Čtvrtá kapitola

Odpouštím, řekl. Odpouštím ti. Copak by dokázal v té chvíli, na prahu její smrti, na dotek od zmrazující hrůzy proměňující lidskou tvář, copak by dokázal v té chvíli říci ne?

Vyslovil dvě slova. Slova, nic než prázdný zvuk – a přece měla moc usnadnit těžkou cestu, zachránit druhého krok před propastí. Takovou moc měla nad tou, která je přijala. Ale ne nad tím, který je daroval.

Odpustit! Jako bych mohl tak lehce odpustit něco podobného! Jako bych měl sílu odpustit to vůbec kdy!

Propast vířících mnohotvárných stínů, propast drápů a ostnů vyrážejících zpoza rohu, propast zvuků, škubajících duši na kousky, propast démonů… Uzavřel její brány před umírajícíma očima, ale děs, bolest a zloba padly na něho samého, strhávajíce ho blíž a blíž k zapečetěným hlubinám. Zapečetěným pro ni. Ne pro něho. Závory pukaly jedna po druhé, vrata propasti se otevřela a on musel pohlédnout do zejícího chřtánu hotového pohltit oběť, žádostivě, trpělivě planoucího smolným ohněm.

Odpustit!

Vycházel z její komnaty a připadal si blíž peklu než zemi, po níž kráčel. Veljana se ho na cosi ptala a on odpovídal, aniž by věděl co. Někde padlo Kierysovo jméno, odjinud zněl dětský nářek.

Hodiny se vršily jedna na druhou. Přijal vyslance ze Země karmínového stromu. Dal nové příkazy stavitelům ohledně vnějších městských hradeb. Promluvil s Rozemskými a dlouze vysvětloval Séned-Marovi cosi, nač se ho rytíř tázal.

Potom ho vyhledala Veljana. Bylo na ní znát, že nedávno plakala. Na hradbách zanaříkal roh a jeho zvuk zakroužil nad městem. Veljana se nezdržela, odcházela však s pohledem upřeným přes rameno, pohledem přes smutek náhle zostřeným a zkoumavým. Nevšiml si toho.

Hodiny se vršily jedna na druhou. Dnešek se přikláněl k zítřku, zítřek k pozítřku.

Odpustit? Nemohu. Žádáš po mně příliš, Otče světel!

Z rány zasazené umírající rukou vstávaly přízraky, zloba, nepřátelství, nenávist, vztek a touha pomstít se nevímjak a nevímkomu. Zcela ho opustil už tak chatrný spánek. Za nocí zeslábl nekonečným zápasem, hrdlo se mu úžilo křečí a na prsou ležel hněv jak dusivá můra.

Ty malá špinavá zmije! Potkalo tě to nejmenší, co tě mohlo potkat, když ses obrátila v popel. Čím jsem ti ublížil? Byl jsem vždycky velkorysý. Velkorysý hlupák!

Můj syn! Maličké, bezmocné miminko. Když jsem ho brával do náruče, měl jsem dojem, že se ani nesluší, abych se dotýkal něčeho tak čistého rukama, na kterých lpí prolitá krev… Jak tebe mohlo napadnout vzít mu život? Jak ses mohla odvážit? Jak ses odvážila!

Nevěřil jí. Nevěřil, že dítě ve skutečnosti nezabila a neschovala mrtvolku, nehodila ji do hradního příkopu. Nevěřil, že neměla podíl na Halýšině zmizení. Terža, ta líbezná žena, kterou měl kdysi rád, se proměnila ve stvůru schopnou lži i krok od smrti. Lhala, aby mu naposled ublížila.

Zmítal se jak pálený ohněm, když si představoval, co všechno mu snad zamlčela. A on se málo ptal. Potýkal se s přáním jít a povědět všechno Kierysovi. Připraví mrtvou o jeho lásku a splatí tím část dluhu, vždyť zapříčiní, že ji Kierys zavrhne. A možná zároveň zatoužil nebýt sám, kdo se řítí do propasti.

Neudělal to. Šel na její pohřeb. Nebyl mu lhostejný přítelův smutek a nedokázal k němu ještě přidat.

Ale připadal si pošetilý a slabý.

