Prolog

Velká válka s Rozemskem začala, když na trynském trůně seděl čtyřicátý třetí rok Baranas, osmý vladař kornelacké dynastie, která odvozuje svůj původ od Sirany z Rokle, poslední kněžny a první královny země.

Už po dvě staletí se Tryn těšil míru, zmohutněl a zbohatl natolik, že si byl jist svou mocí a silou, svou nezranitelností a nedotknutelností. Baranas a jeho lidé se nechali zaslepit blahobytem, a tak přehlédli mraky kupící se na jihovýchodě a hrozící bouřkou, jakou království dosud nepoznalo.

Do ocelova se zatáhla obloha nad Rozemskem, jež s Trynem sousedí. Kdysi bývalo zemí velkých králů, ale na ten čas pamatovaly už jen pověsti a báje. Dávná sláva upadla, zpustl kraj, zchudl. Celý život Rozemských závisel na sklizni prosa, a především na tom, jak se dařilo dobytku – stepní krajinu totiž obývali hlavně kočovní pastevci, zvyklí vztyčit své stany tam, kde právě nejbujněji rostla tráva a k napajedlu nebylo daleko.

V pětatřicátém roce Baranasovy vlády postihla Rozemsko neúroda a opakovala se po další dvě léta. Přesto tehdy ještě nebylo tak zle. Rozemští rozprodali část svých stád, nakoupili od šťastnějších sousedů obilí – a žili si dál po svém zvyku.

Ve čtyřicátém roce vlády Baranase Kornelaka však dvě třetiny rozemských stád sklátil mor, nevyhnul se koním, kravám ani ovcím. I v Trynu mnohý sedlák trpce naříkal nad ztraceným jměním, do hladu ale kvůli dobytčímu moru neupadl. V Rozemsku bylo hůř. Nic zemi nepomohla její rozlehlost, všude panovala bída – od moře na jihu a jihovýchodě ke kopcům a horám na severu, od západního pomezí chráněného neprostupným thušským pralesem až po východní jezernaté planiny.

Napřesrok potom stoleté sucho dokončilo zkázu, i ta hrst zvířat, která mor přežila, vychrtla na kost a klesala vysílením. Vladař a velmožové v čele zoufalé země nevěděli, co počít. Většina z nich neudělala proto nic, než že zajistila dostatek vlastní rodině a stolu. Ožebračení Rozemští hojně utíkali do Trynu. Trynští je vítali laskavě a se soucitem, jehož zasluhovali.

Jenže jak uprchlíků z lidnaté země přibývalo, víc a víc se jich přestávalo chovat jako hosté, pomnožily se rvačky a loupeže – bezpochyby i proto, že každý trynský pobuda a lapka rád využil zmatku v pohraničí k vlastnímu prospěchu. Ostatně ať se stalo cokoli, přičetlo se to obvykle na vrub přistěhovalcům. Trynská vstřícnost k Rozemským ochladla.

Navíc začal nekončící proud utečenců, přicházejících s holýma rukama, ohrožovat trynský blahobyt. Stěžovala si šlechta, řemeslnické cechy, měšťané i sedláci. Reptali zprvu potichu, pak halasněji a halasněji. A jejich reptání dolehlo až k Baranasovi, sedícímu v nádherném paláci v sídelním městě.

Král popřál nářkům lidí z pohraničí sluchu. Poslal na jihovýchod vojsko, a to nedovolilo, aby už z Rozemska proklouzla do Trynu jediná lidská duše. Neobešlo se to bez potyček, urážek ani bez prolité krve.

Mezi Trynem a Rozemskem nikdy příliš nekvetlo přátelství. Rozemští totiž jen neochotně a pomalu odkládali divoké a kruté zvyky, které Trynské děsily. Teď bylo spočteno všechno zlé, co o sobě navzájem národy věděly a co si udělaly, navrátily se desítiletí, ba staletí mrtvé a odpuštěné křivdy a na obou stranách se rozbujela nenávist.

Na jedné ji živila bída, na opačné strach.

