Přiznání

Ty dvě hodiny bez Pam… jsem prostě nějak strávil. Pravděpodobně jsem zajel do kanceláře a zcela jistě jsem se byl doma převléknout, protože před rezidencí Kingových jsem stál v úplně jiných kalhotách a košili. Má dnešní pracovní morálka byla naprosto nulová. Nebýt Cindy, která mě chválila za to, že jsem si konečně jednou dopřál volnější den, musel bych se cítit provinile. Takhle jsem si jen dál užíval kombinaci úžasu, radosti a nepojmenovatelné nedočkavosti. Nepojmenovatelné do chvíle, kdy se Pam objevila ve dveřích.

„Moc ti to sluší.“

Viděl jsem její oči, kratičké, temně hnědé vlasy a křehce působící štíhlé tělo obepnuté dlouhou sukní a částečně průsvitnou halenkou bez rukávů. Ta kombinace tvořila dokonalý celek. Jedinou vadou byl její posmutnělý úsměv, kvůli němuž jsem ji objal a políbil mnohem váhavěji, než jsem měl původně v úmyslu.

„Děkuju. Tobě taky,“ odpověděla. Potěšilo mě, že takhle blízko u mě aspoň trošku roztála.

Vzal jsem s sebou George, takže jsem si mohl v autě sednout dozadu k Pam.

„Doma je všechno v pořádku?“

„Jasně,“ odpověděla příliš rychle na to, aby o odpovědi vůbec stihla přemýšlet.

„Připadáš mi smutná.“ Z nějakého důvodu pro mě bylo životně důležité, aby se zase usmívala. Místo toho jsem ale viděl jen částečně nepřítomný výraz a uhýbání pohledem.

„To Helen. Někdy to s ní není snadný,“ vysvětlovala neochotně.

Čím dřív se dostane z jejího vlivu, tím líp, napadlo mě. Chytil jsem ji za ruku a snažil se získat její pozornost polibky na vnitřní stranu zápěstí.

„To mě mrzí.“

Do tváří se jí konečně vrátilo trochu barvy a podívala se na mě.

„Takže,“ usmála se, „provedla jsem někomu z vaší rodiny něco, nebo jsem se spokojila s terorizováním Trish? Já jen abych věděla, co bude dál.“ Upřela na mě vyčkávavý pohled.

To mě rozesmálo. „Trish to nejspíš odskákala za všechny. A samozřejmě já. Ale mě už si udobřovat nemusíš.“ Naklonil jsem se a dal jí pusu. Tohle fungovalo. Opřela se o mě a konečně vypadala o trochu spokojeněji.

„Moje rodina by se ti mohla líbit,“ začal jsem se stručnou charakteristikou toho, co může čekat. „Ian toho moc nenamluví. Je velmi dobrý pozorovatel. Studovaný psycholog.“

„No bezva,“ zaúpěla.

„Neboj se. Nespustí oči ze své novomanželky. Je do ní blázen a okolní svět pro něj neexistuje.“

Netvářila se moc přesvědčeně.

„Ethan se na tebe docela těší,“ pokračoval jsem. „Zapůsobila jsi na něj. Ale Trish bude ve střehu, na to se připrav.“

„Co tvoje máma?“ zeptala se s předstíraným klidem.

Zamyslel jsem se. „Janeth bude šťastná, protože jsem i já.“

Zvedla ke mně hlavu a podívala se na mě s nepředstíraným úžasem. Jako by se ptala, jestli jsem to myslel vážně. Bůh mi pomáhej, ale myslel. Rostlo to ve mně každou minutou, aniž bych to dokázal jakkoli ovlivnit. Tak o tomhle Ian mluvil?

Cesta k sídlu Collinsových uběhla příliš rychle. Přes veškerá předsevzetí jsem byla strašně nervózní. Jejich dům mi vyrazil dech. Helenin byl pompézní, krásný, ale tohle…

„To je naprostá bomba,“ vydechla jsem. Aaron se pobaveně usmál.

Vila stála uprostřed zdánlivě neudržovaného parku, jako by vyrostla ze země. Žádné věžičky ani sloupy. Jen spousta dřeva a zeleně.

