Jedenáctá kapitola

Když Thoren přišel své paní oznámit, že krátkodechá vzpoura, uhašená snadno předně díky kněžninu svědectví a novému slibu, vyhasla stejně rychle, jak se rozhořela, dívka už neplakala. Už se zdvihla z lůžka, na němž předtím ležela zdánlivě nekonečnou dobu, stočená do klubíčka, a vzlykala rozhořčeně, zoufale, k neutišení.

V Thorenových patách vstoupil Dharid-Nyr. Bez ohlášení. Na kabátci krev. Svou, nepřátelskou a Séned-Marovu. Ta ho pálila, jako by ji prolil sám.

Žena, kterou měl před sebou, na něj hleděla nevraživě a bez obvyklé plachosti. Snad ji zanechala tam, ve dvoraně.

Thoren ho ani nepozdravil.

Dharid-Nyr poslal mládence pryč, ale panoš počkal teprve na to, co poručí paní. Váhavě kývla a on ji neochotně opustil.

„Kněžno,“ oslovil dívku Dharid-Nyr, „dovol, vysvětlím ti…“

Nemluvila, jen se na něj dívala. Zkoumavě, odtažitě, jak přes rozbouřenou řeku. Nebyl si jist, jestli ho vůbec poslouchá.

„Vím, co si o mně myslíš. Totéž si myslí i můj přítel, můj bratr, který za mě nasadil život a právě teď snad mou vinou umírá. A jestli si myslí on, že jsem křivě přísahal, jak ty bys mohla věřit něčemu jinému! Přesto chci, abys slyšela, že to, co jsem řekl před svědky ve dvoraně, byla čistá pravda.“

Charin Zara mimoděk o krok uhnula, z jasu světelného kužele vrhaného podvečerním sluncem do stínu. Přitom lehce zavrtěla hlavou, už opět plaše nakloněnou.

„Ano, nemusíš mi věřit,“ pokračoval horečně. Víc a víc si uvědomoval nepravděpodobnost svého tvrzení a neschopnost přesvědčit tu ostražitou bytost očekávající další zradu. „Co taky znamenají slova, jestliže skutky směřovaly proti nim? Navíc ještě nedávno bych se pokládal za lháře sám, slyšet, na co jsem dnes přísahal. Máš tisíc důvodů domnívat se, že s tebou hraji nějakou nepoctivou hru…“

Stále mlčela. Neviděl jí do zastíněné tváře a bál se přistoupit blíž. Oba těžce oddechovali, slunce zapadalo. Obrázky na zdi splývaly v barevný vír, z něhož bylo snadné přijít o rozum.

Zůstat ještě chvíli v jejich zajetí se zdálo stejně strhující a nesnesitelné jako poslouchat jednorožce, když hlavu zvrátí k obloze a jeho hlas otřásá podnebesím.

Dharid se odvrátil. Přistoupil spěšně ke stolu uprostřed místnosti a stáhl si z malíčku prsten. Položil ho na desku. Úzké olivové větvičky, křehoučká práce zručného stříbrotepce, malinko ohlazená mnohaletým nošením, rozhoupaný lesklý kroužek…

„Toto je prsten, který patřil mé matce,“ řekl, aniž se po dívce ohlédl. „Kdyby sis ho vzala… Přijmeš-li ho, poznám, žes mi odpustila alespoň něco z toho, čím jsem se na tobě provinil. A žes uvěřila mé dnešní přísaze. Není to půjčka za oplátku. Neobávej se, k ničemu tě nezaváže. Vždyť vím, že ke mně můžeš cítit leda nepřátelství. Přesto…“

Nepohnula se, tichá, bdělá.

Odcházel bez odpovědi.

Stříbrný kroužek opuštěně blyskotal na dubovém stole. Na jeho vnitřní straně vyrytá slova, překrytá stínem. Lúwith-á dhy.

Ležel tam sám, zatímco soumrak dávno rozmazal obrysy všech věcí a halas potyček v podhradí utichl. Lidé se posadili u ohňů. Jedli, vyprávěli si. Dokonce se smáli. Muži škádlili děvčata.

Možná se nad zemí právě přehnala divoká bouřka, srazila hlavy několika pyšným topolům a vyvrátila synrachový háj. Proč však na ni myslet, jestliže ji už připomíná pouze hřmění, doléhající ze zdánlivě nekonečné dálky?

Teprve nad ránem lidé z únavy zase trochu zvážněli, ale jenom napůl, vždyť zítra a po mnoho příštích dní nechají zbraně spát. A bude trh – příležitost vydělat, nebo něco utratit za nový plášť, když ten starý je po bouřce samý cár. Pak se potěšit pohledem na tanec hezkého děvčete a hodit bubeníkovi pár měďáků. Skoro šest let uběhlo od veliké války, zítra je trh a víno z rozemských vinic má opojnou chuť.

