Aaron Collins

Byl to den jako kterýkoli jiný. V osm ráno jsem vešel do pracovny své osobní asistentky. Pozdravil jsem ji a převzal si vzkazy. V kanceláři už na mě čekal hrnek horké kávy a hromada ranních novin. Postupně jsem se prokousal všemi ekonomickými a politickými zprávami, aby mi – jako obvykle – na stole zůstal jen výtisk Strangera. Takový plátek bych za nic na světě neodebíral, ale jeden z tamních redaktorů mi tenhle bulvární škvár posílal zdarma. Zřejmě proto, že se v něm o mě jen zřídkakdy neotřel.

Chystal jsem se ho strčit rovnou do skartovačky, ale vtom jsem si všiml titulku na přední straně. Hlásal, že na smrt nemocná dědička King Petroleum Pamela Kingová se zázračně uzdravuje po boji s rakovinou. Novináři zřejmě neměli moc informací, protože hned ve druhém odstavci už asi posté rozebírali náš rozchod před několika měsíci. Při čtení se mi zdálo, že stále ještě cítím rajské coulis, jako by se to stalo včera.

Navzdory skutečnosti, že mě nikdy nikdo nevytočil tolik jako Pamela Kingová, uzdravení jsem jí přál. Rakovina mi totiž před několika lety vzala otce.

Stranger konečně projel skartovačkou. Otevřel jsem laptop, abych vyřídil obchodní korespondenci. Od chvíle, kdy jsem před sedmi hodinami opustil kancelář, abych se doma aspoň trochu vyspal, mi přišlo sto padesát osm e-mailů. Zběžně jsem je projížděl a zaškrtával všechny, které bez otevření smažu. Byly to většinou reklamní nabídky nebo pozvánky na společenské akce. Pak jsem ale narazil na zprávu od Helen Kingové. Plný neblahého tušení jsem ji otevřel.

Vážený pane Collinsi,

dovolte, abych Vás srdečně pozvala na slavnostní banket u příležitosti Pamelina uzdravení. Pevně věřím, že po tak dlouhé době, kdy jsme všichni tři měli čas přemýšlet, budeme schopni se setkat jako přátelé a třeba znovu zasednout k jednacímu stolu.

Aarone, vím, že ten obchod stále ještě chcete uzavřít stejně jako já. Taková příležitost se přece naskytne jen jednou za život.

S pozdravem

Helen Kingová
CEO King Petroleum

P. S.: Ona se tolik změnila…

Seděla jsem na posteli a na oteklé rty si tiskla ledový pytlík s modrým chladicím gelem. Z nosu, jehož tvar teď držel plastový kryt, mi trčely dva tampony. Snažila jsem se dýchat ušima.

„Tu věc umí ovládat i můj čtyřletý vnuk. Jistě se to rychle naučíte,“ uklidňovala mě paní Cooperová.

Nedůvěřivě jsem se dívala na iPad, který mi moje ošetřovatelka položila na klín. Párkrát už mi tyhle hračky prošly rukama, ale nikdy se u mě moc dlouho neohřály. Čím dřív se prodaly, tím líp.

„Zkuste se dotknout toho velkého dvojitého W,“ navigovala mě.

Displej se změnil. Objevila se bílá plocha a pod ní klávesnice.

„A teď mi tam můžete něco napsat,“ zaradovala se paní Cooperová.

Docela mi to trvalo. V psaní na počítači jsem příliš velkou praxi neměla. Postupně jsem vyťukala jednotlivé hlásky.

pripadam si jako kreten

Paní Cooperová se zasmála. „Rozumím vám. Měla byste vidět mě, když jsem si poprvé sedla k počítači.“

Zakroužila jsem prstem nad písmeny a tentokrát celkem rychle napsala pivo.

„Vy jste veselá kopa, slečno. Na takové věci můžete zapomenout. Vaše tělo má momentálně dost práce s regenerací. Nebudeme ho zatěžovat. Zdravá a vyvážená strava je přesně to, co teď potřebujete.“ A bodře dodala: „První dva dny si pošmáknete jen na kaši. Brčkem.“

kur

Setkaly jsme se pohledem. V té laskavé tváři se najednou objevil varovný výraz.

nik

„No vidíte! Už vám to moc pěkně jde,“ řekla spokojeně a vzala si ode mě obklad. Rty mě pálily, a jak přicházely k sobě, nepříjemně v nich škubalo. Měla jsem pocit, že mi tu pusu snad úplně zašili.

