Kalamita

„Co to máš za boty?“ zeptal se nevěřícně, když jsme se o pár minut později sešli na verandě.

Sklopila jsem oči k úplně novým sportovním botám s typickou značkou firmy Nike. Byly boží.

„Nelíbí se ti barva?“ odsekla jsem podrážděně.

„Je skvělá,“ odpověděl. „Ale tohle se hodí spíš na tenis. Nebo možná na minigolf. V lese ti to bude klouzat.“

Bylo mi trapně. Zmučeně jsem se na něj podívala.

„Mám jít bosá?“ Doufala jsem, že to třeba odpíská a vrátíme se dovnitř. Byl tam sice Ethan, ale to mi v tu chvíli připadalo lepší než… příroda.

„Počkej chvíli,“ přikázal mi Aaron a zmizel v domě. Za pět minut se vrátil s pohorkami a párem tlustých ponožek.

„Zkus si je.“

Nedůvěřivě jsem si je prohlížela. Ne že bych si nikdy neobula obnošené boty…

Sedla jsem si na schody, sundala své parádní nové tenisky a navlík­la si ponožky. Do pohorek jsem se vešla tak akorát.

„Čí jsou?“ zeptala jsem se.

Vteřinu zaváhal.

„Mé matky.“

V první chvíli jsem se vyděsila. „Nelíbilo by se jí to,“ brblala jsem nejistě.

Zavrtěl hlavou. „Nemá tě ráda, ale boty by ti půjčila.“

Uznale jsem hvízdla.

„Takže jdeme?“ ptal se, teď už trochu netrpělivě.

„Hádám, že nemám na vybranou,“ zabručela jsem.

Věnoval mi dlouhý, pronikavý pohled.

„Kdybych chtěl bejt opravdu hnusnej, řekl bych, že za tu cestu dostaneš skvěle zaplaceno.“

Zásah přímo do srdce, pane Collinsi… Chvíli jsem hledala vnitřní rovnováhu.

„Tolik peněz, abys mě donutil jít několik hodin touhle džunglí, stejně nemáš,“ odpověděla jsem provokativně. Bylo to úplně hloupé měření sil, věděla jsem to. Všechny tyhle řeči a snaha neuhnout pohledem. Stejně nakonec budu muset jít.

„Takže to vzdáváš?“

„To jsem neřekla.“

Zamračil se a utrousil: „Jak typické. Nikdy jsi nevěděla, co chceš.“

Jak jsem se na něj dívala, s úžasem mi došlo, že ještě před několika dny by měl pravdu. Ale právě teď… Teď jsem si byla jistá jako nikdy v životě, co přesně chci. A nemělo to nic společného s penězi. Zůstala jsem tam najednou stát s otevřenou pusou. Musela jsem zešílet! Rozhlédla jsem se v marné naději, že se za některým z těch stromů schovává můj zdravý rozum.

„Tak jdeme, nebo co?!“ pronesla jsem nakonec s předstíraným nadhledem a s nosem nahoru sešla ze schodů. Dole mi podjely nohy na mokré trávě.

„Do pr-,“ nestihla jsem ani pořádně zaklít. Takhle to dopadá, když se pokouším chovat jako Kingová.

Aaron neztrácel čas hloupými otázkami typu „Stalo se ti něco?“, seběhl schody, a než jsem dořekla „-dele!“, už jsem zase stála na nohou.

„Ty boty nefungujou,“ stěžovala jsem si úplně rudá. Prostě trapas.

Přivřel oči, bojoval, ale nakonec se upřímně rozesmál. Snažila jsem se tvářit hodně naštvaně, ale bylo to nějaké nakažlivé.

Můj dodatek „Doufám, že se dobře bavíš,“ zněl už celkem vesele.

„Bavím se skvěle,“ odpověděl a se smíchem mi začal pucovat kolena.

Stála jsem se zatajeným dechem a bezmocně čelila další vlně toho zvláštního pocitu.

„Nejsi jako Pamela Kingová,“ řekl úplně bez varování, když se narovnal. Kdybych byla vyděšená jen o trochu míň, utekla bych do lesa a vykašlala se na případné zlomeniny. Ale nezněl naštvaně jako někdo, kdo právě zjistil, že se zahazuje s podvodnicí. Vypadal docela normálně.

„A ty nejsi jako Aaron Collins,“ reagovala jsem opatrně.

