Utíkání

Dům působil nezvykle tiše. Neslyšela jsem žádné kroky ani hlasy. Než jsem zaklepala na dveře Heleniny pracovny, na chvíli jsem musela zatnout ruce v pěst, protože se mi nezvladatelně třásly. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.

„Dále.“

Jako obvykle jsem se pokoušela analyzovat její náladu z tónu hlasu. A jako obvykle jsem neměla šanci nic poznat. Když jsem vstoupila, Helen seděla za stolem a něco psala. Vypadala stejně jako vždy – dokonale soustředěná a velmi zaměstnaná. Zůstala jsem stát ve dveřích.

„Posaďte se, slečno Dobsonová. Za chvíli se vám budu věnovat,“ řekla, aniž zvedla hlavu.

Svezla jsem se na židli hned naproti ní. Myslela jsem, že mě bude chtít dusit, ale ona opravdu za pár vteřin odložila pero a podívala se na mě.

„Měla byste vědět, slečno, že se se mnou spojili právníci Collins Indus­tries. Společnost už nemá nadále zájem uzavřít s King Petroleum dohodu o fúzi.“

Než jsem stihla cokoli říct, Helen pokračovala.

„Také jsem měla velmi stručný telefonický rozhovor s Aaronem Collinsem.“

Mé ruce se proměnily v kusy ledu. Žaludek se mi scvrkl do velikosti sušené švestky.

„Jak jsem pochopila, prozradila jste mu toho celkem dost. Zajímala ho jen jediná věc – co se stalo se skutečnou Pamelou. Když jsem ho ujistila, že podlehla rakovině a že její tělo je momentálně pohřbené pod vaším jménem, prohlásil, že proti nám nehodlá podniknout žádné právní kroky.“

Helen na okamžik zavřela oči. „Prostě… nehodlá to nikomu říct. Pod podmínkou, že Pamela prostě zmizí. Cituji: Už žádná maškaráda.“

„Takže nás nezavřou?“ ujišťovala jsem se skřípavým hlasem. Ne že by mě zrovna tohle zajímalo ze všeho nejvíc. „A co Bob?“ vzpomněla jsem si. Sušená švestka změnila velikost. Teď už nebyla větší než hrozinka.

„Nemám tušení, kde je Robert teď, slečno Dobsonová. Pokoušela jsem se s ním spojit, ale dnes prý nedorazil do práce. Každopádně jsme obě získaly čas zmizet. Jste volná. Můžete jít, kam chcete. Bez Pamelina jména a dokladů, samozřejmě.“

Seděla jsem a čekala, že se třeba dostaví úleva. Dřív jsem se hrozně bála, že půjdu do basy. Jenže tlak na plicích nepolevil.

„Kam půjdeš?“ zeptala jsem se tiše.

Zvedla obočí. „Myslím, že vám do toho nic není. Už spolu nemáme nic společného.“

Nechtěla jsem před ní brečet, ale už to prostě nešlo.

„Helen, mrzí mě to…“

„Co přesně tě mrzí?“ zeptala se a já v jejím hlase poprvé zaslechla nějakou emoci. Vztek. Její pravé já se přede mnou otevřelo jako dveře od mrazáku. Čišel z ní chlad.

„Musela jsem mu to říct. A udělala bych to zase,“ bránila jsem se plačtivě. „Ale mrzí mě, že tě to bolí.“ Slzy jsem si utřela do rukávu.

Helen se rozesmála.

„Bolí? Že mě to bolí? Ne, slečno Dobsonová. Tohle není bolest. Bolest to byla ještě před několika týdny. Tohle je…“ Mlčela a jen mi upřeně hleděla do očí. Připadalo mi, že ty její se podezřele lesknou.

„Vezměte si auto a klidně všechno, co je ve vašem pokoji. Věřte mi, že už to nebudu potřebovat. A odjeďte někam na druhou stranu Států, nebo ještě líp do Evropy. Někam, kde ji nikdo neznal.“

„Helen,“ zašeptala jsem zoufale.

„Můžete jít, slečno. Skončily jsme.“

Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem prostě vstát a beze slova odejít. Jenže jsem neměla sílu ani na to, abych jí řekla, že jsem se často opravdu cítila jako její. Že byla sice strašná a někdy i strašidelná, ale že mi to tady hodně připomínalo domov. Že jsem se tu tak cítila. Místo toho jsem jen seděla a brečela, jako bych nikdy neměla přestat.