Zůstaly hodiny přetvářky a hodiny vidin, hodiny opuchlé a krkavci rozklované jak Trakova tvář. Trak. Stařec zneužitý plíživou, zbabělou vypočítavostí, ubožák odsouzený stát se vrahem a zemřít potupně! Nechali jeho tělo houpat se ve větru na větvi, kde se oběsil, tak se to dělá se zločinci. Vran bylo kolem až černo, než o tom Latydarovi řekli a než poručil mrtvolu sundat a důstojně pohřbít.

Zatímco ta, která Traka dohnala k psí smrti, spočinula ozdobená zlatem, v rouchu z brokátu na hranici z vonného dříví, v záplavě květin a nedozrálých obilných klasů. Pěvci o ní skládají písně dojati jako pokaždé smrtí a krásou. A stejným tulákům s loutnami nikdo ústa nezavře, až začnou prozpěvovat dychtivě naslouchajícím uším o bláznivém starci, jenž se pokusil zavraždit krále a vrány mu za to oči vyklovaly…

Odpustit!

Dračí hlavy s námahou utínané okamžitě znova narůstají.

Přál si, aby mu Terža neprozradila, že přisoudila smrt dítěti, aby byla zamlčela pravdu o Trakovi. Kdyby ji dokázala odnést s sebou, nesvazoval by teď Latydara hněv, lítost, odpor a nepojmenovatelná úzkost. Na úklady, které kněžna nastrojila jenom jemu samému, skoro nemyslel. Vzpomínka na ně se vypařila téměř stejně rychle, jako se kaluž otráveného vína vsákla do škvír mezi prkny na podlaze.

„Co je ti, Latydare? Vypadáš, jako by se o tebe pokoušela nemoc!“

„Nestarej se, Veljano. Špatně spím, to se stává.“

Druhý den po Teržině pohřbu byl tak vysílený, že temnoty zdánlivě prosvětlaly a hloubky změlkly. To pro tu únavu, zamlžující zrak duše, únavu hrozící dozrát v zatrpklost a zvyk, v nové věčně přítomné břímě svazující v nečekaných okamžicích.

Odpustit? Neodpustil jsem. Co z toho?

Ale rána se nezacelila, naopak hnisala. Jen únava mu bránila se jí dotýkat. Žil tak týden, zaháněje nepříjemné myšlenky prací a pátráním po Halýše. Nechtěl si to přiznat, z hledání živé se však nenápadně stávalo hledání posledních šlépějí po milované bytosti, která už překročila hranice světa. Přestal vyslovovat nahlas před lidmi její jméno, zato v duchu je volal s ještě větší naléhavostí a něhou, jako by lákal zázrak, v nějž ve skutečnosti nedoufá.

Potom se uspané přízraky začaly vynořovat znova, zatímco zlátlo obilí na pláních svažujících se k moři.

V druhé půli července uplynulo právě deset let od bitvy pod Pramennými vrchy, v níž padl velký trynský král, obdivovaný vojevůdce a milovaný vladař Lutavis. Latydarův otec. Lidé na něj vzpomínali, v chrámě, po krčmách, ženské na trhu, když vybíraly zboží.

Potulní pěvci a vypravěči, kteří se chtěli zalíbit, potřebovali si vydělat, nebo jen zasytit věčně šizený žaludek, přicházeli až na hrad. A mladému vladaři je bylo zatěžko vyhodit, vždyť přece vzdávali čest jeho vlastnímu otci.

A tenkrát si všiml, že v jeho představách stojí žena, která mu ublížila, ve stínu kohosi důležitějšího. Znal důvěrně ten stín, uhýbal a prchal před ním po mnoho let. Znal ten stín, ale jakmile si uvědomil jeho znovuobjevení, bylo to horší než náraz kopí, co protne zbroj a proletí tělem skrz naskrz, horší než zásah kuší do boku. V jeho blízkosti postupně vyvstala zřetelně Teržina ustrašená křehkost i výčitky svědomí a pocítil s kněžnou nezkalený soucit.

Stín zatím zčernal. Neukázal se zčistajasna. Byl odjakživa samou podstatou toho, co se přihodilo. Odpočátku se tyčil nad Latydarovým panováním.