„Dám vám něco proti bolesti,“ pokračovala paní Cooperová a přinesla mi prášek a sklenici vody s brčkem. Počkala, dokud jsem ho nezapila.

„Jste unavená?“ zeptala se.

Zavrtěla jsem hlavou. Prospala jsem dvanáct hodin a jediné, co mě trápilo, byl bolavý zadek.

proc me boli zadek

Zářivě se usmála. „Doktor Bradley vám nevysvětloval, jak se zvětšují rty? No, nejpřirozenější je metoda vlastního štěpu. To se odříznou kousky hlubokých vrstev kůže z jiné části vašeho těla a použijí se ke zvětšení rtů.“

ale me boli zad

Vtom mi to došlo. Vytřeštila jsem oči.

„On hi dal hrdel hísto husy?!“

Rychle mi přitiskla na ústa gelovou kapsli.

„Nemluvte, slečno! Aspoň dva dny! Nebo se naruší tvar!“

zrcadlo!!!!!!!!!!!!!

„Nemusíte do toho displeje tak bouchat,“ zabručela paní Cooperová. „A v zrcadle nic neuvidíte. Jen oteklou fialovou tkáň. To vám moc sebevědomí nepřidá. Jestli se bojíte, že bude něco poznat, tak vás ubezpečuji, že nebude.“ Vypadalo to, že se opravdu zlobí.

Pomalu jsem vydechla a provinile jí vrátila ledový obklad.

omlouvam se

Okamžitě se začala usmívat. Zřejmě nebylo nijak zvlášť těžké udělat jí radost.

„Něco vám ukážu.“ Vzala si ode mě iPad a chvíli po něm šmejdila prstem. Pak mi ho vrátila. „Napadlo mě, že byste si třeba chtěla přečíst, co je kde nového. Tyhle stránky jsou moje oblíbené. Píšou tam i bulvární klepy.“ Provinile zamrkala. „Ale najdete tu i seriózní zprávy. Třeba vás to zabaví.“

A pak konečně odešla. Prý připravit mi něco k jídlu. Raději jsem si to nepředstavovala.

Ťukla jsem prstem na nápis AKTUÁLNĚ. Vyskočila na mě fotka Obamy a taky chlapíka s ručníkem na hlavě, který byl strašně podobný Mahmadovi, co prodával kebab v Teově čtvrti.

Prášek začal zabírat, přicházela na mě únava. Chvíli jsem jen tak bloumala očima po stránce a nakonec jsem položila prst na malý bílý rámeček v pravém horním rohu. Okamžitě se objevily řádky s písmeny. Napsala jsem pamela kingova.

Za vteřinu jsem před sebou měla výpis článků. Zkusila jsem otevřít první odkaz.

Dědička impéria King Petroleum Pamela Kingová se úspěšně zotavuje po náročné operaci. Podle nejnovějších informací se její léčba blíží k závěru a pacientka už se těší na návrat domů. Její matka Helen Kingová hodlá u příležitosti zázračného uzdravení své dcery uspořádat slavnostní banket.

Mrkla jsem se na začátek článku. Ta zpráva byla z dneška, Helen neztrácela čas. Od smrti Pamely uplynulo sotva dvacet čtyři hodin – a ona místo pohřbu a truchlení plánuje slavnostní party. Jak se asi cítí? Tušila jsem, že hrozně.

Pokračovala jsem ve čtení.

Bývalý snoubenec Pamely Kingové, generální ředitel Collins Industries Aaron Collins, vyjádřil radost nad tak markantním zlepšením jejího zdravotního stavu. Podle jeho slov oba uvažují o obnovení zasnoubení a o svatbě. Pan Collins hodlá slečnu Kingovou navštívit, jakmile skončí preventivní karanténa. Ošetřující lékař, doktor Archibald Bradley, toto opatření nařídil s ohledem na oslabenou imunitu své pacientky. Podle jeho slov je propuštění do domácího ošetřování otázkou několika týdnů.

Zírala jsem na to a četla článek pořád dokola. Podruhé. Potřetí. Počtvrté…

„Kurha! Kurha! Kurha!“

Odhodila jsem tablet na noční stolek.

„Kurha!“

Pak už jsem jen ztěžka oddechovala a snažila se ignorovat bolestivé tepání ve rtech. Snoubenka?! Svatba?!