Několik měsíců doutnaly kolem hranice napohled pečlivě hašené plamínky – a ve vzdáleném sídelním městě Trynovci se zdálo, že starosti se sousedy oblečenými do kabátců z kravských kůží jsou zažehnány jako v minulosti častokrát.

Ale právě v třiačtyřicátém roce Baranasovy vlády se stalo to, co rozhodlo o osudech mnoha rodů. Co vyvrátilo Tryn, aby nikdy víc nebyl tím, čím dříve býval.

Vprostřed března náhle zemřel rozemský vládce. Prý na otravu zkaženým masem – ačkoli Trynští si nikdy nepřestali vyprávět o podivné číši s rubínem, kterou vladaři na hostině vnutil vlastní syn.

Ať Karai-Dhar otci podal jed, nebo ne, stanul po něm v čele velmožského sněmu a byl korunován vladařem Rozemska. Narodil se jako vojevůdce, ctil své dávné předky i jejich podivné obyčeje a bohy. Propadl jim jako běsům, a proto mělo být hůř, než kdyby vzal žezlo do ruky kořistník a rváč. Mírnit ho dokázala pouze jeho žena – a ta přežila Karai-Dharova otce o necelý rok. Možná se Karai-Dhar lety pomátl na rozumu, osedlali si ho úskoční krvelační bůžci, jimž se klaněl, ale hrozivým a prozíravým válečníkem zůstal až do smrti. Nepřišel na svět jako hlupák.

Během několika týdnů kolem sebe shromáždil skoro celou zem, kromě nejjižnějších oblastí, kde lidi živilo moře, a hrstky sedláčků přespříliš svázaných s živořící půdou, z nichž by se beztoho dobří vojáci nestali. Také obyvatelé dvou desítek rozemských měst do zbraně nespěchali, zato vojsku slíbili všemožnou podporu. Našli se sice i takoví, kteří se válce přímo vzepřeli – jenže jich bylo málo a Karai-Dhar se s nimi dokázal vypořádat.

Kočovný lid však složil své stany a hnul se, kam vladař zavolal. Rozemští pastevci nemají domov, nebo ho mají všude, kde slunce každé ráno vstává a nad hlavou jim v noci svítí hvězdy.

Snadná věc přimět rozemské kočovníky, aby vzpomněli na dávnou válečnickou minulost svých otců, zvlášť když je nepřesvědčoval jen jejich vládce, ale i strádání a hlad. Neměli, co by ztratili, mohli pouze získat. Dřív než všechny sklátí nouze a nemoci, chopí se luků, pastevecké hole přemění v kopí a hrozivé, kosám podobné asegany. Šlechta zatouží po kořisti a válečné slávě a opáše se meči. I méně výmluvný, méně schopný vojevůdce by Rozemské v té chvíli dokázal vrhnout do syté, blahobytné a zlenivělé země. A Karai-Dhar patřil k mužům, pro něž se umírá.

Šest dní po letním slunovratu při západu slunce obětoval Karai-Dhar před očima svého vojska vlastníma rukama božstvu s koňským tělem a dvěma lidskými hlavami, aby mu popřálo vítězství. Obětoval hříbě a nemluvně a přihlásil se tak otevřeně k napolo zavrženým zvykům rozemských otců, které budily děs a odpor v Trynu ještě mnoho let po dvacetileté válce. Za svítání potom vtrhly Karai-Dharovy šiky do sousedního království. Jako povodňová vlna smetly křehké trynské voje, špatně připravené na náhlý a mocný útok.

Rozemští se hnali na sever i západ, za nimi krkavci a smečky divokých stepních psů, živící se mršinami a hodující na mrtvolách u cest i před vraty obsazených hradů a dvorců, na zpustošených návsích a ve vypálených samotách.

Trynské posedla hrůza.

Připadalo jim, že na ně neútočí lidé. Vrhli se na ně démoni zrůdného, zvrhlého bůžka, vyžadujícího nová a nová obětiště a na nich děti – trynské i rozemské. Démoni, pijící na počest svého pána horoucí koňskou krev z uloupených zlatých pohárů, zatímco se ženou nocí od novu k novu.