Stín toho, komu Latydar opravdu neuměl odpustit. Stín Lutavisův.

Můj otče! Čím jsem si zasloužil tvé nepřátelství? Čím jsem si zasloužil, cos mi udělal? Nikdy bys netýral vraha odsouzeného za zločin, jako jsi týral svého syna; k zajatým Rozemčanům jsi byl milosrdnější než ke mně. Kdybys mě skutečně choval v lásce, nedokázalo by mi přece jediné pochybení vzít tvou důvěru. A já ani nepochybil! Ale ať sis myslel cokoli, měls mě aspoň vyslechnout!

Ponížil jsi mě, stokrát nebo tisíckrát, nepamatuji se a na počtu nezáleží. Říkal jsi o mně cizím, že tě osud těžce stíhá, vzal-li ti syna rozeného stát se králem a ponechal lehkovážného kluka, z něhož nikdy nic nebude. Myslíš, že mi to nedonesli? Snažil jsem se ti zavděčit, ty ses mi vysmíval, urážel mě, dával mě hlídat, nutil mě, abych s tebou dennodenně sváděl boj. Upřednostňoval jsi přede mnou mého přítele. Netušíš, kolik úsilí mě stálo, abych ho nezačal nenávidět! Anebos to dobře věděl a bavil se tím?

Za co jsi mě trestal? Za to, že jsem přežil jako jediný z tvých blízkých právě já a ne Vihor, ne matka? Za svoji bolest a samotu? Za co vlastně ses mně mstil?

Žebral bych o tvou lásku, kdyby mi hrdost nepodrážela nohy, jako pes bych žebral, ale stejně – dostal bych z té lásky víc než kost?

Latydar zůstal v chrámě, když v den výročí Lutavisovy smrti dozněly modlitby a zpěvy, když se lidé rozešli. Zůstal tam sám a celou noc ležel tváří k zemi na studené dlažbě. A někteří potom mluvili o vladařově zbožnosti, zatímco nactiutrhači o přetvářce a falešné pokoře mocných. Latydarovi byly lhostejné jazyky jedněch i druhých.

V chrámové nádrži se odráželo světlo hvězd a plameny loučí, leknínově se na ní houpalo ticho, vůně pryskyřic spalovaných při obřadech utkvěla nad vodou.

V poslední hodině jsi mi ublížil nejvíc.

Tenkrát po veliké bitvě, kdy se obloha zatáhla a mrholilo. Pole poseté padlými, pole poseté raněnými, jejichž nářek a sténání k nesnesení svíraly duši, pole zakrvácené, pole mrtvých koní. Pláň zápachu k zalknutí, ve vzduchu množící se černá křídla, tlukot na tlukot, ve vzduchu krákání. Ztuhlá ruka křečovitě zaťatá do zdupaného bojínku. Zlámaná stébla. Zlámané korouhve trčící nad hromadami mrtvol. Bitva bez vítězů. V noci přijdou smečky vlků a divokých psů pohřbívat. V závanech mokrého větru rozemský žalozpěv vzývající předky a pomstychtivé démony.

A kralevic, kterého povolali ke smrtelně raněnému králi. Paže se mu chvějí vyčerpáním, když snímá přilbu. Po zádech mu teče pot a krev, ale on své šrámy nevnímá. Trynští jsou skleslí. Ty, kteří už vědí, že se mocný král odebírá k Branám, obchází úzkost, strach z budoucnosti. Tryn bez Lutavise?

Vladařský stan je plný lidí. Felčary už odvolali, není tady jejich pomoci třeba. Lutavis odmítl i utišující lektvary, aby měl jasnou hlavu. Přemáhá bolest, co mu sžírá útroby, téměř bez mrknutí oka. Pravý rytíř. Krev prosakuje přes obvazy, rozrůstající se, mokvající skvrna…

Kieryse přivedli dřív. Král to tak chtěl a teď s mladým knížetem rozmlouvá.

Přeslechl jsem se, nebo ho skutečně oslovil můj synu?

Latydar vstoupil, odhrnuv vchodové plátno. Obličeje rádců a shromážděných velitelů se k němu otočily téměř lhostejně, přestože to přichází dědic trynského trůnu pro otcovo poslední požehnání. Přichází, aby mu byla odevzdána povinnost a právo.