„Kurha!“

Znovu jsem sáhla pro tablet. Ruce se mi klepaly, takže se mi jeho jméno podařilo napsat až na několikátý pokus. V duchu jsem si opakovala: „To není možný!“

aaron collins

Vyplivlo to na mě sérii fotek a zpráv. Ukázalo se, že Aaron Collins nemá pleš ani pivní břicho. Není mu sedmdesát, jak jsem se původně bála. Ne že by se mi tedy nějak extra ulevilo.

Zvětšila jsem si momentku z nějaké tiskovky. Seděl za stolem, takže jsem ho viděla jen od pasu nahoru. Široká ramena, oblek a kravata se zlatou sponou. Natočila jsem hlavu doleva a pak zase doprava, jako bych tak mohla vidět víc, než fotka ukazovala. Určitě mu ještě nebylo ani třicet. Měl zelené oči, krátké hnědé vlasy a pěstěné strniš­tě. Vypadal fakt dobře. Jenže výraz jeho tváře mi způsobil mrazení v zádech. Tvářil se trochu jako madam Kingová – tvrdě a nepřístupně.

Ruce mi klesly na deku, hlavu jsem zabořila do polštáře. Něko­likrát jsem polkla ve snaze potlačit rostoucí potřebu brečet.

„Kurha…“

„Dobré ráno, drahá.“ Helen vplula do místnosti a s ní oblak drahé vůně. Jak se dalo čekat, nebyla v černém. Její kostýmek hýřil barvami, Helenina tvář ale působila spíš jako sádrový odlitek. Oproti včerejšku se mi zdála mnohem víc nalíčená. Měla jsem chuť na ni začít křičet a schválně si přitom přetrhat ty pitomý stehy. Chtěl by si Collins vzít dvojče Jokera? Asi jo, došlo mi zklamaně. Jemu by bylo fuk, kdybych měla zelenou kůži a na hlavě antény. Tady šlo přece o tu… fúzi. Nešlo o lásku, nešlo o Pamelu a už vůbec nešlo o mě.

Zvedla jsem iPad a ukázala Collinsovu fotku Helen. Vztek mi na chvíli pomohl překonat pláč.

„Takže už to víš.“ Neprojevila ani náznak rozpaků nebo studu. „Operace prý dopadla bezvadně.“

Přišla blíž a přitáhla si k mé posteli polstrovanou židli.

„Ten otok se do týdne ztratí. Úplně zahojené to bude za šest až osm týdnů.“

Nevěřícně jsem na ni zírala. Zvedla jsem ruku s Collinsem a zamávala jí s ním před obličejem.

Unaveně si povzdychla. „A je v tom nějaký rozdíl?“ zeptala se.

Rozzuřeně jsem se nadechla, abych jí vmetla do tváře, že v tom teda kurva je rozdíl! A to pořádnej! Jenže ona mě nenechala.

„Ten sňatek bude jen divadlo. Občas se spolu objevíte na veřejnosti. On a Pamela se nesnášeli, vlastně se s ní kvůli tomu rozešel, než onemocněla. Stačí, když dokážeš, aby tě… akceptoval. Prakticky se nebudete stýkat. Jen svatba, svatební cesta a pár měsíců pod jednou střechou. Collinsova střecha je dostatečně velká na to, abys ho za celou dobu ani nezahlédla.“

Teď už jsem se na ni dívala opravdu vytřeštěně. Divadlo. Svatební cesta. Pod jednou střechou…

„Bylo to nezbytné. Nedůvěřujeme si, Collins a já. Svatba zajistí, že se ani jeden z nás nepokusí o podraz. Fúzi uskutečníme, až váš sňatek vstoupí v platnost.“

„Já nechci,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Zařekla jsem se, že nebudu brečet.

Poplácala mě po ruce.

„Nebude to tak hrozné, věř mi. Součástí připravené svatební smlouvy je tvoje finanční nezávislost. Navíc po sobě nebudete vzájemně dědit, takže se nemusíš bát, že by se tě mohl pokusit odstranit.“

Zalapala jsem po dechu.

„Jde jen o pár měsíců. Potom se klidně odstěhuj, kam budeš chtít. Slíbila jsem ti dům, vzpomínáš? Tak to přece chodí. Láska vyprchá, manželé si jdou svou cestou. Pár měsíců přece není mnoho, když uvážíš, že po zbytek života už budeš mít všechno, na co si vzpomeneš.“

Chtělo se mi odseknout, proč s ním tedy do chomoutu nevleze sama, když na tom stejně nezáleží. Jenže jsem měla příliš mnoho práce s tím, abych se vůbec udržela pohromadě.

