Zahradnické práce

Druhý den mě do práce odvezl táta. Zpráva o prodeji King Petroleum se už stala veřejnou záležitostí a k paparazziům, kteří se střídali ve střežení našeho domu, se přidaly televizní štáby. Táta jim slíbil tiskovku a rychle jsme odjeli.

V recepci jsem se dozvěděla, že místo do skleníku mám zamířit za Jane. Ze zvyku jsem přemýšlela, jestli nemám nějaký malér. V kanceláři jsem se potkala s Tedem.

„Prima, Marie už je tady!“ Jane měla dobrou náladu. „Takže jsme to vyhráli!“ oznámila nám. Ted se rozzářil, a dokonce zatleskal.

„O co jde?“ Usmála jsem se. Jejich radost byla nakažlivá.

„Město vyhlásilo výběrové řízení na revitalizaci bývalého čedičového lomu v Thorntonu. Naše nadace vypracovala projekt. Chceme postavit kombinaci přírodního a zábavního parku.“ Zvedla oči v sloup. „Čistě přírodní park by samozřejmě neprošel. Nevydělal by na sebe. Součástí toho návrhu je výsadba lesoparku, malá zoo, jezírko pro rekreační rybolov a golfové hřiště. A odklepli nám to!“ dodala vítězně.

Gratulovala jsem jí a pak už jsem se ke slovu nedostala. Ted začal chrlit, co, kdy a jak se zasadí. Ještě jsem ho neslyšela mluvit tak dlouho a tak nadšeně. Jane mě zaměstnala objednáváním sazenic podle Tedova seznamu. Ona sama obvolávala dobrovolnické organizace a sháněla lidi. Domů jsem přijela až v noci a úplně vyčerpaná. Zhltla jsem jen velký jogurt a málem jsem usnula za stolem.

Ráno jsem vstávala hodně brzy. Radnice nám dala strašně málo času a s pracemi se muselo začít okamžitě. Jak říkal Ted, ty rostliny musí do země co nejdřív. K sídlu nadace jsem se dostala taxíkem. Dorazila jsem zrovna ve chvíli, kdy se houf dobrovolníků s hromadným zíváním tlačil do přistaveného autobusu. Nastoupila jsem a našla si místo skoro vzadu. Rychle jsem snědla koblihy a potom už jsem celkem spokojeně usrkávala kafe z termohrnku.

„Hele, nejsi ty ta…“

Ohlédla jsem se. Za mnou seděly dvě holky. Řekla bych, že o něco starší než já.

„Je to ona! Ty vole!“

Otočila jsem se zpátky a ignorovala jejich snahu něco ze mě vytáhnout. Za chvíli to vzdaly, ale podvod desetiletí rozebíraly po celý zbytek cesty. Automaticky jsem si nasadila sluneční brýle a kšiltovku. Zase jeden zkaženej den. Když vystupovaly, protlačily se k mému sedadlu a vrazily mi do rukou noviny. Pobaveně po sobě mrkaly. Měla jsem chuť to prostě strčit do batohu a při nejbližší příležitosti zahodit, ale nakonec jsem neodolala.

Titulní strana? Nic. Jen v ekonomické příloze jsem objevila stručnou zmínku o chystaném prodeji firmy a sítě čerpacích stanic Black Crown. Tak o co těm slepicím šlo? S povzdechem jsem přelistovala na předposlední stranu. Kultura.

„Marie!“ volala mě Jane. Vnímala jsem ji jen napůl. Fotka Aarona v slušivém a velmi parádním obleku. Vypadal bezvadně, ostatně jako vždycky. V obličeji měl úsporný úsměv. Ale nedíval se do objektivu. Koukal se na nechutně vyvinutou blondýnu, která ho svlékala očima. V popisku stálo: „Aaron Collins s přítelkyní Kim Wakefieldovou na slavnostním otevření nové scény Goodmanova divadla.“

Zmuchlala jsem noviny a hodila je na podlahu pod sedadlem. Bleskově jsem vystoupila. Všichni ostatní byli dávno venku. V puse jsem cítila hořkou pachuť, jako bych nesnídala koblihy, ale pelyněk.

„Takže se rozdělíme do skupin!“ slyšela jsem rozjařenou Jane. Pohybovala jsem se zpomaleně. Můj mozek se nacházel v podivně ochromeném stavu. Podle instrukcí jsem se zařadila do party, která měla sázet okrasné keře.

