Čtvrtá kapitola

Byly asi dvě hodiny po půlnoci, když Veljanu vzbudil hluk v předpokoji. Její služebná tam komusi zdvořile odporovala, komusi, kdo se nejspíš dožadoval vstupu.

Kněžna vstala, rychle vklouzla do lehkého šatu a přes ramena hodila plášť. Potom otevřela dveře.

„Veljano, jsem ráda, že jsi vzhůru!“

Žena, která se přela se služkou, byla Terža. I ona se očividně oblékala ve spěchu, rozpuštěné vlasy jí padaly do vzrušené tváře a pro tuto chvíli ztratila kus své vznešené, odtažité uhlazenosti.

„Stalo se něco?“

Vojevodkyně přisvědčila kývnutím.

Veljana si začínala uvědomovat, že i na chodbách ženského křídla je spousta rozčileného hluku, zcela nepatřičného v tak pokročilou hodinu, zvláště když pár pokojů odtud odpočívala králova choť, která před čtyřmi dny dala zemi následníka… Veljaně přeběhl po zádech náhlý mráz, poněvadž ji napadlo, z čeho by mohlo to rozčilení vyvěrat. Ale všechno bylo přece v pořádku…

„Děje se něco s Latydarovou ženou, dostala horečku? Nebo… dítě?“ zeptala se polekaně.

Terža ji vzala za ruku a táhla ji za sebou do chodby k Halýšiným komnatám. Cosi útržkovitě vysvětlovala. O dítě nejde, pochopila Veljana. Ostatně vojevodkyni na králově dědici nikterak nezáleželo. Veljana dokonce vskrytu duše chovala podezření, zda Terža doposledka nehýčkala naději, že královský pár zůstane bez dětí a trůn se nakonec dostane jejímu vlastnímu synovi. Ale Halýšu měla vojevodkyně skutečně ráda. Já nikdy nezapomínám, řekla kdysi Veljaně, nezapomenu, jak mi pomohla.

„Tak co se vlastně děje?“ opakovala rozčileně Veljana, Teržino vysvětlování totiž jako by nedávalo žádný pořádný smysl. „Jak se mohla ztratit?“

„Nikdo neví, opravdu.“

Vyšly po širokém schodišti.

Komnata dokořán, na dlaždice dopadá otevřeným oknem v bělostných odlescích úplňkový svit. Plačící služka se choulí v rohu místnosti. Novorozeňátko chůva odnesla, přes zeď je slyšet jeho pláč.

„Kde je Latydar?“

„Hledá ji. Kierys je s ním, a všichni družiníci. Ne a ne ji najít. V paláci podle všeho není.“

Veljana přistoupila k oknu, od nějž studeně táhlo, a zavřela je. Myslela na měsíc a na všechno, co se mezi lidmi povídalo o jeho moci nad královou ženou. Všichni na to ale stačili už skoro zapomenout, poněvadž od jara se nestalo nic, co by lidské řeči potvrzovalo.

Kněžna se otočila k vylekané služce.

„Povídej!“ vyzvala ji.

„Já za nic nemohu, vzácná paní,“ naříkala dívka. „Usnula jsem, jako by mi nalili makového odvaru, zčistajasna jsem spala – vzbudil mě až král, držel mě za ramena a třásl se mnou, křičel na mě. Chlapeček se rozplakal. Je hrozná zima… Nevím, kdo otevřel okno… Určitě jsem nespala déle než půl hodiny, jistě ne… Někdo mě očaroval, nějaká zlá moc…“

„Hlouposti!“ obořila se na ni Terža a služka se schoulila ještě víc do kouta. „Nesplnila jsi svou povinnost! Král jí přikázal,“ vysvětlovala Veljaně přes rameno, „aby paní dobře hlídala! Ten dotěrný vanedský vyslanec, co nebyl s to pochopit, že když už přijel nevhod, musí být trpělivý, si vymohl večer slyšení. Jinak by prý vladař zůstal u ženy sám.“

„Já za nic nemůžu,“ zalykalo se děvče.

„Nech ji být, Teržo, třeba opravdu nic nezavinila,“ řekla Veljana, vzala vojevodkyni za ruku a pokusila se ji odvést od plačícího děvčete.

„Nezavinila? Spala jako zabitá – a ani nezavřela okno! I děcko málem nachladlo.“

„Ne, ne, okno bylo zavřené!“ bránila se dívka z posledních sil. „Tím jsem si jistá, zastrkovala jsem závoru, král to poručil.“

„Lžeš!“

„Nech ji být, Teržo, a uklidni se.“

Veljana se vrátila k oknu a znova je otevřela dokořán.