Brzy obsadili třetinu kraje, rychle mířili dál a hloub a nikdo je nezastavil.

Král Baranas se dověděl o útoku na velkolepé hostině pořádané na oslavu pátých narozenin jeho vnuka a v záři loučí a svic zprávu nejprve odbyl jako nevhodný, stěží odpustitelný žert – trochu rozladěně, trochu se smíchem.

Když jí o chvíli později uvěřil, zrudl v tváři, upustil číši a padl na zem do kaluže rudého vinebského vína. Od onoho okamžiku se už nepohnul ani nepromluvil a do tří týdnů skonal.

Neviděl alespoň v plamenech a krvi, červenější vína, po dvou lunách zahynout Trynovec, paláce a zahrady se staletými stromy a skrytými fontánami, chloubu knížat i králů téměř od nepaměti. Neviděl sochy vladařů s oprátkou na krku, jak je nájezdníci strhávají do bláta, a ony v něm spočívají roztříštěné na kusy mezi vykácenými stromy prastarého pohřebního háje. Neviděl chrám potřísněný krví, znesvěcený chrám, chrám v rozvalinách.

Králova smrt vyděsila šlechtu. Lidé ji chápali jako špatné znamení. Navíc – a to bylo hrozivější – panstvo i rytířstvo dávno odvyklo boji. Muži ze šlechtických rodin, mladší i starší, se lépe oháněli brkem než mečem. Bývali dobrými louteníky a lovci, ne válečníky. Vyznali se v mořeplavbě, ne v obraně obléhaných tvrzí. Ve zbrani se cvičili pouze pro zábavu a poněvadž se to v dobré společnosti patřilo. Ostatně i rytířské ostruhy bylo v Trynu už nejméně po dvě pokolení nejsnazší získat za úspěch v obchodě či vytrvalost v dvorských zábavách a lichocení vlivným paním s krásnýma i méně krásnýma očima. Mnozí z mužů, kteří teď měli stanout proti nepříteli, pocházeli z měšťanských rodů. Jejich dědové byli kupci nebo loďaři. Vždyť Baranasův otec, jenž proslul šetrností – pomlouvači dokonce tvrdili, že lakomstvím –, se příliš nerozpakoval šlechtické tituly prodávat a nakládal s nimi jen o málo opatrněji než zámožná hospodyně s cínovým nádobím.

Hrady se v letech míru změnily v přepychová panská sídla, palisády tvrzí nikdo roky neopravoval a o hrazených vesnicích se i v pohraničí leda vyprávělo ve starých pověstech.

Nebylo proto málo těch, kdo zachraňovali jen vlastní kůži – a proč se tomu divit. Dělali to ze zbabělosti, z nezkušenosti, bezradnosti, ze zoufalství…

Král zemřel a chyběl vojevůdce i podpora z ciziny. Baranas sice provdal za hranice své dcery – jen smrt ho však ušetřila poznání, že jim nevybral manžely tak dobře, jak si představoval. Ani jeden ze dvou jeho vznešených zeťů nestál za mnoho, ani jeden nepřispěl strádající zemi na pomoc.

V Baranasově synu Lutavisovi pak zprvu šlechta nectila ani krále, natož vůdce. Léta zakořeňoval zvyk hledět na následníka trůnu pochybovačně a smrt jeho otce to nenapravila. Korunovali ho v tichosti, jaksi kradmo a navíc ve spěchu, mrtvola starého krále ještě nevychladla. Ani Lutavisova žena při korunovaci nebyla, prchala tou dobou se synky do bezpečí pevné tvrze na severní hranici. Nikdy jí potom kvůli nekonečné válce nevsadili obřadně na hlavu korunu a nestala se tedy královnou, ačkoli jí později toto postavení nikdo neupíral.

