstranitelných skvrn od motorového oleje v záhybech kloubů. Takže jsem měla pravdu. Asi tu byl jen na skok. Musím to nějak vydržet. Prostě musím. I když bych ho nejradši objala a umačkala k smrti. I když bych se s ním chtěla někde zašít a vyprávět mu celý ten šílený příběh. Jestli jsem někdy měla pocit, že mám skutečnou rodinu, bylo to s Nathanem a Teem.

Najednou mě začaly pálit oči – a to se mi opravdu nehodilo.

„Vaše mimóza, slečno,“ oslovil mě. Otočila jsem se a upřela pohled do sklenice. Netroufala jsem si podívat se mu znovu do obličeje.

„Díky.“

„Rádo se stalo.“

Stál tam bez hnutí. Cítila jsem, že se na mě dívá. Vsunula jsem do pusy brčko a napila se. Měla bych odejít. Nebo se rozbrečím. Nebo omdlím. Nebo tak něco.

Seskočila jsem ze stoličky a vzala svou sklenici. Bude lepší se zdekovat.

„Marie?“ Řekl to tak potichu, že bych to snadno přeslechla. Kdyby to nebylo mé jméno.

Sklenice se s hlučným třísknutím rozbila o dlažbu. Vytřeštěně jsem zírala na střepy a žlutooranžovou louži. Pak jsem pomalu zvedla oči k němu. Jen vzdáleně jsem si uvědomovala příchod číšnice, která se okamžitě začala shánět po něčem, čím by uklidila nepořádek. Naprázdno jsem polykala a říkala si, že mám třeba ještě čas zdrhnout, ale byla to samozřejmě pitomost. Nathan ze mě ani na okamžik nespustil oči. Bylo to, jako by se zastavil film.

Rozběhl se až ve chvíli, kdy holka se smetákem zmizela. Nathan se naklonil přes pult, úsměv od ucha k uchu.

„Tušil jsem to. Od chvíle, kdy jsem tě viděl udělat ptáka na ty novináře, jsem to tušil.“

Zatajila jsem dech. Tři vteřiny úplné strnulosti a pak ve mně všechno vybuchlo.

„Nesměj se!“ zasyčela jsem. „Tvař se normálně! Vypadáš, jako bys mě balil!“

Nathan se ale rozesmál.

„Pšt! Nech toho!“ nadávala jsem mu šeptem. Rychle jsem se rozhlédla. Helen stála asi dvacet metrů ode mě a s někým si povídala. Ničeho si nevšimla. Aaron se ještě neobjevil.

„Splynu s davem. Balí tě každej druhej chlap na týhle party, Marie,“ nepřestával se pochechtávat.

„Ticho, pitomče! Neříkej mi tak!“ Celá jsem se třásla. S námahou jsem vylezla zpátky na barovou židli. Nath přede mě postavil skleničku vodky a já ji do sebe obrátila, ani jsem nemrkla. Vůbec mi to nepomohlo.

„Co tu děláš?“ skřehotala jsem vyděšeně.

Začal přerovnávat nějaké láhve a tvářil se přitom pěkně samolibě. „Potřeboval jsem zjistit, jestli jsem se nesplet. V novinách psali, že tu budeš.“

Nešťastně jsem zaúpěla. „Jak jsi na to přišel?“

„Vlastně jsem si nebyl úplně jistej. Zahlíd jsem v telce tu tiskovku a prostě… Hele, když jsi umřela, byl jsem dost našrot. Viděl jsem tě všude. Na ulici, v obchoďáku. Pak zapnu televizi a říkám si, že ta Kingová je ti strašně podobná. Když jsi zvedla prostředníček, málem jsem spad ze židle. Tuhle práci jsem vzal, abych tě viděl na vlastní oči. A… nachytala ses,“ zazubil se.

„Ty bys asi nemohl předstírat, že jsi mě tu nepotkal?“ navrhla jsem zoufale.

Zvedl obočí a pak začal leštit nějakou sklenici. Na rozdíl ode mě se choval docela nenápadně. Já musela vypadat, že jsem buď opilá, nebo mám nervový záchvat.

V tu chvíli se ozvaly první vybuchující rakety. Nadskočila jsem leknutím. Nath se naklonil přes pult a nečekaně mi vlepil pusu. Odstrčila jsem ho. Chvíli jsme na sebe zírali a prudce oddychovali. Už se neusmíval.

