Panna, nebo orel

Nemohla jsem spát. Dokonce jsem se ani nenajedla, protože mě to prostě nenapadlo. Až někdy ve dvě ráno se můj žaludek ozval tak hlasitě, že přehlušil hlas moderátora zpravodajského kanálu. Seběhla jsem dolů do kuchyně, vzala si nějaké pečivo a plátek studeného masa od oběda. Nezapomněla jsem ani na plechovku piva. Pak jsem sprintovala zpátky, aby mi nic neuteklo.

Nesnášela jsem, že díky mnoha reprízám už předem vím, jak po sobě budou následovat jednotlivé zprávy, které televize vysílala. Nic moc se nedělo, takže hodinu co hodinu běžely s menšími obměnami stejné informace. Třikrát jsem vytočila Bobovo číslo, protože mi ruply nervy, ale pokaždé jsem to položila dřív, než to u něj začalo zvonit. Nemohla jsem mu říct vůbec nic. Nemohla jsem mu vykládat, že ten mrtvej kluk se o mě dva roky staral, když mi bylo nejhůř. Dokonce ani to, že se Helen zhroutila. Pamela měla úžasnýho tátu, který by se o ni postaral, ať by se dělo cokoli. Jenže Pamela na rozdíl ode mě byla skutečně Pamela. Neměla skříň plnou kostlivců ani spoustu kamarádů, kteří chodili spát s boxerem na ruce.

Někdy nad ránem jsem se zašla podívat do Heleniny pracovny. Nemohla jsem ji tam jen tak nechat. Potřebovala jsem vědět, že klidně spí a… dýchá. Nepřestala jsem být rozzuřená kvůli všem těm věcem, které mi kvůli ní kazily spaní, ale ta ženská zároveň nějak dokázala, že mi na ní začalo záležet.

Nenašla jsem ji v křesle. Někdo – nejspíš Gordon – ji přenesl na gauč, přikryl dekou a na stolek postavil sklenici s vodou a plato aspirinů. Na psacím stole nechal svítit malou lampičku. Asi aby se nepřerazila, kdyby se vzbudila dřív, než se z toho vyspí.

Stála jsem tam, dokonale zmatená. Nevyznala jsem se v ní. Občas byla fajn, dokázala i vtipkovat. A uvnitř byla silná jako nikdo, koho jsem znala. Ale většinou se chovala jako ledová královna. Black Crown jí zatemnil mozek. Posedlost firmou pro ni byla způsobem, jak se vyrovnat se smrtí Pamely. Někdo by jí měl asi říct, že tohle je cesta do pekel. Nebo do blázince.

Zdálo se, že spí tvrdě a klidně, a tak jsem nakonec odešla. Zpět ke sledování dvacetkrát viděných zpráv o politice, kriminalitě a o počasí. Znovu se bez dechu koukat na obrys nakreslený křídou, který zůstal na molu číslo 15 po těle Nathana Sota. Pokud zjistím, že za to může Helen, co udělám? Kdybych to řekla Bobovi, bude po všem. Helen vyfasuje nejmíň dvacet let a já pět, možná i víc…

Otevřela jsem si plechovku piva, a abych se nějak zaměstnala, snažila jsem se dopředu hádat teploty ve Státech, předpovídané na další den. Spletla jsem se jen jednou. Meteorologickou mapu už jsem tu noc taky zahlédla nespočetněkrát. Někde mezi Texasem a Kalifornií jsem konečně usnula.

Vzbudilo mě ranní slunce, které mi pražilo přímo do obličeje. Kde jsou ty mraky, když je člověk potřebuje? Se zaúpěním jsem si sedla. Záda jsem měla jako přeražená, protože jsem spala v křesle. Při pohledu na stále ještě zapnutou televizi jsem zaznamenala změnu moderátora. Tima vystřídal Max.

Doploužila jsem se do sprchy. Pod proudy vody se mi podařilo uvolnit ztuhlé svaly a vybrečet se do zásoby, abych během dne už nemusela. Uvědomila jsem si, že jsem tentokrát po probuzení nezkontrolovala mobil. Zdálo se to neuvěřitelné, ale Aaron se mi v tom všem na chvíli vykouřil z hlavy. A tak jsem z koupelny vyběhla úplně mokrá, jen omotaná ručníkem. Našla jsem tři ztracená volání a jednu čerstvou textovku.

Chybim ti tolik jako ty mne? Myslim, ze asi ne.

Ty sny me dohaneji k silenstvi. Vecere dnes u me? Prosim, nerikej ne. Aaron

A to jsem si myslela, že už nebudu brečet. Aaron neměl tušení, koho si to vlastně bere. Ani to, že někdo zemřel proto, aby k naší svatbě vůbec došlo.

