Malá lež

Po zbytek dne jsem zůstávala ve svém pokoji. Listovala jsem rodinnými fotografiemi, které mi nechala přinést Helen. Kolem mě se vršily štosy všeho, co nějakým způsobem souviselo s její dcerou – vysvědčení, dopisy, novinové výstřižky, videa. Dokonce i záběry z dětských narozeninových oslav, na kterých se usměvavá Helen tiskla k usměvavému Bobu Kingovi. Jako by to byli dva úplně jiní lidé než ti, které jsem znala. Když odbila půlnoc, prokousala jsem se sotva polovinou hromady.

Z Pamely jsem měla zvláštní pocit. Dívala jsem se na někoho, kdo vypadal úplně stejně jako já, ale situace, zachycené na fotkách, jsem nikdy neprožila. Plesy, benefice, oslavy. Jaká vlastně byla? Přetvařovala se, nebo fakt nedokázala s nikým vyjít? Její oči mi připadaly prázdné a úsměvy jako dokonalý plastový škleb od Mattela. Víc a víc jsem věřila tomu, že znát ji osobně, nesnášela bych ji.

V jednu ráno se ve dveřích mého pokoje objevil Richard. Pře­mýšlela jsem, jestli personál v Helenině domě chodí vůbec někdy spát.

„Máte hovor, slečno Kingová. Volá váš otec.“

S bušícím srdcem jsem seběhla do haly. Pamela možná mívala telefon i v pokoji, ale mně Helen dost nedůvěřovala. A byla jsem si úplně jistá, že sluha šel nejdřív za ní, než mi o Bobovi řekl. Helen teď pravděpodobně visí na druhém sluchátku, aby nás mohla odposlouchávat.

„Bobe?“

„Ahoj, Pam. Omlouvám se. Nedošlo mi, že je tak pozdě… Richard mi ale řekl, že ještě nespíš.“

„To je v pohodě. Mám nějakou práci,“ uklidňovala jsem ho. Asi by se dost divil, čím se zrovna bavím.

„Napadlo mě… Jestli sis to nerozmyslela, zítra mám volno a chci jet do Morissu, do toho domku po babičce. Na ryby. Nepřijela bys za mnou?“

Babičku Kingovou jsem našla na jedné jediné fotografii. Byla to laskavě vypadající žena se stejnýma očima, jako měli Bob a Pamela. A já.

„Zítra večer jdu na večeři s Aaronem Collinsem,“ vysvětlovala jsem. Odjet do Morissu se mi chtělo nechtělo. Už jsem věděla, že s Bobem je mi rozhodně líp než v tomhle mauzoleu. Ale právě s ním mi taky nejvíc hrozilo prozrazení. Pamelin otec na mě měl zvláštní vliv. Chtělo se mi s ním povídat. O čemkoli.

„Přivezl bych tě včas,“ přemlouval mě. V jeho hlase zazněla naděje.

Zrovna jsem se nadechovala, abych mu řekla, že se budu muset zeptat Helen, když se za mými zády ozvalo klapání podpatků. Ohlédla jsem se. Madam Kingová se zastavila uprostřed schodiště. Neřekla ani slovo, jen důrazně zavrtěla hlavou.

To mě vytočilo. Určitě to neudělala kvůli strachu z odhalení. Prostě neměla Boba ráda. Chtěla jsem se s ní začít hádat, jenže jsem měla v živé paměti, co mi řekla po návratu z letiště. Představa mrtvoly pohozené v popelnici mi nešla z hlavy. Takže jsem jen svěsila ramena a otočila jsem se k ní zády.

„Promiň… Bobe. Teď jsem si vzpomněla, že Helen už mi něco naplánovala. Můžeme to nechat na jindy?“

Pár vteřin ticha. Doufala jsem, že ho to moc nesebralo.

„Jasně, holčičko. To se nedá nic dělat. No, já tam ale pojedu. Kdyby ti zbyl čas, víš, kde mě najdeš.“ Byl zklamaný, možná dokonce smutný, ale snažil se to maskovat.

„Dobře… tati. Pokud to půjde, zajedu za tebou aspoň na chvíli,“ slíbila jsem, i když mi bylo jasné, že to nehrozí.

Rozloučil se. Zavěsila jsem sluchátko do té parádní zlaté vidlice a otočila se ke schodišti. Helen už tam nestála. V puse jsem měla podivnou nahořklou pachuť.