Madam Kingová se sklonila zpátky k papírům na stole.

„Jestli si myslíte, slečno Dobsonová, že se na Pamelinu tvář dokážu dívat ještě o vteřinu déle, tak se mýlíte. Opusťte můj dům. Hned.“

Nějak jsem vstala. Nějak jsem došla ke dveřím a nějak jsem se dokázala vrátit do svého pokoje. Kufry a svatební šaty na ramínku mi najednou připadaly jako rekvizity ze zrušeného představení. Stalo se to vůbec?

Otevřela jsem šatnu. Mám si něco vzít? Zvládnu si něco z toho vzít? Nakonec jsem sáhla pro jedny nové džíny a dvě trika. V koupelně jsem sbalila svůj oblíbený parfém. Klíčky od astona jsem pár vteřin hypnotizovala, ale nakonec jsem je nechala ležet na stole. Hned vedle skoro nového mobilu. Počet zpráv nula.

Sbaleno jsem měl nečekaně rychle. Do odletu zbývaly ještě dvě hodiny, ale já už se neměl čím zaměstnat. Znovu jsem zavolal Cindy a potřetí zopakoval instrukce na dobu své nepřítomnosti. Měla se mnou tolik trpělivosti, že mě na to ani jednou neupozornila a jen mi popřála příjemnou dovolenou.

Vypnul jsem mobil a vyměnil v něm sim kartu. Nové číslo měla jen matka. Spousta lidí včetně členů mé rodiny se mi totiž neustále snažila dovolat a já byl příliš velký zbabělec, než abych to někomu z nich zvedl. Namlouval jsem si, že potřebuju čas. Až se vrátím, budu připravený jít dál.

Skutečně vážný problém však nastal až ve chvíli, kdy se o mém odjezdu dozvěděl George. Chtěl jsem mu to říct až při odchodu, ale Cindy mě samozřejmě předešla.

„Při vší úctě, pane,“ začal a jeho hlas se třásl hněvem. Stál ve dveřích výtahu mého apartmá a jeho ramena majestátně vyplňovala celý rám. „Takovou pitomost jsem jaktěživ neslyšel. Sám? Do Emirátů?!“

„Georgi,“ začal jsem chabě, aniž bych měl byť jen mlhavou představu, jak budu pokračovat.

„Emiráty!“ vyštěkl.

„Je to dost civilizovaná země,“ zkusil jsem to znovu.

„Vážně?“

„Moc se díváte na akční filmy,“ poučil jsem ho. „Nemám v plánu žádné vyjížďky po poušti.“

„A co teda máte v plánu, pane?“ zeptal se bez obalu.

Zůstal jsem na něj beze slova zírat. Co jsem měl v plánu? Neměl jsem tušení.

Georgeův tvrdý výraz postupně měkl. Nakonec sklopil oči a odkašlal si. Věděl jsem, že ví. Nebo aspoň tuší, že jsem úplně v háji.

„Vlastně mi do toho nic není. Promiňte.“

Pokusil jsem se o úsměv.

„Potřebuju jenom dovolenou. Nehodlám dělat hlouposti. Vrátím se za pár týdnů.“

Přikývl. „Budu na telefonu. Znám pár lidí od letectva. Když to bude nutný, klidně si vyžebrám stíhačku.“

„Díky.“

Přátelsky se ušklíbl a pak ta svá široká záda vmanévroval zpátky do výtahu.

„Aspoň vás zbavím novinářů. Vezmu limuzínu a chvíli je budu tahat za nos. Jsou jak hejno kobylek.“

„To hodně pomůže. Děkuju, Georgi.“

Pak se za ním zavřely dveře.

Osaměl jsem.

Nízká oblačnost za okny Chicago Spire připomínala hladovou nicotu, která pozře všechno, co se jí postaví do cesty.

Jela jsem autobusem. Po cestě mi v kapse zůstalo jen pár drobných. Jestli nechci spát u popelnic, budu muset být hodně přesvědčivá. Nasadila jsem si sluneční brýle, zvedla límec bundy a kšiltovku si stáhla hlouběji do čela. Vstupní dveře byly hned naproti přes ulici. Ještě se opatrně rozhlédnout – náhoda je blbec.

Bar Two Tango fungoval vždycky až večer a poslední hosté odcházeli za svítání. Věděla jsem ale, že ani teď odpoledne nebudou dveře zamčené. Přes den se totiž kšeftovalo. Teovi kluci sem přinášeli tipy a taky věci, o které „zavadili“ uplynulou noc.