V hloubce, v palácových zahradách se mezi stromy a keři honily nocí skupiny světel i jednotlivé plápolavé plameny pochodní. Přímo pod oknem se měsíc opíral do oschlé trávy, právě podupané lidskýma nohama. I tohle je tedy napadlo…, pomyslela si Veljana. Ale jestliže neskočila v nějakém pomatení z okna, najdou královu manželku nepochybně brzy a snad i v pořádku. Občas se přece stává, že mladá matka záhy po narození dítěte na chvíli ztratí rozum, zapomene, kde a kdo je, zatoulá se. Kdyby mrzlo, kdyby se kolem rozkládal nebezpečný les plný dravé zvěře, byl by důvod se bát! Podzim byl však mimořádně slunný a na konec listopadu je docela teplo, park i město jsou mírné, přívětivé, nikdo, kdo by chtěl ublížit…

„Jdi si lehnout, Teržo. Než se vzbudíš, přivedou ji zpátky. Žádný se tady neztratí nadlouho!“

Přesvědčila přítelkyni vlastní jistotou. Dokonce uplakaná služka přestala hlasitě naříkat, jenom tichounce popotahovala.

Veljana sama se vrátila do své komnaty a kupodivu brzy zase usnula.

Od Halýšina zmizení uplynul čtvrtý den a nikdo po ní nenašel ani jedinou stopu.

Veljana za tu dobu Latydara vůbec neviděla. Všichni hledači už se několikrát vystřídali, pouze král se nevzdával. Nobarovna ho vyhlížela.

Navečer čtvrtého dne jej potkala v chodbě. Vracel se nejspíš z kratičké návštěvy u syna. Šaty měl úplně promočené. Po úplňku se počasí zkazilo, zima o sobě dala poprvé jasně vědět, teď lilo a lilo, foukal lezavý vítr a hrozil přivát první sníh. V palácových krbech se topilo.

„Latydare,“ zavolala na něj. Zarazil se. Nevšiml si, koho míjí, a teprve její hlas ho probral. Pokynul jí a hodlal pokračovat v cestě. Chytila ho za paži.

„Latydare, kam zase jdeš?“

Podíval se na ni podmračeně, v prvním okamžiku myslila, že se na ni oboří, ale potom jenom neodpověděl.

„Musíš si odpočinout! Jsi promoklý na kost, uženeš si horkost! Měj rozum. Prosím!“

„Mám odpočívat, když je má žena v té psotě kdovíkde venku?“ odrazil ji a pokusil se jí zbavit prudkým pohybem paže, za niž ho držela. Na nádvoří zařehtal kůň.

„Nechej hledat druhé, dělají, co umí. Nespal jsi skoro čtyři dny, ještě chvíli a spadneš někde z koně! Toho jsi nechal odpočinout a sám…“

„Člověk vydrží víc než zvíře,“ opáčil.

„Pojď si alespoň na chvilku sednout – poručím, aby ti svařili víno s vejcem. Určitě jsi nic nejedl.“

Zaváhal, ale posléze svolil. Vstoupil za ní do komnaty, shodil promáčený plášť a posadil se do křesla ke krbu. Opřel si hlavu do dlaně. Byl vyčerpaný, a přece v něm každá žilka hrála rozrušením.

Měla bych mu něco říct, uvědomila si, nevěděla však co. Slova jí chyběla. Posadila se na nízkou stoličku nedaleko něj a zdánlivě nekonečně dlouho mlčela. Nakonec, po všech rozpačitých úvahách, řekla tiše:

„Je mi to líto. Je mi to tak líto!“

Sklonil se k ní – a i z toho prostého pohybu bylo znát únavu, která na něj dolehla, sotva se zastavil.

„Líto? Nemáš ji přece ráda. Byl bych tě zbavil úřadu, kdyby se tě nezastávala.“

Nevyčítal, nepřál si urazit ji, prostě vyslovil pravdu. Ale dotkl se jí.

„Tvá žena ti přinesla jen trápení, od začátku jsi s ní byl nešťastný. Nejsem slepá,“ vyhrkla popuzeně, dřív než si uvědomila dosah vlastních slov.