Kim? Ta Kim Už-se-to-nikdy-nestane?

Z přepravky jsem si vzala pracovní rukavice a z korby přistaveného náklaďáčku rýč. Pak už se nedalo nic dělat, musela jsem z batohu vytáhnout kapesníky. Zatímco jsem rýčem dloubala do hlíny, přesvědčovala jsem své běsnící podvědomí, že mi do Aarona Collinse nic není. Je to svobodnej chlap. Je mu přece osmadvacet, a jak sám řekl, když mu pěkná holka dá klíč od pokoje…

„Marie, máš sázet okrasný keř, ne kopat jezero. Na to máme těžkou techniku,“ ozval se za mnou Ted.

Měl pravdu. Díra, kterou jsem právě vykopala, byla velká jako past na mamuta. Nekontrolovatelně jsem se rozbrečela. Ted na mě vytřeštil oči a utekl.

Sedla jsem si na zem a dala hlavu mezi kolena. Tohle přece nejde. Už takhle mám z ostudy kabát, ještě abych se tu přede všemi složila. Donutila jsem se přestat hysterčit a vysmrkala se. Slzy jsem zapila čajem z termosky.

„Jsi v pohodě?“ Jane si sedla vedle mě.

„Už jo,“ ujišťovala jsem ji.

„Hele… já vím, že ti to nařídil soud, ale jestli ti není dobře, klidně jeď domů. Prostě pak skončíš o den později.“

„To je dobrý, vážně. Už jsem v pořádku.“

Povzbudivě mě poplácala po rameni a zase odešla.

Rozhlédla jsem se. Údolí pode mnou se černalo čerstvě navezenou hlínou. Přímo na druhé straně se v úpatí kopce šklebila díra, která zbyla po těžbě kamene. Chtějí tam prý udělat výtah k rozhledně. Už teď dolů přijížděly náklaďáky a skládaly lešení. Byla jsem sama, nikdo další na dohled. Ostatní kopali své jámy o pěkný kus dál.

Vstala jsem a začala zeminu hrnout zase zpátky do díry. Odkro­kovala jsem správnou vzdálenost a začala hloubit další. Měla jsem jasný cíl – fyzicky se vyčerpat tak, že nebudu mít sílu myslet.

V poledne přijela dodávka s obědy. Vyfasovali jsme vojenské ešusy a lžíce. Posedali jsme si na kameny, já jako obvykle trochu stranou. Dávala jsem si velký pozor, abych se neocitla v blízkosti těch dvou pitomých slečen.

Po chvíli se na příjezdové cestě objevilo stříbrné SUV. Zahlédla jsem je jen periferně, jenže pak z auta vystoupili nějací dva chlápci a… Aaron. Dnes byl ve sportovním. Podobně jako tehdy v Kanadě měl na sobě manšestráky, rolák a větrovku. Přemýšlela jsem, kam adresovat stížnost ohledně mého života. Nahoru, nebo dolů? Naštvaně jsem třískla ešusem. Tohle bude chtít ještě spoustu jam a spoustu mozolů. Aniž bych se dívala, co a s kým se pan Collins chystá dělat, vrátila jsem nádobí, popadla rýč a vydala se směrem ke své poslední vykopané díře.

Samozřejmě, že jsem chtěl být u toho. To golfové hřiště jsem vymyslel. Každý keř, každé jezírko, každou jamku. A bylo jen logické, že jsem se přidal k architektům, kteří si jeli obhlédnout terén a dořešit nějaké potíže s časovým harmonogramem. Jenže taky jsem věděl, že tam bude ona.

Naše auto se vyšplhalo po příkré silnici a dorazilo na prostranství plné dobrovolníků s ešusy a lžícemi v rukou. Naplánoval jsem to geniálně. Nebudu ji muset hledat. Všichni se shromáždili tady. Jane mi čas, kdy přijede dodávka s obědy, prozradila skoro sama od sebe.

„Kde začneme?“ zeptal se jeden z mých společníků, když se rozhlédli.

Udělal jsem totéž a spatřil ji, jak s rýčem v ruce spěšně odchází po úzké pěšině. Brzy zmizela za kusem skály.