Zatlačila jsem do dveří a proklouzla do pološera, které v baru vládlo prakticky neustále. Sundala jsem si brýle. Očím chvíli trvalo, než si zvykly. Přivítala mě známá vůně nikotinu, alkoholu a směsi drahých parfémů. Štětky, které si Teovo království vybraly jako své útočiště, totiž nepatřily k nejlevnějším. Teď tu ale bylo prázdno. Pomalu a tiše jsem scházela schody do lokálu. Špicovala jsem uši, abych zjistila, jestli dole neprobíhá nějaké jednání. Chtěla jsem Tea jen pro sebe.

Měla jsem štěstí. Za chvíli už jsem viděla jeho široká záda ohnutá nad kulečníkovým stolem. Z prastarého jukeboxu, který zdědil z podobně vypečeného podniku svého otce, vyhrávali Floydi.

„Ty si to tady vážně jednou podpálíš,“ zvolala jsem, když jsem stála asi pět metrů za ním. Teo měl totiž v koutku úst vždycky zastrčenou cigaretu a chodil s ní snad i spát. Nekouřil. Prostě ji tam měl. Popel postupně odpadával vlivem gravitace.

Uslyšela jsem prudký nádech. Teo na chvíli ztuhl, pak ale upustil tágo a honem se sehnul nad stůl pro cigaretu, která mu musela vypadnout z pusy.

„Kuře?!“ zahřímal svým sytým barytonem a otočil se. Když se narovnal, vypadal zase jako postava z knížek od Tolkiena. Nebo jako noční můra každýho poldy v Chicagu.

„Věříš na duchy, Teo?“ zeptala jsem se s úsměvem. Ve skutečnosti jsem ale měla pěkně stažený půlky. Hlas byl můj, ale obličej ne.

Strčil si cigáro zpátky do pusy. Mračil se a pomalu se ke mně blížil.

„Jak se má Camila? A Nina… Ještě si nevjely do vlasů?“ Camila byla Teova žena, Nina milenka. U normálních lidí by došlo k vraždě, když to prasklo. Ne v případě Tea. Holky se skamarádily. Jediný, kdo na tom trochu tratil, byl Teo. Jeho výdaje ze dne na den dvakrát vzrostly.

Couvala jsem stejně rychle, jako on postupoval vpřed.

„Odkud víš…,“ zavrčel a zaťal ruce v pěst. Měly velikost bowlingových koulí.

„Můj hlas jsi ale poznal, že jo?“ ujišťovala jsem se. Patami už jsem narazila do prvního schodu. Víc ustoupit se nedalo. Jedině utéct, ale to jsem nechtěla.

„Kurva,“ zašeptal Teo a pak mě najednou objal. Kosti ve mně zapraštěly, ale mně to bylo jedno. Kvůli tomuhle bych si jich nechala i pár zlomit.

„Hele, jestli zjistím, že teď objímám úplně cizí ženskou, tak se asi naseru,“ vyhrožoval a přitom mě hladil po zádech.

„Jsem to já,“ špitla jsem. Nechtěla jsem bulet, ale bylo neskutečně fajn zjistit, že některé věci se nemění.

Nikdo – ani sám Teo – by nedokázal vysvětlit, proč měl pro mě takovou slabost. Camila se s tím smířila a Nina mě nepřestávala hlídat. Když mi začala růst prsa, vyhrožovala mi hodně ošklivou smrtí. Jenže Teo byl… jako brácha. Občas na zabití. Ale většinu toho času, co jsem ho znala, podpíral rameny strop mého světa. A odháněl ode mě Nathana. Vlastně všechny chlapy. Kromě těch, kteří nosili šaty a šminky. A i v jejich případě byl hodně ostražitý.

„Já tě asi odprásknu, Kuře,“ konstatoval nakonec. Pustil mě stejně nečekaně, jako mě předtím objal. „Jdu pro něco na vzpamatování. Ty si zatím sedni a vymysli si hodně dobrou historku. Závisí na tom tvůj život,“ bručel a vydal se k baru.

Utřela jsem si oči rukávem a rozvalila se na jedno z křesel. Připadalo mi, jako bych se vrátila domů.

Teo postavil na stůl dvě sklenice a poloprázdnou láhev Johnyho Walkera. Oběma nám nalil a svou skleničku rovnou vypil. Teprve potom mi podal tu moji a sobě dolil další.