„Myslel jsem, že jsi mrtvá, sakra! Bulel jsem jako malý děcko! A teď mám dělat, že tě neznám?“

Nadechla jsem se, abych mu řekla, že je mi to strašně líto – a vážně bylo –, ale on pokračoval.

„Jde o prachy, že jo?“ V očích se mu objevily jiskřičky.

Nervózně jsem poposedla a znovu jsem se kradmo rozhlédla. Všichni stáli se zakloněnými hlavami a sledovali ohňostroj.

„Jo, o velký,“ přiznala jsem. „Ale taky tu jde o kejhák. Pokud jistý lidi zjistí, že jsi mě poznal…“ Udělala jsem významnou pauzu a mimoděk jsem do sebe hodila další vodku. Tentokrát jsem se rozkašlala.

Jako by mě neslyšel. „Kolik?“ dotíral.

Kousala jsem se do rtu. Bylo tak lákavé mu to říct. Ale čím míň toho věděl…

„Sto táců měsíčně, auto a k tomu barák, kdekoli budu chtít.“

Nesežral mi to. Zase si založil ruce na prsou. „Kvůli tomu tohle všechno?“ zeptal se pochybovačně. Ukázal na mě, jako bych si nechala přišít oslí uši. Pak se ztišil a naštvaně vyprskl: „A máš si brát toho manekýna!“

Srdce mi bušilo až v krku. Strašně jsem se bála, že nás někdo uslyší. Nebo uvidí.

Nathan přede mě postavil další skleničku.

„Osm miliard,“ vypadlo ze mě. Zapila jsem to.

„Co?!“ vykřikl. Naštěstí se ozval několikanásobný výbuch, ale stejně jsem se málem počůrala strachy.

„Nathe!“ houkla jsem na něj. „Neřvi tolik!“

Třásl se a v očích se mu objevily značky dolaru jako postavičce z animáků. „Osm. Miliard,“ šeptal s nábožnou úctou.

Rozhlédla jsem se, abych zkontrolovala situaci, a zjistila jsem, že se začínám pěkně motat. Další skleničku jsem se zavrtěním hlavy odmítla. Vypil ji Nathan. Úplně živě jsem si uměla představit, jak mu to teď v hlavě šrotuje. Ve chvíli, kdy na mě upřel planoucí pohled, mě polilo horko.

„Ne! Ať tě to ani nenapadne! Teo se to nesmí dozvědět! Ani nikdo jinej, rozumíš?!“

Zamračil se. „Myslel jsem, že jsme kamarádi,“ bručel.

Věděla jsem, že vždycky chtěl být něco víc. Ale taky jsem věděla, že jednu věc měl radši než představu, že mu patřím. Prachy.

„Hele,“ spiklenecky jsem se k němu naklonila. „Dej mi pár měsíců. Teď ještě nemám skoro nic. Ale za čas, až si to všechno sedne… Klidně ti taky koupím barák…,“ slibovala jsem. Jazyk už se mi trochu pletl, ale Nathan mi velmi dobře rozuměl, protože zářil jako jeden z těch japonskejch lampiónů.

„A nekecáš?“ ujišťoval se. „Protože jestli jo… Mohlo by se stát, že mi něco uklouzne před Teem.“

Vytřeštila jsem oči.

„Nathane Soto! Hodláš vydírat svou nejlepší kamarádku?“ obořila jsem se na něj. Přitom jsem mu šermovala prstem před nosem a málem jsem ztratila rovnováhu.

Věnoval mi zářivý úsměv. „Na to přece nemusí dojít, Marie.“

Zasyčela jsem polohlasnou nadávku a ohlédla se přes rameno. Právě včas. Show končila a blížilo se několik lidí, aby si objednali pití. Přitiskla jsem si prst na pusu. Nath na mě mrknul.

„Kam zmizel tvůj snoubenec?“ zeptala se mě Helen a sedla si na vedlejší stoličku.

Ještě jsem byla trochu mimo a navíc se mi začalo dělat špatně od žaludku. Nebyla jsem si jistá, jestli jí mám říct o tom zvláštním týpkovi v obleku, který odtáhl Aarona někam pryč. Vzápětí však nebylo co řešit. Helen se mi zadívala přes rameno a v jejím obličeji se objevil výraz naprosté zuřivosti. Skoro jsem se jí lekla.