„Myslím, že nejlepší bude sejít dolů.“ Ukázal jsem jim chodník, který se klikatil ze svahu a končil dole u rozestavěné budovy golfového klubu. „Začněte beze mě. Za chvíli se k vám přidám.“ Ani jsem nečekal, co mi na to řeknou. Rozběhl jsem se po pěšině. Netrvalo dlouho a zaslechl jsem její hlas.

„Do prdele! Do prdele!“ Bylo to opravdu hlasité a velmi srozumitelné. Omráčeně jsem sledoval, jak stojí u polovykopané díry a utírá si do rukávu slzy. Napadlo mě, jestli si třeba nějak neublížila. Šel jsem za ní.

„Marie?“

Strnula, ale neotočila se. Nechápal jsem, co se to děje. Včera se mnou mluvila docela normálně, nebo ne? Vypadala rozzuřeně.

„Ahoj,“ zavrčela. Místo aby se na mě konečně podívala, se rozmáchla – tu věc přitom ani nedržela tak, jak se to obvykle dělá – a vší silou ji zabodla do země. Nebo se o to alespoň pokusila. Viděl jsem, jak se jí rýč s hlučným břinknutím smekl po kameni. Marie zaúpěla a sesunula se k zemi. Mezi prsty, které si tiskla k holeni, jí protékaly stružky krve.

Za vteřinu jsem byl u ní. Chytil jsem Mariinu natrženou nohavici a škubnul, abych se k ráně líp dostal. Zranění vypadalo hodně ošklivě.

„Do háje,“ zamumlala. Dýchala mělce a příliš rychle. „Asi omdlím…“ Byla bledá jako duch.

„Nedívej se tam! A lehni si.“

„Hlavně neříkej slovo krev,“ zaúpěla, ale poslechla. Poslušně se svalila na záda.

Ovázal jsem zraněnou nohu svou bundou, ale kupoval jsem ji kvůli dokonalé nepromokavosti, takže jako savý materiál byla k ničemu. Krev protékala po stranách a odkapávala do hlíny.

„Vezmu tě k autu, mám tam lékárničku. Tohle je na houby.“ Zvedl jsem ji.

„Možná tě pozvracím…,“ zašeptala trochu škodolibým hlasem, ale vzápětí sykla bolestí. Prvotní šok zřejmě pominul a končetina přicházela k sobě. Marie si opřela hlavu o mé rameno a pevně mě objala kolem krku. Šel jsem tak rychle, jak to šlo.

„Beze všeho.“

Spousta kopáčů ještě pokračovala v jídle. Moc jsem se nerozhlížel a donesl Marii k autu. Posadil jsem ji dovnitř a obinadlem z lékárničky částečně zastavil krvácení. Odmítl jsem pomoc Jane a co nejrychleji jsem vyrazil na cestu do Chicaga.

„Jak je ti?“

„Dobře,“ odpověděla odměřeně. Neplakala ani nesténala bolestí. Jen se upřeně dívala dopředu a vypadala… Kdo ji mohl tak strašně naštvat? Novináři? Nebo někdo z té pracovní čety? Rozhodně jsem to hodlal zjistit.

„Máš trochu lepší barvu,“ pokusil jsem se znovu o dialog.

„Zase jsem ti nabourala program?“ zeptala se nelogicky.

„O nic nejde. Dnes mám volno. Jen jsem přivezl lidi, kteří mají na starosti golfové hřiště. Pomáhal jsem s jeho návrhem, takže jsem chtěl být u toho.“ Měl bych jim co nejdřív zavolat, napadlo mě. Nebo se o ně Jane postará? Doufal jsem, že ano.

Až do Chicaga už nepromluvila. Hlodalo ve mně podezření, že ten, na koho se zlobí, jsem já. Automaticky jsem se naštval.

Ona se zlobí na mě?

Ona?

Na mě?

Na jiné myšlenky mě přivedl až její další pokus padnout do mdlob. Stalo se to ve chvíli, kdy jsem nadhodil, že jí tu ránu zřejmě budou muset zašít. Její pleť získala barvu čerstvě napadaného sněhu. Otevřel jsem na ni okno.

„Zhluboka dýchej!“

Netušil jsem, jak to dokázala, ale ačkoli byla napůl v bezvědomí, zvládla se zároveň tvářit nakrknutě. Nevolnost ale nakonec převážila.

„Tak trochu se bojím doktorů,“ přiznala polohlasem. Měla zavřené oči a podle mé rady se snažila dýchat. Automaticky jsem ji chytil za ruku.