„Bojím se, že jsi,“ narovnal se a opřel se v křesle. „Měl jsem starost, protože byla Halška nemocná. A jinak…, neumím ti vysvětlit, co pro mě znamená. Možná bys to dokázala lépe pochopit, kdybys už nezapomněla, co znamenal pro tebe můj bratr…“

Jako by jí vyťal políček. Rozhořčeně k němu vzhlédla, odhodlaná k dalšímu střetu. Ale nenašla žádného protivníka. Před ní byl člověk s tváří šedivou vyčerpáním a starostí, zmořený výčitkami přecitlivělého svědomí, poněvadž sám sobě klade za vinu, co se stalo. Seděl zvrácený v křesle, se zavřenýma očima. Mimoděk si rukou tiskl pravý bok, stará rána z války se asi připomínala.

Tak ráda bych ti pomohla! napadlo dívku. Jenže vždycky, když jsem se ti pletla do života, pouze jsem ti přitížila.

„Jsem hloupá, Latydare. Jsem hloupá, zapšklá a sobecká!“

Slyšela sebe sama – a divila se, co říká.

Latydar otevřel překvapeně oči. A znova se k ní sklonil.

„Co to povídáš?“ zeptal se prudce.

Každou chvilku se rozpláču jako malá holka, napadlo ji. Slzy jí stouply do hrdla a ubíraly dechu, nebyla schopná vydat hlásku. Jen aby na ní Latydar nic nepoznal…

Ale on byl dnes přes veškerou únavu nezvykle bystrozraký, jako by mu úzkost o ženu zjitřila smysly. Vzal dívku za bradu a zdvihl její obličej k svému tak, aby do něj dobře viděl. Od jiného by Veljana něco podobného stěží strpěla. Latydar se jí však dotkl natolik přátelsky a jemně, beze stínu nadřazenosti, že pyšnou dívku neurazil. Cítila, že se jí chvějí rty.

„Ale sestřičko,“ řekl laskavě, „ještě ty se trap!“

Potom se od ní odtáhl, jako by se zastyděl za ten projev konejšivé něhy. Zase zavřel oči a opřel se v křesle. Neznala ho laskavého, a tak se rozrušila víc než předtím.

Služka přinesla svařené víno a Veljana se zvedla, aby ho od ní vzala. Když se vrátila k Latydarovi, zjistila, že mezitím usnul. Na lavici pomalu osychal jeho plášť a stoupala z něj pára. Veljana postavila nádobu s vínem stranou na ohřívadlo.

Zastávala se mě? proletělo jí najednou hlavou. Proč? Proč mě hájila, když přece dobře věděla, že ji nemůžu vystát?

Nechala tu otázku bez odpovědi a tichounce přiložila do krbu, než odešla z komnaty a opatrně za sebou zavřela.

Kierys potkal Veljanu na cestě z trůnního sálu, kde jednala s královými staviteli. Trynovec stále rostl, téměř před očima, palác a chrám se čím dál míň tyčily nad staveništěm, čím dál víc nad skutečným městem. Už tu nestály jenom velké měšťanské domy okolo hlavního náměstí. Vyrůstaly široké ulice, sbíhající se k trhovým místům, před zimou lidé dokončili další stavení a nastěhovali se do nich. Bylo až s podivem, jak rychle Latydarův sen nabýval života.

„Veljano,“ řekl dívce vojevoda, „Rada má zasednout zítra. Všichni dorazili – ale po Latydarovi není ani vidu, ani slechu! Poslal jsem dokonce několik mužů, aby se po něm poohlédli. Vrátili se asi před hodinou s tím, že král nikde v okolí není.“

„Na zasedání Rady jistě přijede, jinak by je odvolal,“ odpověděla. „Nikdy nezanedbal to, co bylo pro království důležité.“

„Myslím si něco jiného. Ale o tom se dnes přít nechci… Tydar se musí konečně vzpamatovat a smířit se s tím, že svou ženu ztratil nadobro. Utekly čtyři týdny, ne… skoro pět! Kdyby byla ta malá ještě naživu, dávno bychom ji našli. Nejspíš skončila někde v řece, v bažinách u Modravy, co já vím, kam až se pomatený člověk dokáže dostat, spěchá-li si pro smrt? Ovšem král… nesmí podléhat svým starostem! Nesmí štvát koně z jednoho místa na druhé, sotva mu někde svitne směšná naděje. Otočí se tady, ale jen aby se podíval na synáčka. A je zase pryč. Vypadá jak svůj vlastní stín. Kdejaký hlupák ho obelže, kdejaký ziskuchtivec mu prodá prý zaručenou zprávu. A Latydar jedná jak chlapec,“ povzdechl si. Potom zamračeně zopakoval: „Musí se smířit s tím, co se stalo. Je povinností vladařů…“