Svalila jsem se do křesla. Co bych mu měla napsat? Strašně jsem s ním chtěla strávit večer, ale nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

Mou pozornost si získalo dění na obrazovce. Teď totiž měly následovat záběry z Bílého domu kvůli prezidentovu prohlášení o finanční krizi. Celou noc to tak bylo. Jenže místo toho se objevilo přístaviště s nápisem LIVE v rohu obrazovky.

„Ve vyšetřování včerejší přestřelky, která se odehrála zde v chicagském nákladním přístavu, došlo k zásadnímu průlomu. Policejní potápěči objevili dvě mrtvá mužská těla. Podle koronera se čas jejich smrti shoduje s dobou střelby. Policejní náčelník Robert King prohlásil, že nalezení muži byli na seznamu hledaných osob. Patřili k nové odnoži italské mafie, která se v našem městě usadila poměrně nedávno. Proti rodině Grecových, která je už řadu měsíců vyšetřována v souvislosti s podezřením z pašování zbraní a drog, se zatím nepodařilo shromáždit dostatek důkazů. Nalezená těla dvou členů rodiny by ale mohla znamenat značný posun.“

Moderátor ze studia se redaktora ještě zeptal, jestli městu hrozí válka gangů.

„Podle Roberta Kinga tato možnost reálně hrozí, ale podnikne prý všechna nutná opatření, aby tomu zabránil a občané Chicaga se mohli cítit bezpečně.“ Pak už se zpravodajství vrátilo do normálních kolejí.

Zatajila jsem dech. Takže to nebyla Helen?

Vyběhla jsem z pokoje. Těch pár metrů, které mě dělily od pracovny madam Kingové, jsem zdolala rychlostí blesku. A nějak jsem zase zapomněla zaklepat. Vrazila jsem tam zadýchaná a s očima navrch hlavy. Uviděla jsem Helen v saténovém županu, jak za stolem popíjí kávu a čte si ranní noviny. Můj nájezd ji zřejmě překvapil.

„Pamelo?“

Rychle jsem přemýšlela, co říct. Jsem ráda, že jsi nezabila toho kluka, který vyčmuchal mou totožnost? Jenže Helen o něm neměla ani tušení. Pomalu jsem vydechla a marně hledala slova.

Helen sklopila oči.

„Za to, co se stalo včera, se omlouvám. Už se to nebude opakovat.“ Její hlas nezněl nijak kajícně. Přesto jsem ocenila, že to vůbec byla schopná říct. Měla za sebou hodně těžký večer.

„Kdyby sis o tom chtěla promluvit…,“ nadhodila jsem. Výraz v její tváři mi ale odpověděl dost jasně. „Tak asi ne,“ pípla jsem.

Helen se napila kafe a pokračovala ve čtení novin. Nevěděla jsem, jestli to znamená, že mám odejít.

„Máme dnes nějaký plány?“ zeptala jsem se opatrně.

„Já spoustu. Vlastním obrovskou firmu, která je na pokraji krachu. A ty?“

Přemýšlela jsem, jestli to byl pokus o vtip, nebo opravdu chtěla být pichlavá.

„Já ji zatím nevlastním,“ odpověděla jsem.

Pousmála se. „Učíš se rychle.“

Vrátila jsem se do svého pokoje a cítila se o sto padesát kilo lehčí. Při pomyšlení na Nathana se mi pořád chtělo brečet, ale fakt, že jeho smrt nijak nesouvisela se mnou, mě trochu uklidnil. Je veliký rozdíl mezi tím, když člověk lže a když kvůli té lži někdo umře. V tu chvíli mi připadalo, že vlastně nedělám nic tak hroznýho. Miluju Aarona a on miluje mě. Chce Black Crown – dostane ho. To, že ne­jsem skutečná dcera Helen, byl jen drobný detail.

Konečně jsem mu odepsala.

Strasne se tesim! Vyzvednes me? Ale asi usnu uprostred vecere. V noci jsem skoro nespala.

Miluju te. Pamela

Z kanceláře jsem domů vyrazil dřív než jindy. Váhal jsem, jestli Pam oslnit večeří se zástupem číšníků, ale došlo mi, že na někoho, jako je ropná princezna, bych tím moc dojem neudělal. Kromě toho – chtěl jsem s ní být konečně sám. Bez zástupu novinářů, bez rentgenujícího pohledu její matky, a dokonce bez bedlivého dozoru Boba Kinga.