„Budu s tebou.“

Podezíravě se na mě podívala. „Uvidí nás spolu.“

Pokrčil jsem rameny. „To se nedá nic dělat.“

Hlavou mi blesklo, že hned večer požádám George, aby najal další dva ostré hochy do ochranky. A taky bych měl varovat rodinu. Jestli novináři získají podezření, že se mezi mnou a Marií něco děje, vypukne mela.

Zajížděli jsme přímo před hlavní vchod nemocnice.

„A nebude to vadit… jí?“ zeptala se tiše, ale důrazně.

Zaparkoval jsem co nejblíž vchodu. Přemýšlel jsem, jak co nejrychleji sehnat nějakého doktora.

„Komu?“

Upřela na mě přísný pohled. Zase jsem měl pocit, že jsem něco provedl.

„Kim.“ Přísně našpulila pusu.

Nechápal jsem. „Kim?“

„Jo.“

„Co ta s tím má společnýho?“

Překvapeně otevřela pusu, ale neodpověděla. Napadlo mě, jestli to není něco jako posttraumatický šok.

„Až na něco přijdeš, tak mi to povíš. Momentálně ale hrozí, že mi tu vykrvácíš.“

Ošklivě se na mě zamračila. A já – kdovíproč – měl chuť se rozesmát.

Odvezl jsem ji na kolečkovém křesle. Doktor se jí ujal okamžitě. Marii se asi udělalo o něco líp, protože mu od první vteřiny radila, jak to nemá dělat. Navzdory faktu, že se jí při pohledu na krvácející ránu dělalo špatně, měla potřebu kontrolovat, co jí s tou nohou vlastně provádějí. Málem z toho zkolabovala. Postavil jsem se jí do výhledu.

„Takže, co je s Kim?“

„Ty se mě snažíš zabavit,“ zavrčela.

Měla pravdu. Ale taky jsem doufal, že mi konečně prozradí, proč se pokoušela amputovat si vlastní nohu zahradnickým rýčem.

„Nezamlouvej to. Chci vědět, o čem jsi mluvila.“

„To není důležitý,“ zamumlala a odvrátila se. Vzápětí jí zesklovatěl pohled, protože se podívala tím nejméně vhodným směrem. Snažil jsem se chovat chladnokrevně, ale za poslední dvě hodiny se několikrát pokusila omdlít a mně to vůbec nedělalo dobře.

„Hej. Já jsem tady.“ Jemně jsem přitiskl ruku na její tvář a donutil ji otočit hlavu zpátky ke mně.

Zoufale na mě upírala ty velké modré oči a dýchala zároveň se mnou. Měl jsem nepopsatelně krásný pocit, že mě potřebuje.

„Máš oči jako trávu na golfovým hřišti,“ zamumlala.

„Blouzníš,“ reagoval jsem tiše.

Nespokojeně nakrčila nos. Zdálo se, že úplně mimo není.

Doktor byl hotov a propustil nás se spoustou instrukcí, jak postupovat dál. Popadla mě neodolatelná chuť odvést ji hned teď ke mně domů a dohlédnout na to, aby každá z nich byla do nejmenší drobnosti splněna.

Marie dostala něco proti bolesti a díky tomu byla mnohem poddajnější. Už se na mě nemračila. Přesto jsem měl pocit, že se jí ta záhadná věc s Kim – ať už se týkala čehokoli – v hlavě stále ještě převaluje.

V čekárně jsem se pustil do formulářů. Těšil jsem se obzvlášť na položku Příčina zranění. Když jsem nahlas zadeklamoval: „… a jediným ladným rozmáchnutím si téměř přesekla nohu,“ Marie se dokonce usmála.

Hned na prvním řádku bylo třeba vyplnit jméno. Dopustil jsem se sotva patrného zaváhání. Na tisícinu vteřiny mě napadlo to falešné. Zvedl jsem k ní oči a střetl se s jejím napjatým pohledem. Beze slova jsem je zase sklopil k papíru a napsal:

Marie Dobsonová.

„Jo, pořád ještě,“ utrousila.

Usmál jsem se. „Díky za informaci. Jsem rád, že vím, jak ti dnes mám říkat.“

Taky se usmála a mně se najednou strašně ulevilo.

„Myslím, že Marii si už nechám,“ zavtipkovala. Miloval jsem její smysl pro humor.

