Devátá kapitola

Trs loňských kavylových klasů se pomalounku rozestoupil opatrně rozhrnut rukou v kožené, plíšky pošívané rukavici. Čtveřice mužů, tři svobodní a jeden zajatec, odpočívající za poledne v mělkém údolí půl dne cesty od Ryethových vrat, neměla ani tušení o pozorovateli, který ji zkoumal z blízké vyvýšeniny skrytý travnatou zástěnou. Ležel tam už nějakou chvíli, přitisknut k zemi, a sledoval počínání lidí pod sebou.

Uvažoval, podoben lovci, který dorazil na konec stopy hledané zvěře, v mladé hlavě se hnaly rozjasněné, dychtivé, nebezpečné myšlenky. Když posléze dospěl k jakémusi rozhodnutí, ostražitě se z návrší stáhl. Kavylový trs se neslyšně zavřel.

Nedaleko odtud, ve stínu špičaté skály trčící k prosluněné obloze jak hrot starobylé pastevecké dýky, na zvěda čekali jeho společníci. Napojili koně a teď seděli na roztroušených balvanech a krátili si čas tichým hovorem. Bylo jich šest, všichni oblečení v lehké zbroji – polodlouhých, pobíjených krznech. Když se mladík, zřejmě velitel, objevil, zdvihli k němu tváře.

„Ano, máme je,“ přitakal na jejich mlčenlivou otázku.

„Co hodláš podniknout?“ zeptal se hubený, šlachovitý muž s prokvetlým vousem.

„Jsou jenom čtyři a jeden z nich zajatec, asi někdo ze skupiny těch pobitých, které jsme našli. Nás je sedm. Vyřídíme si to s nimi na místě.“

„Neměli bychom se pokusit je zajmout? Odvést je do města…“

„Ne!“ mladík prudce odmítl. „Víš, kdo to je? Vyah z Havraní brázdy! Pasu po něm dobrých pět let, a dneska mi nevyklouzne. Kromě toho pochybuji, že je v Rozemsku někdo povolanější než já soudit toho mizeru!“

Muž s prošedivělým vousem souhlasně zamručel. Také zbylá pětice pokyvovala.

„Právo je na tvé straně, Nybeme. A já jsem poslední, kdo by tě o ně chtěl připravit, i když Séned-Marovi se to zrovna líbit nebude.“

Nybem nad připomínkou mávl rukou.

„Bude, nebude – ale pochopí to. Navíc máme dobré důvody vyřešit věc hned. Je nás málo na doprovázení a střežení tolika zajatců.“

„Takže jdeme.“ Hubený muž vstal.

Mladík si pevněji narazil na hlavu čapku. Usmál se pod ní jako vlk. Skupina se vyhoupla do sedel.

„Nezapomeňte,“ obrátil se ještě Nybem s důrazem k ostatním, „Vyah patří jedině mému meči!“ Potom lehce kopl do slabin svého ryzáka.

„Lito, pojď sem!“

„Copak se děje?“ Chůva přispěchala k Charin Zaře, vykloněné přes kamenné zábradlí, a zadívala se stejným směrem jako ona. Dole na nádvoří právě sesedalo z koní několik šlechticů z vladařovy ozbrojené družiny. Vedl je mladík, jehož jméno si Lita nevybavovala, ale jinak ho rozhodně neviděla poprvé. To ovšem nebyl důvod, proč se Litina svěřenka chovala rozrušeně. Skupina s sebou přivezla vězně. Jednali s ním sice ohleduplně a navýsost slušně, zajatec ani nebyl spoutaný, ale strážci si na něj dávali dobrý pozor.

„Viď, že se mýlím…,“ řekla jaksi zastřeně Charin Zara.

„V čem, děvenko, v čem se máš mýlit?“

„Ten zajatec, Lito… já ho znám…“ Dívka si povzdechla. Chůva si zatím zajatce pečlivě prohlédla a pronesla s naprostou jistotou:

„Já ho tedy neznám, má paní.“

„Ty ani nemůžeš…“

„Zase si chceš něčím lámat tu svou smutnou hlavu, moje milá?“

Charin Zara ji neposlouchala. Stáhla se z arkád do komnaty. Byla bledá a zrychleně oddechovala. Až to Litu polekalo.

„Stalo se něco?“

Charin Zara stále mlčela. Přecházela po komnatě.

„Pošli pro Thorena,“ ozvala se konečně. Potom znova zamířila na arkády.

Nádvoří se už vyprázdnilo, ale ona se do komnaty nevrátila. Stála u zábradlí a dotýkala se očima krajiny za hradbami města, krajiny měkce zamžené, splývavě bledě zelenomodré, vnímala naplno dech vlhké půdy. Jako by u nich hledala oporu předtím, než vykoná něco, co si nezvratně vykonat usmyslela. Lita se lekala čím dál víc.

„Kdo je ten člověk, holubičko?“ zeptala se nakonec nesměle, plná obav.

„Kornelak, Lito,“ odpověděla dívka, aniž se k chůvě otočila.