Nakonec jsem se vrátila do svého pokoje. Prohlížela jsem si fotky Boba Kinga a bylo mi tak smutno, jako by to byla moje rodina. Podobně jsem se cítila, když se máma hádala s Jimem. A to jsem ho ani neměla ráda.

Zhasla jsem lampičku a zalezla si do postele. Poprvé mi připadala příliš velká.

V noci jsem toho moc nenaspal. Ian se totiž vrátil ze svatební cesty, a tak jsme to šli zapít. Nešetřil mě a sypal z rukávu podrobnosti o tom, jak je život v manželství krásný.

„Samozřejmě jen v případě, že si jeden vezme tu pravou,“ zdůrazňoval. Bylo mi jasné, že za normálních okolností by si všechny následující detaily nechal pro sebe. Jenže teď se je rozhodl použít proti mně. Ještě stále se nesmířil s tím, že se chci oženit s Pamelou.

Vykládal o pocitu štěstí a o tom, jaké to je probudit se s rukama kolem milované ženy. Mé mlčení ho povzbudilo, takže se do svých filozofických úvah nořil s větším a větším zápalem. Bar jsme později vyměnili za můj byt, a když byly asi dvě ráno, zajeli do suterénu udělat pár temp do bazénu.

„Vždycky jsem chtěl to, co měli táta a máma. Ještě na střední jsem byl dokonce přesvědčený, že radši zůstanu sám, než abych se ženil s tou nepravou.“ Ian se lokty opíral o kraj bazénu a zasněně zíral na pableskující hladinu. Už asi dvacetkrát jsem se ho chtěl zeptat, jestli jeho alter ego náhodou nepíše romány pod jménem Danielle Steelová, ale vydržel jsem to. Šetřil jsem si to na tu jednu jedinou větu, kterou jsem mu hodlal říct úplně nakonec.

Nad ránem jsme se vrátili ke mně do bytu. Ian se chystal odjet za svou ženou, která v uplynulých hodinách pravděpodobně stejně brutálně jako on do mě hučela do svých kamarádek.

„Iane?“ oslovil jsem ho u dveří do výtahu.

Podíval se na mě a tázavě zvedl obočí. Unaveně, ale spokojeně se usmíval.

„Začínám ji mít rád,“ řekl jsem potichu.

Dveře zdviže nějakou dobu zůstaly otevřené, ale když nikdo nenastupoval, zase se neslyšně zavřely. Rozhostilo se ticho.

„Pamelu Kingovou?“ ujišťoval se překvapeně.

Uvědomil jsem si, že proti němu stojím s rukama založenýma na hrudi a s nohama rozkročenýma, jako bych čekal ránu. Přesto jsem se přihlouple usmíval a naplňoval mě pocit zadostiučinění nad jeho vyjeveným výrazem.

„Začínáš mít rád Pamelu Kingovou,“ zopakoval. Pak se na mě zazubil. „To asi vysvětluje, proč jsi mi už před třema hodinama nedal pěstí do zubů za všechny ty kecy.“

„Bylo to nesnesitelný,“ souhlasil jsem se smíchem.

Ušklíbl se. „Člověk se tady namáhá – a úplně zbytečně. Skoro jsem ochraptěl.“

„Nevykládej. Rád se posloucháš,“ obvinil jsem ho. Asi tak před deseti lety by to byla vítaná příležitost ke rvačce. Se vší láskou, samozřejmě. Teď jen zaťal ruku v pěst a šťouchl mě do ramene.

„Nezdálo se mi, že byste toho měli moc společnýho,“ lehce nadhodil. Psycholog s mnoha tituly a několika publikacemi na kontě se nezapře.

„To jsme neměli.“ Pokrčil jsem rameny. „Změnila se.“ Jakmile jsem to vyslovil, věděl jsem, jak neuvěřitelně to zní. Ani já jsem tomu stále málem nemohl uvěřit.

„Nehraje to na tebe?“ zeptal se Ian opatrně.

Rád bych mu řekl, že ne, ale tváří v tvář jeho skepsi se ta moje zase probudila k životu.

„To nevím,“ odpověděl jsem neochotně. „Doufám, že ne.“

Jeho mlčení bylo výmluvnější než tisíc slov.

„Zítra ji beru k matce na večeři,“ nadhodil jsem.