Usmál se a jeho zelený pohled se částečně schoval pod přimhouřenými víčky. Natáhl ke mně ruku.

„Navrhuju, aby ses mě držela. Jinak hrozí, že si ublížíš a já bych tě pak musel nosit.“

„Jasně, jsem strašně těžká,“ utrousila jsem, ale jen proto, abych nějak zamaskovala nervozitu. Za ruku?!

„Jestli nechceš, nemusíš,“ řekl, když si všiml mého vyděšeného výrazu. „Někde možná najdu dětskou krosnu, ve které mě táta nosil, když jsem byl malej.“

Vyplázla jsem na něj jazyk a se srdcem v krku jsem se ho tedy za tu ruku chytila. Zazubil se.

Do lesa jsme vykročili po úzké prošlapané cestě. Musela jsem jít kousek za ním.

Na zádech krosnu se spacákem, lékárničkou a čajem a v dlani Pamelinu malou ruku. To jsou tedy věci… Chladný vzduch mi pomohl srovnat se. Povedlo se mi připomenout si, proč to všechno dělám. Fúze. No jistě. Vzápětí mě ale úplně scestně napadlo, že by byl život mnohem jednodušší, kdybych se s Pamelou potkal třeba v divadle a ona se nejmenovala Kingová. V takovém případě bych ji měl už nejméně týden u sebe doma a určitě bych ji nenechal hned tak odejít. Jenže ona Kingová byla. A taky byla dědička kolosu, který jsem shodou okolností strašně moc chtěl koupit. A její matka byla rovná asi jako hůl zabodnutá do vody.

Kradmo jsem se na Pamelu podíval. Záhada. Ještě před půl rokem na mě plivala síru jako prvotřídní saň.

„Ta vichřice nadělala slušnou paseku,“ prohodil jsem po nějaké době mlčení. Nacházeli jsme spoustu vyvrácených stromů. Některé dokonce vítr zlomil v půlce, a ze země tak trčely jen pahýly. Zem byla mokrá a bahnitá. Neustále jsme něco přelézali nebo přeskakovali hluboké louže. Pamela se nechala vést. Často zakopávala, takže to původní formální držení se postupně změnilo v sérii pevných stisků a někdy sevření kolem pasu. S ubíhajícími mílemi se naše tempo zpomalovalo. Přemýšlel jsem o tom, jestli operace mozku mohla změnit i koordinaci jejích pohybů. Došel jsem k závěru, že ano. Třeba lidé po mrtvici se častokrát musejí základní věci učit znovu. Pamela zjevně přišla o svou přirozenou ladnost. Znovu jsem ji podepřel a přitáhl si ji blíž, protože jsme právě překonávali už asi tisící padlý kmen. Ani jednou si nestěžovala, ale když jsem se na ni podíval, měla zatnuté zuby. Jestli amnézie pohřbila změkčilou a hádavou slečnu Kingovou, nepoužila k tomu lopatu, ale rovnou bagr.

„Na chvíli se zastavíme,“ navrhl jsem.

Posadili jsme se na nejbližší povalený kmen. Pamela se opřela rukama o kolena a jen lapala po dechu. Napadlo mě, jestli jsem to nepřehnal. Byla přece dlouho nemocná.

„Jak je to ještě daleko?“ zeptala se unaveně.

Byl jsem totální idiot. Teď už jsem to věděl určitě. Měl jsem si nejdřív zjistit u jejího doktora, co snese.

„Necelá hodina cesty. Zvládneš to?“

„Budu muset.“

Podal jsem jí termosku s čajem. Hltavě se napila.

Byla to jen vteřina, možná míň. To praskání se ozvalo zcela znenadání. Uslyšel jsem ho dřív, než se začala chvět země. Pamela mi zrovna vracela termosku. Už jsem si ji nestihl vzít.

Místo toho jsem bleskově objal Pam. Byl to instinkt. Prostý pocit, který v takové situaci člověk ani nestihne pojmenovat. Když máte jen vteřinu času, zachraňujete jen to nejpodstatnější. Povalil jsem ji na zem. Les kolem řval jako gigantické zvíře. Zvedla se mohutná vlna rozráženého vzduchu a ohodila nás dešťovou vodou z větví padajícího velikána. Leželi jsme vmáčknutí pod starým kmenem, na kterém jsme ještě před chvílí seděli. Pamela se mě křečovitě držela. Ani nevykřikla.