„To není možné, určitě ses spletla!“

Dlouhý cop se zavlnil po zádech, jak Charin Zara zavrtěla hlavou. Chůvě se stáhlo hrdlo. Nedojal ji natolik osud trynského krále – byla sice Trynčanka a nikdy se necítila jinak, ale silnější pouto než k rodné zemi ji dnes vázalo k její svěřence. O tu dostala strach. Znala ji dobře a teď se jí zdálo, že si Charin Zara umanula udělat krok, od nějž neupustí, ačkoli pro ni rozhodně nebude bezpečný.

„I kdyby ten člověk skutečně byl trynský král,“ pokusila se Lita bezmocně zvrátit dívčino rozhodnutí, „co změníš na jeho údělu ty, má vznešená paní? Leda si sama ublížíš, poštveš-li proti sobě vladaře.“

„Vladař je můj manžel…“

Lita vztekle, pohrdavě odfrkla, ale dál už si netroufla odporovat. Snad by zase za nějakou dobu začala, kdyby služka neohlásila Thorenův příchod. Charin Zara vyšla mládenci naproti.

„Jdi, prosím, a zjisti, kde je teď zajatec, kterého právě přivezli vladařovi družiníci. Na všechno, co ti budou ochotni prozradit, se vyptej a přijď mi to povědět. Potom,“ sotva znatelně se zarazila, jako by naposled zaváhala, „potom mě doprovodíš. Chci si s tím vězněm promluvit.“

Když za překvapeným Thorenem zapadly dveře, dívka usedla do vyřezávaného křesla a vzala ze stolku rozečtenou knihu. Nedokázala se však na čtení soustředit. Písmena se rozmazávala, a místo aby tlumočila slova příběhu, slévala se v jednolitou nesmyslnou změť. Červenozlatá iniciála v podobě hořícího stromu ozařovala stránku a oslňovala Chařin zrak mihotavými odlesky.

Latydar přivítal návštěvnici podrážděně. Ještě aby se rozemské paničky na mě chodily dívat jak na nově lapeného levharta ve zvěřinci! Už jenom to scházelo, myslel si. Ponížení, které ho potkalo v uplynulých dnech a týdnech, snášel velice zle. Vždycky byl svým vlastním pánem, navzdory sporům s otcem rozhodoval sám o sobě. A teď ho vláčeli druzí nepřátelskou zemí jako kus dobytka, jako cennou věc, která jde z ruky do ruky, která se kdekomu hodí – a získá ji, kdo má zrovna navrch, komu štěstí přálo.

Kdyby Latydara nesoužily daleko horší těžkosti, kdyby ho neustále neprovázely myšlenky na Halýšu a na syna, připadal by si pokořený ještě víc. Přesto měl zlost, až by se smál sám sobě. Král, trynský král, odchycený vlastními lidmi hloupěji než štěně do vlčí jámy, aby se stal výhodným zbožím pro obchodování v daleké zemi…

A to všechno nestačí! Přijde si hezká, nastrojená dívenka, kdovíčí dcera nebo žena, a zvědavýma polodětskýma očima ho mlčky okukuje. Potom večer, hezky v teple u krbu, po dobrém jídle se bude s druhými takovými dobře bavit na Latydarův účet, zabíjejíc vznešenou nudu. Co takhle aby se zítra přišly podívat další?

„Přeješ si ode mě něco?“ oslovil ji nepřátelsky, když se mu ticho zdálo neúnosně dlouhé.

„Už si na mě nepamatuješ,“ řekla kupodivu mírně a navíc dobrou trynštinou poznačenou pouze výrazným cizím přízvukem. „Ani nemůžeš. Uběhlo mnoho let. Já tě ovšem viděla na konci války, ale ty mě ne… Jsem Charin Zara.“

Pamatoval si na ni! Jak taky zapomenout na někoho, kdo poznačil celý náš život. Poznat ji ovšem nemohl. Obraz někdejšího hubeného děvčátka se šmouhou od sazí na pravé líci, děvčátka, které uhýbalo při každém prudším pohybu jako splašené hříbě a nespouštělo z něj podezíravý nevlídný pohled, děvčátka z dávného dne, ten obraz za léta v jeho mysli znezřetelněl a rozmazal se. Pomyšlení na zachráněné děvče bylo nepříjemné, protože se neoddělitelně spojilo s pomyšlením na počátek Latydarova vleklého sporu s otcem. Charin Zara – prapříčina ztráty Lutavisovy důvěry, prapříčina ztráty posledního chatrného cípku zničeného domova. Teď stojí před Latydarem.

Šestnáct let! Kolik krve bylo za tu dobu prolito, kolik blízkých viděl umírat, kolik propadlišť hrůzy se před ním otevřelo. Z kolika gazelích kůzlátek se staly laně. K nepoznání. Jedna je nyní tady, v šarlatové, zlatě vyšité říze, jakoby nasáklé krví a plamenem. Bílá tvář, bílá šíje, ruce bílé, alabastrově bílé, čisté, čisté ruce, aspoň tak vypadají…

„Karai-Dharova dcera!“ řekl s odporem.