„Ne,“ hlesla jsem a zadívala se jí do očí. To přece nemohla myslet vážně. Nemůže mě přece jenom tak… prodat.

Nečekaně prudce se naklonila dopředu a bolestivě mi stiskla ruku.

„Myslím, že to dost dobře nechápeš. Nemůžeš se sebrat a odejít, kdykoli se budeš cítit nepohodlně! Nechala jsem zohavit tělo své jediné dcery a pohodit ho do kontejneru. Nedovolím ti připravit mě o všechno kvůli nějaké tvé hloupé útlocitnosti!“

Ne, nerozbrečela jsem se. To až o pár minut později, když konečně odešla. Myslela jsem na to, že domnělou dceru Carolyn Dobsonové najdou mezi odpadky.

Uplynul měsíc. Už před pár týdny mi z hlavy sundali obvaz, takže ty příšerné jizvy přestaly svědit. Objevil se téměř centimetrový porost vlasů, ale vypadal odpudivě. Za tu dobu jsem si o Pamele a Aaronovi stihla přečíst všechno, co se dalo. Jejich společné fotky vypadaly, jako by někdo spojil dva různé snímky ve photoshopu. Každý se díval jiným směrem, a i když se usmívali, ty úsměvy ani trochu nehřály. To, že měl pan Collins ruku kolem Pamelina pasu, působilo spíše jako nedopatření. Často jsem si prohlížela její obličej a přemýšlela, jestli byla šťastná. Jestli ji ten sňatek děsil jako mě, nebo jestli se na to dívala jako na krátkodobou nepříjemnost, která se vyplatí.

Ještě častěji jsem si ale prohlížela jeho. Doufala jsem, že se mi třeba povede vypěstovat si v sobě nějaký druh imunity na jeho chlad. Zvyknout si. Připravit se. Až se setkáme, tak se ho nebudu bát. Neuhnu před jeho přísným pohledem a nebudou se mi klepat kolena. To byl můj cíl.

Jenže pak jsem vlastně náhodou objevila jednu jeho fotku. Pravděpodobně netušil, že ho zrovna někdo fotí. Byl na golfu, hůl měl ležérně opřenou o rameno a smál se. Z těch zelených očí zůstaly jen úzké štěrbinky, zato předvedl dokonalou práci svého zubaře. Působil uvolněně, šťastně. Pohled na tu momentku bych si ale měla zakázat. Živila ve mně totiž naději, že Aaron Collins je taky jenom člověk, a ne robot na výrobu peněz a likvidování konkurence.

„Jak se dnes máte, slečno Kingová?“ Doktor Bradley přišel v dobré náladě. Seděla jsem v křesle a pila kakao od paní Cooperové. Rychle jsem zavřela obrázek rozesmátého šéfa Collins Industries. Místo něj se objevil seznam pojmů z ekonomického slovníku, který mi Helen nařídila nastudovat. Díky tomu už jsem celkem chápala, co je to fúze a že se má nová matka obává o budoucnost svých aktiv.

„Ujde to,“ odpověděla jsem. Po pravdě – strašně jsem se nudila.

„Brzy vás pustíme domů a všechno hned bude veselejší.“

Jasně, konečně se budu smát od rána do večera, pomyslela jsem si.

„A do té tiskové konference už bude všechno v naprostém pořádku,“ dodal.

Zase jsem měla ten hnusný pocit. Pocit malého dítěte, za které rozhodují ostatní.

„Tiskové konference?“ zeptala jsem se tak klidně, jak jsem dokázala.

Zatvářil se poplašeně. „Myslel jsem, že madam Kingová už vám řekla…“

Odkašlala jsem si a s předstíranou ledabylostí upřela oči na displej.

„Nejspíš si to neuvědomila. V poslední době má hodně práce a moc sem nechodí,“ snažila jsem se to vysvětlit hlavně sama sobě.

Ve skutečnosti za mnou byla všeho všudy třikrát. Pokaždé se jen přesvědčila, že se dobře hojím a že se nechystám udělat nějakou pitomost. Jednou byla vyloženě rozmrzelá, když zjistila, že odstraňování tetování si vyžádá asi pět sezení. Konstatovala, že mi bude muset na ten plánovaný banket nechat ušít jiné šaty, než měla původně v plánu. Připadalo mi, jako by se od Pameliny smrti ještě víc zatvrdila. Stačil jediný pohled do zrcadla a měla jsem v tom jasno. Nemohla mě snést. Byla jsem dokonalou kopií její dcery. Vyhýbala se mi, jak to šlo.