Přikývl. „Budu se těšit.“ Což v překladu znamenalo: „Mrknu se na ni a dám ti vědět.“

Snídaně probíhala v naprostém tichu. Helen si četla noviny a já se nimrala v jídle. V noci jsem špatně spala. V hlavě se mi toho převalovalo příliš, než abych mohla usnout spánkem spravedlivých. Moje racionální část se mě snažila srovnat do latě. Vlastně se nic nezměnilo. Od začátku jsem věděla, že to bude těžký. Musím se prostě víc soustředit na cíl. A vymyslet, jak přežít svatební noc, aniž by to všechno prasklo.

Myšlenka na Aarona nejdřív vyvolala jen smutný povzdech, ale brzy jsem se tak nějak automaticky usmívala. Viděla jsem ho před očima. Milovala jsem jeho gesta. Jeho úsměv. Ten pohled, kterým se na mě díval od té doby, co mě slyšel mluvit ze spaní…

Zatajila jsem dech a na okamžik přestala pronásledovat švestku po talíři. Stal se malér. Já se asi zamilovala. Do snoubence Pamely Kingové…

Vstala jsem a zamířila do svého pokoje. Zase na mě všechno padalo. Večer mě čekalo seznámení s Aaronovou matkou – dokonalou Janeth – a já už teď měla v žaludku kamení. Proč to nemohlo být jednodušší? Proč nebyl Aaron Collins zapšklý pupkatý páprda s pleší? Bude zázrak, když se té svatby vůbec dožiju.

V hale jsem potkala Richarda částečně zakrytého pyramidou přepravek s potravinami. Obě křídla dveří byla otevřená dokořán. Tam a zpátky pobíhali zaměstnanci nějaké dodavatelské firmy. Richard je vedl do kuchyně a rozčiloval se, že nezajeli k zadnímu vchodu. Byl tam s nimi i nějaký kluk, mohlo mu být kolem patnácti, nejspíš syn jednoho ze závozníků. Držel jim dveře a podával nějaké papíry. Evidentně si to moc neužíval.

V tu chvíli jsem dostala nápad. Líhl se ve mně už od chvíle, kdy jsem v noci telefonovala s Bobem, ale teď už jsem věděla, jak na to. Bylo jasné, že se jedná o ten druh pitomostí, co mi obvykle hodně zavařily. Nemuselo to vyjít. A Helen by mě asi opravdu zabila, kdyby zjistila, že se ji pokouším převézt. Ale já tak nějak… musela. Kvůli Bobovi i kvůli sobě.

„Čau,“ oslovila jsem toho kluka. Chvíli předtím jsem si rozepnula dva knoflíčky na halence. Do výstřihu se mi podíval dřív než do obličeje.

„Slečno?“ Přeskočil mu hlas.

„Chtěl by sis vydělat deset dolarů?“

Přikyvoval tak nadšeně, až jsem dostala strach o jeho krční páteř. Poprosila jsem ho o tužku a papír a napsala mu telefonní číslo.

„Co nejdřív tam zavoláš a tomu pánovi řekneš, že ho Pamela nutně potřebuje. Zvládneš to?“

Znovu přikývl a ze všech sil se snažil nekoukat mi na prsa.

„Čím dřív, tím líp, jasný?“

„Jasný.“ Vzal si ode mě papírek i bankovky, které jsem vytáhla z Richardovy vázičky. Byla to taková porcelánová dekorace hned u vchodu, do které si sluha strkal drobné pro poslíčky. Doufala jsem, že to klapne…

… a klaplo. Aaron se v mém pokoji objevil přesně za hodinu. Zadýchaný a s očima navrch hlavy. Zjevně se bál, že se mi něco stalo. Rozhlížel se, jako bych měla mít v pokoji bandu hrdlořezů.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Několikrát jsem přikývla. A pak jsem si vzpomněla na ten pitomej odposlouchávací prsten.

„Moment! Počkej chviličku! Nikam mi neuteč, jo? Já si musím jen… umejt ruce.“

Užasle se na mě podíval. Pelášila jsem do koupelny a hned jsem strčila ruce pod tekoucí vodu. Když jsem odtamtud odcházela, prsten zůstal na umyvadle. Pečlivě jsem za sebou zavřela dveře.

„Pamelo,“ začal. Ten lehce varovný podtón se nedal přeslechnout. „Zrušil jsem kvůli tobě velmi důležitou schůzku…“

„Já…“ Sklopila jsem oči. Najednou mi připadalo, že to byl opravdu hodně špatný nápad. Nedospělý. Impulzivní. Prostě… můj.