„Pane Aarone.“ Sluha, který by klidně mohl být dvojčetem našeho Richarda, otevřel dveře a uvedl nás do vstupní haly. Stála tam celá rodina. Potlačila jsem nervózní polknutí a mávla na Ethana. Bylo fajn vidět známou tvář. Kývnutím jsem pozdravila i tu jeho dračici. On se usmál, ona se zamračila.

„Mami…“ Aaron objal vysokou štíhlou ženu s blonďatými, krátce zastřiženými vlasy. „Pamelu už znáš,“ prohlásil a mně se chtělo bolestně zasténat. Raději jsem si nepředstavovala, jak znala Pamelu Kingovou.

„Madam…“ Nohy se mi třásly nervozitou, když jsem jí podávala ruku. Strašně jsem se snažila normálně usmívat, ale z očí mi nejspíš musela čišet čirá hrůza.

Janeth mě objala. Nebylo v tom nic formálního. Sevřela mě v náruči a pohladila po zádech.

„Jsme moc rádi, že už jsi v pořádku.“ Znělo to upřímně a laskavě. Vzpomněla jsem si na Aaronova otce, který zemřel podobně jako Pamela. Bylo jasné, že Collinsových se tahle nemoc opravdu dotýkala. Takové myšlenky jsem ale radši zaplašila.

Vedle Janeth stál muž se stejně světlými vlasy, jako měla ona. Ty jeho však byly dlouhé a stažené do culíku. Měl přemýšlivé, světle modré oči, které na mě upíral s intenzitou příklepové vrtačky. Blonďatá byla i jeho malá usměvavá manželka.

„Ian a jeho žena Beverly,“ představil je Aaron. Potom jsme se konečně přesunuli do jídelny v prvním patře.

Večeře byla skvělá. Většinou jsem mlčela, protože oni si měli hodně co říct. Jak jsem pochopila, Ian a Beverly se zrovna vrátili ze svatební cesty, takže se povídání točilo hlavně kolem nich. To se změnilo až v okamžiku, kdy ze stolu zmizely talíře a místo nich se objevil kávový servis.

„A kam se na svatební cestu chystáte vy?“ obrátila se na mě Trish se sladkým výrazem. „Nebo se v případě formálních sňatků na svatební cestu nejezdí? Možná byste mohli jet každý zvlášť.“

Aaron a Janeth ji okřikli oba zároveň. Stačilo se zhluboka nadechnout a vydechnout a věděla jsem, že po Trish nic nehodím.

„Ráda bych do Itálie. Možná Řecko. Nevím,“ odpověděla jsem a oplatila jí cukrkandlový úsměv. Prozatím zřejmě vystřílela náboje, protože se rázem začala tvářit, jako by spolkla něco kyselého. Aaron mě chytil za ruku a přede všemi mi dal pusu. Tolik k formálním sňatkům. Trish překvapeně pozvedla obočí. Musela jsem být červená až ke kořínkům vlasů, vzhledem k tomu, jaké mi najednou bylo horko.

Janeth velmi šikovně odvedla pozornost. Začala se Beverly vyptávat na jejich nový dům a nabízela pomoc se zařizováním. Aaron už mě ale nepustil. To až později, když jsme se všichni přesunuli do malého hudebního salonku. Má kulturní výchova spočívala v posledních letech hlavně v pouličním rapu, ale slyšet hudbu, která se ozvala ve chvíli, kdy se Aaron se zdánlivou lehkostí dotýkal kláves klavíru, bylo něco skoro nebesky opojného. Hlavu jsem měla dočista prázdnou, když jsem sledovala jeho zaujatý profil. Jeho výraz byl plný nejrůznějších emocí, ještě nikdy nevypadal tak přitažlivě. Po světě možná běhalo pár lidí, kteří uměli hrát líp – opravdu jsem nebyla odborník –, ale žádný z nich by nedokázal, abych se cítila tak, jako v tu chvíli. A to jsem si myslela, že nejsem romantický typ.

„Všechno šlo skvěle,“ ujistil mě, když jsme krátce před půlnocí osaměli.