Trynští nečekali od Lutavise nic. Za celý život se dokázal jenom oženit s pannou, kterou viděl poprvé ve svatební den. Vzal si ji skoro ještě chlapec a žil s ní čtrnáct let, zčásti na rodném sídle své zemřelé matky u pobřeží, zčásti v Trynovci. Přivedla na svět tři chlapce, poslední z nich se však narodil slaboučký a umřel ani ne dvouletý. Od jeho narození kněžna rok od roku víc churavěla. A říkali, že nedržel-li se dědic trůnu a žezla její sukně odjakživa, od času kněžniny nemoci se jí nepouštěl určitě. Zemí se šířily nesčetné žerty o knížeti spoutaném ženskou kadeří, nebylo skoro korbele, který by byl bez některého z nich vypit do dna.

Třicátý rok Lutavisovi sice přešel, zkušeností s bojem neměl ale víc než ostatní – a těm by se mnohdy vyrovnalo obratnější dvanáctileté dítě. A tento muž usedl na trůn v čase zmaru, aby vládl do konce svých dní!

Trynští se však zmýlili v mladém králi. Neutekl, ani se neskrýval za záda zbrojnošů. Brzy poznali, jak snadné je splést si lva s kotětem, když podřimuje na slunci.

Zatímco útočníci pohlcovali zem do tisícera dračích tlam, zatímco se dostávali už i docela na sever, dokonce několik silných vojů zpustošilo za severní hranicí Trynu část sousedního Damalu, zatímco se všechny hrůzy děly dál, zdánlivě nezadržitelné, shromáždil Lutavis obránce a stanul jim v čele. Bojoval bez oddechu a nepočítal porážky a rány – vždyť by je ani nespočetl.

Tehdy o něm začali skládat písně, jak se skládávali kdysi v těžkých dobách o každém, v němž se zalíbilo naději. Dali mu přídomek Veliký, pro jediné jeho slovo umírali v předem prohraných bitvách – a nad jejich hlavami se potácela Lutavisova korouhev, lodička v bouři.

Zachytili se ho jak stébla v proudu. Tryn, to byl Lutavis, a Lutavis byl Tryn.

Boje se vedly o každou píď země, vleklé a vysilující, nutící vykupovat každou míli strádáním a krví. Odtrhly krále od vůčihledě scházející ženy. Vídal ji sotva jednou v roce a zestárl v poli. Osamělý zachmuřený muž, tvrdý k druhým i k sobě.

Od synů se natolik neodloučil. Hlavně si přál, aby toho staršího, Vihora, svého následníka, dostatečně připravil na úlohu vládce, která ho v budoucnosti čeká. V rozbouřené době mohli lidé tušit ještě méně než jindy, kdy čas panování nového vladaře nastane. Stačila jediná bitva, jediná chyba v boji a koruna mohla být vsazena na nedospělou hlavu mladičkého kralevice. Lutavis si to uvědomoval velice dobře, a proto syna, na němž nesmírně lpěl, nijak nešetřil. Už v druhém roce války ho vzal matce, ačkoli chlapec dosud nedovršil čtrnáctý rok života. Když bylo kralevici osmnáct let, velel polovině otcových vojů.

Vihor měl zvláštní dar – jestliže si Lutavise lidé vážili, důvěřovali mu a báli se ho, mladičkého knížete milovali. Podobal se svému otci v tváři a postavě, méně povahou. Sliboval o to víc, že jednou Lutavise v mnohém předčí. Byl urostlý a krásný. V postříbřené zbroji na vysokém grošovaném hřebci jako by se vynořil z nepaměti nádherné písně. Nejednou před ním lidé pocítili až pověrečnou úctu, vždyť ho snad zázrak chránil v potyčkách před zraněním, přestože vyhledával nejtvrdší řež a ranám neuhýbal. Příliš připomínal hrdinu z bájí předků, aby do bájí brzy nevstoupil sám.

A v krušných dobách legendy nejen ožívají, také košatí.

On to bude, vyprávělo se u ohňů v tábořištích, kdo neuspěje-li otec, dobude konečného vítězství, slavného nad pomyšlení, kdo pozdvihne zdeptanou zemi z bláta. Prorokovala to První hvězda, když se v hodině jeho narození spojila s hvězdou Harah v souhvězdí Zelené řeky. Vědmy to vyčetly z letu ptáků. A když prý kralevic procházel kolem sochy Sirany, Královny z Rokle – která k údivu celého Trynu zůstala nevyvrácená stát nad rozvalinami sídelního města, zatímco z ostatních zbyly pouhé úlomky –, kamenná tvář velké vladařky se za ním obrátila a usmála se na něj.