Nějaké děvče dole u ohně vyskočilo na kamenný stupeň, vzneslo se nad hlavy sedících lidí, až jaspisem vykládané náramky na hubených polodětských předloktích cinkly jeden o druhý.

Začala zpívat. Nezkušený hlas mezi palácovými zdmi měkce násobila ozvěna:

„Step, moře, hory – dálka daleká.
Největší dálka – duše člověka.
A láska v ní jak posel v zlaté zbroji,
jenž jednu dálku s druhou dálkou spojí,
až v nekonečno splynou.
Oblaka nad hladinou.
V kavylu mořský vítr usíná.
Nezbyla z dvojí samoty ani ta jediná.“

Stříbrná olivová snítka stočená do kroužku zmatněla hlubokou tmou.

Dharid-Nyr proseděl noc v předkomnatě zraněného přítele.

Několikrát ho posílali pryč. Ranhojič, Nybem, který felčarovi pomáhal, i jiní.

„Měl by sis odpočinout, pane! Dáme ti vědět, kdyby…“

Neodešel. Čekal. Bál se přiznat na co. Jeho psi mu spali u nohou. Šedivec si položil hlavu na Dharidovu pravou botu. Dotyk a váha teplé psí lebky nenápadně konejšily.

Yzarský hrad mezitím proplouval těžkou nocí podoben korábu prchajícímu po hladině od jednoho břehu k druhému, když není jisto, na kterém z nich bude nebezpečněji. Nad stěžni táhnou v mračnech průvody neznámých duchů a k živým doléhá tíseň z jejich blízkosti jak ozvuk koňského dusotu, jak vzdálený třesk meče o kování, jak cinkot třmenu, jak pleskot praporců. Pod kýlem draci nejhlubších hlubin, mořští hadi, nevídané bytosti rybích očí a šupinatých těl. Na palubě lidé.

A na vzdáleném břehu Hanuer.

Ani dnes jistě nespí. Moje maličká, rusovlasá Hanuer bdí. Myslí na své bratry. Na oba své bratry, na Séneda i na mě. Jako na nás myslívala ve dnech, kdy jsme vyplouvali na moře. Myslí na nás a volá Světlo světel. Volá a volá. Slovy i beze slov. Volá docela mlčky. To aby roztrhala tmu jak plátno na obvazy. Kolikrát by se naše lodě v bouři potopily, kdybys neprobděla tolik nocí, moje Hanuer?

Rozednívá se. V probouzejícím se hradě nastává obvyklý shon. Vrzly dveře. Psi vyskočili a běželi se pomazlit s příchozím, kterého dobře znali. Dharid-Nyr zdvihl hlavu. Z komnaty zraněného vyšel Nybem.

„Jak je mu?“ zeptal se kníže.

„Spí. A vsadím krk, že má nejhorší za sebou!“ V Nybemově hlase zněla dosud nedůvěřivá radost, vděčnost a úleva. „Opravdu by sis měl odpočinout, můj pane,“ dodal, „vždyť už je ráno!“

Daleko odtud Hanuer vyšla na zápraží a jde si umýt unavené oči ke studni s dřevěným vahadlem.

Stála u okna jeho komnaty. Stejně jako včera navečer jí Dharid-Nyr neviděl do tváře, oslněn jasným dnem venku. Ale tentokrát k němu pokročila, vystoupila ze světla. A poznal, že ani ona té noci nespala. Že dosud nesvlékla šedý svatební šat. Jen šperky odložila.

Odložila je, ty drahé šperky rozemských panovnic, diadém, opasek.

Odložila je. A na levou ruku navlékla prsten.

„Přišla jsem.“

Na jejích pažích draci v liliích a granátových plodech, mají uhrančivé oči. Safír v důlku hrdla se pohupuje v omamném rytmu jejího tepu.

Nedokázal promluvit. Zatočila se mu hlava. Sklouzl na kolena a objal ji.

„Ne, to ne! Nemůžeš přece přede mnou klečet!“

Neposlechl. Dál ji držel, jako by se bál, že se mu vymkne a zmizí. Napořád, navždycky, bez návratu.

Dvojí rozrušení splývalo v jediné. Dvojí dech, dvojí tep se pomalu srovnávaly do udiveného souzvuku.

Pomalu, zaskočena vlastní odvahou dotkla se hlavy opřené o její tělo.

Váhavě, udiveně klouže bílá dlaň po ebenových vlasech.

„Lúwith-á dhy, Dharid-Nyr. Lúwith-á dhy.“