„Myslím, že jo,“ souhlasila jsem úlevně. Cítila jsem se hodně unavená. Všechno to vypětí uplynulého dne se na mně podepsalo. Útěk do Morrisu, rozhovor s Helen, setkání s Aaronovou rodinou. Přesto jsem si ten večer moc užila. S Collinsovými bylo docela snadné nemyslet na zítřek a jen si užívat to, jak se k sobě vzájemně chovají. Měli se rádi a bylo to na nich vidět.

„Pojď ke mně,“ vybídl mě. Stále seděl u piana. S tlukoucím srdcem jsem vstala z jednoho z křesílek rozestavěných v půlkruhu kolem klavíru.

„Líbíš se jim.“ Posadil si mě na klín.

„Vážně?“

„Hm…“ Nosem mě pošimral na krku.

Zavřela jsem oči. Jak to říkala Helen? Zpříjemnit si to? Ta ženská byla blázen. Naprosto a totálně jsem propadla Aaronu Collinsovi. Nezachránila by mě ani amputace hlavy. I tak bych měla spokojený zasněný výraz.

Pročísla jsem mu vlasy a pak se o něj opřela.

„Je ti dobře?“ zeptal se potichu.

„Jsem jen unavená.“

„Držíš se mě dost křečovitě.“

Vůbec jsem si to neuvědomila. Neříká se tomuhle držení kravata? Připadala jsem si hloupě; kdykoli jsem pomyslela na Helen, pokaždé jsem úplně ztuhla.

„Je mi s tebou hezky. Nechce se mi domů,“ přiznala jsem.

Vtiskl mi polibek na klíční kost. „Tak zůstaň.“ Jeho horký dech mi hladce klouzal po kůži až do výstřihu té nehorázně drahé blůzy. Nic bych si nepřála víc, jenže… byl tu přece ten hloupý problém…

„Budu hodnej.“ Jako by mi četl myšlenky.

Usmála jsem se na něj, nešlo to jinak. Jeho úsměv měl nejspíš vypadat nevinně, ale na mě měl stejný vliv jako sirka na louži benzinu. Kdyby jen tušil, jak moc bych si přála, aby hodný nebyl…

„Nemám kartáček na zuby,“ odporovala jsem s úsměvem.

„Myslím, že se tu nějaký najde.“

Postavil mě na zem a tlačil před sebou ven ze salonku, ruce ovinuté kolem mých boků.

„Hraješ moc krásně,“ chválila jsem ho o něco později. V jeho pyžamu, v jeho posteli, v jeho náruči.

„Hrálo se mi krásně, protože ses usmívala.“

Asi jsem se ho zase držela příliš křečovitě, ale tentokrát nic neřekl.

Byl. Jsem. Hodnej. A… překvapivě mi to nedělalo problém. Naopak, byla to krásná noc.

Vzbudil jsem se o dost dřív než Pam. Asi to bylo tím, že se mi úplně odkrvila pravá ruka, na které ležela. Sledoval jsem její chvějící se víčka, nakrčený nos a pootevřené rty a zase jsem cítil, jak se uvnitř rozpínám, jak tajím dech. Tohle se prostě nedalo jen tak přijmout. Dostala se mi pod kůži. A mnohem víc. Začínal jsem mít pocit, že bych pro ni udělal cokoli. Kdyby si to usmyslela, asi by se mi na povel zastavilo srdce, nebo by mi vyrašil další pár rukou, které by ji mohly objímat. Bylo to děsivé. A opojné zároveň. Prostě zázrak. Místo prvotřídní bestie si budu brát pohádkovou vílu.

„Slečno Kingová,“ zašeptal jsem.

Už musela spát jen lehce, protože se hned zavrtala hlouběji pod deku a přetáhla si její cíp přes hlavu.

„Slečno Kingová, slíbil jsem, že nebudu zlobit, ale tahle situace si začíná říkat o radikální zásah.“

Ozval se sotva zadržovaný smích. Osvobodil jsem si ruku, ale jen proto, abych se vzápětí mohl probojovat za Pam pod deku.

„Vsadím se, že už nespíš,“ smál jsem se.

Vlezl jsem si k ní a pevně ji držel. Ona mě hladila a ve tmě pod dekou jí zářily oči.