„… být silný, viď?“ přerušila ho spodivem chladně. „Nevíš, o čem mluvíš, Kierysi. Čtyři týdny! Ty si chodíš pod šťastnou hvězdou – a nikdy bych ti nepřála, aby se to změnilo. Ale nemáš právo tvrdě posuzovat, cos nezažil. Zvlášť když Latydar nic zlého nedělá.“

„Zastáváš se ho, jistě! Já ho mám přeci taky rád, jsem jeho přítel…“

Pokrčila rameny a on se nemohl zbavit dojmu, že ten pohyb vyjadřuje především nevěřícnost. Přál si ji přesvědčit – a pak si to rozmyslel. Vždyť neměl, zač se omlouvat – a ani nechtěl.

„Latydar přijede, dám na to ruku do ohně! Nepřijel by, leda by ho zastavilo něco velice naléhavého,“ řekla Nobarovna.

Zavrtěl pochybovačně hlavou.

„Co je s tebou, Veljano? V názoru na Tydara jsme se pokaždé shodli, a teď?“

„Teď mám dojem, že jsem se hodně pletla. To je celé. A odpusť, jdu si odpočinout, den byl dlouhý.“

„Byl dlouhý a plný povinností, kterým jsi byla nucena dostát za Latydara. Až se vrátí, povím mu to já, když ty nechceš. A povím mu to, i kdybys mi bránila. Jednou je král, tak ať se podle toho chová.“

„Ty nejsi milosrdný člověk, viď?“

„Nemrač se na mě, Veljano. A neurážej mě proto, že mám jiný názor než ty. Změň si svůj pohled na Latydara, poněvadž přišel o tu svoji selku, neberu ti tvůj soucit – ale já nedokážu přeonačit názor na člověka, jehož znám od mládí, jen proto, že je mi ho líto.“

Poklonil se jí a poněkud pohněvaně ji opustil. Veljana kráčela pomalu do svých komnat. Kierys řekl v jednom pravdu, Latydar už tady měl být. Zítra zasedá Rada – jenže její král je kdovíkde. Nepřijede-li a nedá o sobě ani vědět, odsoudí ho nejen vojevoda. Snad se Latydar vrátí včas.

Vichrná noc však minula, vstalo ráno šedivějící jinovatkou – a o králi nepřišla ani jediná zpráva. Teprve za tři dny se do Trynovce přihnal člověk z Latydarovy družiny. Dorazil po půlnoci, strážní pro něj otevřeli jižní bránu.

A přivážel zvěst, kvůli níž zemská správkyně nad ránem vstala z lože, aby ji vyslechla. Rozprávěla s poslem dlouho, mluvila s ním za zavřenými dveřmi, a když ho propustila, měla tvář bledou, jak by se jí dotkla smrt.

U osady zvané Nytava toho dne chytili královi lidé divokého stříbrného koně bez sedla. Tak nalezli vladařova hřebce, jeho samého však nenašli, jen ještě nad strží u Dračích útesů, pod nimiž moře vře jak netvorova krev, na kraji stezky z kluzkých kamenů, cár pláště. A byl to nepochybně králův plášť.

Velice opatrně udělala ještě dva kroky a podívala se z vrcholku Dračích útesů do moře. Bylo hluboko, ale jeho řev zněl i tady nahoře hrozivě, podoben zběsilému bouření podsvětní šelmy. Tmavé, vlnami neustále svlažované výčnělky ostrých skal připomínaly dravčí zuby. Hladový zpěněný chřtán. Dračí tlama. Nikdy nevydala, co jí propadlo – tak to říkali zdejší lidé, nytavští rybáři, lodníci i obyčejní měšťané. Nenasytnost Dračí tlamy byla v kraji příslovečná.

„Dej pozor, Veljano, ať neuklouzneš,“ Kierys jí stanul těsně za zády, připravený dívku zachytit, kdyby se jí z pohledu do propasti zatočila hlava.

Kněžna odvrátila zrak od moře a začala se rozhlížet po okolních kamenech pokrytých zmrazky, po úzké stezce.

„Kde našli útržek pláště?“ zeptala se.

Vojevoda ukázal na pokroucený ostnatý keřík, který se zarputile držel mezi dvěma balvany asi tři lokty pod okrajem srázu.