„Tak na duchy!“

Ťukli jsme si a on svou whisky rovnou sprovodil ze světa. Já si jen cucla.

„Poslouchám,“ prohlásil a opřel se lokty o stůl.

Odkašlala jsem si. „Není ti tenhle obličej povědomej?“

Pozorně se na mě zadíval.

„Trochu. Ale teď ho nedovedu zařadit,“ brblal nespokojeně.

Sáhla jsem po své tašce a vytáhla řasenku, rtěnku a malé zrcátko. Po celou dobu, co jsem si vyráběla improvizovaný make-up, Teo jen trpělivě seděl a čekal. Takhle zmalovanou by mě Helen asi nikam nepustila, ale doufala jsem, že to bude stačit.

Odložila jsem zrcátko a podívala se na Tea. Otevřel pusu, takže mu cigareta zůstala viset na spodním rtu. Pak ji típnul a jen si nalil další skleničku. Vypadal zamyšleně.

„Tak se mi zdá, že ta historka bude fakt dobrá.“

A tak jsem spustila. Teo mě ani jednou nepřerušil. Až když jsem se dostala k té části s Nathanem a můj hlas se na pár vteřin někam ztratil, dolil mi a sobě taky.

„Nic mi o tobě neřek, skřet jeden.“ Teo mluvil potichu a díval se do země. Zjevně se s jeho smrtí pořád nevyrovnal. „Kdyby nebyl mrtvej, rozbil bych mu hubu.“

Usmála jsem se. „Taky mi strašně chybí.“

„Nejvíc mě sere, že jsem ho tam musel nechat poldům. Umřel mi v náruči, do prdele. Bylo to pěkně ostrý… Ale maj to u mě, zkurvysyni italský.“

Bulela jsem a už jsem s tím ani nebojovala. Tohle jsem dávno potřebovala. Pobrečet si s někým, kdo Natha znal.

„Co se tam přesně stalo?“

„Co asi!“ zahřímal, až jsem nadskočila. „Serou se nám do revíru! Jsou jak pijavice. Vobrážej místní podniky a dojej výpalný! V mým rajónu!“

Praštil svou mohutnou pěstí do stolu. Vzápětí vydoloval ze zadní kapsy kalhot další cigaretu a nezapálenou ji strčil do pusy.

„Párkrát jsme se s nima už potkali, ale ještě u toho nikdo nezařval. Jejich šéf poslal vzkaz, že se chce sejít v přístavu a dohodnout se. Jakýpak dohadování! Chtěli jsme to z nich vymlátit, to je jasný. Jenže než jsem jim stihl říct, že nám můžou políbit naše americký prdele, začali střílet. A Nath… Nath se prostě nasral a šel do nich.“

Chytla jsem Tea za ruku. Kdyby nás teď někdo viděl, nenechal by si to líbit, ale byli jsme tu sami. A já byla Kuře, od kterýho by si tenhle mafián – podle svých slov – klidně nechal srát na hlavu.

„Tak povídej. Jsem napnutej. Skončila jsi u tý svatby,“ povzbudil mě, když skončilo pár minut zamyšleného ticha.

Hodně stručně jsem to dovyprávěla. Až k dnešnímu ránu.

„Rád bych si pár věcí ujasnil,“ začal Teo. Konečně odněkud vylovil zapalovač. „Kdyby sis vzala toho Collinse, stala by se z tebe milionářská panička a po smrti tý ženský bys zdědila osm miliard?“

„Možná i víc,“ opravila jsem ho.

„Aha.“

Netroufla jsem si podívat se mu do očí. Bylo mi jasné, že mu připadám úplně pitomá.

„A ta ženská ti řekla, že si i tak můžeš vzít všechno, co ti mezitím nakoupila? Včetně toho fára?“

„Jo.“

Potáhl z cigarety, vyfoukl kouř a pak ji zase vrátil do koutku úst.

„Toho doktora, co ti dělal plastiku, asi nechám zabít. Nějak to posral a udělal ti něco i s mozkem.“

Nezněl rozzuřeně. Nebyla to jeho věc. Kdyby šlo o jeho prachy, nejspíš by to opravdu udělal.

Mlčela jsem. Vyprávět celou tu story mě pěkně vyčerpalo a návrat do reality bolel.