Když konečně nastalo ticho a ozýval se jen křik vyplašených ptáků, trvalo to ještě dlouho, než jsme se byli schopni pohnout. Moje ruce ji odmítaly pustit, jako by si mozek nebyl jistý, že nebezpečí opravdu pominulo. Pamela se nehýbala. Najednou jsem dostal strach. Co když jsem jí ublížil?

Nadzvedl jsem se a naše oči se setkaly. Byla vyděšená.

„Jsi v pořádku?“

Dýchala příliš rychle. Klepala se.

„Já… nevím. Asi jo.“

Konečně se pohnula. Zdálo se, že není zraněná. Pomohl jsem jí vstát.

„Díky,“ hlesla a pak se podívala na spadlý strom. Chvění jejího těla se rázem změnilo v nezvladatelný třas.

„Není za co. Nezasáhl by nás. Ale neměl jsem moc času vyměřovat, kam asi dopadne.“

Znovu roztržitě děkovala. Nedokázala z toho kmenu odtrhnout oči. Ruce zaťaté v pěst, rozšířené zorničky. Honem jsem vytáhl z krosny svetr a přetáhl jí ho přes hlavu. Teď už jí slyšitelně cvakaly zuby. Třel jsem jí paže a záda. Nakonec jsem ji k sobě přitáhl a pevně držel.

„Já… ne… nechci brečet… nechápu, proč… brečím… nejsem… nejsem…,“ omlouvala se přerývaně. Křečovitě se ke mně tiskla.

„Jsi v šoku. To je normální,“ uklidňoval jsem ji a pokračoval v rytmickém masírování jejích ztuhlých svalů. A zdálo se, že to snad zabírá. Postupně se uklidňovala. Ulevilo se mi.

„Ty… ty nejsi v šoku?“ zjišťovala napůl starostlivě, napůl vyčítavě. Viditelně jí otrnulo.

Pobavilo mě to. „Zažil jsem horší věci. Když mi bylo patnáct, přečkali jsme s Ethanem a Ianem sněhovou bouři jen pod skalním převisem. Domů jsme se vrátili úplně fialoví a samej šrám.“

Její křečovitá strnulost se konečně začala vytrácet. Rychle jsem sbalil termosku. Ona stála opřená o strom a zavíraly se jí oči. Sotva se držela na nohou. Došlo mi, že usíná. Pohladil jsem ji.

„Neusínej.“

Zamžourala, ale bylo vidět, že oči otvírá dost nerada.

„Měli bychom pokračovat, jinak prostydneš. Už to vážně není daleko.“

Přikývla a narovnala se v zádech, jako by se silou vůle snažila přemoci spánek. Šátek se jí svezl ke straně, tak jsem jí ho narovnal a přetáhl přes něj kapuci, aby jí nebyla zima. Pomohl jsem jí nasoukat se do batohu. Nespokojeně se zamračila.

„Bude tě hřát,“ vysvětloval jsem.

Přeskočil jsem kmen. Natáhl jsem k Pamele ruce, chytil ji kolem pasu a přenesl k sobě.

„Ty ses minul povoláním,“ zamumlala. „Měl jsi dělat záchranáře, nebo něco takovýho.“

Pobavilo mě to. „Mluvíš z cesty,“ popíchl jsem ji.

Vyrazili jsme, ale usínala za chůze. Neustále zakopávala, a kdybych ji nepodepíral, každou chvíli by se válela v blátě. Mluvil jsem na ni, přemlouval jsem ji, aby to ještě vydržela. Poslechla mě. Tedy – alespoň se o to snažila. Nějak ze sebe dokázala vydolovat zbytky sil. Nejradši bych si za ten pitomý nápad brát ji sem nafackoval.

O pár mil dál jí nečekaně podjely nohy a ona skončila na kolenou uprostřed odpudivě hnědé kaluže. Chtěl jsem ji zvednout, ale odstrčila mě.

„Končím. Už dál nejdu,“ prohlásila tónem, který prozrazoval, že je na pokraji hysterie.

„Už je to jen pár mil,“ přemlouval jsem ji opatrně.

„Je mi to jedno,“ zakňourala. „Já zůstávám tady.“

Bezradně jsem se rozhlédl. Taxi tady asi neseženu. Přemlouvat ji už nemělo cenu, byla na dně. Vzal jsem ji do náruče a šel jsem dál.