Přijala jeho nevůli, jen lehce přimhouřila víčka. Tak by se asi stáhla do sebe, kdyby po ní hodil blátem. Ale nebránila se, uvykla neuhýbat před jménem, jehož se nemohla zbavit.

„Přišla ses podívat na mou hanbu, viď? Rozemští mají konečně příležitost k oslavě! Když už prohráli válku, každá mastička na utrženou ránu je dobrá! No prosím, posluž si, vzácná paní!“

Zavrtěla nad tou řečí hlavou. Kochat se jeho ponížením samozřejmě nepřišla. Ale proč vlastně přišla, přesně nevěděla. Nejspíš se chtěla přesvědčit, nakolik trynský král připomíná vytáhlého kralevice, který se kdysi odvážil jí pomoci. Přesvědčit se – dřív než se sama pokusí mu splatit stejnou mincí. Ano, proto je tady – aby sebrala odvahu jít za svým manželem, porušit zákaz…, prosit…

Latydar ani netušil, nakolik dívce konečné rozhodnutí svým chováním usnadňuje. Podrážděný mladý muž, snažící se urazit ji vzdornými velkolepými slovy, se podobal někdejšímu chlapci tak nápadně, až se Charin mimoděk pousmála.

Já se možná docela změnila, ale ty, Kornelaku, ty jsi pořád stejný. Ruku do dračího chřtánu bych dala na to, že být dnes jako tehdy, zase bys mi pomáhal – a vztekal se u toho na sebe, na mě, na svět okolo…

Postřehl její úsměv a zamračil se.

„Jdi, prosím, pryč, paní. A nech mě být. Nemá snad zajatec právo…“

Přerušila jeho další útočnou obranu:

„Já se ti přece nechci posmívat, ani tě ponižovat! Říkala jsem si… Je to dlouho. Zachránil jsi mě, já… jsem ti vděčná! Opravdu, opravdu! Nevrť pochybovačně hlavou! Copak kvůli tomu, že jsem Karai-Dharova, musím být tvor bez cti, který nezná vděk?“

Mračil se na ni. Podvečerní obloha byla ocelová, vítr ji trhal jako ostří meče na cáry. Znedaleka do Latydarova vězení doléhal jasný kosí hlásek, sebevědomě zvěstující celému světu svou přítomnost.

Latydar pomalu vyjasnil čelo. Skoro uvěřil, že dívka mluví pravdu. Uvěřil, poněvadž to bylo pro něj nejpřirozenější. Uvěřil s úlevou, která Charin Zaru překvapila.

„Odpusť tedy,“ pronesl smířlivě, „jestli jsem ti ukřivdil.“

„Ráda bych ti nějak prospěla,“ řekla. „Budu se o to snažit. Ovšem… moje postavení v tomto domě… není takové, jak si asi myslíš…“ Zahanbeně sklouzla pohledem k zemi, neklidně sevřela levou rukou sukni. A Latydarovi se vplížila do vědomí jedna z povídaček, jimž nikdy nepřikládal víru: že totiž vladařova žena je v Yzaru spíš vězenkyní než paní. „Přesto, slibuji…,“ pokračovala Charin Zara.

Tentokrát přerušil on ji.

„Nedělej si starost,“ řekl, „nejsi mi ničím povinna. Co jsem tehdy udělal, udělal jsem bez nároku na odměnu. Budeš-li mi chtít za každou cenu ten pochybný dluh splatit, jen mě urazíš. A kromě toho, co ty víš, vznešená paní, zda jsem svůj čin stokrát nezatratil!“

„Měl jsi jistě důvod zatracovat,“ zašeptala.

Najednou mu jí přišlo líto. K zlosti líto. Pro tu pokoru. Líto podobně jako tenkrát. Líto, přestože se tomu bránil.

„Pokud jsem zatracoval,“ ozval se málem přátelsky, „dnes rozhodně nezatracuji.“

Prudce zdvihla sklopenou hlavu, narovnala se… Vtom kdosi zabouchal na dveře věžní místnůstky, v níž Latydara drželi. Dovnitř vtrhl mládenec, který sem Charin Zaru před chvílí přivedl.

„Má paní, musíš odsud! Každým okamžikem dorazí vladař. Jestli tě tu uvidí…“

Hbitě ho zarazila. Zčervenala studem. Vidíš? Vidíš, trynský králi, jak utíkám před vlastním manželem? Vidíš můj strach, úzkost mou, mé ponížení? Koho z nás zahanbili víc, tebe, zajatce, nebo mě, vladařovu ženu? Uvědomila si Latydarův soucit a dotkl se jí jak žhavý uhlík obnažené rány. Ucukla před ním.

Spěchala potom chodbou plnou ostrých podvečerních stínů do svých komnat, a bez ustání cítila tu palčivost. Lépe by mi bylo, kdyby mě Kornelak urazil, než když mě politoval… Lépe, lépe…