„Hm… taky se mi líbí,“ prozradil jsem sobě i jí a pokračoval ve vyplňování dalších kolonek.

Když vyřídil papírování, odvezl mě domů. Mávla jsem na kluky z ochranky a oni nám otevřeli bránu.

„Takže… ke slečně Wakefieldové,“ začal okamžitě, jakmile vypnul motor. Zneužil toho, že mi to zrovna teď moc neběhá.

„To je tvoje věc,“ snažila jsem se ho zastavit.

Ignoroval mě. „O co jde?“

Přemýšlela jsem, jestli bych zvládla doskákat až ke dveřím po jedné noze, usoudila jsem však, že po té oblbovací injekci bych spíš skončila obličejem v hlíně.

„O nic nejde. Můžeš chodit, kam chceš a s kým chceš.“ Bylo mi trapně a nejspíš mi zrudly tváře.

Nejdřív mlčel. Cítila jsem jeho upřený pohled, ale netroufla jsem si zvednout k němu hlavu.

„Budeš mi věřit, když ti řeknu, že jsem ji jen pozdravil a celý zbytek večera už s ní nepromluvil? Vyfotili nás přesně v tu chvíli.“

Znělo to jako výmluva. Až na to, že jestli jsem o někom věděla s naprostou jistotou, že nikdy nelže, byl to Aaron.

„Proč bych ti neměla věřit? Ty přece vždycky mluvíš pravdu,“ povzdychla jsem si.

Zamračil se. „Co to má znamenat?“

„Zapomeň na to. Neměla jsem to říkat. S tebou je všechno v pořádku. To já jsem ta, která všechno podělala.“ Rozepnula jsem si pás a začala se dobývat ven z auta. Hrozilo, že pokud zůstanu ještě chvíli, míra trapnosti, kterou jsem dnes vyprodukovala, vychýlí celou planetu z osy a zemi zachvátí vlna geologických katastrof. A taky jsem před ním nechtěla zase brečet.

„Ty jsi na mě naštvaná!“ zvolal užasle.

„Nejsem,“ zavrčela jsem.

Natáhl se přese mě a dveře, které se mi konečně povedlo otevřít, zase přibouchl. V tu chvíli mě zároveň vlastní vahou přišpendlil do opěradla.

„Mluv se mnou!“ nařídil klidně, ale přísně. Dokud mi to neřekneš, nikam nepůjdeš. Ani to nemusel vyslovovat.

„Ještě nedávno ses do povídání moc nehnal.“

Propaloval mě pohledem a čekal.

„Mám v tom zmatek,“ pokračovala jsem, dokud mi nedojde dech. Nebo odvaha. „Co je to mezi náma? Nejdřív mi připadalo, že mě už nikdy nebudeš chtít vidět. A věř mi, že bych to úplně chápala. Ale pak mě šmíruješ ve skleníku. A když se pokouším o sebevraždu rýčem, náhodou se tam objevíš…“

„Lhal jsem ti.“

Vytřeštila jsem na něj oči. „Cože?“

„V tom skleníku jsem nebyl, abych tě zkontroloval. Sledoval jsem tě. Nemohl jsem si pomoct. A strašně mě štve, že první, co ze mě vypadlo, byla lež. Promiň.“ Tvářil se jako zpráskanej pes.

Měla bych se stydět, ale potěšilo mě to. Málem jsem mu řekla, že obyčejným smrtelníkům se to čas od času stává, ale nakonec z toho bylo jen: „To je dobrý. Nezlobím se.“

Vzal mě za ruku. Vypadalo to jako velmi promyšlené gesto.

„Je mi líto, že ti dělám v hlavě zmatek. Ale musíš vědět… Neřekl jsem, že už tě nemiluju.“

Zadrhla jsem se uprostřed myšlenky.

„Myslel jsem, že nebudu. A když si vzpomenu na to, co se stalo, pořád mám vztek. Ale to, co jsem k tobě cítil, nezmizelo. Asi si to potřebuju srovnat. Zjistit, jestli se přes to dokážu dostat, nebo ne.“

Seděla jsem tiše jako pěna. Zdálo se, že řekl všechno, co chtěl. Rozhodně víc, než jsem doufala.

„Pomůžu ti dovnitř.“

Vystoupil, obešel auto a vzal si ode mě klíč. Dveře do domu otevřel dokořán a vytáhl mě z auta. Dovnitř mě odnesl.