„Měl by ses oženit s nějakou atletkou. Já na tyhle testy zdatnosti asi moc nejsem,“ řekla v polospánku, ještě než jí hlava klesla na moje rameno. Ani slůvko výčitek. A tentokrát bych se jí ani nedivil.

Vyčerpávající pochod mi postupně vyhnal všechny hluboké myšlenky z hlavy. Obcházel jsem polomy a často musel jít mimo cestu. Prvních pár set kroků jsem si užíval, jak je Pamela lehká, o půl hodiny později jsem čekal, že mi každou chvíli upadnou ruce. Mé myšlenkové pochody se smrskly na smršť nadávek, které jsem sám na sebe chrlil s každým namáhavým nádechem a výdechem. Slečna Kingová spala.

„Pamelo?“ ozvalo se. Zrovna se mi zdálo o tom, že ležím ve vaně plné horké vody. Neměla jsem nejmenší tušení, jak by se mě to oslovení mohlo týkat. Já přece nejsem žádná Pame…

Poplašeně jsem si sedla a rozhlédla jsem se. Tohle nebyla žádná chata. Nade mnou se tyčila vysoká šikmá skála, po které poskakovaly stíny. Plameny ohně ke mně vysílaly příjemné teplo a ozařovaly vysoké stromy sotva pár metrů od nás. Byla noc.

„Musíš se převléct, jinak nastydneš. Tentokrát bys hrobníkovi z lopaty možná neutekla.“ Snažil se vtipkovat, ale poznala jsem, že to myslí smrtelně vážně.

„Kde to jsme?“ Těšila jsem se na postel a horký čaj v puntíkovaném hrnku. Na lívance jsem raději ani nemyslela. Asi bych se rozbrečela.

„Chata je pobořená. Vichřice jí utrhla střechu a zbytek zničila voda. Nedá se tam přespat,“ vysvětloval. „Musíme zůstat tady. Zítra se vrátíme do srubu.“

Podívala jsem se na něj a snažila se zjistit, zda to myslí vážně a jestli se náhodou nezbláznil. Spát tady? Zuby se mi rozdrkotaly ještě víc. Mohla za to představa dalších hodin strávených v lese.

„Svlíkej se!“ poručil znovu, tentokrát dost ostře. Klekl si ke mně a pomáhal mi s tím. Neměla jsem sílu se s ním hádat. Jednak jsem se strašně styděla, že jsem pro cestování přírodou ještě míň použitelná, než jsem si myslela, a navíc jsem zjistila, že sama bych to snad ani nezvládla. Svaly se mi od toho neustálého křečovitého třasu namohly. Byla jsem rozbolavělá a vyčerpaná, jako by se po mně proběhlo stádo jelenů. Žijí tady vůbec jeleni?

Aaron přihodil pár kusů dřeva do ohně a začal v mém batohu lovit suché oblečení. Klepala jsem se už jen ve spodním prádle – totálně promočeném. Hodil mi nějaké věci a otočil se zády. Upřeně hleděl do ohně. Svlíkla jsem ten nacucanej hnus tak rychle, jak jsem dokázala. Vzít si na sebe suché a teď i zdánlivě teplé oblečení, to byla neskutečná slast.

Aaron se ohlédl přes rameno, a když zjistil, že jsem oblečená, podal mi ještě svůj svetr.

„Za chvíli bude čaj.“ Ukázal na kotlík postavený mezi dvěma kameny hned vedle ohně. Plameny ho ze strany olizovaly a začínala z něj stoupat pára. Představa horkého pití mi vyvolala úsměv na tváři.

„Čekal bych, že budeš naštvaná,“ nadhodil.

„Taky jsem,“ zamumlala jsem a objala si rukama kolena. „Usilovně přemýšlím, jak se ti pomstím.“

Pochopil, že si dělám legraci, a usmál se. „Chci tě upozornit, že za tu bouři, spadlý strom ani zbořenou chatu nemůžu.“

„Tomu nevěřím. Ty máš určitě lidi i na počasí. Potřeboval sis mě otestovat, přiznej se.“

Slyšet jeho smích byla v tu chvíli ta nejlepší věc na světě… tedy hned po zprávě, že bude čaj.

„Kdes vzal suchý dřevo?“ zajímalo mě. Všechno v okruhu stovek mil by se dalo ždímat.