„Potřebuju pomoc. Chci se vidět s tátou, ale Helen mi to zakázala. Tak mě napadlo, kdybys jí řekl, že jedeme k vám…,“ chrlila jsem ze sebe a očima jsem k němu vysílala úpěnlivé prosby. S každým slovem se ale mračil víc a víc a já si připadala trapně. „Asi to nebyl dobrej nápad,“ ukončila jsem svůj proslov jedním dechem. Nejradši bych si nafackovala. Přemýšlela jsem, o kolik milionů asi přišel, když zrušil tu schůzku.

„Opravdu jsi mě právě teď požádala, abych lhal tvé matce?!“ Aaronův hlas zněl úplně ledově. Ten milej kluk, co mě zahříval pod převisem, někam zmizel.

„Strašně ho potřebuju vidět! Bude mu líto, když nepřijedu,“ vysvětlovala jsem nešťastně.

„Pamelo, ty…“ Zavřel oči, jako by hledal rozvahu. Možná se musel přemáhat, aby mě neseřval. „Jsi přece dospělá. Tvá matka ti nemůže bránit, aby ses s Bobem vídala. Prostě za ním jeď.“ Nekřičel. Mluvil celkem laskavě, ale byla z něj cítit netrpělivost.

„Ty to nechápeš,“ hlesla jsem. Jak mu to vysvětlit? „Náš vztah s Helen je… zvláštní.“ Pokud tam pojedu, možná mě zabije, dodala jsem v duchu.

Aaron stál a čekal. Mlčel.

„Je těžký dělat si, co chceš, když tvůj život závisí na ostatních,“ dodala jsem rezignovaně.

„Vyhrožuje ti? Hrozí ti, že tě vydědí, když ji neposlechneš?“ vyslýchal mě zamračeně. Vzhledem k tomu, že mrtvoly nemohou dědit, měl v podstatě pravdu.

„Tak nějak.“

Nervózně si projel rukou vlasy a zadíval se z okna. Takhle vypadá multimilionář, kterého každá vteřina stojí stovky tisíc. Jako bych slyšela cinkání peněz. Zároveň jsem ale měla pocit, že ho můj problém opravdu zajímá. Rozhodně mě neposlal do háje.

„Už jsem ti to říkal, Pamelo. Já nikdy nelžu,“ připomněl mi, zatímco mi jeho pohled propaloval dírku přímo doprostřed duše.

„Je to pro dobrou věc,“ kuňkla jsem, i když mi bylo jasné, že tohle na něj neplatí. Ani nemusel nic odpovídat. Tohle prostě nebral. On byl vážně čistej jako lilie. Vedle něj jsem si připadala jako největší grázl.

Aniž bych to nějak plánovala, rozbrečela jsem se. Připadala jsem si bezmocná, trapná a sama.

Aaron mě znenadání objal.

„Uděláme to takhle. Půjdeme za Helen a ty jí řekneš, co potřebuješ. Já tě pak odvezu za Bobem.“

Zabořila jsem obličej do jeho parádního saka a rozeštkala jsem se naplno. Dostal mě. Byl snovej.

„Nechtěla jsem tě do toho tahat… Promiň. Ale nevěděla jsem, kdo jinej by mi mohl pomoct.“

„Udělám to pro tebe rád. Ale do budoucna bys s tím měla něco dělat. Jsi dospělá, Pamelo! Nikdo ti nemůže diktovat, co můžeš nebo nemůžeš.“

Smutně jsem se usmála. Těžko mohl chápat, že s tímhle nic nenadělám.

Nejdřív jsem měl vztek. Vypadalo to jako jeden z jejích obvyklých rozmarů. Jenže brzy jsem pochopil, že ať už je za tím cokoli, Pamela je opravdu nešťastná. Nešlo mi to do hlavy. Nikdy dřív si ze své matky nic nedělala. Vlastně kašlala na všechny. Teď mi ale připadala vyděšená. Nepotřeboval jsem studovat psychologii jako Ian, abych pochopil, že to, co následovalo, byla klasická ukázka ochranitelských pudů.

Takže jsem ji držel, utěšoval a ke svému nekonečnému údivu také slíbil, že se budu podílet na malém podvodu. Co na tom ale bylo nejpřekvapivější – dokonce jsem z toho měl radost. Někde hluboko uvnitř jsem cítil uspokojení, že pomáhám dívce v nesnázích. Své dívce v nesnázích.

Madam Kingová nás podrobila křížovému výslechu. Byl bych se víc pozastavoval nad tím, že Pamela tak přesvědčivě lže, kdyby mě nepopuzovalo, jak se k ní její matka chová. Přesto jsem dokázal mlčet a pouze se usmívat. Helen Kingová nás propouštěla v přesvědčení, že celý den strávíme spolu. Dohodli jsme se, že se vrátíme tak, aby se Pamela stihla připravit na večeři s mou rodinou.