Proč jsi mi tehdy neřekl aspoň jediné dobré slovo, nebo tu starobylou větu, jíž král předává vládu nástupci? Proč jsi nemlčel?

„Latydare, tvůj čas… přibližuje se. Nesmíš zase zklamat! Zkus si uvědomit, žes dosáhl na žezlo velmožů, kterým se ty rozhodně vyrovnat nedokážeš. A nauč se pokoře, naslouchej rádcům… Kierysi, můj chlapče, ty mu pomůžeš, slib mi to!“

Mladičký dědic strnul. Čekal otcovo požehnání, a dostalo se mu výčitky, je tu, aby mu byla předána koruna – otec mu ji hází k nohám jak obtížnému, neodbytnému chrtu kus okoralé pečeně. Nedá se nic dělat, ber a važ si nezasloužené pocty! Přál si rozloučit se s otcem, jehož přes všechny neshody a hádky miluje, a otec se posledními laskavými slovy obrací k cizímu člověku.

Všichni Lutavisovi věrní dvořané jsou toho svědky, všichni nejbližší trůnu, všichni mocní země. Z každé významné rodiny někdo.

Byli tam. A zapamatovali si onen den. Poznal to hned nazítří, když ho korunovali. S podivným studem odbývali stanovený obřad.

Kdybys mi požehnal, jak si žádal zvyk, kdybys dal najevo jen stín důvěry v mou vládu, kdybys tak nevyvýšil Kieryse, neroznesla by se pověst o mé neschopnosti panovat po celém Trynu, nezakořenila by jako bolehlav, neotrávila by mou mysl a nevzala mi můj lid! Tolik si tě vážili! Věděls to přece, každé tvé slovo měli málem za posvátné. Tak mocné bylo, že jsem vzpomínku na ně nedokázal zlomit ani vítězstvím ve válce, ani vlastní krví za Tryn prolitou.

Kdyby ses tehdy zachoval jinak, tu chudinku Kierysovu ženu by sotva napadlo sprovodit mě ze světa a usadit na trůn svého manžela. Kolikrát jí ale zopakovali, že ty bys býval raději viděl korunu na Kierysově hlavě než na mé? Všichni to říkali. I Trak, můj přítel, který mě vychoval a miloval mě. Tebe a tvůj odkaz však miloval víc.

To tvoje ruka vedla zbraně mých trynských nepřátel. Vzal jsi mi všechno, cos mohl – i ženu a syna jsi mi vzal… Ženu a syna… víc mi vzít nemůžeš. Jsi spokojen?

Potrestal jsi mě dost?

V půlnočním chrámě měkce vanulo. A Latydar se ocitl na samém dně propasti, do níž od okamžiku Teržiny zpovědi padal. Ocitl se mezi mrtvými vstávajícími z hrobů, aby ho zahubili.

Vedl s nimi spor beze slov, poněvadž v hlubinách temnoty podobně jako v hlubině světla lidská řeč nestačí.

Nad ránem si uvědomil, že je dosud v chrámě. A tehdy vší mocí, podoben k smrti odsouzenému hledajícímu spásu, stočil myšlenky jinam. Volal spojence. Volal ho ze dna propasti a zaslechl jeho odpověď.

Hladina vodní nádrže pomalu šedla. Časné letní jitro vstoupilo do sloupořadí, ze zahrad vlhce voněla levandule. Pod kopuli zabloudila vlaštovka. Poletovala tam a zase zpátky, napila se v letu z nádrže a nalezla chrámová vrata otevřená dokořán.

Latydar se konečně zvedl. Dolehla na něj únava, ale byla to už pouze únava těla po probdělých nocích. Ozvala se stará rána na boku a roztřásla ho zima. Jako by se po těžké nemoci probíral z bezvědomí. Jako by se po vítězné bitvě nadechl z plných plic překvapen výsledkem, jehož dosah dosud plně nechápal. Jako by z něj něčí ruce sňaly břemeno, pod nímž klesal, a on se konečně, po cestě dlouhé léta a léta, narovnal.

Chvíli pátral po zbytcích staré bolesti a nové zášti. Nenalezl je.

Odpustil jsem. Světlo světel, ty to víš.