„Tohle je ten převis, kde jsme tenkrát museli přečkat noc. Od té doby tu míváme zásobu. Pro jistotu.“

Aaron Collins byl zjevně zvyklý myslet úplně na všechno.

„Pozor, ať si nespálíš ruce,“ řekl, když mi o chvíli později podával porcelánový hrnek. Nebyly na něm puntíky, ale poupátka růží. Přitiskla jsem ruce na jeho horké stěny a užívala si tepla až do chvíle, kdy se pálení v dlaních už nedalo snést. Pak jsem hrnek na chvíli sevřela koleny. Když se mi do prstů vrátil cit, znovu jsem ho chytila rukama. A tak pořád dokola. Báječná hra.

„Skvělej čaj,“ pochválila jsem Aarona, když pití vychladlo dost na to, aby se dalo aspoň usrkávat.

„To je listí maliníku. Earl Grey z chaty odnesla voda,“ vysvětloval omluvně.

Zadívala jsem se na něj přes oblak páry stoupající z čaje. Aaron seděl metr ode mě, hrál se svým hrnkem podobnou hru jako já a vypadal tak spokojeně, jako bychom se ubytovali v Hiltonu. Outdoorová bunda, světlo ohně i ten temný les kolem – strašně mu to slušelo.

„Děje se něco?“ Přistihl mě, jak ho pozoruju.

Nervózně jsem sklopila oči.

„Vyprávěj mi o tom,“ nadhodila jsem rychle.

„O čem?“

„O tý ledový bouři.“

Usmál se a upřel oči do plamenů.

„Odešli jsme bez dovolení. Těsně před svítáním jsme vyskákali oknem dřív, než se naši vzbudili. Táta tehdy ještě žil,“ dodal o něco tišeji. „Ze začátku to byla sranda, tak jsme si to představovali. Stopování zvířat, pití čaje s rumem z termosky… Jenže najednou se setmělo a do patnácti minut se přihnala vichřice. Teplota klesla snad o dvacet stupňů.“

Se zatajeným dechem jsem poslouchala a dívala se na něj. Zář plamenů mu zvláštním způsobem zdůrazňovala rysy. V kombinaci s pronikavýma očima a pečlivě zastřiženými vousy to byla vražedná kombinace.

„Bál ses?“

Podíval se na mě a s úsměvem přikývl. „Strašně. Tedy… nejdřív ne. Nějak mi nedocházelo, jak zlý to vlastně je. Nějakou dobu jsem si myslel, že se to prostě přežene. Ale potom nám začala být opravdu zima. Taková, že jsme se skoro nemohli hýbat. Přestal jsem cítit prsty na nohou i na rukou. Byl zázrak, že jsme našli tohle místo.“ Kývnutím hlavy ukázal na převis. „Ne že bychom se kdovíjak zahřáli. Ale seděli jsme v závětří a už na nás nepadal sníh. Tiskli jsme se k sobě a snažili se přeřvat bouři. Ani nevím proč. Možná jsme si potřebovali dokázat, že to zvládneme.“

Nastalo ticho. Ozývalo se jen praskání dřeva v ohništi a tiché šumění větru. Zdálo se skoro k nevíře, že ten mírumilovný les se dokáže změnit v ledové peklo.

„Docela zírám,“ řekla jsem bez rozmyslu. „Myslela jsem, že jsi jinej.“ Když jsem si vzpomněla na svůj první dojem z fotografií Aarona Collinse, které jsem tehdy našla na internetu…

„Lepší, nebo horší?“ Tu otázku položil tak nějak mimochodem, ale vsadila bych boty jeho matky, že mu na odpovědi záleželo.

„Hm. Prostě tak. Jinej,“ zlobila jsem ho a předstírala zaujetí čajem. Když jsem o něco později zase zvedla hlavu, střetla jsem se s jeho upřeným pohledem. Pořád čekal na odpověď.

„Měla jsem z tebe strach,“ přiznala jsem, aniž bych chtěla. Hr­neček jsem chytila koleny.

„A už nemáš?“

Poctivě jsem o tom přemýšlela. Občas, když se na mě podíval tím svým žraločím způsobem, mi naskočila husí kůže. Děsilo mě, když se choval jako… manažer. Ale ten Aaron, co se se mnou vláčel snad přes půl Kanady, se mi moc líbil.

„Prostě nemám ráda, když jsi jako psí čumák,“ shrnula jsem to.