„No, to snad ne!“ vykřikla. Seskočila a zamířila pryč. Uviděla jsem Aarona s tím chlapem. Zrovna se loučili.

Opatrně jsem slezla ze židle a chvíli jen zhluboka dýchala, dokud se svět kolem nepřestal točit. Hodila jsem očkem po Nathanovi, ale ten se pilně věnoval hostům a skutečně dělal, jako by mě neznal.

Helen si jako ledoborec prorážela cestu k Aaronovi. Rozběhla jsem se za ní. Neměla jsem tušení, o co jde, ale rozhodně jsem chtěla být u toho.

Sotva jsme si s Parkerem potřásli rukama, objevila se Helen Kingová a z očí jí sršely blesky. Pamela se blížila spíš obezřetně. Tohle asi nebude moc hezké…

„Jak se opovažujete!“ vykřikla její matka a chystala se Parkera probodnout ukazovákem. „Nevzpomínám si, že bych vám poslala pozvánku!“

„Jsem tu jen jako kurýr, madam. Poroučím se.“ Galantně se uklo­nil, usmál se a zmizel v davu. Zjevně si z ní nic nedělal. Pokud jsem věděl, už se setkal s mnohem strašidelnějšími lidmi, než byla rozzuřená ropná magnátka.

Zůstával jsem stát a srdnatě čelil jejímu vražednému výrazu. Nemohla mě rozhodit. Starosti mi dělala jen zpráva, kterou mi Parker přinesl. A Pam.

„Co je?“ zeptala se tiše, ale dřív než jsem stihl cokoli odpovědět, její matka pokračovala v okázalém hromobití.

„Parker?!“ Jako by to jméno vyplivla. Klepala se vzteky.

„Netvrďte mi, madam, že jste si mě nenechala proklepnout. Já jen dělám totéž.“

Zaznamenal jsem, jak Pam zděšeně otevřela pusu. A přestože jsem sám před sebou dokázal obhájit, že svou snoubenku nechávám už týdny prověřovat, v tu chvíli jsem si připadal jako grázl.

„A co její city?!“ změnila taktiku madam Kingová. „To je vám taky jedno? Myslela jsem, že už se nejedná jen o obchod!“

Jednu věc jsem té ledové lady musel přiznat. Slabinu soupeře by poznala i se zavázanýma očima. Přestal jsem jí věnovat pozornost.

„Musíme si promluvit,“ řekl jsem Pam a zároveň jsem ji objal kolem ramen, abych tomu direktivnímu tónu trochu otupil hrany.

„Stůjte! Kam jdete? Ještě jsme neskončili!“ volala Kingová. Na chvíli jsem měl pocit, že se na mě vrhne, ale nebyla hloupá. Už věděla, že se mnou nemůže zametat, jak ji napadne.

„Nepleťte se do nás,“ utnul jsem ji. A zabralo to.

Pam se nechala vést pryč. Kráčela trochu vratce a cítil jsem, že se třese. Dělalo mi to starosti. Momentálně jsem vůbec nevěděl, na čem jsem.

Když jsme došli na parkoviště, dveře limuzíny se otevřely a objevil se George.

„Dejte si něco a pak jeďte domů,“ nařídil jsem mu a jemu se to samozřejmě nelíbilo. Byl to ale formát, před dámou se nehádal ani po mně nechtěl, abych si oblékl neprůstřelnou vestu.

Posadil jsem Pamelu do auta a zamířil k nejbližší benzínce. Shodou okolností to byla Black Crown. Zajel jsem co nejdál od stojanů, na odstavné parkoviště. Když jsem vypnul motor, zjistil jsem, že Pam celou dobu tiše pláče. Začaly mi trnout zuby. Takhle si dnešní večer asi nepředstavovala.

Vzal jsem ji za ruku a pohladil ji po tváři.

„Nesnáším hádky,“ přiznala tiše. „Máma se s tátou hádala v jednom kuse.“ Zvedla ke mně ty velké uslzené oči.

„To mě moc mrzí.“ Znovu jsem se jí opatrně dotkl. Připadalo mi to málo. Rozepnul jsem jí pás, a když se zdálo, že není proti, posadil jsem si ji na klín. Nesměle mě objala.