Na těchto a dalších zkazkách bylo sotva zrníčko pravdy, ale nikdo nemohl popřít, že dědic království je přes své mládí a zamlklost výjimečný statečností i rozvahou. Dokonce si vysloužil obdiv i u nepřátel. Podobal se plameni za únorové noci, zářil do tmy a mráz zaháněl.

Zahynul však den po svých jedenadvacátých narozeninách.

Při dobývání vodní tvrze na dolním toku Modravy, neuvěřitelně bezvýznamné pevnůstky na to, aby byla tak draze vykoupena, se pod prvním rytířem království probořil prosincový led. Korunní kníže však nedbal zimy a mokrých šatů, které mu přimrzaly na těle. Přehodil si pouze teplý plášť a neustal v boji, dokud navečer nepadla tvrz do trynských rukou. Ráno už nejmilejší Lutavisův syn nedokázal pro horečku vstát z lože, k polednímu nikoho nepoznával. Na druhý den zemřel.

A pošetilá ptačí křídla kroužila dál po zimní obloze dobrá znamení.

V předjaří potom následovala syna a předky královna a Lutavis přivedl k vojsku přímo od manželčiny pohřební hranice druhého syna, Latydara.

Tomu vědmy ani hvězdy neprorokovaly nic a Sirana z Rokle se na něj neusmála kamennými rty. Alespoň se na to nikdo nepamatoval. Bratra připomínal pramálo. Král navíc mladšímu synovi příliš nedůvěřoval, nikdo vlastně neznal pravý důvod proč, a tak si lidé domýšleli ledacos.

Ani tomuto chlapci v ničem nepolevil – i on se musel připravit na povinnosti budoucího vladaře ztýrané krajiny –, obklopil ho však všudypřítomnými společníky, rádci a přísnými opatrovníky, aby ho hlídali. Lutavisovi vyvolenci to dělali poctivě, jak nejlépe uměli, přesto se vzdorovitým mladíčkem, jak mu přibývalo let, zmohli čím dál míň.

Potom, v patnáctém roce války, svedli Trynští s Rozemskem největší bitvu v dějinách království. Trvala plných pět dní. Zaplatili ji svými životy a krví tak velkoryse, že stěží dokázali rozeznat porážku od vítězství.

Jisto ovšem je, že od střetu pod Pramennými vrchy se válka obrátila ve prospěch obránců. Rozemští byli donuceni ustupovat čím dál tím rychleji, mnohdy se jejich ústup blížil útěku. Nechtělo se jim vzdát, čeho kdysi dobyli, ale chyběl jim silný vojevůdce, schopný odvrátit hrozící zkázu. Neboť Karai-Dhar pod Pramennými vrchy padl.

Zahynul tam však také Lutavis, aniž zahlédl třeba jen náznak konce vleklého utrpení.

Trynští tedy vsadili korunu na hlavu dvacetiletému mladíkovi, jemuž nevěřil vlastní otec, aby je Latydar dovedl za vítězstvím. Válka potom trvala ještě čtyři a půl roku. A vítězství se nezdálo tak slavné, jak mělo být, snad že trynskou korunu nesla méně krásná a rozvážná hlava.

Když se otrhaní a unavení muži vraceli domů, očekával je kraj, jenž pouze pozvolna nabíral dech. Šlechtické dlaně dávno odvykly čemukoli kromě zbraní, ti nejmladší rytíři sotva uměli seříznout brk a na louteníky se dívali úkosem.

Ostatně po válce se hrávalo na loutny mnohem méně, do písní se Trynským pletly bubny, tamburíny, bubínky s kovovými plíšky a hluboké hlasy volských rohů. Přinesli je s sebou útočníci a ony na rozdíl od Rozemských vrostly do trynské půdy tisícerem divokých kořínků, k nevyplení.