Když se začalo stmívat, vybalil jsem obrovskou kartonovou krabici, pro kterou jsem během dne poslal Cindy. Obešel jsem celý byt a na všechna možná nemožná místa rozestavěl svíčky. Objednanou večeři doručili krátce předtím, než Pam dorazila.

Stál jsem u dveří, upřeně sledoval číselník, na kterém se nekonečně pomalu rozsvěcelo jedno poschodí za druhým, a byl jsem nervózní jako pes. Samozřejmě mi bylo skoro jedno, jak dnešní večer skončí, ale uměl jsem si představit několik opravdu úžasných variant.

Ozvalo se tiché cinknutí a dveře výtahu se otevřely. Pam zůstávala stát uvnitř, a protože všude kolem ní bylo víc světla než tady v bytě, pokoušela se rozkoukat. Přišla v džínách a tričku na jedno rameno a vypadala jako něco, na co člověk dostane chuť na první pohled. Oči jí zářily a rozpačitě se usmívala.

Natáhl jsem se pro ni a objímal ji dřív, než se dveře zase zavřely. Obklopovala ji nenápadná vůně a všechno to, čeho jsem se dotýkal, vypadalo jako vyrobené na míru přímo pro mě.

„Ahoj,“ zašeptala se smíchem. Těžko říct, jestli chtěla říct víc. Neměl jsem příležitost to zjistit. Její chuť mi totiž chyběla stejně bolestně jako ona sama.

Potom se mi zvědavě podívala přes rameno.

„Chceš si to tu prohlédnout?“ nabízel jsem.

Nadšeně souhlasila a nechala se vést. Užasle se rozhlížela. Můj vlastní byt viděný jejíma očima najednou vypadal prostornější a zajímavější než kdy dřív. Zastavila se u jednoho z mnoha oken a dívala se na všechna ta světla dole pod námi. Prohlížel jsem si ji. Její tvář, která se odrážela ve skle okenní tabule, šíji a odhalené rameno a napadlo mě, že by tu rovnou mohla zůstat. Napořád.

„Ohromená?“ zašeptal jsem jí do ucha.

„To je slabý slovo,“ vydechla.

Vzal jsem ji za ruku a vedl dál. Procházeli jsme celým podlažím, které mělo podobu velké kruhové místnosti postavené kolem haly s výtahovou šachtou. Měl jsem rád volný prostor, a proto tu kromě čtyř nosných sloupů nebyly žádné zdi. Jen pár dekorativních přepážek nebo prosklených stěn. Mezi nimi zákoutí s knihovnou, obývací pokoj a bar.

„Nevytáhla bych odsud paty,“ pronesla obdivně.

„Samozřejmě kvůli výhledu na město,“ škádlil jsem ji.

„Samozřejmě,“ oplatila mi to a pobaveně nakrčila nos.

„Máš hlad?“ pokračoval jsem ve scénáři, podle kterého by se rande mělo nejspíš odehrávat. Zažil jsem to mnohokrát, ale poprvé jsem váhal, protože na každém kroku nesmírně záleželo a každý mi připadal důležitý.

Zatvářila se překvapeně.

„Vlastně ani ne,“ přiznala trochu zahanbeně. Oba jsme téhle schůzce říkali večeře, ale na jídlo asi vůbec dojít nemělo. Ne že by mi to vadilo.

Stála proti mně a zjevně zapomněla na ostych, protože si mě těma rozzářenýma očima zcela nepokrytě prohlížela.

„Tenhle tvůj pohled…,“ zeptal jsem se polohlasně, „… znamená co?“

Jako by náhle procitla. Sklopila oči a i v tom šeru bylo vidět, že se červená. Se zaujetím zůstala hledět dolů. Byl jsem bos.

„Ráda se na tebe dívám,“ přiznala rozpačitě.

K elektrizujícímu okouzlení, které se mě zmocnilo ve chvíli, kdy vstoupila, se tou jedinou větou přimíchalo pět litrů nitroglycerinu. Natáhl jsem k ní ruku a prostrčil prst poutkem na jejích džínách. Stačilo trochu zatáhnout, Pam udělala tři malé kroky a ocitla se těsně u mě. Pohled zabodnutý přesně mezi cípy límce mé košile. Sklonil jsem se k jejímu odhalenému rameni, ale nedotkl se ho. Jen jsem vstřebával vůni a jemné chvění jejího těla, které reagovalo na šimrání mého dechu. Pevně jsem ji objal a donutil ji trochu se zaklonit.

„Večeři bychom tedy mohli vynechat,“ navrhoval jsem.

Podívala se mi do očí. Bylo v nich vzrušení, ale kromě něj ještě něco dalšího.