„Věděl jsem to. Jsi vzhůru,“ zamumlal jsem napůl v transu. „Pam…“

Když jsem se otřel o její rty, neztuhla. Jen je pootevřela.

„Pam…“

Přestal jsem myslet. Snad to bylo tím, že se ještě tak úplně nevzbudila, ale tentokrát neztuhla, ani mi v náhlém záchvatu paniky nezačala drtit rameno.

„Pam…“

A najednou se přece jen objevila jedna jediná myšlenka. Úplně prostá a zcela logická. Přesto mě ohromila. Klekl jsem si tak rychle, že z nás sklouzla deka. Snažil jsem se popadnout dech a možná taky rozvahu. Pam se na mě dívala rozšířenýma očima a byla dokonalá. Od hlavy až k patě. Pak natáhla ruku a pohladila mě po tváři.

„Pamelo…“

Vytáhl jsem ji do sedu a vzal ji za ruku.

„Co to děláš?“ vydechla. Kochal jsem se jejím užaslým výrazem. Zdálo se mi, že vybuchnu.

„Pamelo Kingová, vezmeš si mě? Žádám tě na kolenou.“

Pár vteřin ani nemrkala. Překvapením se jí pootevřela pusa.

„Už jsme zasnoubení, vzpomínáš?“ Promluvila úplně potichu. Jako by se bála, že nepochopila vtip.

„Jestli myslíš ten moment, kdy jsem si s tebou a tvou matkou domluvil schůzku, podal ti prsten a řekl, že za čtvrt roku podepíšeme smlouvu, tak máš vlastně pravdu.“ Teď mi to připadalo úplně absurdní. Vážně jsem si ji tehdy chtěl vzít? Takovým způsobem? Takovou, jaká byla?

„Chci to udělat pořádně. Všechno se změnilo. Teď neobchoduju a nesmlouvám o podmínkách. Chci si tě prostě vzít.“

Mlčela a ani se nepohnula. Začínal jsem být lehce nervózní.

„Potřebuješ si to rozmyslet?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. A pak to řekla.

„Miluju tě.“

„Zbláznil jsem se,“ přiznal jsem zoufale. „Asi jsem se opravdu zbláznil. Obrátila jsi mi život vzhůru nohama.“ Abych dostatečně potvrdil, že nejsem normální, začal jsem se smát. „Měl bych vyjednávat milionové obchody, a místo toho nemůžu přestat myslet na to, jak jsi mi řekla, že dělám dobrý lívance.“

Položil jsem ruce na její tváře a zadíval se jí do očí. Nedokázal jsem z nich vyčíst, co si myslí. Kromě toho jediného, ale zásadního miluju tě ani nepípla. Zdála se zcela ohromená.

„Miluju tě, Pam.“

Konečně se objevil opatrný úsměv, který pomalu nabíral na intenzitě. Najednou mě objímala a tiskla se ke mně ze všech sil.

„Třeseš se…“ Usilovně jsem myslel na včerejší výsledky burzy. Zároveň jsem ji hladil po zádech. Trvalo několik minut, než se dokázala uvolnit. Celou dobu jsem zatínal zuby a připomínal si, že jsem jí sliboval cosi o slušném chování.

„Vyděsil jsem tě?“

„Ne, já… děsím sama sebe,“ promluvila konečně. A pak se trochu hystericky zasmála. „Taky jsem se zbláznila. Totálně mi hráblo.“

Ulevilo se mi. „To zvládneme,“ ujišťoval jsem ji. Právě teď jsem věřil, že dokážu chodit po vodě a pouhým máváním rukou přeletět Státy od Mexika až po Aljašku. „Určitě existuje způsob, jak před světem předstírat příčetnost.“

Culila se.

„Nebudeš mít doma potíže?“ napadlo mě. Nevzpomínal jsem si, že by matce dávala vědět, že u mě přespí. Představa, že bych ji zase viděl celou zkroušenou, se mi ani trochu nelíbila.

Podívala se na ruku s prstenem. S tím prstenem, který najednou znamenal úplně všechno.

„To bude dobrý. Mám tohle, víš?“