„Zlobíš se?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě a v tom pohledu rozhodně nebyla ani stopa výčitek. Vypadalo to spíš jako…

„Ne. Já…“ Nedopověděla to. Najednou se ke mně přitiskla a začala mě líbat tak vášnivě, jako by mě snad chtěla zabít. Krev se ve mně jen vařila…

„Pam,“ zašeptal jsem, když se mi podařilo nabrat trochu dech. Snad mě ani nevnímala. Jen se mi zuřivě snažila dostat rukama pod sako a pak i pod košili. Jemně jsem ji kousal do krku. Zasténala. Tak jo, ještě chvíli a už mě nezastaví ani pistole u hlavy.

Vzal jsem její tvář do dlaní a zadržel ji. Když jsem viděl, jak se na mě dívá, najednou mi vyschlo v krku. „Ty jsi asi nepila jen mimózu, že ne?“

Zavrtěla hlavou.

Usmál jsem se. Takže mám na klíně dívku, o které se mi už týdny zdají ty nejžhavější sny, a ona momentálně nemá sebemenší zábrany.

„Teď zabrzdíme, ano?“ slyšel jsem se říct.

„Proč?“ zeptala se vyčítavě. Její hlas se změnil. Byl plný sexu…

„Nerad bych zítra dostal textovku s dotazem, co se dnes v noci vlastně stalo.“ Snažil jsem se nějak racionálně vysvětlit, proč se chovám jako zosobnění ctností, kterým jsem rozhodně nebyl. Moje ruce ale – jako by byly jiného názoru – pokračovaly v hlazení jejích spánků.

Pam se zamračila. Významně se mi zadívala na pusu.

„Nedělej mi to ještě těžší…,“ zaprosil jsem.

Místo odpovědi si jen navlhčila rty a ozvalo se něco jako za­mňoukání.

„Nezlob mě,“ zašeptal jsem tak, že to snad ani nebylo slyšet.

„Nechtěla ses mě na něco zeptat?“ našel jsem konečně téma, o které by teď mělo jít především.

„Určitě ne,“ odpověděla tvrdohlavě a pokračovala ve snaze přimět zbytky mého sebeovládání, aby se sbalily a odletěly na Mars.

„Parker,“ řekl jsem.

To jméno zapůsobilo jako hrnec ledové vody vylité za krk. Pam několikrát zamrkala.

„Parker,“ zopakovala.

Ještě chvíli jsem ji pozoroval, abych se ujistil, že mám její plnou pozornost. Do jejího pohledu se zase vkrádal smutek.

„Celou dobu se snažím být k tobě upřímný,“ začal jsem.

Přikývla mechanicky jako nějaká loutka.

„V tom, co cítím, i v tom, co dělám.“

Chytil jsem ji za ruce, které dosud zůstávaly pevně zaklesnuté kolem mého krku, a vyprostil jsem se z nich.

„Netajil jsem ti, že nepřestanu být opatrný.“

Napadlo mě: Co se to tu vlastně snažím obhajovat? Jak bych se cítil já, kdybych zjistil, že si na mě najala čmuchala?

Jak se cítila ona, bylo jasně vidět. V očích se jí zase zaleskly slzy.

„Parker pro mě pracuje už několik let. Je něco jako soukromý detektiv, i když má… mnohem širší záběr,“ dodal jsem po chvilce hledání toho správného výrazu. „Prověřuje pro mě obchodní partnery.“

Políbil jsem ji nejdřív na jednu a potom i na druhou ruku. „Teď prověřuje tebe.“

Zarytě mlčela. Pohladil jsem ji po tváři.

„Myslela jsem, že mi začínáš věřit,“ zašeptala.

„To ano,“ odpověděl jsem bez váhání. Jak to mohla pochopit? Byla jako dítě v dospělém těle. Stará sotva pár měsíců. V její hlavě nezůstalo nic z naší staré nevraživosti a měření sil.

„Věř mi. Kdybych si zároveň s tebou nebral i síť čerpacích stanic, vrty a tvou matku…“ Zadíval jsem se na ni a cítil se přitom provinile. „Kdybychom byli jen ty a já, nechtěl bych čekat už ani den.“

„Chápu,“ reagovala tiše.