„Potřebuju s tebou mluvit,“ vysoukala ze sebe přiškrceně.

„Nepočká to?“ Můj parní kotel se pomalu měnil v raketoplán Apollo.

Stydlivě zavrtěla hlavou.

Rozhlédl jsem se a nasměroval nás k umělému vodopádu – duté skleněné stěně, kterou cirkulovaly litry zpěněné vody. Ve světle svíček zlatě zářila. Posadil jsem se do křesla a stáhl Pam k sobě na klín.

„Mám se bát?“ zeptal jsem se.

Jednou rukou mě objala kolem krku a druhou mimoděk žmoulala límec mé košile.

„Něco jsem zjistila a vůbec nevím, co si o tom mám myslet,“ začala.

Následovala nekonečně dlouhá pauza, během které jsem stihl přeříkat desatero a přesvědčit sám sebe o prospěšnosti zdrženlivosti.

„Nebudu to protahovat a radši to vyklopím, tak jak to je. Vím, co se o mně povídá. V novinách se toho napsalo mraky…“

Zmocnila se mě lehká nechuť při představě, že budeme probírat její sexuální minulost. Ale vypadala dost sklíčeně, a tak jsem jí povzbudivě stiskl ruku.

„Podle doktora jsem ještě nikdy…“ Odkašlala si a ztichla.

„Ještě nikdy jsi co?“

Zmučeně se na mě podívala. Jako by mě prosila, abych nebyl tupec a sečetl jedna a jedna bez kalkulačky.

„Nikdy jsem ještě…“ Hypnotizovala mě.

Výsledek, ke kterému jsem došel, měl váhu národního rozpočtu Spojených států na příští rok, a tak jsem se zeptal dost opatrně.

„Jsi… panna?“

K mému úžasu přikývla.

Rád bych zachoval úplně klidný výraz a pronesl něco v tom smyslu, že mě to moc těší, ale místo toho jsem vydal přidušené zachrčení a zhroutil se do opěradla. Kdyby se mě nedržela, nejspíš by skončila na zemi. Nervózně si kousala ret a trpělivě čekala. Ve světle zlaté tekoucí vody vypadala úplně přízračně.

„Panna,“ zopakoval jsem inteligentně. Ona se nespokojeně ošila.

„Jak to?“ vypadla ze mě další perla dnešního večera. Pořád jsem čekal, že se zasměje a řekne, že to byl jen vtip.

Ona se nadechla, ale nevydala ani hlásku. Posmutněla.

Vystudoval jsem dvě univerzity a rád jsem sám sebe považoval za vyrovnaného inteligentního muže. Teď se ve mně ale ozýval někdo, kdo se podobal člověku z doby kamenné. Vydával skřeky jako Tarzan, bušil se vítězně do prsou a dokázal myslet jen na jedinou věc: Budu první!

Trvalo mi asi minutu, než jsem si troufl cokoli říct. Bál jsem se totiž, že se tak začnu chovat i navenek. Pam stále napjatě čekala. Výbuch přízemní radosti se pomalu ztlumil na pocit pouhého absolutního štěstí.

Chytil jsem ji pod koleny a přitáhl si ji těsně k sobě. „Děkuju, že jsi mi to řekla.“

„Není to… zvláštní?“ zeptala se opatrně.

„Ne. Je to totální šok,“ přiznal jsem se smíchem. „Až se mi to rozleží v hlavě, nejspíš se zblázním radostí.“

„Jo?“

Otřel jsem se nosem o její krk a pak jsem jí dal takovou úplně malou pusu, abych zahnal zbytky jejího neklidu.

„Všechno tě naučím… já,“ šeptal jsem trochu samolibě, ústa téměř přitisknutá na ta její. Potom už jsem ji líbal opravdu důkladně. Ale tentokrát nereagovala tak vášnivě a při první příležitosti se mi svezla na hruď a udělala si pohodlí.

„Ale zdá se, že to nebude dnes,“ postěžoval jsem si. Ve skuteč­nosti mi nemohlo zkazit radost vůbec nic. Všechno bylo dokonalé. Ale čím dřív se ke mně nastěhuje, tím líp, napadlo mě.

„Promiň,“ omlouvala se a zívla. „Měla jsem hodně těžkou noc.“

„Jdeme spát,“ zavelel jsem. Zvedl jsem se a s Pam v náruči jsem zamířil k jednomu ze tří točitých schodišť. „Ložnice jsem ti ještě neukázal,“ šeptal jsem jí do vlasů. Velice snadno jsem si dokázal spočítat, že postel, ve které se zítra ráno vzbudí, bude ta moje.