Když jsme opustili dusnou atmosféru pracovny, Pamela si viditelně oddechla. Pod křeslem v hale měla schovanou nějakou tašku. Vysvětlila mi, že se s Bobem chystá na ryby, a tak si bere bundu a boty na přezutí. Do deseti minut jsme mířili na jih, ven z Chicaga.

„Jsi naprosto… úžasnej!“ výskala a smála se.

A mně to udělalo strašně dobře. Nedokázal jsem se ubránit spokojenému úsměvu a pořádně jsem na to šlápl. Ne proto, abych byl co nejdřív zase v práci, ale protože to bylo fajn a Pamele se to líbilo. Když jsem ji chytil za ruku, zatvářila se úplně blaženě. Svezla se v sedačce níž a zavřela oči. Zářila.

Pořád jsem měl v hlavě zmatek. Byla tak jiná! Občas ustrašená a bezradná, ale taky vtipná a většinou strašně fajn. Racionálně jsem to nedokázal pochopit, jenže těm pudovějším částem mého já to bylo naprosto fuk. S touhle Pamelou Kingovou jsem se cítil skvěle. Co se to se mnou sakra dělo?

„Kde přesně je ten dům?“ zeptal jsem se, když jsme minuli ceduli s nápisem „Vítejte v Morissu“.

„Já vlastně nevím,“ přiznala rozpačitě. „Nepamatuju si to. A ptát jsem se nikoho nemohla, bylo by to podezřelý.“

Zastavil jsem u nějakého bistra.

„Počkej tady,“ přikázal jsem jí. Bylo poledne a mně právě utíkalo další obchodní jednání.

Uvnitř bylo docela narváno, spousta lidí přišla na rychlý oběd. Odchytil jsem servírku v květované zástěře a zeptal se na dům Kingových.

„Hledáte Darleninu vilku?“ usmála se. „Tak to jeďte pořád na jih po hlavní a až těsně před mostem odbočte doprava do Illinois Avenue. Je to na konci ulice, mezi stromy. Vy jste někdo z rodiny?“ zeptala se rovnou.

„Téměř,“ odpověděl jsem překvapeně.

„Darlene byla skvělá,“ dodala servírka, mrkla na mě a zmizela ve dveřích do kuchyně.

Dům Kingových stál opravdu mezi stromy. Nebyl nijak zvlášť velký. Typický maloměstský domek, ale měl své kouzlo. Zahrada plynule přecházela v listnatý les. Zastavil jsem na kraji travnatého pozemku. Pamela zůstávala sedět a s obavou si dům prohlížela. Přemýšlel jsem, jak těžké musí být všechno zapomenout.

„Radši počkám, než zjistíš, jestli je někdo doma.“ Naklonil jsem se k ní a políbil ji na tvář.

„Děkuju,“ zašeptala vděčně.

Pohladil jsem ji. Dívala se na mě s důvěrou a tichým očekáváním. Zvedl jsem ruku a narovnal čepici, kterou si před chvílí nasadila.

„Až se vdáš, můžeš za tátou jezdit tak často, jak budeš chtít.“ Taky jsem mluvil potichu. Bylo to zřejmě tou atmosférou. Nebo Pamelinýma velkýma modrýma očima.

„Překvapilo mě, jak snadno jsi dokázala lhát,“ nedalo mi to. A ona na okamžik vypadala vyděšeně. Pak sklopila oči.

„S Helen to jinak nejde.“

Nedělal jsem to rád. Nechtěl jsem ji tlačit ke zdi. Opravdu mi na ní začínalo záležet, ale o to víc jsem se bál, že se z ní ze dne na den zase stane jezinka.

Vzal jsem ji za bradu. „Mluvit pravdu je někdy strašně těžký. Vím to. Ale člověku se pak mnohem líp spí.“

Sotva znatelně přikývla a provinile si kousala ret. To bezbranné gesto mě okamžitě zhypnotizovalo. Naklonil jsem se blíž a ona rty pootevřela. Okamžitě jsem se jich zmocnil. Zavzdychala.

„Mně nikdy nelži, ano?“

Objala mě kolem krku a tiskla se ke mně s urputností malého dítěte. Mlčela.

„Vyzvednu tě ve tři,“ zašeptal jsem. A uvědomil jsem si, že už teď se na to těším.