„Parker za mnou přišel, protože se něco stalo,“ otevřel jsem konečně Pandořinu skříňku. „Někdo vykradl knihovnu tvé střední školy.“

Nechápavě nakrčila obočí.

„Zmizely ročníkové práce všech, kteří s tebou studovali. I tvoje.“

Dívala se mi přímo do očí. Neuhnula ani na chvíli. Vypadala, že čeká na vysvětlení. Neměla ani páru, o čem mluvím. Trvalo to dlouho. Uvnitř mě se pomalu, ale stále víc rozlévala radost. Nakonec jsem zářil jako vánoční strom. Dal jsem jí pusu.

„Ty o tom nic nevíš,“ vydechl jsem a objal ji.

„Já tomu nerozumím,“ špitla zmateně.

„To je moc dobře.“

Bouřlivá radost znovu rozdmýchala napůl uhašenou touhu. Přitiskl jsem se rty k jejímu krku. Přesouval jsem se výš a za pár vteřin nová vlna horečky zachvátila i Pam. Přitáhla si ke rtům můj obličej a pokračovala tam, kde předtím přestala.

„Pam…,“ vydechl jsem ztracený v tom, co všechno by mohlo být. S ústy přitisknutými na ty moje se spokojeně rozesmála. Mělo to na mě naprosto devastující účinky. Začalo mi být jedno, že jsme v autě a že takhle jsem to přece poprvé nechtěl.

Začala mi vytahovat košili z kalhot.

„Pam…,“ zaúpěl jsem zoufale.

Rozepínala mi knoflíky, ale moc se jí to nedařilo. Pár jich utrhla. S tichým cinknutím zmizely mezi sedadly.

„Pam.“ Teď, nebo nikdy. Pokusil jsem se trochu narovnat a posunout ji aspoň kousek dál ze svého klína, ale ona mě kousla do ucha. Instinktivně jsem ji pevně chytil a znovu ji znehybnil.

„Takhle… ne,“ vydechl jsem na konci sil. Klečela nade mnou a můj dech se mi vracel odrazem od jejího hlubokého dekoltu.

„Ne?“ zeptala se zklamaně.

„Klidně třeba zítra, Pamelo, ale chci, aby sis z toho všechno pamatovala.“

Nejdřív mlčela. Jako by se to snažila nějak pochopit.

„Promiň,“ vypravila ze sebe nakonec. Uhýbala očima a neobratně se ze mě snažila slézt. Jemně jsem ji uchopil za bradu a přiměl ji, aby se na mě podívala.

„Vůbec se nemusíš omlouvat. Vlastně jsem ti zkazil večírek.“

„Nezkazil.“ Usmála se tak, jak to umí jen ona. Zdálo se, že je všechno v pořádku.

„Chceš jet domů?“ zeptal jsem se. Věděl jsem, že se nepříčetně usmívám, ale bylo mi to jedno.

„Máš nějaký jiný návrh?“ zeptala se takovým rozverným a hravým hlasem, který mi zase poněkud zvedl tep.

„Hvězdy, měsíc a romantika,“ vystřelil jsem jen tak naslepo.

„Je zataženo,“ podotkla a zasmála se. Rukama se mi opírala o ramena a bylo to strašně fajn.

„Hm… tak jenom ta romantika,“ opravil jsem se. Opatrně jsem ji posadil zpátky vedle sebe. Hlasitě zívla.

„Ale asi to necháme na jindy, slečno Kingová. Zdá se, že jste ze mě pro dnešek úplně vyřízená,“ dobíral jsem si ji. Připoutal jsem ji a znovu políbil. Tentokrát jen na čelo. Otočil jsem klíčkem v zapalování.

„Už jsem ti dnes řekla, že tě miluju?“ zamumlala.

Byl to zvláštní euforický pocit, který se ani vzdáleně nepodobal ničemu, co jsem kdy prožil. Zamyšleně jsem se podíval na hodinky. Snažil jsem se najít ztracený hlas.

„Ne, dnes ještě ne. Jsou tři minuty po půlnoci.“

Uculila se a přimhouřila oči.

„Takže dnes poprvé. Miluju vás, pane Aarone Collinsi.“

Pohladil jsem ji a ona blaženě zavřela oči. Nejspíš už ani neslyšela mé: „Já tebe taky.“ Okamžitě usnula.