„Co máš v plánu teď, Kuře? S tímhle ksichtem to, hádám, nebudeš mít jednoduchý. Ten Collins to třeba nepráskne, ale někdo tě může poznat.“

„Já vím. Napadlo mě…“ Zvedla jsem k němu prosebný pohled. Nebyla jsem k Teovi úplně fér. Věděla jsem, že tohle na něj vždycky zabíralo. „Nedal bys mi práci?“

Zatvářil se pobaveně. „Jaký druh práce máš konkrétně na mysli, holčičko?“

„Už nechci krást,“ upřesňovala jsem. „Sám jsi mi pořád říkal, že mám na víc. Že bych mohla svůj život změnit.“

Ukázal na můj obličej.

„Netušil jsem, že to vezmeš tak od podlahy.“ Rozesmál se, až Johny na stole poskočil.

„Já nevím, co mám dělat, Teo. Potřebuju prostě čas všechno si promyslet. A vydělat nějaký prachy. Taky budu potřebovat doklady. Bez dokladů mě nepustěj za mámou.“

Tvářil se zamyšleně. Zdálo se mi, že mám vyhráno. Kdyby mi nechtěl pomoct, rovnou by mi to řekl. S ničím se moc nepáral.

„Dokud nebudeš mít doklady, legálně tě zaměstnat nemůžu. Ale možná bys mi zatím mohla pomáhat v kanclu. Počítání ti šlo vždycky dobře a máš nos na levárny. Vyřizovala bys objednávky. Já to stejně nesnáším.“

Nadšeně jsem přikyvovala.

„Ale ty doklady budou pár tejdnů trvat. Na tenhle obličej…,“ zase na mě ukázal, „… radši seženu někoho, kdo to nevyžvaní.“

„A co chlapi? Mohli by tenhle obličej poznat,“ napadlo mě.

„Nikdo necekne, to dá rozum. Ale do podniku mi nepolezeš. To by byla sebevražda.“

Konečně jsem si mohla oddechnout.

„A co za to budeš chtít?“ zeptala jsem se na poslední bod svého pomyslného seznamu.

Zazubil se a přehodil si cigaretu do druhého koutku.

„Říkala jsi, že ta ženská ty věci nechce?“

Protočila jsem oči.

„Už se tam nevrátím. Nemůžu si ty věci vzít.“

Trhnul rameny a zase se napil. Zřejmě ho to docela rozladilo.

„Tak si běž vypakovat. Za chvíli přijde jeden… obchodní partner. Tak ať tě tu nikdo nenačapá.“

Dostala jsem pokoj ve druhém patře. Občas tam ubytoval některého ze svých kamarádů. Šlapky ne, ty v baráku nechtěl. V lokále směly čekat na zákazníky, ale pracovat musely jinde. A jeden z pokojů měla rezervovaný Nina. Ta ale většinou bydlela ve vlastním domku na druhé straně města a sem chodila jen v případě, že Camila odjela za rodinou do Mokeny.

Sedla jsem si na postel a rozhlédla se. Bylo mi hrozně, ale už jsem nebyla na dně. Mít postel a někoho, kdo mi kryje záda, pro začátek stačilo. Teo byl třída, i když ne každý by se mnou souhlasil. Obzvlášť pár stovek obyvatel Chicaga, které jeho gang připravil o poctivě i nepoctivě vydělané peníze. Ale já věděla svoje. Kterej chlap na jeho místě by se mě ujal, aniž bych za to musela šlapat chodník nebo lézt lidem do bytů? Bylo mi jasné, že tu nemůžu zůstat rok, takový lidumil to zase nebyl. Ale pár měsíců to určitě půjde.

Skopla jsem boty a svalila se na postel přikrytou kýčovitým svítivě zeleným přehozem. Byla jsem najedená a lehce opilá. Momentálně jsem neměla nic na práci. Jen ležet, zírat do stropu a usilovně se soustředit na skvrnu v omítce. A taky počítat mouchy, které se nechaly zlákat světlem žárovky a mrtvé napadaly do stínidla lustru. Hlavně nemyslet.

Otočila jsem se na bok a zavřela oči. Co asi dělá? Je se svou rodinou? Pomáhají mu to zvládnout? Možná jel s Ethanem kempovat, dostat to ze sebe.

Přitiskla jsem si k očím cíp přehozu. Ze všech sil jsem se snažila nedumat o zítřku. A o příštím týdnu, měsíci. Nešlo mi to.