„Všechno je jasné, Veljano,“ řekl Kierys. „Latydarovi se splašil kůň a shodil ho z útesů.“

Nevěřícně zavrtěla hlavou. Odmítala přijmout takovou pravdu.

„Latydar byl výborný jezdec!“

„Nepopírám,“ odpověděl vojevoda, „ale kůň je špatně ovladatelný…“

„Latydara poslouchal jako beránek!“

„Je špatně ovladatelný,“ opakoval Kierys důrazněji – a poprvé od chvíle, kdy se dozvěděli o králově zmizení, kněžně připadlo, že je smutný. Ostatně divila by se spíš opaku. Ať už se orlacký vojevoda s Latydarem shodl sebehůř, od dětství byli téměř pořád jeden nablízku druhému.

„S takovým zvířetem, jako je Třpyt,“ mluvil zatím Kierys dále, „se mohl vypravit nad Dračí útesy snad jedině Tydar. Navíc v zimě. Bylo to nebezpečné od samého začátku. V Nytavě ho varovali. Ale on měl vlastní hlavu.“

„Proč nejel po bezpečnější cestě?“

Zpovídala Kieryse pečlivě a on jí odpovídal klidně a smířeně. Přijel do Nytavy přede dvěma dny, Veljana až dnes, a tak čekal předem, že se ho zemská správkyně dopodrobna vyptá na všechno, co se dozvěděl. Nezahálel, nic mu neuniklo. Trpělivě teď dívce opakoval každou drobnost.

„Dostal prý zprávu o nějaké mladé ženě, kterou tu nikdo neznal a která se objevila v kraji někdy v těch dnech, kdy se jemu ztratila manželka. Víš, že se za podobnými zprávami honil jak ohař, bez rozmyslu. A bez uvážení, je-li vůbec možné, aby se Halýša Jaldevicova ocitla na tak nepravděpodobném místě, jako je toto. Ani tady samozřejmě nepochodil. Prohledal se svými lidmi celé okolí. Nytavu a osady podél pobřeží málem převrátil vzhůru nohama. Z tajemné cizinky se nakonec vyklubala nějaká mladá potulná hadačka. Ale Latydar se rozhodl zajet ještě, prý pro jistotu, do Buřné. To je rybářská vesnice – tamhle, vidíš? Na špičce poloostrova.“ V podvečerním žlutavém oparu se na jihu nezřetelně rýsoval temný pruh země zabíhající do moře. „Kolem Dračí tlamy vede nejkratší cesta. Spěchal. Říkali, že chtěl ještě večer vyrazit do sídelního města, kvůli Radě.“

Vojevoda se na okamžik odmlčel – Veljanu napadlo, jestli si nepřipomněl spor, který spolu o Latydarovi před zasedáním Rady vedli. Pokračoval však nezměněným hlasem a jaksi lhostejně:

„Jel sám. Jako by se mu tenhle zlozvyk už nejednou nevyplatil! Dorazil do vesnice po poledni. Pochopitelně nic nenašel. Obrátil koně, vracel se stejnou cestou. Zpátky do Nytavy nedojel. Začali ho hledat s večerem. Ostatní víš.“

„Ale kdyby ho kůň shodil, snad by tu byla krev, kamení je ostré…,“ odporovala trochu nejistě.

Zavrtěl hlavou. Skoro se usmál.

„Třeba spadl rovnou dolů – a i kdyby se skutečně při pádu zranil, mezi tím, co se to stalo, a dobou, kdy se našel útržek pláště, uplynuly tři dny, a pršelo. Koně chytili bez sedla. Asi praskly popruhy, jinak by Latydara stěží shodil, aniž by se ze skal zřítil sám.“

„Nechce se mi tomu věřit, Kierysi,“ řekla a pohlédla příteli přímo do obličeje.

„A co si myslíš, že se přihodilo jiného?“

„Já nevím – ale není to moc náhod najednou? Nejprve zmizí beze stopy jeho žena – a teď on. Divné, nemyslíš?“

„Nechceš uvěřit, že je mrtvý, a tak za tím hledáš nějaké čáry?“

Rozmrzele si pravicí přejel přes oči. Dva dny nespal, neměl chuť si s Veljanou dál povídat a dokazovat jí cosi podle jeho mínění nad slunce jasnějšího.

„Čáry?“ zavrtěla hlavou. „Čáry za tím nehledám, ale lidi!“