„Pokoj máš nahoře?“

„Jo.“ Nějak jsem se nezmohla na delší než jednoslovné věty.

Vyšli jsme do schodů. Usilovně jsem se ho snažila držet úplně normálně. Jako kterákoli obyčejná zraněná-zachráněná. Nasměrovala jsem ho ke správným dveřím. Otevřel si loktem a položil mě na postel.

„Zavolám Bobovi a přinesu ti ty prášky, co jsme dostali od doktora. Budeš ještě něco potřebovat?“

Zavrtěla jsem hlavou.

Postaral se o všechno. Přinesl mi vodu a prášky. Počkal se mnou pár minut, dokud se táta nepřihnal domů. O tamtom už nepadlo jediné slovo.

Dostal jsem ji domů a do postele. Oba jsme měli o čem přemýšlet. Cestou do bytu jsem zavolal Cindy, že dnes se do práce už nevrátím. Bez bot a bez ponožek jsem se loudal nad střechami Chicaga. Když se setmělo, zíral jsem na tisíce mihotavých světel a snažil se přijít na to, co mi vlastně brání. Kromě toho, že je jí sedmnáct. A že mi už jednou zlomila srdce.

Zvedl jsem ze stolku telefon a s pohledem upřeným na zářivého hada jedoucích aut, který se klikatil hluboko pode mnou, jsem čekal, až se ozve bratrův hlas.

„Zradí mě znovu?“ zeptal jsem se dřív, než jsme se stihli pozdravit.

Mlčel. Na pozadí jsem zaslechl hlas Beverly. Ptala se ho, kdo volá.

„Vážně si myslíš, že ti na tu otázku odpovím?“ zeptal se mě.

„Asi ne.“

„Můžu ti slíbit, že už se z ní nevyklube žádná další skrytá identita,“ prohlásil vesele.

Jo, dokonce jsem se i usmál.

„Takže příště, až nechá čekat kostel plnej lidí, bude se pořád jmenovat Marie,“ dokončil myšlenku.

Zaúpěl jsem a opřel si čelo o studenou výplň okna z tvrzeného skla.

„Dobře. Pokusím se alespoň o nějakou odpověď,“ pokračoval milosrdně Ian. „Neznáš ji. Můžeš vycházet jen z toho, jak se chovala v uplynulých měsících. Což zahrnuje i fakt, že má schopnost žít dlouhodobě ve lži.“

Odmlčel se a já zavřel oči. Vypnul jsem mozek, protože Ian teď myslel za mě. Ne že by to bolelo míň.

„Ale taky šla s kůží na trh. Měla tě v kapse. Tebe i tu pošahanou smlouvu. Stačilo projít těma dveřma a nechat tě říct ano. Ale zastavila to. Přiznejme si, že méně vhodný okamžik si mohla najít jen těžko, ale přece jen. Navíc to dotáhla až do konce. Pravdu řekla tobě i všem, které podvedla. Znám málo lidí, kteří by něco takového dokázali.“

„Takže?“ vyzval jsem ho, aby pokračoval.

„Takže co, Aarone? Nemůžeš po mně chtít, abych ti řekl, jestli do toho máš, nebo nemáš jít. Nejsem sebevrah.“

„Přesto ti děkuju,“ řekl jsem upřímně.

„Nemáš za co. A ještě něco… Důvěra je vždycky krok do prázdna. Je to otázka rozhodnutí, ne důkazů. Pokud budeš čekat, až najdeš dost důvodů, proč jí věřit, může se stát, že se rozhoupeš v devadesáti. Nebo taky nikdy.“

Ztěžka jsem polkl. Můj bratr by měl být senátor. Nebo Santa Claus.

„Miluju ji,“ přiznal jsem.

„Já vím. Ona tebe nejspíš taky. Ale to nemusí stačit. Víš to, že jo?“

„Jo.“

Zaslechl jsem svou švagrovou, ale nerozuměl jsem ani slovo.

„No, Aarone, rád jsem si popovídal, ale když mě teď omluvíš… Nechávám čekat svou ženu a to je pokaždé dost riskantní,“ dodal se smíchem.

„Jasně. Promiň… Pozdravuj ji!“

Telefon na stolku ještě chvíli zářil, ale potom se stejně jako všechno kolem ponořil do tmy.