Epilog

O čtyři roky později

„… určitě se ti tam bude líbit. Zasloužíš si pořádnou dovolenou. Maturita. Přijetí na vysokou. Jsi moje šikovná, krásná, chytrá…“ Aaron se mě snažil rozptýlit. Jen co jsem po pár hodinách neklidného spánku otevřela oči, byl připravený nám oběma zpříjemnit ráno.

Nastal den D. Bob odjel do Dwightu pro mámu. Stále měl dost přátel na vysokých místech, takže se mu s Johnovou pomocí podařilo zajistit, aby ji pustili o den dřív, než novináři čekají.

Bylo časné ráno. Sluneční světlo k nám touto dobou ještě neproniklo. Do Morrisu jsme dorazili už včera, abychom mohli být součástí uvítacího výboru, až máma vstoupí do dveří.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

„Když se kouknu, budu tě muset pustit,“ zabručel Aaron nespokojeně.

„Víš to určitě? Nezvládl bys to nějak? Třeba…“ Pokusila jsem se přetočit na bok.

„Jestli se takhle pohneš ještě jednou, tak se s Carolyn uvidíš mnohem později, než jsi měla v plánu,“ vyhrožoval. Poznala jsem tu změnu v jeho hlase. Jako vždycky mě to okamžitě vzrušilo.

„Chtěla jsem ti jenom pomoct,“ špitla jsem.

„Ležím na tobě,“ upozornil mě lehce netrpělivě. Jako bych to mohla přehlédnout.

Podívala jsem se do těch zelených očí a pracně jsem se rukama, zatím uvězněnýma jeho tělem a tenkou dekou, propracovala nahoru k jeho vlasům. Znovu jsem se pohnula. Tentokrát velmi promyšleně.

Strnul a pomalu vydechl.

„Paní Collinsová…“

„Hm?“ Byli jsme u sebe tak těsně, že jsem cítila jeho srdce.

„Vy si koledujete.“

Pousmála jsem se a sklouzla pohledem k jeho pootevřeným rtům.

„To doufám.“

V podstatě mě zalehl. Na moment jsem zpanikařila. Ne, nemůže se nic stát… Ještě malou chvíli mi hlavou běžely útržky myšlenek. O mámě. O polopracovní cestě do Emirátů. Prý druhé líbánky… Páni, jako by ty první už skončily. A mé malé velké překvapení. Nebo velké malé?

Líbal mě na krku a hladil ve vlasech. Pak se opřel o lokty a rozzá­řeně si mě prohlížel.

„Jsi šťastná?“

„Je to skoro k nepřežití,“ zasmála jsem se. Bylo mi nepopsatelně.

„Asi na tebe musím být drsnější. Moc rozmazlování škodí.“ Sklonil se a kousl mě do brady.

Trhaně jsem se nadechla. Na dalších několik minut jsem zase ztratila nit.

„Ty Emiráty… na jak dlouho to vidíš?“ vzpomněla jsem si najednou.

Otevřel oči a několikrát zamrkal, jak se snažil zorientovat.

„Dva měsíce?“ prohlásil zmateně a znovu se sklonil. Nedokázala jsem se na něj soustředit.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se.

Zaúpěl. Odkulil se na bok a předloktím si zakryl oči. Prudce od­dechoval.

Málem jsem to nevydržela a řekla to rovnou. Už týden jsem přemýšlela, jak to nejlépe podat, ale nic jsem nevymyslela. Jemně jsem se dotkla jeho ramene a pak velmi pomalu přejížděla ke krku a odtud dolů po nahé hrudi.

„Potřebuju vědět, jestli máme dost času, než přijedou,“ vysvětlovala jsem.

„Hm.“ Znělo to trochu rozladěně.

„Já totiž chci, abys byl úplně první, komu to řeknu.“

Zřejmě jsem konečně získala jeho pozornost. Podíval se na mě.

„Vážný rozhovor?“ zeptal se. Nedokázala jsem potlačit úsměv, když se v jeho hlase ozval náznak paniky.

Přikývla jsem a položila mu ruku přesně na srdce. Nervozitou se mi lehce třásla.

„Raději bych tu dovolenou zkrátila na měsíc, kdyby ti to nevadilo.“

Zatvářil se zklamaně. „Dobře. Jestli chceš…“

Lehla jsem si na jeho rameno a pak jsem ho políbila na ještě neoholenou tvář.

„Čekám miminko.“

Okamžitě strnul. Zatajila jsem dech. Umírala jsem touhou vidět mu teď do obličeje, ale rozhodla jsem se to vydržet. Měla jsem pocit, že mu musím dát pár vteřin soukromí.

„Budu muset na nějaký ty kontroly. A v Emirátech je hrozný horko, takže…“ Snažila jsem se mluvit, abych zaplnila to náhlé ticho.

Prudce se posadil a sbalil mě do náruče. Sevřel mě tak pevně, že jsem se nemohla ani pohnout.

„Prosím tě, neptej se mě, jestli to vím určitě, jo?“ poprosila jsem ho šeptem. „Je to stoprocentní.“

Cítila jsem jeho dech ve vlasech. Byl přerývaný a prudký. Následoval dotek rtů. A potom další. Konečně jsem sebrala odvahu a podívala se na něj. Byl v naprostém šoku.

„Máš… radost?“ Už jsem začínala být nesvá, i když jsem věděla, že má děti rád. Kdykoli přijela Trish, automaticky se proměnil v psa, koně, klauna nebo cokoli, co si jejich malý Johny poručil.

„Lásko…,“ vydechl Aaron konečně. Napjatě jsem čekala, ale on se jen několikrát nadechl a znovu zopakoval: „Lásko!“

Jeho obličej se jako mávnutím kouzelného proutku rozzářil. Začal se smát. Nebo to byl spíš vítězný pokřik? Líbal mě a potom se zase smál.

„Trochu to s tebou mává,“ upozornila jsem ho s úsměvem.

Přitiskl mi ruku na úplně ploché břicho. Najednou byl klidný, dokonce snad užaslý. Až se mi z toho stáhl krk.

„Miluju tě,“ řekl a zvedl ke mně oči. Zelené, žhavé, uhrančivé.

Rozpačitě jsem se usmála.

Natáhl se přese mě na noční stolek pro hodinky. Když zkontroloval čas, věnoval mi velmi nebezpečný a hladový pohled. Pomalu, jako bych se mohla potlouct, mě sundal ze svého klína a položil na polštář. Znovu mě pohladil po břiše. Všechno se ve mně krásně sevřelo.

Lehl si ke mně, ruce opřené o lokty. Posunula jsem se kousek do strany. Pod dekou a přikrytá jeho tělem… jako bych se zase ocitla ve spacáku pod skalním převisem.