Pousmál se. „Bývala jsi královnou psích čumáků.“

Málem jsem si zbytek maliníkového čaje vylila do klína. „Vážně?“

Přikývl a zadíval se do plamenů.

„Minulý týden jsem strávil tři hodiny s jedním renomovaným psychiatrem. Řešili jsme dopad amnézie na chování a celkovou osobnost.“ Odmlčel se. Možná čekal, co já na to. Srdce se mi úzkostí natlačilo do krku a třas, který následoval, nezpůsobila zima.

„Co ti řekl?“

„Lidi hodně formuje prostředí, v němž žijí. Zkušenosti, zážitky… Když se třeba narodí veselé dítě, ale bude vyrůstat v prostředí bez lásky, může po letech začít trpět depresemi. Ten doktor mi ale řekl, že díky amnézii se lidé mohou vrátit ke svému přirozenému temperamentu. Prostě – nezatěžují je už věci, které prožili.“

Mračila jsem se. Na jednu stranu se mi ulevilo. Aaron sám od sebe našel vysvětlení, které odpovídalo všem těm podivným změnám Pamelina chování. Ani jsem ho do toho nemusela nějak tlačit. Jenže zároveň mi z toho bylo tak nějak smutno. On byl upřímný.

V hrnku už zbylo čaje jen na dně a porcelánové stěny vychladly. Zase se do mě dávala zima. Aaron vstal a přiložil. Z velkého pytle, který stál zatím bez povšimnutí opřený o stěnu převisu, vytáhl spacák. Rozložil ho a pak si ke mně dřepnul. Vzal mi hrnek z rukou, postavil ho na zem a chytil mě za ruce.

„Ještě před měsícem bych nevěřil, že si s Pamelou Kingovou dobrovolně vlezu do jednoho spacáku. Ani kdybych měl zmrznout,“ dodal. Usmíval se. Oheň měl teď v zádech a do obličeje mu tak nebylo vidět. Přesto jsem na sobě cítila jeho intenzivní pohled.

„Mám s tebou jen jeden drobný problém,“ pokračoval.

Seděla jsem strnule, sotva dýchala a vnímala jen jeho ruce, které teď pálily víc než hrnek s horkým čajem. Ten pocit byl k zbláznění. Rozechvělá radost z jeho blízkosti a zároveň strach z průšvihu, který se nade mnou neustále vznášel.

„Problém?“

Během jedné jediné vteřiny se z jeho tváře ztratil laskavý výraz a nahradil ho onen strašidelný žraločí. „Mám velmi dobrý sluch. Jako kluk jsem se učil hrát na housle a na klavír.“

Vykulila jsem oči. Vypadalo to, že mluví z cesty.

„Máš jiný hlas,“ pokračoval. „Jen trochu. Vlastně je to slyšet jen občas, třeba když se zlobíš. Ale já to slyším.“

Zděšením jsem nebyla schopná vymyslet jedinou věc, kterou bych na to řekla. Připadala jsem si jako po ráně elektrickým proudem.

„Změna hlasu, obzvlášť takhle nepatrná, může být způsobená dlouhodobým nepoužíváním hlasivek. Byla jsi v kómatu, třeba je to tím. Nevím.“ Sklopil pohled k našim rukám. „Začínám ti věřit, Pamelo. I když mám pořád pocit, že něco je… špatně. Ale do svatby zbývá ještě nějaký čas a já udělám všechno, abych zjistil, jestli je všechno opravdu tak, jak se zdá. Říkám ti to na rovinu… protože od tebe čekám upřímnost.“

Zvedl ke mně hlavu a najednou to byl zase ten milý Aaron. Mě ale strach neopustil. Znovu mě napadlo, co by se asi stalo, kdyby na všechno přišel.

„Vím jen, že teď je mi s tebou krásně. Když padal ten strom, opravdu jsem se o tebe bál. Vlastně… byl jsem hrůzou bez sebe.“

Pomalu jsem vydechla. K pocitu úzkosti se úplně nesmyslně přidala radost. Vážně právě řekl, že je mu se mnou krásně?

Vstal, naposledy přiložil a pak jsme se nasoukali do spacáku. Skoro praskal ve švech, ale bylo nám aspoň teplo. Aaron mě objímal a já objímala jeho, protože jinak bychom se ani nevešli. Snažila jsem se nemyslet. Usnula jsem s hlavou na jeho rameni.