Přijela večer. Já si zrovna užívala pravidelnou masáž obličeje a byla jsem v jednom z těch stavů, které mě k večeru přepadaly tak často – dusila jsem se tu. Bez ohledu na krásný nemocniční pokoj, bez ohledu na malé útulné atrium uprostřed nemocničních zdí – jediné místo, kam jsem směla chodit „na vzduch“, aniž by hrozilo střetnutí s novináři. Nenáviděla jsem zdejší každodenní rutinu. Nenáviděla jsem pohled do zrcadla. Ze všeho nejvíc jsem ale nenáviděla svůj strach. Čekání, až to vypukne. Až vyjdu ven a Helen mě předhodí Collinsovi jako pojistku oboustranně výhodného obchodu. Obchodu desetiletí, jak psaly ekonomické deníky.

Nechtěla jsem být nevděčná. V uplynulých letech jsem se ještě nikdy neměla tak dobře, dokonce jsem přibrala dvě kila. Helen po mně chtěla hodně, ale hodně mi za to také nabízela. Snažila jsem se myslet na to, co bude asi tak za rok. Vysnila jsem si deset různých scénářů, ve kterých pokaždé figuroval krásný dům, veliký pes a písečná pláž.

Madam Kingová se posadila a tiše čekala, až procedura skončí. Od toho dne, kdy mi vyhrožovala – a já byla přesvědčená, že to opravdu byla výhrůžka –, jsem se rozhovorů s ní bála. Teď jsem si škodolibě užívala její očividnou potřebu kouřit. Závislost na nikotinu byla obvykle jedinou věcí, která ji dokázala přinutit projevit emoce. Neustále poposedávala, kontrolovala obsah své kabelky a občas hlasitě vzdychla. Chtělo se mi smát.

„Jsem tu jen na skok,“ začala, když jsme osaměly. Krátce se na mě zadívala, ale pak se odvrátila.

„Za deset dní proběhne tisková konference. V ten den tě propustí z nemocnice. Bude potřeba, abys tam odpověděla na pár otázek.“

Hrklo ve mně. „Co když něco nebudu vědět?!“

„Budu tam s tebou. Pustila jsem do oběhu klepy o tom, že Pamela Kingová utrpěla po operaci částečnou amnézii, ale že si postupně vzpomene na všechno. Důležité je, abys nemluvila příliš.“

Váhavě jsem přikývla. Už teď jsem měla žaludek stažený nervozitou.

„A příští týden za tebou přijde Aaron Collins. Už se to nedá odkládat. Chce se přesvědčit, že jsi opravdu zdravá a schopná… naplnit smlouvu,“ dodala po menším zaváhání.

Cítila jsem, jak se mi potí dlaně. Nedokázala jsem normálně dýchat.

„Pokusím se u toho být, ale může se stát, že bude trvat na rozhovoru o samotě.“

„Proč?“ zaskřehotala jsem, protože mi náhle vyschlo v krku. Sama? S Collinsem?!

Blahosklonně se usmála.

„Nevěří mi. Tak jako já nevěřím jemu. Bude se tě vyptávat. Zkoumat, jestli nejsi jen pod vlivem léků proti bolesti. Předběžně jsme se dohodli, že se půjdete na chvíli projít do lesoparku před sanatoriem. Vyfotí vás novináři, to je samozřejmé.“

Sevřela jsem si ruce koleny, protože jsem nechtěla, aby viděla, jak se mi třesou.

„Když se tě zeptá na něco, co nebudeš vědět, prostě mu řekneš, že si na to nepamatuješ.“

„Sežere mě zaživa,“ zašeptala jsem a otřásla se.

Dovolila si další krátký pohled na mě.

„Je to jen člověk z masa a kostí jako každý jiný. Mysli na to. A pokud vím, má slabost pro pěkné tváře.“ Na okamžik se zarazila, zalovila v kabelce, aby vytáhla pouzdro s cigaretami. „A ty teď máš pěknou tvář. Nesežere tě, věř mi. Bude odtažitý a bude ti klást dotěrné otázky, to je všechno. Nejspíš se sám bude snažit zkrátit vaše setkání, jak to jenom půjde. Říkala jsem ti přece, že se nesnášeli. Důležité je, abys k němu nebyla… hrubá.“

Bezva. Hned jsem se cítila lépe. Možná bych si měla nacvičit Pamelin „Miss Amerika“ úsměv. Anebo vrhání nožem na cíl.